8.3.2024 – 26.3.2024 – Mexico Border – Kearny
PŘÍPRAVA
Arizona trail vede od hranice s Mexikem až po hranici s Utahem. Prochází od jihu celou zemi až k severu, měří 1.300 kilometrů. Obvykle cesta zabere 6 až 8 týdnů. Máme s Leňou volno jen 3 týdny, tak se po jižní části trailu kousek projdeme. Vše potřebné na přípravu jsme našli na stránkách AZT www.aztrail.org a hodně nám pomohla také fb skupina Arizona Trail Class of 2024.

Kupujeme si e-sim Airalo. Máme s ní výborné zkušenosti. Pokud se někomu hodí e sim do světa mimo EU můžete si ji nainstalovat přes můj kód dostaneme oba 3 dolary. Děkuji předem. Znáte eSIM? Získejte slevu 3 USD na první datový balíček eSIM od společnosti Airalo. Stačí při registraci nebo při placení použít kód ALENA6671. https://ref.airalo.com/MAQQ

Letenky do Phoenixu jsme si koupily již v prosinci u Student Agency za 22.600,- Kč zpáteční let. V ceně máme zavazadlo 23 kg a změnu datumu odletu. Letíme s BA z Prahy s přestupem přes Londýn. Na trail je potřeba několik permitů, všechny se dají vyřídit až na místě:
- COLOSSAL CAVE MOUNTAIN PARK – pokud nebudeš nocovat a zůstaneš na stezce, tak ho nepotřebuješ, nepořizovaly jsme si ho
- SAGUARO NATIONAL PARK – potřebuješ permit na den a druhý permit na noc – oba vyřídíš on-line, dopředu máme koupený permit na noc, protože platí 14 dní – cena 8 dolarů, permit na den platí jen 7 dnů a to si zatím netroufneme odhadnout, kdy tam dojdeme, cena 15 dolarů
- GRAND CANYON PARK – tento vyřídíš až na místě při vstupu do Grand Canyonu
- ARIZONA STATE TRUST LANDS – pro přespání v divočině – on-line pouze pro místní s US kreditkou, cena 15 dolarů na rok, kde ho koupíme nevíme, nakonec jsme ho ani neměly
Přesné info o permitech najdeš na stránkách www.aztrail.org.

Batoh si balím úplně stejně jako na každý výlet. Jídlo se do USA nesmí dovážet, tak to budeme řešit až na místě. Na fb skupině jsme si domluvily odvoz z letiště s trail angelem Gabrielle do městečka Sierra Vista, je to 300 km, což je docela dálka. Přidali se k nám ještě další dva borci, takže nás bude v autě víc, řidič + 4 hikeři. Cena za odvoz pro jednoho tak vyjde na 50 dolarů. Jsme za to vděční, protože nemusíme ztrácet čas na hotelu v Phoenixu a při přesunu další den. V Sierra Vista máme na páteční noc rezervovaný hotel Sierra Inn, pokoj pro dva se snídaní za 80 dolarů. Hned v sobotu ráno v 8 hodin máme domluvený odvoz na začátek trailu s dalším andělem Kenem, cena pro 4 lidi 20 dolarů. Je to skoro 40 kilometrů, asi by se dalo jet i stopem, ale za tu cenu se to fakt nevyplatí. Tak nějak nám nezbývá čas na nákup jídla, jeden z našich borců ze spolujízdy Seb se nám nabídl, že nám jídlo nakoupí. Bude nakupovat i sobě, tak mu to nevadí. Je strašně moc hodnej, budeme se mu za to muset odvděčit, snad bude nějaká příležitost. Nemohli jsme se nějak domluvit co nám má na první čtyři dny nakoupit, všechny moje návrhy negoval, nakonec jsem rezignovala a požádala ho ať nám nakoupí to co sobě. Bude to tedy docela ještě sranda. Je to obrovská laskavost a moc si toho vážíme.

Dva dny před odletem mi Leňa píše, že možná bude mít v dubnu v práci nucené volno, takže by ten trail mohla dojít celej. Začínám si organizovat práci a spoustu jiných věcí. Jestli všechno klapne, tak bych to mohla taky dát celé a nebo alespoň podstatnou část. Nebudeme to hrotit, rozhodneme se cestou. Zítra letíme a už se nemůžeme dočkat.
8.3.2024 pátek – přesun do Arizony
Vstávám ve čtyři hodiny. Na nádraží v Olomouci máme sraz s Leňou, ranním vlakem jedeme na letiště.

Letíme přes Londýn. Let do Phoenixu s A 350 trvá přes deset hodin a je nekonečný. Letušky jsou moc milé a nosí nám pořád nějaké jídlo a pití, tak to nakonec docela uběhlo.
Na imigračním si vystojíme hodinovou frontu. Odeberou nám otisky prstů, vyfotí a odpovíme na pár otázek. Jako vždy se ptají, jestli vezeme nějaké jídlo, po pravdě odpovíme že ne a pak jsme vpuštěni do USA.
Připojily jsme se na místní wifi a domlouváme se, kde nás naloží Gabrielle, už tady chvilku krouží kolem letiště, kvůli nějakému politikovi nemůže zaparkovat.
Bereme si zavazadla a vycházíme severním východem číslo jedna. Za pár minut nás náš trail angel nakládá a veze 300 kilometrů na jih do Sierra Vista. V autě už je taky Sebastián s našim jídlem. Rick na poslední chvíli cestu zrušil.

O půl jedenácté jsme na hotelu Sierra Inn. Platíme za odvoz každý 65 dolarů a moc Gabrielle děkujeme, je vidět že už toho má dnes taky dost. Byla to dlouhá jízda. Sebastiánovi platíme za jídlo každá 90 dolarů. Na hotelu už nás vyhlíží, vyplňujeme nějaké papíry a přihlašujeme se na wifi. Dostáváme pokoj, sprcha a padáme do postelí. Jsme KO, časový posun + 8 hodin. Doma zrovna vstávají. Pokusím se aktivovat e simku Airalo, ale jestli to bude fungovat a budeme ve spojení netuším. Další civilizaci máme za 85 kilometrů malé městečko Patagonia.

Ráno se musíme přebalit, v 7 je snídaně, v 8 pro nás přijede Ken a odveze nás na začátek trailu. Žádné velké povalování. Zrovna zítra nás čeká náročná etapa od Mexických hranic přes hory a vrchol Miller Peak 2.885 m, první voda po 20 km a převýšení 1.300 metrů. Ve vyšších polohách je ještě sníh. Na zítřek bychom si přály lehčí etapu, ale vybírat si nemůžeme.
Moje útrata: 197 dolarů
9.3.2024 sobota – Sierra Vista – Bear Canyon Trail Junction – 15. km
Po páte jsme již vzhůru, pouštíme topení je tu docela zima. Přebalujeme batohy, sprchujeme se a snažíme se aktivovat e simku Airalo. Lenka čte návod, já to aktivují, jestli se to povedlo nevím, nemáme čas to zjišťovat.


U recepce je snídaně. Připravujeme si vafle, moc nám to nejde, příště už to bude lepší. Beru do kapsy muffina, musím i pro Leňu ta má zábrany. V 8 hodin nás vyzvedává Ken, jedeme ještě pro Sebastiána a hurá do hor. Před devátou jsme na Montezuma pass ve výšce 2.000 metrů. Platíme Kenovi 20 dolarů i za Sebastiána, ale ten se jen směje, že to není potřeba a dává řidičovi ještě 10 dolarů navíc.


V sedle je parkoviště, záchody, přístřešek a zákaz stanování. Ukládáme si batohy v přístřešku u registru za zeď, bereme peníze, pas a mobil. Musíme sejít 3 kilometry k Mexickým hranicím na začátek treku k monumentu. Po lehku se jde dobře.


Seběhli jsme to za půl hodinky, fotíme se navzájem. Seb nám ukazuje malinkatý dron, nemá odvahu ho pustit, příliš fouká. Od rána je na obloze sluníčko. Poslední dva dny pršelo a na horách sněžilo.


Zpátky na Montezuma pass jsme po desáté hodině. Zapisujeme se do registru, celkem jsme tu napočítali dalších 8 hikerů. Svačíme a povídáme si se Sebem, má za sebou 2 x PCT, AT a teď jde Arizona trail a hned potom CDT. Krásný plán.


Opouštíme sedlo a po stezce šlapeme do kopce. Kolem rostou občas listnaté stromy. Podle Seba je dnes nejtěžší etapa celého trailu.

V poledne docházíme Seba, přibližně ve 2.500 metrech obědvá. Sedáme si k němu a vaříme čaj, obědváme tortily se salámem. Po hodině se zvedáme, musíme pokračovat, nutně dnes potřebujeme přejít Miller peak.


Stezka je chvílemi do kopce, ale taky vrstevnice. Odpoledne jsme u rozcestí na Miller peak, je to nejvyšší vrchol celé oblasti 2.885 m. Už chvíli jdeme po sněhu a dalších 100 výškových metrů na kopec se nám jít moc nechce. Naše stezka přes vrchol nevede. Dochází nás místní hiker John z Patagonie 73 let a jde na kopec, tvrdí že je to kousek. Tak teda jdeme taky. Batohy si necháváme u cesty.

Za půl hodiny jsme na vrcholu Miller Peaku, je tu nádherný rozhled do krajiny. Náš společník nám nabízí pivo, které před chvíli dostal od jednodenních turistů, Leňa neodmítne.

Kolem 5 hodiny jsme u Bathtub spring 2.600 m. Nabíráme vodu na noc a začínáme hledat nocleh. Stan stavíme v sedle Bear Canyon Trail Junction. Je půl šesté. Musely jsme si pořádně vysbírat místo na stan od kamení. Zůstává tu s námi na noc John a ještě přichází Alan z Floridy, jeho trailová přezdívka je Big Dog a staví si tarp hned vedle nás, jinde místo už není.


K večeři si zaléváme dehydrované hovězí Stroganov a mátový čaj. Už je pořádná zima. Zalézáme do stanů. Nejspíš bude v noci mrznout. Byl to nádherný, ale náročný den. Výška 2.460 m.
23 km, 1.400 m stoupání
Moje útrata: 62 dolarů – včetně esimky, FarOut aplikace a nočního permitu na Saguaro
10.3.2024 neděle – Bear Canyon Trail Junction – Ridgetop – 40. kilometr
V noci bylo docela zima, moc jsme toho nenaspaly. Sousedi už v šest kramují, tak taky vaříme snídani. Vycházíme po osmé, všechno oblečení máme na sobě je pořád zima. Začínáme výstupem do kopce, 200 výškových metrů. Na hoře už svítí slunce, konečně se můžeme vysvléknou. Dohání nás Kanaďani, pán s paní od včerejška se potkáváme. Další dnešní cesta povede z kopce nebo po rovině.


Scházíme do Sunnyside Canyonu. Za potokem vidíme na kládě divné zvíře, hnědo zrzavé s velkým ocasem, velikost asi jako větší liška. Vůbec nevíme co to je. Dodatečně nám John ukázal stejné zvíře v mobilu, jak mu vyjídá popelnici u domu, anglicky coati, česky nosál. První vodu nabíráme po 10 kilometrech, musíme ji filtrovat. Na oběd je brzy, popojdeme ještě 3 kilometry a rozkládáme se pod stromem. Obědváme tortily se salámem a nutelou. Zatím jsme ušly 13 kilometrů, jdeme pomalu. Stále jsme unavené, předevčírem jsme vylezly z letadla a je to znát.


Pokračujeme do Scotia Canyonu. Dnes je vody všude spousty, každých pár kilometrů teče nějaká strouha. Příroda je zde nádherná, smíšené lesy, převažují duby, buky a borovice. Se snižující se výškou se ztrácí kaktusy. Míjíme vodní nádrž Parker Lake.


Po čtvrté hodině si plníme láhve vodou z potůčku v Parker Canyonu. Kanaďani zde staví stan, na nás je brzy, potřebujeme ještě ujít pár kilometrů. Stezka vede mírně do kopce na hřebínek. Pohybujeme se v Coronado National Forest.


V šest hodin stavíme na hřebínku na 40. kilometru stan. Mnohem lepší místo na noc než včera. Večeříme špagety bolognese a mátový čaj.


Dnes byl nádherný den. Šly jsme prakticky celý den sami krásnou přírodou. Výška 1.730 m.
25 km podle FarOut, 30 km podle hodinek
11.3.2024 pondělí – Ridgetop – Redrock Canyon – 66. kilometr
Zase jsme brzy vzhůru. Kafe vařím s čelovkou o půl šesté, jen se rozední a prochází kolem nás hiker. Výjimečně to není důchodce, jako všichni ostatní. Vycházíme po sedmé hodině rovnou v triku a kraťasech. Modré nebe, stoupáme do kopce. První sváča je za hodinu, padne proteinová tyčinka. Doháníme Johna, chvíli si povídáme.


Po osmi kilometrech jsme u vody v Middle Canyonu. Zrovna si tu plní láhve holčina z Texasu. Jsou tu dvě malé tůňky, ze kterých si všichni hikeři berou vodu. Holčina má sukni vyzouvá se a v jedné z tůňek se myje, nohy, zadek, všechno. Nakonec si tam vymáchá gaťky. S Leňou jsme v šoku nezmůžeme se na slovo. Jsme třetí den na našem prvním americkém trailu, ale tohle je na nás moc. Bereme si vodu z druhé tůňky, kočka si sedá k nám a nabírá další láhev, nohy v naší vodě. My jenom zíráme. Holčina se balí a loučí se s náma, že se jako uvidíme později. Já doufám, že už tu blbku nikdy neuvidím. My s Leňou balíme použitý toaletní papír do odpadků, nenecháváme ho v přírodě a neseme ho tak dlouho až ho budeme moci vyhodit. K přírodě a lidem se chováme ohleduplně. Slečna má holt jiné standarty.


Vaříme si předčasný oběd, Leňa si snědla skoro všechny tortily a má pořád hlad. Slunce pálí a je krásně, moc se nám tu líbí. Další vodu máme za 12 kilometrů, bereme si tedy 1,5 litru.


Dnes je krajina sušší, velké stromy vystřídaly keře. Stezka je pohodlná, vlní se a krásně se po ní jde. Na 55. kilometru je parkoviště Canelo Pass Trailhead s Bear boxem, ve kterém je voda pro hikery. Nevěděly jsme o ní, bereme si každá půl litru a na chvíli si sedáme pod stromy.


Orientace na trailu je jednoduchá, FarOut je dokonalý. Funguje off-line, vždycky víme kde jsme, je jednoduché trail sledovat. Dočteme se plno aktuálních informací od hikerů co jsou před námi. Zajímá nás hlavně voda.


O půl čtvrté jsme na 61. kilometru, 150 metrů za Down under Tank. V korytě potoka tu trčí z betonové hráze trubka, ze které vytéká voda. Vždycky vodu převařujeme nebo filtrujeme. Vaříme si kafe a čaj a pojídáme další energetické tyčinky, těch máme neskutečné množství. Krásně by se tu stanovalo, ale potřebujeme ujít ještě pár kilometrů. Zítra chceme dojít do městečka Patagonia.


Stezka se vine kolem vyschlého řečiště. Teď odpoledne se jde moc hezky. Procházíme Redrock Canyonem. Jakmile máme na FarOut 25 kilometrů, začínáme hledat místo na stan. Pořád se nám něco nelíbí a trvá další kilometr, než jsme spokojené. Podle FarOut máme za sebou 26 km, na mých hodinkách 30 km. Budeme se řídit Faroutem.


Stan stavíme v šest hodin na malém prašném plácku. Zaléváme horkou vodou thajské nudle, poprvé si připravujeme každá své jídlo. Předcházející dny jsme jedly jedno jídlo napůl. Čaj už ani nevaříme. Jsme unavené, zalézáme do stanu. V sedm hodin je tu úplná tma.


Byl to nádherný den. Procházely jsme atraktivní krajinou. Celý den jsme na cestě sami, potkaly jsme pouze dva hikery. Výška 1.450 m.
26 km
12.3.2024 úterý – Redrock Canyon – Patagonia – 85. kilometr
Noc byla dost chladná. Po páté už vařím kafe a snídáme. Vycházíme před sedmou. Spěcháme do Patagonie a těšíme se na něco dobrého. Kilometr před náma stanuje Alan a kousek dál John. Alan je z Floridy, tak se ho ptám na Floridský trek, šel ho před pár lety. Sezóna je pro tento trail leden a únor, to zní dobře. Třeba jednou.


Konečně se dostáváme na sluníčko a můžeme se vysvléci z teplého nočního prádla. U odbočky na Patagonii váháme jestli jít po staré kratší cestě přímo do campu nebo po nové variantě a pak budeme muset stopovat 9 kilometrů do města. Radíme se s Johnem a bereme tu kratší variantu.


Dohání nás místní hiker Justin a předbíhá. Poslední 3 kilometry jdeme po silnici, moc aut nejezdí. V campu Terra Sol jsme před jedenáctou. Platíme za nás dvě 35 dolarů a za pračku 3 dolary.

Stan si stavíme na madračce, údajně je tu v noci zima. Při stavění stanu nám praskla malá spona, do které se zasune tyčka stanu u nohou. Je to dost blbá závada, ale Leňa našla v kuchyni náhradu, doufám že to bude fungovat. Sprcha je super, pereme v sousedním RV parku. Do hiker boxu dáváme nějaké kafe a cukr, bereme si zase rýžové jídlo a pár oplatků.

Půjčujeme si kola a jedeme do města na oběd a nákupy. Patagonia má 900 obyvatel, ale je tu docela dost restaurací, evidentně je to turistické městečko. Obědváme burgra v Gathering Grounds, s kolou a kávou platíme dohromady 34 dolarů. Spropitné jsme daly 1 dolar a to je fakt málo.

Procházíme oba dva obchody s potravinami, Patagonia market je levnější a mají tu dokonce plynové kartuše. Dokupujeme nějaké jídlo, dost nám zbylo z nákupu od Seba. Další dozásobení bude za 4 až 5 dní.


Camp se pomalu zaplňuje. Arizona trail se stává stále více populární. Dříve tu ročně přespalo 100 až 200 hikerů. Letos už tu bylo údajně 300 lidí. Kecáme se Sebastiánem, přišel sem včera večer a dal si tu den pauzu. Domlouváme si na zítřejší ráno společný odvoz na trail za 5 dolarů na osobu.


Na večeři jedeme na kole se Sebastiánem a Justinem do restaurace White Horse. Jsme ještě přecpané z oběda, tak si dáváme jen salát a colu, stejně platíme za obě se spropitným 46 dolarů. Nejmenší spropitné, které zde můžeš dát je 15 %. Justina bolí koleno, zítra bude odpočívat, je z toho docela nešťastný, protože pro něj nebylo jednoduché si zařídit volno v práci na celý trail.


Už po tmě šlapeme na kolech zpátky do campu. Je tu dobrá wifi, tak jsme si koupily on-line denní permit na Saguaro, platí jen 7 dní, ale už dokážeme odhadnout, kdy tam asi dojdeme. Cena za osobu 15 dolarů. V našem campu berou jen hotovost a nebo platbu přes PayPal. Na ostatních místech jsme platily kartou. Výška 1.250 m.
17 km
Moje útrata: 113 dolarů
13.3.2024 středa – Patagonia – Gardner Canyon – 115. kilometr
Konečně jsem se trochu vyspala. Z večera kolem našeho stanu šustily javeliny, malá divoká prasátka, pak už byl klid. Opět byla v noci zima, na stanu je zevnitř námraza. Máme naštěstí teplé péřové spacáky Leňa Criterion 500 a já Rab 800. Tak je nám zatím dobře.


Vstáváme před půl sedmou, na osmou máme objednaný odvoz na trail. Vaříme si v campové kuchyňce erární kafe a čaj. Snídáme jogurt s banánem a muffina.


Z campu odjíždí dvě auta trekařů zpět na trail, my jedeme v první várce. Na parkovišti u trailu potkáváme Johna s Alanem, který u něj přespal. John je už doma a dál nepokračuje. Říká že jsme u něj měly přespat na zemi. To nám měl, ale nabídnout včera, neodmítly bychom.

Zase slunce na obloze, jen docela pofukuje. Stoupáme po pěšině. Krajina je samý kopeček, naše stezka se po nich vlní. Neseme si z campu litr vody a necelý litr Getorade. První voda bude asi až po 15 kilometrech.

Předbíhají nás nejprve kluk s holkou, potom Sebastián a nakonec i Alan. Zase jdeme poslední. První sváča je po desáté hodině, dojídáme staré tortily se salámem a kečupem.

Krajina se změnila, přibývají kaktusy a ocotila. Stromy se zmenšují, některé jsou velikosti keřů. Fouká vydatně. Jdeme v kraťasech a triku, ale je to tak tak.

Na oběd jsme došly k potůčku plném zelených řas, kolem je spoustu kravských kostí. Nemáme na vybranou, vodu filtrujeme a vaříme černý čaj. Na jednu tortilu jde salám na další nutela. Po hodině se zvedáme, máme už 15 kilometrů, ale zatím nikde nebylo místo na stan. Musíme tuto krajinu do večera opustit.

Po půl hodině jsme u krásného potoka, škoda že jsme to nevěděly. Sedí tu kluk z campu s copánkama, šel asi kratší starou cestou, hodně kulhá, netušíme proč. Přijíždí dva jezdci na koních a s něma pes, ten se na mne vrhne a tulí se ke mne, chce se mazlit. Je to radost.

Celé odpoledne pokračujeme po úzké stezce. V dálce vylézají hory, na špičce je poprašek sněhu. Dochází nás hiker, včera v Patagonii ztratil mobil, tak je bez map. Po 24 kilometrech si staví v hezkém údolí u vody stan a láká nás ať tam zůstaneme s ním. Jenomže my máme jídlo na 4 dny a 115 km do dalšího města. Musíme ještě pár kilometrů ujít.

Končíme v šest večer po 30 kilometrech u potoka v Gardner Canyonu. Stojí tady už tři stany Sebastián, Alan a kluk s holkou. Máme toho dost. Poprvé spíme u vody a můžeme se umýt a nemusíme s vodou šetřit. K večeři jsme si donesly masovou konzervu a bramborovou kaši. Je to stokrát lepší než ty předražené dehydrované jídla od Sebastiána.


Byl to nádherný den. Moc jsme si ho užily. Trošku jsme i trpěly, ale tak nás to baví. Výška 1.650 m.
30 km
14.3.2024 čtvrtek – Gardner Canyon – Wash – 148. kilometr
Tábořiště opouštíme o půl osmé hned po Sebastiánovi. Po ránu je pěkná zima. Po hodince jsme u parkoviště Apache Spring trailhed, v bear boxu je v barelech voda, bereme si každá litr.


Stezka se mění v širokou prašnou cestu. Docházíme skupinku kluků tak 15 let s učitelem. Jsou pěkně nabalení, evidentně jdou někam kempovat.


Po dvanácti kilometrech jsme v Kentucky campu. Domek z éry zlaté horečky. Těžilo se zde zlato a docela úspěšně. V domečku je malé muzeum, stará se tu o to Steven 70 let. Před domkem je stůl a lavice, sedí zde Sebastián a vykládá si se Stevenem. Ptám se ho, jestli se tu dá někde koupit kafe, odpovídá že ne, ale že nám kafe uvaří. Servíruje nám ho s mlékem a přidává mandarinky. Je to borec. Máme hezký den. Nabíjíme si u něj mobily. Venku je pitná voda, záchod a odpadkový koš, vše volně přístupné.


Pár kilometrů za Kentucky campem vaříme k obědu nudlovou polévku a čaj. Podle Sebastiána má dnes v noci pršet a možná i zítra. To jsme slyšet nechtěly.


Vody je tu málo, hlídáme si zdroje ve FarOut a musíme si ji nosit, zatím jen litr až dva. Většinou je to voda z potůčků, nádrží pro krávy nebo nějaké louže. Vždycky filtrujeme nebo převařujeme.


Kluk s holkou končí po 25 kilometrech u napajedla pro krávy, voda je žlutá a plná řas, ale jsou už unavení. My ji nebereme, tak musíme pokračovat. Na 30. tém kilometru staví stan Alan, už se mu dál nechce, donesl si trochu té žluté vody.


My vodu nemáme žádnou, tak pokračujeme další 3 kilometry k potůčku. Bereme si tu vodu, myjeme se a kousek nad potokem stavíme stan. Večeři už vaříme za tmy. Byl to zase dlouhý, ale krásný den. Výška 1.400 m.
33 km
15.3.2024 pátek – Wash – Sahuarita Road- 172. kilometr
První teplá noc v Arizoně. Po osmé odcházíme, zrovna přichází k vodě Alan, máváme na sebe. Po chvilce vidíme na protějším břehu běžet stádo javelin, malých prasátek.


Po deváté začíná pršet, netrvá to dlouho a naše staré bundy Rab do deště jsou durch. Nezbývá nám nic jiného než jít. Chvílemi pršet přestává, vyleze sluníčko, uschneme a za chvíli zase prší a takto celý den.


Oběd si vaříme u Twin Lakes, z hnědé jezerní vody. Leňa filtruje a pak vaříme nudlovou polévku a zázvorový čaj. Prší nám za krk.


Za deset kilometrů dojdeme k Sahuarita Route, jezdí se od tud pro zásoby. Na FarOut nabízí nějaký týpek odvoz. Tak si s ním po WhatsApp domlouváme odvoz do obchodu na čtvrtou hodinu odpolední. E simka Airalo funguje parádně, máme předplacených 10 GB a můžeme si všechno zařídit.


Dnes znatelně ubylo stromů, zůstaly keře, převažují kaktusy. Brzy tu bude vše kvést. Nádherná pouštní krajina. Nemůžeme se vynadívat. Máme za sebou prvních 100 mil.


Před čtvrtou nás nakládá Stephan do svého SUV s lůžkovou úpravou. Leňa si musí lehnou do kufru. Borec v autě bydlí. Vysazuje nás v obchodě Safeway po asi 10 kilometrech. Nejpozději v 6 hod nás odveze zpět.


Nejdříve jdeme do Mc Donalds na burgr, hranolky, kolu a kávu. Zevlíme tu hodinu a půl. Na nákup nám zbylo půl hodiny. Běháme po obchodě a vybíráme jídlo na 4 dny. Dvakrát se nás ptají místní, jestli nepotřebujeme odvézt zpátky na trail. Jsou úžasní.


Stephan nás bere zpět. Dáváme mu 20 dolarů a moc děkujeme. Spát budeme hned tady kousek u silnice. Další vhodné místo na spaní je až za 5 kilometrů a to určitě nedáme. Odpadky máme dát ráno do bear boxu, Stephan je uklidí. To se hodí, nakoupily jsme si plno jídla. Na večeři sushi a ovoce.

Stan máme asi 50 metrů od silnice, kde jezdí kamiony, naštěstí nejsme vidět, ale klidná noc to asi nebude. Bear box je plný vody, což je super. Výška 1.120 m.
24 km
Moje útrata: 73 dolarů
16.3.2024 sobota – Sahuarita Route – South Pistol Hill Route – 196. km
První část noci lilo a vyli kojoti. Myslíme na Martina, který zítra vyráží ze Sierra Vista. Dnešní noc by mu bez stanu dobře v horách nebylo.


Snídáme a kolem stanu probíhá holčina. Je krásné ráno, modré nebe. Budeme muset někde vysušit promočený stan a vlhké spacáky. Dnes nás čeká 7. a 8. etapa přes Colossal Cave Mountain Park. Smí se zde nocovat pouze v kempu za 10 dolarů. Budeme se Park snažit přejít a spát zadarmo. Odpadky necháváme v bear boxu, Stephan je odnese.


Vyrážíme špatným směrem zpátky na jih. Mě se ten směr moc nezdá, ale Leňa si je jistá, tak jdeme. Po kilometru se dívám do mapy a je to jasné, jdeme blbě. Otáčíme a teď už směřujeme správně na sever. Je to divné, protože špatná orientace je moje specializace.


Trochu jsme se zamotaly a nevím jestli je Lenka přede mnou nebo za mnou. Čekám u silnice po šesti kilometrech, nevěřím že by tu Leňa na mne nepočkala. Pověřuji kolemjdoucího denního hikera ať se po Lence podívá. Nakonec se najdeme, ale vzalo nám to hodinu.


Po deseti kilometrech jsme u Gabe Zimmerman trailhead, kde začíná Colossal Cave Park. Sedáme si ke stolu pod střechu a vaříme k obědu ramen polévku. Sušíme všechny věci. Několikrát se nás přijdou zeptat lidi z aut, jestli nepotřebujeme vodu. Jsou báječní. Vody je plný bear box, takže máme všechno.


Je půl druhé a skoro nic jsme zatím neušly. Vstupujeme do parku, pokračujeme vyschlým řečištěm. Začínají se objevovat obří kaktusy Saguaro. Opět neskutečná krása. Každý den je jinak nádherný.


Docela se otepluje a to nám místní říkají, že teprve příští týden začne vedro. Tak uvidíme. Míjí nás další AZT hiker Alex z Kalifornie, mladej kluk.


Pozdě odpoledne si napouštíme každá tři litry vody na severním konci parku v La Selvilla picnic area. Píše se tu, že je voda pitná. Čistíme filt, proplachujeme ho injekční stříkačkou, teče z něho hnědá břečka.


Stan stavíme před sedmou hodinou kousek za hranicí parku. Místo máme krásné, poušť a kolem nás kaktusy. Večeři vaříme za svitu měsíce. Výška 1.100 m.
24 km
17.3.2024 neděle – South Pistol Hill Route – Grass Shack Campground – 218. km
V noci opět vyli kojoti. Po pár kilometrech přicházíme k Rincon Creek, zaručeně zatím největší potok. Alan Big Dog si zde filtruje vodu. Jsme rády, že jsme ho dohnaly. Začínaly jsme s ním. Náš Sebastián je den vepředu. Jakmile Big Dog odejde, trika a kraťasy jdou dolů a jsme ve vodě, myjeme se po pěti dnech. Propláchneme taky trika a ponožky. Koupel jako v Pyrenejích.


Vstupujeme do NP Saguaro. Už včera to byla nádhera, ale dnešek předčil všechna očekávání. Obrovské kaktusy, tekoucí potoky, prostě nádherná příroda. Po deseti kilometrech obědváme u dalšího potoka. Přichází noví AZT hikeři a odpočívají. Je vedro, do teď jsme šly po rovině, dál nás čeká pěknej hebl do campu, skoro 1.000 m stoupání. Zvrchu přichází dva strážci, kontrolují nám permity na campování, bez něj se tu spát nesmí. Koupily jsme si ho on line ještě doma za 8 dolarů na osobu.



Nikomu z nás se do kopce v tom vedru nechce, ale musíme se pohnout, zbývá nám 12 km do campu, jinde se spát nesmí. Docela se couráme, fotíme a kocháme se. Po páté hodině jsme v Gross Shack campu. Hned na začátku u potoka je plac pro AZT hikery, na číslované spoty nesmíme. Jediné vybavení které tu máme je suchý záchod a bear box, kam dáváme všechno jídlo.



Místo je to krásné pod stromy. Sešlo se nás zde na noc 9 AZT hikerů. Kromě Big Doga jsou pro nás ostatní noví. Vaříme si všichni u bear boxu a kecáme. Tahám z Big Doga informace o Florida trailu, docela se o něm rozvykládá. V sedm padne tma, rozprchneme se do stanů. Okamžitě je zima, potok vedle stanu moc nepomůže. Čeká nás mrazivá noc. Výška 1.600 m.
22 km, stoupání 1.000 m
18.3.2024 pondělí – Grass Shack Campground – Redington Pass Hw – 243. km
První vstáváme a skoro poslední odcházíme. To je tím, že vaříme kafe, kaši a čaj. Ostatní sní jen tyčinku a jdou. Lezeme do kopce do Manning Campu ve výšce 2.400 m. Trvá nám to přes dvě hodiny. Na zemi leží sněhové jazyky, fouká a je skutečně zima. V noci tu určitě mrzlo.


Pokračujeme do výšky 2.600 metrů, sněhu přibývá. Obcházíme vrchol Mica Mountain 2.627 m a hned sestupujeme na jih.


Jsme zmrzlé, zastavíme se až za Italským pramenem. Máme v nohách 15 kilometrů a 1.000 m stoupání. Potřebujeme si trochu odpočinout. Vaříme nudlové polévky a čaj. Začínají padat kroupy. Nebe je zatažené už od rána. Dochází nás Big Dog a ostatní z kempu, pořád se míjíme. Všichni toho počasí mají plné zuby. Jsme přece v Arizoně, musí tu být pořád slunce. Opustily jsme NP Saguaro, teď už zase můžeme stanovat kdekoliv.


Celý den jsou po cestě potůčky, nemusíme tedy nosit moc vody. Scházíme z hor opět do pouště. Znatelně se otepluje. Jedna holčina z Německa si staví stan u potoka ve tři hodiny odpoledne, je unavená a má už těch přeháněk dost.


My máme v plánu dojít k bear boxu v Redington Pass. Ve FarOut jsme se dočetly, že je plný pitné vody. Jsme tam v pět odpoledne. Bereme si jeden galon vody a hledáme místo na stan. Nakonec tu stojí pět stanů, rozházených po pastvinách. Nikdo už nemá sílu jít dál. V té zimě a přeháňkách se nedalo odpočívat a to nás všechny zmohlo.


Zaléváme si outdorové dehydrované jídlo horkou vodou a jdeme spát. V osm hodin už máme půlnoc. Dnes jsem poprvé skutečně unavená. Výška 1.300 m.
25 km, stoupání 1.000 m
19.3.2024 úterý – Redington Pass Hw – Tucson – 260. km
Dnes máme naplánovaných jen 17 kilometrů do Molino Basin ke Catalina Hw. Od rána je vedro, včerejší sníh a zima jako by ani nebyla.


Šlapeme opět pouštní krajinou. Postupně se potkáváme s Big Dogem a holkama, se kterými jsme šly včera. Krajina je opět úchvatná, blížíme se ke skalnatým kopcům. Děláme jen krátké zastávky, už se vidíme ve městě na hotelu.


Lezeme do posledního kopce, ze sedla vidíme Molino Basin a silnici Catalina Hw. Předbíháme Trevora z Washingtonu, říká nám něco a skutečném záchodě v campu na parkovišti. Nám je to jedno.


Přicházíme k silnici a ještě ani nepřejdeme cestu už nám zastavuje auto, nestihly jsme ani stopovat. Studentka žurnalistiky nás veze 35 kilometrů do města. Vysazuje nás u levného hotelu Econo Lodge University, našly jsme si ho na Bookingu pokoj za 66 dolarů. Holčině moc děkujeme.


Potřebujeme si vyprat a nakoupit košile s dlouhým rukávem, chystáme se do REI outdorového obchodu. Laundry je od nás 3 kilometry, REI 7 kilometrů. Radíme se na recepci a posílají nás na autobus, od Covidu jezdí zdarma.


Nejprve jedeme do laundry, musíme jednou přestoupit. Než se nám prádlo vypere, tak si dáme u Mc Donalds burger s kolou. Pak sedáme na další autobus číslo 6 a vezeme se až skoro do REI. Nejprve si nechám opravit u stanu prasklou sponu, která drží tyčku a pak nakupujeme. Košile, kraťasy, klobouk, ponožky, hrníček, misku, nějaké jídlo a plyn. Máme toho docela dost. Platím 138 dolarů, Leňa 146 dolarů.


Pomalu zapadá slunce, musíme se už vrátit na hotel. Sedáme na bus 19, vystupujeme skoro u hotelu. Autobusy tu jezdí zadarmo, vozí se něma ale docela divní týpci. Na benzince kupujeme ještě drobnosti k jídlu a u Mexičanů burger s hranolkama k večeři. Dnes máme samé zdravé jídlo.


Na pokoji rozvěšujeme oblečení a vaříme čaj. To byl zase den. Jestli se tomu dá říkat odpočinkový to si nejsem jistá. Zítra se vracíme na trail zpět do přírody, pryč z města. Výška 870 m.
17 km, 750 m stoupání
Moje útrata: 194 dolarů
20.3.2024 středa – Tucson – Cathedral Rock Trail – 280. km
Snídáme u mexičanů burito s vajíčkem, slaninou a sýrem. Na recepci je lehká snídaně taky, to už ale nezvládneme, tak si bereme jídlo na pokoj, ovesné kaše, muffiny, banány, čaj a kafe. V osm hodin nás vyzvedává naše známá Gabrielle a veze nás zpět na trail. Chtěly jsme jet sice později, ale to bychom si musely vzít Uber. Všichni trail angels jsou busy. Někde jsem zašantročila redukci na US zástrčky. Gabrielle mi dává malou nabíječku, je zlatá. Za jízdu chce 25 dolarů a za nabíječku nechce nic, dávám jí celkem 30 dolarů. Zachránila mne.


Na Molino Basin si vaříme čaj, musíme se trochu vzpamatovat z toho ranního odjezdu z velkoměsta. Nečekaly jsme, že tam bude tolik bezdomovců a feťáků. Mladí lidi si přímo na ulici nahřívali drogy. Jsme rády, že jsme od tama vypadly.

Nacházíme se uprostřed Sonora desert a čekají nás nádherné Catalina Mountains. Bude to docela do kopce, ale těšíme se na to.


Po siestě obcházíme camp a stoupáme do sedla Shreve Saddle 1.532 m. Nové košile Patagonia s dlouhými rukávy máme na sobě, jsou úžasně vzdušné. Taky klobouk jsem vyměnila zaručeně k lepšímu. Začíná být vedro.


V poledne si dáváme pauzu u Bear Creek, v potoce je hluboká studená voda. Super koupel. Dneska nikam nespěcháme, potřebujeme si trochu odpočinout, než polezeme k Mount Lemmon.

Stoupáme do sedla Sycamor Seddle 1.400 m. Pohled do údolí a vydechneme úžasem. Před námi se rozprostřelo údolí s říčkou Sabina Creek. Už jsme si myslely, že to nejhezčí z jihu je za námi, ale není to tak. Okouzleny sestupujeme do údolí Push Ridge Wilderness. Řeka je plná vody, koupeme se.

Po pěšině stále do kopce dojdeme k našemu dnešnímu cíli Cathedral Rock Trail. Celý den jsme šly prakticky sami, tak jsme překvapené, že si tu staví stany pět hikerů. Zdravíme se, vybíráme si místo nad všemi. Náš soused se kousek odstěhuje, údajně chrápe, je milej.

Včera jsme si v REI koupily adventure menu lasagne s masovou omáčkou, naše oblíbené a hned je taky sníme.

Stanujeme v listnatém lesíku, houká sova, měsíc jasně svítí. Je krásně na světě. Výška 1.620 m.
20 km, stoupání 850 m
Moje útrata: 29 dolarů
21.3.2024 čtvrtek – Cathedral Rock Trail – Oracle Ridge – 299. km
Vyrážíme o půl osmé. Dnes máme relativně náročnou etapu do hor pod Mt Lemmon, přesněji do horského městečka Summerhaven ve výšce 2.400 m. Všichni se tam těšíme jednak proto, že je to takový mezník, hory jižní Arizony budou za námi a pak také proto, že je tam vyhlášená restaurace a cookis cabin.


Po hodině chůze do kopce jsme v Romero Pass 1.845 m, pořádně se ani nerozhlédneme a začínáme sestupovat. Kecáme a chvíli nám trvá, než nám dojde, že z kopce jít nemáme. Jeden pohled do mapy a je jasné, že jdeme blbě. Musíme vylézt zpátky do sedla zase pěkně do kopce. Zbytečný kilometr navíc. Stačí chvilka nepozornosti a trail tě ztrestá.


V Romero Pass se musíme najíst, přichází chlapík, tak si povídáme. Leňa se ho ptá jestli jde celý trail. Po chvíli nám dochází, že už jsme se s ním bavily včera a všechno nám už jednou řekl, je to trapas. My si ho nepamatujeme, ale on nás ano. Dobře ví, že jsme z Čech. Je to Patrik, každý den jde max 20 kilometrů.


Téměř celá cesta do Summerhaven je do kopce, je to jen 16 km, ale převýšení přes 1.000 metrů. Spěcháme, protože restaurace Sawmill Run zavírá ve čtyři.


Příroda se zase změnila, potůčků tu teče pořád hodně, ale je znát, že jsme ve výšce nad 2.000 metrů. Roste zde více borovic, místy přecházíme zbytky sněhu. Okolí Mt Lemmon je samá skála.


Po druhé hodině s vyplazeným jazykem přicházíme do jediného městečka na trailu v jižní Arizoně. Je to jen jedna ulice. Nejprve jdeme do restaurace a objednáváme si burgra, sladké brambory, co nám doporučila Gabrielle a colu. Cena 28 dolarů za osobu. No je tu draho, ale s tím jsme počítaly. Ty brambory nejsou nic moc, Gabča má divný chutě, bereme si je sebou. Burger je výborný.


Pak následuje nákup jídla v General store. Mají tu plynové kartuše, ale jednou tak drahé, než v REI. Vybíráme ze dvou druhů a studujeme obsah a složení plynu. Vidí nás Derek, co měl vedle nás postavený stan. Říká, že zítra končí, musí do práce a nabízí nám svoji skoro plnou kartuši, rádi si ji bereme. Je fakt, že dát 14 dolarů za malou kartuši je příliš. Je to hodnej kluk. Kupujeme nějaké jídlo, je to tu vše dražší, holt horské středisko, někde nad městečkem se stále ještě lyžuje. Kupujeme taky galon pitné vody, s vodou to bude dál horší.


Vracíme se ještě do Cookis Cabin na vyhlášené cookis, objednáváme si k tomu kafe. Jsme totálně přejezené, batohy narvané vodou a jídlem. Musíme se pohnout dál za město. Ujdeme ještě 3 kilometry po horském hřebenu, místa na stany se tu budou hledat hůř. V jednom sedýlku si čistíme plácek od kamení a pichlavých drnů. Ještě, že neseme rýče. Nakonec máme krásné místo, jen tu bude v noci asi zima, jsme docela vysoko. Výška 2.250 m
19 km, stoupání 1.090 m, klesání 450 m
Moje útrata: 60 dolarů
22.3.2024 pátek – Oracle Ridge – Highway 77 – 331. km
Prvních 10 kilometrů jdeme po hřebeni Oracle Ridge, cesta je kamenitá, musíme jít pomalu. Vzdalujeme se zasněžené hoře Mt Lemmon a klesáme do pouště. Změna je to především teplotní, je vedro. Do přírody se vrátily kaktusy.


Po 17 kilometrech jsme v Oak Creek Ranch. Vše opuštěné, na zdi visí cedule na prodej. Teče zde voda, obsazujeme si židle a vaříme oběd. Myjeme se a trochu pereme. Je tu i hiker box, v něm několik poloprázdných rezavých plynových kartuší, jednu si bereme. Přichází čtyři jednodenní turistky, jsou to sestry. Jedna je místní a říká nám, že se to tu majitelé snažili provozovat jako ubytování, ale nebyl zájem. Je tu úžasný klid.


Ve tři hodiny odcházíme, byla to skvělá pauza. Jsme opět v poušti, stezka je písečná, jde se po ní hezky a taky rychle. Po pár kilometrech míjíme ranch s americkou vlajkou, u cesty je pár galónů vody, doplňujeme si láhve. Už není takové vedro, jde se docela dobře. U stezky je vztyčený stan a v něm Gary, se kterým jsme se včera míjely, na noc je docela brzo. Ptáme se, jestli je v pořádku a jestli něco nepotřebuje, říká že je v pohodě, asi si jen potřebuje odpočinout. Míjíme míli 200, máme za sebou čtvrtinu trailu.


O půl šesté jsme u Highway 77, před podchodem silnice je bear box plný vody, bereme si každá dva litry. Lidi kteří sem vodu vozí jsou skvělí. Kousek od tud stanuje strašně ukecanej mladej kluk Trevor, už se potkáváme několik dní a holčina Daniela. Trevor říká, že se po nás zháněl Big Dog, ráno se s ním míjel. Taky bychom ho rády viděly. Třeba ho ještě dojdeme, ale bude to těžké, nechodí do měst, jen šlape. Stan stavíme 1,5 km za silnicí. Výška 1.250 m.


32 km
23.3.2024 sobota – Highway 77 – Beehive Well – 364. kilometr
Klidná noc, konečně jsme se dobře vyspaly. Dnešek máme jasný. Vodu si vezmeme po 3 kilometrech v resuply boxu, další voda je na 20. kilometru a pak až na 32. kilometru. Jídla máme málo, musíme dnes ujít 32 km.


U resuply boxu potkáváme Garyho a navzájem se fotíme. Od rána je zataženo a žádné velké vedro. Krajina je plná kaktusů, poušť rozkvetla drobnými květy. Nádherná podívaná.


Po 12 kilometrech jsem bez energie, musíme zastavit a uvařit si kafe. Poslední zbytky nutely mažeme na tortily. Je to skoro jako nějaký zákusek. Káva nás nakopla, jdeme dál.


Kocháme se krásou kolem, kaktusů Saguáro tu stojí nespočet. Konečně je tu ten okamžik, na který čekám mnoho let. Chřestýš! U cesty je schoulen do klubíčka krásný had. Jen vystrčil jazýček, jinak se nepohnul. Nechceme ho plašit, tak ho opatrně obcházíme. Celkem jsme dnes potkaly 5 hikerů, chlubíme se fotkou, nikdo jiný chřestýše neviděl.


Po 20 kilometrech vaříme polévku u vysoké cisterny s vodou. Sedí zde Daniela holka z Ohia, potkáváme se od Saguara. Kecáme o hadech a vůbec. Nikam se nám už nechce, jsme pořádně unavené, ale musíme se pohnout dál.




Četly jsme historky o medvědech, pumách, hadech, tarantulích, kojotech, to vše tady na nás číhá. Dnes na nás skutečně příroda zaútočila, ale byly to kaktusy. Roste tu druh, ze kterého se oddělují pichlavé koule a to je skutečný postrach pouště. Lenka si přes podrážku bot zapíchla trn do nohy. Celý den nás tyto koule atakují, jsou všude.



Před sedmou hodinou se dovlečeme k nádrži s vodou. Nabereme vodu do vaků a na prvním place stavíme stan. Jsme vyčerpané, nemít hůlky tak jsme dávno odpadly někde do škarpy. Podle FarOut máme 32 km, ale na hodinkách máme kilometrů o 20% více, tak jako každý den. A není to jen rovina. Zatím tu jen dřeme, ta nádhera je tvrdě vykoupená. Výška 950 m.
32 km
24.3.2024 neděle – Beehive Well – Wildlife Tank – 396. km
V noci začalo mohutně fučet a pršet, docela slušná bouřka. Očekávaná změna počasí je tady. Martin jel na dvě noci do města, nemá stan a jít v tomto počasí bez stanu na Mt Lemmon asi nejde. My jsme si myslely, že v poušti spadne pár kapek a bude hotovo. Omyl. V poušti je vše prudké. Vítr nám vytrhal kolíky od stanu, ale jinak celkem dobrý. Usnuly jsme až nad ránem.


Jako obvykle vařím v šest kafe, vítr se na chvíli uklidnil, celkem v pohodě se pobalíme. Stan je durch mokrý, uvnitř jsme měly relativně sucho. Jenom vyjdeme, začíná pršet. Naštěstí to jsou jen přeháňky, za chvíli padají kroupy. Musíme jít rychle, abychom nezmrzly.


Po 13 kilometrech potřebujeme doplnit vodu v cisterně s dešťovou vodou. Je to docela mohutná kruhová stavba s malou stříškou. Za velkého krupobití k cisterně dobíháme a schováváme se před deštěm. V závětří vaříme čaj, polévku, kafe a zase čaj. Potřebujeme si odpočinout a jiné alespoň trochu chráněné místo dnes nebude. Kousek od nás stanuje ukecanej Trevor, přesto že je poledne. Nemá žádné oblečení do deště, říkal že v Arizoně neprší.


Další cisterna na dešťovou vodu je za 19 kilometrů. I když se nám nechce, musíme tam dojít, déšť, nedéšť. Dochází nám jídlo. Zbyla nám poslední večeřa a snídaně.

Těch 19 kilometrů jsme napůl běžely, jinak bychom asi zmrzly. Déšť střídaly kroupy, pak vylezlo slunce, oschly jsme a zase na novo přeháňky. Celé odpoledne jsme se skoro nezastavily.

O půl páté hledáme Wildlife Tank. Není přímo na stezce a navíc jsme nechtěně stezku opustily. Nakonec se musíme vracet a cisternu nalézáme. Další voda je za 8 kilometrů a to už dneska není reálné.


Stavíme si půl kilometru za cisternou v závětří stan a vaříme poslední dehydrované jídlo. Jsme úplně hotové, ale zvládly jsme to. Zítra nás čeká 28 kilometrů do městečka Kearny, máme domluvený nocleh u trail angelů, jsou sice v Evropě, ale máme se ubytovat sami. Dostaly jsme instrukce. Tak jsme na to zvědavé. Hodně se těšíme na sprchu a snad i postel. Potřebujeme si odpočinout. Výška 1.050 m
32 km
25.3.2024 pondělí – Wildlife Tank – Kearny – 423. km
V noci vydatně pršelo, naštěstí nefoukalo a stan jsme ukotvily dobře. Ráno je po dešti. Balíme mokrý stan a pádíme do městečka Kearny. Kousek od nás spal ve stanu Delux kluk z Kalifornie.


Po osmi kilometrech jsme u nádrže s vodou, bereme si každá 2 litry vody. Není žádné vedro. Fouká, ale hlavně že neprší. Zase jdeme krásnou přírodou. Kaktusy všude kolem nás, vše kvete. Na severu se tyčí hory. Tam někam půjdeme.

V poledne vaříme kafe a čaj. Dojídáme poslední zbytky jídla. Píše nám Sebastián, kde jsme že nás viděl zapsané v registru. Jsme z toho v šoku, byly jsme si jisté, že už ho nikdy neuvidíme, protože je kus před námi. Dal si dva dny pauzu v Tucsonu a teď je pár mil za námi. Domlouváme se s ním na noc k trail angelům do Kearny.

Procházíme po hřebíncích, stezka se pořád klikatí, cesta je nekonečná. Dohání nás Delux, jde ke stejným trail angelům jako my. Ptá se, jestli můžeme jet spolu stopem. Jasně. Pár kilometrů před odbočkou do města je resuply box s vodou a pivem. Leňa a Delux nepohrdnou.

Poslední kilometry a přecházíme po mostě řeku Gila River. Jdeme kousek po asfaltu a chytáme stopa k hlavní silnici, vezeme se v takovém golfovém vozítku. Sotva stačíme vystoupit a už u nás stojí pick up a v něm Sebastián a Delux. Lezeme na korbu a frčíme do Kearny.


Domek našich trail angelů je klasický americký jednopodlažní cihlovo – dřevěný domek. Klíče nacházíme dle popisu v prádelně. Nikdo jiný tu není. S Leňou si bereme pokoj s postelí, kluci si stelou na zemi. Sprchujeme se, pereme a sušíme.


Na večeři jdeme na pizzu. Se Sebastiánem jsme se skoro dva týdny neviděli, máme si o čem povídat.


Na horách nasněžilo. Nám to krásně vyšlo, nikde jsme nemrzly. Čeká nás cesta do Pine, kde zase začínají hory. Momentálně je tam sníh. Máme to asi 310 kilometrů, asi nebudeme spěchat. Spoustu hikerů se muselo stáhnout z hor do nížin nebo část cesty přeskočit. Výška 600 m.
27 km
Moje útrata: 34 dolarů
26.3.2024 úterý – Kearny – odpočinek
Ráno nám Delux uvařil kafe a Sebastián palačinky s javorovým sirupem. Máme se jak na zámku. Noc v posteli nám udělala dobře. Zůstaneme tu do zítřka. Majitelé domu jsou neuvěřitelní. Cestují po Evropě a svůj dům nechali otevřený hikerům. Úžasní lidé.

Dopoledne se povalujeme. K obědu si ohříváme v mikrovlnce včerejší pizzu. Kecáme s klukama. Sledujeme počasí a promýšlíme další cestu. Venku od rána prší.
Odpoledne začínají přicházet další hikeři. Jsou zmoklí a zmrzlí. Sprcha je v permanentním provozu. Dnes nás tu bude hodně. Pouštíme si film z Netflixu A walk in the woods. Viděla jsem ho už dvakrát, miluji ho.

Nakupujeme jídlo na pět dní, samé lahůdky. Od zítřka má být 4 dny hezky, tak toho chceme využít, povalování bylo dost.
Večeříme ve fast foodu tacos, není to nic moc, alespoň je to levné 9 dolarů za obě i s pitím. Při cestě domů zmokneme, na hezké počasí to tedy nevypadá. Výška 600 m.
Moje útrata: 82 dolarů
Zdravím, to zní jako pěkný výšlap! Přeji příjemnou cestu a spoustu kilometrů a budu se těšit na fotky 😉
Děkuji.
Zdravím děvčata! Držím palce aby vám cesta i nadále ubíhala bez komplikací. Chci se jen zeptat, zda je mobilní signál dostupný pravidelně alespoň každý den či s tím jsou problémy.
Ahoj Romane, děkujeme. Signál je často, skoro každý den. Chystáš se na AZT?
mým snem je někdy PCT, ale snažím se čerpat informace a rád sleduji vaše putování 😉