Okruh kolem Gran Paradisa – Alpy Itálie

25.7. – 3.8.2024

Původně jsme chtěly jet na TMB okruh kolem nejvyšší hory Alp, ale odradil nás velký počet turistů a vedro. TMB si necháme raději na některý podzim. Na trail do Itálie vyrážíme pouze ve dvou s dobrou kámoškou, ostatní kamarádi z různých důvodů jet s námi nemohou. Okruh kolem Gran Paradisa se pohybuje ve vyšší nadmořské výšce než TMB, snad tam bude chladněji.

25.7.2024 čtvrtek – Šumava – Pont – přesun na trek

Včera po práci jsme sedly do auta a jely za Luckou na Šumavu. Lucinka nám poskytla azyl a nechala nás u sebe přenocovat. Třetinu cesty do italských Alp máme za sebou.

Ve čtvrtek ráno budík zvoní v 5:30, vstávat se nechce nikomu. Snídáme vaječinu a palačinky. O půl sedmé vyrážíme. Vybraly jsme si cestu přes Německo a Švýcarsko. Kupujeme roční švýcarskou dálniční známku za 42 eur, jinou známku Švýcaři nevedou. Míjíme Mnichov, později Bern. Do Itálie vjíždíme tunelem du Grand Saint Bernard, poplatek 31 švýcarských franků rozdýcháváme dlouho. Zpátky tunel zkusíme objet. 

Sjíždíme do městečka Aosta. Pokračujeme dál do hor. Ve Villenueve zastavujeme na večeři, nic jiného než pizzu tu nenajdeme. Městečko je kouzelné, uzounké italské uličky.

Vyjíždíme do hor, stopne si nás pán s malou holčičkou, bereme je kousek k zaparkovanému autu, moc daleko jsme je ale nesvezly. Po třinácti hodinách jsme konečně v Pontu. Je tu velké bezplatné parkoviště, hotel a kemp. Tady parkujeme auto a vyrazíme do hor. Byla to příšerná, dlouhá cesta. Výška 1.950 m. 

Moje útrata: 95 eur – hlavně nafta a dálnice

26.7.2024 pátek – Pont – Bivacco Giraudo – 27 km, 1.470 m stoupání 

Vstáváme v šest, za dvacet minut jsme již na cestě. Snídani si vaříme až po hodině u řeky Dora del Nivolet. Konečně jsme v horách alpské louky, vodopády, řeky, svoboda. Chvíli to potrvá, než se vzpamatujeme z přesunu. 

Přichází německý trekař Wolfgang od pohledu dobrodruh a sympaťák. Jde náš trek do protisměru, začínal v Cogne, na cestě je týden. Vytahuje mapu a poskytuje nám rady. Některé cesty jsou uzavřené, spláchla je voda. Budeme muset zvolit jinou alternativu. Kreslí nám problémová místa do naší omalovánky. Diví se, že nemáme papírovou mapu. Ukazujeme mu mapy.cz, říká že už o nich slyšel, zapisuje si název a později stáhne. My si zase značíme aplikaci počasí 3B Meteo, údajně tu vychází nejlépe. Píše nám na sebe telefon, máme se ozvat kdyby jsme potřebovaly poradit. Milej borec. 

Stoupáme údolím až k jezeru Nivolet, bohužel sem vede silnice tak je tu plno lidí, aut a motorek. V baru Rifugio Savica si objednávám kafe, řízek s houskou a dezert. Poslední možnost koupit si jídlo na několik dní. Obsluha je neuvěřitelně protivná. Evidentně jim vadí, že musí pracovat. 

Chvíli jdeme po silnici, výhledy jsou krásný, ani se nedivím, že sem tolik lidí vyjede. Opět jdeme po stezce. Koupeme se v jezírku Laghi Losere, je to ale síla v jezeře je stále sníh, voda je jako led. Musíme vylézt do sedla Terra 2.911 m, cesta je nekonečná. Nakonec tam vystoupáme, ve vzduchu je cítit déšť, podle nové aplikace bude večer pršet. Spěcháme, moknout se nám nechce. 

Za sedlem Terra klesáme k ledovému jezeru Lillet, celá dolina je ve sněhu a ledu, naše stezka se zatím sněhu vyhýbá. Stoupáme do dalšího sedla Porta 3.001 m. Padá mlha a ochlazuje se. Široko daleko tu nikdo kromě nás dvou není. Za sedlem sestupujeme dolinou plnou sněhu, bohužel musíme do toho sněhu vlézt, naštěstí šli dva lidé před námi a trochu nám to prošlápli.

Cesta je nekonečná. Poslední zastávku děláme u plesa Piatta, dávno jsme měly být na bivaku. Zbývá nám poslední kilometr, stezka tu skoro není zřetelná, na šutrech jsou namalované značky, cestu si najdi kudy chceš. 

Před sedmou hodinou jsme konečně na bivaku Giraudo. Bivak už obývají dva španělští kluci Carlos a Ramon, tak 35 let. Žlutá plechová krabice. Chceme si jít postavit stan, ale kluci to rezolutně odmítají a dělají nám místo, půl chatky nám přenechávají. Jdou stejný trek jako my, vyrazili ráno z Pontu. Mají toho plné zuby, stejně jako my. Dnes jsme ušly dvě etapy. 

Palandy jsou uzoučké a drátěné, navíc sklápěcí, kdyby nám spaní hoši nenachystali, tak bychom se s tím chvíli natrápily. Stůl je skládací, musí se zasunout. Celkem je tu šest mini paland, celé horní patro mají kluci zaskládané svými věcmi. Výška 2.620 m.

Moje útrata: 11,50 eur

27.7.2024 sobota – Bivacco Giraudo – Bivacco Ivrea – 18 km, 886 m stoupání, 509 m klesání

Moc jsme se nevyspaly, když se někdo otočil postel zavrzala a všichni jsme byli vzhůru. Tak ve dvou lidech by se tu spát dalo, ve čtyřech už ne. Hážeme do kasičky 2 eura, tak jak je to tu napsáno. 

V šest hodin venku vaříme snídani. Uvnitř není dost prostoru. Kluci se balí hodinu a půl a jsou roztahaní po celém bivaku, přitom ani nesnídají. Jsou to strašní kramáři. Každou věc si důkladně poskládají, než ji vloží do batohu. 

Po půl osmé odcházíme. Bivak nás moc nezaujal. Po šesti kilometrech docházíme kluky, snídají u zavřené chaty Alpe Gran Piano. Ke stolu si sedáme i my, je deset hodin vaříme kafe, čaj a svačíme. Prozatím jsme dnes šly více méně z kopce, cesta je kamenitá, moc rychle se jít nedá. Obešly jsme chatu a našly elektrickou zásuvku vedoucí z fotovoltaiky. Dobíjíme si mobily. Kluci odchází s tím, že chtějí dojít do Refugie. My chceme spát o něco dříve v Bivacco Ivrea, ve dvou se tam snad vyspíme.

Cesta stoupá serpentinami do sedla Bocchetta del Ges 2.692 m. Naštěstí je zataženo a slunce moc nepraží. Podle předpovědi má odpoledne pršet, neřešíme to pokud sprchne, tak dešti stejně neutečeme. To ještě nevíme, že máme dohromady jen jednu pláštěnku. 

V sedle jsme kolem jedné hodiny, nezdržujeme se a pokračujeme dál po stezce. Chodník je místy zasypaný kamením, musíme si hledat vlastní cestu. Padá mlha vypadá to na déšť, ale rozežene se to.  Sestupujeme do doliny Val di Noaschetta k široké ledovcové řece. 

Jsou dvě hodiny, je čas na oběd. Vaříme nudlovou polévku a čaj. Koupeme se v ledové vodě, lepší příležitost dnes už asi nebude. Dolina je široká, louky poseté alpskými květinami, azalky kvetou červenými květy. Moc se nám už nechce jít, ale musíme se zvednout.

Ve tři hodiny bereme batohy a pokračujeme dál. Zbývají nám dvě hodiny chůze na náš bivak. Kluci mají před námi hodinu náskok, tak doufám že na tu chatu dnes dojdou. Chata je další tři hodiny za naším bivakem. Kluci jsou mladí, měli by to hravě zvládnou. 

Řeku musíme přebrodit, chvíli hledáme vhodné místo, docela to teče a řeka je hluboká. Vyzouváme boty, brodíme. Stezka je dál moc hezká, vlní se stále kolem vody pozvolna do kopce. 

V pět hodin přicházíme na konec doliny a vidíme žlutý bivak. Z dáli je vidět španělský kluky, jak poskakují kolem bivaku. Další noc v té plechové boudě ve čtyřech lidech trávit nehodláme. Ani do bivaku nejdeme a stavíme si stan. Tak trochu jsme to tušily. 

Vaříme Dobrý hostinec a mátový čaj. Nad stanem se pasou kozorožci. Za celý den jsme nikoho, kromě našich dvou kramářů nepotkaly. Sami v horách, to se zase tak často v Alpách nestává. Výška 2.750 m. 

Moje útrata: 2 eur

28.7.2024 neděle – Bivacco Ivrea – Lago di Valsoera – 15 km, 1.100 m stoupání

Noc byla velmi teplá. Podle předpovědi počasí mělo v noci sprchnout, ale nestalo se tak. Po sedmé balíme suchý stan, po půl osmé odcházíme. Stádo kozorohů se nevzrušeně pase dál. Španělští kluci vyšli chvíli před námi. 

Myslely jsme, že nás čeká snadná cesta do sousední doliny k chatě Pontese. Místo toho stoupáme sněhovým kuloárem do sedla Colle dei Becchi 2.990 m. Cesta je skutečně mizerná, částečně lezeme po sněhu s nepříjemným sklonem a částečně přelézáme rozsypané suťovisko s velkými kameny. 

Sestup ze sedla není o mnoho lepší, kloužeme po sněhu v našich běžeckých botech a jsme rády, že nejedeme po prdeli. V prvním jezírku v dolině se koupeme a pereme trika. Našly jsme sluneční brýle, bereme je sebou.

Na chatě Pontese jsme v jednu hodinu, po pěti hodinách chůze a to měla cesta trvat tři hodiny. Velký výběr jídla zde není, obsluha je milá. Dostáváme hovězí maso s lilkem a chleba, pivo, kávu, meruňkový koláč a meloun. Celkem platíme 52 eur za obě. Je to teda dost, ale další chata bude až za několik dní. Španělským klukům jsme přinesly brýle, samozřejmě že jsou jejich.

Čeká nás další sedlo Bocchetta di Valsoera 2.683 m. Kluci vyšli před námi, nedaří se jim přetraverzovat strmý sněhový splaz, pořád se vrací a hledají cestu. Rozhodujeme se sníh podejít podstatně dříve, ale není to taky nic jednoduchého. Traverzujeme sníh se šotolinou s velkým sklonem a množstvím děr, máme co dělat abychom nezhučely do doliny. Na cestě je několik úseků s ocelovými lany, což je fajn máme se alespoň čeho chytit. Předbíháme naše kluky, jsou totálně vyřízení. Nejsou zvyklí z Pyrenejí na podobné terény. Nám co jsme strávily mládí v Tatrách lezením po horách ve všech ročních obdobích to přijde zvládnutelné. Podle průvodce je dnes středně těžká etapa, zítra má být velmi těžká, tak to nevím, jak to kluci zvládnou. 

Ze sedla Bocchetta sestupujeme k jezeru Lago di Valsorea. Potkáváme místního chlapíka s batohem, údajně se tu toulá po horách již dvanáct dní, taháme z něj rozumy o zítřejší obtížné etapě, ale přišel z jiné strany. Škoda. My máme od Wolfganga na zítřek doporučenou jinou variantu. Původní cesta je velmi těžká a navíc zavřená. Kluci o tom nic neví, ukazujeme jim alternativní cestu na ofocené mapě v mobilu. Pro ně byla dnešní etapa maximum, rozhodují se jít s námi alternativou přes sedlo Ciardoney 3.152 m. Máme sice strach ze sněhu, v takové výšce jsme tu ještě nebyli, ale zdá se nám to jako lepší rozhodnutí. 

Kluky posíláme napřed dolinou kolem potoka, jak nám to nakreslil Wolfgang a jdeme si zaplavat do jezera. Hoši do tak studené vody nevlezou, raději se stříkají dezodoranty, než aby se umyli. Koupel je jediná radost v horkém dni. Slunce od rána smaží. 

Stavíme stan v nádherném údolí asi 100 metrů od kluků. Kluci jsou úplně nazí, z dálky vidíme jejich bílé prdelky. Nemají kraťasy, celý den jsou v teplých kalhotech, to si teda neumím představit. Kolem teče potok, je tu jako v pohádce. K večeři vaříme polévku a bramborovou kaši. Zítra nás čeká nejtvrdší den celého treku. Výška 2.530 m.

Moje útrata: 26 eur

29.7.2024 pondělí – Lago di Valsoera – Torrente Forzo – 13 km

Zatím nejlepší noc v Itálii. Opět teplo, byly jsme jen přikryté spacáky. Krásně jsme se vyspaly. 

O půl osmé vycházíme vzhůru, čeká nás stoupání 600 výškových metrů neznámou dolinou do sedla Colle di Ciardoney 3.152 m. Orientujeme se podle fotky Wolfgangové mapy. Naštěstí je stezka značená pruhem zašlé barvy, kdysi možná červené. V mapy.cz cesta sice není, ale je v ní potok kolem kterého půjdeme a sedlo Ciardoney tam je taky.

Kluci rychle dobalili a jsou nám v patách. Nemáme nejmenší tušení, kde je naše sedlo, časem se to určitě vyjasní. Lezeme po rozsypaném suťovisku, moc komfortně se necítíme, místy je to na hraně a musíme se soustředit na každý krok. Bez batohu by to bylo snadnější. V exponovaných úsecích nefotíme, nemáme odvahu vytáhnout mobil.

Po desáté hodině vylézáme do horní části doliny. Před námi je příkrý výstup do sedla se strmým sněhem. Jestli je to naše cesta, tak to otáčíme. Na tohle se bez lana teda necítíme. Orientujeme si mapy.cz a naše sedlo se ukazuje naštěstí více vpravo. Pravděpodobně budeme muset projít sněhovým polem a nad ním doufáme, že najdeme cestu vpravo do sedla. Ze sněhu si vaříme čaj, na chleba pokládáme sardinky. Musíme se najíst. Carlos s Ramonem jdou napřed hledat cestu. Hlavní obavu máme, jak bude vypadat sestup ze sedla, všichni se bojíme sněhu, v mapě je zakreslen dokonce ledovec.

Šlapeme sněhem údolím, sklon je naštěstí mírný. Docházíme k velkému kameni a na něm je naše značka, odbočujeme doprava. Otevírá se nám pohled do sedla, celá cesta vede sněhem. Docházíme kluky a radíme se kudy dál. Sklon se zvětšuje, hoši mají pohorky, tak nám dělají stopy, naše tenisečky Altry Lone Peak nejsou na tento terén nejvhodnější. Naštěstí svítí slunce a sníh změkl tak akorát. 

V 11:20 jsme konečně v sedle Colle di Ciardoney 3.152 metrů vysokém. Máme velkou radost, že jsme sem dolezly. Byly chvíle, kdy jsme přemýšlely, že se vrátíme. Pod námi je dolina s ledovcem Ghiacciaio del Chardoney. Ledovec má mírný sklon a sníh je měkký, snadno scházíme několik set výškových metrů až pod ledovec. Tady začíná značená cesta na bivak Revelli, kam máme namířeno. Chvíli pod ledovcem odpočíváme, kluci vytahují plechovky coly, tak teď je jasné co v těch obřích batozích tahají.

Asi po hodině jsme na bivaku Revelli, tady se napojujeme na náš původní trek. Wolfgangova varianta zde skončila, budeme mu muset poděkovat, byla to dobrá trasa krásnou přírodou. Bivak je stejná žlutá plechová bouda, vevnitř je to ale velmi útulné. Pohodlné palandy, čisté povlečení na matracích, tady by se nespalo špatně. Cena za přespání 5 eur za osobu, je tu i kasička. Pro dva lidi ideální. Vaříme si oběd a ležíme, nechce se nám ven. Přichází turista italský chlapík. Sedí před bivakem, dovnitř jde až bivak opouštíme. Je málo hodin, musíme popojít. Carlos s Ramonem nás předešli. 

Scházíme do doliny Piano della Valletta, údolím teče několik potoků, všechny je úspěšně překračujeme. Nyní nás čeká výstup do sedla Colle Valletta o Finestra 2.645 m. Problém je, že do sedla nevede pohodlná cesta, v naší knížce je výstup do sedla označen jako velmi náročný. Z doliny pozorujeme kluky, jak pozvolna stoupají vzhůru, stále se vrací a hledají lepší stezku. Nezbývá nám nic jiného, než lézt za nimi. Příkrý výstup zatravněným svahem s rozsypaným kamením. Tady kdyby člověk uklouzl, tak se nemá šanci zastavit. Občas na kameni zahlédneme značku, pod sedlem značku ztratíme a vylézáme do sedla stejně blbě jako kluci. Klepou se nám nohy a máme toho dost.

Slézáme ze sedla dolů po značené cestě, sestup je příkrý po skalách, ale cesta je zajištěna lany, tak je to snadné. Na dně v dolině stojíme před šestou hodinou. Na dohled máme další bivak Davito, cesta je tam ale komplikovaná a pak kdyby jsme tam nebyly na noc sami, tak se stejně nevyspíme. Raději si stavíme na prvním rovném trávníku stan, voda teče kousek od nás. Carlos s Ramonem už stanují nad námi, mají toho dnes plné zuby, stejně jako my. Za chvíli přichází z protisměru dva mladí kluci a staví stan vedle našich hochů. Byl to zatím nejnáročnější den. Výška 2.440 m. 

Moje útrata: 0

30.7.2024 úterý – Torrente Forzo – Cogne – 15 km, stoupání 570 m, klesání 1.240 m

Spaly jsme jako zabité. Kafe vařím už o půl šesté, začíná svítat. Lezeme ze stanu první. Před osmou opouštíme nocleziště. 

Společně se Španělama hledáme cestu. Jako obvykle nejdeme po turistické cestě, ale pouze po jakési stezce, která je občas značena mužíkem nebo červeno bílou značkou. Moc se tu nechodí, prošlapané to tedy není. Mapy.cz tu moc nesedí, ale je to pořád lepší, než panoramatická mapa kluků.

Přelézáme několik žeber a údolíček, než se dostáváme pod naše sedlo Colle di Bardoney 2.833 m. Trvá pěkných pár hodin, než do sedla dolezeme a to doslova, poslední úsek se leze po pevné skále tak to jde snadno. Na sedle chytáme slabý signál, nepodaří se nám poslat žádná zpráva. Čeká nás poslední sestup do doliny dnešního dne. Kluci jdou napřed, my svačíme. 

Nejprve to jde dobře dolů po skalách, sněhu je málo. Pak se ale dostaneme doprostřed kuloáru a nevíme jak dál. Značení skončilo. Naproti v prudkém suťovisku vidíme kluky klouzat dolů mezi volnými balvany. Vypadá to děsivě, tam určitě nepůjdeme. 

Hledáme si vlastní cestu, ale není o moc lepší. Raději slézám po balvanech, problém je že se vše hýbe a sjíždí dolů. Necelou hodinu slézáme prudkým kamenným svahem, který je v pohybu, několikrát si vzpomenu na Lucku, která měla jet s námi. Nakonec stojíme v dolině na sněhu, ale jsme totálně vyčerpané, nervy máme v prd… Zaručeně nejhorší úsek celého treku. Nechápu, že tudy vůbec někoho napadlo vést trasu treku.

Scházíme po sněhu dolinou, trochu nám to klouže, ale už nám to připadá úplně snadné. Napojujeme se na královský chodník a po něm sestupujeme do doliny. Kvetoucí louky, potoky. U potoku sedí kluci a jsou s nervama v háji. Chtěli jít ještě přes jedno sedlo, ale přešlo je to, pokračují s námi do údolí. Divíme se, že jsme ten šílenej sestup všichni zvládli.  

Na louce u potoka vaříme poslední jídlo Dobrý hostinec, čaj a kafe. Plaveme v ledovcové řece a jsme šťastné, že jsme na světě. Sbíráme síly na sestup údolím do městečka Lillaz a Cogne. 

Sestup už je v pohodě, stezka sleduje řeku a je pohodlná. Časy chůze v této části Alp nesedí vůbec. Klidně je na směrovce 50 minut a my to jdeme přes 2 hodiny. Nad Illazem procházíme ještě stezku kolem vodopádů, je to sice malá zacházka, ale přece to nemineme.

Španělští kluci se už s náma rozloučili. Končí trek v Illazu, mají nohy plné puchýřů a jsou fyzicky i psychicky vyčerpání. Auto mají stejně jako my v Pontu, dojedou tam autobusem. Na dokončení okruhu potřebujeme ještě asi tak dva dny a překonat sedlo ve výšce 3.300 metrů, té výšky se kluci lekli. Sestup z posledního sedla byla nebezpečná mise. 

Z Illazu do Cogne si chytáme stopa, odmítáme jít ty tři kilometry po asfaltu. Máme toho skutečně dost. Nacházíme si hotel Albergo du Solei, 120 eur pro obě se snídaní. Je tu někde i camp, ale hotel v centru je nyní jasná volba. 

Ve sportě kupujeme mini plynovou kartuši za 5,50 eur, jednu obyčejnou pláštěnu a v potravinách jídlo na dva dny. S těma igelitkama s nákupem a zpocené z trailu zatím bez sprchy, ve špinavých hadrech jdeme do nóbl restaurace na steaky, maso nutně potřebujeme. 

Večer píšu dotaz Wolfgangovi, jak vypadá cesta kolem sedla Col du Lauson 3.299 m. Odpověď máme za půl hodiny, nic tak hrozného jako dnešní sestup nás už nečeká. Máme být v klidu. Jen možná budeme muset jít na chatu Vittorio Sella delší cestou přes sedlo Colle della Rossa 3.193 m. Přímá, krátká cesta byla ještě před týdnem zavřená, spadl tam most. Byl by to den navíc, ale hlavně zítra odpoledne jsou hlášené silné bouřky a to chceme přečkat právě na té chatě. Mezi blesky se nám na horách ve výšce tři tisíce metrů moc pobíhat nechce. Už je příliš pozdě, ráno zavoláme na chatu a zjistíme, jak je to s tím mostem. V jedenáct upadáme do hlubokého spánku. Výška 1.550 m.

Moje útrata: 115 eur 

31.7.2024 středa – Cogne – Torrent de Grand Loson – 10 km, stoupání 1.148 m

Ráno nám přichází zpráva od Wolfganga, že psal na chatu a dostal odpověď, že most již stojí, můžeme jít tedy krátkou cestou. Paráda, je to super chlapík. Poslal nám několik hlasových zpráv, rady k cestě a gratulace, že jsme ty těžké úseky zvládly. Dobře jsme se vyspaly, odpočinuté a najedené. Pokračujeme v okruhu. 

Na snídani jsme se fakt přejedly, paní domácí je moc milá a pořád nám nosí další jídlo. Ví že jdeme do hor. Cestu do Valnontey nemáme v úmyslu jít pěšky, jsou to sice jen tři kilometry, ale ten asfalt nemusíme. Na kraji Cogne stopujeme, nejdříve dlouho nejede nic, pak jede autobus, ale řidič nám nezastaví. My chytré Horákyně stopujeme 3 minuty chůze před autobusovou zastávkou, další bus jede za půl hodiny. Naštěstí nám za chvíli staví místní paní a bere nás sebou.

Na chatu Vittoria Sella vycházíme v 11 hodin. Obloha je modrá a vedrem padají muchy. Lezeme do kopce po serpentinové pohodlné stezce. Naštěstí jdeme více méně lesem. U druhého mostu se koupeme v tůni ledovcové řeky, nádherně nás to ochladí. 

Před druhou hodinou, deset minut pod chatou odbočujeme k řece. Vaříme si kafe a čaj, obědváme. Nakoupily jsme plno jídla, musíme ho sníst. Koupeme se a relaxujeme. Zatím je sluníčko, nad údolím se nasouvají mraky, bouřka má přijít mezi třetí a čtvrtou hodinou. 

Ve čtyři hodiny jsme na chatě, kupujeme si jen pivo, platíme 6 eur za kus. Bouřka začíná v 16:20. Musím říci, že aplikace na počasí od Wolfganga 3B Meteo zatím vychází dobře. 

O půl šesté je po bouřce, opouštíme chatu a stoupáme do doliny pod sedlo Coll du Lauson. Výška 2.820 m.

Moje útrata: 7 eur

1.8.2024 čtvrtek – Torrent de Grand Loson – Pont – Aosta – 16 km, stoupání 506 m, klesání 1.644 m

Budík zvoní v 5:20, v 6:40 jsme již na cestě. Noc byla chladnější, blízkost ledovce je znát. Péřovou bundu jsem nepotřebovala ani tuto noc, táhnu 250 gr úplně zbytečně. Můj quilt Cumulus 450 gr je dostatečně teplý.

Stoupáme po turistické stezce do sedla Col du Lauson 3.299 m. Jde se krásně, konečně klasická turistická cesta. Pod sedlem je malý úsek zajištěn lany. Po osmé jsme na sedle. Fotíme se a máme radost, jsme na nejvyšším bodě našeho treku. 

Sestup do doliny je snadný, cesta je bez sněhu, jde se krásně. Ani zdaleka se to nepodobá trasám, kterými jsme procházely minulé dny. Sestupujeme pozvolna, na loukách kvete neskutečné množství horských kvítků. Po květech přeletují červeno černé vřetenušky. 

V poledne ve výšce 2.300 metrů stojí domeček Levionaz a teče tu také voda. Zabíráme venkovní stůl a vaříme polévku k obědu, čaj a kafe. Neskutečně se oteplilo. Lesem scházíme serpentinami k silnici do Eaux Rousses. Čekáme až kolem pojede nějaké auto do Pontu. Moc toho nejezdí, nakonec nám druhé auto zastavuje a bere nás do hor na parkoviště, kde stojí naše autíčko. 

Máme ještě pár dní volna, zastavujeme se pod horama v outdorové agentuře Republica Rafting. Chtěly bychom si zítra na ráno domluvit raft, jenomže mají pro nás volno až v 11 dopoledne. Promyslíme si to.

Parkujeme v centru historického městečka Aosta. Za parkování platíme 2 eur. Chceme si prohlédnout římské divadlo, jenže to se opravuje. Dáváme si kafe a zmrzlinu, máme sice hlad, ale památky se zavírají v 19 hod, najíme se až pak. Katedrála je zdarma a je mimořádně zajímavá. Platíme 5 eur za lístek do krypty u katedrály a archeologického muzea. Procházíme centrum města. Městečko Aosta leží ve středu důležitého údolí Aosta, které spojuje Itálii s Francií a Švýcarském. 

Restauraci jsme si moc dobře nevybraly, turistům tu servírují strašné blafy. Volám do další raftové agentury Inti v městečku Runaz. Nakonec se domlouváme, že nás vezmou na vodu hned zítra ráno v 9:30, jiné klienty na ráno nemají, pojedeme tedy sami. Cena za osobu 50 eur. V obchodě si kupujeme nějaké jídlo, zatím se setmělo. Jedeme na kraj města do nejlevnějšího hotelu v Aostě. Za pokoj platíme 75 eur se snídaní. Je dusno a příšerné vedro. Pouštíme si jeden díl kriminálky a usínáme hlubokým spánkem. Výška 600 m.

Moje útrata: 85 eur

2.8.2024 pátek – Aosta – Luzern

V 9:30 jsme v raftové agentuře Inti v městečku Runaz. Dostáváme důkladné školení od našeho průvodce Hermana, je to Chilan půl roku pracuje v Itálii a půl roku doma. Agentura je malá, jsou ochotní jet na vodu jen s dvěma klientama. 

Jedeme dodávkou pár kilometrů. Raft přenášíme na řeku a taky kajak pro Lukase, ten nám dělá bezpečnostní doprovod. U auta zůstává Alessia, pořizuje nám pár fotek. Sjíždíme řeku Doru Balteu, něco přes 6 kilometrů. Jsme na řece úplně sami, takto brzy Italové nejezdí. Poprvé nás průvodce něco učí. Skáčeme do vody ze skály, navzájem se vytahujeme z vody na loď, plaveme v řece. Jsme nadšené.

Zpět na základně jsme po poledni. Řeka byla ledová, hodně se nám to líbilo. Platíme 120 eur, těch 20 eur navíc je tip, zasloužili si ho, mají z něho velkou radost. 

Obědváme v sousední vesnici s místními, poslala nás sem Alessia. Po obědě sedáme do auta a frčíme do Švýcarska. Tunel Saint Bernard jsme objely po staré cestě. Stálo nás to 20 minut navíc a ušetřily jsme 31 franků. V létě je ten tunel zbytečný.

Nechce se nám jen tak odjet domů. Zastavujeme v městečku Luzern, blízko centra parkujeme v podzemní garáži Hirzenmatt. Je už docela pozdě, stihneme si před večeří projít centrum města. Poloha u Luzernského jezera dodává městu kouzlo. Parkování nás stojí 9 franků. Večeře stála ranec, takhle by to nešlo.

Stan si stavíme v campu TCS na jihu od města. Recepce je zavřená a to je pátek večer teprve půl desáté, telefon nám nikdo nezvedá. Camp je plný lidí, z jedné strany někdo strašně chrápe, z druhé řve dítě. Liška krade ze sousedního stanu jídlo v igelitovém sáčku, trochu nás vylekala. Kvůli liškám máme vždy jídlo a boty zapnuté uvnitř stanu. Zlatá divočina. Campy prostě nemáme rády. Pouštíme si do sluchátek další díl krimi Mare z Easttownu, před půlnocí usínáme. Výška 500 m.

Moje útrata: 135 eur

3.8.2024 sobota – Luzern – Šumava 

Vstáváme o půl sedmé, balíme stan. Snídáme starou tvarohovou buchtu ještě z Cogne, přenesla jsem ji přes hory, teď se hodí. Ve Švýcarsku je draho, tady se stravovat po hospodách nedá. Recepce je stále zavřená.

Vracíme se znovu na naše včerejší parkoviště. Hodláme si projít Luzern trochu důkladněji. Začínáme v kavárně, hlavně potřebujeme wifi abychom si přečetli co je zde zajímavého a napsaly Lucince, že k ní dojedeme na noc. 

Po ránu je ve městě klid, prázdné ulice. Prohlídly jsme si místní kostely, mosty, vodní dílo a skončily v Rosengart Collection, což je galerie obrazů hlavně Picassa. Vstupné 20 franků na osobu. Měly jsme zkusit usmlouvat nějakou slevu. 

Cesta na Šumavu je nekonečná. Po osmé hodině jsme u Lucinky. Výška 500 m.

Moje útrata: 96 eur

Shrnutí:

Popis treku jsme našly v knize Alpské treky snů od Ralfa Gantzhorna a Iris Kürschnerové. Musím říci, že kdybych věděla jak náročný terén na treku bude, tak bychom jely jinam. Nestabilní strmá suťová pole a jiné podobné uklouzané prudké výstupy a sestupy. V knize píšou, že je trek určen jen pro lidi co netrpí závratěmi. Nenapadlo mne, že bude cesta tak náročná. Nikomu bych tento okruh nedoporučila, myslím že existují jiné krásné tůry, kde nebudeš mít strach o život. Na druhou stranu jsme byly v nádherných horách sami. Pokud někdo vyhledává adrenalin, pak je cesta určena právě pro něj. Dobré bude si zjistit aktuální situaci, což my skoro nikdy neděláme.

Mé náklady: 14.200,- Kč – rafting a města po treku to trochu prodražily

Počet dní na treku: 7

Délka: 114 km