Negevská poušť – Tzihor – Mitspe Ramon – 130 km
18.2. – 25.2.2023
Sobota 18.2.2023 – přesun do Eilatu
Od lednového výletu mám Negevskou poušť v hlavě. Nemůžu na ni přestat myslet. Letenky jsou stále za pár korun, vracím se tedy alespoň na týden. Hanka nemůže, proto jedu sama.
Odpoledním letem z Vídně s Wizzair jsem za 3,5 hodiny v Eilatu. Cena zpáteční letenky s odbaveným zavazadlem je 99 eur.
V letištní hale dobíjím autobusovou kartu 50 ti šekely. To by mohlo stačit. Do centra se vezu poloprázdným autobusem číslo 30.
Ubytování mám zamluvené přes booking opět v hotelu Sunset Inn pár minut od autobusového nádraží. Platím za nocleh kartou 880,- Kč. Výhoda hotelu je voda, káva a čaj k dispozici celý den a 24 hod otevřená recepce.
Jak to tady člověk zná, vše je snadné. Jako správná Češka večeřím řízek s chlebem dovezeným z domu. Od zítřka bude jen dehydrovaná strava. Jídlo jsem si na ten týden dovezla v batohu. Potraviny tu jsou skutečně drahé.
Ráno si koupím plynovou kartuši a busem se přesunu kousek na sever na Israel trail do místa, kde jsme ho před měsícem s Hankou přerušily. Takový je alespoň plán.
Útrata: 1.200,- Kč
Neděle 19.2.2023 – Eilat – Tsihor Junction – camp Paran – 6 km treku, 15 km celkem
Ráno se jdu podívat na autobusové nádraží, informace jsou zavřené, nic se tu nedozvím. V change tedy alespoň měním 100 eur na šekely. Kurz 1 šekel = 6,50 Kč. Většinou se dá platit kartou, ale nějakou hotovost mít člověk musí. Ptám se na hotelu na odjezd autobusu zpět na trek, na recepci nic neví, údajně na netu nejsou informace přesné. Mám se zeptat na nádraží. Dobrá rada nad zlato.
V 9:30 otvírají v outdorovém obchodě Rikushet vedle Decathlonu. V 9:34 beru za kliku a kupuji velkou plynovou bombu za 265,- Kč. Vracím se na hotel a než se nasnídám, vypiju dvě kávy a sbalím se, je 11 hod. Podle google map mi jede bus 340 ve 12:15 hod.
Na nádraží jsou konečně informace otevřené. Milá paní mi říká, že bus 340 na mou zastávku Tsihor Junction asi nejede, je to bus jiné společnosti a ona nemá žádné info. Musím vzít bus 392 ve 12 hod. To je tedy překvapení. Paní hledá info na svém mobilu, žádný jiný informační systém nepoužije. Škoda. 392 jede na Tsihor o hodinu déle, tedy podle info z googlu. Poslechnu paní v infocentru. Mám hodinu čas, to uteče jako nic.
Batoh se zdá neuvěřitelně těžký, odhaduji na 17 kg. Nabrala jsem 4,5 litru vody. Podle měsíc starého infa by měla voda v campu Tsihor být. Jenomže další voda je až za 30 km, raději si trochu vody vezmu. Z autobusové zastávky to mám do Tzihor campu asi dva kilometry, to nějak zvládnu.
Ve 12 nastupuji do busu 392 směr Berseba. Řidiči říkám, že jedu do Tsihor Junction, ptá se mne kde to je. Tak jestli to neví on, tak kdo už. Posílá mne ať si sednu, platit tedy budu až při výstupu, neví asi kolik mi má naúčtovat. Nejprve jedeme kolem egyptské hranice, zastavujeme ve vojenských campech, většina cestujících jsou vojáci. Po více než dvou hodinách vystupuji sama v pustině na zastávce Tsihor Junction. Přesně tady jsme s Hankou před 4 týdny trek přerušily.
Pofukuje, 2 kilometry jdu po silnici a pak scházím do Tzihor campu. Voda teče, bude se vařit. Musím se uklidnit z těch přesunů. Konečně jsem v Negevské poušti. Hurá, celý poslední měsíc se mi o ní zdálo. Ve stínu akátu vařím rámen polévku, čaj a kávu. Snažím se ujíst co nejvíce jídla.
Přichází Nathan s velkým batohem. Potvrzuje mi, že v campu Paran za 6 kilometrů voda není. Další voda je až v campu Barak za 30 kilometrů. Plním tedy všechny láhve vodou, celkem 6 litrů, jsem zvědavá, jak daleko s tím nákladem dojdu.
Cesta vede vádím řeky Tzihor mírně z kopce. Procházím otevřenými kaňony, míjí mne několik aut 4×4, téměř všichni staví a ptají se, jestli něco nepotřebuji.
Do campu Paran přicházím po páté hodině. Není tu žádné vybavení, jen plac na stany. Nathan si tu staví stan. Paráda nebudu na noc sama. Rychle stavím stan a vracím se po cestě kousek zpět, všimla jsem si tam rozpadlé dřevěné palety. Bude oheň. Nathan zmizel ve svém stanu.
Pár klacíků posbíraných kolem ohnišť, trochu pouštního křoví a paleta plápolá. V šest je tma tmoucí. Večeřím chleba se sýrem a zapíjím vodou. Vařit se mi už nechce.
Do campu přichází s čelovkami další dva kluci, staví si stany a sedají si k mému ohni. Vylézá i Nathan. Jsou to tři kamarádi po vojně a jdou Izraelskou stezku pěkně celou od jihu na sever. Další dvě jména si nepamatuji, jsou pro mne exotická, je to ostuda, protože kluci si mé jméno pamatují dobře. Sedíme u ohně dlouho do večera a probíráme život. Stany máme kousek od sebe, bude se mi dobře usínat. Negevská poušť je úchvatné místo.
Útrata: 265,- Kč
Pondělí 20.2.2023 – camp Paran – camp Barak – 25 km
Po osmé hodině opouštím kemp. Kluci na mne volají ať jdu s něma nějakou zkratkou, to není ale nic pro mne, do Negevské pouště jsem nepřijela, abych chodila zkratkami.
Od rána je vedro, sleduji značenou cestu širokým řečištěm. První pauzu dělám v kaňonu Vardit. Nesu si vodu na celý den a to 3 litry. Vařím kafe a čaj do litrové láhve. Pouštní voda, no není o co stát. Slazený čaj je o mnoho lepší.
Kaňon Vardit obcházím po zelené značce. V tomto ročním období je v kaňonu voda a plavat se mi s batohem nad hlavou nechce. Lezu po skalách, železný žebřík, pár exponovaných stezek a je to za mnou.
Scházím se s klukama z kempu, došli jsme dvě holky a dalšího kluka. Všichni jsou na mne zvědaví, což fakt nechápu. Moc cizinců tu není, často slyším otázku, jak jsem se o jejich treku dozvěděla. Chvíli klábosíme a pak jdu napřed. Budeme všichni spát v campu Barak.
Oběd vařím v kaňonu Barak. Slést do něj bylo o mnoho těžší, s velkým batohem to není žádná sranda. Na jednom místě batoh raději sundávám a beru až jsem níž v lepší pozici. Opět jsem vzala zelenou obcházku. Voda je i v tomto kaňonu.
Zdá se mi, že je větší vedro, než v lednu. Cesta je nekonečná. Je mi divné, že jsou mlaďoši za mnou. Poušť je úchvatná, posledních 10 kilometrů stezka vede řečištěm. Kolem jsou skály a kaňony. Občas najdu stín pod akácií.
Cesta vede celý den skoro po rovině, ale i tak jsem docela unavená. To ten těžkej batoh. V campu jsem před pátou jako poslední. Všem už stojí stany, zase další zkratka. Stanuje tu ještě jeden kluk, přijel autem. Celkem je nás v campu 8 lidí. Hlavně že je tu voda.
Docela fouká, stavím stan a vařím hrách se salámem. Holky jdou někam nakupovat jídlo, ptají se mne jestli mi mají taky něco donést. Jsou to hodný holky, ale já mám jídla dost. Ráno jsem dala klukům půlkilový makovec a ještě bych mohla něco přidat.
V šest je totální tma. Oheň není, nemáme dřevo. Pustím si nejspíš nějaký film.
Testuji zde můj nový Quilt Cumulus 450. Dlouho jsem po něm toužila. Spaní je super pohodlné, ale asi to nebude do velké zimy. Dnešní noc bude chladná, tak quilt prověří.
Útrata: 0
Úterý 21.2.2023 – camp Barak – camp Zevira – 45 km
Vítr se utišil a byla opět teplá noc. Nemohla jsem usnout, pořád mi nevychází dny a nevím, jak to udělat. Krásně bych došla v pátek odpoledne do Mitspe Ramon a odjela busem do Eilatu. To by, ale nějaký bus musel jet. Od pátečního poledne do sobotního večera se tu vše komplikuje. Je prostě sabat a busy nejezdí. Nutně se musím do Mitspe Ramonu dostat do čtvrtka do večera. Z toho vyplývá jediné, budu muset pěkně natáhnout krok.
V šest vařím jen kafe a čaj. Balím a v 6:40 jsem již na cestě. Posnídám později. Po půl kilometru kontroluji cestu a jako mnohokrát jsem vyrazila opačným směrem. Děje se mi to pořád. Vracet se už nebudu, beru to přes poušť a napojuji se na správnou cestu.
Nebe je zatažené, to jsem tu ještě nezažila. V devět vařím snídani, mám za sebou 10 kilometrů. Jde se dobře, cesta není složitá. Po desáté hodině je už modré nebe a slunce připaluje, musím se namazat.
Většinu dne jdu otevřenou krajinou. Stezka vede po široké písečné cestě pro auta 4×4, není to sice nic moc, ale zase to odsejpá. Vyhlížím, jestli mne nedojde někdo z děcek z kempu, možná šli zase nějakou zkratkou.
Po 20 kilometrech míjím Moa, starou zastávku karavan ze 3. století před Kristem. Batoh nechávám u cesty a lezu na kopec, kolem jsou rozesety zbytky staveb. Byla to zastávka na cestě mezi Petrou a Gazou.
Míjí mne auto a řidič mi nabízí z okýnka rozpitou láhev vody. Neodmítnu, je studená a skvělá. To je tu běžná věc, většinou když jede auto, tak zastaví a lidi se mne ptají, jestli něco nepotřebuji. Prostě poušť. Konečně jsem v campu u osady Sapir, kde mám v plánu dobrat vodu, jenomže tu žádná není. Nezbývá mi, než jít do vesnice. Další kilometry navíc.
Jsou 4 hodiny odpoledne, mám za sebou 35 kilometrů a čeká mne nejméně dalších 9 km. Jdu do campu Zevira s příšerně těžkým batohem, nabalila jsem si přes 5 litrů vody. Jak jinak, stoupám do kopce. Potkávám dvě dvojice trekařů a ti se diví kam takhle na noc jdu.
Spěchám, v průvodci jsem se dočetla, že mne na závěr čeká výstup na plato a exponovaný sestup k řečišti. Daří se mi sestoupit ještě za světla, naštěstí. Stan stavím v campu Zevira s posledním světlem.
Mám toho dneska dost. Jsem skutečně unavená, ale mám radost, že jsem to zvládla. Vařím si mátový čaj a Dobrý hostinec. V campu jsem sama, nikdo jiný tu není. Těším se na klidnou noc.
Útrata: 0
Středa 22.2.2023 – camp Zevira – camp Gevanim – 30 km
Noc v poušti bez lidí má své kouzlo. Ráno mne budí zpěv ptáků, poušť se probouzí. Po včerejším dlouhém dni se mi daří camp opustit až před osmou hodinou. Dnes mám před sebou jen 30 kilometrů, proti včerejšku procházka.
Stezka vede hezkým vádím, užívám si samotu. Po pár kilometrech začínám stoupat na Mt. Yahav 366 m. Teď se teprve ukazuje, jak jsem po včerejšku unavená. Dnešní den mne čeká asi 1.000 metrů převýšení do kopce, nebude to pro mne snadné. Na vrcholu sedí tři holky z Německa. Jsou tu na týden, tak jako já, ale jdou na jih. Navzájem se fotíme.
Začínám sestupovat. V mapě vidím zkratku, raději jdu pěkně dokola po stezce. Cesta je exponovaná, jsem ráda za hůlky. Proti mne jde totálně spálený kluk bez brýlí a klobouku. To bych nedala. Jen se zdravíme, nepotkali jsme se na vhodném místě pro rozhovor. Já sjíždím dolů po prdeli a on leze nahoru po čtyřech.
Zase se oteplilo, podle pět dní staré předpovědi je dnes 24 stupňů ve stínu. Nemám žádné spojení, ani signál ani data.
Po 11 kilometrech přicházím do campu Nahal Holit. Většina trekařů tu spí i když zde není voda. Dá se ale objednat od Yanira Yagela, 11 šekelů za litr, platí se přes Pay Pal a dostaneš souřadnice, kde si vodu vykopeš. Jak se znám, tak bych tu vodu stejně nenašla. Nesu si vodu na celý den od včerejška.
V campu mne vítá borec, který doprovází běžce, má outdorovou agenturu. Jeho jméno jsem hned zapomněla, je to moje ostuda! Čeká tu na běžce s občerstvením. Zve mne na kafe a nabízí ovoce, datle a pomeranče, v poušti velká pochoutka. Říká, že před Covidem se tímto způsobem živil, teď to už dělá spíš pro přátele. Dneska končíme ve stejném campu, vyptává se kudy jdu, tak mu ukazuji v mapě, že musím oklikou přes Be´erot, kde si naberu vodu. V campu Nahal Holit zase voda není. Varuje mne, že to mám strašně daleko a do kopce a teď už bude brzy poledne. Jo to vím taky. Na dnešek mám naplánovanou jednu a půl etapy treku. Nabízí mi, že si můžu vzít vodu večer od něj, má jí v autě dost. Tak to se nedá odmítnout. Ušetří mi to několik kilometrů zacházky. Domluveno, večer se uvidíme.
Pokračuji nejprve řečištěm, brzy mne stezka vede přímo do kopce. Musím vylézt na skály nade mnou. Moc mi to dneska nejde. Trvá nekonečně dlouho než vylezu nahoru, dál vede cesta po hřebínku, klesá a zase stoupá. Vidím před sebou nekonečnou stezku. Bez batohu by to byla krásná procházka. Dnešek patří k těm nejhezčím úsekům pouště.
Ve stínu si vařím čaj a pojídám sladké tyčinky, na chleba se salámem nemám chuť. Míjí mne čtyři běžci, kamarádi mého nového známého. Večer se uvidíme.
Opět do kopce a úchvatné výhledy. Napravo je Mitspe kráter. Při sestupu do údolí potkávám kluka, jde do campu Nahal Holit, má to tedy hodně daleko na to, že jsou 4 hodiny. Ale je to mlaďoch určitě to zvládne.
Cesta je dnes opět nekonečná, ke konci si dělám malou zkratku, kterou ušetřím 0,5 km, ale hlavně 150 výškových metrů stoupání. Před šestou jsem v campu. Je tu plno mládežníků, už mi to hlásil mlaďoch, mne to ale nijak nevadí, mám děti ráda. Bude tu trochu kravál, ale to mládí mne vždycky doplní energii.
Stavím stan na chráněném místě a ještě ho nemám ani hotový a už tu mám 3 litry pitné vody. Moc děkuji, dneska se mi tato laskavost skutečně hodí. Myslím, že bych sem ani nedošla a zůstala v placeném campu v Be´erot. Dnes jsem dolezla z posledních sil.
Vařím Dobrý hostinec a mátový čaj. Těším se do peřin. Fouká vítr, že by konečně chladná noc?
Útrata: 0
Čtvrtek 23.2.2023 – camp Gevanim – Mitspe Ramon – Eilat – 20 km
Poslední ráno ve stanu. Kávička a čaj. Všechno balím. Přichází se zeptat můj známý, jestli něco nepotřebuji, moc mu děkuji, ale mám vše. Za 3 kilometry je u silnice pitná voda, zaznačená v mapy.cz, doberu tam.
Vycházím v 7 ráno, snídani si uvařím až později. Budu muset taky vysušit stan a spacák, poslední dvě noci mne trápí kondenzace. Bohužel můj Fly Creek není tak dobře odvětraný jako Hančin Tiger Wall a to jsem nechala svrchu otevřený zip od vchodu. Až Fly Creek zničím koupím si asi Tiger Wall.
Po 3 kilometrech jsem u silnice. Kousek vlevo je kohoutek s pitnou vodou. Potkávám tu kluka z Tel Avivu. Napouštíme si vodu a jdeme přes silnici na náš trek. Stezka vede prudce do kopce, já se ale vydávám po pěšině kolem silnice, mám tu naplánovanou zkratku, abych se vyhla tomu stoupání. Kluk z Tel Avivu na mne huláká, že jdu špatně a nedá mi pokoj dokud se k němu nepřidám a nejdu s ním do kopce. Nejsou mi ty zkratky souzené.
Poslední dva dny slyším z dálky výbuchy a děsivé rány jako z děl, nic není vidět, jen strašný hluk. Asi nějaké cvičení, s Hankou jsme v lednu nic takového neslyšely. Funím do prvního sedla a vidím, že má výstup pokračování. Pak exponovaný hřebínek a další sedlo. Nějací kluci se se mnou dělí o chalvu, je přeslazená, ale takto má chutnat. Teď to celé sejít dolu. Přelézt ten kopec mi trvalo skoro hodinu, přitom se dal krásně obejít.
Procházím kráterem Mitspe, celkem je to rovina bez stínu. První velký akát potkávám po 8 kilometrech. Vařím kafe, čaj a snídám chleba se sýrem a salámem. Na zemi leží plechovka od rybiček, balím ji do batohu, přece to tu nenechám. Je to první odpadek v přírodě, holt blížím se k městu.
Už zdálky vidím konec kráteru a kopec na který musím vylézt. Městečko Mitspe Ramon se rozprostírá na vrchu. Vůbec se na ten stoupák netěším. Správně bych měla jít po stezce oklikou o 6 kilometrů delší, je tu ale také přímá cesta do města a v červeném průvodci píšou, že na delší cestě nic zajímavého není. Jdu tedy přímo vzhůru. Jde to pomalu.
Ve městečku toho asi moc zajímavého není, už jsme tu byly s Hankou v lednu, spaly jsme u trail angela. Hledám zastávku busu do Eilatu. Zastávka stojí přímo na proti benzinky u kruhového objezdu. Čekají tu tři Francouzi, každou chvíli má přijet bus číslo 392, tak to ráda slyším. Po půl hodině jdu zkoumat jízdní řád, vypadá to že bus jede až za 2 hodiny. Frantíci jsou z toho zmatení a tak se jdou zeptat do blízkého stánku, údajně je to tak. Jdou čekat na benzinu. Krátím si čas stopováním, nikdo nestaví, ale za 20 minut přijíždí náš bus, jak je to možné netuším. Frantíci to vidí, tak běží z benzinky. Ukazuji je řidičovi ať na ně počká, ale on že čekat nebude. Schválně pomalu vytahuji peněženku, hledám kartu, pak se bouchnu do hlavy a než to všechno proběhne Frantíci jsou v autobuse. Kdo ví, kdy pojede další.
Dosedám na sedačku vedle vojandy s puškou, jsem unavená. Wifi tu nefunguje, budu se muset po ubytování poohlédnout v Eilatu.
Po více než dvou hodinách jsme v Eilatu. Na nádraží wifi taky negunguje. Jdu do města, kupuji si kuřecí kebab s colou a připojuji se na wifi podniku. Na bookingu je vše vyprodané a drahé, nedaří se mi najít nic co by se mi líbilo. Rozhodně nehodlám platit za dvě noci 5.000,- Kč za ubytování, které ani nevypadá lákavě. Dokonce tu nejsou v nabídce hotely u pláží u Egyptské hranice. Můj oblíbený Sunset Inn je vyprodaný. No nic, půjdu se tam zeptat osobně. Kebab je odporný a to jsem hodně hladová, polovina letí do koše.
Sunset Inn je skutečně plně obsazený, recepční mne posílá do dalších dvou hotelů hned vedle. První White house je docela v pohodě, cena 150 šekelů za noc, což je 970,- Kč. Možná by tu mohlo být trochu více uklizeno. Jdu se podívat do dalšího Aviv motelu, tady je cena 350 šekelů za noc. Vracím se za Tamirem do White house. Platím v hotovosti 300 šekelů za dvě noci a dostávám pokoj s malou kuchyní a koupelnou.
Sprcha po 5 ti dnech v poušti se hodí. Peru ponožky, zbytek nechám na doma. Vařím čaj a užívám si postýlky. Vytahuji si quilt a rozepínám ho na přikrývku, místní deka už něco zažila.
Útrata: 2.250,- Kč
Pátek 24.2.2023 – Eilat – Coral Beach
Ráno si balím do batohu ručník, plavečky, opalovací krém a vaření. Jde se na pláž. Pas, kreditky a většinu eur balím do stanu a nechávám na pokoji. Ven jdu jen s občankou, telefonem a pár penězi, moc se tu asi nekrade, jen pro jistotu. V obchůdku si kupuji nějaké drobnosti k jídlu. Na nádraží kontroluji kolik mám peněz na autobusové kartě. Tak jen 9,20 a to nestačí. Nejmenší možnost dobití je 30 šekelů. Přidávám tam tedy 30 šekelů, platím to platební kartou, to bude stačit určitě a ještě mi zbyde na příští výlet.
Hned mi jede bus číslo 15, tato linka nejprve objede celý Eilat až k moři a pak se vydá k plážím směr Taba border. Vystupuji asi po 30 minutách na zastávce Coral Beach. Z karty se mi strhlo 4,50 šekelů.
V supermarketu hledám čínskou polévku, mám na ni několik dní chuť, jenže to tu nemají, kupuji aspoň nanuka. Je 9:05 a právě otevřeli přírodní rezervaci Coral Beach. Platím vstupné na celý den 35 šekelů a za 18 šekelů si půjčuji šnorchlovací masku. Celkem tu tedy platím 350,- Kč. Plážový areál je plný přístřešků a stolů, toalety, sprchy, občerstvení, obchůdek. Docela slušně vybavené.
Fouká a moc teplo tedy není. Jsem ale zvědavá na místní korál, tak jdu hned šnorchlovat. Moře je studené, no jestli má 20 stupňů, tak to bych se divila. Korál je krásný, nedá se plavat přímo nad ním, to je ale asi dobře. Podél korálu je natažené lano a za něj se nesmí. Korál má jen pár set metrů, tak si ho musí chránit. Barevné rybky, kanici, papouščí ryby, klipky, jehlice, ploskozubci, čtyřhranky. Prostě nádhera.
Brzy jsem promrzlá, musím z vody. Lehám si do písku na ručník částečně do stínu a je mi krásně. Celou poušť jsem se na šnorchlování v Rudém moři těšila. Vařím si kafe a čaj a nic mi nechybí. Ke štěstí mi teď stačí ležet v teplém písku.
Dnes je pátek, tedy odpoledne začne příprava na sabat a přestanou jezdit autobusy, tedy ne úplně, ale moc toho nepojede. Nerada bych šla těch 9 kilometrů do Eilatu pěšky. Jdu se zeptat do kasy, kdy mi jede bus. Ochotná slečna spoj hledá v mobilu, ale není z toho moudrá o mnoho více než já. Ptá se dalších zákazníků a podle nich jede bus v 15:30, v 16 hod a poslední v 16:50. Pak je sabat a nic už nejede.
Potkávám včerejší Frantíky z autobusu, hned se ke mne hlásí, mám totiž jen jedno oblečení, podle oranžové bundy mne vidí na sto honů. Stěžují si, že je na koupání studené moře, v neděli se má oteplit, tak jim přeji ať se to vyplní.
Do Eilatu se vracím busem číslo 16, ani nevím že má jet. Jedeme vyhlídkovou jízdou Eilatem po hotelech u moře. Vypadá to tu dost hrozně. Betonové hotely namačkané jeden na druhý. Nemá to tu žádnou přímořskou atmosféru. Chystala jsem se to tu projít, ale stačil mi pohled z autobusu. Tady se mi nelíbí.
Na hotýlku si vařím kávičku a čaj. Je mi pořád zima, jestli to nebude taky tím, že pořádně nic nejím. Horká sprcha, po týdnu peru triko a jde se na večeři. Jenomže je pátek večer. Ulice vylidněné, všechno zavřené. Už to vypadá, že si budu muset uvařit poslední hrnec.
Scházím po hlavní třídě více k centru a nacházím otevřený gril. Kupuji si falafel a Colu. Platím 300,- Kč a dostávám horu jídla. Chybí mi tu Hanka, to by bylo pro nás dvě tak akorát. Je to určitě nejlepší jídlo co jsem tu jedla a nakonec to skoro celé sním.
Vařím večerní čaj a odpočívám. Cítím, že to moje tělo potřebuje. Další nádherný den je za mnou.
Útrata: 1.100,- Kč
Sobota 25.2.2023 – Eilat – Migdalor beach – přesun domů
Z hotelu nespěchám, pokoj mám zaplacený do 12 ti, tak to hodlám využít. Letadlo mi letí v 9 večer, není se kam honit. Popíjím kávičku a čaj a prohlížím další cestovatelské výzvy. Japonský jen má momentálně velmi nízký kurz, je tam pro nás tedy levněji, než kdy jindy.
Po dvanácté hodině jedu busem na pláž Migdalor. V lednu jsme zde s Hankou před trekem měly postavený stan. Pláž je veřejná a zdarma. Vařím si k obědu konečně nudlovou polévku. Fouká ještě víc než včera, ani se nekoupu.
O půl čtvrté nasedám do autobusu číslo 30 a jedu na letiště. Odjezdové dny nejsou moc záživné.
Na autobusové kartě mi zbylo 20 šekelů. Čekám na letadlo a doposlouchávám japonské krimi Potetovaná konkubína. Let je s malým zpožděním. Ve Vídni budeme po půlnoci. Mám zaplacený blízko letiště hotel Ibis, teď už jen tam trefit.
Útrata: 120,- Kč
Statistika:
- 130 km na treku
- 4 noci ve stanu
- 3 noci v hotelu
- útrata celkem bez letenky 5.000,- Kč
- letenka 2.400,- Kč