Délka treku je 1.000 kilometrů. Trail začíná u Jižního oceánu v městečku Albany, končí v Pertu. Obvykle se tento trek chodí 6 – 8 týdnů. My máme k dispozici 6 týdnů i s přepravou do Austrálie a zpět.
Letenky jsme si koupily začátkem listopadu s Turkish air, zpáteční let za 22.000,- Kč na osobu. Letíme z Prahy do Pertu, přestupujeme v Istanbulu a Kuala Lumpur.
1 AUS = 15,- Kč.
Ještě doma jsem zaplatila dobrovolný 65 $ roční poplatek společnosti Bibbulmun tracku. V podstatě vše potřebné jsme se dozvěděly na:
Stáhla jsem si do FarOut mapy trailu, můžeme vyrazit.
15.3.2026 neděle – odlet
Z Prahy odlétáme v 19:25 do Istanbulu.
16.3.2026 pondělí – na cestě
Desetihodinový let z Istanbulu do Kuala Lumpur je takové malé utrpení. Dvě hodiny na letišti v Kuala Lumpur trávíme v letištním salónku. Poslední let trvá 5,5 hodiny. Všechna letiště byla přeplněná, divím se že jsme neměli zpoždění.
Nic zvláštního jsme za dnešek nezažily. Jen se to naše dobrodružství v západní Austrálii začíná zhmotňovat. S Leňou se těšíme jak malé holky. Poslední týdny jsme nedokázaly na nic jiného myslet. Přílet do Perthu máme po půlnoci.
17.3.2026 úterý – Perth – Albany
Po 23 hodinách v letadlech a na letištích a přistáváme v 1:20 hodin ráno. Časový posun oproti domovu + 7 hodin. Většina lidí z letadla jsou místní. Přes imigrační nás jde jen pár, je to tedy rychlé. Batohy jsme si neodbavily, takže na nic nečekáme. Chvíli trvá, než se nám podaří přihlásit na letištní wifi. Objednáváme si Uber za 33 $. Zastávka Uberu je pár minut chůze před letištní halou vlevo, letištní wifi má dosah až sem. Vypadá to, že přiletělo jen naše letadlo, všude klid.
Po půl hodině od přistání už sedíme v autě a vezeme se na Billabong Backpackers Resort. Máme objednaný pokoj s koupelnou, pro 2 osoby za 95 $. Má dobré hodnocení, je levný a hlavně kousek od nádraží East Perth. O půl třetí jsme v posteli.
V šest nás budí papoušci, přesně takhle si pamatuji rána v Austrálii. V ceně ubytování máme snídani. Tousty, margarín, marmeláda, čaj a rozpustné kafe.
Po osmé odcházíme na autobusové nádraží East Perth, pěšky 20 minut chůze. V 9 hodin nám odjíždí bus do Albany na začátek trailu. Lístky jsme si koupily doma na webu Transwa, cena 40 $ za kus, pojedeme 6 hodin. Autobus jezdí jedenkrát denně.
Končí léto, brzy začne podzim, teď se trek chodí z jihu na sever. Na jihu u Jižního oceánu je výrazně chladněji. Na jaře se chodí trail ze severu na jih. V létě se trail téměř nechodí pro extrémní vedra a nebezpečí požárů, v buši není kam utéct.
Přesně v devět hodin vyjíždíme na jih. Ještě jsme zmlácené z letu, jízda busem bude snad příjemnější.
Opouštíme roztahaný Perth. Míříme na jih. Autobus je téměř plný. Asi v polovině stavíme na benzince, kde mají i fast food. Všechno z friťáku, nelze vybrat něco alespoň trochu na co by měl člověk chuť. Kupujeme kafe a kousek jídla.
Před třetí hodinou vystupujeme v přímořském městečku Albany. Oslovuje nás hiker, který přijel s námi busem. Ptá se nás jak budeme zítra začínat, ale nechápeme vůbec nic. Australské angličtině skoro nerozumíme, z minulých návštěv vím, že se to za pár dní poddá. Dneska jsme ale značně unavené, náš nový kámoš se od nás nic nedozvěděl, třeba se potkáme na trailu.
Kupujeme si asijskou rýži s mořskými plody, potřebujeme se normálně najíst. Náš SureStay Hotel je 2 km od centra, asi proto je nejlevnější ze všech. Městečko je nádherné, čisté a vzdušné.
Náš hotel je klasický motel, dostáváme super pokoj, cena 122 $. Sprcha, vaříme čaj a popíjíme kohoutkovou vodu, jsme z těch přesunů dehydrované. Chvíli ležíme, ale musíme jít na nákupy. Naproti hotelu kupujeme plynovou kartuši 230 g se závitem v outdorovém obchodě Trailblazers, cena 10 $. Pro jídlo musíme kousek dál do supermarketu Aldi, moc velký výběr zde nemají. Několikrát prokřižujeme obchod křížem krážem, než něco vybereme. Jako vždy jsme toho na první 4 dny nakoupily příliš. Nevím kam to naskládáme.
Po šesté jsme zpátky na hotelu. Už se trochu motáme. Jídlo a plyn na 4 dny mne stál 100 $, což je 1.500,- Kč. Na všech mých cestách po Austrálii bylo jídlo jedna z velkých položek.
Musíme vydržet nespat, alespoň do 8 večer. Výška 50 m.
Moje útrata: 284 $
18.3. 2026 středa – Albany – Sandpatch Hut – 12. km
Po dvou probdělých nocích jsme se konečně vyspaly. Jsem sice od 3 hodin vzhůru, ale i tak je to 7 hodin spánku. Chvíli potrvá, než se s časem srovnáme. Potřebujeme si dneska zařídit místní simku. Airalo nabízí pouze operátora Optus a ten má na trailu pokrytí jen ve městech. Nejlepší pokrytí tu má Telstra.
Snídáme u Mc Donald´s palačinky s javorovým sirupem. Přesně v 9 hodin stepujeme před obchodem mobilního operátora Telstra. Jenomže nemáme domluvenou schůzku, tak musíme počkat. Mají pro nás volno za hodinu. Jdeme tedy do visitor centra na začátek našeho trailu, zapisujeme se do knihy hikerů a fotíme se u jižního terminusu.
V deset jsme zpátky v Telstře. Mladej kluk nám nabízí tarify na e simku. Vše na 28 dní, nejlevnější je 45 GB za 49 $, první měsíc se slevou na 17 $, tak to bereme. Borec si registruje naše pasy a e simky nám aktivuje. Apku Telstry se nám stáhnout do našich evropských mobilů nepodařila.
Před polednem opouštíme Albany, každá si neseme 1,5 litru vody. Stezka vede z města po asfaltové cyklostezce. Slunce na nás praží, 30 stupňů ve stínu. Musíme přejít silniční most, za ním se stáčíme k moři.
Obcházíme Hanover Bay. Šlapeme po nezpevněné pěšině. Jde se nám krásně. Moře je mělké na koupání to nevypadá. Na 5. kilometru si děláme z trailu malou odbočku. Máme v plánu si prohlídnout Whaling Station, muzeum lovu velryb. Stopujeme na silnici Frenchman Bay. Po 5 minutách nám zastavuje Nor, který je zde pracovně. Sveze nás až do musea. V moři je údajně v celém zálivu velké množství žraloků, nikdo se tu nekoupe.
Lístek kupujeme za 36 $. Na pobřeží je vytažená velrybářská loď. Celá expozice je vpodstatě továrna na výrobu velrybího oleje. Nejčastěji lovili vorvaně obrovské. Sledujeme film o lovu a docela to s námi otřáslo, strašnej masakr, chudáci velryby. Neměly žádnou šanci. Za 26 let existence místní velrybářská společnost vylovila přes 30.000 velryb, údajně byla nejúspěšnější na světě. V 80. tých letech, byl lov ukončen. Musela to být tvrdá dřina a neradostná práce.
V areálu je také malé zoo s místními zvířaty, trochu tu u klokanů pookřejeme. Na závěr končíme v restauraci, jenomže za 15 minut je zavíračka, kafe už nám neuvaří. Bereme si nanuky a pití v plechovce.
Teď se potřebujeme vrátit 15 kilometrů zpět na náš trail. Stopujeme nejmíň 20 minut, než nás naberou manželé z Melbourne. Vysazují nás zpět na trailu.
Stoupáme pěšinou do kopců, procházíme eukalyptovým lesem. Po 5 kilometrech dnes končíme v přístřešku Sandpatch. Za chvíli bude tma, slunce zapadá o půl sedmé. U přístřešku jsou dvě nádrže na dešťovou vodu. Vaříme z této vody polévku, na nic jiného nemáme chuť.
Stavíme si v přístřešku vnitřní části stanu, je teplo moskytiéra nám bude snad stačit. První den na trailu máme za sebou. Měly jsme velké očekávání a trail nás nezklamal. Australská příroda je pro nás neskutečně atraktivní. Fouká, moře hučí nedaleko. Výška 150 m.
17 km +168 m -48 m
Moje útrata: 84 $
19.3.2026 čtvrtek- Sandpatch Hut – Torbay Campsite – 36. km
Noc byla krásná, hezky jsem se vyspala. Máme s Leňou syntetické quilty od Hybergu, váha 700 gr. Peří bych si do takového tepla nebrala.
Šlapeme písečnou stezku, občas je zpevněná černým gumovým podkladem a nebo jdeme po dřevěných lávkách. Přes stezku mají pavouci napnuté pavučiny, všechny je musíme projít, na jedné pavučině kraluje velký pavouk. Kolem nás proběhnou dva klokani.
Po levé ruce bouří Jižní oceán. Naše stezka vede vysoko nad vodou, občas je možné k moři sejít po dřevěných schodech, pro nás by to bylo ale na dlouho.
Přes cestu se přeplazí malý zelený had, délka 1 metr. Vypadá stejně jako python včera v teráriu v mini zoo. No hlavně že rychle zmizel. Jsem v Austrálii po šesté a toto je můj první had ve volné přírodě.
Po 12 kilometrech zastavujeme v přístřešku Mutton Bird. Cesta sem nám zabrala 3,5 hodiny. Přístřešek je stejně krásný jako ten první. Hlavně je zde voda. Vaříme si čaj a kafe. Lenošíme, krásně se zde zevlí. Další chata je za 12 kilometrů, plánujeme tam přespat.
Pokračujeme po stezce, po pár kilometrech scházíme k moři. Čeká nás několik kilometrů cesty pískem. Vlny jsou velké, v moři se nikdo nekoupe. Na pláži je pár rybářů, dojeli sem auty. Míjíme Torbay inlet, projdeme ho suchou nohou. Voda zde bývá po deštích.
Na konci pláže u Cosy Corner máme naplánovanou koupel v moři, je zde totiž veřejná sprcha. Jeden borec je ve vodě, tak je to snad bezpečné. Jdeme do plavek, na plavání jsou velké vlny a navíc kdoví kolik je tam žraloků. Projdeme přes vlny a chvíli se ve vodě čachtáme, teplota tak 20 stupňů. Po koupeli se sprchujeme a pereme trika.
Zbývá nám dojít 3 kilometry do Torbay hut. Celý den se honí mraky, ve stínu je podle předpovědi 19 stupňů. Ted to vypadá, že brzy sprchne. Do přístřešku docházíme za sucha. Jsou zde již ubytování Elena s Johnem. Došly jsme i hikera z autobusu, jeho přezdívka je Hobit. Všichni mají 70 let.
Stavíme si v přístřešku vnitřky stanu. Večeříme a povídáme si s hikery, jsou místní. BIB jdou již po druhé. Hobit je hiker začátečník jak sám říká. Helena s Johnem mají za sebou mnoho treků, třeba The Ararou a TMB v Alpách.
Dneska jsme si udělaly přes telefon rezervaci noclehu, na sobotní noc v hostelu v městečku Denmark. Zítra a pozítří musíme ujít 30 kilometrů, bude to pro nás těžké, zatím jsme se ještě nerozešly. Výška 70 m.
24 km +170 m -250 m
Moje útrata: 0
20.3.2026 pátek – Torbay Camp – Nullaki Camp – 67. km
V noci s Leňou špatně spíme, celou noc se obracíme na karimatkách a myslím, že Helena s Johnem se s náma v přístřešku moc nevyspali. Příště si raději postavím stan.
U snídaně se ptáme Hobita na podrobnosti o cestě, radí nám ubytování v dalším městě v hotelu Walpole, BIB hikeři zde platí 60 $ za noc. Zajímá nás hlavně Wilson Inlet. Většinu roku není možné toto ústí do moře přejít pro vysokou hladinu moře. Do městečka Denmark se jde oklikou kolem silnice, ale to člověk příjde o atraktivní cestu po poloostrově Nullaki. Další možnost je si objednat odvoz autem. Hobit nám sděluje radostnou zprávu, vody je nyní málo a Wilson Inlet se dá přejít, vodu budeme mít po kolena, maximálně po pás. Úsek je dlouhý půl kilometru. Tak to jsme si přály slyšet, přechod tohoto inletu je asi největší výzva celého treku. Zítra se uvidí, jestli to zvládneme. Na naši otázku ohledně hadů dostáváme odpověď, že teď jich už moc neuvidíme, pomalu se ochlazuje.
Po sedmé vycházíme ostrým tempem, dnes nás čeká kus cesty. Na stezce číhá tmavo šedá velká kočka, jak nás vidí, tak uteče. Přes cestu se přeplazí metrový černý had asi taipan těch je tu hodně, je prudce jedovatý, má v sobě jed na usmrcení stovky lidí. Za chvíli se prožene malý zelený hádek. Stezka je zarostlá, máme doškrábané nohy a dost nás to křoví zpomaluje.
Ze severu přichází hiker David 65 let. Jde z Pertu do Albany, na cestě je 5,5 týdnů. Chvíli si povídáme, před pár dny prošel Wilson Inlet, údajně je to v pohodě. Na sobě má dlouhé kalhoty a na holeních kožené návleky proti hadům. My jsme v kraťasech.
Do West Cape Howe Camp přicházíme před polednem. 15 kilometrů nám trvalo skoro 5 hodin a to jsme se snažily jít rychle. Bylo to ale hodně nahoru a dolů, stezka se klikatila a pořád se musíme dívat kam šlapeme, těch hadů je tu na můj vkus nějak moc. V chatě si vaříme oběd, hlavně dešťová voda v cisterně je pro nás důležitá.
Druhá polovina dnešní cesty je výrazně pohodlnější, stezka je prořezaná a převýšení mírnější. Australská buš nás pohlcuje. Křoviny se střídají s blahovičníky. Většinu rostlin a stromů kolem nás neznáme.
Odpoledne zastavujeme častěji, jsme unavené. Celý den je pod mrakem a dusno. Málo je nám platné, že je 19 stupňů ve stínu, když je dusno a trika máme propocená durch. Naši tři kamarádi Elena, John a Hobit dnes zůstali na noc v přístřešku, kde jsme obědvaly. My musíme ujít denně 27 kilometrů, jinak tenhle trek nestihneme dojít. Takže to musíme dnes dotáhnout k další chatě.
V šest večer jsme konečně dolezly do Nullaki Campu, nikdo zde není. Jsme za to vděčné, protože jsme úplně hotové a stavět stan by se nám nechtělo. Nabíráme z nádrže dešťovou vodu, vaříme dehydrované špagety a stavíme vnitřky stanů v přístřešku. O půl sedmé se začíná stmívat. Co nejdříve zalézáme do moskytiér, komáři už začali řádit.
Dneska jsme potkali 1 kočku, 5 černých hadů, 3 zelené hady, 5 klokanů a nespočet pavouků. Nevím teda kolik je moc hadů podle Hobita. Na mne jich bylo dnes až dost. Navíc chodím vepředu, rozrážím pavučiny a plaším hady. Leňa se všeho bojí, posílá mne napřed. Výška 100 m.
31 km
Moje útrata: 0
21.3.2026 sobota – Nullaki Camp – Denmark – 87. km
O půl osmé vycházíme a prorážíme všechny pavučiny na stezce. Několik dní tudy nikdo nešel. Hned po ránu překvapíme zeleného hada, lekne se a hned se zvedá k útoku. Utíkáme pryč, podle AI jde o hada hnědého prudce jedovatého.
Po několika kilometrech přicházíme k Wilson Inletu, jde o mořský záliv jihovýchodně od městečka Denmark. Zde na tomto místě se musíme rozhodnout, jestli půjdeme alternativní cestou východně kolem zálivu a nebo po stezce na západ. Stezka se vine přes poloostrov Nullaki kolem zálivu, na pevninu budeme muset projít ústí moře. Pokud se nám to nepodaří čeká nás cesta zpět na toto místo a obchvat, prostě den cesty navíc. Po rozhovoru s Hobitem a Davidem jsme rozhodnuté projít mořem.
Šlapeme na západ, stále rozrážím pavučiny, na některých sedí velcí pavouci vždycky se leknu. Nevím jestli mám koukat pod nohy na hady nebo před sebe na pavučiny. Málem šlápnu na černého tygřího hada, opět prudce jedovatý. Vůbec si mne nevšiml, fotíme ho. Když jde kolem něj Leňa, tak se probírá a rychle mizí v trávě.
Děláme minimální pauzy, spěcháme jsme natěšené na přechod průlivu. Po 16 kilometrech jsme konečně na konci poloostrova Nullaki. Vlevo bouří moře, vpravo je klidný záliv s malým ostrůvkem. Pozorujeme místní, přechází z pevniny na ostrůvek a pak k nám na pevný písek, jenomže všichni mají plavky, voda jim sahá různě po pás i ramena. To se nám moc nelíbí, batohy máme na zádech.
Procházíme okolo průlivu a hledáme nejlepší místo. Nějaký chlapík na nás mává z pevniny a ukazuje nám kudy máme jít. Podle pokynů se brodíme mořskou vodou, která nám sahá nad kolena. Místňák na nás mává a plave k nám. Asi jdeme blbě. Nigel se nás ujímá a převádí nás bezpečně na ostrůvek. Sám šel kdysi Bibbulmun trek a bylo mu hned jasné, že potřebujeme pomoc, abychom se moc nezmáchaly. Obdivuje nás jak jsme hubené.
Na pevninu už přecházíme po mostě, hned za ním jsou lavičky a vstup do vody, lidi se zde koupou. Jdeme do moře i my. Místní vody jsou plné velkých žraloků, do vody jdeme pouze když jdou místní. Koupel je nádherná, cítíme se jako znovu zrozené. Přešla nás únava.
Na recepci campu si kupujeme nanuky a sladké pití. Potřebujeme ujít ještě 3 kilometry po trailu k odbočce do městečka Denmark. Na odbočce začínáme stopovat, bere nás hned první auto. Paní je na dovolené 10 měsíců, objíždí Austrálii spolu s dětma a maminkou. Vysazuje nás v centru městečka.
Nejdříve se jdeme najíst, objednáváme si burgry. Naše ubytování Blue Wren hostel je pár minut od centra. Pan domácí je překvapený, čekal nás až příští sobotu. Celé léto bylo zavřeno, dnes je první den hostel otevřený. Jsme zde jediní hosté, platíme za pokoj s koupelnou 100 $, cena je včetně pračky a sušičky.
Vracíme se zpět do města, což nám zabere 5 minut. Musíme si nakoupit jídlo na 5 dní, něco nám zbylo z minula, nebudeme to teď přehánět. Kdo se s tím má tahat. Konečně jsme objevily bramborovou kaši, kupujeme k ní tuňákové kapsičky, ovesnou kaši a pár drobností, meloun a banány. Hlavně kupujeme repelent, jsme celkem slušně dožrané od komárů.
Pereme a relaxujeme. Musíme si teprve zvyknout na horké a dusné počasí. Na teploměru je 21 stupňů ve stínu, ale to dusno vše umocňuje.
Dnes 3 hadi, 3 klokani, pelikáni a spousta vodních ptáků. Jsme šťastné, že jsme Wilson Inlet zvládly.
20 km
Moje útrata: 130 $
22.3.2026 neděle – Denmark – William Bay Camp – 100. km
Noc v postýlce krásná. V sedm letíme do města na snídani. Hned před hostelem řádí kakadu růžoví, konečně. Na drátě sedí kookaburra, velký druh ledňáčka. Krásný den začíná.
Snídáme toast se slaninou a vajíčkem, k tomu kafe s mlékem, je to slast. Leňa si omylem zamkla mobil, nic nefunguje. Chvíli to trvá, než odhalíme problém a mobil odemkneme. Uff.
Po deváté stojíme na výpadovce z města a stopujeme. Bere nás třetí auto, Sam se synem. Po pár kilometrech odbočuje k zálivu, říkám mu že my jedeme na Ocean Drive, ale on že nás vysadí u zálivu. Nemůžeme prý vynechat krásný úsek cesty. Ach jo, jsou z toho 3 kilometry navíc, kolem zálivu podobnou krajinou jsme šly včera celý den. Nevadí, hlavně že nemusíme po asfaltu.
Lezeme na Mount Hallowell 300 m nad mořem. Pan domácí nás strašil, že je to náročný výstup. Jdeme lesem vzrostlých blahovičníků, pod nohama nemáme konečně písek. Míjíme bouldry, na kopci jsme raz dva.
První tygří had dneška je až v 11 hodin. Sestupujeme k oceánu, písek se vrátil, máme ho opět plné boty. Jeden obrovský tygří had leží na pěšině a nechce se hnout, hážeme kolem něj kamínky a nic. Jsem přesvědčená, že je mrtvý, když ale trefíme přímo hada, tak se odplazí.
K Lights Beach přicházíme po poledni. Občas tu parkuje cafe van, ale máme smůlu, dnes tu nikdo kávu nenabízí. Obědváme obložené bagetky, které jsme si ráno koupily v pekárně. Na těchto plážích se do vody nesmí pro velké proudy. Místní nám radí na koupání Green Pools, tam ale dojdeme až zítra.
Pokračujeme po trailu, vzdalujeme se od moře. Začíná pršet, spíš mrholit. Odpoledne přicházíme k přístřešku William Bay Camp. Zůstaneme zde na noc, přestože bychom mohly jít ještě chvíli dál. Jenomže nám přístřešky nevychází dobře na noc. Buď jsou moc blízko nebo zase moc daleko od sebe. Naplánovaly jsme si tuto etapu do Walpole na 5 dní, proto nemusíme spěchat. Etapa je dlouhá 115 kilometrů, na čtvrtek máme objednaný pokoj pro hikery v hotelu Walpole.
Vaříme kafe a čaj a pouštíme si z Netflixu seriál Dark Winds. Docela tu fouká, v trail log book hikeři píšou, že tu pěkně vymrzli. Tak snad se dobře vyspíme. Doposud jsme v Austrálii zažily jen vedro. Dnes 2 tygří hadi, 1 ledňáček, 1 pelikán, plno kakadů růžových. Byl to krásný pohodový den. Výška 130 m.
16 km
Moje útrata: 33,70 $
23.3.2026 pondělí – William Bay Camp – Bout Harbour Camp – 121. km
V noci pršelo, nám bylo v přístřešku dobře. Sbíháme k oceánu, těšíme se na Greens Pool, vyhlášené místo na koupání. Na parkovišti stojí konečně cofe van, jenomže otevírá až v 9 hod, nyní je 8. Takže nic.
Scházíme po schodech na pláž, těšily jsme se sem několik dní, chráněné místo v oceánu, smí se zde koupat. Před chvílí pršelo, je zima a fouká studený vítr z Antarktidy. Pár místních se koupe, většinou mají neopreny. Váháme, nakonec jdeme do plavek a skočíme do moře. Teplota vody 20 stupňů, vzduchu podstatně méně. Byl to dobrý nápad.
Dalších 7 kilometrů náš trail vede po pláži přes William Bay National Park. Nemůžeme se vynadívat na Jižní oceán. Přecházíme Parry inlet suchou nohou.
Na konci pláže zastavujeme u domku Caretaker, je zde office pro místní camp Parry’s Beach. Vítá nás dobrovolnice Julie a nabízí kafe, to se nedá odmítnou. Sedíme s ní v domečku u stolku a povídáme si. Tráví zde s manželem jeden měsíc jako dobrovolníci. Vyjasňuje nám jména hadů, které denně potkáváme. Velký černý je tygří had, toho jsme identifikovaly správně. Malý zeleno hnědý had se ale jmenuje Dugite z rodu pakober, český název nemá. Ten malý je silně útočný, to už víme, okamžitě se staví do útočné pozice. Julie se nás ptá, jak nás ovlivnila válka s Íránem. V Austrálii se zvedly ceny v obchodech o 10 %, benzín se zdražil výrazněji, ale hlavně je ho málo. Čerpací stanice na hlavním tahu jsou bez benzínu. Na Velikonoce měl být plný camp, ale lidi jim ruší jednu rezervaci za druhou.
Přesunujeme se kousek od office k lavičkám a vaříme si polévku. V campu jsou toalety a popelnice. Máme za sebou jen 10 kilometrů, musíme dál.
Odcházíme od moře do buše, lezeme do kopce, vylézá slunce a začíná být vedro. Stezka je vytrvale písečná, nejdeme moc rychle. Musíme být stále ve střehu kvůli hadům.
Znovu scházíme k pláži, tentokrát je zcela opuštěná, silně fouká. Obcházíme malý záliv, sundáváme triko a kraťasy a jdeme do moře. Není tu žádné info, jestli je to tu bezpečné, tak jen kousek a na chvíli, potřebujeme smýt prach cesty.
Po půl kilometru na nás čeká přístřešek Bout Harbour Camp. Zase jsme dnes ušly docela málo kilometrů, nějak to v tom písku neubíhá. Vaříme k večeři bramborovou kaši s tuňákem, stejně jako včera. Dochází nám plyn a to máme do města ještě 3 dny chůze. V přístřešku jsme zase sami dvě, stavíme v něm poprvé stany i s plachtou, poměrně dost se ochlazuje. 2 hadi, 2 klokani. Výška 40 m.
21 km
Moje útrata: 0
24.3.2026 úterý – Bout Harbour Camp – Peacefull Bay Caravan Park – 143. km
Noc klidná foukalo, ale ve stanu nám bylo teplo. Další zamračené ráno. Snídáme ovesnou kaši, moc nám to neleze. Naštěstí to můžeme zapít kávou. Dochází nám plyn.
Šlapeme pískem, procházíme pěšinou mezi nízkými keři. Stezka vede po pevnině nedaleko moře. Kilometry moc nenaskakují, pořád je to nahoru a dolů. Dneska máme v plánu dojít do Peacefull Bay a dát si fish and chips, těšíme se na to už několik dní.
Volají nám z hotelu Walpole, aby nám oznámili, že nám ruší rezervaci na čtvrteční noc. Bezva. Na bookingu je ubytování ve Walpole za 250 $. Naštěstí se dá ubytovat i v campu. Pár kilometrů jdeme zase po pláži to nás baví, oceán je kouzelný.
Po 14 kilometrech přicházíme k Irwin Inlet. Tento mořský záliv se překračuje na kánojích. Na naší straně jsou dvě lodě. Dáváme jednu na vodu, nakládáme batohy a přejíždíme průliv přibližně 200 metrů široký. Na západní straně je teď pět lodí, takhle to nechat nemůžeme. Pádlujeme zpět s jednou lodí v závěsu. Po třetí přejíždíme průliv už naposledy a na lehko. Lodě jsou na každé straně ve stejném počtu v jakém byly před naším příchodem.
Do campu to máme už jen 8 kilometrů, musíme se ale najíst. Nevaříme sníme tuňákovou kapsu s plackou a jde se dál. Odpoledne vylézá slunce, hned je vedro.
Před čtvrtou jsme v Peacefull Bay. Registrujeme se v campu, platíme každá 22 $. Kupujeme plynové kartuše, zmrzlinu, pití a snickersky. Na pátou si objednáváme večeři.
Stany stavíme na trávníku. Před večeří se stihneme vysprchovat, vyprat triko a ponožky. Ryba s hranolkama je skvělá k tomu salát. Pijeme obyčejnou vodu, chutná mimořádně hnusně, silně chlorovaná.
Večer v kuchyni dobíjíme elektroniku a pouštíme si film. Předpověď počasí říká, že se na nás žene velká voda, od pátečního odpoledne do neděle má mohutně pršet. Tak to bude ještě zajímavé. 1 tygří had, 5 klokanů, 2 flétňáci
22 km
Moje útrata: 104, 30 $
25.3.2026 středa – Peaceful Bay Caravan Park – Frankland River Camp – 185. km
Vstáváme před pátou, vycházíme po šesté. Za pár dní má hodně pršet, potřebujeme to trochu potáhnout dokud je hezky. Na pláži před campem leží asi půl metrová mrtvá ryba. Rybář nám ukazuje žraločí otisky na obou stranách těla, proč žralok rybu nesežral nám není jasné.
Stezka vede po pláži, vychází slunce. Milujeme pláže, ale teď se nám to moc nehodí, potřebujeme jít rychle a to v písku moc nejde. Stezka se vyšvihne na pevninu, tady nám keře lehce odírají nohy. Po hodině jsme zase na pláži, vlny jsou zde mírnější shazujeme triko a kraťasy, na chvíli si leháme do oceánu. Poslední dny chodíme sami, nikoho nepotkáváme.
O půl desáté jsme u prvního přístřešku Rame Head. Máme za sebou od rána 11 kilometrů. Filtrujeme si zde vodu z nádrže, sníme tortilu s nutelou a letíme dál.
Stezka se chvílemi přiblíží k moři, ale většinou vede po pevnině. Ke křovinám začínají přibývat nízké blahovičníky. Slunko pálí.
V poledne máme za sebou 19 kilometrů. Sedíme na stezce, sníme tortilu s tuňákem a pokračujeme dál. Jdeme co nejrychleji, ale stejně máme průměr něco přes 3 kilometry za hodinu. Terén je náročný, vesměs písek, stezka se klikatí, jde to pomalu.
Vstoupily jsme do lesa gigantických eukalyptů. Stromy sahají vysoko k obloze, jejich kmeny jsou obrovské. Vede tudy nějaká okružní cesta kolem těchto velikánů, míjíme se s pár turisty.
O půl třetí zastavujeme v Giants Campu. Vaříme si zde kávu a čaj. Opět si mažeme nutelu na tortilu a zajídáme to chipsama. Dnes již máme v nohách 28 km. Původně jsme zde chtěly přespat, ale kvůli blížícímu se slejváku zkusíme dnes dojít k dalšímu přístřešku, který je za 14 kilometrů. V nouzi by se dal stan postavit o několik kilometrů dříve u řeky.
O půl čtvrté se zvedáme a pokračujeme. Odpoledne se charakter cesty změnil. Skončil písek, stezka se narovnala. Za hodinu ujdeme přes 4 kilometry. Po pravdě toho už dnes máme plné zuby.
O půl sedmé s posledním světlem přicházíme do Frankland River Campu. Přístřešek je plný dětí, kolem stojí plno stanů. Bohužel už nemáme energii jít dál. Stavíme si s Leňou stany o kus výš podél cesty na posledních rovných místech. Napouštíme láhve z cisterny. Ptáme se pedagogů, jestli si můžeme uvnitř přístřešku uvařit, u stolu by to bylo lepší, mládežníci jsou už po večeři. Dostáváme odpověď, že ne. Vaříme si tedy na zemi u stanu.
Ve stanu dopisuji blog, o půl deváté zhasínám. Děcka dělají čurbes. Slyšíme vedoucího jak obchází stany a žádá je aby byli k nám ohleduplní. Rázem je ticho. Dnes žádný had! Trochu jsme se uklidnily.
42 km
Moje útrata: 0
26.3.2026 čtvrtek – Frankland River Camp – Mt Clare Camp – 214. km
V noci pršelo, vstáváme v pět. Děcka mají budíček v sedm, to už budeme dávno v trapu.
Již od včerejška se pohybujeme ve Walpole – Nornalup National Park. Procházíme eukalyptovým lesem, po dešti pryskyřice podmanivě voní. Docházíme k opravdovým velikánům. Tyčí se zde strom s největším obvodem v celé Austrálii a to 22,3 metrů. Giganti jsou staří 400 let. Vede zde naučná stezka, my to máme při cestě.
Nijak zvlášť nespěcháme, ale i tak jsme po desáté u campu Coalmine Beach Holiday Park. Opět jsme se vrátily k moři k zálivu Nornalut Inlet. Na recepci se ptáme, jestli tu nemají kavárnu, rády bychom si daly druhou snídani. Nemají. Jdeme se tedy vykoupat do moře, potřebujeme spláchnout pot ze včerejšího dne. S plavkami se neobtěžujeme, na místní je zima, jsme u moře sami.
Před polednem stavíme ve městě Walpole. Máme za sebou 19 kilometrů, dnes to jde samo. Nejprve kupujeme v lékárně gelové náplasti. Nohy máme z toho vedra a vlhka plné puchýřů. Radíme se kam zajít na kafe, paní za pultem nás posílá na čerpací stanici BP, je to tu údajně nejlepší podnik.
Benzinka má skutečně velké občerstvení, stolky s elektrickými zásuvkami, což je vzácnost. Zabíráme jeden stůl a nabíjíme veškerou elektroniku. Objednáváme cafe late a carot cake. Sedíme zde více než hodinu. Kafe je tu mimořádně dobré.
Walpole je střední Australské městečko. Vše potřebné se nalézá na hlavní ulici. Plynové kartuše mají na benzině BP, my nepotřebujeme. V potravinách kupujeme jídlo na 6 dní. Etapu do Northcliffe 135 km máme napočítanou na pět dní. Poneseme si jídlo na 1 extra den, blíží se déšť a může se stát, že uvízneme v přístřešku. Jeden místňák když vidí naše batohy a plný nákupní koš, tak se nás ptá, jestli víme, že se blíží deště. Jo my to víme. Stejně tu není volný hotel, rezervaci na ubytování nám tu zrušili, takže jdeme na trail.
Přesunujeme se vedle Visitor centra pod velký přístřešek, zabíráme zde stůl s lavicemi. Teče zde pitná voda a také tu jsou elektrické zástrčky. Přebalujeme batohy, jídlo nám tam nechce vlézt, nakonec to tam nějak nacpeme a dokonce i zavřeme batoh. Obědváme kuřecí s rýží, v potravinách mají výprodej teplých jídel za 7 dolarů, je to výborné. Na dnešní večeři si kupujeme kuřecí tortilly, bramborovou kaši s tuňákem si necháme na zítra.
O půl třetí opouštíme Walpole. Zbývá nám ujít 10 kilometrů do prvního přístřešku. Kolem zálivu je opět písek, takže po něm zase šlapeme. A had na sebe nenechá dlouho čekat. Pakobra leží na stezce, vypadá jako větvička, minu ji všimne si ji až Leňa. Co by se asi stalo, kdybych ji přišlápla ocásek?
Před pátou hodinou jsme v Mt Clare Camp, chata stojí obklopená vysokými eukalypty. Přístřešek je prázdný, vypadá to že zde budeme na noc sami. Stavíme stany uvnitř a komplet se myjeme. Fouká studený vítr, znatelně se ochladilo. Dnes 1 pakobra, 2 kookaburra, vodní ptáci. Výška 200 m.
29 km
Moje útrata: 142,50 $
27.3.2026 pátek – Mt Clare Camp – Woolbales Camp – 243. míle
Opět vstáváme brzy, jednak je příroda po ránu nejkrásnější a pak se na Západní Austrálii žene cyklón. Odpoledne má začít pršet, rády bychom do té doby už byly v přístřešku. Máme to 30 kilometrů, s těžkými batohy napěchovanými jídlem to ale jen tak nepřeběhneme. Budeme si to muset poctivě odšlapat.
Vycházíme po šesté, nejprve stezka vede eukalyptovým lesem. Přes cestu nám přeběhne vombat, tak to tu ještě nebylo. Po pár kilometrech se stáčíme blíže k moři a z toho plyne písek pod nohama.
Snažíme se jít hodně rychle, jenomže se boříme do písku, jde to zase 3 km za hodinu. Proti nám přichází skupinka mladých turistů, nejspíš střední škola, velké batohy, doprovází je dva dospělí. Určitě spali v přístřešku Long Point, ten hodláme minout. Jeden hoch se s námi zdraví hikerským pozdravem, dotkneme se pěstmi.
Táhneme se pískem celé dopoledne, ke všemu musím rozrážet pavučiny a sledovat hady. Písek je peklo. Po devatenácti kilometrech jsme na Mandala beach, s největší pravděpodobností je to pro nás poslední možnost se vykoupat v Jižním oceáně, vlny jsou však příliš vysoké.
Z pláže stoupáme po schodech na parkoviště. Zajímá nás toaleta a hlavně nádrž dešťové vody. Sedáme si na zem před záchody a vaříme nudlovou polévku a čaj. Ke štěstí nám stačí málo.
Je pravé poledne. Přes tu bídnou cestu máme kus trasy za sebou, do přístřešku nám zbývá ujít 10 kilometrů. Potřebujeme si odpočinout, ale příroda má jiné plány. V jednu hodinu začíná mrholit. Na Západní Austrálii se žene cyklón, v noci a zítra má spadnout hodně vody.
Bereme si saky paky a pokračujeme dál. Postupně se vzdalujeme od moře, ubývá písku a přibývají eukalypty. Rázem se jde mnohem lépe. Do pláštěnky se nám nechce, jsme rozpálené tu trochu vody zatím pohltíme.
Přecházíme kamenné plotny a vstupujeme do lesa, stromy nás chrání před deštěm. Na poslední 3 kilometry oblékáme pláštěnu.
Ve čtyři hodiny docházíme do Woolbales Campu už zase neprší. Přístřešek je prázdný. Stavíme stany a pořádně se umýváme, nemusíme dnes šetřit vodou, brzy ji bude dost.
Náročný den je za námi. Máme toho dneska dost, bolí nás celé tělo. V sedm hodin začíná pršet. Budík si nenastavujeme, není jasné jestli zítra budeme schopny pokračovat nebo zůstaneme zde. Dnes 1 pakobra, 1 tygří had, 1 wombat, 1 klokan. Každý den kolem nás proletí plno ptáků, které nedokážeme zařadit. Papoušky vídáme denně. Výška 50 m.
29 km
Moje útrata: 0
28.3.2026 sobota – Woolbales Camp – Mt Chance Camp – 262. km
Celou noc lilo, déšť bušil na střechu přístřešku. Podle předpovědi má dnes spadnout 42 mm vody, myslím že většina spadla nad ránem.
Po osmé vstáváme. Vaříme kafe, vločky a čaj. V posledním městě jsem si zapomněla doplnit cukr. Na pěti denní etapu mi zbylo pět cukrů, tedy na každý den jeden. Půl cukru jde do kafe a půlka do čaje. Život je krásný.
Déšť se umírnil, mrholí. Balíme se, věci do batohu dáváme v igelitových sáčcích, které jsme koupily ve Walpole. Před desátou odcházíme. V plánu máme přesun do dalšího přístřešku za 19 kilometrů. Po dešti vše voní, chvílemi ovládne vzduch podmanivá vůně eukalyptové pryskyřice. Přes cestu nám přebíhá klokan, za chvíli wombat. Déšť zesiluje, musíme do pláštěnek.
Po pěti kilometrech zastavujeme, pláštěna jde dolů a hlavně batoh. Ramena to potřebují. Sníme tyčinku, napijeme se a jdeme dál. Vydatně prší na velké přestávky to není.
V poledne křížíme Broke Inlet Road, zrovna mrholí. Chvíli tedy zastavujeme na rychlý oběd. Tortila se sýrem. Míjí nás terénní auto, máváme na pozdrav, otevře se okýnko a nějaká babička nám popřeje pěkný den.
Celá dnešní trasa vede eukalyptovým lesem. Jde se dobře. Procházíme národními parky D”Entrecasteaux a Mount Frankland South.
Ve tři odpoledne přicházíme k přístřešku Mt Chance Camp. Opět je prázdný. Téměř každou noc v přístřešku někdo nocuje, zapisujeme se do knihy. O jeden přístřešek před námi je dvojice hikerů, máme stejné tempo.
Boty máme durch a taky pláštěny, převlíkáme se do suchého. Vaříme kafe a čaj, bez cukru. Na tortilu mažeme nutelu, je to skoro jako palačinka od Aleše.
V tom dešti nám těch 19 kilometrů stačí. Vypadá to, že se cyklón vypršel severněji. Od zítřka již pršet nemá, snad to tak bude. Uvidíme ráno. Dnes 1 klokan, 1 wombat, žádní hadi! Dnes jsme potkaly jen tu babičku v autě. Jsme v buši sami.
19 km
Moje útrata: 0
29.3.2026 neděle – Mt Chance Camp – Dog Pool Camp – 281. km
V noci lilo a padaly větve. Kousek od přístřešku spadnul strom, dost nás to vylekalo. Podle předpovědi pršet už nemělo, ale nějak to nevyšlo. Večer jsme chytly slabý signál, ráno nic. Aktuální předpověď počasí neznáme.
Přístřešek opouštíme bez pláštěny, netrvá to dlouho a musíme si ji nasadit. Boty a ponožky máme stejně od včerejška durch. Stezka vede mezi keři a trávou, za chvíli jsme komplet mokré.
Potkáváme hikera Petera ze Sydney, jde e2e z Perthu do Albany, tedy opačně než my. Chodí denně přes 40 kilometrů, vyhrazený čas má na celý trail 25 dní. Peter je pro nás jako informační kancelář, vyptaly jsme se na všechno co bychom chtěly vědět. Nese si malý batoh, místo na 6 dní mu stačí jídlo na 3 dny. Jen si stěžuje, že má nohy v hrozném stavu. Vedro a dusno rychlá cesta k puchýřům. Oblečený je stejně jako my, kraťasy a běžecké boty, s tou denní náloží kilometrů by to asi ani jinak nešlo.
Pokračujeme po stezce, hodinu po Peterovi potkáváme hikera Grega z Perthu. Nocoval s Peterem a dalšíma dvěma hikerama v přístřešku Dog Pool. Jde pouze sekci z Northclifu do Walpole. Chvíli klábosíme a každý si šlapeme svým směrem.
Dnes se kolem nás motá nezvykle mnoho ptáků, taky víc papoušků, ti jsou vždy po dvouch nebo singl. Několik kilometrů sledujeme stopu nejspíš ptáka emu, bohužel ho nevidíme.
S přestávkami prší celou cestu k prvnímu přístřešku Dog Pool Camp. Původně jsme zde chtěly jen poobědvat a jít buďto do dalšího přístřešku který je za 25 kilometrů nebo si nabrat vodu a někde mezi postavit stan. Ani jedno nás teď v dešti neláká. Ujít za den 44 kilometrů v dešti a mokrých botech a nebo v dešti stanovat? Cyklón stále doznívá, zůstáváme na noc tady.
Odpoledne se střídají přeháňky se sluníčkem. Stihneme usušit všechny naše věci včetně bot. Pár metrů od nás přistál pestře zbarvený papoušek, hledá si v listí něco do zobáčku. Mám dojem, že mi trochu uniká karimatka, namáčím ji nafouknutou do kastrolu s vodou, tedy okolí ventilku. Nic neuniká, tak to bude dobré. K večeři máme opět bramborovou kaši s tuňákem. Leňa se mi vždy snaží dát do mého kastrolu větší díl, musím si to hlídat.
Dnes jsme kromě ptáků a dvou hikerů nepotkaly nic. První den jsme komplet bez signálu.
Nějak jsem se včera při tom pochoďáku v cyklónu nachladila. Na noc si beru acylpyrin. V noci mohutně leje, opět slyšíme spadnout strom.
19 km
Moje útrata: 0
30.3.2026 pondělí – Dog Pool Camp – Lake Maringup Camp – 306. km
Ráno je vlhké, nebe temné, ale neprší. Vychutnáváme si kávičku, pomalu balíme, nespěcháme. Další přístřešek je od nás vzdálen 25 kilometrů. V sedm hodin vycházíme do buše.
Ujdeme pár kilometrů a začíná pršet, je to jen krátká sprcha, ale pláštěnu si nasadíme. Další stopy od emu, škoda že ho nevidíme. Procházíme travnatou planinou plnou keřů.
Vstupujeme do eukalyptového lesa. Od rána nás otravují muchy, naštěstí nekoušou. Na komáry a muchničky jsme si koupily dva repelenty, nefunguje pořádně ani jeden.
Dnešní úsek je téměř celý po rovině, pouze několikrát vylezeme na kopeček a zase z něj slezeme. Stezka je široká, rychle to ubíhá. Občas se zvedne vítr přinese mrak, zaprší a za chvíli je po dešti. Takto se to opakuje celý den. Pět kilometrů před jezerem se les zazelenal. Během dne kolem nás spadlo několik stromů, vždycky je to rána.
Po 25 kilometrech přicházíme k jezeru Maringup. V přístřešku se zrovna zvedají k odchodu dva hikeři, borec z Německa 46 let a holka z Polska 17 let. Vyrazili z Perthu a šlapou na jih do Albany. Chvíli kecáme, brzy odchází. My tu končíme na noc.
Vaříme chili nudlovou polévku, na ni se těšíme od rána, pak kafe a čaj. Konečně chytáme slabý signál. Stahujeme předpověď počasí, dva dny mají být přeháňky a silný vítr.
Zítra bychom měly dojít do Northclifu, chtěly bychom se ubytovat v hotelu, potřebujeme si hlavně vyprat a sprcha by se taky hodila. Každý večer se polejeme litrem vody a hygiena je hotová. Voláme do motelu, ze záznamníku se dozvídáme, že mají v pondělí a úterý zavřeno. Bezva zítra je úterý. Všechno ubytování co bylo na bookingu je na zítra obsazené. Tak si alespoň rezervujeme hotel v Pembertonu na čtvrtek, cena 220 $, hned si to strhnou z mé karty. Blíží se Velikonoce a po nich tu mají děti dva týdny prázdnin. Očekáváme na stezce zvýšený provoz. Ubytování není dostupné teď, tak co bude asi o prázdninách.
Píšeme trail angelce do Balingapu, že bychom u ní chtěly za týden přespat. Hned dostáváme odpověď, že se na nás těší, paráda. Poslední rezervaci levného hotelu si děláme na 10.4. ve městečku Collie, tuto rezervaci můžeme zdarma zrušit den před příchodem, což je nutné, kdoví jestli se někde nezdržíme. Hned máme lepší náladu.
Znatelně se po cyklónu ochladilo. Dá se říci, že nastal podzim. Fouká, jezero je rozbouřené. Dnes 1 klokan a zelení papoušci. Výška 40 m.
25 km
Moje útrata: 110 $
31.3.2026 úterý – Lake Maringup Camp – Northclife Holiday Park – 339. km
Noc byla chladná, oblékla jsem si na sebe všechno oblečení, zapla quilt a spala až do rána. Vstáváme v pět, ještě je černá tma, vařím kávu. Pozorujeme hvězdy na obloze. Postupně černá světlá, nad jezerem vychází slunce. Aby jsi tyto chvíle zažil, musíš v přírodě přenocovat.
Každý přístřešek obsahuje velký smeták, lopatičku a smetáček. Při odchodu dřevěné pódium, na kterém se spí zameteme. Další přístřešek vždy nalezneme čistý. V blízkosti každého přístřešku je suchý záchod a to dokonale čistý. Obvykle je tam toaletní papír a v kbelíku modrá dezinfekční tekutina se záchodovou štětkou. O přístřešky se starají a uklízí je zaměstnanci národních parků. Co by na to řekli naši pracovníci CHKO kdyby museli umývat kadibudky? Alespoň by byli k něčemu užiteční.
O půl sedmé odcházíme, les začíná ožívat. Papoušci dělají kravál, všichni ptáci zpívají. Kousek od nás běží v buši černá prasata. Cesta je plná stop, klokani, prasata a emu. Zrovna když to probíráme tak Leňa zahlédne před námi na stezce tři ptáky emu. Konečně! Už o nás ví, přidávají do kroku, běží po cestě, chvíli se nám daří je sledovat, za chvíli nám mizí z obzoru. Tak jsme se dočkaly.
Po patnácti kilometrech docházíme k přístřešku Gardner. Vaříme si zde poslední kafe a čaj. Obědváme tuňáka s pitou, moc jídla nám už nezbylo. Přichází hiker z Perthu Dave zničený po šestnácti kilometrovém hiku z Northclifu, chvíli kecáme.
Celé odpoledne nás provází spršky, pláštěny ani nevytahujeme. Po šestnácti kilometrech vylezeme z lesa a jsme v Northclifu. Nedá se to nazvat ani městem, je to jen jedna křižovatka.
Hledáme nějaké teplé jídlo, u ovocné kavárny nás odchytne důchodkyně Penelope a nabízí nám ubytování a stravu. Jsme unavené, já kašlu a není mi nejlépe. Bylo by to krásné se dnes vyspat v posteli. Jdeme se k ní tedy podívat, takový čurbes už jsem dlouho neviděla. Navíc bychom spali všichni v jednom prostoru s ní, jejím přítelem a cyklistou, který se tu ubytoval. Cena 80 $ na osobu se snídaní je neskutečná. Postele jsou neustlané. Couváme a utíkáme pryč.
V general store nakupujeme jídlo na dva dny na cestu do města Pemberton. Těšily jsme se na lahůdky. Koupily jsme si k večeři masový koláč, rajčata, meloun a banány. Jíme to na lavičce u dětského hřiště.
Pokračujeme dva kilometry po trailu. Odbočujeme půl kilometru z trailu k Northclife holiday parku. Je to tedy spíš lesní camp. Platíme dohromady 35 $ a stavíme si stany. Jsme 6 dní bez sprchy a 10 dní jsme nepraly. Přestává nám to vadit. Tady pračka není, horká sprcha naštěstí funguje. V kuchyňce dobíjíme elektroniku. Větší zapadákov jsem už dlouho neviděla.
Do kuchyňky za námi přichází pokecat další hiker z Perthu, šel několik dní před náma, dneska jsme ho dohnaly. Objasňuje nám spoustu věcí o přírodě a okolí. Taky nám říká, že nejnebezpečnější had je skutečně mladá pakobra Dugite. Dospělý jedinec když kousne, tak pustí jen trochu jedu, šetří si ho. Mládě ale stříkne do oběti všechen jed. Dodatečně se ale dozvídáme od Martina M. že je to dávno vyvrácený hikerský mýtus. Odborník na hady Evžen z Kopečka mi to potvrzuje. Lidi si navymýšlí nesmyslů. Faktem ale zůstává, že nejvíce uštknutí hadem v Západní Austrálii je právě od Dugite. Výška 100 m. Dnes 1 tygří had, 2 prasata, 4 emu.
33 km
Moje útrata: 63 $
1.4.2026 středa – Northclife Holiday Park – Warren Camp – 371. km
Camp teda nic moc, špinavá kuchyně, žádná pračka. Popravdě na trailu bydlíme líp a zadarmo. No ale zase jsme se vysprchovaly v teplé vodě a dobily elektroniku, taky jsem nahrála blog.
S lehkým srdcem opouštíme při úsvitu camp, kookaburra nás vyprovází rytmickým zpěvem. Chvíli šlapeme lesem, později přecházíme kravské pastviny. Na pastvinách se potlouká pár vyhublých telat.
Vracíme se do lesa. Šlapeme stezku, po 12 kilometrech z campu přicházíme k prvnímu přístřešku Schafer Camp. Dnes zde spalo pět lidí, na noc sem má namířeno také náš včerejší známý z campu.
Vaříme nové cafe a nový čaj, včera jsem si na recepci vyprosila pár cukříčků, zase mám sladký život. Kafe i čaj jsme dobře vybraly, oboje je jemné. K obědu jsme koupily mexickou pastu a sušenky, je to pěkný hnus. Sníme všechno. Zjišťujeme že bramborová kaše co s ní počítáme k večeři se nenachází v naší blízkosti. Tak to je pech, naštěstí nás zítra čeká město, tak nějak s jídlem vydržíme. Hlavně že je kafe!
Dnes stezka vede nahoru a dolů. Přecházíme jeden kopec za druhým. Mapy.com jsou tady s těmi výškovými metry naprosto pomýlené. Nemá cenu se na převýšení dívat. Procházíme Karri lesem, jde o druh eukalyptů, česky blahovičník mnohobarvý. Stromy jsou vysoké až 80 metrů, z kmenů se loupe kůra, zbarvené jsou do červena.
O půl šesté jsme v campu Warren. Již jsou zde zabydlení dva hikeři Paul a Jason. Přesně jsme věděly, že zde budou na noc. V každém přístřešku je kniha hostů, všichni se musíme zapsat, píšou se tam také různé poznámky. Říkáme tomu, že si přečteme drby.
Stavíme si stany, myslím že se ve stanu vyspíme lépe. Přístřešky navíc změnily architekturu. Jsou menší a spí se na dvě patra. Naše stany by se sice doprostřed vlezly, ale to už bychom obtěžovaly ostatní.
Večeříme studeného tuňáka se starou tortillou. Kluci se nás ptají, kde budeme bydlet v Pembertonu. Údajně je celé město vyprodané a oni nemají kam na noc jít. Kontroluji booking a náš Karri hotel má stále volné pokoje. Tak si ho hned rezervují. Informují nás, že v pátek je úplně všechno v Austrálii zavřené. To je dobré vědět, nakoupíme si zítra. Dnes 1 tygří had, 2 kookaburra, hejno zelených papoušků. Výška 150 m.
32 km
Moje útrata: 0
2.4.2026 čtvrtek – Warren Camp – Pemberton – 390. km
V noci zářil měsíc v úplňku, nad ránem chladno, zapínaly jsme quilty a oblékaly si na sebe všechno oblečení co máme. Budík zvonil v pět. Vaříme kafe a čaj. Kluci vstávají zrovna když odcházíme.
Těšíme se do města, musíme ale ujít ještě 20 kilometrů. Rezervaci na Karri Forest Hotel máme v kapse. Lesy jsou zde skutečně nádherné, vysoké červené blahovičníky Karri se tyčí k nebesům. Stezka nejprve kopíruje řeku Warren, později se od toku odpoutá.
Zase šlapeme nahoru a dolu. Přestávku si děláme jen jednu po deseti kilometrech. Sníme chipsy a snickersku. Spěcháme do města.
Procházíme národním parkem Gloucester. Zdoláváme poslední kopec, vylezeme k parkovišti před městem. Stojí zde pár aut, lidi tu prochází okruh pár set metrů kolem Karri stromů, všechno fotí, daleko od parkoviště se nepouští. Nechápu jak je to může bavit.
O půl dvanácté stepujeme na našem hotelu, recepce je ale zavřená. Check in je od 13 hod. Nevadí jdeme tedy do města, kilometr z kopce. Pemberton je trošku větší, než předcházející městečka, ale pořád je to jen pár ulic.
Jsme špinavé a beze srandy smrdíme. 12 dní jsme nepraly a za těch 12 dní jsme měly 2 x sprchu. Jdeme do jediné otevřené restaurace což je Fish and Chips a je to dobrá volba. Objednáváme si na doporučení obsluhy místní mořskou rybu Barramundi na grilu s hranolkama a salátem, je to nejlepší jídlo co jsme v Austrálii zatím jedly. Cena s pitím 25 $ na osobu.
Hned vedle je prádelna, musím jít rozměnit bankovku na mince, prášek stojí 3 $, pračku a sušičku již platíme kartou, celkem 10 $. V General Store kupujeme jednu plynovou bombu 230 gr, cena 15 $, úplně stejná stojí v Albany 10 $.
Kafe si dáváme ve Wild at Heart Cafe. Cena za velké skvělé latte je 6 $, což je 90,- Kč. Za 100 kilometrů máme po cestě Donnelly River Village, na mapě to vypadá jen jako křižovatka, počet stálých obyvatel je 5, ale je tam General Store. Jenomže jsou před námi Velikonoce. Není jasné, jestli se nám tam podaří dozásobit. Nakonec do toho obchodu voláme, mají otevřeno každý den od 9 hod do 17 hod, v neděli zavírají o půl hodiny dříve. Kuchyni zavírají v 15:30. Paráda, vůbec jsme netušily, že je tam nějaká kuchyně. Plynové kartuše jsou skladem. Víme všechno.
V potravinách IGA nakupujeme jídlo na 4 dny. Bohužel zde nevedou žádné dehydrované adventure menu. Takže je to zase bramborová kaše a tuňák. Jídlo máme ve dvou krabicích, to jsem zvědavá jak to zabalíme. Je fakt že toho ještě dneska hodně sníme.
Táhneme se s těma krabicema do kopce přes celé město. Na hotelu jsme ve tři. Dostáváme nádherný pokoj s verandou a výhledem na bazén. Kluci už jsou taky ubytovaní, sedí na verandě, vyptávají se nás na město, moc se jim tam nechce, ale tady nic k jídlu není.
Sušíme stany a spacáky. Na hotelu je prádelna, nemusely jsme prát ve městě. Znovu hledám díru na karimatce a myslím, že uchází u ventilku. Přesně na druhé straně ve stejném místě mám již díru zalepenou. Plast kolem ventilku má příliš ostré hrany, je to častá výrobní vada. Mám sebou staré lepidlo na karimatky, použila jsem ho loni v Coloradu. Lepím si všechny tři zbývající namáhané místa kolem ventilku, kde by mohla karimatka ucházet. Čas ukáže jestli to bude k něčemu dobré.
K večeři si ohříváme polotovar ze supermarketu, kuře s rýží, opět ve slevě, cena 10 $. Ležíme na postýlce a užíváme si luxusu. Zítra se vracíme na trail. Dnes 4 černá prasata, jsou to uprchlíci z farem a jejich potomci, zdivočeli a náramně se jim daří. Výška 170 m.
19 km
Moje útrata: 137 $
3.4.2026 pátek – Pemberton – Beedelup Camp – 414. km
Na hotýlku jsme se náramně dobře vyspaly. Snídáme samé lahůdky. Vaříme si kafíčko s mlékem a černý čaj. Před desátou odcházíme a šlapeme do města na kávičku. Na Velký Pátek je v Austrálii většina obchodů zavřených. Dvě kavárny na hlavní třídě mají naštěstí otevřeno. Bereme si sebou na oběd zapečenou bagetu.
Opouštíme město a hele naši kluci Paul a Jason sedí na autobusové zastávce a mávají na nás. Jedou na pár dní busem k oceánu za známými a pak se vrátí na trail. Tak to mají dobrej plán, to by se mi taky líbilo, ale my na to nemáme dost času, bohužel. Loučíme se a šlapeme na trail. Je to první obec, kde jsme potkaly komunitu původních obyvatel aboriginal.
Stezka vede eukalyptovým lesem. Po několika kilometrech přicházíme k přehradě Big Brook. Na protějším břehu se pár lidí čachtá ve vodě, je fakt že se oteplilo, zase z nás leje pot.
Pokračujeme k prvnímu stolku s lavičkami, což je po 10 kilometrech. Obědváme bagetu, je skvělá. Špatně jsme si nastudovaly mapu, na 24 kilometrů si neseme litr vody, v tomhle vedru je to fakt málo. Musíme s tím vyjít. Les se mění, stále tu roste Karri, ale také jiné druhy eukalyptů. Přibyl další strom vypadá jako jehličnan snad borovice? Nepoznáme to.
Docházíme 2 hikery, jdou jen pár dní. Za nedlouho zase dojdou 4 hikeři nás. Všichni jdeme zjevně ke stejnému přístřešku. No to bude mazec. Asi nám doba, kdy jsme měly přístřešky jen sami pro sebe skončila.
Po 24 kilometrech jsme konečně v cíli dnešního dne. V přístřešku už je zabydlených několik hikerů a stojí tu také stan. Vybíráme si dva placy na stany, musíme je vyčistit od větví a kamení. Stavíme stany, napouštíme vodu do všech vaků. Tábor stojí v blízkosti řeky Beedelup Brook. Celá se v řece vykoupu což je skvělé, nevýhoda je že zde řádí komáři. Zalézáme do stanů co nejdříve, stejně nás stihli pokousat. Vypadá to, že nás zde nocuje tak 13 lidí, přitom předcházející 4 noci zde nespal podle knihy nikdo. Holt Velikonoce.
O půl sedmé se začíná smrákat, ptáci štěbetají a rachotí. Sousedi dva páry, stanují vedle nás. Donesli si sem křesílka. Mají obří batohy, při chůzi jim cinkalo pověšené nádobí. Ti začali dnes ráno, ten rachot by nikdo nemohl dýl jak jeden den vydržet. Snad nebudou kecat do půlnoci. My máme noc od 8 večer do 5 ráno. Výška 150 m.
24 km
Moje útrata: 24 $
4.4.2026 sobota – Beedelup Camp – Bridge – 444. km
V noci byl klid, je vidět že tu nocují samí zkušení hikeři. Vaříme snídani ze stanu, komáři nás tu ztrestají. Odcházíme po šesté. Camp ještě spí, pouze jedna hikerka z Nového Zélandu odchází s náma.
Po chvíli přicházíme na parkoviště se záchodem. Pózují zde zelení papoušci, takto z blízka jsme tohoto papouška ještě neviděly. Procházíme kolem vodopádů Beedelup a jezera stejného jména.
Jdeme do buše, po pár kilometrech máme na stezce překážku, stezka je uzavřená, musíme použít alternativní cestu, která je o 2 kilometry kratší. Tato obcházka je zde již několik let, máme ji zaznačenou ve FarOut. Důvodem jsou popadané stromy, nejspíš to v národním parku Greater Beedelup takto zůstane i nadále.
Od rána jdeme smíšeným lesem. Ochlazení po cyklonu Narelle je pryč. Zase jsou vedra. Potíme se, naštěstí šlapeme ve stínu stromů. Obcházka je za chvíli za námi. Na webu BIB se píše o obcházkách prakticky v každé etapě. První etapu z Albany do Denmarku jsem se snažila obcházky nastudovat, ale stejně jsem to nepochopila. Mávly jsme rukou, že se to vyjasní samo. Dnešní obcházka je první skutečná. Web není aktualizovaný.
Šlapeme k přístřešku Beavis Camp, hodláme si tam udělat obědovou pauzu. Jdu první, dávno jsem přestala ostražitě sledovat cestu. Najednou mám na obličeji pavučinu jako již mnohokrát. Jeden rozdíl tu ale je, periferně vidím že v pavučině na mém obličeji sedí černý pavouk s červenýma zádama, velikost přes 5 cm. Tady je vše jedovaté. Ztuhnu jen heknu rychle. Leňa přestože má fobii z pavouků tak se snaží pavučinu hůlkou ode mne odstranit. Najednou je pavouk na zemi a peláší pryč. Jsme ještě dlouho v šoku. Za pár minut visí podobná pavučina s pavoukem na keři. Stihneme se zohnout.
V přístřešku obědvá holka z New Zealand, vyrážela brzy ráno s náma z campu. Taky zde obědvají manželé z Perthu. Kecáme. Vyptávají se mne na Pyreneje. Hlavně je zajímá kolik lidí tam v červenci a srpnu mohou očekávat. Na GR 11 jsem potkávala jen minimum lidí. Jsou překvapení.
Manželé z Perthu spali ve stanu u mostu přes řeku, kam máme namířeno i my. V řece je voda, tak to je skvělé, nemusíme si ji nést.Tady jsou přístřešky po 20 kilometrech, což je pro nás na nic. 20 km je málo a 40 km je v tom vedru a krátkém dni moc.
Vycházíme o půl druhé po dvou hodinové přestávce. Očekáváme 11 km lážo plážo, ale to je omyl. Jdeme přes jeden kopec za druhým. Prudce nahoru, sotva lezeme a pak zase prudce z kopce, kloužou nám nohy. Teď už víme co myslel tlustej hiker v samoobsluze v Pembertonu, když říkal že nás čekají kopce a smál se.
Síly ubývají a most ke kterému jdeme se skoro nepřibližuje, navíc jakmile na chvíli zastavíme, tak nás žerou komáři. Po páté hodině jsme konečně u mostu.
Stavíme stany na plácku pod vysokými eukalypty. Nejprve se jdu umýt do řeky, celá se vykoupu, je to slast. Peru triko a ponožky, nabírám vodu na vaření. Žádná střecha s cisternou zde není. Místo dešťovky budeme pít vodu z potoka.
Rychle stavím stan, vaříme bramborovou kaši s tuňákem. Rychle ji sníme a mizíme ve stanech. Padá soumrak a to jsou komáři úplně bez sebe a my taky. Dnes byl pro nás skutečně náročný den. Byla to jen dřina. Jsme unavené. Dnes 2 kolami šedí, jiný druh jsme zatím neviděly, 2 černí pavouci, zelení papoušci. Výška 100 m.
30 km
Moje útrata: 0
5.4.2026 neděle – Bridge – Tom Road Camp – 475. km
Dobře jsme se vyspaly. Jen ti komáři nás u snídaně zase trápí. Odcházíme o půl sedmé.
Po 2 kilometrech máme další obcházku, spadl tam někde most. Obcházka nám přidá 2 kilometry, nenaděláme nic. Vylezeme do kopce a zase slízáme zpět, jdeme po prašné silnici, právě ve chvíli, kdy ukazuje značka odbočku do lesa, přichází po silnici hikerka, je z Německa. Jeden pohled do mapy.com a je jasné, že zůstáváme na silnici. Po pár kilometrech se napojíme na BIB a ty kilometry navíc budeme mít zase zpět.
Po půl deváté jsme na přístřešku Boarding House Camp. Balí se zde naše známá z Nového Zélandu Julie 53 let.
Než si uvaříme kafe a čaj, tak začíná pršet. Dál vede stezka kolem řeky Donnelly River. Nebereme si tedy moc vody, nechce se nám s ní vláčet.
Stezka je zase chvíli nahoru a dolu. Zaprší vytáhneme pláštěny, za chvíli přestane. Tak pořád dokola. Přes cestu leží čerstvě spadnutý strom, za ním parkuje auto. Rybáři si u řeky dělají oheň. V noci jsme zase slyšely spadnout strom. Stromy jsou nasáté vodou.
V jednu hodinu docházíme k mostu přes Donnelly River, přes most vede hlavní silnice Graphite Road. Je zde parkoviště, přístřešek se stolem, záchody, voda a odpadkový koš. Hotový ráj. Nebude nám pršet u oběda za krk a můžeme vyhodit odpadky za 3 dny.
Vaříme chilli nudlovou polévku, kafe, čaj a na tortilu mažeme nutelu. Zase jsme si koupily moc jídla. Zítra bychom chtěly být na oběd v Donnelly River Village. Jídla máme minimálně na celý den navíc. Zatím nás nedostihl hikerský hlad, proto nám jídlo přebývá.
V těchto místech se koncem 19. století začal těžit vysoce kvalitní graphite a vznikly zde osady. Zásoby se zdály být tak velké, že v roce 1905 Austrálie oznámila světu, že je schopna zásobovat svět grafitem bez omezení. Jenomže tato myšlenka neměla velké trvání. V roce 1916 se kvalitní grafit pravděpodobně vytěžil. Zbylé obrovské zásoby jsou podle tehdejších geologických průzkumů velmi nízké kvality, prakticky nepoužitelné.
Posledních 11 kilometrů se jde krásně. Žádné velké převýšení, stezka se vlní kolem řeky. Kdyby na nás občas nespadla voda, bylo by to dokonalé.
Po páté jsme v přístřešku Tom Road Camp. Poslední kilometry se nám už pletly nohy, taky nějaký ten puchýř přibyl. Julča už je zabydlená a klábosí s místní paní, která je zde také na noc. Holky spí na patře. My chvíli váháme, jestli nepostavíme v lese stany, ale všude je vlhko. Nakonec stavíme stany v přízemí uprostřed přístřešku. Komáři zde překvapivě nejsou.
Vaříme bramborovou kaši s tuňákem. Paní je místní, tak nám dává rady ohledně trailu. Mluví nepřetržitě, vypadá že byla dlouho sama. Za chvíli nevnímám. Polovinu trailu máme za sebou.
Dnes 1 černá kočka, domácí kočky zdivočely, páchají velké škody na ptactvu. 2 flétňáci. Výška 200 m.
31 km
Moje útrata: 0
6.4.2026 pondělí – Tom Road Camp – Gregory Brook Camp – 512. km
Velikonoční pondělí. Popíjíme kávičku, jako obvykle nám to ranní balení dlouho trvá. Julča už je dávno pryč. Místní paní nám ještě radí ubytování ve městě Collie a to Black Diamond. Několik dní jsme bez signálu.
Karimatka se zdá být po tom lepení v pořádku, neuchází. Méně ji nafukují, třeba to taky pomůže.
Dneska letíme do Donnelly River Village a hlavně do General Store. Máme to tam 16 kilometrů, moc nezastavujeme, těšíme se na čerstvé jídlo. Nevšimneme si odbočky a jdeme špatně. Zjistíme to až po kilometru, studujeme mapu, vracet se nám nechce. Za pár kilometrů se zase napojíme na BIB. Potkáváme 3 mládežníky s batohy a jednu ženu taky s batohem, paní jde bosky. Tak to ji tedy nezávidím.
Ve vesničce jsme před 11 hodinou. Pár dřevěných domků. Plno krotkých klokanů a emu. Děti je krmí zrním. Nás zajímá hlavně hospoda. Uvnitř sedí Julča, pije už druhé kafe. Objednávám dvě kávy a 2 x English breakfast, Dostáváme dvě kávy a dva čaje s mlékem. Doobjednáme tedy ještě dva hamburgery.
Teď jsme rády, že máme celkem dost jídla. Plyn tu sice mají, ale jinak je to bída, samé blbiny, jídlo pro hikery tu není. Kupujeme chipsy a mléčné koktejly. Jablko dostáváme zdarma. Je tu i malý hiker box, nějaké drobnosti k jídlu, malá dezinfekce na ruky, tu si beru, už nám dochází.
O půl jedné odcházíme. Čeká nás obcházka z důvodu požáru, uzavřený mají celkem velký kus lesa, požár zde byl již dávno, ale ty ohořelé stromy mohou spadnout kdykoliv. Šlapeme 6 kilometrů po asfaltě, než můžeme zahnout do lesa. Míjíme ohořelý vrak auta, vypadá to děsivě, doufám že se řidič dostal do bezpečí.
Nejprve cesta slušně ubýhá, jdeme po široké cestě z červeného materiálu. Později se stezka změní v klikatící pěšinu a začne to váznout. Cesta je zarostlá, už jsme unavené. Poslední hodina nás bolí.
V campu je Julča a dva mladí Angličani. Hoří zde oheň, je to první místo, kde to není zakázané. Julča si postavila v lese stan, my stavíme taky. Je sucho, budeme mít větší klid. Byl to náročný a dlouhý den, nohy necítíme, přibyl nějaký ten otlak. Velké zpestření bylo Donnelly River Village. Pokud zítra zvládneme 35 kilometrů, tak dojdeme do osady Balingup. Výška 280 m.
37 km
Moje útrata: 41 $
7.4.2026 úterý – Gregory Brook Camp – Balingup – 547. km
V noci bylo chladno. Poprvé jsem zapínala quilt v zadu k sobě a oblékla si druhou mikinu. Nad ránem jsem přidala ještě šusťákovou bundu a kalhoty. Víc oblečení stejně nemám.
Odcházíme před sedmou, čeká nás 35 kilometrů do Balingupu, máme zde objednané ubytování u trail angelů Rails and Bails.
Po dlouhé době je tmavo modrá obloha. Šlapeme lesem po stezce. Karri lesy skončily. Zůstaly eukalypty s tmavou vrásčitou kůrou.
Přecházíme po mostě řeku Blackwood River. Koupu se v ní, Leničce se do vody nechce. Pokračujeme podél řeky. Konečně máme taky trail magic. Na stole u stezky leží box s jablky pro hikery. Každá si jedno jablko bereme.
Prudce stoupáme do kopce, vylezly jsme na jakousi náhorní plošinu. Stojí zde přístřešek Blackwood Camp. Bylo na čase, začíná pěkný pařák. Jedenáct hodin a 18 kilometrů máme za sebou. Vaříme nudlovou polívku, kafe a čaj. Přichází dva místní hikeři v letech, budou zde nocovat. Julča se tu také chystá spát, výhled je od tud velkolepý.
Našly jsme si v mapě zkratku, ušetříme 5 kilometrů, to se nám dneska hodí už toho máme docela dost. Procházíme borovicovým lesem, později křižujeme farmu. Konečně jsme na rozcestí, kde máme naplánovanou zkratku. Spadla nám brada, je to asfaltová silnice. Všechny místní silnice jsou z červeného prachu a zrovna taková bezvýznamná spojka je z asfaltu. Tak to nedáme, asfalt by nás v tom vedru dorazil.
Vydáváme se tedy poctivě po BIB stezce. Naštěstí zase vstupujeme do eukalyptového lesa. Proletí kolem nás 3 černí papoušci kakadu. Prochází kolem taky parta hikerů, je jich 12, všichni budou spát v přístřešku Blackwood Camp, dnes v noci tam bude rušno.
Odpoledne nedokážeme jít tak rychle jako dopoledne. Začínáme se vléct. Posledních pět kilometrů je utrpení. Nohy mámeotlačené, záda bolavá. Ještě že se můžeme opřít o hůlky. Najednou Lenka zařve, jsem si jistá že ji kousnul had. Naštěstí je to jen obří mravenec, ale i tak ji to dlouho bolí.
Před šestou hodinou vstupujeme do Balingupu. Podle popisu v SMS hledáme domek našich angelů. Dostáváme pokojík, můžeme se osprchovat a vyprat si. Oblékáme si župany, všechno oblečení máme v pračce.
V sedm nám domácí servírují večeři fazole s masem a rýží. Je to blaho. Nocuje tu s námi jedna hikerka Paige, patří ke včerejší skupině 12 ti hikerů, které jsme potkaly. Má problémy s kolenem, jede domů. Po shlédnutí filmu Divočina si zabalila batoh a vyrazila na 8 denní hike, těžký batoh ji ztrestal, ale taky se musí začínat postupně, aby si vazy a šlachy zvykly. Paige nás pozvala k sobě do Pertu, abychom nemusely platit za hotel. Dnes 1 klokan šedý, 3 černí kakadu, hejno kakadu růžových. Výška 100 m.
35 km
Moje útrata: 0
Pokračování:
Bibbulmun Trail – BIB – Západní Austrálie – SEVER – 2. část