9.5.2025 – 25.5.2025
V roce 1994 jsem se kolem Annapuren toulala s Matesem, pár dní jsme šli i po tomto treku. Pěšky jsme šli skoro už z Pokhary, byli jsme poprvé v Himálajích s vlastním stanem, na vlastní pěst, ze všeho jsme byli paf. Neuměli jsme anglicky, Matesovi když někdo řekl How are you, tak česky odpověděl nic nekupuju. Já jsem měla za sebou deset lekcí angličtiny pro samouky a všechno jsem tam domluvila, Nepálci na tom byli totiž stejně. Přes hory jsme došli do Pisangu a pokračovali dál na sever. Vylezli jsme tehdy na East Chulu 6.038 m vysoký kopec s kompletní horolezeckou výbavou, naše batohy měli přes 30 kilo, dnes už bych to neunesla. Po měsíci stráveném v Nepálu, jsme projeli taky kus Indie. Bylo to velké dobrodružství, dopředu jsme neměli žádné informace. Dnes je cestování snadné, všechno se dočteš na netu a všechno si zařídilš z mobilu.
Tento krásný trek kolem Annapuren jsem celý prošla s kamarády v roce 2013. Nyní se na něj vracím se svými dětmi. Jestli si nepolezeme na nervy, to se teprve uvidí.
9.5.2025 pátek – odlet
Poslední tři dny jsme strávili pracovně v Berlíně. Přímo z Berlína jedeme do Prahy na letiště. Odlet máme plánovaný na 21:15 s flydubai.
Za jednu zpáteční letenku jsme zaplatili 22.000,- Kč. V ceně máme odbavené zavazadlo, ale batohy máme malé, bereme si je na palubu letadla. Letadlo je poloprázdné, s Honzou si zabíráme každý celou řadu a slušně se vyspíme. Přestupujeme v Dubai, přejíždíme busem celé letiště na terminál 2.
Píšu našemu průvodci, že dorazíme bez zpoždění. Původně jsme chtěli jít okruh kolem Manaslu a tam je průvodce povinný. Jenomže máme jen dva týdny času a nevím, jestli by nám to na Manaslu stačilo, nechceme se honit. Změnili jsme tedy plány, na Annapurnu průvodce nepotřebujeme, ale bylo mi hloupé domluveného průvodce zrušit, tak si ho necháme. Už si spolu dlouho píšeme, dané slovo nevezmu zpět.
10.5.2025 sobota – Kathmandu – Besisahar
Na letišti si musíme na terminálech vyplnit víza. Platíme za osobu 50 dolarů za vízum na 30 dní. Měníme peníze hned u víz a je to chyba. Měli jsme počkat až na směnárny dál, mají lepší kurz o 3 rupie výhodnější za 1 euro. Je to sice jen 0,50 Kč ale i tak. Celkem jsme vyměnili 1.040 euro a 400 dolarů. 1 rupie = 0,17 Kč.
Před letištěm na nás čeká náš průvodce Dawa. Nasedáme do jeepu a jedeme do Besisaharu, jsou čtyři hodiny odpoledne a čeká nás sedmi hodinová cesta. Už jsem zapomněla jak je cesta špatná, samý rygol, místy je ale celkem slušná asfaltka. Číňani se tu snaží a staví silnice a budují elektřinu. Jestli se to nepálcům vyplatí se teprve ukáže, bez silnic a elektřiny to ale nejde.
Po třech hodinách stavíme na večeři v hezké restauraci View něco. Jakmile si sedneme, tak nám seberou místní jídelní lístky a donesou menu pro cizince. Všechno mají předražené, dožaduji se místního menu, ale marně. Tak se zvedáme a jedeme další hodinu, než najdeme normální restauraci. Všichni večeříme dal bhat. Jídlo je super. Děcka si objednávají pivo, vůbec tu není levné, já piju vodu. Celá rodina majitelů restaurace nás pozoruje, mají z nás srandu.
V Besisaharu jsme před jedenáctou hodinou. Za jeep platíme 160 dolarů, je to teda dost, ale zase na nás čekali na letišti. Dawa dopředu zamluvil hotel Budha Inn, všichni už spí, těžko bychom se někde dobouchali. Pokoje jsou ušmudlané, po zemi lezou švábi a brouci. Umýváme se pod vodovodem a padáme do postelí. Okamžitě usínáme.
11.5.2025 neděle – Besisahar – Chame
Rychlá snídaně, moc se tu nezdržujeme není o co stát, hotel je mizerný. Po deváté odjíždíme jeepem do Dharapani. Cesta má trvat čtyři hodiny, platíme celkem 6.000 rupií, což je asi 1.000,- Kč.
Kvalita silnice se mění, chvíli hezký asfalt, většinou je to ale polorozpadlá prašná cesta. Někteří hikeři jdou už pěšky, stezka vede za řekou, auta je neobtěžují. Zastavujeme, bagr má poruchu a rypadlo zůstalo na silnici. Nikdo neprojede. Náš řidič jim jde pomoct. Bere tyč zašprajcne ji do stroje a skáče po ní. Podařilo se mu to nějakým zázrakem uvolnit, rypadlo se odklidilo z cesty, frčíme dál. Máme nejlepšího řidiče, zkušený mechanik, je to borec.
V Dharapani si bereme bágly a jdeme se naobědvat. Dawa naznačuje, že bychom tu mohli přespat, ale jsou teprve dvě hodiny odpoledne. Přebalujeme bágly, Dawa bere do svého batohu většinu Katčiných věcí, domluvila jsem si to už z domu. Katku zlobí rameno, těžký bágl by byl problém. My s Honzou si svoje věci neseme, naše batohy mají 6 kg.
Nejprve jdeme po prašné silnici, občas nás míjí auto. Procházíme vesničkami a políčky. Naštěstí cesta vede i mimo silnici, je to úleva. Chceme se dnes jen trochu projít, hlavně teda hledáme hezký hotel, zatím se to moc nedaří. Stoupáme pozvolna proti proudu řeky Marsyangdi, která teče hluboko v údolí. Hory se ukazují z mraků, údolí kterým jdeme je hluboké. Teď pozdě odpoledne provoz na silnici utichl, prach pokropil deštík, přestalo se prášit, jde se hezky.
Nakonec se rozhodujeme dojít až do Chame, tady nějakej dobrej hotel být musí. Už je po šesté večer, prší, máme na sobě pláštěny když vstupujeme na začátek Chame. První hezký hotel Shangrila je náš. Prohlížíme si pokoje a bereme si třílůžkový s balkonem a koupelnou se skutečným záchodem, ne jenom se smradlavýma tureckýma šlapkama. Cena pokoje 1.000 rupek, což je 170,- Kč.
K večeři si dáváme zase dal bhat, je to jediné jídlo, kterého ti přidají kolik sníš. Připojujeme se k wifi. V naší koupelně teče horká sprcha, je to dokonalé ubytování.
Výška 2.700 m.
16 km + 1.150 m
12.5.2025 pondělí – Chame – Upper Pisang
Dnešní noc byla o poznání lepší, než ta včerejší. V sedm snídáme, na Google mapách jsme si našli v Upper Pisangu podle recenzí pěkný hotel s koupelnou na pokoji. Dawa tam volá a rezervuje nám dva pokoje. Po osmé vycházíme. Vidíme nad námi v dáli zasněžené Manaslu.
Je teplo už od rána, jinak než v kraťasech a triku se jít nedá. Sluníčko svítí. Procházíme Chame, zastavujeme u stanice pitné vody, ale je zamčená. Kupujeme nějaké banány, mezitím přichází slečna a stanici otevírá. Napouští nám do lahve litr vody, platíme 50 rupií. Balená láhev vody tu stojí 150 rupií. Občas si napouštíme vodu z přírodních zdrojů a filtrujeme. German bakery je zavřené, na kafe jsme se těšili zbytečně.
Nejprve musíme jít po prašné silnici, provoz je naštěstí minimální. Později odbočujeme na pěšinu. Procházíme borovicovými lesy a přecházíme mosty přes řeku Marsyangdi. Začínáme trochu cítit výšku blížíme se do výšky 3.000 metrů.
Potkáváme turisty, šest Čechů a pak většinou Izraelce, se dvěma izraelskýma klukama kecám o jejich trailu. Hlavně mne zajímá, kdy se budu moci na izraelský trail vrátit. Situace je údajně mnohem lepší, ale zatím se trail nechodí, holt musíme ještě počkat. Bezpečně tam není.
V Bhratangu zastavujeme v Apple house cafe, tak jako skoro všichni. Nabízí zde čerstvě mletou kávu a jablečné koláče. Před chvílí jsme procházeli kolem kvetoucího jablkového sadu. Kupujeme si kávičky a jablečné koláče, je to výborný. Kecáme s Čechy, kteří přijeli stejně jako my v sobotu. Pomalu bude konec trekařské sezony a cestovky tu už naštěstí nejsou, je tu klid.
Začíná foukat a nasouvají se mraky, není pochyb o tom, že odpoledne nebo večer zase sprchne. Na oběd stavíme v Dhikur Pokhari v restauraci Kamala, vybral ji Dawa. Na většině míst guida, který přivede turisty nakrmí zdarma. Ceny jídel jsou vysoké, odpovídají našim cenám. Jídlo třeba 150,- Kč a pivo stejně. Pro místní je to drahé. Vede sem silnice, zásobování tedy problém není, jen je tu krátká turistická sezóna, musí vydělat za pár týdnů na celý rok.
Po obědě nám zůstává hodinka a půl cesty do Upper Pisangu. Nespěcháme, raději jdeme pomaličku, výška se již ozývá. Hory kolem hlubokého údolí halí mraky. Před Lower Pisangem se údolí rozšiřuje.
Náš hotýlek Mountain Bridge je výše ve svahu. Doma je jen babička a ukazuje nám malé pokojíky bez koupelny. To nechceme, chvíli se handrkujeme, četla jsem v recenzích, že mají pokoje s koupelnou. Říkám Dawovi, že půjdeme jinam, kolem je plno hezkých, prázdných hotelů, ale on na to že se budou zlobit, protože máme rezervaci. Babička když vidí, že to vypadá blbě, tak nám ukazuje pokoje níže a ty jsou moc krásné s velkými okny, čistými peřinami, výhledem a evropským záchodem, vše čisté. Sprcha je sice venku společná, ale to nám zase tak nevadí.
Jdeme se projít do budhistického kláštera nad městem, z hotelu to máme kousek. Dawa fasuje u vstupu klíče a klášter nám otevírá. Pro dobrou karmu hážeme do kasičky 100 rupií, myslím že je to taky slušnost, když si to můžeme dovolit.
Na našem hotýlku jsou už mladí domácí, didi tedy hospodyně nepálskému domu šéfuje a její muž ji pomáhá. Pokojíky nám nabízí se slevou za 500 rupií, což je 85,- Kč. Bereme to. Dáváme si zázvorový čaj a objednáváme na večer spring rolls.
Začíná pršet, ale za chvíli je po dešti. Sprchujeme se a pereme. Na chvíli si jdeme lehnout, wifi je na každém hotelu. Ubytování je tu velké množství, turistů málo. Včera na hotelu byl s námi jeden turista a tady je taky jenom jeden. Rezervaci už dělat dopředu nebudeme. Hlavní sezóna je v dubnu, kdy mělo být stabilní počasí, ale poslední roky to vždycky nevychází. Teď je konec sezóny a počasí je zatím super.
Výška 3.300 m.
16 km +950 m
13.5.2025 úterý – Upper Pisang – Manang
Ráno je chladno, po osmé vycházíme, netrvá to dlouho a jdeme do kraťasů. Cesta vede nejprve po vrstevnici. Po pár kilometrech začínáme stoupat serpentínama do první vesnice.
Vesnička Ghyaru má skvělou polohu. Ideální zastávka po dvou hodinové chůzi. Máme za sebou 5 kilometrů a převýšení do kopce přes 550 výškových metrů. Dnes už půjdeme více méně po rovině a z kopce. Místní didi lákají hikery na teplé apple pie. Objednáváme si překapávanou kávičku a teda taky ten jablečný koláč. Koláč je naprosto skvělý, jablka jsou místní.
Dál se cesta vlní, celé údolí je neskutečně krásné. Podél cesty se objevují výhledy na majestátní šestisícový Pisang, Annapurnu II a III.
Na oběd zastavujeme v půli cesty v Annapurna restaurant. Barák je plný izraelců, kteří tu budou nocovat. My pokračujeme dál a jsme docela rádi, že jsme se té větší grupy zbavili a nechali je za sebou.
Odpoledne pofukuje asi je to také tím, že jdeme otevřeným údolím. Celý den se honí mraky, slunce slušně připaluje, musíme se přemazávat. Poslední zastávku na kávu si děláme v Mungi, kafe je z velkého presovače a je silné.
Před pátou jsme v Manangu. Dawa míří k nejlepšímu hotelu a to Tilicho. Nabízí tu tři druhy pokojů. Luxusní s koupelnou, terasou, čistými peřinami, varnou konvici, cena v sezóně 5.000 rupií což je teda dost, je po sezoně tak platíme za pokoj 3.000 rupií, tedy 500,- Kč. Honza si bere obyčejný pokoj se záchodem za 1.000 rupií, což je 170,- Kč, sprchovat se bude u nás. Děláme si tu aklimatizační přestávku, zůstaneme zde dvě noci.
Manang je turistický městečko ve výšce 3.550 metrů, až sem se dá dojet autem. V obchůdku u hotelu si kupujeme nějaké drobnosti na zítřejší tůru. Jednu čokoládu Honza rozbaluje, doteď nebylo na ulici ani jedno děcko, ale najednou jsou u nás tři úplně malí kluci, tak se teda s něma dělíme, příště budeme chytřejší, ani nevím jestli si tu děti čistí zuby. Zítra se chystáme na výlet na lehko k Ice Lake do výšky 4.600 metrů.
Večeříme curry s rýži a rýžový pudink. Konečně se zapíná elektřina. Dnešní den jsme si skutečně užili. Jsme na treku bez lidí, ještě před dvěmi týdny tu údajně byly davy. Raději budu občas moknout, ale bez davů. Zatím počasí drží.
Výška 3.550 m.
20 km +750 m
14.5.2025 středa – Manang – Ice Lake – Manang
Snídáme už v šest ráno. Káťa si dnes dává relax, já a Honza jdeme na výlet na Ice Lake. Čeká nás 1.200 metrů převýšení, jezero leží ve výšce 4.600 metrů. Do batohů si dáváme nějaké oblečení, pití a balený oběd.
Nejprve se musíme po prašné silnici vrátit do obce Bhraga, tady je odbočka na Ice Lake. Začínáme stoupat po serpentínách vzhůru. Vyrazilo s námi více lidí, celkem asi tak deset, postupně se rozejdeme. Od rána jsem v kraťasech, slunce pálí.
Jdeme skutečně pomaličku, dnes nemáme nic jiného na programu. Jako aklimatizační výstup je to dobrá volba. Míjíme místní holky, sedí na bobku, je jim špatně, nabízí mi čínskou polévku na sucho bez vody. To si fakt nedám. Nemůžu jim nijak pomoc, těžko říci jestli holky došly do Manangu pěšky, tak jako my nebo sem dojely autem, jak to většina místních dělá. Bez postupné aklimatizace to moc nejde. Nám je dobře, tak pomaličku stoupáme vzhůru.
Po 800 výškových metrech docházíme ke kamennému domečku, který funguje jako mini restaurace. Objednáváme si jen polévky. Jídla a pití máme dost.
Po více než čtyřech hodinách jsme u prvního jezera, ve vodě plavou dvě žluto oranžové kačeny s malými káčátky. Pokračujeme k většímu jezeru i tady se čachtají dvě kačky ale bez malých. Obcházíme celé jezero, u odlehlého břehu se pasou jaci. Honza se rozdýchává, sundává oblečení a jde do vody. Vydrží ve vodě půl minuty.
Docela fouká, máme na sobě všechno oblečení, vracíme se stejnou cestou zpět. Pod malým jezerem potkáváme dva Čechy, míjíme se už od začátku. Je to Eva a Tomáš z Brna. Kecáme dokud nám není zima.
Sestup je rychlý, o půl třetí stojíme v údolí na prašné silnici. Půl hodiny nám trvá dojít na náš hotel.
Před chvílí na hotelu naskočila elektřina, rychle nabíjíme mobily. Pořád to vypadává, wifi je na tom stejně. V našem hotelu v přízemí je kavárna, kávovar nefunguje když už se konečně nahřeje, tak elektřina vypne. Nicméně mají plynový vařič takže french press nám udělají a k tomu čerstvě upečený jablečný koláč.
Dali jsme si s Honzou docela do těla. Odpočinkový den se nekonal. K večeři si dáváme špagety aglio olio a je to skvělé. Snad se dneska lépe vyspíme.
Výška 3.550 m.
16 km +1.200 m
15.5.2025 čtvrtek – Manang – Tilicho Base Camp
Ráno je jako vždy vymetená obloha. Po osmé opouštíme hotel a stoupáme vzhůru po hlavní cestě. Za chvíli odbočujeme na západ směr Tilicho Base Camp. Nad námi je Gangapurna, v dáli Tilicho Peak.
Přecházíme po mostě řeku Jharsang Kola. Uprostřed mostu mi Dawa říká, že zahlídl sněžného leoparda irbise, já vidím jen strnulé horské kozy jak u řeky upřeně sledují zelené keře. Přejdeme most, zastavíme a sledujeme řečiště. Netrvá to dlouho a sněžný leopard opouští svůj úkryt a proti proudu pomalým krokem odchází, lovit teď nebude. Honza s Káčou jsou kus před náma, leoparda viděli taky. Honza ho vyfotil a natočil nejlépe ze všech. Máme z toho velký zážitek, málo komu se podaří sněžného leoparda vidět v přírodě. Dawa ho viděl poprvé v životě, stejně jako my.
Pokračujeme po pěšině údolím proti proudu řeky stále do kopce, před námi se rozkrývá Tilicho Peak v celé své obří velikosti. Slunko od rána praží. Na oběd stavíme ve vesničce Shree Kharka ve výšce 4.050 metrů. Sem bychom se měli zítra vrátit na noc. Jsou zde nově postavené dva komplexy chatek včetně koupelen, tady by se nám mohlo líbit.
Po dvou hodinách zastavujeme na svačinu ve vesničce Khangsar, až sem vede prašná silnice pro auta. Objednáváme si palačinky s jablkem a zázvorový čaj. Dlouho se nezdržujeme, máme to ještě daleko.
Po obědě vyrážíme na posledních 6 kilometrů. Stezka stoupá nejprve do kopce, později se sklon zmírní. Procházíme suťovými svahy, cedule nás upozorňují ať zde nezastavujeme, to je jasné. Když taje sníh, tak tu padají kamenné laviny. Začíná z mraků drobně pršet.
Kolem čtvrté hodiny přicházíme do Tilicho Base Campu. Vybíráme si dva pokoje v přízemí v hotelu New Tilicho Base Camp. Součástí pokojů jsou toalety našeho typu. Horké sprchy jsou venku společné pro všechny. Cena pokoje 800 rupií. Pokojíčky jsou výrazně skromnější, než v Manangu, ale pořád docela slušný. S plným batohem se dnes šlo výrazně hůře, než včera po lehku na mnohem vyšší Ice Lake.
K večeři si objednáváme dal bhat a hranolky s vajíčkem.
Výška 4.150 m.
16 km +800 m
16.5.2025 pátek – Tilicho Base Camp – Tilicho Lake – Shri Kharka
Budík nám zvoní v 5:20. Snídáme palačinky s čajem. O půl sedmé vyrážíme. Čeká nás 800 metrů převýšení k jezeru Tilicho Lake.
Po ránu je čisté nebe, žádné mraky. V dáli vidíme Manaslu v oparu. Stávat se nechtělo nikomu, lezeme jak lemry. Kdyby bylo na nás, tak bychom vstali v sedm, ale Dawa nás nenechal.
Stezka je vrstevnicová pěšina. Místní mladí kluci se nechají k jezeru vyvézt na konících, lenoši. Nad námi se ukazuje hlavní vrchol Tilicho Peaku. Po ránu je v horách nádherně, už nelitujeme že jsme si přivstali. U cesty stojí stan, úplně jim závidím hned bych to s nima vyměnila. Nesnáším ty noci na přeplněných hotelech. Po celém okruhu kolem Annapuren se dá stan postavit. Když jsem tu byla prvně stan jsme měli, jen jsme se pohybovali mimo okruh.
K jezerům nám trvá cesta tři hodiny, jdeme skutečně pomalu. Tilicho Lake ve výšce 4.919 m je celé zamrzlé. V kamenném domečku si objednáváme polévku a čaj. Přesně to jsme potřebovali. Tilicho Peak se svým ledovcem budí úctu.
Zpátky z kopce to jde lépe, ale stejně jdeme pomalu, výška je znát. Postupně se nasouvají mraky ale i tak máme štěstí na nádherný den. Před polednem jsme zpět na hotýlku. Obědváme, já svoje smažené nudle nedojím. Srovnám vidličku s nožem aby bylo jasné, že už to jíst nebudu. Přijde mladej Angličan a zeptá se mne jestli to může dojíst. Jasně, je to jeho. Dobře si to pamatuji, za mlada jsem taky byla na cestách věčně hladná a bez peněz. Chvilku spočneme a vydáváme se na cestu údolím zpět.
Do Shri Kharky přicházíme ve tři odpoledne. Hned na začátku po levé straně stojí bílé chatky. Dvě chatičky si pronajímáme, cena 2.000 rupií za jednu, usmlouvali jsme to na 1.500 rupek.
Sprchujeme se, pereme a odpočíváme. Jsme skutečně všichni unavení. Vaří zde výborné kapučino.
Výška 4.050 m.
18 km +1.080 m -1.147 m
17.5.2025 sobota – Shri Kharka – Yak Kharka
Od rána je zataženo. Dnes nikam nespěcháme. Většina lidí co včera šla na Tilicho Lake, tak vypadají jako zpráskaní psi včetně nás.
Vycházíme o půl deváté, asi hodinu jdeme v pláštěnách. Hory jsou zatažené, není nic moc vidět, jen poprašek čerstvého sněhu. Měli jsme včera štěstí na počasí.
Přecházíme hřeben, chvíli do kopce, pak zase z kopce. Jdeme zkratkou přes hory, značenou modro bílé, neztrácíme výšku, je to lepší varianta než se vracet dolů do Manangu.
V půli cesty u řeky Jharsang Khola zastavujeme v tea house na svačinu. Dáváme si čaj a vaječnou omeletu. Konečně vylezlo na chvíli slunce, na místní prádelní šňůře dosušujeme prádlo co jsme vyprali včera.
Od řeky musíme pěkně do kopce. Napojujeme se na stezku z Manangu. Tady už auta nejezdí, pouze pěší, náklady vozí koníci. Celý den se honí mraky, viditelnost není velká.
Před druhou hodinou přicházíme do Yak Kharky ve výšce 4.000 metrů. Bereme dva pokoje v hotelu Gangapurna. Za pokoj pro dva se záchodem platíme 1.000 rupií. Honza má v pokoji pouze turecký záchod, ptám se na slevu, protože v pokoji bude pouze jeden člověk. Cena tedy 500 rupek. Pokud se nezeptáš, slevu nedostaneš.
Sprcha je zde společná a na plyn, což je záruka že bude horká voda. Dáváme si polévku, sandwich, jablečný koláč, kafe, džus a pivo. Nemáme moc rádi odpoledne na hotelech, je tu docela nuda. Ostatní hikeři šli ještě vejš do dalších vesnic. My se chceme trochu po včerejšku vzpamatovat, zůstaneme na noc ve výšce 4.000 metrů, snad se líp vyspíme. Zítra bychom chtěli dojít do High Campu a pozítří přejít sedlo.
Výška 4.000 m.
12 km +500 m
18.5.2025 neděle – Yak Kharka – High Camp
V noci mi bylo strašné vedro, musela jsem se vysvléct a spát jen v rozepnutém spacáku. Nějak se dnes nemůžeme pobalit, odcházíme po deváté.
Pomalu stoupáme údolím proti proudu řeky Jharsang Kola. Po půl hodině míjíme hezké hotýlky Letdar Churi ve výšce 4.200 metrů. Včera jsme mohli dojít až sem, pro aklimatizaci by to možná bylo lepší.
Pokračujeme bez zastávky po pěšině nad řekou stále po straně Yak Kharky. Po pár kilometrech Annapurna circuit odbočuje do leva přes řeku po mostě. My ale zůstáváme na naší straně a jdeme delší cestou a s vyšším převýšením, ale za to bezpečnější. Na oficiální stezku padají kamenné laviny.
Podle Dawy je zde v okolí přibližně 700 místních lidí, kteří sbírají kořeny s housenkami, něco jako himálajská viagra. Kilo prý stojí 14.000 dolarů. Nad hlavami nám létají orli, mají béžová bříška a okraje křídel tmavo hnědá.
Na oběd jsme došli do Thorung Phedi ve výšce 4.450 metrů. Po obědě si dáváme mleté filtrované kafe a místní ovocný džus. Přemýšlíme že tu zůstaneme na noc, ale Dawa nás straší že budeme vstávat o půl čtvrté. Raději se tedy vydáváme výš do High Campu do výšky 4.850 metrů.
Cesta nám zabere hodinu. Hned si bereme dva pokoje, za jeden platíme 1.500 rupií. Na koho nezbyde pokoj, tak spí ve společné místnosti. Sprchy tu nejsou, jen venku turecké záchody. Hned si dáváme polévku a čaje. S Honzíkem ještě vyběhneme na vyhlídku do výšky 4.900 metrů, celkem toho ale moc nevidíme. Nad chatami se pasou horské kozy. Kolem chaty běhají divní ptáci připomínají barevné slepice.
Restaurace je tu jen jedna a je úplně plná hikerů. Večeříme smaženou rýži. Začíná padat zmrzlý déšť. Na pokojích je fakt zima. Po večeři jeden izraelský hiker zkolabuje. Prostě omdlí. Rychle otevíráme okna, dostává oxygen a odnesou ho na pokoj. Doufám že bude v pořádku. Není to sranda, výška skoro 5.000 metrů.
Výška 4.850 m.
11 km +950 m
19.5.2025 pondělí – High Camp – Ranipauwa
Ve tři ráno byly na obloze hvězdy, v pět jsme vstávali do mlhy a mraků. Nikdo z nás nespal. Pokoje byly studené, ale každá postel má teplou deku, tak jako ve všech hotýlcích, zima nám tedy nebyla. Venku lehce mrzlo, voda z hadice neteče.
Večer jsme si museli objednat snídani a teď na ni nemáme chuť. Vaječná omeleta s toustem a hranolky, pěkně blbý nápad. Snídáme to samé poslední rána, ale ve výšce 4.850 metrů a v pět hodin nám to neleze. Natlačíme to do sebe a následující tři hodiny máme pocit, že budeme blít.
Před šestou stoupáme do sedla, čeká nás 600 metrů převýšení, jde to těžko. Člověk by si myslel, že už budeme aklimatizovaní, byli jsme ve výšce 4.600 metrů a pak v 5.000 metrů, ale jen jsme tam vyběhli a nepřespali tam, tak to asi nestačí.
Po půl hodině vyjdeme z mraků, nad námi jasno, postupně začíná vycházet slunce, je to jako v pohádce. Pro tyhle pohledy stojí za to chodit do hor. Lezu ztěžka, děcka jsou vepředu a čekají na mne. Jdu fakt pomalu, trochu se mi točí hlava, ale i tak na cestě do sedla předběhnu dvanáct hikerů, mne předběhne jen holka na koni.
Po dvou hodinách chůze v osm ráno jsme na sedle Thorong La ve výšce 5.416 metrů. Nikde není sníh, celou dobu jdeme v běžeckých botách. Je to tím, že je konec sezóny. Před odjezdem jsem si s Dawou boty odsouhlasila. Před dvanácti lety jsme přes sedlo šli v dubnu a všude byl sníh, bez pohorek by to tehdy nešlo.
Máme velkou radost, že jsme do sedla po devíti dnech chůze dolezli. Je zde čajovna, ale nemáme na jídlo chuť, nedáváme si ani čaj. Sníme jen sušenku a jdeme dolů. Sestup do Muktinath si pamatuji jako šíleně dlouhý.
Výhled máme na Dhaulagiri v mracích. Jdu kolem už po třetí a nikdy jsem Dhaulagiri pořádně neviděla.
Sestupujeme po prašných serpentinách až do tea house ve výšce 4.150 metrů. V jedenáct hodin si tu objednáváme zeleninovou polévku a zázvorový čaj. Nic jiného zatím nepozřeme. Většinu sestupu již máme za sebou.
Pokračujeme dolů do Muktinath Templu do výšky 3.800 metrů. Je to hinduisticko budhistický klášter. Počítá se mezi 108 nejdůležitějších hinduistických klášterů a je jediný mimo území Indie. Proto není divu, že sem proudí davy převážně hinduistů z Indie. Buddhistické chrámy jsou prázdné. My máme tento chrám přímo na trase, tak ho celý projdeme. Je to tu jako na pouti. Hinduisté se umývají v bazéncích s vodou, štěbetají a všude se tlačí.
Pokračujeme do sousedního městečka Ranipauwa, kde se chceme ubytovat. Zrovna se tu buduje kanalizace. Uprostřed prašné cesty bagr kope díru, hlínu vrší na hromadu podél díry. Auta neprojedou, na chodce se taky nemyslí. Lidi si vyšlapali pěšinu na té haldě zeminy. Jde se docela dobře až do chvíle kdy se musíme minout s nosítky, na kterých sedí velký muž. Už to vypadá, že pán skončí v díře, ale nosiči to nakonec nějak zvládnou a vyhneme se. Běžně si tu hinduisté zaplatí nosítka, aby nemuseli těch pár kroků do kopce k chrámu pěšky.
Procházíme rozkopané městečko, Dawa nás vede do hotelu Grand Shambala. Dostáváme pokoj pro tři, celkem ujde, cena 3.000 rupek, usmlouváme na 2.500 rupií. Zase taková sláva to není. Jdeme na kafe a jablečný koláč, pak sprcha a padáme do postelí. Já jsem strašně unavená, opravdu moc. Byla to perda přejít to sedlo.
Na večeři se zmátořím, jím jen polévku, děcka jsou v pohodě. Beru si brufen a codein, léky normálně nejím. Okamžitě usnu.
Výška 3.600 m.
18 km, +600 m, -1.800 m
20.5.2025 úterý – Ranipauwa – Pokhara
Prášky zabraly, budím se jako nový člověk. Balíme a po snídani frčíme soukromým jeepem pro 4 osoby + řidiče.
Cena za jízdu do Pokhary 13.000 rupií, což je 95 dolarů. Mohli jsme jet sdíleným jeepem pro více osob, to by stálo 2.100 rupií na osobu. Raději jedeme sami. Jezdí i autobusy, ale na to jsme se ani neptali. Za chvíli stavíme na vyhlídce a já konečně vidím Dhaulágirí bez mraků.
Silnice je různorodá, místy hezký asfalt, místy rozježděná polňačka. Cesta je dlouhá necelých 200 kilometrů, jedeme to skoro šest hodin. Řidiči jsou blázni, vidí zácpu místo aby počkali až se to uvolní, tak tam rychle vjedou a tím to zacpou ještě víc. Nějak se to vždycky nakonec pohne.
Ve dvě odpoledne jsme v Pokhaře. Dawa nám vybral hotel Iceland co zná a je docela hezký. Za pokoj pro tři chtějí 40 dolarů, ale je to se snídaní a s venkovním bazénem. Pokoj je čistý a parádní, tak to bereme.
Na recepci se ptáme na restauraci, kde připravují steaky. Posílají nás na hlavní ulici do Smoking Yak Steakhouse. Co jsme v Nepálu, tak jíme jen zeleninu a vajíčka. Restaurace je sice dražší, ale jídlo je výborné, velké steaky se zeleninou a hranolky, pití. Cena za tři obědy 50 dolarů. Museli jsme oslavit závěr našeho treku.
Jdeme se projít k jezeru, chvíli přemýšlíme, že si půjčíme lodičku, ale ty šlapadla vypadají tak hrozně a nikoho šlapat nevidíme. Jdeme rači na kafe a mangové lasí. Jen doufám, že se nesejdeme na záchodě. Maso a teď ovocný jogurtový nápoj.
Řeším jak se dostat do bazénu, plavky nemám. U vstupu je velká cedule, že musíš mít přiměřený koupací úbor. Beru si merinové černé tílko a kalhotky. V bazéně plavu sama, je to uvolňující. Později tam naběhnou dvě Indky komplet oblečené a děcka teda plavky taky nemají. Děcka řvou jak tuři, do vody nechtějí, vypadá to že nikdo z nich neumí plavat. Matky děcka do vody násilím noří, bazén mají taky v ceně, tak ho chtějí jistě využít, je to komické. Hluční Indi.
Večer si dávám v hotelové restauraci zeleninové spring rolls, je to pěkně hnusný uvnitř místo zeleniny jsou nudle. Moc toho nesním. Číšníci nejdřív kolem mne běhali, jsem tu jediný host, jak vidí že večeři nejím, tak nepřijde žádný.
Děcka jdou ven do nočního víru velkoměsta. Potřebují trochu odpočinek od matky.
Večer přijel plný mikrobus Indů a nějaké jeepy, dělají neskutečný randál, jestli s námi budou zítra na snídani, tak to bude tedy ještě sranda. Kača se strkat neumí.
V Pokhaře je pěkné vedro. Kraťasy a triko, nic víc se nedá na sebe vzít. Odpoledne ve dvě hodiny se s námi zachvěl hotel, později jsme se dočetli, že bylo zemětřesení 22 km západně od Pokhary magnitude 3,9. Podle Dawy je to tu normální.
Výška 800 m.
21.5.2025 středa – Pokhara – Bhaktapur
Na osmou máme domluvený privátní jeep do Bhaktapuru, pojedeme osm hodin, cena 125 $. Jako obvykle přijdeme k autu pozdě, Dawa už nás zná, trpělivě čeká.
V noci pršelo, vše co jsem včera vyprala mám mokré, tedy kraťasy a obě moje trika. Honza mi půjčuje svoje triko, kraťasy musí na mne uschnout. Nedlouho po vyjetí začíná pršet, déšť se nás drží skoro celý den.
Projíždíme vesničky a městečka, vůbec jim to teď nezávidím, monzun bude trvat několik měsíců. Některé domy jsou postavené na navezené hlíně ve svahu nad řekou, klidně tří patrové domy. Nejsem žádný stavař, ale myslím že je tu možnost, že některé domy z toho svahu jednou sjedou, obávám se že jim ani dobrá karma nepomůže.
Cesta v dešti je nekonečná, všude jsou zácpy a mizerné blátivé silnice, ty kousky asfaltu dost pomůžou. V půlce dne stavíme na oběd, poprvé zveme našeho průvodce na jídlo i řidiče. Celý trek se guid o sebe stará sám, jak jídlo tak ubytování. Většinou to má zdarma, protože přivedl platící hosty. Po obědě předáváme našemu průvodci jeho dohodnutou výplatu. Byl s námi dvanáct dní, takže je to 360 $ + přidáváme tip 60 $. Tip pro průvodce a nosiče se většinou počítá 1 denní mzda navíc za týden. Pracoval pro nás skoro dva týdny, tak je to 60 $. Byli jsme s Dawou skutečně spokojení. Obyčejnej chytrej chlapík, zdvořilej se smyslem pro humor. Hory zná dokonale, průvodcuje celý život, kromě šestileté pauzy, kdy pracoval v Jižní Korei. A to nejdůležitější vůbec nás neotravoval, to není samozřejmost, někteří průvodci jsou pěkně otravní a žvaní od rána do večera. Další bonus, Dawa nesl Katčiny věci asi tak 5 kilo, nezdá se to, ale byla to pro nás velká pomoc. Káču zlobí rameno a nebylo by pro ni snadné si těžký batoh nést.
Ve čtyři odpoledne vjíždíme do Bhaktapuru, musíme si koupit vstupenku za 1.800 rupií na osobu, celé centrum středověkého města je památkou UNESCO. Kluci nás ještě kousek popovezou, ale na náš hotel musíme dojít pěšo. Do centra auta nesmí. Loučíme se s Dawou a věřím, že se ještě uvidíme. Na konci příspěvku uvedu jeho telefonní číslo, pokud budete potřebovat v Nepálu průvodce napište mu na Whatsup.
Hotýlek se jmenuje Tulaja Boutique Hotel. Stojí kousek od Durbar Square. Máme takový apartmánek se čtyřma postelema se snídaní za 22 $ dohromady. Na jednu noc ideální. Dáváme si bágly na pokoj a jdeme na kávu a projít centrum města. Naštěstí svítí skuníčko, po dešti není ani památky.
Jsem v tomto královském středověkém městě po třetí, vždycky mne to tu okouzlí. Stavby jsou hinduistické svatyně, temply a domy. Díky německým penězům se středověké město podařilo zachránit.
Večeříme na náměstí v místní malé restauraci. Žádné vyhlášené podniky jako v Kathmandu tu nejsou. Moje děti mne doprovodí na hotel a pak jdou do města na drink. Opět jsem hodně unavená. Přesuny máme za sebou, zítra nás čeká krátká cesta taxíkem do Kathmandu.
Výška 1.350 m.
22.5.2025 čtvrtek – Bhaktapur – Kathmandu
Snídáme na střeše našeho ubytování. Domlouvám si po Whatsup ubytování s Trávou v českém hotelu v Kathmandu. Vyrážíme do centra Bhaktapuru, máme to hned za rohem. Po ránu je tu klid, nejsou zde ani turisté ani místní. Jen unavení psi polehávají po památkách, celou noc poctivě hlídali a štěkali. Pejsci jsou tu nádherní s plnými bříšky, žijí si tu svobodně, bez výjimky jsou to toulaví psi. Nikoho neohrožují a neobtěžují. Bohužel ale asi nemají žádnou lékařskou péči.
V devět otevírají královský palác, procházíme kolem ozbrojeného vojáka. Poslední prostory jsou pouze pro hinduisty. V sousedství leží palác 55 oken, dovnitř se nechodí. Znovu projdeme centrum, přilehlé uličky, dojdeme k zelené vodní nádrži plné sinic. Vracíme se do centra, na rohu náměstí si dáváme kávu ve stejné kavárně jako včera. Číšník kolem nás běhá, včera jsme mu nechali spropitné 15,- Kč, tak se snaží.
Před jedenáctou balíme věci a jdeme přes Durbar Square ke vstupní bráně, kde čekají taxíky. Domlouváme si odvoz do Kathmandu za 1.000 rupií. Pojedeme 15 kilometrů. Cesta není tak ucpaná jako včera, jedeme rychle. Řidič nás vysazuje u Thamelu, asi půl kilometru od hotelu Base Camp Kathmandu.
Podle mapy.cz dojdeme k cíli, ale hotel tu není, v mapy.cz je poloha špatně označena. Ptáme se místních všichni tvrdí, že ví kde to je a posílají nás každý jinam. Má to být blízko velkého hotelu Kathmandu Guest House. Vidíme Czech Pub, ale hotel je jinde. Po půl hodině bloudění jsme hotel našli, je v zastrčené uličce, zelená cedulka je z hlavní cesty sotva vidět. Nejlépe je si zadat do mapy.cz Ambassador Garden Home a projít vstupem k hotelu Kathmandu Base Camp.
Přihlašujeme se na recepci, Tráva nám vysvětluje co a jak. Dostáváme dva pokoje ve 4. patře. Cenu máme domluvenou za nás tři 60 $ na noc, je to zatím nejdražší ubytování. Pokoje jsou úplně obyčejné, velký bonus je, že můžeme splachovat toaletní papír do záchodu. Čekají nás tu tři noci, jestli se nám tu bude líbit to se teprve uvidí.
Na oběd jdeme do Czech Pubu, žádní jiní hosté zde nejsou, děcka si objednávají guláš a já smažený sýr. Pět kuchařů a číšníků tu zevluje, měli by vzít hadr a kýbl a trochu to tu uklidit, raději ale hledí do mobilu.
Odpoledne procházíme ulicemi, je tu neskutečný hluk a rachot. Všude halda lidí a motorek. Výborný kafe si dáváme kousek od hotelu, poslal nás sem Tráva.
Proplétáme se uličkami, kupujeme drobný dárečky. Nakonec dojdeme k restauraci Gaia, kterou si pamatuji z minula. Objednáváme si k večeři steaky, maso se tu jíst nebojíme. Ceny jako u nás.
Po večeři mne děti doprovodí na hotel a jdou si dát drink do Czech Pubu. Další únavný den je za námi.
Výška 1.300 m.
23.5.2025 pátek – Kathmandu
Ráno jdeme na snídani. Vedle nás v pokoji jsou uklízečky, leží na postelích a vůbec neuklízejí. Jestli budou ležet i na našich postelích, tak nevím jestli mám zájem o úklid pokoje.
Na snídani čekáme 40 minut, jsme zde prakticky jediní hosté. Po snídani jdeme na kafe vedle do kavárny, kafe mají výborný.
Bereme si taxi a necháme se odvézt do Swayambhunath Monkey Templu. Cenu za taxi musíme usmlouvat, řidiči jak vidí cizince, tak nahazují neskutečné ceny. Je to asi 2,5 kilometru, platíme 300 rupií.
Taxikář nás vysadil pod kopcem, rádi si ty schody vyjdeme. Potulují se zde psi a opice. Nahoře platíme vstupné 200 rupií na osobu. Stupy a chrámy, různé sochy, do toho kouř tyčinek a hinduisti. Všude čurbes, ale i tak to má svou atmosféru. Nějakej děda v oranžovém ohozu, tváří se jako svatej muž, nasype Katce a Honzovi na hlavu květiny a na čelo jim namaluje červenou tečku. Chce po Honzovi 500 rupií, dostane 50.
Bereme si taxi do Patanu na Durbar Squer, 9 kilometrů daleko, taxikář chce 1.500 rupek, s jiným řidičem jedeme za 600 rupií. Patan je královské město, památka UNESCO. Platíme vstupné na osobu 1.000 rupií. Je to teda dost na to, že všichni lidi tu chodí zadarmo, jsou tu davy lidí a nikdo nic neplatí. Jenom přijde bílej cizinec a už musí cálovat.
Dáváme si kafe a lasí v rohové kavárně, sedíme na vrchním patře s výhledem na náměstí. Nabereme síly a jdeme si prohlídnout Patán. Většina chrámů je uzavřených, u vchodu jsou cedule nevstupovat, ale místní hinduisti tam stejně lezou, předbíhají se a tlačí. Do jednoho chrámu je vstup dovolen, tak čekáme u žebříku až do patra vylezou tři hinduistické babičky, máme taky strach aby na nás nespadly, tak jim dáváme prostor. Hned nás předběhnou dva chlapi, vyhazuji je na konec řady. Koukají na mne jako na zjevení, ale vypadnou. Nemám náladu na otravný hinduisty a předbíhat se nenechám.
Dalším taxíkem přejíždíme do Kathmandu na Durbar Squer, je to asi 6 kilometrů, platíme 500 rupií. Opět památka UNESCO a opět chtějí po cizincích vstupné 1.000 rupií. Všichni lidi volně chodí kam chtějí, ale jak přijde cizinec, tak ho ostřížím zrakem najdou a chtějí prachy. To už se ale sekneme, ukazujeme jim lístek z Patanu, ale ten je nám k ničemu. Další vstupné odmítáme zaplatit, davy kolem nás proudí oběma směry bez placení, no není to rasismus?
Kašleme jim na Durbar Squer, interiéry budov se nezachovaly, stavby vidíme i z dálky, jsou podobné těm v Patanu a Bhaktapuru. V minulosti jsem tu byla vícekrát, ale nepamatuji se, že bych platila vstupné a pokud ano, tak muselo být nějaké přátelské.
Pěšky jdeme do naší oblíbené restaurace Gaia. Konečně si tu objednávám ledovou kávu se zmrzlinou a taky obědváme. Je to tu taková oáza ve špinavém městě.
Na chvíli si jdeme odpočinout na hotel. Večeříme v sousedním Kathmandu Guest House, žádná velká sláva to není, jen je jídlo předražené. Pak procházka městem a já jdu na hotel. Děti jdou jako obvykle ještě na drink.
Výška 1.300 m.
24.5.2025 sobota – Kathmandu
Na snídani zase čekáme přes půl hodiny, nikam nespěcháme je to jedno. Dneska je tu šikovnější recepční běhá kolem nás. Ptám se ho na ovoce, včera jsme žádné nedostali, dneska nám ovoce k snídani zařídil. Jsme spokojení. Chci si napustit vodu do láhve z přístroje, tak jak nám to Tráva řekl. Recepční mi donesl láhev balené vody s tím ať tu napuštěnou nepiju, je fakt že je trochu kalná. O systémy pitné vody je potřeba se starat v tomto klimatu obzvlášť.
Jdeme pěšky ke Gardens of dream. Vstupné 400 rupek. Zahrada vypadá hezky, ale takových máme u nás plno, vstupné neplatíme. Chytáme si taxi a vezeme se na stupu Boudhanath, první taxikář co si řekl o normální cenu, platíme 500 rupek.
Boudhanath je podle mne nejlepší památka v Kathmandu. Je zde čisto a klid. Platíme vstupné 400 rupií na osobu. Místní jako vždy jdou zadarmo. Obcházíme obrovskou stupu, modlitební mlýnky se točí. Vylezeme na vyvýšené místo a obcházíme stupu znovu. Buddhistická stavba je čistější a klidnější, než hinduistické památky. Kluci opravují ve výšce nápisy, čistí zažloutlé bílé plochy poléváním bílou tekutinou. V přízemí si vše připravují, vypadá že jsou barvy z bylinek.
Sedáme si do kavárny k oknu v 1. patře a pozorujeme lidi. Někteří stupu obcházejí vícekrát dokola a točí všemi mlýnky. Je zde dokonce taková malá veterinární stanice na chodníku pro pejsky. Píšou zde že pejsky očkují a zbavují parazitů. Některé pejsky vyčesávají a hledají v kůži jaké mají problémy. Tohle je skutečně poprvé co vidíme, že se o toulavé pejsky někdo stará. Pejsci jsou vděční a nechají se kartáčovat. Přispíváme do kasičky 100 rupií.
Bereme další taxi a vzdalujeme se více od hlavního města. Chceme si prohlídnout chrám Changu Narayan, který leží 15 kilometrů od Thamelu. Museli jsme taxikáři slíbit, že s ním pojedeme i zpět, cena 2.000 rupií, levněji jsme to nesehnali. Jedeme nějak divně, místo po hlavní silnici, jedeme polňačkama z druhé strany řeky než vede silnice. Chrám je na kopci, naše malé autíčko má co dělat, aby to na těch rozbitých cestách vyjelo. Nakonec zastavujeme u dlouhých schodů a řidič nás prosí, jestli bychom zbytek cesty nedošli pěšky, že tu na nás počká. Proč ne, alespoň se projdeme.
Vylezeme schody a vcházíme do chrámu zadním vchodem, nikdo jiný tudy nepřišel jen my. Díky řidičovi jsme ušetřili za vstupné, vůbec nemáme výčitky. V podstatě je to chrámové náměstí, už jsem tu myslím jednou byla s holkama po návratu z Mustangu, přibližně před deseti lety. Procházíme všechny malé hinduistické chrámy. Chvíli posedíme a pozorujeme lidi. Pak to balíme a scházíme schody k našemu taxíku. Možná má řidič taky svůj důvod proč nejel po silnici k hlavnímu vchodu, jsou tu taxikářské mafie. U našeho hotelu, stojí pořád ty samé taxíky. Včera jsme viděli jak si turisti sedli do jiného právě přijíždějícího taxíku a ti naši je vytáhli ven a přesadili do toho svého.
Vystupujeme v Thamelu a jdeme se najíst do restaurace Gaia. Není to tu ideální, ale zatím jsme na nic lepšího nenarazili. Na místní jídlo nemáme chuť, objednáváme si steaky.
Odpoledne si zajdeme ještě na kávu, kupujeme drobné dárky, čaje a koření raději vynecháme. Nikdo tu nekontroluje používání pesticidů, neděláme si iluze co čaje a koření obsahují. Viděli jsme mnohokrát farmáře s postřikem v barelu na zádech. Ty dva týdny to tu přežijeme, ale domů to už nepovezeme. Vyměňujeme posledních 50 dolarů, to už nám musí stačit.
Večeříme v restauraci Gaia. Zbývá se zabalit, trvá to chvilku, každý máme v batohu asi tak 6 kilo. Příště si vezmu lehčí spacák, mám sebou kilový syntetický a je do hotýlků na treku zbytečně teplý, všude jsou přikrývky.
Výška 1.300 m.
25.5.2025 neděle přesun domů
Ráno platíme za tři noci 180 $, asi bychom mohli bydlet v Kathmandu za ty peníze i lépe, ale líbilo se nám tu a cítili jsme se na hotelu dobře. Mají tu síťky proti hmyzu v oknech a to já tedy oceňuji, klimatizaci nesnáším, raději si otevřu okno. Slečna na recepci se ze mne snaží chvíli dostat dalších 180 $, pořád tvrdí že když jsme měli dva pokoje tak to je vlastně šest nocí, ale jasně ji vysvětluji, že to počítá blbě a víc nedostane.
Před hotelem bereme první taxi a za 1.000 rupií jedeme na letiště, necelou půl hodinu. Projdeme kontroly a usazujeme se v lounge na snídani. Nejprve váháme, jestli to tu bude stát za to, ale je to tady docela dobrý. Teplé jídlo, ovoce, sladké, alko i nealko, kávovar. Jsme spokojení.
Na bezpečnostní kontrole jim vůbec nevadí plechovky s pitím z lounge a velká láhev vody, ale strašně nebezpečný jim přijde můj mini švýcarský nožík classic délka 4 cm. Oznamují mi, že mi ho zabavují. Dost asertivně na ně nastoupím, že jim nůž nedám s tvrzením, že v celém světě do letadla projde. Jsem docela vytočená, chvilku se radí a pak mi nůž vrací. Chtěli si ten nožík nechat, ale zase jsou to buddhisti a nemají rádi špatnou karmu.
Let do Dubaje je docela v pohodě, jsou to 4 hodiny. Let do Prahy je horor. Do posledního místa obsazené letadlo, stále jsou turbulence, takže nemůžeme chodit na záchod tedy ani moc pít. Těch 6 hodin se vleče. Ještě náš čeká noční jízda autem domů, celé to odřídí Honza, já bych to nedala, musela bych přespat a jet až ráno.
Náš skvělý průvodce Dawa Tamang +9779762285097 – Whatsup
Pokud budete o průvodci uvažovat, klidně mu napište, má nachozené všechny běžné treky.
Statistika:
- letenka 22.000,- Kč
- útrata na osobu asi 1.000 $ – dá se tu žít mnohem levněji, ale tentokrát jsme neměli v plánu šetřit – v částce je i podíl financí na průvodce, spoustu vypitých piv a drahých káviček, privátních jeepů a drahých restaurací
- šli jsme 9 trekových dní, dá se to prodloužit ještě o několik dní chůzí nížinou
Info a trecích, které možná v budoucnu půjdu, takto mi to řekl Dawa:
Manaslu circuit:
- 11 dní treku
- celkově stačí 2 týdny dovolené
- povinný průvodce
- permit Manaslu 100 $
- permit Annapurna 20 $ – je nutný
- permit Tsum Valley – 50 $ + 5-6 dní údolím, asi to vynechám žádné hory tam nejsou a jdeš tam a zpět stejnou cestou, pokud tam nejdeš permit neplatíš, pokud jdeš Tsum Valley pak potřebuješ 3 týdny dovolené
- 30 $ pojištění průvodce na celý trek
- mzda průvodce třeba 30 $ denně
- 100 $ servisní poplatek cestovce, rozpočítá se na všechny účastníky
- duben a říjen je tam nejlepší sezona a nejvíce lidí
- poslední 2 týdny v září se už dá jít a není tam tolik lidí, neměl by být v sedle sníh, takže by se to mohlo dát obejít v běžeckých botech
- první 2 týdny v listopadu se dá taky jít už je méně lidí, jasné výhledy, chladněji, může už sněžit, možná budou nutné pohorky
Trek přes 3 sedla v okolí Everestu:
- 16 dní treku
- průvodce není povinný
- potřeba 3 týdny dovolené
- od půlky září do půlky listopadu je nejlepší sezona a nejvíce lidí
- první 2 týdny v září a poslední 2 týdny v listopadu je málo lidí na treku a dá se jít, v prosinci je už velká zima
- letenka do Lukly stojí zpáteční 400 $, lze ji koupit pouze první dva týdny v září pak už jsou lety komplet vyprodané, lety se často odkládají kvůli počasí, ale dá se jet 2 dny jeepem
- jeep Kathmandu – Pablu – 10 až 12 hodin – celé auto 160 $
- jeep Pablu – Lukla – 6 hodin jízdy, cena 2.000 rupií na osobu – na této trase se dá koupit trekový permit, potřebuješ svoji fotku
- jsou zde nové pohodlné hotely, celkově je zde vše dražší, není tu žádná silnice jde se po stezkách, 2 sedla se dají obejít, pokud by měl člověk problém s výškou
- pohorky se doporučují
Když se dívám na cestovky, které sem vozí lidi, tak se mi zdá že jsou ceny hodně vysoké a to přitom dva největší náklady nemají vůbec v ceně a to je letenka a jídlo. V ceně mají cestovky většinou místní dopravu a ubytování, zrovna tyto položky jsou zanedbatelné. Myslím, že pokud bych jela s cestovkou, tak by mne výlet kolem Annapurny stál o 40 tisíc korun na osobu více. Pokud nebudu chtít jít sama, tak si raději domluvím místního průvodce, který se mi přizpůsobí a udělá mi program podle mého aktuálního fyzického stavu a vyjde mne to mnohem levněji. Průvodce si člověk může domluvit v Kathmandu v jakékoliv cestovce. S Českou cestovkou určitě nepojedu, jsou to vyhozené peníze.
Pohodový rodinný výlet máme za sebou. Museli jsme se všichni tři tak trochu snažit, abychom spolu vydrželi. Přece jenom být s dospělýma dětma dva týdny v kuse je mazec. Zvládli jsme to, ani jednou jsme se nepohádali, děti mírně zvýšily přísun alkoholu a všechno mi tolerovali. Už se těším až zase pojedu na trail se svými kamarády.