6.1. – 15.1.2025
6.1.2025 pondělí – Oasis Visitor Center – 10 Mile Camp – 10. míle
Ráno si píšu s domovem a kamarády. Nahrávám blog. Kolem mého stanu prochází dva hikeři, super nebudu na stezce sama. Timi dnes nikam nejde, čeká na zítřejší Kick Off, což je společenská událost pořádaná jednou ročně hikery a milovníky FT. Vypukne to zítra v campu pár mil od Oasis. Jsem pozvaná i já, spoustu jídla a povídání se zajímavými lidmi. Četla jsem o tom na FB, ale já na to moc nejsem, raději půjdu na trail.
Do registru jsem zapsala, že bych chtěla dnes spát ve 13. Míle Campu, jenomže jsem nevěděla, že je tento camp na 17. míli. To je na mne dneska moc. Chci si konečně udělat krátký den a pěkně si odpočinout.
Florida trail je značen oranžovou čarou většinou na stromech. V Oasis je oficiální start trailu. Začínám zde druhou etapu a to South Florida – 152 mil. Od rána je vedro. Nejprve se jde po travnaté pěšině, pak chvíli vodou a zase tráva. Blátivá stezka, nepodobá se to ani náhodou včerejší trase. Na chvíli zastavuji a hele vedle mne je malý had, vypadá jako by spal. Fotím si ho, kdyby se natáhl tak má délku 50 cm. Najednou zvedne hlavu a zasyčí na mne. Utíkám pryč. Pečlivě prohlížím na co šlapu.
Stezka jde borovicovými lesíky a cypřišovými hájky, tady je vždy voda. Občas se jde bahnem, vápencové podloží s obřími díry, je potřeba dávat pozor. Několikrát uklouznu, hůlky to vždy zachrání, ani jednou jsem nespadla. Kolem poledne jsem v 7. Mile Campu. Stolek a ohniště, ale žádný stín. Chtěla jsem si tu dát oběd, ale pořád nemám hlad a nejím. V kaluži si vyplachuji boty a ponožky od písku.
Nejsou zde žádné vodní plochy, tak jako tomu bylo poslední dny a proto tu nejsou ani vodní ptáci. Cesta je celkem zábavná, čekala jsem velké brodění jako včera, ale nic takového se nekoná. Jsem moc ráda, že jsem se nenechala odradit a prošla jsem včera Roberts Swamp. Bylo to pro mne velké dobrodružství a neskutečný zážitek. Tady už nic tak úchvatného zřejmě nezažiju. Každý rok je jiný, někdy je tu vody podstatně více. Letos je suchý rok.
Kolem druhé hodiny jsem v 10. Mile Campu. Moc hezké místo, borovice, stolek a ohniště. Stínu je tu také málo, ale něco si najdu. Na stole stojí dvě piva, to je milé, škoda že to není cola, alkohol nepiju. Nechám pivo pro další hikery. Stavím stan a jdu si do kaluže nabrat vodu na pití. Celá se v té kaluži umývám ale bez mýdla, taky peru triko a kraťasy, zase jen ve vodě.
Dělám si pohodičku, vařím nudlovou polévku. Čtu si knížku, večer si pustím film. Moje prasklé puchýře jsou plné špíny, jeden rozkuchám, vyčistím a namažu vazelínou. Ostatní nechám tak jak jsou, uvidím co bude fungovat lépe.
Přichází tři hikeři Disco, Kido a další kluk. Dívají se na fotku mého hada, neví co to je, ale rozhodně je jedovatý, což je tady skoro všechno. Jak zvířata, tak rostliny. Hikeři si tu dávají pauzu, dneska začali v Oasis. Přemýšlí že se nechají zítra večer odvézt na Kick Off ze silnice I 75. Na dnešní noc pokračují dál.
V campu zůstávám sama. V podvečer se zatahuje a začíná foukat. Jsem uprostřed nádherné divočiny úplně sama. Je mi dobře.
10 mil
Moje útrata: 0
7.1.2025 úterý – 10. Mile Camp – Oak Hill Camp – 23. míle
Noc byla teplá, spala jsem poprvé jen v tričku. V sedm opouštím nádherný camp. Stezka vede travnatou pěšinou mezi stromy. Převažují borovice, duby, cypřiše a malé palmy. Na cypřišíc visí bromélie, vypadá to že to těm cypřišům moc nesvědčí, jsou suché, možná že se ale na jaře zazelenají.
Netrvá to dlouho a jdu zase vodou, nejprve po kotníky, později po kolena. Voda se střídá se suchou zemí, jde se dobře. Od rána pofukuje a je to příjemné, není takové vedro jako včera.
Na 17. míli je trail uzavřený. Sice malým písmem píšou že vypalování porostu začne až od půlnoci, ale cestu už zavřeli, tedy jen 1 míli, dá se to nějak obejít. Jenomže zrovna v tom uzavřeném místě je 13. Mile Camp se stolem, mám tam naplánovaný oběd. Chvíli váhám, pak ale pokračuji po trailu, nikdo tu není. V campu si vařím nudlovou polévku a poprvé taky čaj. Mám málo plynu, tak si obvykle čaj a kafe vařím pouze ráno.
Další cesta vede vodou. Vzpomněla jsem si, že bude brzy gator hole, v mapě mám červený vykřičník, pamatuji si, že tam uvádí, že si tu díru s vodou hlídá velký aligátor. Na příští pauze se musím podívat co tam přesně píšou. Najednou je vlevo ode mne velká díra plná vody, tak nějak si tu aligátoří díru představuji. Dodatečně se dívám do mapy a bylo to ono. Žádný aligátor na mne nevyskočil už ani nezkoumám co se tam píše.
Poslední pauzu dělám na 21. míli, dál mne čekají 2 míle chůze vodou po kolena bez možnosti sundat batoh. Začíná to být opět vysilující. Ty 2 míle jdu 1,5 hodiny. Už toho mám dost. Ve 4 odpoledne jsem v Oak Hiil Campu. Na obědě jsem přemýšlela, že dojdu dnes o 3 míle dál, ale to už není reálné. Celá cesta je zase pod vodou. V Campu staví stany Disco s klukama a je tu ještě jeden další mladej kluk 26 let, jméno už nevím, je moc milej. Myslela jsem, že dnes potřebují dojít k silnici, aby stihli Kick Off, ale ten trvá tři dny, takže mají času dost.
Camp je temný, celý pod stromy. Stavím si stan na cestě, jinde už není místo. V campu je už několik týdnů batoh s komplet výbavou roztahanou na karimatce, někdo ho tu zanechal a teď tu straší lidi. Nikdo neví komu to patří, ale je to tu již dlouho. Doufám, že majitel netrčí někde v bažině. Vařím bramborovou kaši s tuňákem. Jako dezert lžička nutely. Musím ještě nafiltrovat vodu na ráno. Už to nechce téct, filtr je ucpaný.
Na zítra mi zbývá posledních 8 mil mokřadů, pak dojdu k silnici I 75, za ní je už normální stezka. U silnice je parkoviště, záchody a pitná voda. Na zítřek je hlášené chladné ráno, možná nejstudenější den v roce. Občas je tu k ránu námraza, tak doufám že to nebude zítra. Zase to byl nezapomenutelný den.
13 mil
Moje útrata: 0
8.1.2025 středa – Oak Hill Camp – Nobles Camp – 36. míle
Mlaďoch pěkně chrápal a byla mi zima. Moc dobře se mi nespalo, tohle místo se mi nelíbí. Vycházím po sedmé jako první. A hned do ledové vody. Za chvíli jsem promrzlá na kost, teplo teda není. Musím jít, jinak se nezahřeju.
Voda je mi po kolena, procházím jedním cypřišovým hájem za druhým. Konečně se mi taky podaří spadnout do vody, batoh je naštěstí v suchu. Můj první pád. Disco včera spadla třikrát. Z bromélie přede mne seskočí had a zmizí, vylekala jsem ho. Vypadal jako ten první, ale neměla jsem moc šanci si ho pořádně prohlédnout.
První možnost sundat batoh ze zad je po 3,5 mílích. Jsem hotová, šla jsem tento úsek 3 hodiny. Hluboká voda a hodně písčitého bahna. Ve vodě rostou vodní rostliny podobné jako v akváriích. Dnes jsem taky viděla dvě ploché rybičky. Zeleno žlutá asi 5 cm a hnědá s oranžovými oky asi 10 cm. Vypadaly jako akvarijní rybičky.
Zbývající 4,5 míle bažiny mi zaberou další 4 hodiny. To bahno neskutečně zpomaluje. Zastávky dělám jen minimální.
Ve dvě hodiny vylezu na parkoviště k silnici I 75 zašvihaná od bláta. Jsou tu velké záchody, pitná voda, automaty na pití a zmrzlinu. Dávám si do zástrčky nabít elektroniku. Hlavně se musím umýt, hadice s vodou jako v Oasis tu bohužel není. Musím si naplnit láhve vodou a jít se ven na trávu poumývat. Pro vodu jdu mnohokrát, než vypadám trochu k světu. Kupuju si nanuka a kávu. Píšu domů a nahrávám blog. Nejpozději ve 3 hodiny chci odejít, čeká mne ještě přes 5 mil cesty do campu. Nakonec odcházím až před 4, dřív jsem to nestihla. Kde je Disco a zbytek netuším. Žádný další hiker z bažiny zatím nevylezl.
Podcházím dálnici, procházím branou. Další registr, dávám do něj opět permit s mými údaji, dopisuji dnešní datum a campy kde chci spát. Je to spíš taková evidence než povolení. Ještě mám signál, tak si píšu s holkama. Najednou je 3 metry vlevo na mé cestě obrovský aligátor. Jak mám mobil v ruce tak ho fotím a utíkám pryč.
Těch 5 mil do Nobles campu mi zabralo 1,5 hodiny. Hodně spěchám rozhodně tam chci být za světla. Napočítám celkem 8 velkých aligátorů na mé straně kanálu, ostatní jsou naštěstí za vodou. Ani se nehli, nezajímám je.
V campu jsem o půl šesté, stojí tu dva stany FT hikerů. Dva chlapíci Bobby s kamarádem, mám radost že tu s těma aligátorama nebudu sama. Byl to zase nesmírně náročný den.
40 mil swampu tedy močálu mám za sebou. Dál už mne čekají pouze stezky a silnice. Bylo to náročné, ale nádherné dobrodružství. Nikdy na dny strávené ve floridských močálech nezapomenu. Patří to k těm nejzajímavějším turistickým zážitkům, na které budu vzpomínat.
Zítra mne čeká 13 mil ke kostelu do indiánské rezervace Seminole. Místní páter zřídil u kostela útočiště pro hikery. Dá se tam postavit stan, je tam dokonce sprcha. Musím se dát do kupy, mám rozmáčené nohy plné puchýřů.
13 mil
Moje útrata: 6 dolarů
9.1.2025 čtvrtek – Nobles Camp – Big Cypress Church – 48. míle
Po tmě ještě dorazil další hiker, postavil si stan blízko mne. Nad ránem byla zima, mrzla jsem jak králík. Podle předpovědi 5 stupňů, ale kdo ví. Teplý péřák je doma, ale zase se nedusím a netečou mi oči. Jsem celkem slušně alergická na peří.
Odcházím až po osmé, soused ještě spí. Dnes chci dojít do kostela a trochu si tam odpočinout. Čeká mne 13 mil. Nejprve je cesta nádherná, jdu zeleným tunelem. Kolem mne mokřady a velké množství ptáků. Aligátor žádný. Místní se jich nebojí, nebudu se bát ani já.
V půlce cesty se napojím na prašnou silnici a na ní už zůstanu. Nezáživných 7 mil. Běžně si v přírodě můžeš postavit stan, kde chceš pokud to vyloženě není zakázané a nebo nejsi na soukromém pozemku. Neplatí to však pro indiánské rezervace. Tady v rezervaci Seminole můžeš nocovat pouze na vyhrazených místech, což je třeba u kostela.
Ještě než do baptistického kostela dojdu píšu páterovi Paynemu, jestli bych si u nich mohla postavit stan. Za chvíli mám odpověď, že určitě a jestli chci spát uvnitř tak to také není problém. Jak dorazím mám mu zavolat. Super těším se.
V jednu odpoledne jsem v kostele. Páter mi přiděluje pokojíček, je to dětská herna a ukazuje mi celý areál. Sprchy, záchody, pračku, hiker box. Jenom zírám, je to ráj pro hikery. Sprchuji se po více než týdnu, komplet všechno peru. Z hiker boxu si beru ovesné vločky a ramen polévku, tu si hned uvařím. Za chvíli se začnou trousit ostatní hikeři většinou chlapi, všichni si stavějí stany na zahradě.
Rozkládám gauč, beru si kávičku a sušenky připravené pro hikery. Kostel vypadá úplně jinak, než u nás. Velká místnost se stoly a židlemi. Malý oltář a klavír. Koutek na kávu, čaj a velká lednička plná pití v plechovkách. Hned vedle je obrovská profesionální kuchyně jako v restauraci. Od pátera si kupuji plynovou kartuši, chce po mne 6 dolarů, dávám mu 10, nechci zpátky. Stejně ještě ráno hodím peníze do krabičky na donation.
Dívám se do FarOut na následující trasu. Vyřizuji si permit na další dvě noci. Jsou to campy po trase k jezeru Okeechobee. Permity jsou zdarma, jen se musí člověk zaregistrovat, vše jsem se dočetla ve FarOut. Zítra půjdu 18 mil a pozítří 16 mil.
Prádlo mi krásně uschlo. K večeři jsme dostali zapečené těstoviny, konečně normální jídlo. Doufám že se dnes na gauči dobře vyspím. Ráno má být opět zima. Další dny se má už oteplit, tak snad to tak bude.
12 mil
Moje útrata: 10 dolarů
10.1.2025 pátek – Big Cypress Church – Camp STA 5/6 – 66. míle
Ráno máme nachystanou kávu a sušenky. Je to tu skutečná oáza. Zapisuji se do knihy návštěv a do obálky dávám 20 dolarů donation. Vracím sandály do hiker boxu, najednou je tam plno dobrého jídla. Bobby z Orlanda co se spolu potkáváme už dva dny mi říká, že to tam právě dal. Poslal si sem balíček s jídlem a hodně mu toho ještě zbylo z minulých dní. Beru si to všechno a děkuji mu. Má radost, že mi to poslouží. Tím pádem nemusím nic dokupovat. Čekají mne 3 dny pustinou k jezeru Okeechobee. Dokupuji si na Airalo data na 30 dní a to 10 GB, taky plno hovorů a sms, ale ty určitě všechny nevyužiju. Platím za to 31 dolarů.
Po osmé odcházím, pastor s manželkou si zaslouží obdiv. Opouštím městečko Big Cypress, nejdu ani na snídani do General Store. V kostele jsem vypila dvě velké kávy, víc si jich do toho vedra dát nemůžu.
Stezka vede kolem silnice, po 4 mílích konečně odbočuje do pustiny. Stále je to zpevněná cesta kolem kanálu, ale asfalt vystřídal prach a to je přece jenom lepší. Od rána si pouštím audioknihu Drak spí, potřebuji být on line jinak mi to nehraje. Dat mám dost, alespoň si zpříjemním ten pochoďák kolem kanálu. Vydrží mi to do oběda, dál už signál není.
Asi po 8 mílích rostou u cesty palmy, v jejich stínu obědvám. Na tortilu si dávám šunku z plastové kapsičky. Vůbec to není špatný. Je mi divný, že nikdo nejde za mnou. Ráno jsem se u kávy zdravila se třema hikerama, na večeři nás tam bylo sedm. Asi vyrazí později.
Bez toho poslechu je ta silnice nuda. U mostu v polovině etapy je cache s vodou pro FL hikery. Asi tak 30 galónů vody. Vím o ní a počítám s ní, beru si 2,5 litru vody.
Posledních 7 mil před campem je obcházka z důvodu práce na silnici. Na FarOut napsal jeden hiker, že na té obcházce viděl pumu. Od rána se těším, že tu pumu třeba taky uvidím. Čím víc se blížím, tím víc si myslím, že bude asi lepší, když se nepotkáme.
Odpoledne vedro kumuluje. Jdu po cestě mezi dvěma kanálama a není se kde schovat. Jediná možnost jsou elektrické skříně, ty dávají slušný stín, většinou stojí u propustku mezi dvěma kanály. U jedné si chci sednout do stínu, ale nemám odvahu. U této propusti je neuvěřitelné množství aligátorů, určitě víc než padesát, kam se podívám tak jich je plno. Co tu žerou nevím, kapitán vznášedla říkal, že se požírají navzájem.
Ve čtyři hodiny jsem v campu, není tu ani noha. Camp je silné slovo. Na prostranství je vytyčeno území asi tak 20 x 20 metrů s cedulkou camp pro FT hikery. V blízkosti je přístřešek se stoly, záchodem a pumpou na vodu. Stavím si stan a jdu se usalašit do přístřešku. Poprvé používám oranžovou nádobku k filtru, údajně odstraní pesticidy a těžké kovy. Tady se pumpuje voda z kanálů a ta je zasažena zemědělskou činností. Filtrování je zdlouhavé, 3 litry mi trvají přes půl hodiny. Hned si taky ohřívám další kapsičku tentokráte těstoviny s fazolemi a tuňákem. Je to skvělé. Dostala jsem od Bobbyho samé lahůdky.
V šest večer jsem už ve stanu. Začíná se šeřit a venku budou řádit komáři, stejně jsem doštípaná po celém těle. Nikdo jiný do campu nepřišel. Nechápu to, kde jsou všichni? Že by tento nezáživný úsek objeli nebo si dali den odpočinku v kostele? Jenže všichni? Jiná možnost, kde postavit stan tu není až za dalších 16 mil. To se vždycky všichni hlásí, že jsou thru hikeři, ale jak přijde nějaká překáźka, kde kdo trail přeskakuje jako po másle. Třeba ještě přijde v noci nějaký rychlo chodec. Včera mi jeden hoch tvrdil, že jde v kuse FT, AT, CDT a PCT. Jenom jsem zírala. Někteří borci tu jsou hodně namakaný, chodí klidně 30 až 40 mil denně. To není nic pro mně. Já toho mám plné zuby i po těch dnešních 18 ti mílích.
18 mil
Moje útrata: 51 dolarů
11.1.2025 sobota – Camp STA 5/6 – L1 E Camp – 82. míle
Noc byla naštěstí teplá. Dnes mne čeká pouhých 16 mil do dalšího campu celou dobu kolem kanálu. Vstávám tedy až se světlem. Když vidím to množství komárů za mojí moskytiérou, tak se mi stan ani otevírat nechce. Hned se šplíchám repelentem, koupila jsem si doma na pod7kilo.cz malý přírodní repelent vhodný pro děti a docela tu funguje. Vařím si snídani, hlavně teda kafe, bez něho by to bylo těžký.
Vylézám ze stanu a jsem v šoku, na parkovišti stojí asi tak 20 aut. Nejspíš to budou lovci nebo pozorovatelé ptáků. Než sbalím stan, přijde ke mě babička s dalekohledem na krku, donesla mi 1,5 litru pitné vody. V ruce má 40 dolarů, ty mi naštěstí nedává. Možná si myslela, že jsem mladá hikerka, ty jsou pořád bez peněz. Peníze bych nepřijala, ale za pitnou vodu jsem vděčná. Můžu vylít pesticidovou vodu tak pracně přefiltrovanou.
Vycházím o půl deváté. Je nádherné ráno, obloha zatažená, všude kolem neskutečné množství ptáků. Místo abych se dojímala nad krásou nového dne, měla jsem si všimnout černého mraku. Najednou leje, než vytáhnu tenkou pláštěnku, tak jsem mokrá. Fouká a tak se mi nedaří pončo za 30,- Kč přetáhnout přes batoh, chybí mi tu Leňa. Nechávám tedy pláštěnu nasazenou jen na půl, teče mi na záda. Navíc nemám ani pořádně sbalený batoh, obě mikiny mám mimo nepromokavý vak. Teď už nenadělám nic. Prostě šlapu dál.
Prší přes hodinu, jak přestane, tak si okamžitě přebalím batoh. Uvnitř je vše suché. Můj nový batoh Hyberg Atila by měl být nepromokavý, ale nemá zatřené švy. Nechávám si mokré oblečení na sobě, rychle sním sušenky abych měla energii a šlapu dál. Jak jsem v pohybu tak mi skoro ani není zima. Akorát boty mám dost promočené.
Po 13 mílích cesty kolem kanálu jsem u zastřešených stolů. Těším se od rána, že si tu uvařím poslední nudlovou polévku, taky kafe a čaj. Jsou dvě hodiny odpoledne, jdu tedy hodně pomalu. Na stezce nacházím další zásobu vody, i o téhle vodě vím z FarOut. Beru si 2,5 litrů sebou do campu.
Po čtvrté hodině jsem konečně v campu. Je to stejný plácek 20 x 20 metrů. Tentokrát není v blízkosti parkoviště, takže tu není vůbec nic jiného. Jsem tu první. Stavím stan a konečně si můžu lehnout. Půl dne jsem byla mokrá, tak se do spacáku docela těším. K večeři si vařím bramborovou kaši s kuřecí kapsičkou z hiker boxu z kostela. To kuřecí mi moc nejede, tohle si zaručeně nekoupím. Sním to všechno, ale musím to zajíst sušenkou.
Čekám dneska v campu nával. Na dnešní noc je tento camp plně vyrezervovaný. Hikeři co by měli přijít půjdou asi z kostela a to je 34 mil, tedy 51 kilometrů. Jsou to borci, kteří takovou vzdálenost chodí běžně, nejspíš přijdou až po tmě.
Včera jsem potkala tak sto aligátorů, dneska žádného. Každý den je jiný. Stan mám postavený u vodního kanálu. Jestli bude v noci zima nevím, nemám signál, předpověď si nezkontroluji. Nejprve píšu blog, pak si čtu a nakonec si pustím film, tak jako každý večer. Nikdo do campu nepřišel, zase jsem tu sama. Kde jsou hikeři?
16 mil
Moje útrata: 0
12.1.2025 neděle – L 1 E Camp – Crooked Hook RV Park – 100. míle
V noci občas zahoukal vlak, vozí tu cukrovou třtinu. Nad ránem mi byla dost zima. Vstávám ještě za šera, otevřu vchod od stanu a ze spacáku si vařím snídani. Z protějšího břehu mne sleduje šedý pták velikosti našeho čápa. Před osmou odcházím, pták si mne pořád hlídá.
Rána jsou tu vždy krásný. Po 4 mílích se blížím k mostu, najednou na mne troubí dodávka celá polepená samolepkami, mávám na ni. Zastavuje u mostu a evidentně na mne čeká. Už z dálky na mne řidič volá, že mne od rána hledají. Je to trail angel Fresh Ground. Jsou s ním 4 hikeři, můj kámoš Bobby z Orlanda, Mama Girl, Banana Boy a další kluk. Fresh Ground roztahuje stůl a židličky a servíruje mi snídani. Maso s brambory a borůvkové palačinky s javorovým sirupem, ovoce, kávu a gatorade. Jsem v šoku. Všechno to sním. Na cestu dostanu ovoce, balíček jídla s makarony, tuňákem a clifbars. Ptám se, jestli mu můžu dát donation, ale rezolutně to odmítá, peníze od hikerů nebere. Všechno si zase zabalí a ti čtyři thru hikeři se vezou do města. Ještě mi říkají, že se zítra uvidíme 12 mil nad městem, trail angel tam bude dělat k obědu špagety. No oni tam budou určitě, ale jestli tam dojdu já jisté není, spíš tak na večeři.
Pořád mám spoustu jídla. No je to v každém případě lepší, než být o hladu. Pokračuji dál až k Miami kanálu. Od rána jsem vyplašila několik aligátorů, slyším šplouchnutí a po chvíli se vynoří uprostřed kanálu aligátoří oči. Někdy do kanálu stejně skočí pták, ale to jsou pak na hladině po celé trase vidět bublinky jak pták vydechuje.
Po 12 mílích jsem u malé pošty. Je otevřená jen pár hodin týdně, ale je možné vstoupit do chodby, kde je elektrická zástrčka a stín. Dělám si tu pauzu. Konečně mám signál, tak se dívám na ubytování. V Clewistonu jsou hotely za 100 dolarů a navíc je to bokem od trailu. Kousek před městem je RV park a moc hezky se o něm ve FarOut píše. Volám tedy do RV parku, ze záznamníku se dozvím že na recepci nikdo není a jestli je to nutné tak ať zavolám na jiné číslo. Musím tam zavolat znovu s propiskou v ruce a číslo si zapíšu. Konečné se dovolám paní správcové a domlouváme se, že si můžu u nich postavit stan. Mám radost.
Zbývá mi ujít ještě přes 7 mil. Stezka se dostane k jezeru Okeechobee a vede po hrázi po cyklostezce. Asi 2 míle před RV parkem opustím stezku a napojím se na starou silnici, přijdu k zadnímu vchodu RV Parku. Jak jsem u něj tak znovu volám. Paní mi posílá manžela s golfovým vozíkem, ten mne odveze na mé stanovací místo. Vím že budu platit 25 dolarů, ale pán mi říká že od nich mám tuto noc zdarma. Tak tohle jsem nečekala, jsou tu skvělí lidi.
Stavím stan, jdu se vysprchovat a trochu vyprat. Když se vrátím, tak přemýšlím že si uvařím k večeři ty darované makarony. Bramborové kaše mám plné zuby, tu mám každý večer. Soused z obytného auta se jde za mnou podívat, chvíli kecáme a pak mne zve na večeři. Jsem nadšená. Asi tak půl hodiny něco kuchtí v obytném autě a pak mne volá, já se teda nenechám přemlouvat. John je Kanaďan a servíruje mi špagety s krevetami a rybou. Je to nejlepší jídlo co jsem na Floridě zatím jedla. Říká, že se většina lidí stydí a že je dobře že já ne. John je velmi milý člověk, ptá se mne na věk, když mu ho řeknu, tak se ohradí že si myslel že mám max něco přes 30, no je to gentleman. Sám má 71 let a je v důchodě, doma má metr sněhu, vrátí se tam až na jaře.
Dnešní den byl neskutečný. Potkala jsem samé skvělé lidi. Nevím čím jsem si tu jejich laskavost zasloužila.
18 mil
Moje útrata: 0
13.1.2025 pondělí – Crooked Hook RV Park – C 5 A Camp – 122. míle
Ráno mi John smaží vajíčka se šunkou a vaří kávu. Jeho obytná dodávka zde stojí již měsíc a ještě další měsíc zůstane. Vedle mne stanuje pán 82 let. Ještě před pár lety jezdil na kole po celé Americe. Před dvěma lety se mu zhoršilo zdraví a od té doby žije tady v campu v malém stanu z Walmartu. Nechce se mi tomu věřit, není to moc veselé.
Dostávám svačinu na cestu a opouštím Johna. Je to skutečně borec, moc hezky jsme si popovídali. Za chvíli sedne na kolo a pojede se projet kolem jezera.
Po staré silnici se dostávám do městečka Clewiston. V obchodě si kupuji pití, jídla mám dost. Několik zkrachovalých občerstvení a motelů. Moc optimisticky to tu nevypadá. Za městem se napojuji na cyklostezku na hrázi jezera. Dnes mne čeká 22 mil, měla jsem vyrazit dřív, budu mít co dělat dojít za světla.
Cyklostezka je asfaltová, je to skutečné peklo. Vedro, stínu je velmi málo, v každém sedím. Odpoledne přicházím na začátek města Moore Haven, tady dnes mají andělé dělat hikerům trail magic. Teprve přijeli, jídlo bude až k večeři. Dostávám alespoň pití. Kecám s holčinou co šla FT loni, čeká mne teď více silnic až na sever Floridy, doufala jsem, že nad jezerem to bude víc přírodou. Taky se vyptávám na spojku z východu jezera k moři. Jmenuje se to Ocean to Lake Trail a stezka měří 61 mil. Je to údajně nádherná příroda a mokřady. To by se mi líbilo víc, začínám o tom přemýšlet. Koncem ledna mám letenku domů, můžu ji posunout, ale po pravdě to nejhezčí z Florida Trailu jsem už prošla, chození po silnicích mne neláká. Už jsem prakticky rozhodnutá se koncem ledna vrátit domů.
Dlouho se zdržet nemůžu, čeká mne ještě 6 mil do campu. Údajně sem přijde víc hikerů na večeři a do stejného campu půjdou v noci. Já bych se po tmě přerazila a navíc tomu moc nevěřím, beztak by zase jeli autem. Nabírám si 4 litry vody a o půl čtvrté odcházím.
Posledních šest mil je to už jen utrpení, 27 stupňů ve stínu, jen ten stín tu chybí. Do campu u jezera dojdu až před setměním. Plácek se stolem, jsem zde sama. Vařím si konečně darované těstoviny a stavím rychle stan. Nestihnu to před náletem komárů, pěkně mne doštípou. Stan si můžeme postavit kdykoliv a kdekoliv podél trailu. Žádné zákazy tu mimo osady nejsou. Raději ale stavím stan vždy na místě kde mám označen camp, někdy je tu i stolek. V každém případě je zem od předcházejících hikerů udusaná a již upravená pro stany. To je hlavní výhoda.
22 mil
Moje útrata: 4 dolary
14.1.2025 úterý – C 5 A Camp – Indian Prairie Camp – 140. míle
Noc u jezera byla krásná. Ve vodě neustále něco žbluňkalo a v dáli vyli kojoti. Odcházím s prvním světlem, u hráze vidím dva stany a v nich Disco a Kido, neviděli jsme se od bažin na začátku trailu. Večer se mi zdálo, že slyším auto a hlasy. Disco mi říká, že za 6 mil bude dnes Fresh Ground dělat pro hikery snídani. To je po ránu nejlepší zpráva.
Cesta vede opět po hrázi kolem jezera. Nebe je temné, dneska jsem si batoh zabalila lépe. Po 4 mílích u mne zastavuje auto, v něm Disco s Kidem a další lidi ze včerejška. Nakládají mne a odváží dalších 5 mil na tu slibovanou snídani, je totiž tak trochu mimo trail, sama bych to nenašla.
Fresh Ground smaží palačinky s borůvkami a banánem, dále vajíčka se slaninou a brambory. Skvělé kafe k tomu. Nakonec se nás tu sešlo asi tak 10 hikerů, jsem docela překvapená, protože pořád chodím sama a nikoho nepotkávám. Snědla jsem velké množství jídla, Disco má narozeniny tak ji všichni přejeme. Fasuju obrovskou svačinu a řidič mne veze zpátky 5 mil na stejné místo kde mne nabral. Nikdo jiný se nevrací, budou pokračovat, to že vynechávají nezáživný úsek jim nevadí. Jenomže já jdu celou dobu pěšky z jihu od Atlantického oceánu a nehodlám na tom nic měnit.
Volám do levného motelu Scottish Inn v Okeechobee, chci si na zítra zamluvit pokoj, ale nemají nic volného, jestli se to změní, tak se mi zítra ozvou. Na bookingu jsou strašné ceny. Ještě si to rozmyslím. Do konce etapy South Florida mi zbývá 11 mil. Už se cítím unavená, potřebuji si vyprat a sprcha by taky neškodila.
Odpoledne dojdu po hrázi do Twin Palms RV Resortu. Potřebuji si zde dobrat vodu na noc. Oslovuji zaměstnance co seká trávu, pitná voda tu údajně není. Mám si zajít zpátky do obchodu je to 5 minut pěšky. Chlapec to pěšky nikdy nešel, je to totiž 1 míle tam a 1 míle zpět. Nenadělám nic. Jak opouštím RV resort tak míjím chlapíky popíjející pivko. Ptám se jich na vodu, jasně není problém, dostávám dvě půl litrové láhve. Děkuji, ale posílám je ještě pro další tři láhve. Dostala jsem nakonec 2,5 litru vody. Chlapíci si se mnou třesou rukou, všechno je zajímá a fotí se se mnou. Jsou milí, zachránili mne.
Teď už jen dojít posledních 7 mil do campu u jezera, který mám vyhlídnutý. Je to utrpení, nakonec tam o půl čtvrté dojdu. Je to jedno z nejhezčích míst, kde jsem zatím stanovala. Stolek s lavicí a několik palem. Dokonce vychází slunce. Po hrází jde Disco, máváme na sebe, nocovat bude nejspíš někde dál. Jsem zvědavá, jestli zde budu opět sama.
Podařilo se mi dovolat do Flamingo motelu a zamluvila jsem si na zítřek pokoj za 110 dolarů. Musela jsem jim nadiktovat číslo kreditky a všechny údaje, tady to tak prostě je. Na bookingu je cena o 20% vyšší. Těším se na postýlku.
18 mil
Moje útrata: 0
15.1.2025 středa – Indian Prairie Camp – Okeechobee – 150. míle
Ve tři ráno jsem se vzbudila chladem, oblíkla jsem si na sebe úplně všechno oblečení a zase usnula. V šest ráno ukazuje předpověď 5 stupňů. Pomalu se balím a opouštím nádherné místo u kanálu. Čeká mne 10 mil na konec FT South Florida. Večer jsem se domluvila s andělem stezky Dougem, že mne odveze z konce trailu do města Okeechobee.
Stezka vede stejně jako poslední dny po hrázi kolem jezera. Dost fouká musím být docela oblečená. Po pěti mílích dělám přestávku, dojídám poslední smažené brambory od Fresh Grounda.
Před jedenáctou jsem na konci trailu South Florida na 150. míli. Píšu zprávu Dougovi a současně se snažím stopovat auta co vyjíždí z mariny. Tři auta mne míjí bez povšimnutí, další auto má na skle znak invalidy. Jsem si skoro jistá, že mne vezme a je to tak, lidi s handicapem mají soucit s druhými. Řidič mne vezme těch 8 kilometrů na můj hotel. Hned píšu Dougovi, že pro mne jezdit nemusí, zrovna si mou první zprávu přečetl.
Na Flamingo motelu jsem příliš brzy, check in je až ve dvě. Pokoj ale dostávám hned, super. Beru si do pokoje kávu z recepce. Musím si chvíli lehnout na postel abych se vzpamatovala, až po delší době jdu do sprchy. Peru a prohlížím zásoby jídla. Potřebuji si nakoupit. Walmart je ode mne 2 kilometry, tam nejdu. Asi půl kilometru od mého motelu je Publix Food. Beru si prázdný batoh a jdu nakoupit. Americký obchoďák to je nejmíň na hodinu. Moc toho nepotřebuji, ale i tak musím projít celý obchod. Koupila jsem si taky kilo zmrzliny, na motelu mám ledničku, tak proč ne. Platím za nákup 55 dolarů.
Na zpáteční cestě potkám dva hikery, hned mne odhadli a dáme se spolu do řeči o trailu, bydlí na stejném motelu jako já. Jednak je nejlevnější a je taky blízko trailu. Kluk se mne ptá od kud jsem, že mám akcent. Je strašně milej, moje angličtina je totiž tak hrozná, že akcent je to poslední co by mne trápilo. No jsou tu prostě zdvořilí lidi. Je fakt že od loňska se mi angličtina o dost zlepšila. Začala jsem si pouštět na Netflixu všechno v angličtině s anglickými titulky. Tohle mi pomáhá hodně.
Obědvám vedle u Mc Donalds. Zbytek dne trávím na pokoji na wifi. Potřebuji si zjistit spoustu informací o dalším trailu. Nebudu totiž pokračovat dál na sever po FT Central Florida. Mám už plné zuby asfaltu, roviny a kanálů. Obličej mám spálený od slunce, stín nenajdeš. Pokud bych tento trail chtěla dojít celý, musela bych tu zůstat do začátku března. Po pravdě mi tu chybí hory nebo alespoň kopečky. Zbývá mi do odletu domů ještě devět dní. Rozhodla jsem se, že projdu spojnici od jezera Okeechobee na východ k oceánu. Ocean to Lake je samostatná etapa FT a měří 61 mil. Znovu půjdu mokřinami a krásnou přírodou. Údajně na této stezce najdu to nejlepší z Floridy. Moc se na to těším.
10 mil
Moje útrata: 175 dolarů