10.10. – 12.10.2025
10.10.2025 pátek – Valašské Klobouky – za Vlárskym průsmykem
Vstáváme ve čtyři, je to kruté. Jediný slušný ranní vlak do Valašských Klobouků jede z Olomouce v pět ráno. Přesedáme ve Vsetíně.
Před devátou si to s Cherry šlapeme do kopců. Mírně prší alespoň vyzkouším můj nový outdoorový deštník, který se upevňuje na batoh. Chvíli s ním bojuji, ale nakonec funguje docela dobře. Mám tedy omezený výhled, ale pořád lepší než pláštěna.
Po šesti kilometrech po zelené značce přicházíme k místu zvaném Požár, před týdnem jsem si zde vařila čaj. Dál už půjdu po červené. Pršet přestává.
U turistického přístřešku Láz si vařím k obědu nudlovou polévku a čaj. Jdou kolem houbaři a několik borců s batohy na noc, tak jako já. Je vidět, že se lidi nenechají odradit špatnou předpovědí.
Pokračujeme po loukách a přes lesy. Kvetou fialové krokusy, je to krása. Listí na stromech žloutne a hnědne, přitom krokusy kvetou.
Dostávám se na hranici se Slovenskem. Stezka vede chvíli po hranici, aby po pár kilometrech odbočila na Slovensko ke kapličce Brezová. Ze studánky si nabírám vodu. Vařím kafe, hlavně si tedy musím chvíli odpočinout, máme v nohách 16 kilometrů.
Dnes nacházím velké množství medvědích stop. Bude to asi tím, že je zem rozbahněná a stopy jsou hezky vidět. Cherry mi přestala nosit klacky. Čmuchá kolem stop a háže dlouhé, významné pohledy do lesa. Co vidí mi neřekla. Obecně se medvědů nebojím a taky je mým velkým snem u nás medvěda v přírodě zahlédnout. Ale asi to nemusí být zrovna dnes. Jsme v lese sami dvě, spěcháme do Sidonie.
Vesnička Sidonie je dlouhá několik kilometrů. Jeden místní občan v tričku a trenclích krmí mého psa starýma bramborama, které chtěl původně vyhodit do potoka. Než stihnu zareagovat Cherry má vše sežrané. Hospodu hodlám minout, je půl páté a chtěla bych ještě ujít pár kilometrů, než bude tma. Jenomže začíná zase pršet. Do hospody prostě musíme. K jídlu toho moc není, objednávám si jedno z mála teplých jídel a to klobásu.
V pět je po dešti, procházíme celou vesnicí. Ve spodní části bydlí trail angel a nabízí louku u potoka na stanování. Je to hezké místo označeno cedulí, ale hned u silnice a pak mám ještě hodinu světla.
Přecházíme Vlárský průsmyk a stoupáme po zpevněné cestě do lesa. Po 2 kilometrech za průsmykem stavím pod cestou v lese stan. Cherry už to zná, dostává večeři a trpělivě čeká až ji ve stanu ustelu a zavolám na její místo. Je to značný pokrok. V sedm už ležíme ve stanu, je tma tmoucí. Chvíli si budu číst a pak si pustím film. Krásný den je za námi. Výška 350 m.
27 km + 800 m – 850 m
11.10.2025 sobota – Za Vlárskym průsmykem – chata Vyškovec
V noci pršelo a bylo teplo. Žádná zvířátka nepřišla. Po sedmé je po dešti, tak vstáváme. Balím mokrý stan, vysuším ho nejspíš až doma. Na dnešní noc máme objednanou turistickou chatu Vyškovec. Pejsek si to zaslouží.
V mlze stoupáme do kopců. Ze včerejška mi zbylo trochu vody, bude mi to muset stačit k první studánce. Vyšlapaly jsme k Pod Hrachovým. Jakmile jsme ve výšce nad 600 metrů, tak se začínají zase objevovat medvědí stopy. Rozpal mezi některými stopami je docela velký, malé zvíře to být nemohlo. Na cestě leží tři obrovské hromady medvědích hoven.
Přecházíme Javorník 783 m a Čerešienky 758 m. Kopce máme sami pro sebe. Ve studánce u cesty nabírám vodu.
Na Peňažné zastavujeme a děláme si pauzu v turistickém přístřešku. Od rána máme v nohách přes 10 kilometrů. Vařím polévku, kávu a čaj. Přijíždí bikeři a trousí se turisti. Cherry na ně štěká, kdo ji hodí klacek, toho vezme na milost.
Za 10 kilometrů na nás čeká hospoda v Žítkové, těším se na ni. Pokračujeme vlhkým lesem, mlha se rozplynula a chvíli to vypadá, že slunce prorazí. Je skutečně krásný den. Na rozcestí Bašta opouštíme červenou značku.
Dál jdeme po žluté. Ještě chvíli sledujeme hranici. Nakonec sestoupíme do údolí k Hutisku. Musíme vylézt prudkým kopcem do Žítkové. V první hospodě nemají rádi psy, jdeme tedy do restaurace u hotelu Kopanice.
Nemám ani tak hlad, jako si spíš potřebujeme odpočinout. Něco málo sním, vypiju kafe a musíme se zvednout. Čeká nás posledních 8 kilometrů na chatu. Do tmy to musíme stihnout.
Seběhneme do údolí k silnici na Starý Hrozenkov. Pokračujeme do kopce po rozbahněné lesní cestě. Cesta je zničená těžkou lesní technikou. Po šesté hodině jsme na chatě Vyškovec pěkně zablácení.
Dostávám guláš, nějakou tu knedli dostane pes. Sprcha a postýlka. Pejsek je rád, že jsme pod střechou. Další krásný den je za námi. Výška 750 m.
28 km + 1.015 m – 648 m
12.10.2025 neděle – chata Vyškovec – Javořina rozcestí
Včera večer za námi přijel Aleš. Po snídani odváží auto na parkoviště Javořina a jde nám na proti.
S Cherry opouštíme chatu po deváté hodině. Stezka vede první 4 kilometry po silnici přes Mikulčin vrch, provoz je naštěstí minimální.
Konečně odbočujeme na lesní cestu. Podél cest je plno hub a hřibů, dneska všechno bereme. Těžký věci jsou v autě, batoh mám lehoučký. Místní lesy jsou nádherné, po medvědech tu není žádná stopa. S Alešem jsme se potkali někde na půli cesty.
Celý den si pouštím podcasty s Danou Drábovou. Nejvíc se mi líbí, když mluví o tom, proč si vybrala svůj obor. Nic jiného ji prý nezbylo. Šla jí matematika, ale nic si nepamatuje, proto si vybrala obor, kde se dá hodně věcí odvodit. Já to mám vlastně úplně stejně, matika byla můj předmět číslo jedna, jazyky mi fakt nejdou, moje paměť je mizerná.
Po poledni jsme na parkovišti pod Velkou Javořinou. Na nejvyšší kopec Bílých Karpat je to 8 kilometrů, to si necháme na příště. Sedáme do auta a jedeme domů. Hlavně Cherry je šťastná, že už nikam nemusí šlapat.
16 km