8.1. – 15.1.2025
8.1.2025 středa – Oak Hill Camp – Nobles Camp – 36. míle
Mlaďoch pěkně chrápal a byla mi zima. Moc dobře se mi nespalo, tohle místo se mi nelíbí. Jsem ráda, že jsem měla na noc společnost. Vycházím po sedmé jako první. A hned do ledové vody. Za chvíli jsem promrzlá na kost, teplo teda není. Musím jít, jinak se nezahřeju.
Voda je mi po kolena, procházím jedním cypřišovým hájem za druhým. Konečně se mi taky podaří spadnout na kolena do bahna, batoh je v suchu naštěstí. Můj první pád. Disco včera spadla třikrát. Z bromelie přede mne seskočí had a zmizí, vylekala jsem ho. Vypadal jako ten první, ale neměla jsem moc šanci si ho prohlédnout.
První možnost sundat batoh ze zad je po 3,5 mílích. Jsem hotová, šla jsem tento úsek 3 hodiny. Hlubová voda a hodně písčitého bahna. Ve vodě rostou vodní rostliny podobné jako v akváriích. Dnes jsem taky viděla dvě ploché rybičky. Zeleno žlutá asi 5 cm a hnědá s oranžovými oky asi 10 cm. Vypadaly jako akvarijní rybičky.
Zbývající 4,5 míle bažiny mi zaberou další 4 hodiny. To bahno neskutečně zpomaluje. Zastávky dělám jen minimální.
Ve dvě hodiny vylezu na parkoviště k silnici I 75 zašvihaná od bláta. Jsou tu velké záchody, pitná voda, automaty na pití a zmrzlinu. Dávám si do zástrčky nabít elektroniku. Hlavně se musím umýt, hadice s vodou jako v Oasis tu bohužel není. Musím si naplnit láhve s vodou a jít se ven na trávu poumývat. Pro vodu jdu mnohokrát než vypadám trochu k světu. Kupuju si nanuka a kávu. Píšu domů a nahrávám blog. Nejpozději ve 3 hodiny chci odejít, čeká mne ještě přes 5 mil do campu. Nakonec odcházím až před 4, dřív jsem to nestihla. Kde je Disco a zbytek netuším. Nikdo další z bažiny zatím nepřišel.
Podcházím dálnici, procházím branou. Další registr, dávám do něj opět permit s mými údaji, dopisuji dnešní datum a campy kde chci spát. Je to spíš taková evidence než povolení. Ještě mám signál, tak si píšu s holkama. Najednou je 3 metry vlevo na mé cestě obrovský aligátor. Jak mám mobil v ruce tak ho fotím a utíkám pryč.
Těch 5 mil do Nobles campu mi zabralo 1,5 hodinu. Hodně spěchám rozhodně tam chci být za světla. Napočítám celkem 8 velkých aligátorů, ostatní jsou naštěstí na druhé straně kanálu. Ani se nehli, jsem jim ukradená.
V campu jsem o půl šesté, jsou zde postavené dva stany FT hikerů. Dva chlapíci, mám radost že tu s těma aligátorama nebudu sama. Byl to zase nesmírně náročný den.
30 mil swampu tedy močálu mám za sebou. Dál už mne čekají pouze stezky a silnice. Bylo to náročné, ale nádherné dobrodružství. Nikdy na dny strávené ve floridských močálech nezapomenu. Patří to k těm nejzajímavějším turistickým zážitkům, na které budu vzpomínat.
Zítra mne čeká 13 mil ke kostelu do indiánské rezervace Seminole. Místní páter zřídil u kostela útočiště pro hikery. Dá se tam postavit stan, je tam dokonce sprcha. Musím se tam dát do kupy, mám rozmáčené nohy plné puchýřů.
13 mil
Moje útrata: 6 dolarů
9.1.2025 čtvrtek – Nobles Camp – Big Cypress Church – 48. míle
Po tmě ještě dorazil další hiker, postavil si stan blízko mne. Nad ránem byla zima, mrzla jsem jak králík. Podle předpovědi 5 stupňů, ale kdo ví. Teplý péřák je doma, ale zase se nedusím a netečou mi oči. Jsem celkem slušně alergická na roztoče.
Odcházím až po osmé, soused ještě spí. Dnes chci dojít do kostela a trochu si tam odpočinout. Čeká mne 13 mil. Nejprve je cesta nádherná, jdu zeleným tunelem. Kolem mne mokřady a velké množství ptáků. Aligátor žádný. Místní se jich nebojí, nebudu se bát ani já.
V půlce cesty se napojím na prašnou silnici a na ní už zůstanu. Nezáživných 7 mil. Běžně si v přírodě můžeš postavit stan kde chceš pokud to vyloženě není zakázané a nebo nejsi na soukromém pozemku. Neplatí to však pro indiánské rezervace. Tady v rezervaci Seminole můžeš nocovat pouze na vyhrazených místech, třeba u kostela.
Ještě než do baptistického kostela dojdu píšu páterovi Paynemu, jestli bych si u kostela mohla postavit stan. Za chvíli mám odpověď, že určitě a jestli chci spát uvnitř tak to také není problém. Jak dorazím mám mu zavolat. Super těším se.
V jednu odpoledne jsem v kostele. Páter mi přiděluje pokojíček, je to dětská herna a ukazuje mi celý areál. Sprchy, záchody, pračku, hiker box. Jenom zírám, je to ráj pro hikery. Sprchuji se po více než týdnu, komplet všechno peru. Z hiker boxu si beru ovesné vločky a ramen polévku, tu si hned uvařím. Za chvíli se začnou trousit ostatní hikeři většinou chlapi, všichni si stavějí stany na zahradě.
Rozkládám gauč, beru si kávičku a sušenky připravené pro nás. Kostel vypadá úplně jinak, než u nás. Velká místnost se stoly a židlemi. Malý oltář a klavír. Koutek na kávu a čaj. Hned vedle je obrovská profesionální kuchyně jako v restauraci. Od pátera si kupuji plynovou kartuši, chce po mne 6 dolarů, dávám mu 10, nechci zpátky. Stejně ještě zítra hodím peníze do krabičky na donation.
Dívám se do FarOut na následující trasu. Vyřizuji si permit na další dvě noci. Jsou to campy po trase k jezeru Okeechobee. Permity jsou zdarma, jen se musí člověk zaregistrovat, vše jsem se dočetla ve FarOut. Zítra půjdu 18 mil a pozítří 16 mil.
Prádlo mi krásně uschlo. K večeři jsme dostali zapečené těstoviny, konečně normální jídlo. Doufám že se dnes na gauči vyspím lépe. Ráno má být opět zima. Další dny se má už oteplit, tak snad to tak bude.
12 mil
Moje útrata: 10 dolarů
10.1.2025 pátek – Big Cypress Church – Camp STA 5/6 – 66. míle
Ráno máme nachystanou kávu a sušenky. Je to tu skutečná oáza. Zapisuji se do knihy návštěv a do obálky dávám 20 dolarů donation. Vracím sandály do hiker boxu, najednou je tam plno dobrého jídla. Borec z Orlanda co se spolu potkáváme už dva dny mi říká, že to tam právě dal. Poslal si sem balíček s jídlem a hodně mu toho zbylo. Beru si to všechno a děkuji mu. Má radost, že mi to poslouží. Tím pádem nemusím nic dokupovat. Čekají mne 3 dny pustinou k jezeru Okeechobee, podle všeho nejnudnější dny na Jižní Floridě. Dokupuji si na Airalo data na 30 dní a to 10 GB, taky plno hovorů a sms, ale to asi moc nevyužiju. Platím za to 31 dolarů.
Po osmé odcházím, pastor s manželkou si zaslouží obdiv. Opouštím městečko Big Cypress, nejdu ani na snídani do General Store. V kostele jsem vypila dvě velké kávy, víc si jich do toho vedra dát nemůžu.
Stezka vede kolem silnice, po 4 mílích konečně odbočuje do pustiny. Stále je to zpevněná cesta kolem kanálu, ale asfalt vystřídal prach a to je přece jenom lepší. Od rána si pouštím audioknihu Drak spí, potřebuji být on line jinak mi to nehraje. Dat mám dost, alespoň si zpříjemním ten pochoďák kolem kanálu. Vydrží mi to do oběda, dál už signál není.
Asi po 8 mílích rostou u cesty palmy, v jejich stínu obědvám. Na tortilu si dávám šunku z kapsičky. Vůbec to není špatný. Je mi divný, že nikdo nejde za mnou. Ráno jsem se u kávy zdravila se třema hikerama, na večeři nás tam bylo sedm. Asi vyrazí později.
Bez toho poslechu je ta silnice nuda. U mostu v polovině etapy je cache s vodou pro FL hikery. Asi tak 30 galónů vody. Vím o ní a počítám s ní, beru si 2,5 litru vody.
Posledních 7 mil před campem je obcházka z důvodu práce na silnici. Na FarOut napsal jeden hiker, že na té obcházce viděl pumu. Od rána se těším, že tu pumu třeba taky uvidím. Čím víc se blížím, tím víc si myslím, že bude asi lepší, když se nepotkáme.
Odpoledne vedro kumuluje. Jdu po cestě mezi dvěma kanálama a není se kde schovat. Jediná možnost je skříň s vysokým napětím, ta dává slušný stín, většinou stojí u propustku mezi oběmi kanály. U jedné si chci sednout do stínu, ale nemám odvahu. U této propusti je neuvěřitelné množství aligátorů, určitě víc než padesát, kam se podívám tak jich je tu plno. Co tu žerou nevím, kapitán vznášedla říkal, že se požírají navzájem.
Ve čtyři hodiny jsem v campu, není tu ani noha. Camp je silné slovo. Na prostranství je vytyčeno území asi tak 20×20 m s cedulkou camp pro FT hikery. V blízkosti je přístřešek se stoly, záchodem a pumpou na vodu. Stavím si stan a jdu se usalašit do přístřešku. Poprvé používám oranžovou nádobku k filtru, údajně odstraní pesticidy a těžké kovy. Tady se pumpuje voda z kanálů a ta je zasažena zemědělskou činností. Filtrování je zdlouhavé, 3 litry mi trvají přes půl hodiny. Hned si taky ohřívám další kapsičku tentokráte těstoviny s fazolemi a tuňákem. Je to skvělé. Dostala jsem samé lahůdky.
V šest večer jsem už ve stanu. Začíná se šeřit a venku budou řádit komáři, stejně jsem doštípaná po celém těle. Nikdo jiný do campu nepřišel. Nechápu to, kde jsou všichni? Že by tento nezáživný úsek objeli nebo si dali den odpočinku v kostele? Jenže všichni? Jiná možnost, kde postavit stan tu není až za dalších 16 mil. To se vždycky všichni hlásí, že jsou thru hikeři, ale jak přijde nějaká překáźka, kde kdo trail přeskakuje jako po másle. Třeba ještě přijde v noci nějaký rychlo chodec. Včera mi jeden hoch tvrdil, že jde v kuse FT, AT, CDT a PCT. Jenom jsem zírala. Někteří borci tu jsou hodně namakaný, chodí klidně 30 až 40 mílí denně. To není nic pro mně. Já toho mám plné zuby i po těch dnešních 18 ti mílích.
18 mil
Moje útrata: 51 dolarů
11.1.2025 sobota – Camp STA 5/6 – L1 E Camp – 82. míle
Noc byla naštěstí teplá. Dnes mne čeká pouhých 16 mil do dalšího campu celou dobu kolem kanálu. Vstávám tedy až se světlem. Když vidím to množství komárů za mojí moskytiérou tak se mi stan ani otevírat nechce. Hned se šplíchám repelentem. Vařím si snídani, hlavně teda kafe, bez něho by to bylo těžký.
Vylézám ze stanu a jsem v šoku, na parkovišti stojí asi tak 20 aut. Nejspíš to budou lovci nebo pozorovatelé ptáků. Než sbalím stan, přijde ke mě babička s dalekohledem na krku, donesla mi 1,5 litru pitné vody. V ruce má 40 dolarů, ty mi naštěstí nedává. Možná si myslela, že jsem mladá hikerka, ty jsou pořád bez peněz. Peníze bych nepřijala, ale za pitnou vodu jsem vděčná. Můžu vylít pesticidovou vodu tak pracně přefiltrovanou.
Vycházím o půl deváté. Je nádherné ráno, obloha je zatažená, všude kolem neskutečné množství ptáků. Místo abych se rozjímala nad krásou nového dne, měla jsem si všimnout černého mraku. Najednou leje, než vytáhnu tenkou pláštěnku, tak jsem mokrá. Fouká a tak se mi nedaří pončo za 30,- Kč přetáhnout přes batoh, chybí mi tu Leňa. Nechávám tedy pláštěnu nasazenou jen na půl, teče mi na záda. Navíc nemám ani pořádně sbalený batoh, obě mikiny mám mimo nepromokavý vak. Teď už nenadělám nic. Prostě šlapu dál.
Prší přes hodinu, jak přestane, tak si okamžitě přebalím batoh. Uvnitř je vše suché. Batoh by měl být nepromokavý ale nemá zatřené švy. Nechávám si mokré oblečení na sobě, rychle sním sušenky abych měla energii a šlapu dál. Jak jsem v pohybu tak mi skoro ani není zima. Akorát boty mám dost promočené.
Po 13 mílích cesty kolem kanálu jsem u zastřešených stolů. Těším se od rána, že si tu uvařím poslední nudlovou polévku, taky kafe a čaj. Jsou dvě hodiny odpoledne, jdu tedy hodně pomalu. Na stezce nacházím další zásobu vody, i o téhle vodě vím z FarOut. Beru si 2,5 litrů sebou do campu.
Po čtvrté hodině jsem konečně v campu. Je to stejný plácek 20 x 20 metrů. Tentokrát není v blízkosti parkoviště, takže tu není vůbec nic jiného. Jsem tu první. Stavím stan a konečně si můžu lehnout. Půl dne jsem byla mokrá, tak se do spacáku docela těším. K večeři si vařím bramborovou kaši s kuřecí kapsičkou z hiker boxu z kostela. To kuřecí mi moc nejede, tohle si zaručeně nekoupím. Sním to všechno, ale musím to zajíst sušenkou.
Čekám dneska v campu nával. Na dnešní noc je tento camp plně vyrezervovaný. Hikeři co by měli přijít půjdou z kostela a to je 34 mil, tedy 51 kilometrů. Jsou to borci, kteří takovou vzdálenost chodí běžně, nejspíš přijdou až po tmě.
Včera jsem potkala tak sto aligátorů, dneska žádného. Každý den je jiný. Stan mám postavený u vodního kanálu. Jestli bude v noci zima nevím, nemám signál, předpověď si nezkontroluji. Nejprve píšu blog, pak si čtu a nakonec si pustím film, tak jako každý večer. Nikdo do campu nepřišel zase jsem tu sama. Kde jsou hikeři?
16 mil
Moje útrata: 0
12.1.2025 neděle- L 1 E Camp – Crooked Hook RV Park – 100. míle
V noci občas zahoukal vlak, vozí tu cukrovou třtinu. Nad ránem mi byla dost zima. Vstávám ještě za šera, otevřu vchod od stanu a ze spacáku si vařím snídani. Z protějšího břehu mne sleduje šedý pták velikosti našeho čápa. Před osmou odcházím, pták si mne pořád hlídá.
Rána jsou tu vždy krásný. Po 4 mílích se blížím k mostu, najednou na mne troubí dodávka celá polepená samolepkami, mávám na ni. Zastavuje u mostu a evidentně na mne čeká. Už z dálky na mne řidič volá, že mne od rána hledají. Je to trail angel Fresh Ground. Jsou s ním 4 hikeři, můj kámoš Bobby z Orlanda, Mama girl, Banana boy a další kluk. Fresh Ground roztahuje stůl a židličky a servíruje mi snídani. Maso s brambory a borůvkové palačinky s javorovým sirupem, ovoce, kávu a gatorade. Jsem v šoku. Všechno to sním. Na cestu dostanu ovoce, balíček jídla s makarony, tuňákem a clifbars. Ptám se, jestli mu můžu dát donation, ale rezolutně to odmítá, peníze od hikerů nebere. Všechno si zase sbalí a ti čtyři thru hikeři se vezou do města. Ještě mi říkají, že se zítra uvidíme 12 mil nad městem, trail angel tam bude dělat k obědu špagety. No oni tam budou určitě, ale jestli tam dojdu já jisté není, spíš tak na večeři.
Pořád mám spoustu jídla. No je to v každém případě lepší, než být o hladu. Pokračuji dál až k Miami kanálu. Od rána jsem vyplašila několik aligátorů, slyším šplouchnutí a po chvíli se vynoří uprostřed kanálu aligátoří oči. Někdy do kanálu stejně skočí pták, ale to jsou pak na hladině po celé trase vidět bublinky.
Po 12 mílích jsem u malé pošty. Je otevřena jen pár hodin týdně, ale je možné vstoupit do chodby, kde je elektrická zástrčka a stín. Dělám si tu pauzu. Konečně mám signál, tak se dívám na ubytování. V Clewistonu jsou hotely za 100 dolarů a navíc je to bokem od trailu. Kousek před městem je RV park a moc hezky se o něm ve FarOut píše. Volám tedy do RV parku, ze záznamníku se dozvím že na recepci nikdo není a jestli je to nutné tak ať zavolám na jiné číslo. Musím tam zavolat znovu s propiskou v ruce a číslo si zapilšu. Konečné se dovolám paní a domlouváme se, že si můžu u nich postavit stan. Mám radost.
Zbývá mi ujít ještě přes 7 mil. Stezka se dostane k jezeru Okeechobee a vede po hrázi po cyklostezce. Asi 2 míle před RV parkem opustím stezku a napojím se na starou silnici, přijdu k zadnímu vchodu RV Parku. Jak jsem u něj tak znovu volám. Paní mi posílá manžela s golfovým vozíkem, ten mne odveze na mé stanovací místo. Vím že budu platit 25 dolarů, ale pán mi říká že od nich mám tuto noc zdarma. Tak tohle jsem nečekala, jsou tu skvělí lidi.
Stavím stan, jdu se vysprchovat a trochu vyprat. Když se vrátím, tak přemýšlím že si uvařím k večeři ty makarony. Bramborové kaše mám plné zuby, tu mám každý večer. Soused z obytného auta se jde za mnou podívat, chvíli kecáme a pak mne pozve na večeři. Jsem nadšená. Asi tak půl hodiny něco kuchtí v autě a pak mne volá, já se teda nenechám přemlouvat. John je Kanaďan a servíruje mi špagety s krevetami a rybou. Je to nejlepší jídlo co jsem tu zatím jedla. Říká, že se většina lidí stydí a že je dobře že já ne. John je velmi milý člověk, ptá se mne na věk, když mu ho řeknu, tak se ohradí že si myslel že mám max něco přes 30, no je to gentleman. Sám má 71 let a je v důchodě, doma má metr sněhu, vrátí se tam až na jaře.
Dnešní den byl neskutečný. Potkala jsem samé skvělé lidi. Nevím čím jsem si tu jejich laskavost zasloužila.
18 mil
Moje útrata: 0
13.1.2025 pondělí – Crooked Hook RV Park – C 5 A Camp – 122. míle
Ráno mi John smaží vajíčka se šunkou a vaří kávu. Jeho obytná dodávka zde stojí již měsíc a ještě další měsíc zde zůstane. Vedle mne stanuje pán 82 let. Ještě před pár lety jezdil na kole po celé Americe. Před dvěma lety se mu zhoršilo zdraví a od té doby žije tady v campu v malém stanu z Walmartu. Nechce se mi tomu věřit, není to moc veselé.
Dostávám svačinu na cestu a opouštím Johna. Je to skutečně borec, moc hezky jsme si popovídali. Za chvíli sedne na kolo a pojede se projet kolem jezera.
Po staré silnici se dostávám do městečka Clewiston. V obchodě si kupuji pití, jídla mám dost. Několik zkrachovalých občerstvení a motelů a pár domů. Moc optimisticky to tu nevypadá. Za městem se napojuji na cyklostezku na hrázi jezera. Dnes mne čeká 22 mil, měla jsem vyrazit dřív, budu mít co dělat dojít za světla.
Cyklostezka je asfaltová, je to skutečné peklo. Vedro, stínu je velmi málo, v každém sedím. Odpoledne přicházím na začátek města Moore Haven, tady dnes mají andělé dělat hikerům trail magic. Teprve přijeli, jídlo bude až k večeři. Dostávám alespoň pití. Kecám s holčinou co šla FT loni, čeká mne teď hodně silnic až na sever Floridy, doufala jsem že nad jezerem to bude víc přírodou. Taky se vyptávám na spojku z východu jezera k moři. Jmenuje se to Ocean to Lake Trail a stezka měří 61 mil. Je to údajně nádherná příroda a mokřiny. To by se mi líbilo víc, začínám o tom přemýšlet. Koncem ledna mám letenku domů, můžu ji posunout, ale po pravdě to nejhezčí z Florida Trailu jsem už prošla, chození po silnicích mne neláká. Už jsem prakticky rozhodnutá se koncem ledna vrátit domů.
Dlouho se zdržet nemůžu, čeká mne ještě 6 mil do campu. Údajně sem přijde víc hikerů na večeři a do stejného campu půjdou v noci. Já bych se po tmě přerazila a navíc tomu moc nevěřím, beztak by zase jeli autem. Nabírám si 4 litry vody a o půl čtvrté odcházím.
Posledních šest mil je už jen utrpení, dnes je 27 stupňů ve stínu, jen ten stín tu chybí. Do campu u jezera dojdu až před setměním. Je to jen plácek se stolem, jsem zde sama. Vařím si konečně darované těstoviny a stavím rychle stan. Nestihnu to před náletem komárů, pěkně mne doštípou.
22 mil
Moje útrata: 4 dolary
14.1.2025 úterý – C 5 A Camp – Indian Prairie Camp – 140. míle
Noc u jezera byla krásná. Ve vodě neustále něco žbluňkalo a v dáli vyli kojoti. Odcházím s prvním světlem, u hráze vidím dva stany a v nich Disco a Kido, neviděli jsme se od bažin na začátku trailu. Večer se mi zdálo, že slyším auto a hlasy. Disco mi říká, že za 6 mil bude dnes Fresh Ground dělat pro hikery snídani. To je po ránu nejlepší zpráva.
Cesta vede opět po hrázi kolem jezera. Nebe je temné, dneska jsem si batoh zabalila lépe. Po 4 mílích u mne zastavuje auto, je to Disco s Kidem a další lidi ze včerejška. Nakládají mne a odváží dalších 5 mil na tu slibovanou snídani, je totiž tak trochu mimo trail.
Fresh Ground smaží palačinky s borůvkami a banánem, dále vajíčka se slaninou a brambory. Skvělé kafe k tomu. Nakonec se nás tu sešlo asi tak 10 hikerů, jsem docela překvapená, protože pořád chodím sama a nikoho nepotkávám. Snědla jsem velké množství jídla, Disco má narozeniny tak ji všichni přejeme. Fasuju obrovskou svačinu a řidič mne veze zpátky 5 mil na stejné místo kde mne nabral. Nikdo jiný se nevrací, budou pokračovat, to že vynechávají nezáživný úsek jim nevadí. Jenomže já jdu celou dobu pěšky z jihu od Atlantického oceánu a nehodlám na tom nic měnit.
Volám do levného motelu Scottish Inn v Okeechobee a chci si na zítra zamluvit pokoj, ale nemají nic volného, jestli se to změní, tak se mi zítra ozvou. Na bookingu jsou strašné ceny. Ještě si to rozmyslím. Do konce etapy South Florida mi zbývá 11 mil. Už se cítím unavená, potřebuji si vyprat a sprcha by taky neškodila.
Odpoledne dojdu po hrázi do Twin Palms RV Resortu. Potřebuji si zde dobrat vodu na noc. Oslovuji zaměstnance co seká trávu, pitná voda tu údajně není. Mám si zajít zpátky do obchodu je to 5 minut pěšky. Chlapec to pěšky nikdy nešel, je to totiž 1 míle tam a 1 míle zpět. Nenadělám nic. Jak opouštím RV resort tak míjím chlapíky popíjející pivko. Ptám se jich na vodu, jasně není problém, dostávám dvě půllitrové láhve. Děkuji, ale posílám je ještě pro další tři láhve. Dostala jsem nakonec 2,5 litru vody. Chlapíci si se mnou třesou rukou, všechno je zajímá a fotí se se mnou. Jsou milí, zachránili mne.
Teď už jen dojít posledních 7 mil do campu u jezera, který mám vyhlídnutý. Je to utrpení, nakonec tam o půl čtvrté dojdu. Je to jedno z nejhezčích míst, kde jsem zatím stanovala. Stolek s lavicí a několik palem. Dokonce vychází slunce. Po hrází jde Disco, máváme na sebe, nocovat bude nejspíš někde dál. Jsem zvědavá, jestli zde budu opět sama.
Podařilo se mi dovolat do Flamingo motelu a zamluvila jsem si na zítřek pokoj za 110 dolarů. Musela jsem jim nadiktovat číslo kreditky, tady to tak prostě je. Těším se na postýlku.
18 mil
Moje útrata: 0
15.1.2025 středa – Indian Prairie Camp – Okeechobee – 150. míle
Ve tři ráno jsem se vzbudila chladem, oblíkla jsem si na sebe úplně všechno oblečení a zase usnula. V šest ráno ukazuje předpověď 5 stupňů. Pomalu se balím a opouštím nádherné místo u kanálu. Čeká mne 10 mil na konec FT South Florida. Večer jsem se domluvila s andělem stezky Dougem, že mne odveze z konce trailu do města Okeechobee.
Stezka vede stejně jako poslední dny po hrázi kolem jezera. Dost fouká musím být docela oblečená. Po pěti mílích dělám přestávku, dojídám poslední smažené brambory od Fresh Grounda. Nic tak dobrého v batohu nemám.
Před jedenáctou jsem na konci trailu South Florida na 150. míli. Píšu zprávu Dougovi a současně se snažím stopovat auta co vyjíždí z mariny. Tři auta mne míjí bez povšimnutí, další auto má znak invalidy. Jsem si skoro jistá, že mne vezme a je to tak, lidi s handicapem mají soucit s druhými. Řidič mne vezme těch 8 kilometrů na můj hotel. Hned píšu Dougovi, že pro mne jezdit nemusí, zrovna si mou zprávu přečetl.
Na Flamingo motelu jsem příliš brzy, check in je až ve dvě. Pokoj ale dostávám hned, super. Beru si do pokoje kávu z recepce. Musím si chvíli lehnout na postel abych se vzpamatovala, až po delší době jdu do sprchy. Peru a prohlížím zásoby jídla. Potřebuji si nakoupit. Walmart je ode mne 2 kilometry, tam nejdu. Asi půl kilometru od mého motelu je Publix Food. Beru si prázdný batoh a jdu nakoupit. Americký obchoďák to je nejmíň na hodinu. Moc toho nepotřebuji ale i tak musím projít celý obchod. Koupila jsem si kilo zmrzliny, na motelu mám ledničku, tak proč ne. Platím 55 dolarů.
Na zpáteční cestě potkám dva hikery, hned mne odhadli a dáme se spolu do řeči o trailu, bydlí na stejném motelu jako já. Jednak je nejlevnější a je taky blízko trailu. Kluk se mne ptá od kud jsem, že mám zvláštní akcent. Je strašně milej, moje angličtina je totiž tak hrozná, že akcent je to poslední co by mne trápilo. No jsou tu prostě zdvořilí lidi. Je fakt že od loňska se mi angličtina o dost zlepšila. Začala jsem si pouštět na Netflixu všechno v angličtině s anglickými titulky. Tohle mi pomáhá hodně.
Obědvám vedle u Mc Donalds. Zbytek dne trávím na pokoji na wifi. Potřebuji si zjistit spoustu informací o dalším trailu. Nebudu totiž pokračovat dál na sever po FT Central Florida. Mám už plné zuby asfaltu, roviny a kanálů. Obličej mám spálený od slunce, stín nenajdeš. Pokud bych tento trail chtěla dojít celý musela bych tu zůstat do začátku března. Po pravdě mi tu chybí hory nebo aspoň kopečky. Zbývá mi do odletu domů ještě devět dní. Rozhodla jsem se, že projdu spojnici od jezera Okeechobee na východ k oceánu. Ocean to Lake je samostatná etapa FT a měří 61 mil. Znovu půjdu mokřinami a krásnou přírodou. Údajně na této ztezce najdu to nejlepší z Floridy. Moc se na to těším.
10 mil
Moje útrata: 175 dolarů