4. Etapa – Sudoměřice – Hodonín – Mikulčice – Lanžhot – Břeclav – Lednice – Mikulov – 80 km – 4. – 6.12.2020
Pátek 4.12.2020 – Sudoměřice – Hodonín – 14 km
V Sudoměřicích vystupuji z autobusu v pět hodin odpoledne. Je úplná tma, zataženo, fouká silný vítr, psa by nevyhnal. Procházím po zelené značce Sudoměřicemi, mířím do Hodonína. Na mostě přes říčku Radějovka váhám. Správně bych měla jít podél Baťova kanálu po cyklostezce, ale je zamračeno a totální tma, nijak mne tato cesta neláká. Zkouším to tedy po silnici na Rohatec, ale po pár metrech po hlavní silnici, kde není žádná krajnice a auta sviští jedno za druhým je mi jasné, že jdu rači do tmy na cyklostezku. Silnici bych nepřežila určitě. Co se mi tak asi může stát v tmavém lese? Odhodlaně tedy odbočuji na stezku kolem Baťova kanálu, zhasínám čelovku. Čeká mne asi 10 km lužními lesy v úplné tmě. U jezu Rohatec přecházím kanál na slovenskou stranu a pokračuji po žluté značce. Není vidět vůbec nic. Cesta je naštěstí většinou zpevněná široká cyklostezka. Lužní les je plný života, každou chvíli někde něco zašustí, spadne od větru větev, vyběhne kdoví co. To byl tedy pěkně blbý nápad vyrazit po tmě lesem. Ještě, že nemám stan a nechystám se zde nocovat. Zvuky mě děsí. V pravo ode mne je řeka Morava, ve slepých ramenech každou chvíli žbluňkne určitě něco velkého. V polovině cesty vyruším divoká prasata, naštvaně začnou ryčet. Je to pár metrů ode mne, nenapadne mne nic jiného než tleskat rukama a přidat do kroku. Prasata to naštve ještě víc a zvuky zesilují. Vůbec nezní vystrašeně a nenechávají mne na pochybách, kdo je tu na vrchulu řetězce. Opakuji si to co říkám svým kamarádům, že se v naší přírodě žádných zvířat nebojím, jsou to přece všechno senožrouti. Se strachem v očích upaluji co to dá. Jedno je jasné, zítra vstávám brzy, po tmě už sama nejdu! Nikdy jsem nebyla, tak ráda ve městě mezi lidmi, jako dnes ve večerním Hodoníně. Mám objednaný u náměstí Penzion pod Valy. Po sedmé večerní mne ubytovává milý pan domácí. To, že jsem zablácená až za ušima naštěstí nekomentuje. Po tmě nebylo vidět do čeho šlapu a děsy lesa mi nedovolily rozsvítit čelovku. Dneska si postel zasloužím. Cena za luxusní ubytování mírná, platím 800,- Kč se snídaní, rezervaci mám přes booking. Bohužel hostel za 450,- Kč je obsazen, to je tak, když se rozhodnu vyrazit na výlet na poslední chvíli. Nevadí, těším se na snídani, je od 7 hodin, což nutně potřebuji. Nerada bych si zítra opakovala bobříka odvahy.




Sobota 5.12.2020 – Hodonín – Mikulčice – Lanžhot – Břeclav – 34 km
Na snídani spousty jídla, smažená vajíčka, kávička… Hodonín opouštím po osmé ráno. Prázdné ulice, modré nebe a opět fouká. Na horách jsou hlášeny vichřice, v nížině je určitě lépe. Zelená značka se stáčí k řece Moravě.

Po 7 kilometrech jsem v Mikulčicích. Bylo zde slovanské osídlení, je tu archeologický areál a zavřené muzeum. Procházím si exteriéry, osadu měli naši předci krásně umístěnou v blízkosti řeky. Líbí se mi venkovní expozice a cedule rozeseté po areálu. Zelená značka mne vede romantickými lužními lesy. Spoustu slepých ramen a vodních ploch. Sluníčko svítí, jako v pohádce. Nádherná příroda, nelze slovy popsat. Myslela jsem si, že tato 4. etapa bude nudná, ale opak je pravdou.


Po obědě přicházím do Lanžhotu. Opouštím zelenou značku a pokračuji až do Břeclavi po cyklostezce. Okolí Lanžhotu nelze než přetrpět, není tu nic hezkého.
Před čtvrtou hodinou odpolední jsem v Břeclavi. Penzion v Centru nebyla zas tak dobrá volba, opět přes booking, cena 660,- Kč bez snídaně, je alespoň nižší. Nakupuji potraviny v sousedním Albertu. Penzion má obsahovat kuchyňský kout, ale těžko říci co si pan domácí pod tímto pojmem představuje. Je pravda, že je na chodbě kousek kuchyňské linky se dřezem a vodovodním kohoutkem. Žádný vařič, mikrovlnka ani varná konvice. Příště bych šla bydlet jinam. Venku je, ale zima a fučí, v mém pokojíčku teplo, co víc si přát. Usínám unavena, ale šťastná.





Neděle 6.12.2020 – Břeclav – Lednice – Mikulov – 32 km
Po sedmé ranní opouštím Břeclav. Modré nebe a tiché ulice. Cesta pokračuje lužním lesem naučnou stezkou kolem Dyje. Opět nádherná příroda, slepé vodní toky, překrásné scenerie. Má tu žít spousta zvěře, ale nemám příliš velké štěstí, no ale zase prasata jsem už potkala, takže raději nic. Kolem mne proletí pouze pár ptáků a proběhne jedna zrzavá veverka. Stezka prochází areálem zámku v Lednici. Na náměstí v Lednici je konečně otevřený podnik, kde si můžu dát pořádné kafe, cena 75,- Kč napovídá, že hosty asi spíše bývají cizinci. Jsem ráda, že si mám kde sednout a chvíli odpočinout. Peníze za kafe jim přeji, otevřeno mají teprve pár dní a bůh ví na jak dlouho, než je vláda opět zavře.


V Lednici měním zelenou značku za červenou a přicházím k Mlýnským rybníkům. Svačím rohlík. Cesta pokračuje podél vodních ploch Prostřední rybník a Hlohovecký rybník. Všude kolem velká spousta vodních ptáků, konečně vidím něco živého. Volavky, kačeny, husy, dravci… Rybníky jsou poměrně velké, zarostlé rákosím, občas ostrůvek. Krásný kus přírody. Podél rybníku jdu po žluté značce až k Hraničnímu zámečku, kde měním značku za modrou. Poslední rybník na mé trase je Nesyt. Kousek před vesničkou Sedlec stojí na břehu jezera ornitologická pozorovatelna, pěkná dřevěná chatička s lavičkou a výhledem na jezero. Musela by tu být nádherná noc. Místa je tu tak na dvě až tři karimatky.




Poslední úsek cesty po modré značce do Mikulova vede přes vinice a nakonec přes Svatý kopeček, kde je kaple svatého Šebestiána. Na kopce nejsem na tomto výletě zvyklá, celá tato etapa vede po rovině. Jsou tu také jiní turisté, což je změna, téměř nikoho jsem za tři dny v lesích nepotkala. Jedna rodinka se se mnou snaží do kopečka držet krok, ale dlouho jim to nevydrží, na to jsem příliš rozchozená. Vyběhnu na kopeček, hnacím motorem je hlad na něco dobrého. Je dávno pryč doba oběda a na další namazaný rohlík třetí den po sobě již nemám chuť. Sbíhám do Mikulova a na jisto jdu do restaurace Drogerie, nezklamala, je otevřená. Grilovaný losos, brambory a salát jsou skvělá tečka za tímto malým výletem.
Slunce mi na cestu svítilo celou sobotu a neděli. Trochu vítr a teplota až 8 stupňů. Prostě nádherný víkend.
Většina cest této etapy je zpevněných. Pouze mezi Lednicí a Mikulovem byla cesta příjemně blátivá. Auto jsem si nechala v Hodoníně. Z Mikulova jsem si pro něj přijela vlakem. Vlaky jezdí skoro každou hodinu. Z Hodonína do Sudoměřic jezdí autobus téměř každých 30 minut.




5. Etapa – Mikulov – Znojmo – 87 km – 20.5. – 22.5.2022
Pátek 20.5.2022 – Mikulov – Děvín – 15 km
Ve 4 hodiny odpoledne parkuji auto v Mikulově na sídlišti blízko vlakového nádraží. Doufám, že ho zde v neděli najdu. Napojuji se na červenou turistickou značku, mířím do centra. První hezká kavárna je moje. Objednávám si kávičku, musím se uklidnit po dvouhodinové jízdě na dálnici.


Centrum Mikulova je nádherné, dnes se nezdržuji, jen vylézám na zříceninu Kozího hrádku nad Mikulovem. Nejprve váhám, cena 30,- Kč ale když už jsem tady. Nelituji, z vrchu je velkolepý pohled. Teprve teď je vidět celá krása Mikulova i s okolím.


Můj batoh má 12 kilo, nesu si komplet výbavu na stanování, jídlo na víkend a skoro 3 litry vody, tak se není čemu divit. Za chvíli si batoh na zádech sedne a přestane se mi zdát těžký.


Další zastávka je v Geoparku Turold. Balvany ležící v kruhu s popisky, co je to za šutr. My co máme doma geologa, tomu skoro rozumíme. Moc se nezdržuji, raději přidávám do kroku.

Před Kočičí skálou blbě odbočím. Místo do leva jdu do prava a ještě k tomu po silnici. Je mi divné, že se Pálava vzdaluje, ale do mapy se nepodívám. Přijdu na to až v jakési vesničce, nezbývá než se vrátit, dobré 3 kilometry navíc a po asfaltě. Děje se mi to pořád. Mám takovou radost, že jsem zase na treku a každá cesta mi přijde ta správná.


Lezu na Stolovou horu 459 m, je to tu nádherné. Myslím, že dnešní cesta bude patřit k tomu nejhezčímu z 5. etapy jižní cesty. Scházím ke zřícenině Sirotčího hrádku, zbytky stavby stojí na skalách, asi tu bylo kdysi nebezpečno. Vedle na hřišti kluci hrají fotbal, docela je obdivuji, protože je stále vedro. I když plahočit se s batohem po kopcích není o nic moudřejší.


Následuje obec Klentnice a za ní odbočuji na modrou značku a procházím pod skálou Martinka. Jsou tu lezecké cesty, ale nikdo tu již není, přece jen je dost pozdě. Odbočuji na zelenou stezku k Soutěsce, skály jsou vysluněné a velkolepé. Je 8 večer, pomalu se dívám na místo pro stan. Do campu v Dolních Věstonicích asi dnes nedojdu, může za to moje bloudění.


Před 9 hodinou stavím stan 750 metrů před Děvínem na louce ve výšce 460 m. Docela fouká, tak vybírám místo chráněné stromy a křovím. Nevečeřím, takto na noc jíst nemůžu. Dlouho bych nedokázala usnout. Raději hladná, ale vyspaná. Byl to krásný den, těším se na zítřek.
Sobota 21.5.2022 – Děvín – Hevlín – 38 km
Celou noc vichřice lomcovala stanem a občasné deště skrápěly plachtu. Blesky na obloze bylo vidět i přes stan, ale hromy jsem neslyšela. Nepřestává mne překvapovat kolik toho stan Big Agnes vydrží.


Ještě z pelechu vařím ovesnou kaši, čaj a kávu. Ve větru balím stan, v 8 jsem již na cestě. Bez vody má batoh 10 kilo, což už je skoro snesitelné. Za pár minut jsem na Děvíně 550 m. Sluníčko svítí a fouká, suším spacák a stan, lepší příležitost už nebude. Výhled je tu nádherný na všechny strany.


Sbíhám po červené na zříceninu hradu Děvičky. Je teprve 9 ráno a už je tu živo, platím 50,- Kč a prolézám palác a zbytky zdiva. Krásný výhled na Pavlovice a Dolní Věstonice, škoda že je muzeum v rekonstrukci. Pálava je kus krásné přírody, okouzlily mne vápencové skalky a louky, ještě se sem vrátím.


V Dolních Věstonicích kupuji v obchodě vodu, banán a zmrzlinu. Zabírám lavičku ve stínu před kostelem. Pohled do mapy a je jasné, že ta zajímavější část páté etapy je za mnou.


Cesta pokračuje po cyklostezce kolem nádrže Nové Mlýny. Slunce nemilosrdně pálí, naštěstí stále fouká. Hodilo by se kolo. Nekonečnou cestou se vleču do Brodu nad Dyjí. V restauraci Bonitas obědvám, nejprve zapomněli na moji objednávku, pak mi donesou přepražený hermelýn typu mražák – friťák. A ještě se mne ptají, jestli mi chutnalo, co na to říci. Neurčitě odpovím. Pito dostávám za to čekání grátis.


Do Drnholce vede Via Czechia po silnici, to se mi nelíbí, tak zabočuji k Dyji. Cesta po náspu je podstatně zajímavější. Ani se v Drnholci nezastavuji a po cyklostezce jdu do Jevišovky. Mám v nohách 26 km a mám toho dost. Vedro, asfaltová cesta, slunce. V zahradním bufetě Dlabanec u Závodničky si dopřávám kafíčko, zmrzlinu a pití. Natáčím si vodu do 2 litrového vaku. Nechce se mi jít do Hevlína, zůstanu raději u Dyje a večer postavím někde u řeky stan.

Špatně vyhodnotím další popis cesty, místo po cyklostezce jdu zase k Dyji, jenomže cesta je dál zarostlá vysokou trávou. Několik kilometrů se prodírám travinami, než se mi podaří odbočit a napojit na cyklostezku. Bohužel tato cesta vede přes Hevlín. Tak nevím kde bude ten stan, kolem Hevlína je samé pole.

Prohlížím mapu a booking, volám do Penzionu Semerád v Hevlíně. Na bookingu mají cenu pro 1 osobu 863,-Kč za noc. Do telefonu mi slečna říká 550,- Kč. Tak to zní lépe. Dělám si rezervaci pokojíku, stan se mi na poli stavět nechce.

Zbývá mi do Hevlína ještě přes 7 kilometrů. 30 km už mám v nohách. Konečně potkávám stůl s lavičkami, vařím si čaj, potřebuji nabrat síly, je 6 večer. Na zbytek cesty si pouštím audioknihu krimi od Roberta Bryndzy, cesta je nekonečná. Poprvé u nás vidím zavlažovat na polích obilí.

Před 8 večer jsem na Penzionku, mám krásný pokojíček, ve společné kuchyni zalévám horkou vodou naklíčenou čočku.


Dnešní úsek kolem vodní nádrže Nové Mlýny a kolem Dyje byl svým způsobem zajímavý, jen ty roviny nejsou pro mne a častý asfalt je utrpení. Zítřek bude podobný. Nezbývá než to překonat. Blíží se NP Podyjí a to bude stát za to.
Neděle 22.5.2022 – Hevlín – Znojmo – 34 km
Budím se v půl šesté, vařím si kávu a čaj, pojídám sušenky. Na snídani je příliš brzy. Za hodinu opouštím tichý Hevlín. Miluji tyto rána v přírodě, nechtěně plaším zajíce a srnky. Zatím je chladno přesto že slunce již svítí. Vyrážím v kraťasech a triku, přidávám do kroku nechce se mi oblékat.


Cesta vede po cyklostezce VD 13, místo do Dyjákovic raději mířím k Dyji. Kolem řeky vede pěšina a to je rozhodně příjemnější, než asfalt. Po 9 kilometrech odbočuji do Hrádku. V místním Coopu kupuji snídani, naštěstí jsou před obchodem lavičky ve stínu a tak se mohu v klidu najíst. Je pěkné vedro. Lepím puchýře na nohách, to mne nepotkalo již několik let, to je ten zpropadený asfalt.


Dál vede Via Czechia po cyklostezce, 5. etapa končí v Šatově. To mi moc nevyhovuje, potřebuji se vlakem dostat zpět do Mikulova pro auto. Ze Znojma jede každou hodinu přímý spoj. Znojmo je pár kilometrů nad Šatovem, půjdu tedy tam. Cestu si hledám na mapě většinou kolem Dyje.


Obcházím Křídlůvky a Valtrovice, stále kolem řeky. Nikoho na cestě nepotkávám, jsem tu úplně sama. Pouštím si nahlas kriminálku. Před Krhovicemi beru hlavní silnici do leva a přecházím po mostě Dyji. Až do Tasovic zůstanu na pravém břehu. Přesto, že zde nejsou úchvatné přírodní scenérie, tak jako na Pálavě, tak se mi tu líbí. Ráda procházím krajinou. Musím se zastavit a odpočinout. Vařím kávu a dojídám sušenky. Pálí mne nohy, na asfaltové povrchy, kterým se nedokážu zcela vyhnout je příliš teplo. V chladném období mi to nevadí, teď je to ale peklo.


Nedá se nic dělat, musím tento úsek dojít. Ve chvíli, kdy se odpojuji od Dyje mne míjí dva turisté, tak přece tu jsou lidi. Přes pole se blížím k obci Tasovice, po mostě se vracím na levý břeh Dyje. Napojuji se po delší době na turistickou značku a to modrou, po ní dojdu až do Znojma.


Jsem už dost unavená, od rána jen šlapu, na odpočinek není čas. Potřebuji hodinu na cestu vlakem do Mikulova a dvě hodiny na jízdu autem domů. Takže odpočinek nebude. Praská mi puchýř na chodidle mezi palcem a ukazováčkem. To je moje nejslabší místo. V první chvíli je to velká bolest, postupně se zmírňuje. Bolí mne nohy, je vedro a přestává mne to tady bavit. Pouštím si více nahlas kriminálku a pajdám do Znojma. Mám to zapotřebí?

Těsně před třetí hodinou jsem na nádraží, kupuji lístek na vlak a padám do sedadla vagónu. Vypadám jako vagabund, ale snažím se chovat jako dáma. Nikdo si ke mne ale nepřisedne. Průvodčí mi oznamuje, že je moje jízdenka neplatná, neoznačila jsem si ji na nástupišti. Jako v tramvaji??? Rozhazuji rukama ať si se mnou dělá co chce, je mi to fakt jedno. Něco mi na jízdenku píše propiskou asi abych ji neprojela ještě jednou a odchází. Za hodinu jsme v Mikulově. Auto je na svém místě. Hurá.

Byl to nádherný víkend. Velmi ráda občas vyrazím sama, je to úplně jiný příběh, než když jde člověk se svými kamarády. Prožiji si vše mnohem intenzivněji a celou cestu se na ty svoje kámoše zase těším.
6. Etapa – Znojmo – Vranov nad Dyjí – Bítov – 51 km – 3.6. – 5.6.2022
Pátek 3.6.2022 – Znojmo – Podmolí U Milíře – 18 km
Parkuji ve Znojmě u věznice, je to skvělé místo a zdarma. Kvůli zachování mého duševního zdraví jdu na víkend do přírody. Beru si batoh, převlékám se do trekového oblečení, triko a kraťasy. Je 27 stupňů ve stínu. Nejprve se jdu naobědvat do restaurace na náměstí, kupuji koláčky na snídani a opouštím město. Jsou 2 hodiny odpoledne. Nesu si 3,5 litru vody, opět jsem sama.


Přecházím po mostě řeku Dyji. Od vody je krásný pohled na město. Beru žlutou značku kolem Dyje. Jdu úzkou pěšinou a musím říci, že cesta je to překrásná. Listnatý les vrhá dostatečný stín, jde se krásně. Potkávám 4 kluky a 1 psa, vypadají jen na vycházku, žádné velké batohy jako mám já. Z domu mi přichází sms, že mají být v noci a zítra velké bouřky a nejhůře z ČR právě tady, zase jsem si dobře vybrala kam jet. Co nadělám, mám stan, budu tedy stanovat.




Po hodině si dělám malý piknik v zátoce u řeky. Vařím si kávičku a čaj. Příšerné dusno a je jasné, že bude pršet, hledám si na mapě přístřešek, kde by se dalo schovat. Jeden je u Dyje a další až před vesničkou Podmolí.


Pokračuji kolem řeky a nevšimnu si, že žlutá odbočuje. Za chvíli se cesta zužuje a čím dál tím více se ztrácí. Pochopím, že jdu blbě, ale podle mapy bude lepší už to dojít a napojit se na žlutou. Oblézám skály, boty mi kloužou, cesta už je mizerná a šikmá. Jsem tu sama, bez signálu, nechce se mi tu riskovat pád, ale lenost zvítězí a projdu to kolem řeky celé. Nevracím se.

Večeři si vařím v prvním přístřešku Pod Šobesem. Je teprve půl sedmé a navíc jsou tu cyklisté. Jde se dál. Voda je ve vzduchu, spěchám k druhému přístřešku. Míjím Gruberovu studánku, voda trochu teče, ale je tu napsáno, že obsahuje bakterie a není tudíž pitná. Nic co by nevyřešil filtr nebo převaření. Beru modrou značku, přecházím Dyji po lanové lávce. Temné lesy, staré listnaté stromy, je tu skutečně krásně. Stezka se změnila ve zpevněnou silničku pro kola.




Cesta stoupá a lesy se mění na borovicové, vzdaluji se od Dyje. V 8 večer jsem u malého přístřešku U Milíře. Stavím si v něm stan. Teď může pršet. Bylo to krásné odpoledne. Těším se na zítřejší den.

Sobota 4.6.2022 – Podmolí U Milíře – Bítov – 33 km
Celou noc kolem štěkali srnci. Nad ránem spadlo pár kapek. Mám v plánu vstávat v šest, ale vzbudím se až v sedm. Rychle balím stan, nechci aby mne tu někdo viděl nocovat. Káva s čajem a koláčem. Mažu si otlačené nohy vazelínou. Je to výborná prevence proti puchýřům. V osm jsem již na cestě.


Po deseti minutách míjím kluky, kteří balí stan. Spali u tůně u Pustého rybníka na louce u lesa, určitě lepší místo než to moje. Po chvíli jsem u Pustého rybníka a tady je to na noc dokonalé. Lavičky, trávníček, krásně by se tu spalo. Po pár kilometrech míjím bytelný přístřešek Příčky rozcestí, je dokonale velký se stolem a lavicemi. Před pár lety jsme tu s Marťanem měli na trávníku postavený stan.



Za hodinku jsem před Lukovem, procházím alejí ptaček, škoda že nejsou zralé. Ale na trailu co si přeješ se vyplní, uprostřed Lukova u sochy Sv. Floriána jsou zralé třešně, navíc volně dostupné. Nikdo mne od tud nedostane dokud se nepřejím.


Potraviny mají v Lukově otevřeno pouze do 10 hodin neboť je sobota. Kupuji vodu a nanuka. Do Vranova nad Dyjí to je něco kolem 10 km, to krásně dojdu a najím se pěkně v restauraci.


Cesta vede smíšeným lesem, převažují duby a borovice, podloží je mírně písčité, takovéto lesy miluju. Po 4 kilometrech přicházím k dřevěnému mostku, teče tu Klaperův potok, spíš tedy potůček. Nádhera, celá se vysvlékám a myju se, v tom vedru je to zážitek. Z poslední včerejší pitné vody si vařím kávičku. Jedenáct hodin a mám za sebou 9 kilometrů. Rekord dnes netrhnu, ale je tu nádherně, kdo by se honil.


Pokračuji dál po červené, vycházím z lesa, je tu příšerné vedro. Míjím Malý Čížovský rybník a vstupuji na silnici, naštěstí to netrvá dlouho a červená odbočuje zase do lesa. Poslouchám audio krimi od Roberta Bryndzy Kanibal… jenomže to skončilo, naštěstí dobře, ale dál nemám na poslech nic. Píšu Hance od koho má ty japonské krimi. Dostávám okamžitou odpověď Laura Joh Rowlin. Kolísá mi signál. Dělám si tedy pauzičku na lesní cestě ve stínu s dobrým signálem a na ulozto stahuji japonské historické krimi.

Ve vedru se mi nikam ani moc nechce, cesta lesem je monotónní, pouštím si nahlas novou kriminálku ze 16. století a šlapu dál. Sluchátka nesnáším, stejně jsem tu sama. Blížím se zpět k Dyji, jen jsem poměrně vysoko nad řekou. Cestička se stává exponovanou, obcházím skály a míjím Ledové sluje. U rozcestí Vranovské brány se cesta stočí definitivně k Dyji. Projdu přes dřevěný Hraběnčin mostek a jsem u řeky.



Kolem Dyje spěchám do Vranova nad Dyjí. Budou skoro dvě hodiny a momentálně mne zajímá jen jídlo. Na oběd jdu na jisto do Country Salonu uprostřed Vranova. Byli jsme tu s Marťou. Dávám si steak s houbovou omáčkou a brambory. Nejlepší zážitek dneška. Dobíjím power banku a v mobilu studuji mapu. Dál si vybírám cyklostezku na Vranovskou přehradu. Nikdy jsem tam nebyla, je načase to změnit. Navíc meandry Dyje vypadají v mapě před Bítovem úžasně.

Je odpoledne, moje modrá značka vede do kopce kolem zámku Vranova nad Dyjí, minule byl zavřený, podívám se jak to je dneska. Paráda, otevřeno. Kupuji lístek na barokní okruh, za 10 minut mi začíná prohlídka. Zámek je velkolepý, vznešeně stojí na skále nad Dyjí.




Ve 4 opouštím hrad, je dusno, bouřka asi bude. Spěchám po žluté, později přes les a Kamenný most do Lančova. Prší, pláštěnka to hravě zvládá, je to spíš příjemný deštík. V Lančově zastavuji v zahradním bufetě, objednávám si limonádu a plním 2 litrový vak vodou. Kdo ví kam dnes dojdu a kde postavím stan. Přestává pršet.


Cyklostezka k přehradě vede po rovné silnici. Pouštím zase krimi a ve vedru si to štráduju na přehradu, provoz aut je minimální. U zříceniny Cornštejn kousek před přehradou si sedám na lavičku a vytahuji vaření, je po šesté čas na večeři. Jenomže nebe se zatahuje, jeden pohled na předpoveď počasí mne probírá z únavy. Celou noc mají být bouřky, má spadnout 35 mm srážek, výstrahy pro motoristy, padající stromy atd. To není nic pro můj malý kilový stan. Hledám v mapě bytelné přístřešky, ale to tu neznají. Balím zase všechny věci do batohu a bez večeře spěchám dál.




Blížím se k Bítovu, hromy hřmějí. Volám do prvního penzionu co mám před sebou, mají plno. Na druhý telefonát v Bítově U Tesařů mi slibují pokojíček za 550,- Kč, to beru. Mám to ještě přes kopec 750 metrů po zelené značce. Padají kroupy velikosti třešní, pláštěnka je k ničemu, jsem durch. V bouřce běžím do penzionu. Horká sprcha, k večeři zalévám na pokoji čočku a čaj, pouštím si v televizi krimi. Na světě je krásně.

Neděle 5.6.2022 – odjezd domů
Mám naplánováno vstávat před pátou ranní, jenomže zaspím a vstávám až v sedm. Původně jsem chtěla jít 18 km do Moravských Budějovic na polední vlak. To se nezdařilo. Dívám se na jízdní řád a bus mi jede taky 20 metrů od penzionu. Musím uznat, že je to lepší volba.

Jdu si tedy dát snídani, připlácím za ni 100,- Kč. Vajíčka, koláč, káva, čaj. Samé dobroty. Rozezní se siréna, paní hospodská říká ať jsme v klidu, že se jen svolávají dobrovolní hasiči. Mají výjezd, budou odstraňovat ze silnic popadané stromy. Noční bouře stála za to. V takové chvíli je lépe si najít ubytování pod střechou.

V 9,44 mi jede bus do Lesné, tam přesedám na další bus a před jedenáctou jsem ve Znojmě. Vyzvedávám si auto z parkoviště u věznice a jedu domů. V podvečer máme rodinnou oslavu. Nádherný výlet. Doufám, že se brzy do Bítova vrátím.