12.7. – 2.8.2023
12.7.2023 středa – Bilbao
S Luckou jsme se vydaly přejít Pyreneje od Atlantiku ke Středozemnímu moři. Vybraly jsme si k tomu GR 11, která vede ze španělské strany pohoří. Celá trasa měří údajně 840 km a je rozdělena do 47 etap.
Letíme z Prahy s Vuelingem do Bilbaa. Jedno odbavené zavazadlo 15 kg máme dohromady. Jednosměrná letenka nás stála na osobu 4.350,- Kč. Přistáváme ve 21:30 hod a městskou dopravou jedeme za 3 euro do centra na autobusové nádraží Intermodal.
Pár minut od nádraží máme přes booking zaplacené ubytování na studentských kolejích Micampus San Mamés. Pokoj pro dvě nás stál 69 euro, ale je to tedy luxus. Do postelí se dostáváme až po půlnoci. Bohužel si to tu moc neužijeme, ráno nám jede FlixBus do Hendaye v 6:15. Přesuny jsou úmorné. Usínáme téměř okamžitě.
13.7. 2023 čtvrtek – Bilbao – Irun – Erdara Urtegia (San Anton) – 30 km (GR 11 – 20 km) převýšení nahoru 660 m, dolu 440 m
Budíček je krutý. Na nádraží nemůžeme najít zastávku Flixbusu. Zmateně tam pobíháme, nakonec bus přijíždí s půl hodinovým zpožděním. Lístek nás stál 300,- Kč. Cesta trvá dvě hodiny, prší. To nám to pěkně začíná.
Vystupujeme v městečku Hendaye ve Francii. Pěšky přecházíme most do španělského Irunu. Nevyspané a hladové sedáme do první kavárny na snídani. Jídlo a káva nás probírá.
Úkol číslo jedna koupit plynovou kartuši na vaření. Decathlon je od nás 7 kilometrů, nastupujeme do autobusu L2. Řidičovi platíme hotově 1,55 euro za lístek a frčíme. V regálech mají plno kartuší na Campingaz. Na náš závit MSR jsou kartuše téměř vyprodané. Zbyla na nás malá bombička se zimní směsí za 8 euro. Co se dá dělat. Kupujeme.
Busem E22 a později E25 se posunujeme k začátku treku do Hondarribie. Za každý bus platíme za lístek 1,85 euro. Poslední 2 kilometry k majáku už musíme dojít pěšky.
Po dvanácté hodině a 11 kilometrech po městě jsme na začátku naší vysněné GR 11 v Higeru. Fotíme se, milá paní nám dělá společnou fotku a vyrážíme. Začíná se klubat slunce. Vracíme se zpátky do Hondarribie. Podle recenzí na googlu si vybíráme u moře restauraci a objednáváme si menu. Salát, maso s hranolky, puding a vodu. Platíme celkem i se spropitným 33 eur, levně tu teda není.
Pokračujeme po červené kolem zálivu až do Irunu. Zastavujeme v pekárně na kafe a džus z pomerančů.. Jsme zpocené z vedra a máme toho plné zuby. Nevyspané, jediné co nás zajímá je postavit si někde stan a zalehnout.
Po celé trase je čas od času pitná voda. Pijí ji i místní cyklisti, tak to bude v pohodě. Před šestou opouštíme konečně městskou zástavbu a lezeme na kopec ke kostelíku San Martzial. Sotva pleteme nohama. U kostelíka jsou lavičky, toalety a voda.
Nabíráme do vaků tři litry a s přetíženýma batohama lezeme do sedla Lapuriturri 450 m. Kousek od sedla je tábořiště, kde chceme spát. Jenomže sem vede silnice a je tu příliš rušno, nelíbí se nám tu. Navíc plno bučících krav. Je půl osmé a stále vedro. Pohled do mapy a je jasné, že jdeme dál. Cesta totiž pokračuje z kopce do údolí k potoku.
Potkáváme místního trekaře na něco se nás ptá, nerozumíme mu ani slovo. Míjíme několik placů na stan, ale vždycky nám něco vadí, většinou je to z kopce. Končíme až o půl deváté kilometr před jezerem San Anton. Stan stavíme na trávě u cesty. Třicet kilometrů v nohách a to jsme se chtěly dnes jen trochu projít.
V potoce smíváme prach a pot z cesty. Noc klidná.
14.7.2023 pátek – San Anton – Etxalar – 29 km, převýšení nahoru 1.063 m, dolu 808 m
Vyspaly jsme se dobře. Po kávě a kaši balíme totálně mokrý stan od kondenzace. Po kilometru jsme u jezera San Anton. Na břehu stojí za plotem volně přístupný dům s velkou verandou, v dešti by se veranda hodila, dům je zamčený. Kohoutek s vodou je tu taky. Dalo by se tu celkem slušně přenocovat. Spaly tady dvě holky s obřími batohy a koly. Jedno kolo mají pokažené, hledáme jim na mapy.cz cyklo obchod. Mají to 10 km po silnici, moc jim nezávidíme.
Stoupáme kolem zavřené restaurace do kopců. Hospoda je otevřená jen v sobotu a neděli. Sledujeme malý potůček a vylézáme na hřeben.
Dostáváme hlad a to jsme ušly sotva čtyři kilometry. Nedá se nic dělat, vaříme si druhé kafe a mažeme paštiku na bagety. Na vedlejší silnici sušíme stan a spacáky. Zastavuje u nás děda v SUV a snaží se přesvědčit Lucku ať jdeme k němu bydlet. Mámí z Lucinky telefonní číslo, tak mu píše na papírek pár číslovek, kdo ví komu se děda dozvoní, evidentně mu chybí hospodyně.
Do městečka Bera to máme jedenáct kilometrů. Začíná být nesnesitelné vedro. Jdeme smíšenými lesy a po loukách. Do Bery scházíme po silničce. Stiháme ještě otevřený obchod, kupujeme pití, ovoce a bagety. V lékárně si pořizujeme náplasti Compeed na puchýře. V tom vedru máme na nohách otlaky. Kdo ví co se z toho vyvine.
Schováváme se před vedrem do restaurace. Obědváme hovězí s brambory a salát, obrovská porce jídla, sotva to sníme. Dobíjíme telefony a přemýšlíme jestli v tom vedru venku nezdechneme. 36 stupňů ve stínu.
O půl třetí vycházíme do rozpálených ulic. Vedro na padnutí. Suneme se z města do kopců. Nadmořská výška je prvních pár dní treku mírná, momentálně se pohybujeme ve 300 až 400 metrech. Zaléháme v každém stínu. Voda je brzy horká, pijeme ji jako teplý čaj. Přecházíme hřeben bez stromů. Rostou zde převážně kapradiny, stín je vzácnost. Kopce jsou zelené, jako u nás v Beskydech.
Po šesté hodině jsme konečně v sedle Alto de Lizarrieta ve výšce 441 metrů na hranici Francie a Španělska. Stojí tu dvě restaurace, hezký přístřešek, kdyby pršelo hodil by se na noc. Důležitá je pitná voda u toalet. Vede sem silnice, tedy spát tu nebudeme, klid by zde nebyl. Dobíráme 2 litry vody a pokračujeme po GR 11. Procházíme starými dubovými lesy, překrásné stromy.
Pleteme už nohama, ale nakonec dolezeme další 4 kilometry k odpočinkovému místu Etxalar. Je to tu perfektní, lavičky, stoly, voda, plac na stan v dubovém lesíku. Jsme zde úplně sami. Osm hodin večer, dál nás nikdo nedostane.
Stavíme stan, celé se myjeme pod kohoutkem a vaříme k večeři Dobrý hostinec. Zatím jsme si tu neodpočinuly.
15.7.2023 sobota – Etxalar – Dolmen Turreiko Aska – 28 km, převýšení nahoru 1.038 m, dolu 785 m
Nádherné ráno. Jsme po včerejšku tak unavené, že se budíme až před sedmou. Stůl s lavičkami na snídani je super bonus.
Vycházíme o půl deváté, chvíli je sluníčko, pak se zatahuje. Lezeme do kopce na hřeben. Louky s kapradím střídají listnaté lesy buky a duby. Obcházíme kopec Bagobilleta 628 m a lezeme do sedla Urtzumeatza 535 m. Padá mlha a mrholí. V tomto počasí se nám nechce ani zastavovat. Bez přestávky šlapeme mlhou. Místopisné názvy tu moc španělsky nezní.
Trvá věčnost, než dolezeme do 18 kilometrů vzdáleného města Elizondo ve výšce 200 m. Jsou dvě hodiny odpoledne, obchody vesměs zavřené, naštěstí je zde supermarket Dia a ten je otevřený celý den. Kupujeme bagety, ovoce, okurky, máslo, sýr a pití.
Všechny restaurace a bary jsou plné, procházíme jich několik, než se usadíme v té s nejhorším hodnocením, jinde jsme stůl nenašly. Nabíjíme elektroniku a objednáváme si denní menu. Těstoviny se sýrem, maso s hranolkami, jogurt, kafe a vodu. Platíme se spropitným 40 euro za nás dvě. Nějak se nám to prodražuje.
Jenomže bez nabitého telefonu jít dál nemůžeme. Máme pouze mapy.cz. Jsme unavené a chce se nám spát. Místo toho balíme batohy a chystáme se k odchodu.
Pořádně se rozpršelo, nasazujeme pláštěny a opouštíme město. Potřebujeme ujít alespoň ještě pár kilometrů. Další město je 35 km daleko a pořádně do kopce. To stejně zítra nedáme.
Stan stavíme v dešti po sedmé hodině, blízko pitné vody. Vysvlečeme se do naha a jdeme se umýt do potoka. Doufám, že nikoho nepotkáme, asi by se nás polekal. K večeři vaříme jen čaj a dojídáme zbytky od oběda. Přestává pršet.
16.7.2023 neděle – Dolmen Turreiko Aska – Atalozti – 32 km, převýšení nahoru 1.290 m, dolu 1.060 m
V noci bez deště, zataženo. Teplo jako každou noc. Několikrát k nám přišel kůň, pase se jich po okolních horách spoustu. Vaříme kafe, nespěcháme. Máme durch mokré boty, to našim otlakům asi moc neprospěje.
Vycházíme o půl deváté, stoupáme na hranici Francie a Španělska až do výše 984 metrů. Na skalnatém vrchu Argibel sedí několik obrovských supů. Když se přiblížíme na sto metrů všichni vzlétnou a krouží nám nad hlavami. Rozpětí křídel můžou mít odhadem přes dva metry. Je jich plná obloha, tiše je pozorujeme. Nádherná stvoření.
Po hranici státu kolem ostnatého plotu pokračujeme dál. Chvíli je sluníčko. Potkáváme místního chlapíka, natírá značení červeno bílé pruhy novou barvou. Chvíli si s ním povídáme, ale je to dost těžké, nemluví anglicky.
Vzdalujeme se od hranice a scházíme k zavřené chatě. Využíváme lavičky a na trávníku sušíme mokrý stan. Mažeme si na včerejší bagetky máslo a sýr. Je krásně na světě, nic nám nechybí. Sup občas zakrouží na obloze.
V mapě je kolem nakresleno mnoho dolmenů, nějak je nemůžeme identifikovat. Vidíme jen samé šutry. Od prvního dne se objevují betonové bunkry z období druhé světové války. Je jich tu kolem cest skutečně dost.
Lezeme na kopec Argintzu 1.208 m. Dneska jsme konečně na horách, vypadá to tu jako na Velké Fatře. Obloha se zatahuje, teplota je na trek ideální něco málo přes 20 stupňů.
Na loukách se pasou ovce a koně, potkáváme je ve stádech celý den. Někteří koníci se na nás rozbíhají, trochu nás to děsí, ale dopadlo to vždy dobře.
Překračujeme hlavní silnici v sedle Urquiaga 911 m, mají tu parkoviště a popelnice. Nemáme vodu, díváme se do mapy, za 5 kilometrů bude potok. Musíme to k němu dotáhnout. Ze sedla vede naše cesta, jak jinak zase do kopce.
Stoupáme starým temným bukovým lesem na zatravněný hřeben. Pokračujeme chvíli po něm, abychom zase sestoupily do údolí. Je neděle, občas potkáme jednodenní výletníky. U prvního potoka vaříme čínskou polévku a kafíčko. Koupel v potoce je skvělá. Není moc teplo, což nás překvapuje.
Scházíme k chatě Sorogain 800 m, ani se tu nezastavujeme a rovnou stoupáme do protějšího kopce. Halí nás mlha, fouká a mrholí. Brzy bude šest večer, už bychom si rády lehly do našeho stanu, ale na to si budeme muset ještě počkat.
Nejprve lezeme na Mendiaundi 1.213 metrů. Docela fučí a lehce prší, oblékáme si šusťáky. Pokračujeme po hřebeni až do sedla Uztarketako 1.112 m. Hřebci začínají být agresivní, blíží se večer asi již chtějí mít klid.
Sestupujeme do doliny a na louce u prvního potoku ve výšce 929 metrů stavíme stan. Konečně máme rovinu. Je osm večer, dřív nám to zase nevyšlo. Koupel v potoce, Lucka vaří Dobrý hostinec, já píšu. Dneska máme ve stanu suché věci, to je oproti včerejšku změna.
17.7.2023 pondělí – Atalozti – Hiriberri – 28 km, převýšení nahoru 883 m, dolu 688 m
V noci nám začalo téct do stanu. Nejprve nám kapalo na hlavu a pak jsem si všimla, že mám mokrý spacák. Je to divné, zase tak moc nepršelo. Můj velký stan Big Agnes mám 3 roky a naspáno v něm máme 68 nocí. Čekala jsem, že vydrží více. Napsala jsem do Nalehko co se s tím dá dělat. Zrovna teď se nám stan do kterého teče moc nehodí. Pršet určitě ještě bude.
Kafe nám došlo, vaříme jen čaj a kaši. Balíme mokrý stan a v zamračeném ránu sestupujeme do osady Burguete. Jediný otevřený bar je náš. K snídani si objednáváme španělskou omeletu a kávu s mlékem. Výborné kafe za 1,50 euro, to si nenechám ujít a dávám si ještě jedno. Nabíjíme elektroniku. Je zde nějak moc lidí s batohy. Důvod nám je za chvili znám, jsme totiž na trase Camino France. Před několika lety jsem zde šla své první Camino do Santiaga.
Po silnici jdeme skoro kilometr do obchodu. Kupujeme jako obvykle nějaké drobnosti hlavně ovoce. Před krámem jsou stoly a lavičky. Sedíme tu skoro hodinu. Převlékáme se do kraťasů, otepluje se.
Procházíme bukovými lesy hezkou krajinou. Zdá se nám to nekonečné, pouštím audio krimi pěkně nahlas, sluchátka stejně nemám. Předjíždí nás motorkáři. Kdy už budeme konečně v pořádných horách?
Do Orbary se dovlečeme po třetí hodině totálně zpocené, je dusno a vedro. Hrneme se dovnitř jediné restaurace. Máme ale smůlu, vyhazují nás ven na terasu, jenomže tady se nevaří. Dostáváme jen jakýsi malý smažený sýr se šunkou bez přílohy. Od rána se potkáváme se čtyřma trekařema, jdou stejným směrem.
Otrávené opouštíme lokál a končíme pod mostem. Teče tudy docela slušná říčka Irati. Nacházíme si kamenitou plážičku a koupeme se. Zatím největší zážitek z treku. Pereme si trika a ponožky. Hned se nám jde líp.
Přecházíme kopec do dalšího údolí, 3,5 kilometru a hodina chůze, jsme v osadě Hiriberri. Hospoda zavřená, u ní vodovodní kohoutek s cedulkou, že je voda pitná. Nabíráme každá dva litry. Šest večer, musíme zvažovat nocleh.
Máme v plánu vylézt 220 výškových metrů nad vesnici. V mapě je po 2,5 kilometrech zakreslena studánka, snad tam bude voda. Vrstevnice jsou husté, těžko budeme hledat rovinu pro stan.
Stále je vedro a praží slunce do zad. Stoupáme k masivu vápencových skal. Míjíme koryto pro dobytek s tekoucí vodou. Zastavujeme u druhého stejného zdroje. Kolem je hezký trávník trošku šikmý a navíc plno kravských lejn. Stan stavíme na nejlepším ze všech fleků, docela to jde.
Dochází nám plyn. Koupily jsme lahvičku technického lihu a kolu v plechu. Z plechovky nožíkem vyrábíme lihový vařič. Vaříme na tom polévku a čaj. Žádná sláva to ale není. Doufám, že brzo koupíme plyn.
18.7.2023 úterý – Hiriberri – Lakuaga – 33 km, převýšení nahoru 1.149 m, dolu 950 m
Dnes má být horký den, předpověď hlásí kritická vedra. V osm ráno už je 21 stupňů, naštěstí pofukuje. Oblečení co jsme večer propláchly ve vodě krásně do rána proschlo.
Čeká nás 20 kilometrů do městečka Otsagabia a k první vodě. Bereme si každá 2,5 litru vody a po osmé vyrážíme. Nejprve jdeme lesem, ale brzy se dostáváme na horské louky plné kytek.
Na vrchu Martxate 1.403 m se pase stádo ovcí a létá tu hejno supů. Někteří mají problémy ve větru vzlétnout, poskakují po louce a až na několikátý pokus jsou ve vzduchu. Nádherná podívaná.
Pokračujeme po hřebeni do sedla Tapla, vede sem silnice. Stoupáme na monumentální stolovou horu až na její vrchol Abodi Gibel 1.494 m. Stále jsme na slunku, stín nemáme ani na chvíli. Teplota nezadržitelně stoupá, má být 32 stupňů. Cesta je nekonečná.
Dočkáme se a scházíme lesem do městečka. Dnes jsme začaly potkávat trekaře s batohy. Stín stromů nám poskytuje úlevu, ale jsme tak přehřáté, že to nebude stačit. Do Pyrenejí jsme jely v červenci kvůli nechtěnému sněhu v centrální části hor, ale teď máme obavy, abychom tam vůbec došly.
V městečku jsou dvě restaurace zavřené, třetí je narvaná. Jsme si jisté, že nás vyhodí tak jako včera, ale kupodivu nám dávají stůl. Objednáváme si menu salát s tuňákem, řízek s hranolky, tvarohový dort, kafe a ledovou vodu. Jak jsme hladové a přehřáté, je nám z toho všeho jídla šoufl, nenechaly jsme ani kurku bagety.
Supermarkety mají siestu, ale v tabáku prodávají základní potraviny, děláme si tu nákup a hlavně tedy 10 litrů pití. Do dalšího města není žádná voda a je to 22 kilometrů pěkně do kopce. Tam dojdeme až zítra.
Odsuneme se pod most a vykoupeme se v řece. Tady nás není vidět, nemáme plavky a jsme uprostřed městečka. Konečně schladíme to neskutečné přehřátí. Po dně potoka chodí malý hnědý rak. Chci ho vyfotit, ale vždy když se přiblížím, tak se schová pod kámen.
Po koupeli nasazujeme batohy, každá 5 kg vody a vlečeme se do hor. Je pět hodin, pořád vedro. Stan stavíme až v devět večer před kopcem Lakuaga. Krásné místo s výhledem na hory.
Za chvíli přišly krávy a nějak se jim tu nelíbíme. Chovají se agresivně, bučí a vůbec se nás nebojí, musíme se schovat do stanu. Trvá to dobrou půlhodinu, než odtáhnou kousek dál. Ke všemu začíná bouřka a my máme postavený stan na kopci, lezeme ven lépe zapíchnout kolíky, nic jiného už dělat nemůžeme. Moc klidný večer nemáme.
19.7.2023 středa – Lakuaga – Taxeras – 28 km, převýšení nahoru 918 m, dolu 821 m
Bouřky nás minuly a krávy se nevrátily. Nakonec jsme měly hezkou noc. Snídáme bagetu a čaj. Zabaleno máme před osmou. Spěcháme do Izaby, potřebujeme si dokoupit plyn a máme info, že by to tu mělo jít. Je to jen 9 kilometrů, včera večer jsme to hodně potáhly.
V deset jsme v malém městečku. Plyn mají v potravinách, které jsou společně s tabákem. Jenomže pouze Campingaz bajonet. Prodavač vyštrachal dvě úzké malé bombičky na závit 170 gr plynu za 7,75 euro. Moc se nám nelíbí, ale kupujeme. Takže plyn na šroubovací závit jsme tu vykoupily. Zkontrolovaly jsme i druhý supermarket za rohem, ale tam plyn nemají vůbec. Nakoupily jsme si jídlo na dva dny.
Přesunujeme se do baru na snídani. Káva s mlékem a vaječná omeletka. Podél potoka Belabarze stoupáme do Zurizy. Potkáváme známé kluky a teprve teď zjišťujeme, že jsou z Banské Bystrice. Mají průvodce, na rozdíl od nás, tak vědí že je chata na Zurize zavřená. My se na ni stejně nespoléháme a neseme si jídla dost, tak nám to nevadí.
V potoce se několikrát koupeme, bez toho by to bylo peklo. Vedro už od rána. Potkáváme do protisměru další dva Čechy, Liberečáky a jdou od Středozemního moře, jsou na cestě třicet dní. Rozesmátí a vypadají, že si to tu užívají. Ptám se na vše možné. Plyn se dá údajně koupit v jednom sportu v Sallent de Gallego, pro nás několik dní cesty.
Na parkovišti tři kilometry za Zurizou si dobíráme vodu, která teče z trubky ze země, je studená. Trubka je za potokem, který přejdeme po mostě. U Refugio de Taxeras zbořené chaty si staví stan nějaká holčina a kluci z Banské Bystrice. Pěkná rovná louka, trochu v kotlíku ale není tu voda. My jdeme další kilometr dál až k potoku a tady pracně hledáme flek na stan. Stejně jsme z kopce, ale za to se můžeme umýt. Byl to nádherný horký den.
Dnes jsme došly konečně do hor. Stanujeme ve výšce 1.460 metrů a jak zašlo slunce, okamžitě se ochladilo. Zítra nás čekají bělostné štíty hor. Už se na to těšíme.
20.7.2023 čtvrtek – Taxeras – Ibon de Estanés – 23 km, převýšení nahoru 1.065 m, dolu 781 m
Vstáváme do nádherného jitra. Opět suchý stan, nebudeme ho muset přes den sušit. Lucka zapíjí ibalgin, trápí ji achilovky. Vycházíme v osm hodin.
Lezeme do kopce na sedlo Petraficha ve výšce 1.965 metrů. Slunce pálí hned od rána. Mažeme se krémem, bez klobouku by to nešlo. Od prvního dne nás žere hmyz, hovada, komáři, muchničky, muchy, prostě všechno. Jsme doškrábané a nic nám nepomůže.
Ze sedla scházíme do údolí k parkovišti de la Mina do výšky 1.200 metrů. Rozhledy na všechny strany jsou neskutečné. Krása kam se podíváš, na toto jsme se těšily celý týden.
V údolí teče říčka Aragón Subordán, hledáme si skryté místo na koupání. Voda je ledová. Vaříme na lihu k obědu čínské polévky. Máme sice plyn, ale přece ten líh nevyhodíme, docela to trvá. Plyn je pohodlnější a rychlejší.
Pokračujeme proti proudu řeky celé odpoledne. Několikrát zastavujeme na koupání, je to jediná záchrana v tom vedru. Nikde ani kousek stínu. Na chvíli probleskne signál, tak píšeme domů, že jsme OK a řešíme pracovní věci. GR 11 máme v mapě vedenou po druhé straně řeky než jdeme. Držíme se lokálního značení. Dnes jsme potkali pár místních turistů, často se nás na něco ptali, ale mluví jen španělsky nebo francouzsky. S angličtinou tu moc nepochodíme.
Večer jsme na konci doliny, pasou se zde krávy a koně, potok je od nich znečistěn. Napouštíme láhve z pramínku, musíme si vzít vodu na noc, ta je tu naštěstí všude dost. Dochází nás holčina z Čech Lucka. Chvíli jdeme spolu, ale brzy končí a chystá se postavit stan
My šlapeme dále k jezeru, ale ani tam nedolezeme a stavíme stan na louce ve výšce 1.800 metrů. Jsme hodně unavené. Je sice jen šest večer, dál už ale nejdeme. Vaříme poslední Dobrý hostinec. Zítra musíme dokoupit jídlo, už toho moc nemáme. Údolí zalévá mlha a ochlazuje se. Raději lezeme do stanu, těšily jsme se do pelíšků celý den. Lůca usíná v osm. Další krásný a náročný den je za námi.
21.7.2023 pátek – Ibon de Estanés – La Rinconada – 24 km, převýšení nahoru 995 m, dolu 800 m
Po šesté otevírám stan, venku mlha a vlhko. Stan zase zavírám, tam nejdu. Před sedmou už musíme vařit snídani. Potřebujeme stihnout otevřený obchod v Candanchu. Balíme mokrý stan a v osm vycházíme do mlhy.
Nejprve stoupáme do sedla ve výšce 1.900 metrů. Dochází nás čtyři kluci s báglama, jeden mluví polsky. Zdravíme se. Za chvíli předbíháme dva místní trekaře holku s klukem, holčině se moc nechce, je to vidět. Z protisměru nás míjí skupinka Španělů. Ptám se jich, jestli je v Candanchu obchod a hospoda. Nejdřív jim vůbec nerozumím, nemluví anglicky, ale pak poslední holčina říká, že je tam obojí. Hurá, bály jsme se, že je to jen zimní středisko a vše bude zavřené.
Spěcháme dál po horské pěšině, musíme se dívat kam šlapeme a kilometry naskakují pomalu. Po desáté svačíme skoro všechno jídlo co nám ještě zbylo, chleba s tuňákem. Brzy pospícháme dál, nutně potřebujeme dojít do obchodu před siestou.
Cesta je nekonečná. Čeká nás traverz suťoviskem a opět lezeme do kopce. Mlha se nechce vzdát, lehce mrholí. Vypadá to, že do sedla Causiat 1.630 m nikdy nedojdeme, ale nakonec jsme tam dolezly.
Scházíme po zpevněné cestě do Candanchu zimního střediska. U lanovek je vše zavřené, ale dále za parkovištěm po pravé straně je malý supermarket a bar Nevada. Jsme hladné a tak nakupujeme plno blbostí. Mají zde dokonce plynové bomby na závit a za dobré ceny. Jednu malou kartuši kupujeme za 5,75 euro. V Decathlonu jsme platily 8 euro. Za celý nákup platíme 29 euro a to je jídlo jen na jeden den. Levné to tu není.
V baru Nevada si objednáváme hovězí s hranolkami a salátem. Je teprve dvanáct hodin, v restauraci by nám oběd ještě nedali, ale tady to nevadí. Milá obsluha, nabíjíme elektroniku a peru ponožky. Triko stačí vymáhat v potoce, ale ponožky chtějí aspoň trochu mýdla. Jídlo je výborné. Dvě hodiny tu vysedáváme, než se pohneme dál.
Vylézá slunce, vytahujeme stan a sušíme. Dnes je podstatně chladněji, dopoledne bylo jen 14 stupňů, odpoledne 20. Do protisměru jdou dva trekaři s bágly, paní s pánem. Ptám se jich jestli jdou GR 11 a jdou. Vyptávám se, jak vypadá více než sto kilometrový úsek v horách bez obchodů, který nás brzy čeká. Paní nás uklidňuje, že jsou tam čtyři Refugie kde se dá najíst. Tak snad to tak bude. Zítra si musíme nakoupit jídlo na pět dní do hor.
Stoupáme dolinou kolem potoka Rio de Canal Roya. Konečně se můžeme vykoupat, dnes lezeme do potoka jenom jednou. V tomto chladnějším počasí se moc hezky jde i když je to do kopce.
Na konci se dolina rozšiřuje, hledáme si místo na stan. Před námi poskakuje po trávě sup, je obrovský. Vůbec to nevypadá, že by chtěl toto místo opustit, aby taky ne, leží tu mrtvá kráva. Jdeme si hledat plac raději o kus dál. Ve výšce 1.870 metrů si na travičce stavíme stan. Potůček kousek, akorát ty koně mají na krku zvony, to zase bude kravál celou noc. Svišť blízko od stanu, vůbec se nás nebojí.
22.7.2023 sobota – La Rinconada – Plano Cheto – 24 km, převýšení nahoru 885 m, dolu 1.010 m
V noci se vystřídalo několik bouřek. Do stanu nám nenateklo. Z Nalehko mi odpověděli, že švy se u stanů Big Agnes dodatečně neimpregnují a téct by nimi nemělo. Asi to tedy byla pouze voda z kondenzace.
Otevřu zip od stanu a od mršiny odlétnou supi. Nový den začíná. Čeká nás cesta vzhůru k jezeru Anayet 450 výškových metrů. Vyběhneme tam za hodinku. Nestačíme se divit kolik zde stojí stanů, teď jsme rády, že jsme včera zůstaly níž.
Obcházíme jezero, krásné scenérie, jsi tu svobodný, stan si můžeš postavit, kde chceš. Scházíme do lyžařského střediska Anayet, ani se zde nezastavujeme. Chytáme signál, tak voláme domů.
Je sobota, davy lidí jdou nahoru k jezeru. Neviděly jsme tam žádnou chatu, tak mne to překvapuje. Do kopce se pěkně zapotí, není to žádná lehká procházka. Desítky, stovky lidí, někteří se stany. Dnes bych tam nahoře být nechtěla.
Po jedné hodině jsme v horském, turistickém městečku Sallent de Gallego. Máme docela problém najít místo v restauraci. Nakonec dostáváme stůl v hospodě vedle supermarketu. Objednáváme si menu, ale špatně jsme si vybraly, místo steaků dostáváme kusy tučného masa různého druhu, nedokážeme to dojíst. Číšník se ptá, jestli toho bylo na nás moc, říkám že ne, jen to jídlo není dobré. Kouká jako puk. Tiramisu a kávička je naštěstí super. Za těch 45 euro to nestálo.
Nakupujeme jídlo na několik dní do hor. Čeká nás úsek přes sto kilometrů v horách bez obchodu. Snad tam budou otevřené nějaké chaty, kde se najíme.
Opouštíme město ve čtyři hodiny společně s holčinou Luckou a Jirkou z Čech, prohodíme pár slov, potkáváme se už několik dní. Lezeme do kopce podél řeky Aguas Limpias. Opět s námi jde plno lidí, míří na chatu Respomuso u jezera stejného jména ve výšce 2.140 metrů. Jdou tam davy, to není nic pro nás.
Stavíme stan ve výšce 1.680 metrů u řeky v lesíku. Podle mapy.cz je to jediné rovné místo. Docela dost vyfukuje, máme problém se stavěním stanu, musíme do něj naházet batohy. Dnes se nám šlo celkem lehce, klidně bychom to potáhly dál, jenomže nad chatou jsou hory přes 2.500 metrů a tam se nám nechce mrznout. Máme lehké spacáky, můj quilt 450 gr peří na velkou zimu není. Lucka je na tom se svým Rabem 600 gr peří o dost lépe.
23.7.2023 neděle – Plano Cheto – Rio Ara – 28 km, převýšení nahoru 1.950 m, dolu 1.400 m
Vycházíme před osmou. Dneska máme naplánovaný docela velký kus cesty přes hory. Na chatu Respomuso 2.140 m přicházíme o půl desáté, vyběhly jsme přes čtyři kilometry a 500 výškových metrů. Těšily jsme se na omeletu, ale zbytečně. Chata je z důvodu úklidu do jedenácti zavřená.
Kilometr za chatou jsou hezká místa na stany a taky jich tu pár stojí. Jsme na staré cestě a máme značení v mapách, ale místní značení chybí, vedou to jinudy. Chystáme si bagetu se sýrem a zapíjíme vodou. Plynu máme spoustu, ale čaj nevaříme nechceme se zdržovat. Slunce svítí, naštěstí není vedro, dost fouká. Potkáváme podstatně méně lidí než včera.
Přecházíme dolinu kolem jezer a stoupáme do sedla Cuello de Tebarray o Piedrafita 2.782 metrů. Je to drba. Lezeme 700 výškových metrů. Pouštím si poslední audio knihu Kmotr od Maria Puza. Docela mne to pohlcuje. Posledních sto metrů do sedla je jištěno lany, exponovaný terén. V sedle řádně vyfukuje. Ani se nezdržujeme a sestupujeme na druhou stranu, čeká nás nepříjemný traverz do dalšího sedla Infierno 2.721 metrů.
Čeká nás dlouhý sestup do chaty Ibones de Bachimaňa 2.130 m. Cesta je nekonečná. Docházíme Lucku a Jirku. Všichni se těšíme na kafe. Plantáme už nohama, po druhé hodině jsme na chatě. U pultu si objednáváme tortilu, kolu a kafe. Platíme 25 euro. Je to za oběd o dvacku méně než včera a chutná nám to podstatně více.
Jirka je tu s náma, řešíme dilema jestli jít v tom větru dál do hor přes další sedlo. Je to ještě kus cesty a skoro osm set výškových metrů. Půjčuje mi průvodce, čtu si popis 15. etapy, vypadá to celkem normálně. Nechápeme proč nám mapy.cz naměřily 6,5 hodin chůze. Domlouváme se s Jiřím, že vyrazíme spolu, taky se bojí větru a je rád, že nejde sám. Před čtvrtou opouštíme chatu a jdeme novou variantou GR 11 přímo do hor. Naše varianta je v reálu značena pouze červenými tečkami. Stará cesta vede strmě dolů do městečka Panticosa, tam zamířila Jirkova kámoška Lucka.
Už jsme celkem unavené, nová varianta je úzká pěšina co se moc nechodí. Nakonec jdeme podél potrubí s vodou a prolézáme několik tunelů. Napojujeme se na staré GR 11 z města. Teď jsme fakt rádi, že jsme neslezli dolu, litujeme Lucku bude to muset celé vylézt.
U jezera Ibones de Brazato jsme skoro sami. Jirka jde před námi, je to mlaďoch tak se drží ve předu. V sedle Brazato 2.502 m jsme kolem sedmé hodiny, fouká tu. Scházíme do závětří. Večeříme sladké buchty. Opět nás čeká dlouhý sestup suťoviskem.
Kilometr před řekou Ara stavíme stan v závětří v devět hodin večer. Vaříme jen čaj, myjeme se v potoce a zaléháme. Zatím nejnáročnější den. Hory jsou tu krásné a pusté. Jsme hotové. V dáli na obloze pozorujeme jeden blesk za druhým. Žluté světlo osvětluje oblohu, žádný hrom neslyšíme. Nespadne na nás ani kapka.
24.7.2023 pondělí – Rio Ara – Rio Arazas – 33 km
Nechce se nám po tom včerejšku vstávat. Nakonec se ale pobalíme a o půl deváté odcházíme. Scházíme z 2.220 metrů do údolí k řece Ara. Vše co jsme včera nastoupaly budeme muset dnes sestoupit.
Hledáme si plážičku u řeky, koupeme se a pořádně drhneme. Včera večer jsme to trochu odflákly. Mažeme si na tvrdou bagetu sýr. Loudáme se do údolí.
K poledni přicházíme do San Nicolas. Stojí zde Refugio Bujaruelo 1.338 m a je otevřené. Kupujeme si kávu a kolu, platíme za obě 10 euro. Dobíjím mobil, našla jsem v chodbě volnou zásuvku. Jak jsme sešly níže, tak se oteplilo a přibylo lidí. Hory jsou zde nádherné. Vedle Refugie je u řeky camp, vyhodily jsme zde odpadky.
Pokračujeme po naší GR podél řeky Ara. Po třetí hodině si leháme na kamenitou pláž a vaříme k obědu těstoviny s tuňákem. Koupeme se a odpočíváme.
V podvečer jsme u mostu Los Navarros. Podcházíme jej a přecházíme další řeku Arazas. Proti proudu této řeky lehce stoupáme až k parkovišti a hospodě La Pradera v Národním parku Ordesa.
Hrneme se do restaurace, než nám ji zavřou, brzy bude osm hodin. Kupujeme pití a nanuka. Jsou zde toalety, pitná voda a info centrum parku. Taky docela dost lidí, není se co divit jezdí sem bus. Kaňon je nádherný. Žulové skály, prostě nádhera. Zítra tam vstoupíme. Dnes už si jen najít místo na stan. Tady to nejde tak jdeme dál, u cesty stojí strážce parku a ptá se kde budeme spát, tak mu popravdě říkám, že tak za hodinu si někde lehneme. Kroutí hlavou, že to nejde, musíme dojít až na Refuginu, která je za čtyři hodiny. Odkýveme mu to, ale je jasné, že to nezvládneme.
Stan stavíme po pár kilometrech v lese.
25.7.2023 úterý – Rio Arazas – Valle de Pineta – 26 km, převýšení nahoru 1.500 m
Ve 2:45 nám proskočil stanem srnec. Odrazil se od mé nohy a utekl. Stan máme na hadry, naštěstí je Big Agnes kvalita a stan stále stojí. Zbytek noci svítíme ve stanu čelovkou, protože se nám zdá, že je kolem zvěře nějak hodně. Moc jsme se nevyspaly.
Ráno zjišťujeme rozsah škod a je to tedy síla, dvě velké díry ve vrchní plachtě, dvě díry ve vnitřní moskytieře a zlomené tři tyčky. Jednu tyčku hned opravujeme, nasazujeme na ni opravnou trubičku, kterou máme u stanu a lepíme tejpkou, zbytek tu nevyřešíme.
Stoupáme nádherným údolím kolem řeky Arazas. Velkolepé skály, vypadá to tu jako takový malý Gran Canyon. Po třech hodinách jsme na chatě Goriz. Půjčují nám stříbrnou fixní tejpku. Přesně toto jsme potřebovaly. Celý stan si opravujeme, veškeré díry jsou pěkně zalepené a tyčky pospravované. Snad to těch pár nocí ještě vydrží. K jídlu mají pouze vaječnou tortilu, musíme si ji dát, protože máme málo jídla.
Od chaty pokračujeme po loukách do sedla Superior de Goriz 2.343 m. Nyní nás čeká náročný sestup do údolí k řece Bellos. Vápencové skály kloužou, sestup je krkolomný, místy zabezpečen lany. Máme toho plné zuby.
Řeka Bellos je úžasná, hned se v ní koupeme. Údolí je pusté, jsme tu jen my. Vaříme si čaj a pojídáme zásoby. Ve čtyři hodiny vycházíme do sedla Anisclo 2.453 m, 800 metrů nad námi. Lezeme tam dvě hodiny. Rozhled je velkolepý.
Teď už jen sestoupit do údolí k řece Cinca, vypadá to snadné, ale omyl. Je to příšerná exponovaná cesta, asi zatím nejhorší co jsme tu šly. Klepou se nám námahou nohy a máme toho opravdu dost. Slézáme skály, sjíždíme po suti, cestička tu místy skoro není. O půl desáté stavíme na první louce v údolí stan. Jsme vyčerpané a nohy nás neskutečně bolí. Při sestupu jsme předběhly několik dvojic. Mladí Francouzi se nás ptali, kde budeme spát. Odpovídáme jim jen, že dole. Nakonec s námi stanují na louce. Doufám, že dnešní noc bude klidnější.
26.7.2023 středa – Valle de Pineta – Parzán – 24 km, převýšení nahoru 950 m
V noci byl bohudíky klid, žádné zvíře nás neatakovalo a stan drží. Trochu jsme si po včerejšku pospaly. Stejně opouštíme louku jako první, v ostatních stanech je ještě půlnoc.
Zastavujeme po kilometru v Refugii Pineta, končí zde snídaně. Žádáme je o kávu a dostáváme k ní bábovku. Platíme celkem 7 euro. Dobíjíme prázdné power banky. Krásná práce.
Procházíme dva kilometry po silnici a pak stoupáme do hor. Dolina je opět úchvatná. Za chvíli jsme o 300 metrů výš u zavřené chaty Larri, je to jen pastevecká chatička. Otepluje se, opět z nás leje pot. Procházíme po loukách plných bylin, pasou se zde krávy. Většina turistů míří jinam, mají své cíle a okruhy. Naši GR 11 jde jen málokdo. Místní to asi moc nechodí.
V sedle Pietramula 2.150 m jsme v poledne. Scházíme do údolí k řece Real. Nejprve se koupeme, pak vaříme těstoviny s tuňákem a pereme. Nespěcháme, dnes jdeme pouze do Parzánu.
Pěšinka se změnila na širokou prašnou cestu, sestup do Parzánu je opět nekonečný. Nejprve jdeme do restaurace. Objednáváme si kuře, hranolky a salát. Dobíjíme elektroniku. V supermarketu nakupujeme jídlo. Přecházíme řeku Barrosa a na louce si stavíme stan. Vzdušnou čarou jsme od obchodu 300 metrů. Celý den jsem vzpomínala na Matesa, kterého už nikdy neuvidím.
27.7.2023 čtvrtek – Parzán – Camping El Forcallo – 23 km, převýšení nahoru 1.380 m
Noc klidná, stan jsme si postavily doprostřed louky, žádné schovávání do lesa, tam je spousta zvěře. Oplocené to tu není ani žádné zákazy, tak co.
Lucinka se balí a jde na stopa, pak na vlak, vrací se domů. Chtěla by chytit letadlo v 18 hod z Barcelony do Prahy, snad jí to vyjde, budu jí držet pěsti. Nakonec se jí to povedlo, večer už je doma. Skutečně rychlý přesun. Já v Pyrenejích ještě pár dní zůstanu. Bude to změna chodit sama, budu muset být více opatrná, hlavně na ten můj pravý kotník co mne zlobí. Lucka mi bude v každém případě chybět. Za dva týdny jsme s Luckou ušly 400 km a utratily každá 250 euro převážně za jídlo.
Balím stan, po dlouhé době mokrý od kondenzace. Vycházím o půl osmé, takto brzy je to po prvé, to ten Lucčin brzký odjezd.
Přes kilometr musím po hlavní silnici směr Francie. Odbočuji na prašnou cestu, míjím bar La Pleta, vypadá otevřeně, pán ale na můj dotaz na kafe ukazuje na rukou dvacet minut. Tak to čekat nemůžu, jdu bez kávy dál. Slunce na obloze, ale na mobilu mám výstrahu na odpolední bouřky a silný déšť až do jedenácté večer. Spěchám, abych byla co nejdříve v dalším údolí. Můj poničený stan nechce zažít silné deště. Celkem jsme ho zaplátaly, ale zlomenou tyčku na vrch stanu, která celý stan pěkne vypne se nám nepodařilo zprovoznit. Jestli do něj poteče nevím.
Míjí mne několik motorek, chlapcům se nechce pěšky. Mávám jim na pozdrav zaslouží si to, vždycky pěkně zpomalí. V sedle Caballos 2.314 m jsem v poledne. Velkolepý rozhled na všechny strany. Poslední dny je scénář stejný, vylezeš z doliny do sedla a slézáš do další doliny, další den stejně, nahoru a dolu. Výstupy jsou v pohodě, horší jsou sestupy. Dnes to jde dolů docela pěkně. Potkávám pár turistů.
Vedro a tak nezbytná koupel v řece Cinqueta. Bez těchto koupelí by ty Pyreneje ve vedru byly peklo. Zase otravuje hmyz, je tu tolik hovad, že musím brzy zmizet.
V campu El Forcallo jsem o půl čtvrté. Camp je malý a skutečně hezký, pár stanů pod stromy, v recepci je i restaurace. Snažím se objednat ze španělského jídelního lístku nějaké maso. Pan domácí mi pořád vychvaluje sépii na grilu. No tak jo, tak si ji dám a hromada hranolek k tomu. Polovinu jídla si musím vzít do kastrolu sebou. Platím za místo v campu 12 euro, 6 za osobu a 6 za stan. Chvíli jsem přemýšlela, že vyrazím do hor, za dvě hodinky bych byla ve výšce 2.000 metrů a tam bych si už mohla kdekoliv postavit stan, ale bojím se těch hlášených dešťů. Nemám zde signál ani wifi tu není. Poprvé v campu, tak snad tu nebude rachot až do rána.
28.7.2023 pátek – El Forcallo – Senarta – 30 km, převýšení nahoru 1.550 m
V noci byla neskutečná bouřka. Začalo to o půl osmé, zabalila jsem si všechny věci do batohu a položila ve stanu na pláštěnku. Pokud do stanu nateče, doběhnu do sprch. Od toho jsem v campu. Jak nebyl stan vypnutý zlomenou tyčkou, tak se na střeše tvořila kaluž, přišlo mi že je to nebezpečné, že by to mohlo tíhou protéci dovnitř. Skoro dvě hodiny jsem strop každou chvíli propla, aby se kaluž vylila. Pak jsem strop podepřela trekingovou hůlkou a usnula.
Ráno mi holka z Anglie říkala, že lilo šest hodin. Další místní holčina tvrdila, že padaly kroupy. Všechno jsem prospala, do mého stanu nenateklo. Pouze podlážka byla pod pláštěnou a karimatkou vlhká. Miluju stany Big Agnes, polámanej, zalátanej, prověšenej a pořád drží.
Balím promočený stan. Na recepci si dávám kávičku a o půl deváté vycházím. Slunce nad hlavou a šlapu do hor. Minu Refuginu Viadós a dolinou stoupám kolem potůčku do sedla Estós 2.572 m. Je to pěkná drba vylézt to na jeden zátah z výšky 1.600 metrů. V poledne jsem v sedle.
Sestupuji do doliny po suťovisku, potoky jsou vyschlé musím sejít až dolů k řece Estós. Vařím si tu čaj a obědvám starou bagetu se sýrem. Suším stan, spacák, karimatku a všechny vlhké věci. Svítí slunce a fouká, tak to jde rychle.
Dochází mne holčina z Katalánska, jde také GR 11 míjíme se již několik dní. V campu měla postavený stan vedle mne. Sestupujeme do chaty Estós, dávám si zde jen pití a pokračuji dolů.
Zastavuji až v údolí v restauraci v campu Aneto. Kuchyni mají zavřenou, nabízí mi rozmraženou pizzu. Je to tedy pěkný humus a to za 13 euro. Sním jen půlku, zbytek balím do batohu. Teď budu několik dní závislá na jídle v horských chatách a občas restaurace. Obchod nejméně čtyři dny nepotkám. Mám v báglu nějaké jídlo, ale to stačit nebude.
Jdu dál 3 kilometry po GR 11 až do Senarty. V mapě je něco jako tábořiště. Ptám se po cestě jednoho turisty jestli se tam dá stanovat, prý na jednu noc určitě. OK minu tedy placený camp Ixeia a jdu do Senarty. Jenomže je to tábořiště pro organizované skupiny, jinak je tu stanování zakázané. Voda teče z hadic u silnice. Jeden Francouz mi říká, že hodlá na parkovišti přespat v autě. Stavím si tedy uprostřed louky stan, nikdo jiný tu není. Je mi to jedno. Osm večer a mám toho dost. Ráno mne čeká výstup do hor, hned 1.500 výškových metrů. To zase bude drba, ale ta krása hor za to stojí. Dneska jsem vstoupila do Přírodního parku Posets – Maladeta. Pyreneje jsou úchvatné, zcela mne okouzlily.
29.7.2023 sobota – Senarta – Conangles – 30 km, převýšení nahoru 1.800 m
Noc byla klidná. Ráno mám totálně mokrý stan, blízkost vodní nádrže, co se dá dělat, musím ho zabalit a dát do síťky z venku batohu.
Před osmou vyrážím na nezáživnou cestu po prašné silnici. Sedm kilometrů až k Refugii Coronas vede po silničce a pěkně do kopce. Naštěstí se jde jehličnatým lesem, celou cestu ve stínu. Míjí mne tři autobusy. Nemají tu lanovky, tak vyvážejí turisty do hor takto.
Nad chatou Coronas už je naštěstí pěšina. Na prvním slunném místě suším všechny věci, nefouká tak to chvíli trvá. Vařím si čaj a dojídám včerejší pizzu.
Stoupám údolím Vallibierna a dostávám se z lesa. Skály, kameny a jezera. Je to tu moc krásné. Proti mne jdou dva kluci a mluví česky. Chvíli se spolu zdržíme, jsou na deseti denním výletě. Včera potkali postupně sedm Čechů co jdou přechod Pyrenejí, tak jako já. Těžko je dohoním.
Do sedla Vallibierna 2.729 m jsem vylezla až před druhou hodinou. Přeci jenom 1.550 výškových metrů není maličkost. Pomalu scházím po kamenech k nové chatě Llauset. V hospodě jsem sama, je sobota tak je to divné, ale je mi to jedno. Objednávám si šunku, vajíčka a brambory. Je to výborné.
Dolů do doliny vycházím až po čtvrté hodině, sestup je nekonečný. Nejprve klikaté serpentíny po šutrech, musím jít pomalu ať se nepřerazím. Jak sejdu k řece Salengues tak se cesta napřímí a jde se lépe.
Scházím do údolí k silnici, je půl osmé, už si musím najít plac pro stan, pokračuji tři kilometry k chatě Conangles. Několik set metrů před ní je pěkné, piknikové místo. Stojí zde dva malé stany. Neváhám a stavím i ten svůj. Pro vodu jdu k chatě, venku zprava je volně přístupná hadice. Nabírám tři litry. Jsem unavená, to převýšení je velké. Mizím ve stanu.
30.7.2023 neděle – Conangles – Port de Caldes – 20 km, převýšení nahoru 1.600 m
Ráno slyším češtinu. Ve dvou stanech kousek ode mne jsou čtyři kluci z Česka. Mají naplánovaný okruh po horách. Batohy mají obří.
Jdu se zeptat do chaty na kávu, obsluze se nechce, končí jim tu snídaně a na mne nejsou zvědaví. Mám smůlu. Od pátečního rána jsem kafe neměla.
Stoupám dolinou do kopce. Nestačím se divit kolik je tu lidí, všichni lezou do kopce. Pořád se s někým předbíhám. Nevšimnu si odbočky a místo GR 11 jdu jinam.
Jsem spokojená, že tu nejsou lidi, nevidím značky jen mužíky. Je mlha. To že jdu špatně pochopím až u jezera Redon. Mrknu do mapy a je to jasné. Teď už se vracet nebudu. Přejdu hory jiným sedlem a napojím se na správnou stezku. Jsem tu sama a je mlha a fouká. Moc se mi to tu nelíbí, musím ale vzhůru. Nakonec to sedlo Lac Redon 2.454 m přelezu a sejdu k jezeru Lac de Rius. Trochu jsem si tu cestu prodloužila.
Hory a jezera jsou tu krásný, mlha se rozpouští a je zase hezky. Bílé mraky krajinu umocňují a přidávají ji na dramatičnosti. Předbíhám český kluky z rána. Spěchám na chatu Restanca, hlad mne žene. Po druhé hodině jsem zde, 1.000 metrů převýšení. No není to málo.
Do chaty se nesmí, objednávky se dělají u baru venku. K jídlu mají jen obložené rohlíky a nějaké maso s houbami. Beru to maso, kolu a kávu. Kafe je sice rozpustné, ale už mi chybí. Celkem platím 17 euro. Nabíjim mobil, dokonce je tu i wifi, píšu si s domovem. Obsluha je na této chatě moc milá. Končí tu etapa, ale co bych tu dělala ve tři odpoledne.
Pomalu jdu dál, jak jinak do kopce. Po 240 m vzhůru je další jezero Cap Deth Port a dokonce s plážičkou. Neodolám a jdu si zaplavat. Sluníčko je sice na obloze, ale není žádné velké vedro.
Vylézám do sedla Oelhacrestada 2.474 m, začíná zde národní park d’Aiguestortes i Estany de Sant Maurici. A hned je tu cedule zákaz stanování. Do teď se mohl nad 2.000 metrů postavit stan. Jsem už v Katalánsku, tak je to asi jinak.
Scházím do doliny k jezeru Port de Caldes ve výšce 2.430 m. Tady by se stanovat dalo. Posedávají tu dva Francouzi, velké batohy, je to jasné. Ptám se jich na to stanování a že se ptali na chatě a když si postaví diskrétně stan v osm hodin, tak se to toleruje. Paráda, budu tu spát taky. Je sice teprve šest hodin, ale to uteče. Hledám si místo na druhé straně jezera, abych je nerušila.
Vařím čaj, dívám se do mapy kam vlastně půjdu pozítří, cestu mám nastudovanou jen do dalšího dne a dělám si poznámky s propočty kilometrů a převýšení, abych si nakoupila jídlo tak akorát.
Před osmou stavím stan, Frantíci ho už mají dávno vztyčený. Sluníčko ozařuje okolní skály, je tu božský klid, ale jen do té doby, než přijdou místní kluci a staví si stany. Dělají u toho strašný kravál, diskrétně bych to nenazvala. Byl to opět krásný den. Pokud se zadaří, tak zítra sestoupím do městečka Espot. Snad tu nezmrznu, velká výška a ještě to jezero k tomu.
31.7.2023 pondělí – Port de Caldes – Espot – Lleida – 25 km, převýšení nahoru 643 m, dolu 1.732 m
V noci bylo výrazně chladněji, než jindy. Poprvé jsem spala v péřové bundičce celou noc. Oblekla jsem si na sebe všechno oblečení, zapla u quilta krátký zip v nohách a bylo mi teplo.
Odcházím po osmé, ostatní stany v dolině ještě stojí, hlavně že mi dvakrát opakovali ať jsem se stanem diskrétní. Nejprve musím vyběhnout do sedla Caldes, jen 100 výškových metrů. Na ceduli píšou, že do chaty Colomers je to 2 hodiny a 40 minut. Myslela jsem, že je to tedy blíž.
Již několik dní mne bolí pravá holeň, beru si ibalgin, ale vůbec nezabere. Do kopce to ještě jde, ale z kopce je to utrpení. Chladím to v každém potoce, ale je to marné. Bolest se zhoršuje, asi bych potřebovala nějaký odpočinek. Už se stejně budu muset brzy vrátit domů. Dám tomu čas do městečka Espot a tam se rozhodnu.
Na chatě Colomers mají zavřeno a uklízí. Paní co umývá okna mi donese ven kafe, kolu a muffin, platím 10 euro. Ostatní turisty odbyde, že je zavřeno. Zase je krásně na světě.
Celý den jdu nádhernými horami, neskutečně krásné scenérie, kam se podíváš jsou jezera. Myslím, že je to jedna z nejhezčích částí Pyrenejí. Vodu si beru z malých bočních přítoků a filtruji, je to nutnost, krávy se pasou skoro všude.
Poslední část do Espotu vede z kopce a je to pro mne utrpení, nesmím zastavovat jinak noha zatuhne. Rozhodnuto, jedu domů. Nepotřebuji se tu zničit. Mám za sebou 26 etap a zbývá mi do konce 21 etap. To si nechám na příště.
Hledám spojení do Barcelony, je půl sedmé večer a nic mi dnes už nejede. Zkouším stopovat, trvá to pět minut, bere mne do dalšího města kluk co byl na tůře. Další stop holka co jede z práce a poslední stop kluk co jede na hory, šel GR 11 před pár lety, celé za 29 dní, je to borec. Vysazuje mne na nádraží v prvním městečku la Pobla de Segur, od tud již vede železnice. Za dvacet minut mi jede poslední dnešní vlak a to v 19:46 hod. Krásná práce.
Lístek do Lleida platím kreditkou průvodčímu a to 7,15 euro. Cesta trvá 1,5 hodiny. V Lleidě musím přesednout na další vlak do Barcelony, na přestup mám půl hodiny. Jsem ale strašně unavená, fakt mne bolí pravá noha, do Espotu jsem dokulhala. Na bookingu si hledám hotel a jeden stojí hned před nádražím za 58 euro pokoj pro dva, když jdeš sám, tak se to prodraží. Rozhodnuto, končím v Lleidě na hotelu Ramon Berenguer IV.
Kupuji si ještě letenku s Ryanair do Vídně na středeční ráno za 145 euro. Platbu potvrdím vše vypadá vpořádku, ale nepřišel mi meil. Rezervaci v aplikaci vidím, ale nejde mi udělat check in. Je to divné. Rezervace se mi navíc ztratila. Peníze z účtu neodešly. Kašlu na to jdu spát. Nechám to na ráno.
1.8.2023 úterý – Lleida – Barcelona
Ráno jako první věc kontroluji letenku, ale vypadá, že ji nemám. Zkouším koupit znovu a už to funguje. Cena naštěstí zůstala stejná. Jdu si na nádraží koupit lístek na vlak do Barcelony, o půl desáté mi jeden vlak jede. Jenže za lístek chtějí 89 euro, je to nějaká soukromá společnost. Tak to ze mne za hodinovou jízdu vlakem nedostanou. O půl dvanácté jede místní dopravce, za lístek platím 23 euro včetně místenky. Tak to už je rozdíl. Hotel mám do dvanácté, tak co. V tom případě jdu na hotelovou snídani za 7 euro. Paní mi dělá dvě kávy s mlékem a mile se na mne usmívá, jsou tu zdvořilí lidi. Na bookingu vybírám hotel v centru Barcelony, objednávám si Hostel Levante, cena 89 euro za pokoj s koupelnou na jednu noc. V nabídce bylo i levnější ubytování, ale nechci být ve společném pokoji nebo daleko od centra.
Udělala jsem dobře, že jsem přespala v Lleidě, teď je vše v klidu a pohodě, jsem vyspaná, najedená, prostě odpočinutá. Můj vlak jede na čas, za hodinku jsem v Barceloně stanice Sants. Přímo v nádražní budově je vchod po schodech dolů do metra, vše je označeno červenou značkou M.
V automatu si kupuji lístek do metra na jednu cestu za 2,40 euro, platím penězi, lze i kartou. Jedu zelenou linkou L3 pár zastávek a vystupuji na stanici Liceu. Pěšky to mám na ubytování 5 minut chůze. Dostávám malý pokojíček i když je teprve jedna hodina, check in je až ve tři.
Sprcha, chvilku si odpočinu, uložím do trezoru doklady, kreditky a peníze. Do města si beru jen nějaké hotové bankovky. Ptám se recepčního na dobrou restauraci. V okolí nic není, vše jen pro turisty, on by sem na jídlo nešel. Posílá mne ke kostelu Capella del Santíssim, je to asi 15 minut chůze. V okolí kostela je údajně plno malých restaurací kam chodí i místní.
Přicházím ke kostelu od zadu a hned u první restaurace mne zaujme menu za 18 euro. Sedám si ke stolu s výhledem na ulici. K jídlu si dávám salát, rybu s pečeným bramborem, kávu a pití. Sedím si tu přes hodinu a pozoruji ulici, nikam nespěchám, nohy mne stejně bolí jako čert. Oběd je to dokonalý, po těch blafech na horách si ho zasloužím. Těšila jsem se na to poslední den.
Chci si prohlídnout kapli u které obědvám, ale vstupné 10 euro to platit nebudu. Nemusím vidět všechny kostely v Barceloně. Procházím se po městě, dojdu až ke katedrále.
Kupuji lístek za 11 euro a strávím v katedrále skoro dvě hodiny. Stavba je to velkolepá, započala ve 13. století, dokončena byla až ve 20. století. Výtahem vyjíždím na střechu, rozhled na město je nepopsatelný. Celá katedrála je skutečně zajímavá a stojí za návštěvu. Podzemní kryptu si prohlížím přes mříže, historické klenoty jsou vystavené v bočních místnostech za sklem a třináct hus se koupe na nádvoří v bazénku. Třináct let bylo dívence Eulálii svaté mučednici, této dívce je katedrála zasvěcena.
Jdu se podívat na Placa de Catalunya odkud jezdí Aerobus na letiště. Z hotelu to mám asi kilometr, tedy 15 minut chůze. Na terminál 1 jede bus A1, na můj terminál 2 jede bus A2. Autobusy jezdí 24 hodin. V noci každých 20 minut, přes den od 5 hodiny ranní každých 10 minut. Cena 6,75 euro za lístek. Platí se u řidiče penězi nebo kartou. Cesta trvá 35 minut. Projdu si trasu k mému hotelu, zítra budu vycházet ještě za tmy asi o půl šesté, tak chci mít cestu jasnou.
Na mém hotelu jsem před šestou večer. Nikam už nejdu, půl dne ve městě a mám toho plné zuby, davy lidí a hluk. Přebaluji batoh a pouštím si filmy. Noc klidná.
2.8.2023 středa – přesun domů
Let s Ryanair v 8:40 z Barcelony celkem v pohodě. Startujeme se zpožděním 40 minut, dobře že jsem nekoupila pozdější let s Wizzair v 9:30. Ve Vídni mám na přestup na FlixBus do Olomouce 1,5 hodiny, i s tím zpožděním je to pořád OK. FlixBus jede na čas, za bus do Olomouce jsem zaplatila 600,- Kč. Jízdenku jsem si koupila den dopředu spolu s letenkou. Přichází lidi a chtějí si koupit lístek. Místa je dost, tak to není problém, jen cena za 1 lístek do Brna je 1.000,- Kč. Řidič říká, že na poslední chvíli je to vždycky drahé.
Pyreneje jsou jedny z nejkrásnějších hor jaké jsem kdy navštívila. Jsi zde svobodný, stan si můžeš postavit skoro kdekoliv, každý den se koupeš v horských potocích a jezerech. Přírodní scenérie jsou úchvatné. Lidi milí, skoro každý tě pozdraví. Občas jdeš přes horské městečko, kde si nakoupíš jídlo. Restauraci, bar nebo Refugii, kde se můžeš najíst potkáš každý den. Moc jídla jsem nenosila, docela se to pronese. Používala jsem k orientaci mapy.cz cesta je i slušně značena, ale bez navigace v telefonu by to bylo těžké.
Spotřebovala jsem celé balení vazelíny s měsíčkem. Používám ji na chodidla, jako prevenci proti puchýřům. Není to sice na 100%, ale hodně to pomůže. Denně tak 3 x přemazávám, pokud jdu po zpevněných cestách. V horách na pěšinách už vazelínu skoro nepoužívám. Mažu především celé prsty a paty těsně před odchodem, vazelína udrží nohy mastné a nedojde ke tření suché kůže, čímž by se umožnilo vzniku puchýřům. Zabrání to i vzniku potničkám, dobře se hojí různé ranky a odřeniny. Vazelínu lze použít i obyčejnou bílou, nejlepší zkušenost mám však s přídavkem měsíčku.
Byla jsem v Pyrenejích šťastná a doufám, že se tam brzy vrátím. Čeká na mne 21 etap z GR 11 a pak možná někdy začnu přemýšlet o GR 10, HRP a GRP. Treky nikdy nekončí.
V Pyrenejích žiješ jako zvíře. Spíš v přírodě, myješ se a pereš v potoce, vaříš z potoční vody a stejnou vodu piješ. Neznáš nic ze stresů civilizace, zajímá tě jen co budeš jíst a kde si postavíš stan. Zažíváš čiré štěstí.
Statistika:
- útrata: 450 euro + 150 euro pobyt v Barceloně + doprava 8.150,- Kč
- ušla jsem 26 etap, do konce přechodu mi zůstává 21 etap, na mých sportovních hodinkách jsem naměřila asi 500 kilometrů, podle mapy.cz je to méně
- 3 noci v hotelu na začátku a konci cesty
- 1 noc ve stanu v campu
- 17 nocí ve stanu v divočině
2. část treku: