Bohuslavice u Kyjova – Velehrad – 40 km
7. – 9.3.2025
7.3.2025 pátek – Bohuslavice u Kyjova – nad Kalíškem – 7 km
Auto jsme zaparkovali u nádraží v Uherském Hradišti. Placené parkoviště ČD jih, 20,- Kč za den. Kupujeme jízdenky a vezeme se hodinu vláčkem do Bohuslavic u Kyjova. Malý zádrhel nastává, když přichází průvodčí. Sděluje nám, že máme neplatné lístky, protože jsme si je na peróně neoznačili. Musíme si u něj koupit nové lístky, jenomže já těch 142 korun co jsem za lístky zaplatila jenom tak nevyhodím. Chvilku se dohadujeme, nakonec mi dovoluje vyběhnout na první zastávce z vlaku a lístky označit. No jo nejsme místní neznáme to.
Před pátou hodinou jsme v Bohuslavicích, zastávka na znamení, vystupujeme pouze my. Bereme červenou značku a stoupáme do bukových lesů. Těšíme se jak malý děcka, že si postavíme stan a uděláme ohýnek. Po hodince jsme u skalního útvaru Kalíšek, v mapě máme studánku, voda tu ale není. Naštěstí si neseme z domu vody dost, spíš jsme doufali, že zde najdeme rovinu na stan. Kalíšek stojí ve svahu, musíme hledat místo výše na hřebeni. Až tady si uvědomíme, že jsme tu již před pár lety byli.
Stany stavíme téměř za tmy asi kilometr nad Kalíškem v bukovém lese na listí. Z pískovcového podloží sálá teplo. Na začátek března je nezvykle teplé počasí. Z vlaku jsem šla v triku s krátkým rukávem. Už po tmě rozděláváme na cestě malý ohníček a opékáme si špekáčky. Cherry mi na drzo kus špekáčku z klacku ukousne. Pes okradl svého pána a ani se nestydí, kam ten svět spěje.
V osm zalézáme do stanů, pouštím si do sluchátek nějakou vraždičku, za půl hodiny už máme půlnoc.
8.3.2025 sobota – nad Kalíškem – Vyhlídka Kostelíky – 21 km
Pejsek spí ve stanu celou noc, což je značný pokrok. V pět ráno je vyspaný a chce ven, otevírám mu stan ať si dělá co chce. S Marťanem vstáváme o půl sedmé. Vařím kafe, kaši a čaj. Od Marti dostávám do kaše oříšky a sušené maliny. Je to dobrota. Pomalu balíme stany, nikam nespěcháme.
Po červené značce šlapeme na Zavadilku. U Paní Studánky před Cimburkem sedáme ke dřevěnému stolu. Ze stojaté vody vaříme kafe a čaj. Pokračujeme na zříceninu Cimburk, platíme tu vstupné 80 korun. Dlouho jsem zde nebyla, dobrovolníci tu udělali kus práce. Skutečný skvost v lesích.
Lezeme po zelené značce na Ocásek, ke Hrobům a lesem sestupujeme po pěšině směr skála Zbořené Zámky. Najednou nám přes cestu přeběhne šest divokých prasat, první z nich je obrovské. Ještě se ani nevzpamatujeme, když vyskočí z listí několik malinkých pruhovaných prasátek a s kvičením uhání pryč. Cherry jenom zírá. Bereme nohy na ramena a mizíme, nechtěla bych aby sem dorazila máma těch prasátek.
Scházíme k potůčku Dlouhá řeka. Neodoláme, oblečení jde dolů a jsme ve vodě. Je to tedy tak trochu pro otužilce.
Po zpevněné cestě šlapeme na Buchlov. Psík přestal konečně otravovat s klackama, je vidět že je unavený. Konečně je to hodný pejsek.
Na Buchlově se hrneme do jediného otevřeného podniku a to trampské hospody. Objednáváme si jídlo a pití. Hlavně potřebujeme dobít mobily. Plníme si láhve vodou, brzy si chceme postavit stany.
Pokračujeme po žluté značce do Čertova sedla. Les je plný popadaných starých buků. U Vyhlídky Kostelíky stavím stan. Marťa si stele v dřevěném přístřešku na Vyhlídce.
Byl to krásný den. Chřiby jsou klenot, vždycky se sem budu ráda vracet.
9.3.2025 neděle – Vyhlídka Kostelíky – Velehrad – 12 km
V noci bylo značné teplo. Musela jsem rozepnout péřák a jen se s ním přikrýt. V pět ráno je Cherry vyspaná, dnes ji ze stanu pustit nemůžu, hned by běžela za Marťasem zjistit, jestli by si s ní nešel hrát. Vstáváme po šesté. Od večera se těším na kávičku. Kafe je vždy první co vařím.
Kolem přístřešku je plno odpadků, tenhle čurbes dělají lidi, kteří nemají k přírodě vztah. Jak je blízko parkoviště, tak je to marné. Ten kilometr z Buchlova bohužel zvládnou dojít.
Scházíme prudce z kopce do údolí k restauraci Pod Břesteckou skalkou. Nezastavujeme se a rovnou stoupáme do kopce na Břesteckou skalku. Výhled z ní je excelentní. Pokračujeme po hřebeni po neznačené pěšině na Komínek a dále kolem Kamenné. Nakonec se napojujeme na červenou značku a po ní dojdeme do Velehradu.
Od rána se těšíme na cukrárnu. Vybíráme na Google mapách tu nejlepší. Jenomže je po desáté hodině a otevřené není nic. Tak jdeme do kostela. Zrovna tu probíhá mše, chvíli stojíme u dveří, moc na to ale nejsme naladěni. Jak začne kostelník vybírat peníze, tak se dekujeme.
Čeká nás osm kilometrů po asfaltu do Uherského Hradiště k našemu zaparkovanému autu. Ten asfalt nechce nikdo. Marťa kontroluje autobusy, za chvilku nám jeden jede. Rozhodnuto, dál se svezeme. Asfalt necháme cyklistům.
V Uherském Hradišti hledáme otevřenou hospodu. Je to docela těžký úkol, skoro všechno je zavřené. Končíme v asijské restauraci Tom a je to dobrá volba. Po těch 40 kilometrech si nic moc nezasloužíme, ale stejně si objednám lososa a Marťa kačenu. Pejsek dostává zbytek sušeného masa.
V Chřibech jsem byla mnohokrát, se stanem teprve podruhé. Nejlepší doba je právě předjaří, sníh tu mizí brzy. Chřiby nejsou rozlehlé, ale i tak se tu dá vymyslet spousta tras a přechodů.