26.8.2025 úterý – Salida – Silver Creek – 270. míle
Ráno vaříme v koupelně zbylá vajíčka na tvrdo, chystáme si oběd. Snídáme na recepci, mají tu výborné kafe s vanilkovým mlíčkem. Před hotelem potkávám lidi s entlebušským salašnickým psem, stejný jako je moje Cherry. Hned se k nim hrnu, ukazuji jim fotku Cherry a hladím si jejich pejska. Údajně jsem první člověk kterého znají co má stejného psa.
Nějak se nemůžeme pobalit, máme zase plno jídla, navíc každý balík chipsů. Nakonec jsme sbalení, o půl desáté opouštíme motel.
Hned u motelu začínáme stopovat, musíme ale kousek popojít, aby měli auta kde zastavit. Trvá to 13 minut, než nám zastaví hiker se svým huskym Lunou. Jedou na tůru přesně do našeho Monarch Passu. Paráda. Pejsek se nechá hladit.
V 10:15 stojíme na sedle, na stejném místě jako včera. Vydáváme se na jih na druhou polovinu trailu, těšíme se co nám trail přinese.
Stezka vede po hřebenech, jdeme téměř po rovině. Spěcháme, odpoledne má hodně pršet. Podle mé předpovědi až ve čtyři, ale moc tomu nevěřím, poslední dny vždy začalo pršet už kolem poledne.
Šlapeme stezku, občas nás míjí cyklokrosové motorky, překvapivě sem můžou taky. Není to žádný problém, vždycky včas uskočíme a zamáváme si na pozdrav.
Po poledni přicházíme k jedinému přístřešku na trailu. Protože to pořád vypadá na bouřku, tak si u něj dáváme oběd. Sotva stačíme sníst vajíčka, už prší. Přesunujeme se do přístřešku. Za chvíli přichází dobrovolník, který opravuje stezku, je jich tu celkem osm, mají kolem postavené stany. Povídáme si o jejich práci, všichni to dělají zadarmo. Jsou to vesměs hikeři a milovníci přírody. Je to obdivuhodné.
Začínají práskat hromy a déšť zesiluje. Rádi bychom ještě sešli trochu níž do Marshall Pass a postavili si stany. Jenomže to jsou ještě 4 míle, skoro dvě hodiny cesty. Pršet má celé odpoledne i noc, snad bude nějaká mezera.
Leje, je mlha a vypadá to, že bude konec světa, taky jsme ve výšce 3.500 metrů. Do přístřešku přichází dredatý hiker Crazy Horse, má na sobě nepromokavé oblečení a na batohu igelitový pytel. Děláme mu místo. Oblečení má durch mokré, vytahuje vařič a vaří si jídlo. Po 2,5 hodinách přestává pršet, svítí slunce, bouřka je pryč.
Balíme a pokračujeme na jih. Za chvíli je vedro, obzor se vyčistil. Spěcháme, určitě bude ještě pršet, tady je to rychlý. Z pramene si nabíráme vodu, každý tři litry, batoh váží snad metrák. Za necelé dvě hodiny jsme na Marshall Pass. Záchod tu sice je, rovina taky, ale ještě je brzo a nebe vypadá zatím dobře. Já bych i postavila stan, ale Marťa chce jít dál. Za dalších 5 kilometrů by měla být dobrá místa na stany. Snad nebe vydrží a nepustí na nás slejvák.
Jdeme bez zastávky další hodinu a půl, je to taky celkem do kopce. Na 270. míli stavíme na louce stany. Za chvíli nás dochází Crazy Horse, nemá ale vodu, tak musí pokračovat dál. Už toho má taky dost.
Vaříme teplou večeři. Před osmou už ležíme ve spacáku. Noc bude chladná, všude je vlhko a začíná poprchávat. V lese kolem nás krákají krkavci. Výška 3.450 m.
15 mil + 479 m – 484 m
Moje útrata: 0
27.8.2025 středa – Silver Creek – Baldy Lake Trail Junction – 288. míle
V noci byla silná bouřka, cítili jsme chvění země, když udeřily hromy příliš blízko. Naštěstí nefoukalo neboť kolem nás jsou mrtvé stromy. Nic na nás nespadlo, takže dobrý. Vstáváme do mlhy, je chladno.
Stezka se vlní jehličnatým lesem, pozůstatky požárů jsou znát na každém kroku. Včera jsme přecházeli lesem napadeným kůrovcem, začalo to údajně před patnácti lety. Po vlhkém létě přišlo několik lét suchých a kůrovec se nezadržitelně rozšířil. Tady s tím nic nedělají, netěží, příroda si údajně poradí časem sama.
Celé dopoledne je chladno, potkáváme nové hikery, hlavní téma hovoru je včerejší bouřka, všechny nás potrápila. Potřebujeme se vysušit, zatím to ale na to nevypadá.
Obědváme u potoka. Jediný dnešní zdroj vody. Vylezlo slunce, všechno jde z batohů a sušíme. Vařím kávičku na to se vždycky těším celé dopoledne. Martin mi vymyslel novou přezdívku a to Queen. Tedy společně s mým starým trailovým jménem je to Bunny Queen. No ještě uvidíme.
Trail pokračuje po loukách, občas potkáme krávu, na obloze se honí mraky, není žádné teplo. Odpočíváme, chytáme signál, stahuji předpověď, 30% šance déšť, přemýšlíme co to vlastně znamená, během minuty začíná pršet. Hodinu jdu v pláštěně. Tady pokud je předpověď 30% šance déšť, tak prší určitě.
Končíme po 18 mílích, není zde voda, ale dá se sejít asi půl kilometru k jezeru a vodu nabrat, pak zpět 100 výškových metrů. Marťa jde pro vodu, údajně když jsem ta královna, tak nemusím. Marťa se o mne hezky stará.
Zatím postavím oba stany a nafouknu obě karimatky. Moji karimatku se nám podařilo zalepit, takže se zase krásně vyspím. Noci jsou tu chladné, bez teplého spacáku by to tu nešlo. Dnes to byla hlavně dřina. Výška 3.500 m.
18 mil + 900 m
Moje útrata: 0
28.8.2025 čtvrtek – Baldy Lake Trail Junction – Trail Junction – 303. míle
Noc byla klidná, konečně jsem se dobře vyspala. Už chceme sbalit stany, když začíná pršet, tak zase na chvíli zalézáme. Byla to jen přeháňka, v osm vycházíme.
Krajina vypadá jako u nás v Beskydech, jen s tím rozdílem že jsme ve výšce nad 3.000 metrů. Procházíme jehličnaté lesy a místy louky. Od rána je chladno, jdeme skrze mraky, pořád to vypadá na déšť.
Nějak špatně vyhodnotíme mapu a mineme jedinou vodu dneška. Bylo to vyschlé koryto, tak kdo ví jestli bychom tam tu vodu našli. Mám tři deci na 16 km, Marťa je na tom o trochu lépe. Musí nám to stačit, naštěstí jsou zde zralé maliny a ty jsou plné vody. Jen mne to trhání zdržuje.
Stezka vede přes několik malých vrcholů, přejdeme je a pokračujeme už jen z kopce. Zastavujeme na 300. míli, z kamínků si stavíme číslice a fotíme se. Nějak rychle těch tři sta mil uteklo.
U prvního pramínku stavíme a filtrujeme vodu. Pijeme co se do nás vejde, litr si každý bereme sebou. Za chvíli jsme na silnici 114, začínáme stopovat.
Jezdí strašně málo aut. Ve FarOut čtu poznámku od nějakého hikera, že tu stopoval 3,5 hodiny. No potěš. Stopujeme každý na jiné straně silnice, je nám jedno kterým směrem pojedeme. Na obě strany jsou městečka se supermarketem. Potřebujeme si koupit jídlo a zase se vrátit na trail. Vypadá to tu na dlouho, nikdo nám nezastavuje.
Po půl hodině Martin stopne divného týpka. Říká, že se dovnitř nevlezeme i když má prázdné auto. Máme si naskočit na korbu. Úplně přesně mu nerozumím, tak se ptám znovu, odpoví už jasně, že buď pojedeme na korbě nebo vůbec. Rychle lezeme na korbu aby nám neujel, ještě houkne z okýnka, že v ledničce máme pivo. Otvírám teda ledničku plnou piv, Marťa nechce, já alkohol nepiju, vyhrabu plechovku sody a tu vypijeme. Frčíme 50 kilometrů do městečka Saguache.
Borec nám zastavuje na benzince, je zde také obchod s potravinami a vedle mexická restaurace. Nejprve nakupujeme jídlo na čtyři dny, pak se jdeme najíst k mexičanům. Martin si objednává hamburger a já kuřecí tacos s rýží a fazolemi, k tomu pivo a pepsi. Jídla je hodně a chutná nám. Dobíjíme si elektroniku a peru na toaletách ponožky, teče z nich černá voda a nechce přestat.
Před šestou stojíme zpátky na silnici, našim směrem nejede skoro nic, tak jedno auto za 5 minut. Máme obavy, že v Saguache zůstaneme na noc. Po 17 minutách nám staví pán v důchodu, je to fyzik, před třemi roky byl na konferenci v Praze. V kufru má batoh, taky jede na tůru, půjde kousek CDT. Máme velké štěstí, že jsme narazili na hikera.
Před sedmou vystupujeme zpátky na trailu. Měli jsme z toho stopa velký strach a nakonec to nebyl žádný problém. Po půl míli si bereme vodu na noc a po další míli stavíme stany na louce plné kravinců. Výška 2.900 m.
15 mil + 489 m – 1.091 m
Moje útrata: 67 $
29.8.2025 pátek – Trail Junction – Cochetopa Creek – 323. míle
Marťovi se dnes zdálo, že jsme uklízeli hotel, abychom si vydělali na nocleh. Tak jsem na to tedy zvědavá. Dnes je 30 % šance deště, srážky do 1 mm. Nebe je temné, myslím že pršet bude. Signál od včerejška nemáme, takže předpověď není stejně aktuální.
Šlapeme stezkou po prérii, potkáváme hikery ze včerejška Mika a Trees, netuším jestli byli včera na nákupech. Pokud ne, tak si museli nést jídlo na týden.
Vstupujeme do smíšeného lesa, převažují borovice a topoly osikové. Voda je v těchto místech zřídka, musíme si ji hlídat. Procházíme místy, kterými migrovali bizoni, nachází se zde historická území indiánů kmene Ute. Lidi zde lovili bizony údajně již před 18.000 lety. Náš trail nyní kopíruje starou španělskou cestu na západ. Dýchá tu na nás historie.
Po osmi mílích nacházíme malou strouhu, vaříme si zde oběd. Včera jsme nakoupili zase spoustu jídla, to je tak, když jde hiker nakupovat hladový. Snažíme se od rána pořád jíst, každou zastávku alespoň něco malého. Stihli jsme si vysušit stany a spacáky. Zvedáme se k odchodu právě když začíná pršet.
První dvě hodiny prší mírně, pláštěna je nutná. Odpoledne déšť zesiluje, začíná to být otravné. Několikrát si na chvíli sundáme batohy pod stromy, kde neprší. Záda vyžadují odpočinek.
Déšť zesiluje, leje jako z konve. Nemůžeme zastavit, asi bychom zmrzli, nezbývá nám nic jiného než jít. Máme toho skutečně plné zuby.
Nakonec se nebe vyjasňuje a déšť přestává. Posledních pár mil k potoku Cochetopa stihneme uschnout. Stany stavíme na břehu potoka, kousek od nás se pasou krávy, připadám si jako v Pyrenejích.
Byl to náročný den, jít celé odpoledne v horách v dešti není žádná slast. Ušli jsme 32 kilometrů, nic jiného nám ani nezbylo. V lijáku se stany stavět nedají. Už se zase honí na obloze mraky, sotva jsme se stihli vykoupat v potoku a uvařit večeři, tak zase prší. Snad jsou všichni hikeři v bezpečí. Máme za sebou dvě třetiny trailu, zbývá nám již jen 160 mil. Už se tak trochu těšíme domů. Výška 2.950 m.
20 mil + 668 m – 727 m
Moje útrata: 0
30.8.2025 sobota – Cochetopa Creek – Saddle – 339. míle
Ráno je temné nebe, vůbec se nám nechce ze stanu. Stany jsou mokré a spacáky vlhké. Pršelo s přestávkami celou noc. Boty nám neuschly, jsou durch promočené, beru si čisté ponožky, víc dělat nemůžu. Vycházíme v osm.
Stoupáme pěšinou proti proudu potoka Cochetopa Creek. Tento potok nás bude provázet skoro celý den až pod horské sedlo. Na obloze se honí mraky, pořád to vypadá na déšť.
Na chvíli vylézá slunce, neváháme a sušíme stany a spacáky. Ve větru je vše suché za 20 minut. Teď jsme klidní i kdyby pršelo celý den, důležité je, že můžeme večer postavit suchý stan.
Po deseti kilometrech přicházíme k parkovišti se záchodem. Zrovna se zde chystá kluk na tůru. Bere nám odpadky, sveze je večer do města. Jsem za to vděčná, nejsou těžké, jen překáží.
Vstupujeme do La Garita Wilderness. Obědváme u malého pramínku, vařím nudlovou polévku, kafe a čaj. Na bagel mažu máslo a přidávám šunku z kapsičky. Začínáme víc jíst.
Stoupáme údolím do sedla pod čtyřtisícovou horou Sain Luise Peak. Dnes jsme zase potkali pár nových hikerů. Borcovi z Alabamy nerozumím ani slovo, má tak silný přízvuk, že by se dalo pochybovat, jestli mluví anglicky.
Z jednoho setkání máme, ale obrovskou radost. Potkáváme našeho fyzika, který nás předevčírem vezl z nákupů zpět na trail. Je to pán ve věku mého otce, přes 80 let. Stále pracuje. Vynesl si do doliny výbavu a u posledního potoka si postavil stan. Ráno si vyjde nahoru do sedla pouze na lehko. Je to frajer, umí žít. Přejeme mu klidnou noc a stoupáme dál do sedla.
Ze sedla je nádherný výhled na okolní kopce. Konečně jsme zase v horách. Jeden hiker si tu postavil stan. Jednak fouká, je to tu docela z kopce a pak my nemáme vodu. Musíme jít tedy dál.
Traverzujeme kopec, asi po míli nacházíme miniaturní pramínek vody, hrníčkem si nabereme vodu do láhve. Za další míli si stavíme na trávě stany, výhled máme do celé doliny. Zapadá slunce. Je jasné, že bude v noci zima, podzim se blíží. Marťa mi půjčuje péřovou bundu, je to kámoš. Za celý den nespadla ani kapka. Výška 3.750 m.
16 mil + 980 m – 183 m
Moje útrata: 0
31.8.2025 neděle – Saddle – Spring Creek Pass – 356. míle
Noc byla chladná, díky půjčené péřovce mi bylo krásně teplo. Ráno nám mrznou prsty, kávička všechno zachraňuje. Vycházíme po osmé. Míjíme jednodenní hikery, kteří přichází zdolat místní čtyřtisícovky.
Kocháme se pohledem na okolní Skalisté hory. Vysoké kopce a zatravněná sedla. Držíme se stále lehce pod 4.000 metrů. Na nebi se honí mraky, snad nebude pršet.
Po sedmi mílích jsme u Middle Mineral Creeku. Vaříme si oběd. Kousek od nás se v mělkém jezírku prochází mladý los. Vůbec si nás nevšímá. Sušíme stany, ale ani to nestihneme a začínají padat kapky. Balíme a vyrážíme, v dešti se dá pouze jít.
Přecházíme nejvyšší bod této části trailu vysoký 3.924 m. Zdoláváme dvě sedla. Nakonec začínáme dlouhý sestup. Nesnáším chodit v pláštěnce, musím ji mít celé odpoledne. Navíc je docela chladno.
V podvečer sestupujeme do sedla Spring Creek Pass. Bereme si z potoka vodu na noc. Na parkovišti si čteme tabule a přemýšlíme, kde postavíme stany. Přímo tady to nejde, bylo by to na pokutu 105 $, jeden hiker tuto zkušenost popsal na FarOut. Parkoviště je pouze denní areál. Musíme kousek popojít do lesa.
Oslovuje nás zmrzlá hikerka s červeným nosem. Sedí v autě a topí si tam. Zmokla a je jí velká zima. Stan má taky mokrý. Nabízí nám ráno odvoz do městečka Lake City, to bereme. Kolem osmé se tu máme objevit.
Popojdeme do lesa asi půl míle, kde si stavíme stany. Vařím si k večeři poslední jídlo. Bramborová kaše s tuňákem. Procházeli jsme dnes nádhernými horami, ale díky tomu dešti a chladu to bylo docela náročné. Nejtěžší úsek nás ale teprve čeká. Zbývá nám ještě asi 9 dní treku v horách kolem 4.000 metrů. Bohužel to vypadá, že léto skončilo. Výška 3.350 m.
17 mil + 1.000 m – 1.450 m
Moje útrata: 0
1.9.2025 pondělí – Spring Creek Pass – Lake City – 356. míle
V noci hodně chladno. Ráno je námraza. Zima přichází. Odcházíme o půl osmé, přesunujeme se jen kousek na silnici do sedla na stopa. Jenomže naším směrem do městečka Lake City skoro nic nejezdí a pokud něco jede, tak stejně nezastaví. Naštěstí svítí slunce, obloha je modrá.
Stojíme na sedle hodinu a půl. Naše včerejší známá co nám slíbila odvoz ještě nevstala. Její auto je stále na parkovišti.
O půl desáté po dvou hodinách nám zastavuje Bill matematik v důchodě. O víkendu kempoval v horách kousek za sedlem. Teď je na cestě domů do Grand Junction. Po půl hodině nás vysazuje v Lake City. Není to ani tak město jako v údolí pod horama pár hotýlků a chatových komplexů. Vypadá to tu moc hezky a klidně, líbí se nám tady.
Překvapivě tu nemám signál, jdeme tedy na kafe do prvního podniku. Snídani tu nenabízí, dávám si tedy kávu za 5 $, Martin nechce nic. Mají zde ale wifi. Žádné rozumné ubytování nenajdeme.
Jdeme do Visitor Centra. Po cestě se ptáme v obchodě, ochotný prodavač nám doporučuje Hangout hostel, volá tam a dělá nám rezervaci. Stejně se jdeme ještě podívat do Visitor Centra. Paní nám radí dva hotely, údajně jsou levné. Volá tam, v Matterhorn Inn to nikdo nebere, ve druhém Bushwhack Lodge chtějí za pokoj 140 $, tak to bereme.
Vracíme se přes celé město do Lodge. 140 $ stojí pokoj s jednou postelí, se dvěma postelemi už je to 180 $ a pokoj nám dají až ve čtyři. To už se nám moc nelíbí, tak se vracíme na konec města do hostelu.
Hangout hostel je super místo, platíme dohromady 90 $ i s praním. Pracuje tu holčina ze Slovenska Dominika. Dostáváme dvě postele ve čtyřlůžkovém pokoji, zatím jsme tu sami. Sprchujeme se a pereme. Hned vedle jsou potraviny. Nakupujeme plno jídlo na trail, plyn, na oběd vajíčka a zeleninu. Platím 107 $, to je teda pálka.
Odpoledne odpočíváme, ležíme na pelechu a plánujeme další cestu. Čekají nás hory nad 4.000 metrů. Noci budou chladné, s tím nic nenaděláme. Jde do tuhého.
Večeříme v restauraci patřící hostelu pečeného lososa se sladkými bramborami, je to výborné. K tomu pití a pistáciový desert jeden napůl. Platíme za osobu 36 $. Ještěže budeme další čtyři dny v horách. Výška 2.650 m.
Moje útrata: 193 $
2.9.2025 úterý – Lake City – Saddle – 368. míle
Po šesté jsem vzhůru, vařím si kafe. Většina hikerů odchází, mají domluvený ranní odvoz na trail. My nespěcháme. K snídani smažíme vajíčka. Voláme z wifi domů. Kolem půl deváté odcházíme, líbilo se nám tu.
Hned na silnici před hostelem začínáme stopovat, řidiči nám ale ukazují, že jedou jenom kousek. Postupně dojdeme do centra, stále nikdo nestaví. Místní pastor nás informuje, že v 11 hod jede shuttle do sedla z Hiker Centra. To víme taky, jen jsme chtěli být na trailu trochu dříve.
První nám zastavuje pán s obytnou nástavbou na autě, musí nejprve uklidit, abychom se tam vlezli. Říká, že nás vezme pár mil za město. Super. Jenomže po chvilce zjišťujeme, že jeho cíl je na opačné straně, než potřebujeme. Objeli jsme dva bloky a vysazuje nás kousek od místa, kde nás naložil. Druhý stop je biker, ten už ví kam jede a sveze nás 3 míle za město na výpadovku k našemu sedlu. Říká, že bude brzo v horách sněžit, to jsme zrovna slyšet nechtěli. Do třetice nám staví krásné žluté auto. Gustav s manželkou z Duranga nás odváží do Spring Creek Pass. Jsou úžasní, jedeme vyhlídkovou jízdou, paní nám vypráví o zdejší přírodě. Žila i chvíli v Evropě. Loučíme se objetím, prosí mne abychom každému řekli, že oni nejsou stejní jako jejich prezident. Skvělí lidi.
Na sedle jsme až v 11 hodin, zase to byl dlouhý stop. Problém je, že místní mají v autech neskutečný čurbes, plno krámů, takže si vlastně ani nemáme kam sednout. Na sedle je několik hikerů, kteří se od rána snaží dostat do města, za chvíli přijede shuttle, tak je všechny odveze.
Ze sedla se vydáváme po naší stezce na jih, ty těžký batohy plný jídla jsou za trest. Krajina je ale úchvatná, tak na těžký náklad zapomínáme a kocháme se, kolem nás samé hory a jezera.
První voda je po 9 mílích, není přímo na stezce, včera jsem studovala popis jak ji najdeme, bude to ještě sranda. Tuto vodu ale nutně potřebujeme, dalších 10 mil není. Problém se vyřešil sám. Pod stezkou, uprostřed louky sedí hiker, určitě je u té vody. S hikerem je černý pejsek, jmenuje se Benny a když na ni zavolám jménem, tak se ke mně přijde pomazlit. Co asi dělá moje Cherry? Voda je jen takový malinký pramínek.
Nakládáme si do už tak dost těžkých batohů další 3 kila vody. Myslím, že se blížím k maximální nosnosti mého batohu. Popojdeme s tím nákladem ještě 3 míle a 300 výškových metrů. Dál už jít nechceme, stoupali bychom do výšky nad 4.000 metrů. Dole ve městě má být ráno -1 stupeň, kolik bude tady na horách o tisíc metrů výš nechci ani domyslet.
Stavíme stany kousek pod sedlem v relativním závětří. Drobně sněží, chvílemi svítí slunce. Noc bude mrazivá. Výška 3.800 m.
12 mil + 746 m – 268 m
Moje útrata: 0
3.9.2025 středa – Saddle – Stream – 384. míle
Nemrzlo a tak jsme se dobře vyspali. Tady na hoře je tepleji, než dole v údolí u jezer. Muselo být těsně nad nulou. V hostelu jsem si vzala z hiker boxu spodky a fleece bundu, díky tomu a Marťové péřovce jsem v teple.
Po ránu nás dohání Benny, hladím ji a mazlím. Moc nám to dopoledne neodsejpá. Pořád někde zastavujeme, fotíme, telefonujeme domů a kocháme se. Máme signál, tak kontrolujeme předpověď. V pátek má docela dost pršet, to budeme zrovna naposledy dokupovat jídlo v Silvertonu. Chvíli o tom přemýšlíme a raději si děláme nevratnou rezervaci pokoje v motelu. Už to tu znám, na poslední chvíli se všichni pohrnou pod střechu a ubytování bude vyprodané, navíc začíná víkend. Bude to náše poslední noc ve městě před dokončením trailu.
Přecházíme nejvyšší bod Colorado Trailu, leží ve výšce 4.050 metrů. Marťa si ještě vyběhne na Coney Point 4.064 m. Já si zatím vařím kafe. Scházíme po široké prašné cestě, sdílíme ji se čtyřkolkami. Jak nás míjí máváme na sebe. U odbočky na pěšinku někdo z nich nechal pět plechovek piva pro hikery. Jsou zlatí, akorát abstinenti utřou hubu. Marťa jedno pivo vypije a jdeme dál.
Celý den máme neskutečné výhledy na okolní hory, jezera a vůbec celou přírodu. Všechny fotky co vyfotíme vypadají jako kýče, nedá se to popsat, musí se to vidět.
Přešli jsme několik sedel a údolí. Dnes máme štěstí na losy, vždycky je zahlédneme v blízkosti jezer. Včera nám přes cestu přeběhl kojot. Nejvíce vídáme jelínky. Potkali jsme lovce, jako zbraň měl kuš s optickým zaměřovadlem. Loví právě ty jelínky.
Potkáváme teď občas nějakého hikera, který jde do Denveru. Chvíli jsem si povídala s Mr Cleanem z Oregonu. Tahala jsem z něj rozumy o Oregonské pobřežní stezce. Šel ji před několika lety, spoustu malých měst na cestě, silnice stopoval, chodil jen přírodní stezky. Věřím, že to musí být krásné. Kdysi jsem se procházela po pobřeží Tichého oceánu, trochu severněji ve Washingtonu, rozeklané pobřeží, nádhera. Ráda bych se tam vrátila. Mr Clean vychvaluje Oregon Desert Trail, údajně ho skoro nikdo nezná. Bude to pro opravdové dobrodruhy, 40 % trailu vede přírodou bez stezek. Bude to asi docela náročné. Doma se na to podívám.
V podvečer už vyhlížíme, kde si postavíme stany, jenže nemáme vodu. Samá vyschlá koryta, Marťa musí sejít několik set metrů do doliny, než vodu najde. Míjíme Benny se svým parťákem Peterem, taky si už postavili stan. My popojdeme ještě asi půl kilometru, než si taky stany stavíme. Výška 3.900 m.
16 mil + 1.000 m
Moje útrata: 0
4.9.2025 čtvrtek – Stream – Animas River – 405. míle
Ráno modré nebe, vycházíme před osmou. Dnes potřebujeme ujít co nejvíc kilometrů, zítra má pršet, v dešti se nám moc jít nechce. Do Silvertonu to máme, ale ještě daleko, dříve než zítra tam nebudeme.
Celé dopoledne šlapeme po horách pod hranicí 4.000 metrů. Nádherné výhledy na všechny strany.
Křižujeme prašnou silnici, kde jezdí čtyřkolky. Jedna nás mine, zastaví a pak k nám začne couvat. Nejspíš dostaneme další trail magic, cola by bodla. Starší pán nám nabízí, že nás spolu vyfotí u tabule CT. Nechce se nám ani trochu, ale je nám hloupé odmítnout, tak se tedy od něj necháme vyfotit. Pěkně poděkujeme.
Hledám na mapě náš rezervovaný hotel v Silvertonu a nějak mi to nesedí. No jasně, rezervovala jsem hotel v Silverthorne u Friska. V úplně jiném městě, než potřebujeme. To se může stát jenom mě. Rezervace je nevratná a nemáme zítra v tom dešti kde spát. Paráda. Až budeme na signálu, tak zkusím požádat o zrušení rezervace bez poplatku, za to nic nedám.
Obědváme po 6 mílích o půl dvanácté. Honí se mraky, raději se najíme zavčas, vypadá to na déšť. Stihneme všechno uvařit a sníst a taky zabalit. Chvíli po té začíná pršet.
Nedá se nic dělat musíme se obléci, Marťa má svůj deštník, já jdu do pláštěnky. Nesnáším ji, brání mi ve výhledu. V dešti se nedá nic jiného dělat, než jít.
Prší celé odpoledne. Sestupujeme z hor do údolí podél potoka Elk Creek. Potkáváme kolem potoka poměrně dost turistů, mají tu postavené stany. V tom dešti to moc nechápu, někteří sedí pod stromy na židličkách, jsou to asi spíš rybáři. Hikeři šlapou proti nám, nezávidím jim to, jdou v tom dešti vysoko do hor.
Po šesté hodině přestává pršet, stejně jsme dost mokří. Začínáme hledat místo na stany, několik jsme jich našli, ale kolem je velké množství nakloněných mrtvých stromů. Nakonec sejdeme do údolí až k železnici. Stany stavíme pod velkým stromem kousek od kolejí. Stihli jsme to s posledním světlem. Vaříme už za tmy. Máme toho dneska dost.
Zítra nám zbývá vylézt do sedla Molas Pass 8 kilometrů k silnici 550. Tam budeme stopovat do městečka Silverton. Pokusíme se tam najít ubytování na jednu noc. Nakoupíme jídlo a vrátíme se na trail. Zbývá nám poslední etapa stezky, máme to spočítáno na pět dní. Výška 2.750 m.
21 mil + 690 m
Moje útrata: 0
5.9.2025 pátek – Animas River – Silverton – 410. míle
Noc klidná, bez deště. Ráno vypadá obloha nadějně. Rychle balíme, o půl osmé vycházíme. Čeká nás 8 kilometrů do kopce do sedla Molas Pass.
Stezka vede nejprve kolem kolejí, jezdí zde turistický vláček z Duranga. Stoupáme po serpentinách do kopce. Okolní hory jsou v oparu, mraky se honí, bude brzy pršet. Za dvě a půl hodiny jsme na sedle.
Marťa stopuje, já chytám signál a posílám žádost na booking o bezplatné zrušení rezervace hotelu ve městě stovky mil od sud. Píšu jim, jak hloupou jsem udělala chybu. Marťa mezitím stopl bikery. Bere nás kluk, který přijel vyzvednout svou přítelkyni. Včera dokončila na kole CT. Trail ji trval 15 dní, 60 % cesty kolo tlačila, jen 40 % jela na kole.
Vystupujeme na hlavní ulici v Silvertonu. Hledáme ubytování, obvolávám hotely, ale ubytování je drahé. Hostel je plný, dvoulůžkový pokoj stojí 250 $. Nakonec jsme úspěšní v Triangl Motelu. Za dvoulůžkový pokoj chtějí 143 $, ale pokoj by nám dali až ve tři, což je za 4 hodiny. Začalo pršet. V pláštěně se jdeme do hotelu podívat. Recepční nám nabízí hned apartmán s kuchyní za 160 $. Bereme to.
Volám do hotelu, kde mám tu nešťastnou rezervaci. Paní je milá, nemá se zrušením problém, ale říká že ten požadavek musí přijít z bookingu. Hledám teda telefon kam na booking zavolat, než ho najdu tak mi přichází z bookingu zpráva, že mám rezervaci zrušenou zdarma. Jsou to hodní lidi, ušetřila jsem 150 $.
Přestává pršet, jdeme si vyprat do centra. Zrovna přijíždí historický vláček z Duranga. Parní lokomotiva je překrásná. Vystupuje spouta lidí a zaplňuje město. Dáváme si prádlo do pračky a hledáme restauraci na oběd, všude je plno lidí. Nakonec si objednáváme hamburgery s hranolkama a colou naproti nádraží. Už zase leje, jsme rádi, že máme dnes střechu nad hlavou.
Jídlo na posledních pět dní si nakupujeme v grocery téměř naproti hotelu, vše je zde extra drahé. Za můj nákup platím 120 $, nenadělám nic. Naproti v železářství prodávají jídlo pro hikery, ceny výrazně nižší, ale koho by to napadlo. Plynové kartuše jsou v celém Silvertonu vyprodané. Budeme muset vystačit se zbytky plynu, které máme z Lake City.
Zbytek dne trávíme odpočinkem na motelu. Marťa lepí karimatku, uchází mu u ventilku stejně jako ucházela moje. Máme kuchyni, tak si vaříme kávičky a čajíčky. K večeři budou míchaná vajíčka. Výška 2.830 m.
5 mil + 680 m
Moje útrata: 224 $
6.9.2025 sobota – Silverton – Cascade Creek – 424. míle
V noci byl před motelem pěknej rachot, jakoby někdo vyskládával náklad z celého náklaďáku. Až ráno jsem pochopila co se dělo, povalené popelnice, v recepci mi potvrdili, že tu byl v noci medvěd. Kdybych nebyla líná vstát mohla jsem ho vidět, celý prostor před motelem byl v noci osvětlený.
Někteří hikeří zůstávají ve městě ještě jednu noc, na dnešek je špatná předpověď, celé odpoledne má pršet. My zůstat nemůžeme, nemáme dost času, prostě musíme šlapat i v dešti. 13. září nám letí z Denveru letadlo domů. Další hikeři z hostelu Avon si domluvili odvoz na trail v 6:45 aby stihli něco ujít, než začne pršet. Na nás je to teda brzy. Vstali jsme o půl sedmé a udělali si k snídani smažená vajíčka. O půl deváté odcházíme a jdeme na stopa.
Trvá to asi 5 minut, než nám zastaví manželé v důchodu, jistě přes osmdesát. Jsou z Texasu, tady si koupili před dvaceti lety domek a tráví zde každé léto. Brzy už pojedou domů, podle nich v této době už bývá na vrcholcích hor sníh. No jsme rádi, že letos zatím v horách nesněží. Před devátou nás vysazují na sedle Molas, kde jsme včera trail přerušili. Další skvělí lidi, celou cestu jsme si povídali.
Slunce svítí a jde se nám krásně. Nádherné hory kolem nás. Poslední týden by měl být trail nejhezčí, tak jsme na to zvědaví. Neseme si jídlo na posledních pět dní. Do konce trailu nám zbývá již jen 73 mil.
Je sobota, po naší stezce jezdí bikeři a občas proběhne běžec. Je skutečně krásný den. Po jedenácté se zatahuje. Raději sníme předem připravený oběd. V dešti se jídlo špatně chystá a v podstatě i jí. Sotva jsme po obědě začíná pršet, nejprve jen přeháňka, později vydatně prší.
Naštěstí jdeme řídkým smrkovým porostem, stromy jsou zdravé, žádný kůrovec. Pod stromem se dá v suchu odpočinout, potřebujeme občas sundat batohy.
Zrovna když potřebujeme přejít sedlo, ve výšce 3.800 metrů, tak se přidává bouřka. Hromy jsou slyšet blízko sedla, nemáme jinou možnost musíme sedlo přejít. Scházíme do doliny, po cestě potkáme dva malé tarpy, určitě to jsou hikeři. Moc jim to tedy nezávidím, půl kilové tarpy na takovýto déšť nejsou nejlepší. My máme s Marťou stany Big Agnes, váží sice skoro kilo, ale deště se bát nemusíme.
Scházíme k potoku Cascade Creek, tečou zde vodopády. Jsou sice teprve čtyři hodiny, ale toho deště už mám plné zuby. Pod velkými smrky objevujeme poměrně suché plácky. Stavíme tu stany. Pršet má až do večera. Vařím si malý čaj, abych se trochu zahřála. Kafe nebude na to nemám dost plynu.
Nezbývá, než ležet ve spacáku a čekat až ten déšť přejde. Smrky už propršely, ochranu nám poskytly jen při stavění stanů. Čtu si knihu Mozaika Iránu od Lenky Hrabalové, moc se mi to líbí. Později si pouštím dokumentární film o žralocích. Zítra má být počasí o dost lepší. Výška 3.330 m.
14 mil + 678 m – 672 m
Moje útrata: 0
7.9.2025 neděle – Cascade Creek – Stream – 439. míle
Noc byla klidná, bez deště. Ráno je opar, postupně ho slunce protlačí a máme jasnou oblohu. Nenecháme se mýlit, kolem oběda bude zase pršet, jen je otázka kolik toho spadne.
Po osmé vycházíme, pofukuje vítr. Chytáme dokonce signál, píšeme domů, že žijeme. Začíná krásný den v horách. Stezka vede hned od začátku do kopce, alespoň se zahřejeme a uschnou mi mokré kalhoty a boty. Vzala jsem si včerejší promočené ponožky, nemá smysl si brát suché do durch promočených bot.
Před polednem zastavujeme u jezera. Marťovi zase uchází karimatka. Nafukujeme ji a v jezerní vodě hledáme, kde uchází. U ventilku, kde jsme to lepili na motelu nic neuchází. Po chvilce laborování ve vodě nacházíme díru na kraji madračky, tohle je jasné propíchnutí. Marťa na to dává latu, snad to bude držet. Z jezerní vody, ve které plavou kačeny si vařím kafe. Oběd máme jinak studený, chleba se sýrem. Vysušili jsme stany, spacáky a pláštěnu.
Odpoledne spadne pár kapek, nevytahuji ani pláštěnu. Potkáváme pár bikerů, jinak jsme v divoké přírodě sami. Hory kolem nám vyráží dech. Stezka vede po úbočí hor, traverzujeme kopce, scházíme a vycházíme serpentýny. Přecházíme dvě horská sedla.
Zase si musíme hlídat vodu. V podvečer scházíme do doliny, kde teče potok. Nabíráme každý 4,5 litru. Další voda je za 15 mil, tedy až někdy zítra odpoledne. Ujdeme s tou zátěží asi půl kilometru, pod stezkou ve smrkovém lese vidíme rovinu.
Před šestou hodinou si stavíme stany. Je zde dokonce ohniště a nachystané dřevo. To se nedá jen tak přehlídnout. Po včerejším lijáku je sice všechno ještě mokré, ale oheň stejně za chvíli hoří. Vaříme si na něm horkou vodu na zalití dehydrovaného jídla. Dnes máme vepřové s rýží, je to skvělé. Ušetřili jsme plyn, akorát smrdíme od ohně a všechno máme očouzené, ale jsme šťastni.
Dnešek byl nádherný den v horách, neskutečně jsme si ho užili. Vůbec nám nepršelo. Pomalu se nám to krátí. Zůstává nám do konce CT do Duranga něco přes 70 kilometrů Skalistými horami. Výška 3.220 m.
15 mil + 800 m – 816 m
Moje útrata: 0
8.9.2025 pondělí – Stream – Indian Trail Ridge – 457. míle
Noc opět teplá, předpovědi, že už bude jen zima se naštěstí nenaplnily. Dobře, že jsem nechala v Silvertonu mikinu, kterou jsem si půjčila v Lake City. Snad ještě někomu poslouží. Já bych ji nesla zbytečně.
Stezka pokračuje jehličnatým lesem. Nejprve klesáme, později musíme opět do kopce. Stezky jsou zde pohodlné, žádné výmoly nebo kamení. Pokud se jde do kopce, tak jsou to většinou serpentýny s mírnějším sklonem, jen je těch serpentýn hodně, cestu to o dost prodlouží.
Celý den je polojasno. Podle předpovědi má pršet až zítra odpoledne. Od středy se počasí na pár dní zkazí, pršet bude zase vydatně. Doufám, že až to začne, budeme už v Durangu. Dnes si ale užíváme ještě sluníčka.
Potkáváme několik hikerů, kteří právě začali v Durangu Colorado Trail, čeká je přibližně měsíc cesty do Denveru. Všichni bez výjimky nám gratulují, my trail právě dokončujeme. Zbývá nám už jen pár kilometrů, poslední dva dny na trailu.
Po 13 mílích nabíráme z malé strouhy vodu. Bereme si každý 3,5 litrů vody. Další voda je za 9 mil, tam dojdeme zítra dopoledne.
Stany stavíme v sedle na hřebeni hor. Myslím, že dnešní noc bude takové rozloučení s vysokými horami. Nad stany nám hvízdá vítr. Ochlazuje se. Výška 3.600 m.
18 mil + 800 m
Moje útrata: 0
9.9.2025 úterý – Indian Trail Ridge – Gate – 476. míle
Probouzí mne hrom. Bouřka po ránu, to tu dlouho nebylo. Černé nebe, chvíli raději počkáme ve stanu. Snídám ovesnou kaši bez mléka, už to nemůžu ani cítit. Těším se na normální jídlo. Máme signál, stahuji si pracovní meily, prázdniny skončily, je nutné se vrátit do práce.
V devět hodin černé mraky ustupují, balíme mokré stany a vyrážíme. Potřebujeme dnes ujít co nejvíce mil, tak abychom zítra doběhli do Duranga co nejdříve a stihli si ještě prohlédnout město.
Po hodině na chvilku zastavujeme, dochází nás hiker, chvíli si povídáme. Taky plánuje dokončení trailu na zítra. Musíme se pohnout. Výhledy na okolní hory jsou opět kouzelné.
Celé dopoledne šlapeme do kopce. Po jedenácté jsme u první vody dneška. Další voda je zaznačena až za 8 mil, musíme tu tedy poobědvat. Na téměř prázdné plynové kartuši si vařím kafe, bez něj by to nešlo. Čaj už ale nedělám, potřebuji si dnes uvařit ještě večeři a zítra ráno snídani, jestli mi plyn vydrží neví nikdo. K obědu si chystám chleba se sýrem Veselá kráva, mám čtyři trojúhelníčky. Najednou se tu objevuje Benny s Peterem. Neviděli jsme se čtyři dny. Benny je úplně hotová chudinka, unavená a nevyspaná. Ani mazlit se nechce. Dělím se s ní o můj oběd, dva sýry ji věnuji. To ji probere, vděčně mne olízne. Peter říká, že největší problém je, že se dostatečně nevyspí, tak to přesně vím taky. Jdou napřed, snad se ještě uvidíme.
Přecházíme sedýlko a klesáme po kamenité stezce. Klábosíme o blbostech. Špatně šlápnu na levou nohu a podvrtnu si kotník, zařvu bolestí a letím do škarpy. Spadla jsem na uschlý strom, ze kterého trčí plno větví, divím se že jsem se na nějakou nenapíchla. Kotník se naštěstí vrátil na své místo. Mám poškrábané nohy, ohnutou hůlku a roztržené kraťasy. Marťa mne z té škarpy vytáhne, vypadá to že jsem v pořádku, jen trochu otřesená. Marťa mi bere tyčky od stanu a elektroniku, trochu mi tím odlehčil batoh. Pomalu nohu rozcházím.
Po čtyřech dnech potkáváme potok s tůní, ve které se můžeme vykoupat. Smývám si krev z nohou a chladím kotník. Koupel se hodí, zítra budeme ve městě. Marťa opět opravuje karimatku, lata nedrží madračka stále uchází. Nyní používá lepidlo, tak jsem zvědavá na výsledek.
Na 15. té míli si nabíráme vodu na noc. Máme v plánu ujít ještě několik mil. Stezka je nyní naštěstí pohodlná, do kopce se mi jde dobře nemusím se soustředit na každý krok. Míjíme Petera s Benny, staví si stan. Benny je už bez brašen, je veselá, dneska už nikam nemusí. Mazlí se s náma.
Místa na stany jsou nyní celkem vzácná. Po 19 ti mílích stavíme stany na prašné vyhlídce plné kamení. Stelu si pod karimatku všechny věci co mi zůstaly. Nechtěla bych karimatku poslední noc propíchnout.
Dnes jsme poprvé zaznamenali přítomnost medvěda, na cestě jsme viděli jeho stopy. Večer nás ale zatím otravují jen chipmunkové. Musím odnést odpadky dál od stanu a zatížit je kamenem. Snad už dají pokoj.
Do konce trailu to máme 7 mil. Dnes je poslední noc ve stanu. Výška 2.650 m.
19 mil + 800 m
Moje útrata: 0
10.9.2025 středa – Gate – Durango – 483. míle
Noc byla teplá, je vidět že jsme sestoupili o 1.000 výškových metrů. Ráno ještě řeším po meilech problémy s mojí zablokovanou kreditkou. Konečně se mi ji podařilo odblokovat. Paráda.
Po osmé vycházíme na posledních 7 mil. Většinou vede cesta z kopce. Máme rozporuplné pocity. Jsme unavení a hodně se těšíme domů. Na druhé straně je nám líto, že naše letní dobrodružství ve Skalistých horách končí.
Potkáváme jednodenní turisty, všichni nám blahopřejí a dávají se s námi do řeči. Asi tak v jedenáct hodin jsme na konci Colorado Trailu. Fotíme se u tabule, společnou fotku nám dělá jedna turistka.
Potřebujeme se dostat asi 6 mil do centra města Durango. Čekáme chvíli na parkovišti, než někdo pojede. První auto nám zastavuje, uvnitř nemá řidič místo, lezeme teda na korbu. Cesta trvá jen chvíli, vystupujeme v centru Duranga.
Nejprve jdeme do Welcome Centra, kde je pro Colorado Trail hikery register a poster u které se thru hikeři fotí. Od obsluhy dostáváme nálepku a nášivku CT. Gratulují nám, jsou moc milí. Posílají nás do restaurace Carver Brewing C, CT hikeři tam dostanou pivo zdarma a údajně tam i dobře vaří. Stejně máme hlad, tak jdeme.
V restauraci si objednáváme burgera a je to ten nejlepší burger co jsme v Coloradu jedli. Dostáváme zdarma tmavé pivo a colu. Marťa si tu ještě kupuje triko Colorado Trailu.
Máme objednaný hotel na konci města, půl hodiny pěšky. Cena 85 dolarů za pokoj se nedala odmítnout. V centru jsou hotely za 200 až 300 dolarů na noc, je to holt turistické městečko. Pokoj dostaneme až ve tři, tak máme dost času si město prohlídnout. Vše se točí kolem hlavní ulice.
Zastavujeme se na autobusovém nádraží, jen si chceme potvrdit, že nám jede ráno autobus do Grand Junction v 6:30, tak jak jsme si to vygoglovali. Vše sedí, lístky si koupíme u řidiče. V Grand Junction přestoupíme na další bus do Denveru. Celkem pojedeme 12 hodin. Bude to dlouhá cesta.
Jdeme na kafe a zmrzlinu. Potom do potravin nakoupit ovoce. Po Durangu jezdí malé busy, vypadají jako staré tramvaje. Cena jízdy 1 $, my se ale chceme projít. Po třetí hodině dostáváme na The Junction Hotel klíče od pokoje, zrovna začíná bouřka a padají kroupy. Vyšlo nám to tak akorát. Na hotelu jsou pračky a sušičky zdarma, to vidím poprvé. O prací prášek prosím paní pokojskou, mluví jen španělsky. Pereme všechno včetně bot. Přichází další bouřky. Tři dny má pršet, pak se zase vyčasí. Doufám, že budou hikeři na trailu v pořádku. Výška 2.000 m.
7 mil + 50 m
Moje útrata: 101 $
11.9.2025 čtvrtek- Durango – Denver
Vstáváme v 5:30. Raním Durangem šlapeme na nádraží. V 6:32 nám jede bus do Grand Junction.
Očekáváme luxusní autobus se záchodem, tak jak to je napsáno na webu společnosti Bustang, ale přijíždí malý městský bus. Karty zde neberou, pouze hotovost nebo platbu přes aplikaci. Lístek do Grand Junction stojí 43 $. Za řidičem sedí paní průvodčí, platím jí v hotovosti 86 $. Na další autobus do Denveru už musím lístky koupit přes aplikaci. Hotovost nám došla. Celkem nás je v autobuse osm cestujících. Jedeme pomalu, přes hory, autobus se třepe, sedadla nemají odpružení. Cesta by měla trvat 6 hodin, tak uvidíme. Je to dobrodružství.
Vjíždíme do bouřky, padají kroupy a je černo. Dveře netěsní, tak do autobusu teče voda, sedím zrovna u těch dveří. Za chvíli jsme bouřce ujeli. Nikde jsem nezažila, tak rychlé příchody a odchody bouřek jako tady v Coloradu. Modrá obloha a za pár minut je na obloze peklo.
Po 6 ti hodinách jízdy jsme se dotřepali do Grand Junction, na minutu přesně. Za 10 minut nám jede bus do Denveru. Čekáme co zase přijede. Jsme docela překvapení, přijel krásný velký autobus s toaletou. Batohy nám ukládají zaměstnanci nádraží do zavazadlového prostoru. Pomáhají mi na mém mobilu aktivovat ve fialové aplikaci Bustangu jízdenky. Cesta do Denveru stojí zase 43 $ na osobu. Autobus je téměř prázdný, opět nás jede jen pár lidí.
Z Duranga s náma jede CT hiker. O půlnoci mu letí z Denveru letadlo domů do Georgie. Loni šel John Muir Trail v Sieře. Mám tento trail dlouho vyhlídnutý. Je to 212 mil cesty krásnými horami, včetně výstupu na nejvyšší vrchol kontinentálního USA Mt Whitney. K absolvování tohoto trailu je nutný permit a to je problém, zájemců je mnohem více, než permitů. Radí mi jak na permit, údajně směr Northbound je největší šance permit získat. No uvidíme.
Z Grand Junction do Denveru jedeme po dálnici, cesta je mnohem nudnější, než ta předchozí. Rezervuji hotel v Denveru Hampton Inn Downtown na dnešní noc v aplikaci booking, v tomto hotelu již máme zamluvenou páteční noc. Dříve jsem hotel na dnešek rezervovat nechtěla, kdybychom uvízli někde po cestě.
Dálkový autobus jede jako drak, nikde nezastavujeme. První zastávka je po 3 hodinách jízdy na benzince v Eagle. Řidič hlásí přestávku 10 minut. Z autobusu vystupuji pouze já, jdu si pro kávu a pití. Konečně cena za kafe jak si pamatuji z dřívějška, velká káva za 2 $. Asi jsem těch 10 minut nestihla, řidič si ze mne dělá srandu, že mi málem ujel, ale to nehrozí Marťa by ho nenechal. Jsou tu všechno pohodoví lidi. Druhá jízda z Grand Junction do Denveru má trvat taky 6 hodin. Jsem ráda, že máme jeden den rezervu a před letem domů se můžeme z přepravy vzpamatovat. V Denveru strávíme 2 noci. Čeká nás jeden odpočinkový den.
20 kilometrů před Denverem zastavujeme v koloně, postupně nás předjelo asi 30 policejních aut. Nevíme co se děje, náš řidič to odhaduje na nějakou střelbu. Po hodině a půl nás policie obrací na dálnici, vracíme se k nejbližšímu sjezdu, všude jsou ucpané silnice. Do Denveru na Union Station přijíždíme s 2,5 hodinovým zpožděním.
Je 9 večer, náš hotel je od nádraží 1 míli. Rádi se po 14,5 hodinách v autobuse projdeme. Kupujeme si kus pizzy, hlad máme značný. Před desátou jsme na hotelu, platíme 130 $ za noc. V ceně je snídaně. Hotel je luxusní, pokoj parádní.
Ve zprávách komentují naše zdržení. Policie honila nějakého darebáka, který ukradl auto. Policista zloděje postřelil a nabourali do sebe. Policista je zraněný, oba jsou v nemocnici. Celou dálnici ve směru na Denver uzavřeli až do rána, z důvodu podezření na radioaktivitu, víc jsme ze zpráv nepochopili. Výška 1.600 m.
Moje útrata: 168 $
12.9.2025 pátek – Denver
Hotelová snídaně je výborná, smažená vajíčka, maso, brambory, vafle, javorový sirup…
Dopoledne chodíme po městě. Nejprve si jdeme prohlídnout Capitol Hill, přístupný je i sál parlamentu a senátu. Vstup zdarma. Budova je impozantní.
Procházíme staré ulice, míříme na Larimer Squer. Čisté, krásné město. Málo lidí a ještě míň turistů.
Městská turistika je náročná. Bolí nás nohy, máme hlad a žízeň. Nejprve jdeme ale ještě do sportovního obchodu R.E.I., chtěla bych si koupit Altry Lone Peak 9 + wide, jenomže je nemají. Stejné boty mám na nohou, už jsem v nich nachodila 1.100 km a jsou stále dobrý.
Odpoledne si sedáme do mexické restaurace Casa Tequila. Objednáváme si pořádné jídlo. Hovězí a kuřecí steaky, krevety s rýží a fazole. Jídlo je výborné. Slavíme dokončený trail. Platíme dohromady s pitím a spropitným 86 $.
Jdeme si odpočinout na hotel. V podvečer vyrážíme do sportovního obchodu značky Patagonia. Kupuji si tu na příští hike triko s dlouhým rukávem a kapucí.
Večer už jen ležíme zničení na hotelu. Po městě jsme nachodili 15 kilometrů. Plavu chvíli v hotelovém bazénu, jsem tu sama. Výška 1.600 m.
Moje útrata: 115 $
13.9.2025 sobota – přesun domů
Na snídani si mažeme svačinky na celý den. Nechce se nám už utrácet. Do večera musíme s jídlem od snídaně vydržet. Večeři dostaneme v letadle.
V 11 hodin opouštíme hotel a oklikou jdeme na nádraží Union Station. Tady si musíme v automatu koupit lístky na letiště za 10 $ kus. Přistupuje k nám černoch a snaží se mám lístky prodat za 8 $. Netuším jestli to co nám chce prodat je platný lístek. Raději si kupujeme poctivě lístek z automatu. Černoušek se na nás mračí.
Vlaky jezdí přes den na letiště každých 15 minut. Cesta trvá něco přes půl hodiny. Nespěcháme, letadlo do Mnichova nám letí v 16 hod.
Přesuny jsou otravný a lety nekonečný.
Moje útrata: 10 $
Statistika:
- ušli jsme 502 mil + míle po městech
- 27 nocí ve stanu
- 9 nocí pod střechou
- útrata celkem 1.600 $
- letenka 22.000,- Kč