- část treku:
16.8. – 3.9.2024
Po roce se vracím do Pyrenejí. Loni jsme si s Luckou rozešly GR 11 od Atlantiku. Skončila jsem tehdy po třech týdnech a 26 etapách v horském městečku Espot. Letos Lucka nemůže. Vracím se do Pyrenejí sama. Info o GR 11 se dá najít v angličtině zde:
https://travesiapirenaica.com/en-uk/gr11/gr11.php
16.8.2024 pátek – přesun k Pyrenejím
Odlétám z Vídně v 16:55 s Wizzair do Barcelony. Za letenku s odbaveným zavazadlem jsem zaplatila 130 eur. Zpáteční letenku nemám, netuším kdy trek dojdu.
Konečně se mi podařilo prodrat do 5. patra budovy České spořitelny v Olomouci, kde sídlí Erste. Před třemi dny jsem dostala novou platební kartu, která mi umožňuje zdarma vstup do letištních salónků. Jdu to hned vyzkoušet, svůj výlet začínám ve Vienna Lounge. Chybí mi tu holky, sám si to tu člověk zase tolik neužije.
Před osmou hodinou přistáváme v Barceloně, zpoždění půl hodiny. Vyzvedávám batoh a procházím letištěm směr vlak. Jedu linkou R2, za lístek jsem zaplatila 4,90 eur.
Po dvaceti minutách vystupuji v Barceloně na nádraží Sants. Výtahem vyjíždím do patra, zřízence se ptám kde si koupím lístek do Lleidy, z Google map vím, že mi dnes jede poslední vlak o půl desáté. Chvíli trvá, než se pochopíme vyslovuje se to totiž Jejda. Posílá mne na druhou stranu nádraží k pokladnám. Za 31,50 eur dostávám lístek a čekám na vlak.
Tak to by bylo. Ještě si rychle objednat na bookingu hotel. Všechny levné hotely u nádraží co jsem měla vyhlídnuté jsou už vyprodané. Rezervuji hotel Sansi Park kilometr od nádraží, cena 68 eur. Zítra spím fakt ve stanu. Nestihla jsem se navečeřet, musí stačit ovoce co mám z Lounge.
Cesta z nádraží nočním městem je trochu bobříkem odvahy, ale nakonec jsem v pořádku na hotelu. Dobrá práce. Hlavně, že jsem vypadla z Barcelony. Zítra mne čeká ranní vlak a pak nejspíš stopem do hor. Výška 180 m.
Moje útrata: 104,40 eur
17.8.2024 sobota – Lleida – Collada de La Serra – 26. a 27. etapa
O půl sedmé mi zvoní budík, rychlá sprcha a valím na nádraží. Teprve se rozednívá, den už bude kratší, podzim se blíží. Snažím se koupit u pokladny lístek, ale nedaří se mi to. Mám si ho koupit ve vlaku, no tak jo. Jdu na snídani, poslední jídlo jsem měla ve Vienna Lounge.

V 7:47 odjíždím vlakem do La Pobla de Segur za 7,15 eur. Googluji a vypadá to, že by mi mohl dál do hor jet autobus, to by byla krása, nemusela bych stopovat. Z okna vlaku sleduji, jak se mění krajina. Rovina se postupně mění, nahrazují ji pahorky a kaňony řek. Pyreneje se blíží. Není tu signál, jen mám na mobilu v pravém horním rohu znak satelitu a SOS. Je to relativně nová služba od Apple v novějších iPhone telefonech. Můžu si zavolat pomoc i když nebudu mít signál. Jen je potřeba si v nastavení telefonu Tíseň SOS nastavit svoje údaje. Je to dobrá vychytávka, která částečně nahrazuje Garmin mini reach. Hlavně je zdarma a mám ji v telefonu.

U nádraží v La Pobla de Segur přestupuji na bus ALSA, který mne odveze na křižovatku do Espotu. Paráda, nemusím stopovat. Lístek stojí 5,90 eur. Na křižovatce popojdu k benzince a na druhé mávnutí jedu s místním borcem do Espotu. Tady se stopuje krásně, Španělé jsou milí lidi, všichni se na sebe usmívají a jsou zdvořilí.

Před jedenáctou vystupuji v Espotu u kamenného mostu, na toto místo jsem loni došla. Před 24 hodinami jsem byla ještě v práci, krásný přesun. Obcházím město, plyn seženu až vedle stanoviště TAXI pod Infocentrem v obchodě se suvenýry. Mají tu všechny velikosti kartuší se závitem, kupuji prostřední za 11 eur. Dokonce mají i Campingaz a plynový „spray“. Hlavní starost vyřešena. V baru si dávám druhou snídani, konečně vaječná omeleta, v poledne opouštím městečko.

Ve vedru lezu podél silnice, jakmile uhýbám do kopce, tak je jasné že to dnes nebude žádná sláva. U prvních baráků v Estaís si lehám do stínu na lavičku. Dnes se jen tak trochu projdu. Nebudu to hrotit.

Pokračuji přes Jou do Guingueta d´Aneu. Co jsem vystoupala, musím zase klesnout. Zvažovala jsem nocleh v campu s bazénem, ale když vidím jak je camp plný, tak si jen dopouštím pitnou vodu z veřejného kohoutku a pokračuji zase pěkně do hor.

Do Dorve vesničky o čtyřech prázdných domech docházím skoro po dvou hodinách prudkého stoupání už za bouřky. Schovávám se u jedněch vrat, chrání mne před deštěm kousek střechy. Tady si musím nabrat vodu na noc a ještě zítřek. Hory jsou zde suché.

Vařím večeři, pořád prší. Z hor přibíhá pán, potřebuje pomoc, jeho žena si zlomila kotník, hledá auto. Bohužel s tím mu nepomůžu, musí seběhnout až do údolí. Jsem po jídle, balím a jdu za zraněnou paní. Počkám s ní, než přijde pomoc. Potkávám ji kousek nad vesnicí a ještě pět jejích kamarádů, pomáhají ji sestoupit. Za chvíli budou na silnici. Moje pomoc není potřeba. Trochu mne zamrazí, jsem sama musím být opatrná.

Je po bouřce a pálí slunko, za chvíli bude sedm hodin, vylezu ještě do sedla La Serra a tam si postavím stan. Plán je to dobrý až na to, že je to sedýlko a rovina žádná. Nezbývá mi nic jiného, než popojít dalších 200 výškových metrů, nakonec najdu hezké místo na stan. Je osm večer to je tak akorát, stan stojí za chvíli. Byl to celkem náročný den, musím si nejdřív zase zvyknout. Výška 1.920 m.
16 km, +1.235 m -634 m
Moje útrata: 42,50 eur
18.8.2024 neděle – Collada de La Serra – Tavascán – 27. a 28. etapa
Celou noc pršelo. Vstávám až v sedm, do toho vlhka se mi moc nechce. Balím mokrý stan a o půl deváté vyrážím do sedla Coll del Caubo 2.220 m. Během dopoledne potkávám tři samostatné trekaře mladý kluky.


Ze sedla klesám až do výšky 1.250 m do osady Estaon. Pár domů a otevřená Refugi. Dávám si omeletu, colu a kafe. Suším stan a spacák, pan domácí mi to pomáhá rozložit po zemi. Peru triko a kraťasy. Krásně se tu sedí, čekám až mi oblečení uschne. Tady by se nespalo špatně, škoda že mi to nevyšlo na noc, je to tu maličké a domácí jsou moc milí. Platím 7,40 eur. Po hodině mám oblečení suché, pokračuji dál.


Stoupám kolem horského potoka do opuštěné osady Bordes de Nibrós. Koupu se v potoce je to nutnost, slunce praží. Musím vylézt do sedla Coll de Jou 1.850 m několik set výškových metrů. GR 11 je prostě taková, lezeš nahoru do sedla a pak zase musíš dolů až k řece a potom znova a znova. Nahoru, dolu. Hory jsou tu ale krásný.


Ze sedla Jou sestupuji do osady Lleret a pak Aineto. Lišky tu dávají dobrou noc. Končím v městečku Tavascán. Hledám obchod, ale je zavřený, nejspíš že je neděle. Původně jsem měla v plánu nakoupit jídlo na jeden den a popojít 5 kilometrů a 550 výškových metrů do osady Boldis Sobira. Je šest večer, jsem hladová a unavená.


Dívám se po campu, ale ten tu není. Na bookingu je několik hotelů, zaujme mne levný Hotel Casa Feliu. Pokoj bez koupelny tu nabízí za 35 eur, ale má mizerné hodnocení. Jdu se tam raději podívat. V recepci je babička a mluví jen španělsky, vodí mne po hotelu a pořád mluví. Ukazuje mi pokojíček s koupelnou za 40 eur. Beru to. Nějak už se necítím na další dvě hodiny stoupání do hor a navíc nemám dost jídla. Budu si tu muset dát večeři.

Nemám odvahu jíst na mém hotelu, je to tu jednoznačně nejhorší podnik. Večeřím naproti v hotelu Marxant, má výborné hodnocení. Tří chodové menu za 21 eur. Fazolový salát, sépie s hranolkami, jablečný koláč a voda. Na stůl mi postavili ošatku s nakrájenou bagetou, celé to mizí v mé igelitce. Pečivo mi doplní, beru i to. Budu mít zítra co jíst.

Jsem ráda, že mám dnes hotel. Na pokoji si vařím čaj a nic mi nechybí. Na světě je krásně. Výška 1.120 m.
20 km, +1.002 m -1.828 m
Moje útrata: 72 eur
19.8.2024 pondělí – Tavascán – Àreu – 29. etapa
Noc byla překvapivě chladná, řeka a údolí dělá své. Provádím inventuru jídla, zbyla mi sladká kaše, polévka, těstoviny, tři cereální tyčinky. To je jídlo na jeden den. Městečko mám za 2,5 etapy a sakra do kopce. No nic, jdu naproti na snídani a zkusím později obchod.

Základní váha mého batohu je 7 kilo. S plynem, jídlem a vodou váží něco mezi 9 a 10 kily. Do těch kopců tady mi přijde dost těžký, musím si zase zvyknout. Když jde člověk sám, tak se to pronese. Sama nesu stan, vařič, kastrol, filtr a lékárničku.

Snídaně stojí 10 eur, namažu si aspoň svačinu. Obchod otevírají skoro až o půl desáté, moc tu toho stejně není. Kupuju tuňáka, bramborovou kaši, sušenky, tyčinky, oříšky, banán a velký ionťák. Platím 18 eur. Prakticky všude berou karty.

Před desátou opouštím Tavascán a stoupám serpentinami pomalu s přetíženým batohem do kopců. Po téměř šesti kilometrech a 550 výškových metrech docházím v poledne do poslední osady před sedlem Bodis Sobira.

Vařím si kafe a obědvám svačinu od snídaně. Dochází mne trekař asi místní, ptá se mne jestli je voda z kohoutku pitná. Říkám mu, že doufám že je. Napouští si láhev a pokračuje dál do sedla. Vedro je značné, chvíli si potřebuji odpočinout. Zatím mi to moc nešlape, pár dní před odjezdem jsem prodělala slabou virózu, ale třeba jsem jen líná žena.

Cesta do sedla Coll de Tudela 2.243 m celkem utekla. Serpentiny vedou prudce vzhůru, alespoň to odsejpá. Naštěstí jdu celou dobu lesem, stín je milosrdný. Sedlo je ploché, dobře by se tu stanovalo. Na to je ale brzy.

Sestupuji do údolí k řece Noguera de Vallferrera. Dnes si hlídám jídlo, pravidelně jím, aby mi nedošla energie, tak jako včera. Do městečka Áreu sestupuji před šestou. Už zdálky vidím malý, hezký camp s bazénem. Rozhodnuto, došla jsem 29. etapu, končím tady.

Za camp platím 15 eur, k večeři omeleta a nějaké pití. Hlavně si jdu zaplavat, v bazéně jsem sama, voda je totiž celkem studená. Je to slast po celodenní dřině. Stan si stavím ve stínu pod stromy. Výška 1.250 m.
15 km, +1.225 m -1.100 m
Moje útrata: 51,70 eur
20.8.2024 úterý – Áreu – Arinsal – 30. a 31. etapa
Camp opouštím před osmou, spalo se tu dobře. Podél potoka stoupám několik kilometrů po zpevněné cestě až k parkovišti Pla de La Selva. Jsou tu stolečky a trávník na stan, nespalo by se tu špatně až na to že je to tu zakázané, výška 1.700 m a není zde voda.


Dál do hor pokračuji po pěšině. Stromy ustupují a otevírá se dolina v celé své kráse. Občas někoho potkám. U pramene Mosénn Batlle ve výšce 1.900 metrů si chystám oběd. Našla jsem si stolek ve stínu, nic mi nechybí. Vařím další narozeninový dárek od Kačenky Adventure menu a je to fakt dobrý.


Jsem v nádherných horách, konečně pozvolná cesta dolinou a ne jen nahoru do sedla a zase prudce dolu. Užívám si to tu. Na chatě Baiau 2.500 m, kde končí etapa jsem ve čtyři odpoledne. Spaní je tu zdarma, není tu personál. Už je zde několik lidí na noc a dokonce tu stojí stan, ani nečekali na osmou hodinu.

Já tu spát nechci. Koupu se v plese Baiau a vařím kafe, opaluji se nahá jsem tu sama, čirá svoboda. Lezu prudkou sutí do sedla Baiau 2.757 m, kde začíná Andorra. Kousek ode mne je hlavní vrchol Andorry Coma Pedrosa 2.943 m, jsem ráda že tam dnes nemusím, vylezly jsme na ni loni s Luckou.


Sestupuji kolem jezera Negre, tuto cestu znám z loňska. Míjím chatu Comapedrosa 2.250 m. Chci zakempovat ve 2.000 metrů v dolině. Ve 2.050 m hned u cesty je křivý hrbolatý plácek, chvíli ho zvažuji, ale pak jdu dál. Byla to chyba. Žádné jiné místo na stan už jsem při sestupu dolinou nenašla.

Po osmé stojím nad Arinsalem u silnice, je tu travnatý plácek, s Luckou bych si tu stan klidně postavila, ale sama? Kousek dál je parkoviště zní od tud hudba, jdu se tam podívat a chlastá se tu. Na místě u města, všem na očích, kam se dá dojet autem stan sama stavět nebudu. Camp tu není, jdu na hotel.

Hotely jsou plné, na čtvrtý pokus v hotelu Comapedrosa mají pro mne poslední volný pokoj za 66,50 eur se snídaní a to mám fakt štěstí, je to jeden z nejlevnějších hotelů v Arinsalu. Jsem totálně unavená, venku je tma. Dnes jsem ušla skoro dvě etapy a hlavně příšerné převýšení. Vařím jen čaj, sním tyčinku a padám do postele. Výška 1.530 m.
25 km, +1.642 m -1.418 m
Moje útrata: 66,50 eur
21.8.2024 středa – Arinsal – Coll Ordino – 31. a 32. etapa
Snídám hodinu, dopisuji blog a taky musím dohnat večeři. Posnídám plný talíř vaječné tortily a dva croasany. Namažu si taky dvě bagetky s máslem, salámem a vajíčkem, budu to mít na oběd.

Hned vedle mého hotelu stojí sportovní obchod Sant Moritz, za výlohou mají plynové kartuše se závitem. Já mám plynu zatím dost. V potravinách St Moritz kupuji jen plechovku coly a o půl jedenácté opouštím město. Je zajímavé, že na googlu mají tyto velké potraviny otevírací dobu od 9 do 21 hod, ale na dveřích obchodu je otevírací doba jiná, v poledne je prostě zavřeno, tak jako jinde.

Borovicovým lesem stoupám do sedla Coll de les Cases 1.954 m. Těch 450 výškových metrů mi dává zabrat, v poledne jsem na sedle, stan by se tu postavit dal, ale není tu voda. Sestupuji do městečka Arans. V plánu mám si někde u řeky poležet, uvařit kafe a sníst svačinu od snídaně. Žádné hezké místo u vody jsem nenašla. Vcucla mne dovnitř restaurace Font Blanca. Dávám si denní menu. Jídlo je výborné a obsluha milá. Předkrm, salát, ryba, kafe, cola a voda. Kreditkou platím 19,70 eur a číšníkovi dávám 2 eur dýško, pěkně se na mne usměje. No není to zrovna levný oběd, dnes budu spát v křoví. Hlavně že mám svačinu.


Je půl třetí a zatím jsem ušla 6 kilometrů a 620 výškových metrů. Dneska rekord nepadne. Táhnu se ve vedru dál. Napouštím si z fontány litr vody a šlapu do kopce. Našla jsem si hezkou zkratku, jenomže po půl kilometru zjišťuji, že se vracím zpátky. To se může stát jenom mně. Otáčím se a pěkně se vracím na správnou cestu. Znám se dobře, cestu si často kontroluji v mapy.cz.

Stoupám do kopce borovicovým lesem. Před šestou jsem na piknikovém místě Font de La Navina. Je to tu hezké, jenomže je tu silnice a to by se člověk nevyspal. Nabírám dva litry vody na noc a lezu dalších 200 výškových metrů do sedla Coll Ordino. Ještě než tam dolezu, tak potkám trekaře, mladého kluka. Zdravím tak jako vždy holla, ahoj. A on mi odpoví ahoj. Je to mladej Němec jde stejný přechod jako já, jen jiným směrem. Vyměňujeme si info o cestě, kterou máme před sebou. Čeká mne týden cesty vysokými horami a pak týden suchou krajinou v menších nadmořských výškách, budu si muset nosit více vody. Bude to taková malá vzpomínka na Arizonu. Ukazuje mi na mapě místo za sedlem, kde si můžu postavit stan. Používá stejné mapy jako já a to mapy.cz. Loučíme se a přejeme si bezpečnou cestu. K Atlantiku to má o dost dál, než já ke Středozemnímu moři.

Na sedle Coll Ordino 1.980 m se ani nezastavuji, parkoviště a lidi co se fotí na vysokém kopci. Scházím asi 10 minut ze sedla po mojí GR 11 a dojdu na horskou louku. Přesně tohle si přeji na dnešní noc. Stan stavím kousek od cesty pěkně uprostřed louky. Rozhodně se nehodlám někde schovávat u lesa. Dobře si pamatuji, jak nám loni s Luckou v noci proskočil stanem srnec. Stan byl na hadry. Ani nevařím, jsem pořád přejezená z oběda.

Byl to takový zvláštní den. Ušla jsem jen pár kilometrů i když jsou to kilometry podle mapy.cz a ty nenaměří všechny serpentiny, které musí člověk projít. Sportovní hodinky se mi rozbily druhý den, takže jiné kilometry nemám. A taky se mi nejdřív moc jít nechtělo. Pak jsem se ale rozešla a pokec s klukem z Německa mi udělal radost. Hodně se těším na ty hory co mne zítra čekají. Ráno musím nakoupit v Encampu jídlo na tři dny a hurá do hor. Výška 1.920 m.
15 km, +1.316 m -868 m
Moje útrata: 22,40 eur
22.8.2024 čtvrtek – Coll Ordino – Estany de La Bova – 32. a 33. etapa
K ránu jsem se probudila zimou. Oblékla jsem si gatě šusťáky a okamžitě zase usnula. Jiné oblečení už stejně nemám. Až když vstávám tak si všimnu, že jsem zapomněla nechat nahoře otevřený zip od stanu. Celý stan je zevnitř mokrý a oklepávám z něj námrazu. Nechápu jak může tak skvělý výrobce jako je Big Agnes vyrábět tak blbý stan jako je Fly Creek. Přitom ve stejné váze a ceně mají výborný Tiger Wall. No jo špatně jsem nakoupila.

Seběhnu do městečka Encamp, už shora je vidět, že je to větší město v hlavním údolí Andorry. Sedám si do baru s místními na kafe, colu a croasan, platím 5 eur. Potřebuji hlavně wifi a dobít mobil. Na těch pár dní co jsem v Andoře se mi nechce kupovat e simka. V horách stejně není signál a ve městech si najdu wifi. Nahrávám blog, řeším práci a volám si s Alešem. Cherry zlobí, jsou v Ádru a pejsek neposlouchá. Nic nového. Ve velkém supermarketu nakupuji nějaké jídlo, další obchod bude až za tři dny.

Nejhorší je, že se musí do hor zase do kopce. Batoh plný jídla, stoupám lesem nejprve k přehradě Engolasters, kde je plno výletníků. Potom pokračuji k pramenům po široké cestě. U prvního pramene obědvám a hlavně suším stan a spacák.

Vodu si chci nabrat až v posledním prameni, ale ten je suchý. Bez vody je i potok. Nedá se nic dělat musím na sucho a ve vedru přelézt sedlo Coll de Jovell 1.780 m. K vodě dojdu až skoro za dvě hodiny, jsem vyprahlá. Bez mého klobouku značky Patagonia bych byla ztracená.

U potoka si nafiltruji litr vody, zamíchám do ní práškový, broskvový ledový čaj a celé to vypiju. Konečně si můžu dnes zaplavat, máchám taky triko, za hodinu je suché. Náhradní triko nemám.

Stoupám pozvolna dolinou kolem potoka až k chatě Fontverd, zvenku vypadá moc hezky, dá se tam zadarmo přespat, už je tu několik lidí. Na mne je brzy, pokračuji další hodinu a půl k chatě Orris. Je půl sedmé, jdu se podívat jak to tam vypadá. Chata je malá a začouzená. Snažím se zamést podlahu, ale ten smrad z krbu je nepříjemný. Pokračuji tedy dál.

Nakonec stavím stan v dolině ve výšce 2.400 metrů, kolem mne řádí bouřka, tady zatím neprší. Stihnu si ještě uvařit nudlovou polévku, než spadne pár kapek. Zatím mne bouřka minula, uvidím co v noci. 1,5 kilometrů nade mnou je velká chata I lla ve výšce 2.500 metrů. Na placenou chatu se mi dnes jít spát nechtělo.

Jsem zvědavá jestli bude nad ránem zima, jsem o 400 výškových metrů výš než včera. Dnes ale nezapomenu nechat rozepnutý zip od vrchu vchodu do stanu.

Je osmá večer a bouřka je tu, padají kroupy a blesky šlehají kousek ode mne. Pustím si rači film. Jakmile odejde bouřka, tak přitáhnout krávy. Zvoní zvonci a pasou se kolem mého stanu, jsou drzý jako opice. Jedna kráva si lehne hned vedle stanu a funí mi do ucha. Pak mi další kráva začne žduchat do stanu, jestli mne tu zalehne, tak kdo ví kdy mne tu kdo najde. Vydržela jsem to skoro hodinu, pak jsem chytla nerva a začala řvát ať okamžitě vypadnou nebo vylezu ze stanu a uvidí to čoro. Chvíli je úplné ticho, jako by přemýšlely a pak pomalu všechny krávy odejdou. Je skoro půlnoc. Do rána už je klid. Výška 2.400 m.
19 km, +1.300 m -824 m
Moje útrata: 27 eur
23.8.2024 pátek – Estany de La Bova – Puigcerdá – 34. a 35. etapa
Krásné ráno v horách. Balím brzy a šlapu vzhůru do hor. Míjím chatu I´Ila a lezu do sedla Port de Vallcibera 2.517 m. Za sedlem opouštím Andorru a vracím se do Katalánska.

Slezu do doliny, pokračuji dál po GR 11. Před desátou zastavuji u potoka s pěknou tůní, neodolám a jdu se vykoupat. Vařím si kafe a čaj a taky se musím hodně najíst. Čeká mne výstup do sedla Portella de Calm Colomer. Jsou to 3 kilometry a přes 600 výškových metrů. V tom vedru je to za trest, ale nakonec tam vylezu. Pouštím si Radůzu, trochu to pomáhá. Začínám potkávat v horách trekaře. Pohybuji se nyní v atraktivních horách a je víkend.

Sestupuji do další doliny a scházím na chatu Malniu. U chaty je taky camp pro stany. Vede sem silnice, tak je tu plno lidí. Objednávám si pozdní oběd volská oka se slaninou a brambory. Nabíjí mi taky mobil účtují si za to 50 centů. Obsluha je milá, ale lidí je tu příliš.

O půl páté se zvedám a začínám 35. etapu. Nejprve jdu k chatě Feixa a pak přes louky sestupuji do údolí. Celá tato etapa je z kopce, čeká mne ještě asi 1.000 metrů sestup. Nastupují bouřky, chvílemi nasazuji pláštěnu, bouří celou cestu a prší.

Dívám se na booking po nějakém levném hotelu, ale nejlevnější hotel je za 3.700,- Kč. Tak to si můžou nechat. Před městečkem Puigcera je camp, to bude na dnešek to pravé. Mám za sebou dvě etapy a prší, tak si zasloužím klidnou noc bez otravných krav.

Sestup mi zabere skoro čtyři hodiny. Po osmé jsem v Campu Pirineus, platím 16,70 eur a jdu stavět stan. Dnes sprchu potřebuji jako sůl. Výška 1.200 m.
31 km, +1.100 m – 2.176 m
Moje útrata: 27,70 eur
24.8.2024 sobota – Puigcerdá – Planoles – 36. etapa
Ráno vymetená obloha. Krásně jsem se v campu vyspala. Vařím kafe a čaj, snídat budu až ve městě. Balím a jdu po silnici 3 kilometry do města Puigcerdá. Potřebuji koupit plyn a trochu jídla. Půjdu dál zase do hor.

Sedám si do první kavárny u nádraží, než mne stihnou obsloužit, tak se dovnitř nahrne plno lidi a zavalí bar. Tady se nemám šanci dočkat. Město je na kopci, moc se mi tam nechtělo, ale nic jiného mi nezbývá. Jak lezu do kopce, tak si všimnu místních čekat u dveří. Je to jasné, mají tady lanovku, to se mi líbí, vyjedu do města pěkně výtahem.

Hned na začátku je creperie, sedám si do kouta k elektrické zástrčce a objednávám snídani. Městečko je to krásný, procházím uličkami, je sobota tak to tu žije. Procházím sporty, plynovou kartuši tu nikde nemají.

Je vedro, opouštím město, ve vesničce Vilallobent si doplňuji vodu z veřejného pítka. Dojídám ovoce a míchám si vodu s colou. Čeká mne výstup do hor a více než tisíc metrů převýšení. Pouštím si Rádio Wave Casablanca a šlapu kopec.

Vedro, chvíli zastavuji v lese, suším stan, spacák a dnes i karimatku a batoh. Noční bouřka byla vydatná. Vypadá to, že dnes poprvé nedojdu etapu, pozdě jsem vyšla z města a tato etapa je hodně dlouhá a do kopce. Pouštím si podcast o Peggy Marvanové, holčině co jezdí extrémní závody na kole. V Kirgistáně dvě noci nespala a furt jela. Balím, když Peggy tak já taky, přece se tady nebudu povalovat a pořádně do toho kopce šlapu.

Přecházím nejprve sedlo Mercer 1.946 m a později Creu de Melans 1.993 m. Louky okolo a pasou se tu krávy, teď vypadají jako andílci, ale v noci jsou to šelmy.

Cesta je dál většinou z kopce, ale je nekonečná. V Dorria si dobírám vodu, je sedm hodin a mám toho dost. Za mnou zůstaly dvě dvojice mlaďochů, nejprve jsme se pořád předbíhaly, ale dávno jsem je setřásla.

Do campu v Planoles přicházím po osmé hodině. Mají tu kafe, pití a nanuky. Tak si kupuji nanuka, celkem platím 18,50 eur. Stan mám postavený za pár minut, pak sprcha a taky peru a dobíjím mobil.

Jak padne tma, tak mi na stan začne svítit lampa, nezbyde mi nic jiného, než stan posunout. Hlavně že přímo pod lampou mají číslo na stan, asi nikdy ve stanu nespali a to nemám sebou svého Bělouše, kdy je uvnitř šero i po tmě. Pouštím si ve spacáku seriál. Tady je živo skoro do půlnoci, nemá cenu jít spát dřív. Ke Středozemnímu moři už je to jen deset etap. Výška 1.260 m.
31 km, +1.160 m -1.091 m
Moje útrata: 37,20 eur
25.8.2024 neděle – Planoles – Torrent de Noutonts – 37. etapa
V devět opouštím camp, dnes mne čeká 17 kilometrů a asi 1.650 výškových metrů stoupání. Když na to pomyslím, tak jdou na mne mrákoty. Nezbývá mi nic jiného, než jít.

Po dvou hodinách mám za sebou prvních 570 výškových metrů a 2,5 km. Došla jsem na chatu Corral Blanc 1.830 m. Jediné jídlo co tu nabízí jsou smažené brambory, tak si je objednávám a kafe. Prohlížím si pořádně mapu a teprve teď si všimnu, že do Nurie vede taky varianta GR 11.8 a to po horách. Nemusím sestupovat do vesničky Queralbs, ale půjdu přímo do Nurie. Paráda, ušetřím hodně výškových metrů. Hned mám lepší náladu.

Pokračuji přes sedlo Barraques 1.898 m a kopíruji vrstevnicovou stezku. Od rána je zataženo a dusno. Podle předpovědi má kolem 4 až 5 hodiny pršet. Moknout se mi nechce, tak se moc nezastavuji a valím dál. 37. etapa končí u jezera Nuria u Santuari de Nuria, ve výšce 2.000 m. V mapě je tam také camp, pochybuji že dnes dojdu dál.

Potkávám docela dost turistů, je neděle a mají tady v sedlech parkoviště. Vyjedou si do hor autem a můžou se projít po horách. Občas se mne někdo ptá na cestu a jak to mají daleko, hledám jim to v mapách a měřím vzdálenosti. Tady tě každej v horách pozdraví.

Ve čtyři hodiny jsem u jezera, nečekala jsem takovou velkolepou stavbu. Vede sem z údolí železnice. Poslední hodinu mne bolí hýžďový sval a vypadá, že každou chvíli sprchne. Jdu se zeptat na ubytování, tady by se mi líbilo. Jenomže recepční po mne chce 173 eur se snídaní za jednu noc a nechce zlevnit. Jdu si dát do baru kafe a promyslet co dál.

Na chatu jsou to čtyři hodiny chůze, tam nedojdu. Mám přece stan, tak prostě půjdu kousek dál dolinou a až to bude možné, tak si ten stan postavím. V pět opouštím drahý hotel a stoupám dolinou po GR 11. Po necelé hodině se dolina rozšiřuje a člení na dvě části. Za potokem na malém plácku si stavím stan. Vyháním jednu krávu za potok, moc se jí to nelíbí, uvidím co mi v noci provedou, je jich tu kolem plno.

Vařím nudlovou polévku. Nic víc, dochází mi plyn. Nedaří se mi ho zatím koupit. Zítra mám po 18 kilometrech malé městečko s obchodem, tak třeba tam ten plyn bude. Večer chvíli sprchne, ale jenom maličko. Dolina je plná krav, ale lidi žádní. Do konce mi zůstává 9 etap. Výška 2.160 m.
17 km, +1.230 m -337 m
Moje útrata: 8,70 eur
26.8.2024 pondělí – Torrent de Noutons – Setcases – 38. a 39. etapa
Noc byla klidná, krávy se neukázaly. Po osmé stoupám dolinou do sedla Nou Creus 2.795 m. Dolina je široká a krásná. Spousta vhodného místa na stany. Mohla jsem včera ještě hodinu popojít, ale to člověk nikdy neví. Na sedle jsem za dvě hodiny. Úchvatný rozhled mi bere dech. Rozhodně jedno z nejkrásnějších míst této části Pyrenejí. Hory kam se podíváš.


Stezka vede po hřebenech, konečně taky vidím kamzíky a ne jenom krávy. Přecházím další sedla Caranca 2.723 m a Tirapits 2.784 m. Scházím do doliny k řece El Freser, tady už se pase zase plno krav. Kamzíci jsou v podstatě nad 2.500 metrů, níž je území skotu. Skutečně krásný hory, potkávám několik trekařů s většími batohy, se všemi se zdravím, jsou to vesměs sympaťáci. Je divné, že jsem ještě nepotkala Čecha.


Na chatě Ulldeter 2.220 m obědvám. Jediné jídlo co mi nabídli je omeleta s těstovinovým salátem. Beru. Zde končí 38. etapa, ale já jdu dalších 10 kilometrů do městečka Setcases. Dopoledne jsem si na dnešní noc udělala rezervaci hotýlku. Moc se na to těším, mám pocit, že si ho zasloužím, těch 90 eur jsem oželela.


Z chaty musím naklesat přes tisíc výškových metrů. Posledních pár kilometrů vede stezka po silnici. Nejprve jdu do obchůdku, je celkem slušně vybavený, ale plyn tu nemají. Nakoupím si jen nějaké drobnosti k večeři, pití a ovoce.


Hotýlek Can Falera je úplně obyčejný, pokojík celkem normální, v koupelně je ale vana. Napouštím ji plnou horké vody, hážu si tam taky triko, kraťasy a ponožky, musí se to vyprat samo. Byl to zase jeden krásný a náročný den. Bolí mne celé tělo. Výška 1.270 m.
19 km, +841 m -1.720 m
Moje útrata: 124,50 eur
27.8.2024 úterý – Setcases – Beget – 39. a 40. etapa
Krásně jsem si odpočinula. Snídaně na hotelu a balím. Čeká mne 12 kilometrů přes hory do vesničky Molló. Potřebuji si v místním obchůdku dokoupit jídlo na dva dny a pokud možno i plynovou kartuši. Obchůdek otevírá podle Google map po polední pauze v 16 hodin, nemám tedy kam spěchat.

Před desátou opouštím městečko a lezu do sedla Lliens 1.877 m a to doslova, cesta je pěkně prudká. Mám signál, tak si pouštím cestovatelské podcasty Casablanca. Jak slyším něco zajímavého hned bych se tam rozjela. Sjíždění řek, přejezdy na kole, treky po horách, všechno mne strašně láká.

Ze sedla scházím zase prudce do městečka Molló. Románský kostel na kraji osady je působivý a hlavně otevřený, na chvíli se v něm zastavím.

Ve dvě hodiny se hrnu do jediné otevřené restaurace, slušně mne vyhazují, že mají plno. Obchod otevírá ve čtyři, ale na dveřích je cedule, že budou otevírat později. Naštěstí je tu otevřené řeznictví. Kupuji si sýr, tuňáka, colu, jogurt a zmrzlý chleba. To mi na dvě etapy musí stačit. Sedám si na lavičku na náměstí a obědvám. Plyn v řeznictví nemají, to je jasné.

Ve tři hodiny ve vedru opouštím městečko, jinak než do kopce to nebude. Přecházím louky a pastviny, lesů tu mnoho není. Zapomněla jsem se namazat, nechce se mi už zastavovat. Chtěla bych dnes dojít do Begetu, což je asi 13 kilometrů, tak snad to zvládnu.

Vylezu na kopec a zase sestupuji, dostávám se do výrazně nižších nadmořských výšek. Začíná mne zase zlobit hýžďový sval. Kulhám, lezu jako lemra. Beru si dnes už druhý hořčík a přemýšlím, jestli si udělám pauzu nebo to raději rozejdu. Beget už je jen hodinu a půl cesty. Raději to rozejdu.

Beget je kouzelná kamenná osada. Mám informaci z netu, že u jednoho B&B se dá postavit stan, něco jako malý camp. Křeče na prdeli povolily a došla jsem docela v pohodě. B&B La Bodegueta je zavřená, volám na telefonní číslo na dveřích, nikdo to nezvedá, tak píšu na Whatsapp. Za chvíli mi přijde odpověď, že si stan postavit můžu a že přijdou za hodinu, mám radost.

Sedím si na lavičce a čekám, přišel se za mnou podívat chlapík, taky jde GR 11, ale bez stanu, chvíli kecáme a dozvídám se, že je ubytovaný za 50 eur i se snídaní. Hned píšu na Whatsapp a domlouvám si taky pokoj. Jsem přece na dovolené.

Dostávám nádherný pokojíček s koupelnou. Nejdřív si říkám, že nepůjdu na večeři abych ušetřila, ale nakonec žijeme jenom jednou, tak se jdu najíst. Paní mluví jen španělsky, pomocí překladače si objednávám rybu, brambory a salát. Těším se na jídlo jak malá holka. Výška 530 m.
25 km, +860 m -1.609 m
Moje útrata: 91,50 eur
28.8.2024 středa – Beget – Coll Roia – 40. a 41. etapa
V noci jsem téměř nespala. Chytl mne silný záchvat senné rýmy, dusila jsem se a teklo mi z nosu. Chvíli mi trvalo než mi došlo, že se bez Claritinu neobejdu. Nad ránem jsem na chvíli usnula.

Snídani máme nachystanou v kuchyni, sami si vaříme kafe a čaj. Spala tu s námi jedna španělská rodina, jdou taky GR 11. Dva kluci tak 16, 17 let a rodiče. Paní je milá, otec je klasický protivný starý bílý muž. Lituji kluky, v tomhle věku bych s rodiči nikam nejela a už vůbec ne na hory.

Chtěla jsem dnes vyrazit brzy, ale nepovedlo se. Jsem unavená a nikam se mi nechce řekla bych, že se dostavila krize. Hodil by se odpočinek, jenomže se mi to tak nějak nehodí.

Cesta je celkem příjemná, vesměs lesem, taky do kopce, leje ze mne pot, nízká nadmořská výška je znát. Párkrát musím zastavit a odpočinout si. Nesu hodně pitné vody, začíná být vzácná.

Po jedné hodině jsem u chaty Talaixá 755 m. Je tu kohoutek s vodou, ale není pitná. Filtruji si dva litry. Přestože už delší dobu přes den nevařím, protože šetřím ten zbytek plynu na snídaně ve stanu, tak si u chaty vařím kafe. Mám na něj obrovskou chuť a co bude zítra mi je teď úplně fuk. Obědvám chleba se sýrem a iberijskou šunku. Přichází známá rodinka, máma s mladším synem si jdou za mnou pro vodu. Protivný otec zůstává na cestě, to nechápu je tu krásné místo na relax, stín a lavičky, ale asi naplánoval pauzu jinde.

Necelé tři kilometry lesem vede stezka k románskému kostelíku Sant Aniol d´Aguja 450 m, je zde také stará Refugia a trubka, ze které teče voda. Kostelíček je z 11. století, ještě dříve zde benediktíni zbudovali klášter. Našli zde ideální podmínky, poměrně velká říčka Sant Aniol a skryté údolí utopené v lese mezi skalami. Nabírám čtyři litry vody a jdu se vykoupat do řeky. Potřebuji si odpočinout.

K dalšímu zdroji vody u Bassegoda je to 8 kilometrů a 800 výškových metrů, nemyslím si, že tam ještě dnes dojdu. Stojí tam Refugia a všichni moji spolunocležníci z B&B tam jdou na noc, mají malé batůžky a nic jiného jim nezbývá.

O půl páté začínám stoupat do sedla Coll Roig 833 m, chvíli mi trvá než tam vylezu. Přímo na sedle je perfektní rovinka na stan. Vařím k večeři poslední dehydrované jídlo z domova a to těstoviny s masem a malý čaj. Stavím stan. Slunce stále svítí, je půl osmé, světlo bude ještě přes hodinu.

Dnes jsem neměla svůj den, divím se, že jsem došla kam jsem došla. Podle flóry jsem se dnes začala cítit více jako ve Středozemí, než v Pyrenejích. Už je poznat, že se moře blíží. Jeden další podstatný rozdíl, dnes večer tu nejsou krávy. Jsem zvědavá, jaká zvířátka se na mne přijdou podívat. Slyším sýčka a další ptáky. Dneska nemám na seriál náladu. Čtu si knihu Pomalé cestování.

Cestovat s nadějí je lepší než dorazit do cíle. Výška 833 m.
19 km, +1.203 m -910 m
Moje útrata: 0
29.8.2024 čtvrtek – Coll Roia – Puig de Roviráz – 41. a 42. etapa
Krásně jsem se vyspala, v osm jsem již na cestě. Nejprve stoupám několik set výškových metrů do sedla Coll de Bassegoda 1.101 m, na toto sedlo by se vlezlo několik stanů, hezké místo včera bych sem, ale už asi nedolezla.

Sestupuji kolem Refugi Bassegoda až ke kamennému domu Cau Nou, štěkají tu dvě psiska naštěstí za plotem. Možná je někde kolem chaty voda, ale já žádnou nevidím. Zbyla mi ze včerejška, takže nepotřebuji. U Cau Nou mám v mapách pramen, ale ten je tedy vyschlý. Přes cestu mi přeběhla liška, zkouším ji fotit, v mžiku je pryč.

Sestupuji přibližně deset kilometrů po betonové silnici až do campu Bassegoda Park. Ta tvrdá cesta je očistec, bolí mne všechny klouby na nohách, moje Altry Lone Peak nemají na tvrdé terény vhodnou podrážku. Trpím, ale nakonec do campu dojdu.

Nejprve jdu nakoupit do supermarketu pití, ovoce a plyn. Mají sice jen plynový „spray“, ale mám na něj redukci k mému hořáku, tak alespoň vyzkouším jestli to bude fungovat. Pak se jdu vysprchovat, vyprat triko a končím v restauraci. Objednávám si menu, řecký salát, nějakého hlavonožce podobného sépii, citronový krém a kafe. V campu je i bazén, nechce se mi ale převlékát do plavek a pak mám v mapě na cestě řeku, vykoupu se raději v přírodě.

Jakmile opustím camp, tak potkám trekaře jde do protisměru. Zdálky se na mne směje milej chlapík s velkým batohem. Jde taky GR 11, ptáme se navzájem hlavně na vodu. Hned mi říká, že poznal podle přízvuku, že jsem našinec, asi teda myslel jako blízko Německa, je to totiž Bavorák. Je fakt, že dva nejmilejší lidi na treku co jsem potkala byli oba Němci. V mapě mi ukazuje, kde najdu vodu, všechno si fotím, beztak bych si to nepamatovala.

Je fakt vedro, dolezu kilometr do vesničky Albanyá, jdu se podívat na kostel, v baru si kupuju nanuka a jakmile ho sním, tak si lehám před kostel do stínu na lavičku, nikam už nejdu.

O půl čtvrté se mi to rozleží, sbalím se a lezu do kopce. Nejprve přejdu sedlo Ferrerós 595 m, pak sedlo Trilla 691 m a konečně docházím k řece El Rimal, ve které se budu koupat. Teda měla jsem to naplánované, v korytě není ani kapka vody. O kousek dál stavím na prvním hezkém plácku stan. Dál cesta hodně klesá, raději zůstanu na noc výš.

Vzala jsem si dneska méně vody než včera, z toho plyne jediné hygiena nebude, jen si umyju zuby a tím končím. Výška 700 m.
23 km, +1.061 m -1.198 m
Moje útrata: 41,50 eur
30.8.2024 pátek – Puig de Roviráz – La Jonquera – 42. a 43. etapa
Uprostřed noci přifunělo ke stanu zvíře, nejspíš prase nebo srnec. Vydávalo naštvané zvuky, nechtělo mne tu. Přišlo po cestičce nad stanem, kterou jsem si večer prohlížela, to že je vyšlapaná od zvěře mi bylo jasné. Jsem ráda, že mi neproskočilo stanem.

Nový den začíná. Vařím poslední kafe a černý čaj. Všechno mi dochází, konec treku se blíží. Zbývají mi čtyři a půl etapy, ale nějak se natahují. Na webu je třeba napsané na etapu 25 km a mapy.cz mi naměří 30 km. Myslela jsem, že některé dny ujdu více, než jednu etapu tak jako v horách, mám ale spíš problém opačný. Nyní sotva zvládám jednu etapu za den.

První zastávku si dělám v restauraci na samotě Moli en Robert. Chci si dát colu a nanuka. Dvě číšnice se dohadují španělsky kdo mne půjde obsloužit, jedna z nich naštvaně mrskne jídelní lístek přede mne. Odcházím, tady nechci nic. Hned jim píšu recenzi na Google mapy, to je naše jediná obrana.

V jedenáct jsem v městečku Macanet de Cabrenys. Nakupuji si jídlo a pití v obchodě a sedám si do baru na svačinu. Dívám se do mapy na charakter další cesty. Stezka se dostává do nižších poloh. Představa že mne zase celou noc budou žrát ve stanu komáři mne neláká. Otevírám booking, ubytování na mé trase od 150 euro. Čtu si na netu co radí za ubytování turistům na GR 11, ve městečku La Jonquera doporučují hotel Font del Pla. Je to sice ještě kus cesty, ale volám tam, cena 53 eur je pro mne přijatelná, dělám si rezervaci.

Balím saky, paky a šlapu do vesničky La Vajol. U kostelíka mají krásnou lavičku ve stínu, lehám si na ni na chvíli, to vedro je strašné.

Cesta dál pokračuje po asfaltu, po čtyřech kilometrech odbočuje do kopců. Když zůstanu na silnici tak ušetřím šest kilometrů, nemám už sílu lézt kamsi křovím do kopce, kde stejně nic kromě toho křoví neuvidím, po silnici jsem na hotelu v pět odpoledne. Vedro kumuluje, co bych taky chtěla v srpnu ve španělské nížině. Výška 100 m.
30 km, +566 m -1.148 m
Moje útrata: 68,10 eur
31.8.2024 sobota – La Jonquera – Mas Girarols – 43. a 44. etapa
Snídaně na hotelu a vyrážím do města. U prvního obchodu si chci jako vždy nechat batoh před obchodem, ale paní prodavačka trvá na tom ať si vezmu bágl dovnitř. La Jonquera je tranzitní hraniční město s Francií. Dominují zde obří nákupní střediska pro Francouze a celkově je tu hodně dopravy a ruchu.

Opouštím město, na dva dny lezu naposledy do hor, pak už budu u moře. Od rána jsem durch mokrá, jako kdyby mne někdo polil hadicí, vedro je značné. Vystoupala jsem pěšinou do sedla Auleda 700 m, kousek za sedlem se napojuji na širokou, prašnou silnici a po ní pochoduji dál. Zachraňují mne podcasty.

Potkávám v lese tabuli, která mne informuje o leteckém neštěstí v roce 1986, je to divné. Rozhlédnu se a vidím nad sebou v lese vrak dopravního letadla zaklíněný mezi stromy. Je to děsivý pohled, dokonce tu mají okružní tůru z města k vraku.

Po 13 kilometrech procházím farmou Requesens 500 m měla by tu být voda, ale nikde ji nevidím. Nic se neděje asi půl kilometru dál mám v mapách zaznačený pramen vody a skutečně tu voda teče. Krásné místo ve stínu, úplná oáza. Vařím nudlovou polévku, kafe a čaj. Moje pohoda končí za malou chvíli, došlo sem stádo koz hrnou se k vodě, evidentně je to tu jejich území. Nemám s tím problém, jen si musím hlídat svoje věci, kozy všechno zajímá. Až se všechny kozy napily, tak odtáhly dál. Za chvíli u mne zastavuje paní v terénním autě a volá na mne. Jdu se jí zeptat co potřebuje, asi se chce zeptat kam šly kozy. Paní se ale ptá mne, jestli něco nepotřebuji a oznamuje mi, že je to na dlouho poslední voda a že má železitou chuť. Je milá.

Pokračuji přes krásný hory až do osady Els Vilars, je to jen pár kamenných starých domů, ale hlavně tu teče voda. Nabírám si čtyři litry, pomalu si začnu hledat místo na noc.

Jak se blížím k moři, tak se mění příroda. Všude rostou křoviny a pichlavé trávy. Nemůžu dlouho najít místo, kde bych si mohla v klidu postavit stan a nepropíchnout karimatku. Nakonec se mi to daří s posledním světlem před devátou hodinou na boční cestě do olivového sadu. Není to tedy ideální místo, ale nic jiného už mi nezbylo. Hážu na obě strany cesty před stan haluze, tak aby případné auto zastavilo a všimlo si mého stanu.

Je sobota večer z povzdálí je slyšet střelba, lovci se snaží něco střelit, doufám že nedojdou až sem. Dnes to byl dlouhý náročný den. Blížím se k moři, brzo bude konec treku. Vedle stanu šustí nějaká lasička nebo co, zkoumá ty větve na cestě a nějak se jí to nelíbí. Volám na ni ať jde otravovat někoho jiného, ale ta noční šelmička se vůbec nebojí. Než dopíšu blok, tak je klid. Výška 200 m.
31 km, +1.472 m -1.397 m
Moje útrata: 18,70 eur
1.9.2024 neděle – Mas Girarols – Port de La Vall – 44. a 45. etapa
Ráno nacházím kousek od stanu uprostřed cesty hovínko, určitě je od té rozčilené večerní šelmičky. Dala mi jasně najevo svůj názor.

O půl osmé opouštím olivový sad, takhle brzy jsem ještě nevyšla. První hodinu jdu po silnici, pak odbočuji na prašnou cestu a lezu do sedla, ty kopce tu jsou prostě pořád.

Scházím ke kostelu Santa Maria de Colera, stojí tu také zřícenina kláštera, nikde nikdo. Docela děsivé místo, kdysi to tu muselo prosperovat. Potřebuji si odpočinout, sedám na krajnici a svačím. Začíná pršet, od rána je zataženo, ten deštík je vysvobození.

Od kláštera se mění cesta na asfaltovou, tohle fakt nemám ráda. Po 13 kilometrech v kopcích jsem konečně v městečku Vilamaniscle 150 m. Podle map tu není nic, ale ptám se místních a jeden bar tu přeci jenom mají. Je půl dvanácté a obsluha se mne ptá, jestli si dám snídani, to na Španělsku miluju. Objednávám si omeletu, kafe a colu. Dobíjím elektroniku a peru ponožky. Lepí se na mne triko a kraťasy, tady stačí dva dny a nedá se v tom chodit. V Arizoně jsme na sobě měly triko klidně celý týden, tady je to ale jinak. Nic s tím nenadělám.

Přes sedlo Serra 260 m zase stoupám mezi kopečky. Odpoledne konečně scházím po dalších 11 kilometrech do města u moře Llancá. Hned v prvním obchodě si kupuji ovoce, pití a nějaké drobnosti. V centru městečka naproti kostelu si dávám kafe, potřebuji se zmátořit na zbytek cesty.

Stezka dál vede kolem moře, jsem překvapená, jak hezké je tu pobřeží. Pletu už nohama, musím ale vydržet. V pět hodin vcházím do campu u moře Port de La Vall. Paní v recepci je moc milá. Jako chodec dostávám velkou slevu, platím za noc 18,70 eur a jdu si postavit do stínu stan. Člověk by řekl, že v campu bude rovina, skutečnost je jiná, zase budu v noci sjíždět z kopce, tak jako skoro každou noc. Je mi to ale už jedno, jsem šťastná, že jsem sem došla. Zbyla mi poslední etapa do konce GR 11 na Cap de Creus a to už zítra dojdu.

První co mne zajímá je jít si zaplavat do moře, je to slast, moře je čisté a pláž skoro prázdná. Pak peru, sprchuji se a vařím si večeři. Jsem unavená, ale šťastná. Výška 10 m.
30 km, +742 m -943 m
Moje útrata: 44,50 eur
2.9.2024 pondělí – Port de La Vall – Cap de Creus – 46. etapa – Barcelona
V noci sprchlo, tak se nemůžu ani divit, že mi neuschlo triko a kraťasy, oblékám si je mokré. Před osmou opouštím camp a kolem moře si to štráduji do městečka Port de La Selva. V první otevřené kavárně sedám ke stolu a objednávám kafe, pomerančový džus a velkou vodu. Je to jediná možnost občerstvení na dnešní poslední etapě.

Nedá se nic dělat, ale musím vyrazit. Stoupám za městem do kopce, vedro je od rána značné. Včerejší déšť jako by ani nebyl. Překvapivě rychle jsem zase v pusté přírodě, občas mne mine cyklista, ale jinak jdu sama. Výhledy na moře tuto poslední etapu umocňují. Popravdě už to chci mít za sebou. Cesta mi to, ale nedává zadarmo. Poslední etapa měří 17 kilometrů a poctivě si je musím odšlapat.

Kolem jedenácté mám polovinu cesty za sebou, potřebuji pauzu. Sním všechno dobré co najdu v batohu, snickersku a chipsy. Naštěstí jsem si vzala spoustu vody, celý den jdu bez stínu. Po cestě se všude dají najít místa na stan.

Mám dilema, jestli se ještě před majákem zastavit u moře a zaplavat si. Z cesty mám malou odbočku na pláž. Pokud budu spěchat, je šance že chytnu letadlo ještě dnes o půl deváté večer. Mám signál, tak se dívám na ceny letenek Wizzair, Vueling, Iberia a Ryanair. Dneska letí večer jen Ryanair, cena bez zavazadla 200 eur. Zítra ceny všech letů podobné, jen let s Ryanair v 17 hod z Barcelony do Vídně stojí 63 eur, okamžitě si tuto letenku kupuji, připlácím ještě odbavené zavazadlo za 20 eur. To je hezká cena. Stejně není jisté, jestli bych ten večerní let dneska stihla. Do Barcelony je to ještě kus cesty. Jdu si tedy zaplavat do moře, už nemám kam spěchat.

Kolem jedné jsem u majáku Far del Cap de Creus, stojí tu dvě restaurace narvané lidmi. Pro mne zde cesta nekončí, pokračuji dál po skalnaté stezce co nejdále na mys, prostě dokud vede stezka tak jdu. Nepotkám tady ani živáčka, ty davy se jedou na Cap jen prostě najíst, moc to nechápu. Na konci mé cesty se fotím, převažuje pocit štěstí, že už nikam dál nemusím a můžu se vrátit domů. Cesta od majáku na mys a zpět mi vezme hodinu.

Od majáku jezdí každou půlhodinu autobus do prvního městečka. Čekám jen chvíli, platím 4 eur a vezu se přeplněným busem. Bohužel tento bus nejede až do městečka, ale jen na parkoviště nad ním. Nezbyde mi nic jiného, než ve vedru dojít přes kopec další dva kilometry do městečka Cadaques.

Už zdálky vidím autobus s nápisem Figueres. Běžím, řidič na mne čeká, ale říká že do Barcelony s ním jet nemůžu. Nechápu proč, Figueres je velké město na tahu do Barcelony, jezdí od tud do tohoto velkoměsta vlaky a autobusy. Řidič mne táhne do kanceláře a paní za přepážkou mi vysvětluje, že za hodinu jede autobus přímo do Barcelony, ale mně se nechce čekat, paní trvá na svém. No tak jo, nechám se nakonec přesvědčit, řidič odchází a odjíždí. Paní mi chce prodat lístek na jediný bus dneška co jede do Barcelony, ale zjistí že je komplet vyprodaný. Volá na mne ať si rychle chytnu toho řidiče co mne sem dovedl a jedu s ním do Figueres, jenže ten už je pryč. Větší blbce, než tyto dva lidi jsem už dlouho neviděla, neříkám nic, ale je vidět co si myslím. Paní volá nějakého dědu a ten mne bere do svého autobusu, jedu s ním okružní cestou kolem pobřeží až do Llanky, ze které jsem včera přišla. Stále se víc a víc vzdaluji Barceloně. V Llance musím zase jít kus pěšky na vlakové nádraží. Stihnu si koupit akorát v baru colu a nakonec sedám do vlaku směr Barcelona. Jsem hotová.

Z vlaku si dělám rezervaci hezkého hotelu Casa Gardenia v centru Barcelony, který dal last moment 50% slevu. Platím 86 eur. Hlavně má hotel bazén, dneska se určitě nikam z hotelu nehnu. Zítra dopoledne bych si ráda prohlédla chrám Sagrada Familia.

Za vlak platím 13,50 eur. Lístek na bus stál 28 eur, takže jsem ušetřila díky těm dvěma koumákům přes 10 eur. Vlak jede nějak divně, relativně brzy jsme v Gironě, podívám se za hodinu znovu do telefonu na mapu a Gironu zrovna opouštíme, přitom celou dobu jedeme. Hlavně že teda nakonec do té Barcelony dojedu.

Z nádraží jdu na hotel pěšky, všude je spoustu lidí a hluku. Míjím katedrálu až se dostávám mezi muslimské obchody. Těsně před hotelem si kupuji ovoce a zeleninu. Hned vedle je pákistánská restaurace, neodolám a beru si sebou falafel s rýži, zeleninou a hranolky. Vypadám jak šupák ve zpocených hadrech se špinavým batohem a igelitkami jídla. Když vidím můj hotel, tak je jasné že jsem stále na toto ubytování dost hogo fogo. Zase nějaký trik na turisty, je to úplně obyčejný, levný hotel.

Večeřím strašně dobrý falafel a padám do postele. Dnes už ani nevylezu na střechu na bazén.
17 km, +520 m, -520 m
Moje útrata: 130,70 eur
3.9.2024 úterý – Barcelona – přesun domů
Ráno jedu metrem linkou L2 za 2,55 eur jedna jízda a vystupuji na zastávce Sagrada Familia. Chrám je obrovský, prostě mohutný. Je po deváté hodině, jdu si koupit vstupenku, jenomže to je možné pouze on-line. Musím si stáhnout do telefonu nejdřív aplikaci katedrály a pak si kupuji poslední vstupenku na desátou hodinu za 26 eur. Chvíli mi to trvá, ale povedlo se.

Do chrámu se dostanu už o půl desáté. Jsem překvapená, jak chrám uvnitř vypadá křehce, díky skleněným, barevným vitrážím. Kdysi jsem sledovala dokument o tomto chrámu a od té doby jsem si přála ho vidět. Dnes se mi to splnilo. Škoda, že tu se mnou není Lucka, líbilo by se jí tu taky.

Stejnou linkou metra se vracím na hotel a konečně jdu na ten bazén na střeše. No spíše bazének, je tak malý, že o plavání nemůže být ani řeč. Chvíli se v něm čvachtám a hlavně využívám proud vody na masáž noh.

Ve dvanáct musím odejít z hotelu, pěšky jdu na náměstí Catalunya, mám to z hotelu 15 minut. Rozpršelo se, špinavé město začalo ještě více smrdět. Sedám na autobus A2, platím kartou 7,25 eur a jedu na letiště.

Oblečená jsem skoro jako na trek, černé kraťasy a červené triko na spaní. V záloze mám šusťákové kalhoty. Jiné oblečení nemám. Z domu jsem odjela ve starém oblečení, které jsem před trekem vyhodila. Teď už jinou alternativu nemám.

Letadlo do Vídně mi letí až v pět hodin, na letišti musím počkat až do tří hodin, dřív mi odmítnou u Ryanair vzít batoh. Ve frontě na check in mne osloví slečna s prosbou, jestli bych ji nepomohla. Potřebuje zaplatit za kufr kartou, ale má pouze hotovost. Jasně není problém, musíme si pomáhat. Platím za holčinu z Rumunska 36 eur kartou, dostávám od ní v hotovosti 40 eur, že si ten zbytek mám jako nechat. To ale odmítám, vracím jí 4 eur. Člověk by měl dělat dobré skutky zadarmo, navíc to byla maličkost.
Moje útrata: 44,60 eur
Statistika:
- ušla jsem 383 km podle průvodce a mapy.cz, ve skutečnosti mnohem více
- útrata bez letenek 1.024 eur
- letenky 213 eur
- 7 nocí na hotelu
- 7 nocí ve stanu v divočině
- 4 noci ve stanu v campu
Přechod Pyrenejí je nádherný, ale pro mne byl náročný. Věčně je to nahoru, dolu. Nejsem si jistá, jestli se do Pyrenejí ještě někdy vrátím. Chyběla mi zde komunita lidí kolem trailu, jednak trekaři samotní a jednak andělé trailu. Byla jsem celé dny sama, pokud jsem někoho potkala, tak jsme se jen pozdravili. Svět je velký, tak proč se vracet.
Ahoj, můžeš prosím upřesnit nespokojenost se stanem? „jsem zapomněla nechat nahoře otevřený zip od stanu. Celý stan je durch mokrý a oklepávám z něj námrazu. Nechápu jak může tak skvělý výrobce jako je Big Agnes vyrábět tak blbý stan jako je Fly Creek“
Taky jsem si ho koupil, tak abych věděl, co je špatně.
Děkuji a přeji šťastnou cestu do dalších etap. 😉