16.4.2024 – 7.5.2024
16.4.2024 úterý – Flagstaff – Snow Bowl Road – 967. km
K snídani nám Tim zapekl vajíčka. Topinky s máslem a marmeládou, jogurt s borůvkama, káva a čaj. Nedá se nic dělat musíme se sbalit a jít dál. Odcházíme úplně všichni Steven, Martin, který včera zase stopem přijel na noc a my s Leňou. Zítra jede Melody s Timem na pár dní na výlet, další hikery už nevzali.


Dáváme s Leňou do kasičky donation 100 dolarů dohromady. Většina hikerů dává 20 dolarů za noc, my jsme daly 25 doláčů a stejně je to málo za to jak se tu o nás starali. Pro peníze to určitě nedělají, to by se jim nevyplatilo. Jsou taky hikeři, kteří nedají nic. Myslím, že jak se zachováš se ti vrátí jinde.


Melody nás objímá a musíme jí slíbit, že ji pošleme fotku z Grand Canyonu. Tim nás veze zpátky k Taco Bell, kde nás před dvěma dny vyzvedli. Martin jde na stopa, vrátí se na místo, kde včera trail přerušil. Jeho stan stále nepřišel. Steven pojede autobusem do Grand Canyonu a trochu si to tam pochodí, třeba se s ním ještě potkáme. Je to gentleman ze staré školy. Vymyslel nám trail names Bunny Sisters. Poslední objetí a fotky, musíme Timovi slíbit, že kdyby jsme měly nějaké problémy, tak se ozveme. Jsou to snad nejhodnější lidi, které jsem kdy potkala. Nepamatuji se, že by se o mne někdo cizí tak pěkně staral. Kupujeme si v Taco Bell oběd a vydáváme se zpátky na trail.


Jdeme Flagstaffem variantou Urban, přejdeme křižovatku, jedny železniční koleje a jsme za městem. Borovicové lesy převažují. Dnes máme v plánu ujít něco přes dvacet kilometrů. Dál se jde přes zasněžený trail, to si necháme na zítra. Jsme šťastné, že jsme zpátky v přírodě. Těšíme se na Grand Canyon jako malé holky.


Máme za sebou 600 mil. Zbývá 200 mil, těžko se tomu věří. První týdny jsme si myslely, že to nikdy nedojdeme. Bouřky v poušti, lijáky, sněžení, neustálý nedostatek vody a jídla, mráz. Teď už začínáme věřit, že to celé zvládneme.


Martin šel dnešní etapu před dvěma dny. Přesně nám řekl, kde je poslední voda na dalších 30 kilometrů. Nabíráme si v potoce každá 4 litry. Přijde Tom a Bridget, tvrdí že bude voda i dál, ale my zase že ne. Tak si taky každý berou 4 litry. Tom nám říká, že jestli bude voda ještě později, tak nám dá do batohu kámen a se smíchem odcházejí. Potřebujeme ještě ujít 6 kilometrů za Snow Bowl Road, v okolí Flagstaffu se stanovat nesmí. Další 4 kilometry je několik potůčků s vodou, Martin se dost spletl. U jednoho z potoků máme od Toma na zemi vzkaz, umí minimálně jedno slovo česky.


Stan stavíme kousek za silnicí Snow Bowl Road. V okolí vidíme další tři stany, dál už cesta stoupá ke sněhu a tam se na noc nikomu nechce. V noci má zase mrznout. Výška 2.350 m.

24 km, stoupání 440 m
Moje útrata: 61 dolarů
17.4.2024 středa – Snow Bowl Road – East Cedar Tank – 1011. km
Nejprve nás čeká pět kilometrů stoupání po stezce, zatím jdeme bez sněhu. Dále následuje cesta zasypaná sněhem. Po noci je sníh zmrzlý, tak se jde dobře. Vyběhneme 450 výškových metrů až do výšky 2.780 metrů. Od tud už budeme dnes jenom klesat.


Slunce začíná sníh zahřívat a my se pomalu, ale jistě boříme. Celé dopoledne sestupujeme sněhem. Když už je toho na nás moc, tak sníh skončí, právě včas. Je poledne a máme za sebou 20 kilometrů, z toho 15 ve sněhu.


Děláme si obědovou pauzu. Na FarOut kontroluji záznamy o stavu vody v resuplly boxu pár kilometrů před námi. Máme smůlu dnes už tam voda není. Z toho pro nás plyne, že musíme dnes ještě dojít k dalšímu zdroji vody a ten je za 24 kilometrů. Od včerejška nám zbylo každé 1,5 litru vody. To si necháme na cestu. Na polední kafe a čaj si tavíme sníh.


Dochází nás Tom s Bridget a pak holka s klukem, jejich jména si nepamatuji. Nikoho jiného už dneska nepotkáme. Balíme, musíme se pohnout. Máme před sebou ještě pěkný kus cesty.


Zapisujene se do registru v resuplly boxu u Kelly Tank. Box je skutečně prázdný. Pěšina se mění v širokou prašnou cestu, jdeme po ní zbytek dne. Krajina kolem nás se zase změnila. Převažuje suchá travnatá prérie, pichlavé keře a menší stromy. Sucho.


K večeru je to docela utrpení, cesta sněhem nás značně vyčerpala. Lovíme rezervy, abychom k nádrži s vodou vůbec došly, navíc za světla. Nádrž je půl kilometru od trailu, musíme si ji najít a to po tmě jde těžko.


Nakonec k vodě dojdeme před sedmou hodinou. Nabereme si každá tři litry a jdeme hledat místo pro stan. Je to docela bída, rostou tu pichlavé keře a rostliny. Důkladně čistíme plac hned vedle stezky. Všechny věci putují pod karimatky, oblečení, batohy, všechno. K večeři už s čelovkami zaléváme dehydrované jídlo a padáme do stanu. Byl to náročný den. Sníh, kterého se všichni hikeři obávali týdny je za námi, jsem zvědavá co si na nás stezka ještě připraví. Výška 1.930 m.
44 km, stoupání 450 m
18.4.2024 čtvrtek – East Cedar Tank – Lockwood Canyon – 1051. km
Po dlouhé době byla teplá noc. Musely jsme se vysvlékat. Poslední dva týdny mrzlo každou noc. Zvykly jsme si na to.


Po prvním kilometru máme resuplly box. Před dvěmi dny tu někdo dělal pro hikery hot dogy. Dnes už tu jsou jen 4 galony vody. Doléváme si trochu do láhví a pokračujeme po stezce. Další voda je za 25 kilometrů Wildlife Tank. Neseme si každá dva litry.


Podle předpovědi počasí má být dneska zataženo. Jakýsi opar skutečně je, ale navíc vedro na padnutí. Celý den jdeme vyschlou prérií. Nikde tu není voda, všechny potoky jsou suché.


Docházíme hikera, už zdálky vypadá nějak divně. Sotva jde. Jmenuje se Fric a je z Chicaga. Začal před pár dny v Mormon Lake. Má trochu nadváhu a je vidět, že trpí. Chvíli potrvá, než si zvykne. Předbíháme ho, máme o něj trochu strach. Snad se mu nic nestane.


K cisterně se zelenou vodou přicházíme před druhou hodinou. V nohách 26 kilometrů a máme toho právě dost. Filtrujeme zelenou vodu a vaříme čaj, nudlovou polévku, kafe a zase čaj. Přichází Pops z Texasu. Vyšel od hranic s Mexikem o den později, než my. Před Pine čekal 8 dní, než roztaje sníh. My chodíme pomalu, než jsme k Pine došly, tak už se dalo sněhem projít.


Další cisterna je za 26 km, to už dneska nezvládneme. Bereme si každá 3 litry vody a pokračujeme ještě 14 kilometrů. Stan stavíme o půl sedmé. Rozdělaly jsme si malý ohníček. Vaříme bramborovou kaši s tuňákem.


Už ve spacáku se dívám jak to máme daleko do Gran Canyonu a při té příležitosti si všimnu upozornění, že bude severní cesta z Gran Canyonu nahoru přes den zavřená z důvodů opravy stezky a to od pondělí do čtvrtka. Právě v pondělí nebo úterý jsme tou stezkou chtěly jít. Píšou, že ale stále můžeme jít v noci. Výlez z Grand Canyonu na Rim bude sado maso i ve dne, je to 2.300 m stoupání. Jít to v noci by mne nikdy nenapadlo. Nemůžeme mít chvíli klidnou cestu, vždycky se před nás postaví další překážka. Uvidíme co nám řeknou v Backcountry office. Výška 2.000 m.
40 km, stoupání 280 m
19.5.2024 pátek – Lockwood Canyon – Grandview Lookout Tower – 1088. km
Noc byla chladná. Po pár kilometrech nacházíme u lesní cesty barely s vodou a kbelík. Bohužel všechny dobroty už někdo snědl, zůstaly tam jen dvě ovesné kaše a těch máme dost.


Stezka pokračuje suchou prérií. Jdeme od vody k vodě. První větší zastávku děláme o půl jedenácté u Russell Tank. Čekaly jsme kovovou nádrž, ale dočkaly jsme se bahnité vodní plochy, ze které pijí krávy. Ve vodě je spoustu řas a plave v ní kde co. Filtr už máme ucpaný. Vaříme polévku, čaj a kafe. Do láhve na pití si dáváme tabletku, ale stejně tam máme plavce. Dáváme si tam pomerančový šumák a plavci nejsou vidět.


K další vodě docházíme po 25 kilometrech a to k nádrži Wildlife Tank, je ve svahu nad stezkou, chvíli ji hledáme. Voda je opět zelená a plná plavců. Opět káva a čaj. Dojídáme poslední bagely se sýrem a nutelou. Těšily jsme se na ně od rána. Studujeme mapu, pokud dnes dáme ještě alespoň deset kilometrů, mohly bychom zítra dojít do Gran Canyonu.


Batohy máme výrazně lehčí, snědly jsme skoro všechno jídlo. Sledujeme stezku až k vyhlídkové věži Grandview. Věž je kovová. Sundáváme batohy a lezeme nahoru. Zapadá sluníčko, výhled na Gran Canyon nám bere dech.


Někdo nechal dva kanystry vody u záchodu, kolem věže je pár campových míst. Vyléváme naši vodu s plavcema a bereme si každá dva litry pitné vody. Hodní lidi. Popojdeme ještě čtyři kilometry a stavíme stan. Večeříme už s čelovkama. Do Gran Canyonu nám zbývá 30 kilometrů. Výška 2.250 m.
37 km, stoupání 430 m
20.5.2024 sobota – Grandview Lookout Tower – Grand Canyon Village – 1118. km
Vstáváme o půl páté. V šest jsme již na cestě, boj o permity začíná. Pouštím nahlas písničky a valíme. Nic nás nemůže popohnat víc než jídlo. Po 20 kilometrech máme po cestě městečko Tusayan, hodláme se tam zastavit na snídani.

Po pár kilometrech míjíme campovací místo. Oheň ještě doutná, nechali nám tu v kanystru trochu pitné vody. Nepohrdnu, dolévám si láhev. Alespoň nemusíme hledat po lesích nádrž s vodou plnou hmyzu.

Po desáté hodině jsme v Tusayanu, zkoušíme Starbucks, ale je tu plno lidí. Usídlíme se v Mc Donald’s. Objednáváme velkou snídani, kávu a colu. Všechno jsme to snědly. Musíme se pohnout, čeká nás vyřízení permitů.

Stezka do Gran Canyon Village vede kolem hlavní silnice. Nicméně jdeme lesem, jen je naše stezka asfaltová. Těch 10 kilometrů nás přesvědčí, že jít po asfaltu déle, tak máme nohy plné puchýřů. Dochází nás mladej kluk, chvílemi běží spěchá si pro permit. Nemáme šanci mu stačit. Vydává se denně jen 11 permitů pro 11 lidí. Kdo se do limitu nevejde musí čekat na další den. V hlavní sezóně se čeká několik dní.

Přicházíme k odbočce z trailu k Center Rd. Musíme zde odbočit a dojít si pro permity do Backcountry office. Ujdeme asi kilometr, když na nás z parkoviště volá mladá paní, že nás do kanceláře zaveze, je jí jasné kam jdeme. Nejprve odmítáme jsme přece hikeři, ale paní nás přesvědčuje, že to není Arizona trail ale zacházka, tak teda jedeme.


U Backcountry office jsme těsně před jednou hodinou, první u přepážky. Za minutu se otevírá po obědové pauze. Dobíhá kluk a nestačí se divit, kde jsme ho předběhly. Za 15 minut máme vše vyřízené. Na pondělní noc máme permit do campu Bright Angel v údolí Gran Canyonu a na úterní noc máme permit v campu North Rim na druhé straně Grand Canyonu, údajně je tam ještě sníh. Přesně takto jsme si to přály. Za oba permity platíme na osobu 24 dolarů. Dvě noci zůstaneme v campu Mather tady na jižní straně Canyonu. Je to vymoženost pouze pro Arizona thru hikery. Nikdo jiný se tady takto spontánně neubytuje. O místa v campu v údolí Grand Canyonu je obrovský zájem. Dole se dá také ubytovat ve Phantom Ranch, ale o to je ještě větší zájem o místa se hraje v loterii. Jsme hrdé, že jsme sem došly. Za námi se vytvořila fronta, chvíli po nás přišlo několik hikerů, které poslední dny potkáváme. Permity dostali všichni. Hlavní vlna hikerů teprve přijde, jsme na špici ale to člověk pořádně neví. Registry skončily před týdnem. Běžně jsme potkaly tak 2 max 4 hikery denně, někdy nikoho. Nikdy ale nevíš kdo jde kousek za tebou. V každém případě můžeš kdykoliv Grand Canyon přejít bez permitu na camp a to v jednom dlouhém dni. Je to 1.800 metrů klesání, 2.300 m stoupání a celkem 38 kilometrů. Jídlo si neseš na dalších 160 kilometrů, takže máš pěkně těžký batoh.


Jsme šťastné, že máme po starosti. Shuttle busem popojíždíme do campu Mather. U vstupu stojí velká cedule, že je camp obsazený. Na recepci jen řekneme, že jsme Arizona trail thru hikeři, platíme za dvě noci na osobu 12 dolarů a můžeme si postavit stan na spotu číslo 24 a 25. Tyto jsou vyhrazeny pro Arizona trail thru hikery. Všichni se tu musíme vměstnat. Potkáváme tady Stevena, ráno odjíždí domů. Dává nám dehydrované jídlo, které mu zbylo. Neodmítneme.


Sprchujeme se za 2,50 dolarů a pereme a sušíme za 5 dolarů. Americké prádelny jsou rychlé a pohodlné. Sedáme na bus a jedeme se konečně podívat na Grand Canyon. Busy jezdí po Grand Canyon Village zdarma, každých 15 minut.

Leňa je v Grand Canyonu poprvé. Já po třetí, ale stejně je to pořád úchvatný pohled. Nedá se ta hloubka a expozice popsat, musí se to vidět. Chodíme jen kolem hlavních míst. Větší prozkoumání si necháme na zítra. Večeříme pizzu. Užíváme si tu euforii, ne každý sem dokáže dojít pěšky od hranic s Mexikem. Máme za sebou 1.120 kilometrů trailu.

Do stanu zalézáme před osmou. Jsme skutečně unavené, ale šťastné. První týdny na trailu se nám zdálo nemožné, že bychom sem mohly někdy dojít. Teď jsme tady. Výška 2.150 m.
30 km, stoupání 200 m
Moje útrata: 93 dolarů
21.4.2024 neděle – Grand Canyon – odpočinek
Ráno žádný budík v pět nezvoní, ale stejně jsem vzhůru. Kolem nás je dalších osm stanů hikerů, všude klid. Všichni na trailu vstávají brzo, tak si to teď užíváme. Kafe vaříme až po šesté.


Snídáme v General Store Deli. Nakoupily jsme si plno jídla. U stolu máme zástrčku, tak nabíjíme powerbanky a čelovky, ty potřebujeme stoprocentně nabité na noční výstup z Grand Canyonu.


Jedeme busem na poslední zastávku Hermist Rest a od tud jdeme kolem Grand Canyonu částečně pěšky a částečně busem zpět. Canyon je úchvatný.


Celý den trávíme u Canyonu a taky hodně jíme. Chystáme se na zítřejší sestup do Canyonu. Poslední dobou máme sprchu jednou za týden. Nezávisle na sobě jsme s Leňou došly k názoru, že se dnes sprchovat nebudeme. Přece jsme měly sprchu včera. Takové plýtvání, to rači ty ušetřené 2,50 dolary projíme.


Odpoledne už jen posedáváme v kavárnách a lodžích u zásuvek. Powerbanky se ne a ne nabít. Nutně je potřebujeme plné. Jakmile vylezeme z Canyonu na severní stranu, tak se ocitneme v jiném světě. Vše je tam ještě zavřené, resorty, obchody, campy, silnice. Stále je tam sníh. Pouze Arizona trail thru hikeři smějí s permitem postavit v campu stan. My permit máme, takže dobrý. Musíme si do civilizace dojít a to je něco přes sto kilometrů na sever. Výška 2.150 m.
Moje útrata: 67 dolarů
22.4.2024 pondělí – Grand Canyon Mather Camp – Grand Canyon Bright Angel Camp – 1132. km
Dnes nespěcháme, pomalu vstáváme a přesunujeme se do General Store Deli. Dva stoly s elektrickou zásuvkou okupují většinou hikeři. Sedáme si k jednomu a nabíjíme powerbanky. Snídáme zapečený bagel s vajíčkem, slaninou a sýrem, k tomu silnou kávu.


Nakupujeme jídlo na poslední etapu na pět dní. Nějaké jídlo nám zůstalo, něco jsme si vzaly z hiker boxu a něco nám dal Steven. Dalo by se říci, že jde o malý nákup, ale stejně platíme skoro 150 dolarů. Je tu super drahota. Je načase odejít do přírody, jinak tu utratíme majlant.


Zvažujeme jestli pojedeme k začátku South Kaibab trailu busem nebo půjdeme těch pět kilometrů pěšky. Někteří AZT hikeři šli na bus. Nakonec jdeme pěšky, nemáme na dnešek moc kilometrů tak si to celé poctivě projdeme.


V poledne začínáme sestupovat do Grand Canyonu. Je vedro na padnutí. Dole má být 34 stupňů ve stínu. První část cesty se míjíme s denníma turistama, někteří vypadají dost bídně. Velký respekt ke všem co se dnes do Canyonu vydali, i když jen kousek. Není to v tom vedru zadarmo.


Po hodině už jsme na stezce téměř sami. Vedro kumuluje. Vzaly jsme si každá dva litry vody, ale chtělo by to víc. Sejít do Canyonu nám trvá čtyři hodiny. Přejdeme po ocelovém mostě řeku Colorado. Po pár minutách chůze zastavujeme na písečné pláži a jdeme do vody. Řeka je studená, ale právě to nám přináší úlevu. Koupu se v oblečení, alespoň se vypere.


Stan stavíme v campu Bright Angel na který máme na dnešní noc permit. Vaříme fazole od Stevena. Přichází sousedi nabídnout nám jídlo. Zítra to tu balí a nechce se jim ho nosit nahoru. Jdeme si tedy vybrat nějaké sušené ovoce a ořechy. Jsou zlatí, moc toho ale nebereme, zítra taky šlapeme nahoru.


Přichází Martin. Toho jsme tu teda nečekaly. Včera došel Arizona Trail a dnes už začal Tonto Trail, celý vede po jižní straně Gran Canyonu, měří 90 mil. Na nocování si vyřídil permit v Backcountry office v Grand Canyonu, ve stejném jako jsme si vyřídily permit my. Jde k nám na spot. Tak nějak jsme to blbě pochopily a zabraly jsme si celý spot. Správně máme být s ostatními AZT hikery na dvou společných spotech. Stěhovat se nám už nechce. V okolí je ještě několik volných spotů, tak snad nás nikdo nevyhodí. Za chvíli bude tma a je stále horko, tak jako v létě v Chorvatsku. Chystáme se spát jen v moskitiéře. Dnes byl skutečně krásný den. Vážíme si toho, že tu můžeme být. Výška 770 m.
14 km, stoupání 200 m, klesání 1.500 m
Moje útrata: 87 dolarů
23.4.2024 úterý – Grand Canyon Bright Angel Camp – Grand Canyon North Rim Camp – 1155. km
Noc pod hvězdami byla nádherná. Téměř do rána jsme leželi na spacácích nepřikryti. V pět vařím kávu, v sedm odcházíme.


Stezka vede kolem potoka Bright Angel, jdeme proti proudu. Nejprve jsme ve stínu skal, později na nás začne svítit slunce. Litujeme, že jsme nevyšly hned v pět ráno. Milujeme ale ty líná rána, kdy srkáme horké kafe ze spacáku a příroda se začne probouzet.


Procházíme kaňonem. Stezka je kouzelná, nečekaly jsme, že dnešní úsek bude tak spektakulární. Krása střídá nádheru. Po desáté jsme v Cottonwood Campu. Bohužel ani zde nefungují čerpadla, takže pitná voda tu také není stejně jako v našem campu, kde jsme spaly. Opět si musíme nabrat hnědou vodu z řeky a přefiltrovat. Čekají nás poslední 2,5 kilometry před uzávěrou.


V Manzanita Rest Area jsme před dvanáctou. Už se tu povalují dvě AZT hikerky Emily a Katie obě z Mitchigenu, spaly s náma v campu. Pops vstal ve tři ráno a vyrazil na Rim. Teď už je pěkně nahoře. Uzávěra cesty trvá od 9 do 16,30 hod. Máme několik hodin na odpočinek a vaření.


Klábosíme s holkama, Emily si s námi dává kafe. Povídáme si o trailech ve světě. Nedávno prošla Tour de Mont Blanc. Je z něj nadšená. Je to ostuda, proti ní to máme za rohem a ještě jsme ho nešly, budeme to muset napravit.


Filtrujeme si každá tři litry vody. Jsme ve výšce 1.400 m a musíme vylézt přes 9 kilometrů do výšky 2.530 m. Chystáme si svačiny a čelovky. O půl čtvrté nám přichází zaměstnanec parku oznámit, že už můžeme vyrazit. Trail North Kaibab na North Rim je otevřený. Zrovna začínáme jíst lasagne s kuřetem. V klidu to dojíme a ve čtyři hodiny vycházíme.


Stezka vede serpentinami prakticky celá ve stínu. Stoupáme pomalu vzhůru. Výhledy jsou úchvatné. Jsme na cestě sami. Trvá nám 3,5 hodiny vylézt na North Rim severní hranu Grand Canyonu. Vystoupaly jsme přes 1.100 metrů. Bylo to docela v pohodě. Je vidět, že už jsme rozchozené, přestaly nás bolet naše těla. Záda si zvykla na těžký batoh, momentálně máme jídlo na několik dalších dní, něco to váží. Sníme toho nyní podstatně více, než na začátku. Vody jsme si vzaly zbytečně moc, dva litry stačily.


Vylezly jsme na severní hranu, jsme ve výšce nad 2.500 metrů, je tu ještě sníh. Silnice je bez sněhu, jdeme po ní další dva kilometry do campu na který máme permit. Po cestě si natáčíme vodu v Rangers station. Camp je ještě zavřený a tedy prázdný. Můžeme si postavit stany na jednom přesném místě, v blízkosti je suchý záchod a taky máme stůl s boxem na jídlo, jinak nic. Celkem jsme tu dva stany, my a Katie. Už je dávno tma. Pod náma je Grand Canyon, měsíc mocně svítí, snad je v úplňku. Fouká a je chladno. Těšíme se na ráno. Byl to dlouhý den. Výška 2.530 m.
23 km, stoupání 1.830 m
24.4.2024 středa – Grand Canyon North Rim Camp – Pleasant Valley – 1197. km
Ráno se budíme před šestou hodinou. Stanujeme 5 metrů od hrany Grand Canyonu. Slunce osvětluje skály v celém Canyonu. Všude je klid. Srkáme horkou kávu a kocháme se tou nádherou.


Po sedmé přichází Pardner a Young Blud. Včera vyšli z Canyonu hodinu po nás, šli pomalu a užívali si cestu. Nahoře byli o půlnoci. Po tmě nenašli místo v campu pro AZT hikery, tak si lehli na první volný plac. Všichni tiše pozorujeme tu nádheru.


Probíráme možnosti další cesty. Trail je pod sněhem. Zatím došlo Arizona trail pár lidí a všichni po silnici. Sníh sice postupně taje, ale pro nás stále pomalu. Shodujeme se, že dojdeme 10 mil po silnici ke vstupní bráně do parku a tam se rozhodneme co dál. Ostatní mají jídlo na čtyři dny, to by mělo stačit na konec trailu. My s Leňou máme jídlo jen na tři dny, musíme se zastavit v Jacob Lake a něco dokoupit, jsou to tak dva až tři dny cesty. Katie nám mimochodem oznamuje, že máme štěstí protože tento týden jsou všechny parky v USA zdarma, jinak bychom si museli zaplatit vstupné do Grand Canyonu 15 dolarů. My jako obvykle nevíme nic a taky jsme nic neplatily.


Opouštíme prázdný camp, vše je zavřené, otvírat budou 15.5. U východu jsou sprchy a laundry, taky zavřené, ale na verandě jsou stolky a volně přístupné elektrické zástrčky. Pardner se tu zastavuje, má úplně vybitý mobil. Poslední zastávku děláme u Rangers station, jediné místo, kde si můžeme napustit vodu. Bereme si každá dva litry, podél silnice žádná voda není, kdyžtak si rozpustíme sníh. Visí tu váha, neodoláme a vážíme si naše bágly. Obě máme váhu batohů 11 kg. Když odečteme vodu, jídlo a plyn na tři dny, tak základní váhu máme 7 kg, to docela ujde.


Silnice je peklo. Asfalt a zase asfalt. Naštěstí tu nic nejezdí. Jediné rozptýlení jsou výhledy na zasněženou prérii. Příroda na severní straně Grand Canyonu je zcela odlišná od té jižní strany. Tady převažují jehličnaté husté lesy a prérie. Pustý kraj, není tu vůbec žádný signál. Sníh krajině přidává na dramatičnosti.


U vstupu do parku sedí na zemi Emily. Včera vylezla z Canyonu první, ale překvapivě taky nenašla spoty pro AZT hikery. Nemá stan, lehla si někde u laveček a přespala tam. Holky jsou tady drsný a emancipovaný, většinou chodí traily sami. Vaříme si u ní oběd. Zastavuje auto a v něm je trail angelka Rescue Natural. Dává nám pitnou vodu a nějaké snaky. Upozorňuje nás na fakt, že musíme jít po silnici dalších 22 mil, pak bychom mohly zkusit jít na trail. Dost nás to vyděsilo, máme toho asfaltu už plné zuby. Emily nás opouští a za chvíli je u nás Katie. Taky chvíli odpočívá. Holky strašně málo jedí, my s Leňou pořád vaříme a něčím se ládujeme. Hlídáme si jídlo, aby nám vyšlo na tři dny. Podezíráme holky, že mají málo jídla, hlavně Emily má mini batůžek.

Pokračujeme po silnici. Kolem lesa občas přeběhne šelma, pravděpodobně kojot, těch je tu nejvíce. Šelmy si drží odstup. Přes silnici přeběhly dvě laně. Žijí zde i horské pumy jsou plaché, snad se nám vyhnou. Jinak se nic neděje. Trpíme. Začínají nás bolet kolena a kotníky. Otlaky a puchýře budou taky brzy. Prokletý asfalt.


Jediné vzrušení je počasí. Zítra a pozítří se má ochladit a pršet, v noci klesne teplota pod nulu. Odpoledne se nad nás nasouvají černé mraky, spadne pár kapek. K večeru mraky přitvrzují. Nabíráme vodu na noc z větší kaluže u cesty, je z roztátého sněhu. Stihneme doběhnout na rovnou louku kus od silnice a postavit stan. Začíná foukat a pršet. Sedm večer a máme za sebou 38 kilometrů po silnici. Noc bude chladná o tom není pochyb. Emily je zkušená hikerka, snad si poradí. Nakonec na chvíli vylezlo slunce.

Trail nám nedává nic zadarmo. Zbývá nám dojít k hranicím Utahu asi 100 kilometrů, ale vypadá to, že si to budeme muset ještě trochu protrpět. Výška 2.600 m.
38 km po silnici, stoupání 250 m, klesání 310 m
25.4.2024 čtvrtek – Pleasant Valley – Buffalo Trick Tank – 1225. km
V noci foukalo a pršelo. Nad ránem mrzlo, bylo – 6, alespoň podle Pardnera, docela tomu věřím. Voda co jsme nechaly venku jako zátěž na kolících, aby nám neulítl stan totálně zmrzla. Nám bylo ve spacácích docela dobře, myslím že jsme se tu už otužily.

Vycházíme po sedmé, na silnici na nás čeká Pardner. Pokračujeme společně, je to místňák ptáme se ho na přírodu kolem. Pracuje 3 – 4 měsíce každé léto, zbytek roku cestuje. Je zedník a pracuje ve státě Washington, tam jsou nejvyšší mzdy. Žije v obytném autě a cestuje po celých státech. Arizonu trail jde jako nácvik na PCT. Od severní hrany Grand Canyonu se pohybujeme po Kaibab Plato, ve výšce kolem 2.600 metrů. Je tu chladno.


Po čtyřech kilometrech po asfaltu se k nám přiblížila naše stezka, je bez sněhu. Neváháme ani chvilku a opouštíme asfaltovou silnici. Stezka jde lesem, chvílemi je tu trochu sněhu, ale ten je stejně zmrzlý, tak se jde dobře. Dochází nás Katie. Jak je vidět tak jsme si všichni stihli včera postavit stan těsně před deštěm a celkem blízko od sebe.


Už druhý den nemáme signál, zajímá nás předpověď počasí. Ráno bylo chvíli sluníčko, ale postupně se zatahuje a začíná sněžit. Jsme z toho všichni překvapení, ale co naděláš. Jdeme dál, nic jiného nám nezbývá. Přecházíme kopec Telephone Hill a doufáme, že na druhé straně kopce bude signál.


Počasí přitvrzuje, nebe je černé a všude okolo nás hřmí, je to zase hell. Vypadá to fakt hrozně, kolem nás hell, ale na nás jen sněží. Chytáme signál, jednu čárku. Zkoušíme si udělat rezervaci na motel v Jacob Lake. Na dnešek to nejde, máme si tam zavolat, ale jak? Tak si asi na desátý pokus rezervujeme pokoj na páteční noc. To tam akorát tak dojdeme. Pokud bychom tam chtěly spát dnes, musely bychom jít na silnici a něco si stopnout. Jede asi tak jedno auto za hodinu. No uvidíme. Došla nás zase Katie, taky nemá moc signál. Jen říká, že se počasí zítra ještě zhorší, nabízíme jí místo u nás na pokoji, ale nemá zájem chtěla by za dva dny dojít do Utahu.


Nemáme vodu, tak na oběd stavíme až u vodní nádrže po 20 kilometrech. Jsme unavené, máme toho dost. Všechno nás bolí, včerejší asfalt nám dal zabrat. Vaříme nudlovou polévku, kafe a čaj. Přichází Pardner a hned nám hlásí, že bude zítra s námi rád sdílet pokoj. Na trailu se nic neutají. Tak jo, domluveno. Jde na silnici, dojede dnes do Jacob Lake a přespí ve stanu tam. Bojí se toho počasí. Sám si pokoj nevezme, cena 96 dolarů pro jednoho je příliš. Bereme si na něho kontakt a loučíme se.


Trochu se vyčasilo, chvíli svítí slunce. Dneska přespíme ještě na trailu ve stanu a zítra si dojdeme do Jacob Lake na náš hotýlek. Sprcha už by se hodila. Jsme celou dobu v jednom oblečení, nic náhradního nemáme. Jedno na hikování a jedno na spaní.

Stan stavíme u další vodní nádrže před pátou hodinou. Nemá cenu chodit dál, pokoj zítra dostaneme asi až ve tři hodiny. Kontrolujeme předpověď počasí, v sobotu má být přes den jen 6 stupňů a v noci mrznout, vítr a sněžení. Děláme si další rezervaci na hotel v Jacob Lake a to na sobotní noc, hned nám to taky strhnou z karty. Zůstaneme na hotelu dvě noci a pořádně si odpočineme. Od neděle má být zase sluníčko.

Píše nám Martin, je ve Flagstaffu u Tima a Melody. Ten se má, určitě mají k večeři nějakou lahůdku. Máme se u nich zastavit až pojedeme na jih. To rádi uděláme, bude to za pár dní. Výška 2.550 m.
28 km
26.4.2024 pátek – Buffalo Trick Tank – HW 89A – Jacob Lake – 1234. km
Dobře jsme si vybraly místo na stan. Mezi nízkými stromy níže pod svahem. Vítr nám fučel vysoko nad hlavami. Bylo nám krásně teplo. Vaříme kafe, nespěcháme, čeká nás devět kilometrů po trailu a potom pět kilometrů po silnici. Venku je skutečně zima, ven ze stanu lezeme pomalu.


Stezka vede borovicovým lesem, jsme na ní sami. Užíváme si každý metr. Zatím je hezky, jen velké chladno. Na silnici HW 89A jsme o půl desáté. Resuplly box je prázdný. Konečně míjíme registr, zapisujeme se do něj. Je na tak blbém místě, že ho asi většina hikerů přehlídne. Pár jmen nad námi, neznáme nikoho.


Stopujeme těch pár aut, nikdo nám nestaví. Po patnácti minutách přijíždí auto a zastavuje na parkovišti. Vystupuje z něj Kim a Night Walker. Potkáváme se s něma už asi měsíc, zdravíme se hikerským dotykem pěstí. Holky se vrací z Jacob Lake na trail. Nastupujeme do auta a vezeme se do hotelu.


V Jacob Inn se ptáme na pokoj, ale dostaneme ho až ve tři. Nevadí, celý prostor je útulný, v krbu plápolá oheň, v rohu je restaurace, vedle obchod a uprostřed se prodávají domácí cookies. Sedáme si k baru a objednáváme si kafe. Snídani jsme už jednu měly, počkáme alespoň do jedenácté. Těsně před jedenáctou si objednáváme smažená vajíčka se slaninou, smažené strouhané brambory a topinky. Je to výborné, máme to místo oběda. Spropitné 20% ani se už nedivíme.


Pořád zvoní telefon, lidi se snaží objednat na dnešek a zítřek pokoj, ale vše je plně obsazené. Kdybychom si včera neudělaly rezervaci po internetu, tak bychom pokoj už nesehnaly. Našel si nás tu Pardner, děkuje nám, že ho bereme na pokoj. Venku sněží. Stále přichází další hikeři, přijeli stopem z různých míst od North Rimu. Když se dozví, že nejsou pokoje tak jsou smutní, dva dny má být hnusně, venku spát nikdo nechce.

Čekáme na pokoj pěkně usazené u krbu v kožených křeslech. Je tu s námi Happy Ending, hikerka trochu starší než já, taky si včera stihla objednat na dvě noci pokoj. Přichází k ní dva hikeři, její kamarádi, šli spolu několik posledních dní. Je nad slunce jasné, že chtějí k ní na pokoj. Každý pokoj má dvě postele, celkem pro čtyři lidi. Jenomže ona se nemá k tomu, aby je k sobě pozvala, dost by tím ušetřila. Chlapi smutně odchází do zimy. Happy Ending nám omluvně vysvětluje, že je unavená a chce být na pokoji sama. Je to její volba, vše co uděláš se ti vrátí. My jsme našeho kámoše z trailu na pokoj vzaly. Poctivě jsme se podělili o cenu pokoje. Nikoho z nově příchozích hikerů neznáme, jdou na trailu za námi a sem dostopovali.

Před třetí máme konečně pokoj. Sprchujeme se a pereme v umyvadle to nejnutnější, laundry zde není. Happy Ending dostala klíče od pokoje, ve kterém už byl někdo ubytovaný, musela se vrátit a požádat o jiný pokoj, v dalším pokoji jí něco nefunguje, nepochopily jsme co, ale musí si ho nechat, jiný pokoj už prostě není. Kdyby se na recepci na mne tak nervózně netlačila, tak bych ji nepustila před sebe a ty problémy s pokojem bychom řešili teď my. Vyšší moc.

Večeříme hamburgery s kopou hranolek a salátem. Venku stále sněží. Pardner nám znovu děkuje a říká, že je šťastný že nás potkal a obejme mne. Jsme prý jeho nejoblíbenější lidi na trailu. Je to správnej borec. Výška 2.380 m.
9 km trailu
Moje útrata: 74 dolarů
27.4.2024 sobota – Jacob Lake – odpočinek
Do rána nasněžilo 7 mm sněhu. Není to zase tak moc, ale je tam vlhko a zima. Pardner se balí chce jít na trail, ale trochu váhá.

V osm hodin otvírají General Store. Všichni se nahrneme k baru a objednáváme si snídani. Je nás tu tak patnáct hikerů a jiných hostů v maskáčích. Kávu dostáváme hned, na snídani čekáme hodinu a půl. Nespěcháme, jiný program než jídlo dnes nemáme. Snídaně je zase boží. Káva se stále dolévá, myslím že jsem vypila tak pět hrnků.

V obchodě si kupujeme nějaké drobnosti na trail, ale je to bída, hikerské jídlo tu nevedou. Bereme oříšky, chipsy, bonbóny a orero sušenky. Platíme 18 dolarů skoro za nic. Je tu drahota.

Pardner nám dává proteinové tyčinky, které mu už nechutnají. Na oplátku mu věnuji dvoje orero sušenky i ty Leniny, říká že nás miluje. Venku se rozpršelo a Pardner odchází. Objímáme se pevně, doufám že bude v pořádku. My jsme šťastné že máme pokoj na další noc. Stejně si potřebujeme odpočinout. Těch posledních padesát kilometrů si chceme vychutnat za pěkného počasí.


Je tu docela nuda, tak jdeme na oběd. Není moc z čeho vybrat, objednáváme kuřecí hamburger s hranolkama a colu. Opět platíme se spropitným téměř 500,- Kč na osobu. Zítra ráno musíme vypadnout, leze to tu do peněz. U baru sedí Tom s Bridget. V noci byli ve stanu na trailu, byla jim strašná zima, vstali ve 3:30 a vyrazili. Vypadají dost zbědovaně. Nabízíme jim sprchu a postel. Odmítají už jsou sbalení a chtějí vyrazit. Zítra budou mít hotovo. Tak snad nezmrznou.


Díváme se na TV, samé blbiny. Sledujeme Muži v černém, je to taky blbina. Občas vyleze sluníčko, tak snad už se začne oteplovat. Vaříme si v koupelně čaj, nechápu jak tu můžou žít bez čaje.
Večeře skoro stejná jako oběd i když jsme si objednaly úplně něco jiného. Výška 1.234 m.
Moje útrata: 140 dolarů
28.4.2024 neděle – Jacob Lake – Basin Canyon – 1266. km
Na snídani jsme první a první si taky objednáváme u číšníka snídani. Přesně kvůli tomu jsme přišly ještě před osmou. Potřebujeme dneska vyrazit na trail. Pijeme kávu a čekáme na baru na snídani. Vedle nás si sedli dva bikeři Paul s Brandnem. Bavíme se o trecích v US a Pyrenejích. Byli tu na víkend s kolama. Nabízí nám odvoz na náš trail, jsou moc milí, je to jen pět kilometrů, ale ten asfalt by nás zabil. Paráda domluveno. Vyměňujeme si kontakty na fb. Jdeme se sbalit.

Snídaně

Kluci nás vysazují na AZT v místě kde jsme v pátek trail přerušily. Ptají se jaké máme dál plány, přemýšlíme že se pojedeme podívat do Sedony. Slibují, že nám pošlou nějaké tipy na hiky. Loučíme se objetím, jsou to sportovci a sympaťáci.


Jsme zpátky šťastné na trailu. Slunce svítí, je krásný den. Dobře že jsme si počkaly až přestane sněžit. Brzy jdeme do kraťasů. Na trailu jsme sami, kam se poděli ostatní hikeři z hotelu nemáme tušení.


V poledne po jedenácti kilometrech si děláme pauzu u Umbrella Tank. V restauraci jsme si objednaly burito sebou, je toho strašně moc, polovinu si necháváme na večeři. Stezka vede spáleným lesem, je to smutný pohled, ale myslím že si příroda poradí. Neseme si vodu v lahvích, ve tři hodiny si vaříme kávičku a k ní máme vyhlášené, skvělé cookis z Jacob Lake.


U Wildlife Tank si nabírá vodu Pops. Záhada, kde zmizeli ostatní se vyřešila. Včera snědl v restauraci polévku a kuřecí sandwich, celou noc zvracel. Na snídani došel až v deset, to už jsme byly na trailu. Ptá se nás, jestli máme vyřešený odvoz z konce trailu. Arizona trail končí u hranic s Utahem v úplné pustině. Jako obvykle nic zařízené nemáme. Říká, že se domluvil s Tomem a Bridget, že nás vezmou sebou, mají domluvené auto na zítra mezi 12 a 14 hod. Paráda, jsou hodní, že na nás myslí.


Bereme si každá dva litry vody a jdeme ještě asi hodinu. Stan stavíme 13 kilometrů před koncem trailu. Zítra to doběhneme. Představa že nám to zítra skončí je děsivá. Výška 1.950 m.
32 km
Moje útrata: 47 dolarů
29.4.2024 pondělí – Basin Canyon – Northern Terminus – 1279. km – Flagstaff
Poslední noc ve stanu na trailu je za námi. Vařím kafe a jako vždy ho srkáme ve spacáku. Čeká nás poslední úsek trailu k hranicím Utahu. Je teplo, sluníčko svítí, od rána jsme v kraťasech. Stezka se s námi loučí výhledy na červené skály a hřebeny v Utahu. Po pěti kilometrech si bereme vodu z kolektoru a pokračujeme dál.


U severního terminusu jsme po desáté hodině. Zapisujeme se do registru a fotíme se. Je tu taky pár jiných hikerů. Všichni si gratulujeme. Trail je za námi. Zatím necítíme žádné emoce.


Hledáme si Toma a Bridget vaří nám kafe, dělíme se s něma o poslední cookis z Jacob Lake. Musíme počkat na odvoz do Page. Před dvanáctou přijíždí borec v Jeepu. Je to auto Toma a borec je jejich kámoš. Všechny nás nakládá a jedeme do Page, je to kus cesty. Jsou zlatí, že nás vzali.

V Page vystupujeme u Walmartu, je to údajně dobré místo na stop. Nejdříve jdeme do Mc Donald’s se trochu vzpamatovat.


Odpoledne stojíme za kruháčem a stopujeme. Nejdřív nám staví dvě babičky, ale jedou na východ do Moabu. Za chvíli staví holčina, taky Moab. Až třetí auto jede do Flagstaffu. Mladej lezec má auto plné krámů, musí nejprve udělat místo, než si můžeme sednout. Celkem jsme stopovaly půl hodiny a už se vezeme přes 200 kilometrů. Píšu Melody, že už jsme na cestě a posílám jí fotku řidiče, tak jak si to přála. Kluk je moc milej dovezl nás až k domu Melody a Tima. Potkáváme samé hodné lidi.

Objímáme se s Melody, tentokrát jsme ubytované v domku na zahradě. Doma mají tři hikery z Jižní Afriky. Rychlá sprcha. Moje karimatka koupená ve Walmartu je stále v hiker boxu, asi si ji vezmu domů nebo alespoň půlku.


Večeře je opět skvělá. Těšily jsme se na domácí jídlo, máme špagety, salát, burákový dezert a meloun. Afričani jsou moc milí tři blonďatí kluci. Vyměňujeme si kontakty. Pracují v cestovním ruchu, celý večer nám vykládají o Safari v Namibii. Byla jsem tam před x lety, ale možná bych se tam podívala znovu. Žádný jiný kontinent nevoní tak jako Afrika.
13 km
Moje útrata: 5 dolarů
30.4.2024 úterý – Flagstaff – Sedona – Cottonwood Verde Valley
Afričtí kluci odjíždí právě když vstáváme. Čeká je cesta do Grand Canyonu, chodí denně 50 kilometrů, jsou to borci. Tim nám smaží vajíčka se slaninou a dělá lívance se smetanou a borůvkama. Takhle dobře se mít hned tak nebudeme. Dáváme do kasičky 50 dolarů donation a balíme se. Po snídani nás Tim odváží na konec Flagstaffu na výpadovku do Sedony.


Stopujeme asi 5 minut, staví nám manželé původně ze Švýcarska. Vysazují nás u info centra uprostřed Sedony. Na první pohled jsme v předraženém turistickém městečku. Spoustu krámků, kaváren a jiných lákadel. V infocentru nám ukazují na mapě, kde se dá zdarma v lese spát ve stanu. Je to asi 20 kilometrů směr Cottonwood u silnice 525. Dále nám radí camp v Cottonwood a to v Dead Horse Ranch State Park, je placený a snad by v něm mělo být volno. Dostáváme mapy a rady, které tůry si dát. Měly jsme dilema jestli si půjčit auto, nakonec jsme bez auta. V Sedoně je velký problém zaparkovat. Obzvlášť parkoviště u trailů jsou plné.


Na ulici je spoustu cestovních agentur nabízí výlety jeepem za 29 dolarů, let helikoptérou za 60 dolarů a jiné atrakce za nízké ceny. Do jedné agentury vejdeme, mladíkovi oznámím, že máme týden čas a chceme zkusit všechno. Hoch mne rychle zpraží, uvedené ceny jsou jen pro občany US a Canady, kteří jsou ubytování v nějakém drahém resortu. My nejsme ani jedno. Za jeep po nás chtějí 150 dolarů, za helikoptéru 240. Odcházíme. Projdeme se po městě, ale všude je vše příliš drahé. Nakonec si platíme jízdu busem. Necháme se dvě hodiny povozit kolem města na hlavní skalní atrakce, hlavně že nemusíme chodit pěšky. Cena na osobu 45 dolarů.


Je odpoledne, musíme popojít do západní části Sedony. V info centru nám pán poradil, kde najdeme obchod s potravinami za normální ceny. Trvá nám to hodinu, než do Bashas dojdeme. Děláme si nákup potravin asi na dva dny, platíme 60 dolarů, to ujde.


Chtěly bychom přespat v lese zadarmo. Je to možné u Forest Road 525, ale to bychom musely ujít 15 kilometrů. Je to přesně mezi Sedonou a Cottonwoodem. Jsme unavené, batohy plné jídla, začínáme stopovat. Na tak blbém místě jsme ještě nestopovaly, je tu jen malý odbočovací pruh, jinak více proudá silnice. Nikdo nám nezastavil. Po půl hodině zjišťujeme, že stopujeme u autobusové zastávky Verde Shutlle. Bus který jezdí mezi Cottonwood a Sedonou. Odjezd má každou hodinu. Platí se hotově 2 dolary za osobu. Super, to je ideální.


V autobuse přesvědčuji řidiče, aby nám zastavil mezi městy, ale on nechce, nemá tam zastávku. No jo. Tak vystupujeme v Cottonwoodu. Přibližně hodinu cesty od zastávky je Dead Horse Ranche State Park ve kterém je několik campů. Jdeme přespat tam. Už se stmívá když procházíme celým campem a hledáme volný spot. Všechno je plné, šly jsme sem úplně zbytečně. Je tma, tak jdeme s čelovkou po trailu směr Sedona. Opouštíme State Park, hned za hranicemi parku si na prvním plácku u stezky stavíme stan. Nevíme jestli se to může, ale nepátráme.


Za stanem nám štěkají kojoti. Noc je teplá, máme otevřené obě předsíně. Jsme unavené, ale spokojené. Výška 1.050 m.
15 km
Moje útrata: 122 dolarů
1.5.2024 středa – Cottonwood – Sedona
Celkem dobře jsme se s těma kojotama vyspaly. Kávu vařím už po páté, musíme brzo vypadnout, než začnou chodit lidi. Budeme muset něco vymyslet s tím ubytováním. Campy jsou beznadějně plné, do lesa, kde můžeme zdarma spát se tak snadno nedostaneme, je to pěšky daleko. Otevírám booking, je tu jen drahé ubytování. Nejlevnější hotely jsou na 3 noci za 360 dolarů, malý pokoj, dvě postele, jinak nic. Vyskakuje na nás nabídka na Sedona Springs Resort s bazény a vířivkami. Malé studio s kuchyní, koupelnou, velká postel, gauč a veranda. Cena na 3 noci 450 dolarů. Diskutujeme o tom a docházíme k názoru, že jestli si chceme okolí Sedony prochodit, tak se musíme ubytovat. Dělám tedy rezervaci, v posledním kroku to chce najednou 639 dolarů. To je nějaká blbost, zkouším to znovu a mám těch 450 doláčů. Paráda. Potvrzuji to a najednou mi přichází nevratná rezervace za 639 dolarů. Koukáme na to s Leňou s otevřenýma pusama. Co to je za kejkle? Poslední noc je pátek a ten to asi prodražil. Co s tím? Leňa je v klidu, říká nevadí Ali užijeme si to tu. Má recht. Udělaly jsme si v 6 ráno v křoví, ve stanu postaveném na černo, rezervaci do drahého rezortu. Bezdomovci hadra.


Balíme si saky, paky a valíme do Cottonwoodu na shuttle bus do Sedony. Chceme stihnout odjezd v 8 ráno, musíme spěchat. Z campu vyjíždí auto, mávneme na něj, zastavuje nám paní s border kolií, byli na procházce. Paní nás ty 4 kilometry na bus odveze.


V 8,30 hod jsme na recepci resortu, ušmudlané z prachu prérie, jdeme středem. Pokoj nám ještě nedají, ale můžeme si v loby nechat batohy. Sypu obsah batohu pod jeden stůl, beru si do báglu jen pár drobností.


Vyrážíme na Devils Bridge hike. Musíme projít Sedonou, je to otrava, ostatní jedou autem. Jenomže jsou přeplněné parkoviště, takže spoustu lidí vůbec nezaparkuje a musí odjet zpět. To není náš problém, tu hodinku přes město vydržíme a pak jsme svobodné v nádherných červených skalách. Vedro je značné, jsme v Arizoně už skoro dva měsíce, myslím že jsme si zvykly. Vylezly jsme s ostatními lidmi na vyhlídku na Devils Bridge. Lidi tu stojí frontu, aby se mohli vyfotit. To nás neláká.


Jak se vracíme po schodech dolů, tak mne chytne křeč do pravého kolena a nechce přestat. Vypadá to, že mám natažené nějaké úpony nebo co. To je tak, když člověk vypne ze zátěže a tělo začne stávkovat. Nemůžu ohýbat koleno, Leňa mi bere batoh a pomáhá mi. Našla mi dokonce hůlku. Skulhám několik kilometrů k parkovišti. Původně jsme se chtěly vrátit jinou cestou, udělat si okruh.


Mávneme na první auto a to nás doveze zpět do Sedony. Trek máme za sebou, zpátky jsme se svezly autem. Po rovině můžu jít normálně, tak jdeme nakupovat. Potřebujeme na resort plavky. Mrkneme do outdoor obchodu, ale plavky tu nevedou. Kupujeme si funkční trika s dlouhým rukávem a kapucou, takové jaké měli všichni hikeři na trailu. Materiál chladí, je určen do horka. Kousek dál je jakýsi blešák, obchod, kde prodávají divné hadry za pár dolarů. Kupujeme tu plavky za 8 dolarů, přesně to potřebujeme.


Dostáváme nádherné studio přímo u bazénu. Hned se jdeme vykoupat a horká výřivka ta je boží. Naše bolavá těla přesně toto potřebují. Už nás přestaly trápit ty strašné peníze co jsme za resort utratily. Jdeme si nakoupit jídlo, levný obchoďák Bashas stojí hned za cestou. Máme kuchyň, tak budeme vařit, tím ušetříme. Nakupujeme vajíčka, těsto na lívance, javorový sirup, zmrzlinu, zeleninu, ovoce a plno dobrot.


Večer už nemáme sílu na nic. Dáváme si jen ovoce, zmrzlinu a pití. Naposledy ještě do horké vířivky a padáme do postelí, byl to dlouhý den. Výška 1.300 m.
16 km
Moje útrata: 362 dolarů + 77 dolarů triko
2.5.2024 čtvrtek – Sedona
Nádherně jsme se vyspaly. Chystáme si královskou snídani. Lívance s javorovým sirupem a ovocem, kávu a čaj. Pomalu se chystáme na tůru.


Vycházíme rovnou z resortu na jih. Kousek jdeme po asfaltu, později pokračujeme po stezce Airport Loop Trail, Table Top Trail a Ridge Trail. Na stezce jsme úplně sami. Máme spektakulární výhledy na skály Sedony. Letiště zde mají na náhorní plošině. Sportovní letadýlka tu přistávají jedno za druhým.


Docházíme ke Crescent Moon Ranch u řeky Oak Creek. Za vstup do Ranche se platí vstupné 5 dolarů na osobu. To nedáme, máme drahý resort bude se šetřit. Obcházíme ho po stezce, brodíme řeku a pokračujeme po Templeton Trail ke Cathedral Rock. Leňa leze na vrchol, mne stále zlobí úpony na koleni, čekám ve stínu pod kopcem.


Pokračujeme dál po prázdném Templeton Trailu. Nádherná stezka po vrstevnici úplně bez lidí. Ty auta na parkovištích jsou na nic, vždycky se k nim musíš vrátit. Docházíme pod Bell Rock, tady už je parkoviště. Fotíme se a končíme tu dnešní trek. Došly jsme docela daleko, teď se budeme nějak muset vrátit. Jdeme na stopa.

Trvá to asi 8 minut, než nám zastaví mladej borec z Californie. Bere nás zpět do Sedony. Přiletěl dnes ráno a večer zase odlétá. Na prohlídku Sedony má 8 hodin. Říká, že mu to stačí. Objíždí všechny skalní formace a fotí si to. Mrzí ho, že nemá vyfocený Devils Bridge, ale tam by musel dojít pěšky a na to nemá čas. Ptá se jak jsme dlouho v Arizoně. Naše 2 měsíce ho šokují. Je to milej kluk, vysazuje nás u kruháče před Sedona centrum.

Konečně si v klidu procházíme městečko. Lákavé reklamy na let vrtulníkem za 60 dolarů nás nechávají klidnými. Plno krámků s předraženými suvenýry. Mají tu hezké věci, ale třeba magnetku za 15 dolarů si asi teda nekoupíme. Kafe za 6,50 dolarů, zmrzlina jeden kopeček za 6 doláčů. Včera jsme si koupily v obchodě za 6 dolarů kilo zmrzliny a půlku máme ještě v mrazáku. Nepustily jsme tu ani chlupa. Ty 4 kilometry do našeho resortu jedeme Verde Shuttlem za 1 dolar.


Byl to krásný hike. Jak je vidět dají se tu najít tůry, na kterých nepotkáš moc lidí. Vaříme si kávu a čaj a krmíme se zmrzlinou. Musíme si užít bazénu a výřivky. Z knihovny si bereme nějaký bestseller a ležíme s knížkou u bazénu. Na světě je krásně.


K večeři si smažíme volská oka a jako přílohu máme ochucenou rýži, nechápu jak nám mohla na trailu chutnat, vyhazovat jídlo ale nebudeme.


Leničce volá Filip, včera dokončili s Luckou trail. Začali pár dní po nás. Říká, že jsme první Češky, který trail dokončily, podle statistik AZT. Tedy pokud se zaregistrujeme. Jaká registrace? Zase nic nevíme. Tak se tedy registrujeme na stránkách AZT. Máme nárok na kovový odznak na opasek, jenomže ho posílají pouze po USA za poštovné 8 dolarů. Škoda, rády bychom ho měly.


Poslední povinná večerní koupel ve výřivce a padáme do postelí. Byl to zase jeden nezapomenutelný den. Výška 1.300 m.
18 km
Moje útrata: 1 dolar
3.5.2024 pátek – Sedona
Všechno nás bolí. Lenička mi večer před spaním namasírovala koleno, mám to tam komplet celé naběhlé. Druhá noha je jen o trochu lepší. Leňa na tom není o mnoho lépe, ale já masírovat neumím. Jdeme na bazén, přemýšlíme, že zůstaneme na resortu a nikam už nepůjdeme. Nakonec nám to nedá a balíme se. Jen vynecháme tu nezáživnou chůzi po městě. Voláme si Uber poprvé v životě, je to snadné. Hned si strhnou z mé karty 16 dolarů. Těch 10 km po asfaltě by nás dorazilo. Čekáme na resortu na vyzvednutí asi 30 minut. Od rána je vedro na padnutí.


Dneska jdeme hike Boynton Canyon Trail jako všichni ostatní pěkně z parkoviště. Na konci trailu jsme asi po hodině a půl. Trail končí v jeskyni. Kupodivu jsme zde skoro sami, přitom je to jeden z nejsnadnějších a nejznámějších trailů. Tedy poslední část cesty výlez do jeskyně bych označila za lehký lezecký úsek. Ne každý ho zvládne. Fotíme se v jeskyni, výhledy jsou nádherné.

Při zpáteční cestě zahlédneme v křoví malou kočkovitou šelmu zvanou bobcat, česky rys. Vůbec se nás nebojí, jen poodejde více do křoví, sleduje nás a my sledujeme ji. Nepostojí, focení není možné. Je to div takhle blízko turistické stezky. Poprvé v životě vidíme ve volné přírodě rysa, překvapuje mne jak je malý. Píšeme to Melody a ona hned dává příspěvek na fb, že české hikerky viděly rysa na Boynton Canyon Trailu. Tak třeba je to vzácnost i tady.


Na parkovišti jsme po jedné hodině. Mávneme na auta a druhé nám zastaví. Zpět do města se stopuje snadno. Borec se vrací z práce domů na víkend do Phoenixu. Vysazuje nás v Sedoně. Nakupujeme ovoce, pití a hlavně zmrzlinu. Zpět na resortu jsme po druhé hodině. Krásná práce.


Vaříme si kafe, cpeme se zmrzlinou a relaxujeme. Bazén, výřivka a knížka. Dnes za námi má přijet Paul, biker co jsme s ním kecaly na baru v Jacob Lake. Domluvili jsme se, že za námi dojede na resort, nabídly jsme mu naši pohovku. Zrovna teď jezdí na kole u Bell Rock, večer dojede za námi. Zítra nás sveze do Phoenixu. Výška 1.300 m.


12 km
Moje útrata: 14 dolarů
4.5.2024 sobota – Sedona – Phoenix
Paul odjel brzo ráno na kolo, my s Leňou vaříme snídani a relaxujeme. Děláme si na bookingu rezervaci ubytování v Phoenixu na tři noci. Ceny na poslední chvíli hodně klesly, tak si objednáváme hezké ubytování v Phoenixu Residence Inn by Marriott Airport studio s kuchyní, bazén, snídaně v ceně. Paul nám sice nabídl ubytování u něj, ale bydlí za městem v obytném přívěsu, myslím že bychom mu po jedné noci lezly na nervy a stejně by nás vyhodil.


V deset opouštíme resort a jedeme do Phoenixu. Paul nám domluvil ubytování u svého kamaráda Sama. Jenomže naše rezervace nejde zrušit. Paul volá na booking a do hotelu, musíme zaplatit jednu noc, domlouvá tedy, že první dvě noci zrušíme zdarma a poslední noc se ubytujeme. Tak to bereme, alespoň trochu ušetříme.


V Phoenixu se zastavujeme v obchodě, kupujeme ovoce, zeleninu a svačinu. Na odpoledne máme slíbený výlet na padleboardu na řece Salt River. Nakládáme nafukovací obří padleboard a přenosnou ledničku.


U řeky se potkáváme s druhým bikerem z Jacob Lake Brandem. Veze nás proti proudu několik kilometrů. Pomáhá nám odnést padelboard na vodu a pak odváží auto.



Na řece jsou stovky lidí. Sjíždí řeku na nafukovacích loďkách a duších od náklaďáků. Většina lidí má sebou ledničky, popíjejí pivko. Je to nádhera, řeka je tmavá a celkem čistá. Náš padleboard je absolutně největší, vlezlo by se na něj možná deset lidí. Plujeme s proudem asi tři hodiny k parkovišti, kde máme auto. Řeku jsme si skutečně užily.


Jedeme se ubytovat k Samovi. Výstavní čtvrť, velké domy. Samův dům vlastnily v minulosti movie stars. Velké pokoje, venku bazén, vířivka, krb. Vlastně jsme taky celebrity, první České ženy co dokončily AZT. Skoro se sem hodíme. Dostáváme pokoj v patře. Jsme unavené, sprcha a padáme do postelí. Byl to zajímavý den. Výška 350 m.
Moje útrata: 52 dolarů
5.5.2024 neděle – Phoenix
Dnešní den máme jako relaxační. Paul uvařil pro všechny snídani. Po snídani odjíždí za dcerou, je neděle jdou do kostela. Sam jede na chvíli do práce. Zůstáváme tu sami. Střídáme bazén s jacuzzi a odpočíváme. Teprve teď nás pomalu přestává všechno bolet.


K obědu si chystáme tousty se zeleninou a kávu. Odpoledne tu bude párty a spoustu jídla. Pan domácí Sam má narozeniny.


První hosté přichází ještě když jsme v domě pouze my dvě a Oskar bílý buldoček, náš mazlíček. Postupně přijde více lidí. Kluci dělají hamburgery. Hosti přinesli dorty a plno jídla. Jsou to všechno milí zajímaví lidé. Všechno Samovi nejlepší kamarádi a my s Leňou. Spoustu jídla, žádný alkohol, Mormoni nepijí ani kafe.


Hosté odešli brzo. Byla to klidná oslava. Ráno musí všichni do práce. Sam je právník, Paul projektant. V podvečer mizíme na našem pokoji. Únava z nic nedělání nás dostihla. Byl to nevšední den se zajímavými lidmi. Výška 350 m.
6.5.2024 pondělí – Phoenix
Všichni jsou v práci. Na vile jsme zůstaly sami s Oskarem. Nejdřív byl k nám nedůvěřivý, ale teď už je to náš mazlíček, miluje když ho drbeme na bříšku a za krkem, chrochtá blahem. Je nám stále v patách, hned bych si ho vzala domů.

Balíme, dnes se stěhujeme na hotel. Poslední noc a letíme domů. Užíváme si ještě masážního křesla, nespěcháme, pokoj na letištním hotelu dostaneme až ve tři hodiny.

Sam se nás ptal jak pojedeme na hotel, jestli si vezmeme Uber, tak jsem mu to odkývala. To že chceme jít těch 7 kilometrů pěšky by nepochopil.

V 11 hodin opouštíme vilu, Oskar když vidí že máme bágly, tak je smutný, je mu jasné že odcházíme. Po 3 kilometrech jsme ve Walmartu, tady máme první zastávku. Jdeme nakoupit dárky. Mají tu super rifle za 25 dolarů. Další 4 kilometry vypadají na mapě divoce. Částečně nás to vede po více proudých silnicích a navíc je vedro. Nevím jak bychom po těch dálnicích šly, pochybuji že tam jsou chodníky. Raději si voláme Uber za 10 dolarů. Vezeme se na hotel jako dámy.

Je teprve jedna hodina a už nám dávají pokoj, opět máme studio s kuchyní. Vaříme si kafe a čaj. Potom si jdeme zaplavat na bazén, v tom vedru je to nejlepší volba.

Po třetí se zvedáme, zajedeme se podívat do centra města. Uber stojí 14 dolarů. Nic takového, pojedeme pěkně metrem. Nejprve to máme kilometr pěšky k zastávce metra. Zrovna jede nadzemní tramvaj, ptáme se paní jestli jede do centra, odpoví že jo. Na otázku, kde koupíme lístky říká že vevnitř. Tak nasedáme. Jenomže uvnitř lístky nekoupíme, paní taky lístek nemá, směje se na celé kolo, je pěkně zhulená. Na první zastávce vystupujeme a snažíme se pořídit v automatu jednodenní lístek na osobu za 4 dolary. Lístky jsme si nezvládly koupit, nevzalo nám to naši kartu. Musely jsme si stáhnou jakousi aplikaci, přihlásit se do ní, nahrát tam kartu a pak to šlo. Vzalo nám to půl hodiny, zatím nám ujely další dvě tramvaje. Revizoři byli v tramvaji při cestě do města i zpět, vždycky dva na tramvaj. Pokuta by byla 500 dolarů. Tak nevím jak dopadla zhulená paní.

Vystupujeme v Downtown Phoenix. Široké ulice, vysoké budovy. Není to tedy nijak útulné město, tak jako máme v Evropě. Procházíme ulicemi, občas na zemi leží někdo v limbu, co přesně dotyčný požil nám není jasné. Hodně lidí je tu zhulených.

Večeříme v restauraci The Kettle Black. Leňa hamburgera, já fish and chips a colu. Zvaly jsme Paula, ale nemůže, dodělává v práci nějaký projekt. Po jídle jedeme tramvají zpět na hotel. Rozhodně to chceme stihnout za světla. Ten kilometr od tramvaje na náš hotel lemovaly divné existence. Centrum města nás moc nezaujalo, chtěly jsme ho vidět a taky jsme ho viděly. Vracet se tam už nepotřebujeme.

Večer si děláme check-in na zítřejší let domů. Obě si měníme místo do uličky. Paráda, podařilo se.
Moje útrata: 116 dolarů
7.5.2024 úterý – Phoenix – cesta domů
Dnes už nemáme žádné plány. Dopoledne jsme na hotelu. Ve dvanáct hodin musíme opustit pokoj a tak se přesunujeme k bazénu. Plavání střídáme s vířivkou. Začíná tu být skutečně vedro, je na čase Arizonu opustit.

O půl čtvrté hotel opouštíme. Uber na letiště stojí 18 dolarů. My jdeme pěšky jeden kilometr k zastávce tramvaje 44th St/Washington a pak zadarmo letištním vlakem na terminál 4.

Letiště je poloprázdné, tak tohle moc v USA neznám. Bez problémů procházíme až ke gatu. Leňa ještě kupuje kaktusové bonbóny. O půl osmé večer nám letí letadlo BA do Londýna. Potom letadlo do Prahy. Od zítřka začínáme šetřit na další trail.
Statistika:
- ušly jsme 1.300 kilometrů trailu + spoustu dalších kilometrů mimo trail
- 42 nocí ve stanu
- 47 dní na trailu + 5 dní zero odpočinkových dní
- moje útrata:
- letenka 24.400,- Kč
- připojištění do Světa k Horopojistce 1.500,- Kč
- útrata na trailu a mimo trail 2.636 dolarů
- turistická výbava zakoupená v USA 666 dolarů – všechno si vezu domů, poslouží to na další traily
- 1 dolar = 23,30 Kč