Chrastava – Žacléř – 110 km
30.6.2024 neděle – přesun do Chrastavy
Z Olomouce vyjíždíme s Cherry v 15:16 hod vlakem do Jizerských hor. Přestupovat máme v Pardubicích a Liberci. Jízdenku včetně místenek mám již několik dní poctivě zakoupenou. Se psem mohu totiž cestovat jen 2. třídou Českými drahami nebo Arrivou. Jiné vlakové společnosti psy nemají rády. Před Chocní zastavujeme, z důvodu bouřek je nějaká porucha na trati. V poli trčíme víc než hodinu, přípoj v Pardubicích mi dávno ujel. Nakonec nás posílají oklikou. V Pardubicích vlak vůbec nezastavuje. Vystupuji tedy v Hradci Králové. Za hodinu nám jede vlak do Chrastavy, takže dobrý.
Píšu na penzion Gloria v Chrastavě, že dorazíme až v 11 večer, nic se neděje kód ke dveřím stejně mám. Akorát si nestihnu v restauraci vyzvednout snídani, kterou mám zaplacenou. Jsou horší věci na světě, než propadlá snídaně. Kupuji si na nádraží sandwich s tuňákem a problém je vyřešen. Akorát místo pětihodinové cesty vlakem, budeme na cestě sedm hodin. Chudák pejsek.
V Hradci Králové nasedám do stejného spoje akorát o dvě hodiny později. Údajně rychlík do Liberce od společnosti Arriva. Jenomže podle paní průvodčí je můj lístek již neplatný, měla jsem si vyžádat zpožděnku, zažádat o vrácení peněz a koupit si nový lístek. No jo vlakem moc nejezdím, tak to neznám, ale připadá mi to jako pěkný nesmysl. Naštěstí je paní průvodčí lidskost sama a nechává nás ve vlaku i s naším neplatným lístkem. Cherry je to všechno jedno, odevzdaně leží na zemi. Je po večeři, vyvenčená a myslím, že ji nic nechybí. Já se už nemůžu dočkat Jizerských hor, takové cestovní drobnosti mne nerozhodí.
V jedenáct vystupujeme v Chrastavě, do města je to 1,5 kilometru a je tma. Teď jsem ráda, že mám psa. U penzionu se snažím vyťukat kód na trezor, ale nechce se to otevřít. Blbě na to v té tmě vidím, ale vypadá to, že mám kód dobře. Volám majitelce, vše se záhy vyjasňuje, napsala mi v sms chybný kód. Tak snad už je to poslední komplikace. Pokoj je hezký, v posteli jsem před půlnocí.
1.7.2024 pondělí – Chrastava – Josefův Důl – 38 km, stoupání 1.300 m
Ráno si chystám na chodbě v kuchyni ovesnou kaši, turecké kafe a čaj. Jednu výhodu to má, že jsem nedostala snídani, odcházíme brzy. Před sedmou jsme na cestě. Mrholí.


Opouštíme po silnici Chrastavu a stoupáme přes louky do lesa. Okamžitě mám mokré boty. Těch silnic je ze začátku víc. O půl deváté procházíme Albrechtice a míjíme Pension Nový Den, zkouším vzít za kliku, ta snídaně by se fakt hodila, ale je zavřeno.


Smrkovým lesem pokračujeme po Stezce. Zdoláváme Špičák 724 m, výhledy nejsou prakticky žádné, už sice neprší, ale je mlha. Sestupujeme po schodech a procházíme lesem k přístřešku Hřebenový Buk, v okolí jsou hezká místa na stany. Tuto etapu stan sebou nemáme, budeme spát v chatách, mám je dopředu objednané přes booking.


Vcházíme do Jizerskohorských bučin, ty jsou dokonce zapsané v seznamu památek Unesco. Nevím sice co to v tomto případě znamená, ale je to tak. Zde to docela znám Skalní hrad, Skalní brána, Kopřivník a Oldřichovské sedlo. Je pondělí a hospoda na sedle má zavřeno. Pokračujeme bukovým lesem přes Poledník k Bílé Kuchyni.


Už nějakou chvíli to vypadá na bouřku. Blížíme se k bufetu na Hřebínku, čekám ceduli Zavřeno, děkujeme za pochopení, ale cedule se nekoná. Bufet je otevřený, jsem v šoku. Kupuji si čočkovou polévku, malinovku, borůvkový koláč a kafe. Začíná odpolední bouřka. Dobře načasováno, jsme schované pod mohutným deštníkem. Micka se ke mne tulí, nemá vlhko ráda.


Máme za sebou 25 kilometrů a ještě kus před sebou. Stezka dál vede přes Ptačí kupy 1.013 m, pro pejska je to trochu horolezectví, pár kramlí a řetězů, na jednom místě musím psíka vysadit, ale jinak vše přeběhla v pohodě. Následuje Holubník 1.071 m, Černá hora 1.085 m a rozhledna na Čihadle. Celý úsek z Hřebínku až na Čihadlo patří k tomu nejhezčímu z celého dne. Pěšinky a dřevěné chodníky.


V podvečer další bouřka. Musíme sejít ze Stezky Českem do Josefova Dolu, kde mám rezervované ubytování v chatě Čert. O půl šesté bereme za kliku. Paní chatařka už na nás čeká, dnes tu spíme jen my dvě. Dostáváme pokoj a paní jde smažit řízek k večeři. Za ubytování jsme zaplatily včetně polopenze 1.300,- Kč.


Byl to krásný den. Stezka nás zavedla na atraktivní místa Jizerských hor. Těšíme se na zítřek.
2.7.2024 úterý – Josefův Důl – Harrachov – 31 km, stoupání 700 m
Opouštíme Josefův Důl a vracíme se 5 kilometrů na Stezku Českem. Dnešek má být bez deště, ale hned ráno mrholí. Stezka je asfaltová silnice, teď jsem ráda, že jsem si vzala úplně nové boty Altra Lone Peak 8, docela dobře tlumí ten asfalt. Pružnost ztratí tyto boty po pěti stech kilometrech, vždycky Altry dochodím do tisícovky, jenom ke konci životnosti už netlumí nic.

První pauzu máme na Mariánskohorské boudě. Stoleček s lavičkou je náš. Na stole leží nějaké jídlo tak čekám, že někdo vyleze z křoví, ale ono nic. Pak si všimnu, že je to jídlo komplet celé mokré, musí to tu být od včerejška, asi to tu někdo zapomněl. Přemýšlím, jestli se pro to třeba dnes nevrátí, není to moc pravděpodobné. Jsou to originál zabalený nápoj Mana, kafe a tuňák Riomare. Beru to jako trail magic a všechno putuje do mého batohu. Pokud se pro to někdo vrátí, tak je to čorka a Pánbíček mne pošle rovnou do Pekla.

Postupně se dostáváme k největší atrakci dnešního úseku Protržené přehradě. Za První republiky se zde protrhla přehrada, desítky mrtvých lidí. Zrovna zase prší, procházím naučnou stezku a čtu si popisné tabule. Důvod protržení mi řekne až Aleš. Nedostatečný geologický průzkum a podcenění nevhodného podloží. Důvodů bylo pravděpodobně více. I pokrok má své temné události. Nikdy by mne nenapadlo, že se tady dá stavět přehrada. Úplně obyčejný les.


Po šestnácti kilometrech jsme na Jizeře. První otevřená hospoda je naše. Kupuji si borůvkové knedlíky, jídla je moc, nedokážu to sníst. Přestože je to nevýchovné, tak půl knedle putuje do psí tlamičky. Celý oběd se Cherry ke mne tiskne, asi má taky hlad.


Teď nás čeká patnácti kilometrová chůze po červené značce do Harrachova. Z části se jde kolem Jizery, hezká řeka plná balvanů vytyčuje hranici s Polskem.


V Harrachově jsme po čtvrté hodině. Procházíme poloprázdným horským střediskem k hotelu Skicentrum. Kde jsou výletníci? Vypadá to tu jako po sezóně a to jsou prázdniny. Za pokoj se snídaní jsem platila 550,- Kč, konečně české ceny. Doplácím za pejska a bufetovou večeři. Sprchu a záchod máme na chodbě společnou, pejskovi je to jedno. Čekala jsem za ty peníze vybydlený hotel, ale omyl hotel je vyhovující. Nejspíš vydělají v zimě.


Večeře je tedy výrazně lepší než včera. Naskládám si několik talířů jídla a všechno to taky sním. Do kapsy jsem vzala pro pejska tři kusy pečeného masa, za psa jsem zaplatila 250,- Kč, tak se aspoň nají. Myslím, že se na zítřek musíme připravit obě dvě, čeká nás náročný den přes 30 kilometrů a značně do kopce. Maso zmizí v mžiku v pejskovi a ten pohled mluví za vše. Teď mne psík miluje nejvíc. Jsme unavené, doufám že už se konečně vyspím.
3.7.2024 středa – Harrachov – Dvorská Bouda – 35 km, 1.400 m stoupání
Při každém venčení psa, musíme projít přes hotelovou halu, pokaždé je tu starej, protivnej Němec a vždycky na Cherry agresivně vyjede. Zní to něco jako hlasité zakašlání nebo chroptění. Cherry štěká a je vytočená na maximum, přitom skoro nikdy neštěká. Při posledním nočním venčení se s dědkem chytnu, říkám mu, že jestli nepřestane, tak ho ten pes pokouše. Dědkova agresivita ještě stoupá, vypadá, že se chce prát. Musím o dva kroky ustoupit, Cherry žádný rváč není, kdo ví jak by to dopadlo.


Ráno se s dědkem potkám bez psa. Jak mne vidí, tak jde hned ke mě a už se na mne chystá. Pozdravím ho zdvořile dobrý den, dědek ztuhne, pozdraví taky a zaleze do pokoje. Na snídani se snažil s lidma konverzovat, ale nikdo se s ním nebavil, odpuzuje jak lidi tak psy. Je to holt asi opuštěnej, protivnej dědek. Nebudu si s ním kazit den. Karma je zdarma.


Vycházíme o půl deváté. Až po pár kilometrech zjistím, že jsme si mohly cestu z hotelu na Stezku zkrátit aspoň o 3 kilometry. Děje se mi to pořád, cestu jsem si dobře nenastudovala. Ještě že Cherry neumí mluvit. Dnes by se nám ty ušetřené kilometry hodily, čeká nás dlouhý den.


Procházíme Mumlavským dolem a zastavujeme u Mumlavského vodopádu. Byl to můj sen se sem podívat. Co se týče vodopádů, tak jsem si přála vidět Niagaru, Viktoriny vodopády a Mumlavský vodopád. Jeden sen je splněn.


Konečně potkávám Stezkaře a to Vlastu ze Žacléře. Jdeme spolu přes hodinu a povídáme si. Loučíme se na Krakonošově snídani, mám na něho údajně velké tempo. My si s psíkem zastávku dovolit nemůžeme. Ubytování máme objednané na Dvorské boudě a to je o 15 kilometrů dál, než spí Vlasta.


Vycházíme z lesa, otvírají se výhledy na hřeben. Je to nádhera. Myslela jsem si, že u pramene Labe si doberu vodu. Je tu ale jen taková kaluž, vytahuji filtr, ale ten nefunguje. Budu se muset zastavit na Labské boudě a tam vodu doplnit. A když už jsem na boudě tak si dám oběd. Svíčková, ochucený birrel a kafe. Trochu dražší, ale jídlo je výborné.


Jdeme se podívat na Labský vodopád, je to malá zacházka. Teď už nám zbývá jen vystoupat na hřeben na hranici s Polskem. Pokračujeme po červené značce na východ. Cesta schází místy na polskou stranu. Na Špindlerově boudě jdeme na kafe, chvíli si potřebujeme odpočinout. Psík už nikam jít nechce.


Nahecujeme to a vycházíme před čtvrtou hodinou na posledních 12 kilometrů. Stezka je kamenitá, jde to pomalu. Myslím, že jsem tudy ještě nikdy nešla, krásná hřebenovka.


Míjíme Luční boudu, kdybych nebyla lakomá, tak jsme tady mohly spát. Cena za nocleh pro jednu osobu lidových 4.500,- Kč. Popojdeme 4 kilometry na Dvorskou boudu, tady to máme za 800,- Kč i se snídaní.


Po večeři jdu vyvenčit pejska, ten se ale nechce vzdálit od chaty, podezřívá mne, že zase někam vyrážíme. Má toho dneska dost. Snad mne dneska v noci konečně nechá vyspat.
4.7.2024 čtvrtek – Dvorská bouda – Žacléř – 30 km, stoupání 700 m
Po ránu je docela zima a mrholí. Oba tábory dětí, které jsou zde ubytované, vyráží v pláštěnách na Sněžku. O půl desáté jdeme i my. Nejprve se vracíme 4 kilometry na Luční boudu, je to trochu rozcvička do kopce. Stále je mlha.


Z Luční boudy už jdeme po široké stezce, téměř sami k polské chatě Slezský dům. Zde se připojujeme k turistům a stoupáme na nejvyšší vrchol Česka. Mlha částečně padá, Obří důl se ukazuje v celé své děsivé kráse.


Na vrcholu Sněžky 1.603 m stojíme v jedenáct hodin. K narozeninám jsem si nadělila výstup na nejvyšší kopec Čech.


Pokračujeme po hřebenu na Jelenku a dál do Horní Malé Úpy. V nohách máme už 15 kilometrů, přestávku si zasloužíme. Podle recenzí na googlu vybírám restauraci Hradečanka. Vstupní dveře jsou skleněné, Cherry v nich zahlédne svůj obraz a to ji tak vyleká, že odmítne vstoupit. Nedokážu ji tam dostat po dobrém ani po zlém. Nakonec jdeme do jiné hospody. V naší dvojici rozhoduje pes.


Další cesta vede po hranicích s Polskem, liduprázdno. Lidi zajímá hlavně Sněžka. Psík se za mnou táhne, jde jako za trest. Honí se mraky, na chvíli musím vytáhnout pláštěnku.


Do Žacléře sestupujeme lesem po páté hodině. Restaurace Korálek nemá psy v oblibě, sedáme si tedy do restaurace Žacléřský Medvěd. Další etapu Stezky Českem máme za sebou.


Za hodinku pro nás přijíždí Aleš. Cherry ho vítá, tak jako ještě nikdy. Pochopila, že pochoďák je u konce. Odjíždíme do Adršpachu na penzion Zámecká. Do neděle tu máme rodinou dovolenou.