Florida trail náleží mezi americké národní scénické traily. Prochází skoro celou Floridou od jihu na severo západ. Měří 1.100 mil. Bylo mi líto začít až nad NP Everglades u Oasis Visitor Centra, proto jsem si přidala k cestě Connector, který začíná na jihu na Key Largo. Celkem jsem si tedy připsala dalších skoro 100 mil cesty. Před patnácti lety jsem trávila na Floridě rodinnou dovolenou s maminkou a dcerou. Udělaly jsme si jednodenní výlet do Everglades, místní příroda mne na první pohled uchvátila. Nekonečné mokřady, atraktivní fauna a flóra. Už tehdy jsem věděla, že se do Everglades vrátím. Teď nastal ten pravý čas. Sezóna je pro zdolání tohoto trailu ideální v lednu a únoru, panuje zde suché období. Koupila jsem si na 29.12. letenku do Miami a začala se těšit na další dobrodružství. Průvodce FT jsem pořídila v aplikaci FarOut již na jaře v Arizoně. Na Arizona trailu jsme se pár dní potkávali s borcem z Floridy trail name Big Dog, šel FT před pár lety a mluvil o něm tak nádherně, že jsem začala o tomto treku přemýšlet. Vůbec nevím, jestli ujdu celý trail nebo jen část, vše ukáže čas. Moje skvělé kamarádky se mnou jet nemohou, vydám se tedy na cestu sama.
Veškeré informace k trailu jsem se dozvěděla na:
Zaplatila jsem dobrovolný členský příspěvek 40 dolarů na rok a stala se členem asociace Florida Trailu. Jde o příspěvek pro udržování trailu a agendy. Lidé, kteří se o trail starají jsou vesměs dobrovolníci. Vytiskla jsem si dva povinné permity, které potřebuji hned na začátku cesty. Jeden je pro vstup do indiánského území Seminole Reservation. V podstatě jde o prohlášení, že pokud se mi na jejich území něco stane, nebudu je žalovat. Toto prohlášení jsem musela nechat ověřit u notáře a nahrát na web Seminole Reservation, originál musím mít u sebe. Druhý permit potřebuji ke vstupu do Big Cypress National Preserve. Stačí pouze vytisknout 4 x permit z webu, vyplnit svoje údaje a až budu vstupovat do Big Cypress zanechám v registru vždy jednu kopii. Oba permity jsou zdarma.
Key Largo – Oasis Visitor Centre – 92 mil
29.12.2024 – 5.1.2025
29.12.2024 neděle – přesun na Miami
Letím z Vídně přes Istanbul. Koupila jsem si úplně tu nejblbější letenku. Hlavní kritérium byl čas odletu a to je pěkná hloupost. Jednak nejprve na východ a pak zpátky na západ. A navíc jen hodinu na přestup v Istanbulu. To si říká o problém. Už bych si měla umět letenku koupit, ale jsem zbrklá jako vždy.
Celou neděli trávím v letadle. V Miami si vystojím hodinovou frontu na imigračním. Pouze si osnímkují moje oči a pustí mne do US. Neberou mi ani otisky prstů asi vypadám důvěryhodně.
Moje zavazadlo nepřišlo, trčí v Istanbulu. Dostávám protokol, zapisují si moje údaje a slibují, že mi bágl dovezou na můj hotel, ale až za dva dny v úterý. Nenadělám nic.
Je po deváté večer místního času. Čekám na letišti ve 2. patře u východu 22 na shuttle bus, který mne zdarma odveze na můj hotel. Každých 30 minut by měl bus automaticky přijet, jenže nic. Hned mi bylo divné, když mi psali ať zatelefonuji na hotel až budu u zastávky. Jsem připojená na letištní wifi. Píšu jim přes booking zprávu, aby si mne vyzvedli na letišti, ale to si můžou přečíst klidně až zítra. Nemám ještě aktivovanou US e simku, tak volám ze svého českého čísla. Vždycky tam skočí automat, až na 4. pokus se dovolám na recepci. Chtějí po mne číslo rezervace, jenže to mám v mobilu. Ach jo. Přichází mi na booking zpráva, že už pro mne jedou. Po desáté jsem na hotelu Reed Roof Plus Miami Airport. Nejlevnější letištní hotel a i tak mne noc stojí 170 dolarů a to si musím připlatit další noc. Těžký život dobrodruha.
Ruším u Flixbus lístek na zítřejší autobus a píšu do Campu na Key Largo, zda bychom nemohli posunout moji rezervaci o jednu noc.
Na recepci jsem se ptala, jestli je voda z kohoutku pitná. Hoši se na sebe podívali a dali mi litr balené vody. Časový posun 6 hodin. Jdu spát. Ráno moudřejší večera.
Moje útrata: 170 dolarů
30.12.2024 pondělí – Miami – čekání na zavazadlo
Spánek za moc nestál. Hned ráno si na Bookingu rezervuji další noc. Kluci v recepci říkali, že je to levnější než přímo na hotelu. Dalších 170 dolarů je fuč. K snídani si chystám vafle, kafe a čaj. Zprovozňuji si e simku Airalo, tentokrát včetně US telefonního čísla. Občas je potřeba. Prosím recepční, jestli by mne neprozvonila. Super, číslo funguje.
Zabírám místo na lehátku u bazénu. Z letecké společnosti mi v noci přišel email k tomu mému ztracenému zavazadlu. Tak na něj odepisuji dotaz kdy můžu zavazadlo očekávat, pokud přiletí dnes večer stejnou linkou z Istanbulu. Otevírací hodiny mají v kanceláři od 16 do 23 hodin. Trochu mám obavy, že budu na bágl čekat do zítřejšího odpoledne.
Mám čas a tak se dívám na ceny Uberu. Jsou celkem slušné, na Key Largo je cena odvozu 70 dolarů, to by se dalo zvládnout i večer. Další noc tu trčet nehodlám.
Beru Uber a jedu si nakoupit do Walmartu. Ráno byla cena za jízdu 10 dolarů, teď je to 12 dolarů. Ceny se hýbou. Když už mám čas, tak toho využiju. Nakupuji jídlo na pět dní, úplně stejné jako jsme kupovaly s Leňou v Arizoně. Plynovou kartuši si musím najít sama. Prodavači mluví jen španělsky, moc mi neporadili. Plyn bych na Key Largo nekoupila, nákup je ale asi jediný bonus dneška. V Subway si objednávám bagetu s masem a jedu zpět na hotel. Nyní stojí odvoz 17 dolarů. To už je docela dost, neposílám tedy řidiči žádné spropitné.
Je 22 stupňů ve stínu, polojasno a mírně dusno. Už se nemůžu dočkat až budu v přírodě. Z campu v Key Largo mi napsali, že mohu přijet o den později. Jsou zlatí, mám nevratnou rezervaci, klidně mne mohli poslat do háje. To místo pro stan v campu mne stálo 70 dolarů. Keys patří k nejdražším místům na Floridě. Jak budu v přírodě, už budu spát zadarmo.
Odpoledne trávím u bazénu, tentokrát mám sebou plavky. Píšu na letiště Turkům, ale nikdo mi neodpovídá. Raději tam volám, na druhý pokus mi to zvedne nějaký zaměstnanec. Domlouvám si osobní vyzvednutí, v 9 večer se mám zastavit. Super. Zajedu si na letiště hotelovým shuttlem, ten jezdí zadarmo. Recepční mne ujišťuje, že jezdí pravidelně každých 30 minut.
Po deváté jsem na letišti. Moje zavazadlo konečně dorazilo. Mám radost. Tak to by bylo, zítra můžu vyrazit. Pokud by dnes nepřišlo, zítra bych si v REI nakoupila nové věci, dýl už bych nečekala. Bágl a veškeré oblečení jsem měla u sebe v letadle. V odbaveném zavazadle mám stan, quilt, karimatku a vaření.
Moje útrata: 295 dolarů
31.12.2024 úterý – Miami – Key Largo
Ráno mám sbaleno ještě před snídaní. Batoh je extra těžký, sotva tam všechno vlezlo a to musím zítra naložit ještě vodu. K snídani si chystám vafle a kafe. Chci odjet na Key Largo co nejdříve. Je Silvestr a kdo ví jestli později něco pojede. Před půl osmou se odhlašuji z hotelu.
Na Uberu si objednávám odvoz na Key Largo do mého campu. Cena 74 dolarů. Je to sice o 50 dolarů víc než za bus, ale zase mne naloží a vyloží kde potřebuji. Na autobus bych musela čekat do 11 hodiny a pak jít ze zastávky 10 kilometrů pěšky po asfaltu do campu. Raději ty peníze oželím a vezu se jako dáma. Řidič celou cestu naříká, že si nezkontroloval, kam jedu jinak by tu cestu nevzal. Zpátky se mu údajně bude těžko hledat zákazník. Cesta trvá přes hodinu, je to docela dálka. Jak mineme město, tak vjíždíme do úplně jiné krajiny. Mokřady, vodní kanály, mangrovy, vodní ptáci. Nádhera i řidič zjihne. Posílám mu 5 dolarů spropitné.
V Kings camp jsem o půl deváté ráno. Místo na stan mám již předplacené z domu, cena 70 dolarů za noc. Zatím je pro mne na Floridě extra draho. Stavím si stan v rohu spotu ve stínu pod stromem. K dispozici mám stolek s lavicí a plno místa.
V campu je u moře malá plážička, recepční tvrdí, že je tu koupání bezpečné, tak jdu do vody. Ceduli Pozor areál krokodýlů si nevšímám. Nikdo jiný se zatím nekoupe, přijdou až později. Jsou zde vesměs macatí důchodci s velkými obytnými auty. Zabírám si místo pod slunečníkem, dneska si užiji moře, na mém trailu je to první a poslední možnost. Začíná být celkem vedro, 25 stupňů ve stínu, to bude zítra mordor. Nejprve mne čeká 20 kilometrů podél silnice na asfaltu, až pak bude příroda.
Píšu na FB skupinu Florida Trail, jestli nechce se mnou někdo sdílet spot. Pro všechny hikery je to tady na jihu strašně drahé. Normální cena spotu v campu na severu je 25 dolarů. Těch 70 doláčů tady je víc než dost. Moc nadějí tomu ale nedávám. Většina hikerů začíná až v Oasis Visitor Centru. Jen malá hrstka lidí jde z Keys.
Odpoledne si čtu norskou krimi co mi poslala Hanička. Koupu se a relaxuju. S místníma už se znám, jsou to milí lidi. Vedle mého spotu zaparkoval velký přívěs. Nefunguje jim kohoutek na vodu, jsou z toho nešťastní. Nabízím jim ten můj, nepotřebuji ho, nemám si na něj co napojit. Paní se mne vyptává kam jdu, o Florida Trailu nikdy neslyšela, je v šoku z toho, že chci jít měsíc pěšky.
Na FB mi odepsal nějakej Glen, že by se mnou rád přešel bažinu nad Oasis Visitor Centrem. Je to úsek 50 ti kilometrů a nikdo to nechce jít sám. V Oasis bude 3.1. akorát nevím jestli tam budu já, je to na mne příliš brzy, mám to tam 100 mil. Bylo by super se na tu bažinu s někým spojit. Odpočinkový den je za mnou. Zítra to začíná.
Moje útrata: 149 dolarů
1.1.2025 středa – Key Largo – C 111 canal bend – 20. míle
Vstávám před pátou, je tma. Vařím si snídani a balím. Po šesté hodině opouštím camp, nesu si skoro 5 litrů vody. Můj trail začíná za 4 míle po silnici na konci Key Largo. Kontroluji Uber, odvoz se nabízí za 13 dolarů, tak to beru. Čeká mne tak jako tak 11 mil po asfaltové, frekventované silnici, ty ušetřené míle na asfaltu se budou hodit.
Uber mne vysazuje u benzinky, posílám řidičovi 1 dolar tip, jinak to tu nejde. Není ještě ani sedmá hodina a já stále ve tmě začínám Eastern Continental Trail FL Connector. Za chvíli se rozednívá. Prvních 11 mil trailu vede po hlavní silnici do Miami, většinou po mostech. Naštěstí tu vede pravý pruh, na který auta nesmějí. Trvá mi to přes tři hodiny, než úsek zvládnu. Mám toho právě tak akorát dost. Ráno bylo zatažené, později vylezlo slunce. Naštěstí fouká vítr od moře. Dobře, že jsem vyrazila brzo, postupně se otepluje. Pouštím si do sluchátka audioknihu z Palmknihy, po pár kapitolách mi to píše, že zbytek není stažený a dál nic. Snažím se to dostahovat, ale asi jdu na to špatně.
Po 11 mílích odbočuji ke kanálu, přecházím po mostě na východní stranu kanálu. Končí zde silnice, rybáři mají nahozené pruty. Začíná tu Southern Glades Trail. Podle FarOut na tomto místě žije nejvíce hadů z celé Floridy. Vyskytují se tu krokodýli, aligátoři, kapustňáci, pantheři a černí medvědi. Zatím jsem potkala jen ještěrky. Také se tu píše, že na tomto místě byli uloveni a chyceni ti největší hadi z celé Floridy.
Využívám stín pod mostem hlavní silnice a chystám si jídlo. Potřebuji nutně pauzu. Na bagel si mažu hotelové máslo a nutelu. V plánu mám chodit ze začátku maximálně 20 mil.
Celé odpoledne jdu podél kanálu na přímém slunci. Nejprve mám oči jako popelníky, ale potkávám jen velké vodní ptáky. V dálce vidím prchat ještěra tak metr dlouhého, co to je za zvíře nevím. Přibližně po každé míli přitéká z mé strany malý kanál. Většinou je kolem hezký trávník a pár stromů, které vrhají stín. Chodím od stínu ke stínu. Je skutečně vedro. Na nějakém podobném místě si večer doufám postavím stan.
V kanálech teče brakická voda, slano sladká plná pesticidů. To je bolest jižní Floridy. Už několik století se tu pěstuje cukrová třtina. Koupila jsem si nový filtr Sayer S3, údajně odstraní většinu pesticidů a těžkých kovů. Filtr obsahuje oranžovou láhev, 200 gramů navíc. Zatím jsem ho nepoužila. Na 23. míli je odbočka do Visitor centra, kde jsou toalety s pitnou vodou. Ráda bych si tam vodu dobrala, asi zítra ráno.
V kanále plave plno ryb. Potkala jsem pár rybářů, po kanále projelo několik lodí. Stan si stavím na 20. míli pod stromem kousek od cesty. Jediné pěkné místo bez šutrů. Na ráno mi zbyl litr vody. Celkem to tu žije, tak uvidím jak se vyspím. Na strom nade mnou dosedá nějaký pták a snaží se mne vyhnat. V tůni za mnou to pořád žbluňká, doufám že to není aligátor. Snažím se vydržet co nejdéle, abych se zase neprobudila v noci. Není ale šance, v sedm se mi zavřou oči a usínám.
20 mil
Moje útrata: 14 dolarů
2.1.2025 čtvrtek – C 111 canal bend – SW 168 th St – 38. míle
Budím se v noci a jsem vyspaná, musím ale vydržet ležet alespoň do páté hodiny ranní. Dívám se na hodinky a kupodivu je 6:12, spala jsem 11 hodin. Myslím že jsem konečně dospala únavu posledních dní. Vařím kafe, ovesné vločky a čaj. Poslední voda mi vyjde na vyčištění zubů.
O půl osmé vycházím. Podél kanálu dojdu 3 míle k silnici Ingraham Haywey, po ní pokračuji mimo trail do Visitor centra 2 míle po asfaltu. Zkouším stopovat, ale nikdo mi nezastaví. Ten asfalt je peklo, extra 4 míle navíc ale pitnou vodu potřebuji. Vzít si vodu z kanálu není vůbec jednoduché, přístup k vodě je možný jen občas, zatím jsem žádný neviděla.
Ve Visitor centru se nejprve zavřu na toaletě pro invalidy a celá se myju a peru. Pak jdu do info centra a zabírám místo v hale u elektrické zástrčky. Nabíjím elektroniku a na wifi nahrávám blog. Nakonec si prohlídnu expozici, jako vždy nesmírně zajímavá. Věděla jsem, že se mi tu bude líbit. Kupuju šunkový sandwich, kolu a opalovací krém. Vracím se zpátky po silnici na můj trail.
Je po 11 hodině a mám za sebou jen 3 míle trailu, musím trochu přidat. Moje cesta vede stále kolem kanálu C 111 na sever, jdu po západní straně. Vedro. Oběd vařím až ve 2 hodiny a to nudlovou polévku. Potkala jsem plno lovců, stříleli ani nevím na co, docela se bojím. Mám sice oranžové triko a červený klobouk, ale jestli to bude stačit nevím. Píšu trail andělovi co bydlí poblíž, jestli mi neporadí kde by se dnes dal postavit bezpečně stan. Z těch lovců mám strach a navíc budu blízko městečka Homestead.
Anděl mi odpověděl, že mi doveze cokoliv budu potřebovat, ale domů mne vzít nemůže, manželka mu to nedovolí. To chápu, není to pro každého vzít si domů cizí lidi. Radí mi obecně kde si mám postavit stan, tedy u polí, rozhodně se mám vyhnout domům.
Na mém západním břehu kanálu je úplné mrtvo, za celý den projel jen jeden cyklista, jinak nikdo. Zato za vodou na druhé straně kanálu to žije, domečky, pole a na nich shrbení lidé pracující ručně, myslela jsem že mají v US veškerou zemědělskou práci mechanizovanou.
S posledním světlem v šest večer stavím stan mezi vinohrady. Musela jsem přejít most na druhou stranu kanálu a kilometr se vrátit zpět, ale místo mám perfektní. Byl to pro mne náročný den po gravel road stále na slunci podél kanálu. Už se těším do bažin.
23 mil
Moje útrata: 16 dolarů
3.1.2025 pátek – SW 168 th St – ValuJet Flight 592 Memorial – 60. míle
Spím kilometr od hlavní silnice, celou noc je slyšet hluk, alespoň tu nejsou lovci. Vstávám v 5 hodin, vařím snídani a balím mokrý stan. Od kanálu jde vlhkost, spacák už mám druhý den mokrý, ještě jsem se nedostala k tomu abych ho vysušila. Koupila jsem si speciálně na tento trek syntetický quilt od Hybergu, váha 700 gr, údajně do -1, ale tomu moc nevěřím. Zatím jsou zde noci teplé, tak je mi dobře.
Zbyl mi na dnešek 1 litr vody. Po 11 mílích přicházím k silnici US 41 Tamiami. Snažím se jít rychle, aby mi ta voda vydržela. Pokud odbočím z treku na východ tak po 1 míli dojdu na benzinku, ale zase se musím tu míli vrátit. Držím se své trasy a odbočuji na západ, po 4 mílích mám na cestě Coopertown, kde je restaurace. Bude to na doraz, začíná být vedro.
Po 12 hodině jsem u Coopertownu, musím přejít přes kanál lávkou pro pěší, na konci je zamčená branka, ale to mi je jedno. Branku prostě oblezu, nemám vodu a dál už nedojdu. Hrnu si to do restaurace s obavou, že bude plná, ale je to přesně naopak žádní hosté, nevaří se totiž. Paní mi nabízí pití, kupuji si cracry, ovoce, colu, kafe a koláč. Sheyly mi říká ať si tu klidně sednu na jak dlouho potřebuji, na hikery je zvyklá. Zapínám si wifi a dobíjím elektroniku.
Venku je vedro, potřebuji oddych. Voda tu není pitná, kupuji si tedy 6 půllitrových flašek za 1 dolar kus, dostávám zaměstnaneckou cenu, jinak voda stojí přes 2 dolary. Na FB jsem se dočetla, že bude můj trail nad Oasis zavřený z důvodů vypalování porostu. Zatím není jasné kdy, záleží na počasí, může to být každým dnem. V Oasis bych měla být tak za 2 až 3 dny. Pokud tam budu muset čekat, tak je to docela záděr, nedá se tam koupit žádné jídlo. Je to jen Visitor centrum. Už tak si musím zítra nakoupit jídlo na 7 až 8 dní. Jídlo navíc už neunesu. Taky mne čeká pozítří průchod bažinou Roberts Lake Trail 9 mil, voda po kolena. Je to docela náročná záležitost, protože je tam spoustu děr ve vápencovém podloží, hrozí podvrtnutí kotníku. Člověk tam nemá chodit sám, jenomže tu nikdo jiný není. Často se padá do vody. Jestli s tím svým těžkým báglem spadnu, tak se nejspíš už nezvednu. Celá bažina se dá obejít po silnici Loop Rd a to 22 mil. Už teď mám 3 puchýře z těch zpevněných cest. No ještě si to promyslím.
Sedím v restauraci přes 2 hodiny. Nespěchám. Dnes už můžu dojít max 7 mil před indiánskou vesnici Miccosukee. Dál následuje úsek 12 mil, kdy člověk nesmí odbočovat z cesty a nesmí tam přespat. To si nechám až na zítra. Na celém indiánském území místní provozují jízdy bažinou na vznášedlech. Bylo by to krásné se projet.
O půl třetí odcházím, pořád je vedro. Do kasičky dávám obsluze pár dolarů tip, byli tu na mne hodní. Dnes jsem celý den na slunci, žádný stín. Nějaký chytrák psal na FB, že kdo chce poznat skutečnou Floridu musí začít trail na Keys. Nevím co tím přesně myslel a zajímalo by mne, jestli tuto etapu šel pěšky. Zpevněné cesty a šlapeš stále kolem kanálu. No nenadělám už nic, zítra bude stejný den.
Konečně jsem narazila na aligátory. Dva přede mnou utekli a žbluňkli do kanálu. Třetí si mne nevšímal a zůstal ležet u břehu, toho jsem si vyfotila.
Po 23 mílích se blížím k památníku leteckého neštěstí. Tady někde musím zůstat na noc, dál je indiánské území, kde se být přes noc nesmí. Hotel stojí 250 dolarů na noc. Nejdřív se bavím s jedním borcem, který je zaparkovaný u kanálu a chci si u něj postavit stan. Je nadšený že jsem z Čech, dostávám od něj malý zelený kamínek nějaký český polodrahokam, ukazuje mi certifikát, je milej. Pak ale raději stavím stan až u památníku, je to dál od vody a je tam více rušno. Tady by už aligátoři být nemuseli. Stojí tu také několik obytných aut.
Třetí den na treku, pro mne tedy zajisté kritický. Vedro, táhnu těžký batoh, plno jídla a vody. Na nohách puchýře, nemám se kde umýt. Mám toho docela dost.
22 mil
Moje útrata: 27 dolarů
4.1.2025 sobota – ValuJet Flight 592 Memorial – Mitchell Landing Campground – 77. míle
Celou noc foukalo a bylo chladno. Místo jsem si vybrala dobře, aligátoři nepřišli. Odcházím před svítáním, čeká mne 6 mil do Miccosukee General Store, poslední možnost nakoupit zásoby asi na týden.
Po 9 hodině jsem v obchodě, hlavně mne zajímá Deli, občerstvení. Objednávám si obrovskou snídani a nakonec ji celou sním. Na záchodě se komplet umývám i s vlasama, taky trochu peru. Konečně si zase připadám jako člověk, včera v té divné restauraci měli jen chemický záchod. Kupuji si sebou sandwich a nějaké drobné jídlo a pití. Celkem platím 47 babek. Drahota. Mají zde dokonce šroubovací plynové kartuše. Skoro všechno jídlo z Miami mám v batohu, velmi málo jím, většinou ani nevečeřím. V tom vedru nemám hlad.
Od rána míjím agentury provozující vznášedla, zatím byly všechny zavřené, ceny 50 dolarů za 40 ti minutovou jízdu. To dám, je to můj sen se projet na vznášedle po mokřadech. Konečně je jedna agentura otevřená. Gary mne láká na vyjížďku, cena 30 dolarů za hodinovou jízdu, tak to se nedá odmítnout. Batoh si nechávám v kanceláři, fasuji špunty do uší a čekám na skupinu co mají plavbu zarezervovanou na 11 hodinu.
Plavba je úchvatná, jedeme docela rychle, podcenila jsem oblečení, mám sice bundu, ale taky kraťasy. Holčina z Kanady mi půjčuje svetr a místní kluk zase sluchátka. Milí lidi. Občas někde zastavíme, podíváme se na aligátory, kapitán nám něco řekne a jedeme dál. Byl to pro mne velký zážitek, doufala jsem že se mi to splní a stalo se. Za 30 dolarů tady nekoupíš nic. Samozřejmě dolar jako tip pro kapitána navíc.
Co jsem vstoupila na území indiánů, tak nemám signál ani data, nic telefon je hluchej. Musím přejít jejich území 12 mil, pak uvidím jestli se to změní. Mířím ale konečně do divočiny. Gary mi domlouval ať v žádném případě nechodím v noci, na silnice vylézají údajně až 7 metrů dlouzí pythoni. Docela tomu věřím, ráno jsem viděla na cestě tři velké přejeté tmavo zelené hady.
Potřebuji ujít alespoň ještě 10 mil, zkusím se dnes ubytovat v campu. Opět jdu kolem silnice a kanálu. Vedro a žádný stín. Po pár mílích hlavní silnice US 41 odbočuje společně s kanálem na sever. Já se držím Loop Road směřující na západ.
Pomalu opouštím indiánské území, silničku lemují krásné přízemní rezidence. U silnice se vyhřívá obrovský aligátor, pěkně pózuje, raději ale mizím nevím co od těchto zvířat mohu očekávat. Z jedné vily na mne vyběhnou tři velká psiska a jdou po mně. Naštěstí jede kolem auto, borec zastavuje huláká na psy a zatlačuje je do vily. Čeká než odejdu dostatečně daleko. Uf tak to bych tu nečekala, místňák mi hodně pomohl.
Vstupuji do Big Cypress National Preserve, bohužel cesta je stále po asfaltu. Mám další puchýře, bolí mne ramena, vlastně všecko. Táhnu neskutečnej bágl, jídlo na týden. Podél cesty je z obou stran mokřad, tady se stan postavit nedá. Ve FarOut píšou, že se dá stavět stan až na 80. míli, což je tedy ještě kus.
Odbočuji z cesty do Mitchell Landing Campground. Na ceduli je napsáno, že permit musíš mít vyřízený předem, tak to není dobrá zpráva. Není tu signál a je sobota. Na začátku je obrovský karavan správce, musíš se tu registrovat. Tak teda jdu. Jenomže camp je plně vyobjednaný, což se dalo čekat. Správce je moc milý pán, chvíli si povídáme, mám počkat, něco prověřuje a nakonec mi přiděluje emergency spot bez ohniště. Je skvělej. Moc mu děkuji. Nechce ani peníze, normálně bych měla platit 24 dolarů. Dneska jsou na mě všichni lidi hodní. Natáčím si u správce z kohoutku vodu do láhví, v campu žádná voda není.
Poprvé mám postavený stan v pět hodin. Večeřím šunkový sandwich, od té obří vaječiny co jsem měla k snídani jsem nejedla. Veškeré jídlo dávám do bear boxu. V šest už ležím ve stanu, pomalu se stmívá. Dnes údajně bude studená noc, oblékám si všechno oblečení a zatahuju quilt.
17 mil
Moje útrata: 78 dolarů
5.1.2025 neděle – Mitchell Landing Campground – Oasis Visitor Center – 92. míle
Svítá zrovna když opouštím camp. Čeká mne 7 mil po asfaltu k odbočce do bažiny. Naštěstí po 2 mílích asfalt končí, cesta je dál už jen zpevněný prach. Příroda je tu po ránu nejhezčí. Potkávám želvu, délku krunýře má asi 40 cm. Nejvíc tu žije ptáků. Převažuje vodní šedý velikosti našeho čápa, ten dělá největší rachot, pak jsou zde menší bílí ptáci, a hodně je tu také mrchožroutů velký černý pták s červeným krkem, těch je vždy několik desítek v hejnu. Ptáků je tu obrovské množství.
Před desátou jsem u odboćky na Roberts Lake Trail, stezka mokřady. Na sever za mokřadem 8,5 míli je Oasis Visitor Centrum. Kdysi před lety zde začínal Florida Trail. Nyní začíná až u Oasis. Mohu pokračovat po silnici a za 22 kilometrů dojdu do Oasis taky. Mám z té bažiny respekt, jsem tu sama. Po 0,4 míli je v bažině malý ostrůvek, dojdu tam a rozmyslím se. Pokud to nepůjde, tak se prostě vrátím. Nepřeletěla jsem oceán abych tu chodila po silnici. Balím si pas, peníze a mobil do nepromokavé folie, lidi tu často padají do vody.
Před desátou vyrážím do bažiny. Je to v podstatě stezka značená modrou barvou, na stromech jsou namalované pruhy. Vody by tu mělo být po kolena, rychlost chůze mám očekávat 1 míli za hodinu. Je to nádhera, jde se krásně, voda je průhledná, vidím kam šlapu. Na dně je místy vápenec, díry v něm a občas bahno. Za chvíli jsem na malém ostrůvku, 0,4 míli mám za sebou.
Asi tak v polovině cesty je camp, kde se dá postavit stan. Dojdu tam a přespím. Druhou část bažiny si nechám na zítra. Na dnešek by už to bylo asi na mne celé moc. Žijí zde prudce jedovatí hadi Cottonmouth, musím dávat pozor kam šlapu. Nevím sice jak ten had vypadá, mám ale respekt ze všech hadů, raději je obejdu. Další problém je výskyt jedovaté rostliny poison ivy a pak tu jsou také paraziti. Nejběžnější problém, který zde turista řeší je podvrtnutý kotník. Chystám si kompas, jen pro jistotu, kdybych utopila mobil.
Voda chladí, jde se moc hezky, občas mi noha zajede do bahna a mám co dělat abych nespadla. Po 2,5 hodinách přicházím do Frog Hammock campu. Jsem docela unavená, jediný problém mám s těžkým batohem. Pouze 3 x jsem si ho sundala ze zad a opřela o pařez. Camp je přehnané slovo, ohniště, pumpa na vodu a tři vlhké plácky na stan.
Chystám si jídlo k obědu, napumpuji a přefiltruji vodu. Zkouším signál a kupodivu jsem on line. Kontroluji nové zprávy ohledně vypalování trailu. Datum je stanoven na 8.1. pak bude trail na 13. míli a kolem uzavřený několik dní. Dá se to naštěstí obejít. Pokud dnes dojdu celou bažinu, tak bych to mohla stihnout projít před uzávěrou. Rozhodnuto, pakuji se a pokračuji v cestě. Zbývají mi 4,5 míle vycházím po jedné hodině.
Dál je vody podstatně více, často ji mám nad kolena. Bahna je taky víc, už nevidím kam šlapu. Jdu pomaleji, stále mi hrozí pád do vody, což není zase nic tak hrozného. Voda se postupně oteplila. Začínám být unavená, těch 7 mil ráno po silnici mi nepřidalo. Hledám si místa, kde bych na chvilku mohla sundat batoh, moc jich ale není.
Na stromech visí uschlé bromelie, nejspíš pokvetou na jaře. Ve vodě plavou drobné květy fialové a žluté, velikost květu 1 cm. Naštěstí je trail velmi dobře značen, sleduji modré značky a pokračuji dál. Najednou voda končí a jdu zarostlou pěšinou plnou jedovaté poison ivy, pokud se o ni jen otřu, tak budu mít vážné zdravotní problémy. Musím si nasadit dlouhé kalhoty a snažit se vyhýbat jak jen to jde.
Zpomaluji, jsem unavená. Znovu hluboká bažina. Zbývají mi ještě dvě míle, cesta je nekonečná. Dávám si energetickou tyčinku, musím přidat nemůžu tady v žádném případě zatmět. Z posledních sil vylezu v 5 hodin z bažiny k Visitor centru Oasis. Začíná zde Florida Trail.
Centrum je již zavřené, najdu si hadici a ošplíchám si nohy, vysypu písek z ponožek a bot. Potkávám tu hikera Timiho. Ukazuje mi kde je elektrická zástrčka, registr kam musím hodit permit a vůbec všechno. FT jde již po čtvrté. Vyrazil z Key Largo den přede mnou. Došel do General Store v indiánské vesnici a od tama sem dojel autem. Měl už toho asfaltu dost. Tak to chápu. Stan si můžeme postavit kousek za info centrem, hned jak začíná trail. Nabírám si pitnou vodu, myju se, dobíjím mobil a píšu domů, že jsem zdravá vylezla z bažiny.
S posledním světlem stavím stan, kousek od silnice. Sním jen bagel se salámem, umyju zuby a zalézám do spacáku. Tak unavená jsem tu ještě nebyla. Mám ale radost že jsem ten swamp zvládla, snila jsem o něm od té doby co jsem se rozhodla vyrazit na jihu od Atlantického oceánu. Byla to pro mne výzva.
16 mil
Moje útrata: 0