
9.7. – 25.7.2020 Kremenec – Dukla – Telgárt – 460 km
Cesta hrdinů SNP začíná na Dukle a končí na Devíne u Bratislavy. Je to zároveň část Evropské dálkové trasy E8. Měří přibližně 770 km. Trasu si plánujeme prodloužit o Poloniny. Naši cestu začínáme na Kremenci u trojmezí států PL/SK/UA. Chceme si projít Slovensko pěkně celé od východu na západ. Prodloužíme si tedy trasu asi na 900 km. Na tůru se vydávám se svou kamarádkou Hankou z Lanškrouna.

Čtvrtek 9.7. Olomouc – Nová Sedlica
S Hankou se potkáváme v Olomouci v Pendolinu po osmé hodině ranní. Okamžitě se přesunujeme do jídelního vozu a tam vydržíme až do Košic. Přestupujeme na vlak do Stakčína, pak na autobus do Nové Sedlice. Cesta trvá bezmála jedenáct hodin, ale je to o mnoho pohodlnější než letět letadlem. Už v Pendolinu cítím, že mi není nejlépe. Mám horečku. Je červenec, nechápu proč.

V Sedlici se snažíme najít ubytování, nechce se mi v tomto stavu hned šlapat do hor. Jsou zde pouze dva penziony a oba plné. Nedá se nic dělat musíme pod stan. Je skoro osm večer, moc se nám nechce. Zastavujeme v posledním hostinci Beskyd na pivo. Je to i penzion, ale jsou plní, už jsme sem volaly. Hanka na baru objednává pivo a ptá se na ubytování. Říkají, že nic volného nemají, ale ať si jdeme v klidu vypít pivo, že nám zkusí něco sehnat. Místní si stěžují, že je tu krátká turistická sezóna. Plný penzion mají pouze o prázdninách, přitom na jaře a na podzim je tu nádherně. Věřím tomu. Každou zimu tu údajně mají dva metry sněhu. Zlobí je, že jim ochranáři nedovolí postavit sjezdovky. V Tatrách jsou každý rok problémy s nedostatkem sněhu a tady neví co s ním. Chápu je. Nám se tu právě líbí, že je tu konec světa, ale oni tu musí žít a nějak se živit. Čepované pivo za 1 euro, to asi nezbohatnou.


Za chvíli nás vedou o pár domů vedle do chaloupky. Máme pro sebe pokoj, kuchyni a koupelnu sdílíme ještě s jedním turistou. Cena na osobu 6 eur. Jsme nadšené. Jsou tu hodní lidi. Okamžitě jdu do sprchy a lehám si do postele. Dávám si acylpirín a pokouším se usnout. Hanka jde ještě na jedno pivko.
Noc neklidná. Potím se a potím.
Pátek 10.7. Nová Sedlica – pod Plašou – 25 km – převýšení 1.800 m
Ráno je mi mnohem lépe. Na Beskydě nám nabízeli snídani, jenomže se nám nechce čekat. Dojídáme zbytky jídla z vlaku a o půl osmé jsme již na cestě. Na samém konci vesnice je Informačné stredisko Správy NP Poloniny, kupodivu je otevřeno. Prohlížíme si naučné tabule, na fotkách je nádherná příroda, už se nemůžeme dočkat až do ní nahlédneme. Zpovídáme správce. Nejvíce nás zajímají medvědi a vlci. Správce je milý pán, medvědů a vlků tu mají dost, ale incidenty s turistama žádné, nemáme se bát. No kdo ví, při našem štěstí, ale kdo se bojí nesmí do lesa, tak vyrážíme do divočiny.

Necítím se ještě zcela zdráva, tak jdeme pomalu. Můj batoh má 10 kg, zase je strašně těžký. Nechápu co v něm vleču. Oblečení nemám skoro žádné, letní spacák 660 gr, stan 1 kg – poctivě jsme si ho rozdělily, nějaké vaření a trochu jídla. Budu to muset ještě přehodnotit, případně něco časem vyhodím.



Cesta vede lesem, celou dobu mírně do kopce. Překračujeme několik potůčků, v mapy.cz jsou zaznačené, jako zdroje vody. Není sucho, tak to platí. Před polednem jsme na Kremenci ve výšce 1.210 metrů. Je tu trojmezí tří států, Slovenska, Polska a Ukrajiny. Jsme překvapeny kolik je tu lidí, dokonce i několik Ukrajinců, pokud by chtěli, tak mohou klidně sestoupit na slovenskou stranu, nikdo by jim v tom nebránil. Fotíme se, obědváme. Přichází náš známý spolunocležník z našeho ubytování, zdravíme se. Je slunečný, pěkný den, máme tu pohodičku. Všichni přítomní mají malé batohy, na noc jsme tu sami s Hankou. Kousek pod hřebenem asi 100 metrů je na slovenské straně pramen, vodu nabíráme, ani nefiltrujeme. Jedna slovenská slečna si našla na noze klíšťáka, běduje a ptá se lidí, jestli neví co s ním. S Hankou klíšťáka vytahujeme pinzetou ze švýcarského nožíku a desinfikujeme alpou, hotové zdravotnice.

Vydáváme se po hřebeni na západ po hranici SK a PL po červené značce. Hranici států opustíme až na Dukle. Tento úsek je něco přes 120 kilometrů dlouhý. Nemáme moc jídla, tak se budeme snažit být na Dukle za 3 až 4 dny. Kolem nás je hustý, listnatý les. Většina Slováků jde s náma na Čierťaž – 1072 m od kud se z hřebene odpojuje zelená značka a po ní se vrátí do Nové Sedlice. My jsme rády, že můžeme zůstat na hřebeni. Za Čierťaží zůstáváme na cestě sami. Strašně jsem se na Poloniny těšila, hodně jsem o tomto místě slyšela, jsem tu prvně. Krásná, málo lidmi dotčená příroda. Odlehlé místo i pro Slováky, na víkend se sem asi moc nejezdí, je to prostě daleko. Jsem okouzlená krásnou krajinou a výhledy, určitě se sem vrátím.


Na Rabie skále 1.199 m jsme odpoledne. Je tu oficiální nocoviště, dřevěná útulna, ohniště, pramen vody, ale je to temné místo v lese, moc se nám tu nelíbí. Taky jsem četla o myších v útulnách, které v noci plení zásoby jídla v batozích. Mám už toho dneska dost, nejsem ještě zdravá, ale Hanka je na mne přísná, chce jít dál. Zmátořím se tedy a pokračujeme po hřebeni. Jenom doufám, že v mapě zakreslené prameny vody nebudou vyschlé.

V podvečer přicházíme k pramínku vody kousek od cesty pod kopcem Plaša. Voda tu naštěstí je. Hned u cesty vpravo u odbočky k prameni je pod stromem krásný flek na stan, nejsme první co tu přespí. Je tu i malé ohniště, ale příliš blízko stanu, navíc jsme v NP, oheň tedy neděláme. Vaříme bulgur a je nám dobře. Večer kolem nás po cestě nejprve prochází nějaký mládenec, pak ještě dva lidé, trochu nás překvapí a vylekají, pak je už ale klid.

Noc neklidná, nespím, doznívá moje nemoc, chvílemi se dusím, nemohu dýchat, nespí ani Hanka. Stan je uzounký, sotva na dvě karimatky. Svým neklidem Hanku ruším, nic s tím ale nenadělám.
Sobota 11.7. pod Plašou – Balnica – 24 km – 1.000 m převýšení
Vycházíme po sedmé. Zatím je hezky a sluníčko, ale předpověď počasí říká, že odpoledne přijde vydatný déšť. Vlastně již několik dní dopředu jsem sledovala předpověď. Blíží se nějaká strašná mela. Na dnešní noc máme proto zamluvené ubytování v turistické chatě Balnica na polské straně. Spěcháme, nechce se nám moknout.


Cesta vede stále po hřebeni. Jde se nádherně. Po desáté jsme na Ruském sedle – 800 m. Z Polska až sem vede silnice, tak jsou tu motorkáři a turisté co sem vyjeli autem. Je tu parádní dřevěná rozhledna, krásně by se na ní spalo, jen nevím jestli zde bude v noci kvůli té silnici klid. Pro vodu musím sestoupit asi půl kilometru na slovenskou stranu. Pramen je u dřevěné útulni. Zřejmě zde dneska někdo spal, popel v ohništi je ještě teplý. Zpět v sedle jsem s vodou ani ne za 20 minut. Na rozhledně dojídáme bulgur od večeře. Dlouho se nezdržujeme a pokračujeme v naší cestě. Nebe je modré, nechápeme, proč je tak příšerná předpověď.


Čím více se vzdalujeme Ruskému sedlu, tím je na hřebeni pustěji. Po pár kilometrech už nikoho nepotkáme. Lesy jsou hlubší a temnější. Začínáme si všímat vzpomínek na válku, občas u cesty leží kus rezavého železa. Na cestě vidíme vlčí trus. Obloha se zatahuje. Přichází mi dvě výstražné sms zprávy s informací, že se kazí počasí a ať na dnešní noc počítáme s velkým deštěm. Nerady bychom zůstaly v lese až to začne, tak hodně spěcháme.




Na Balnici 700 m.n.m. přicházíme po čtvrté odpoledne. Provozovatel chaty se na nás z dálky směje a hned se mne ptá, jestli jsem Alena. Je to milé uvítání. Musíme počkat až odjede vlak s turisty. Chatař tu provozuje obchůdek s nápoji, suvenýry a sladkostmi. Několikrát za den sem dojede vlak z údolí, chvíli tu postojí a pak se zase vrátí zpět. Lidi z vlaku si tu nakupují kraviny, nikdo z nich se nejde projít do lesa. Hanka si dává pivo a já protože alkohol nepiju, tak nanuka. Domácí tu mají krásného vlčáka. Je to stará fenka, její babička kdysi utekla do lesa a později porodila polo vlky. Vlků je tu údajně hodně i medvědi nejsou vyjímkou. Na stěnách zde visí fotky. Docela tomu věříme.

Dostáváme krásný polopokojíček v prvním patře s dvěmi postelemi. Je tu s náma ubytovaných ještě asi tak 20 lidí, jsou to všechno Poláci, mají madrace postrkané různě po chalupě. Evidentně máme nejlepší ubytování. Jsme sice, jak na divadle, každý kdo po schodech vyjde do prvního patra si naše pelechy prohlíží, nám to ale nevadí, jsou to samí milí lidé. Společná kuchyně. Krása. Zatím neprší. K večeři dostáváme fazolovou polévku. Kupujeme si nějaké blbosti, nášivky na batohy s vyšitým nápisem Biescady, Hanka borovičku. Nášivky si na batohy hned přišíváme.

Večer začíná mohutně pršet. Prší vytrvale až do rána. Kolik vody spadlo nevíme. Chata je dobře postavena. Vypadá to, že moje nemoc je definitivně pryč. Krásně spíme.


Neděle 12.7. Balnica – Stary Lupkow – 24 km – 1.000 m převýšení
Ráno stále prší. Snídani jsme si objednaly jako jediní z chaty. Prostřeno máme u domácích v kuchyni. Žádná restaurace tu vlastně není. Dostaly jsme výbornou vaječinu, čaj a kávu. Jídla je tolik, že si bereme část na oběd. Hanka snídani zapíjí borovičkou. Venku je hnusně, že by psa nevyhnal. Nikam se nám nechce. Jenomže na Duklu je ještě daleko. Domácí nám vypráví o svém životě, mají ho zajímavý. Celý rok žijí tady v lesích, obzvlášť v zimě je tu nádherně, vlci chodí blíž. Někdy se jim zasteskne po vysokých horách a zimu pak tráví v Peru. Mají tu klid a svobodu. Předpověď počasí na dnešek je pořád nic moc, pršet má chvílemi celý den a noc. Objednávala jsem mailem na dnešek ubytování ve Starém Lupkowě – Szwejkowo na polské straně, den chůzi po hřebeni. Nikdo mi na mail neodpověděl. Ptám se domácích, jestli to tam znají. Je to asi hloupá otázka, znají se tu všichni. Prosím chataře, jestli by tam nezavolal, my nemáme signál a nevím jestli bychom se domluvili. Není problém. Evidentně se dobře znají, nejprve si vyprávějí novinky, co je kde nového. Ubytování je momentálně mimo provoz, paní má nemocnou maminku, tak pouze občas celou chalupu pronajmou na víkend větší skupině. Zrovna dnes tam končí 12 lidí co o víkendu něco slavili. Náš chatař paní ukecá, aby nás na noc vzala. Je to domluveno. Máme radost. O to rychleji balíme, vidina teplé postele nás žene ven. Platíme za ubytování, polopenzi, sladkosti, pití, nášivky – celkem za nás dvě asi 900,- Kč.


Vycházíme po deváté, přestává pršet. Celý den jdeme po hranici nádhernou krajinou. Ponuré, mokré, bukovo – jedlové lesy. Pomalu opouštíme polské Biescady. Nacházíme se v CHKO Východné Karpaty. Dnes potkáváme na trase 3 lidi, všichni jsou z naší chaty Balnica.

Odpoledne přicházíme do Lupkovského priesmyku 660 m.n.m. Je tu malá chatička, tak pro trpaslíky. Uvnitř zkrácená postel. Tady bych rozhodně spát nechtěla, nebudí to tu důvěru, je to vlhké a plesnivé. Jsme v hustých lesích. Teď jsme rády, že máme dole ve vsi domluvené ubytování. Musíme sestoupit z hřebene do Polska asi 2 km a 100 výškových metrů. V polovině sestupu Hanka zakopává a padá přímo do bahna. Pád je tak strašný, že mám strach, jestli je na živu. Oddychnu si, když vidím, jak se Hanka chechtá. Je od bláta, ale celá. Nechápu, jak mohla takhle spadnout na rovné pěšině, myslím si, že je pěkné nemehlo. Nahlas to samozřejmě neřeknu.


V Lupkowě chvíli hledáme naše ubytování. Je to bývalá historická hospoda, před sto lety to tu žilo. Obrovské nádraží, plno starých rozpadajících se budov. Byl tu významný hraniční železniční přechod. Nejlepší časy to tu má nejspíš za sebou. Momentálně tu je pár chalup, stálé obyvatelstvo minimální. Paní domácí nás pouští dovnitř, omlouvá se, že nestihla uklidit. Dává nám čisté ložní prádlo, takhle nám to plně vyhovuje. Je tu docela pořádek, oslava asi nebyla divoká. Zůstalo nám tu nějaké kafe, čaje a cukr, to se hodí, už nám vše dochází.

Pereme, oblečení sušíme na dvoře na plotě. Chvílemi, ale prší, tak prádlo přesouváme pod střechu. Počasí nebylo nakonec tak strašné. K večeři si vaříme rýžovou kaši a jíme ji se sušeným masem. Hanka je skvělá kuchařka, nasušila hovězí svíčkovou, marinované maso je ve třech druzích koření. Je to skutečná lahůdka. Za ubytování platíme 40 zlotych na osobu, což je asi 200,- Kč. K dispozici máme velký objekt s kuchyní. Vaříme čaje. Spát jdeme brzy. Zítra má být již hezky, chceme se trochu více posunout k Dukle.

Noc klidná. Spíme v bezpečí.
Pondělí 13.7. Stary Lupkow – Čertizské sedlo – 36 km – 1.280 výškových metrů
Vstáváme brzy, v 7 jsme již na cestě. Vracíme se zpět na hranici do Lupkovského sedla. Dál na západ je cesta přes louky zarostlá, jdeme hustou mokrou trávou, cestu si musíme hledat. Během chvilky jsme do pasu mokré, nevadí slunce svítí, tak to snad brzo vyschne. Jakmile se dostáváme z luk do lesa hned je to lepší. V prvním lese nacházíme na kraji cesty medvědí lejno a vypadá čerstvě, jestli to dokážeme posoudit. Dobře, že jsme tu nespaly. Jde se nám krásně, raní příroda je nejhezčí.


Po pár kilometrech chůze po hřebeni se dostáváme k Laboreckému průsmyku. Vede sem silnice, tak je tu plno odpadků ani se tu nezastavujeme a pádíme dál. Je slunný, teplý den, ke štěstí víc nepotřebujeme. Zastávku na kávu děláme na Kalinovském sedle 800 m.n.m. Opět je tu chatička pro trpaslíky, ale naštěstí taky lavička. Jsme stále v hustém lese.


Potkáváme do protisměru jdoucího kluka z Čech, ptá se nás na medvědy a na útulnu v Lupkovském sedle. Po pravdě mu říkáme jakej je ta chatička humus, ale to medvědí hovno na cestě ho utvrzuje, že bude spát zaručeně uvnitř. Chudák, bojí se medvědů snad ještě víc než my a to je statnej chlap.


Oběd si vaříme u vodojemu. Je to betonová stavba, musím slézt do skruže a vodu nabrat do láhví. Na noc je brzy, další zdroje vody, jsou ale nejisté. Dnes se nám jde konečně dobře, chceme se dostat k Dukle co nejblíže, tak abychom zítra dopoledne byly tam. Dochází nám hlavně jídlo, batoh je zase lehčí, možná i proto zrychlujeme. Procházíme rašeliništěm, je to kus krásné přírody. Potkáváme tu čundráky s obřími batohy a kytarou, jdou opačným směrem než my.

Večer přicházíme na Čertižské sedlo 570 m.n.m. Je tu přístřešek, ale zem je v něm po těch deštích hodně mokrá. Důležitější je pro nás malý potůček, který nacházíme níže na slovenské straně. Potůček je zakreslen na mapy.cz kousek od zelené značky. Máme vodu, můžeme tu zůstat na noc. Na polské straně je na hřebeni nějaká kaplička či co. Jdeme se tam podívat a hned se nám tu líbí. Pěkný trávníček a hlavně rozhled do všech stran. Stavíme si tu stan. Usalašíme se v kapličce, je tu sucho a závětří, tak tu taky vaříme travellunch k večeři. Doufám, že nám to Svatej promine.



Spí se nám tu skvěle. Lepší jsou na noc volné prostory než temné lesy.
Úterý 14.7. Čertižské sedlo – Dukla – Kapišová – 35 km
Po skromné snídani balíme a uháníme na Duklu. Těšíme se na památník a taky na restauraci. Nejprve přecházíme Klín 689 m.n.m. a pak už pomaličku scházíme k Dukle 500 m.n.m. Spěcháme a jak tak uháníme, tak zakopávám a letím po hlavě do kaluže, stejně jako Hanka před pár dny pod Lupkovským průsmykem. Panbíček mne potrestal o tom nebochybuji. Jsem ještě větší nemehlo než moje kamarádka. Ležím otřesená na zemi, Hana mne sbírá, nic se mi nestalo, jen jsem strašně špinavá a lehce potlučená. Snažím se očistit, ale moc to nejde.


Od rána máme 14 km v nohách, když vstupujeme do památníku na Dukle. Je to obrovská betonová stavba, uvnitř je muzeum. Bohužel rozhledna je uzavřena. Platíme vstupné 1 eur, batohy si necháváme na pokladně. Asi jsou tady na podobné týpky zvyklí, že jsem celá od bahna nekomentují. Mé první kroky vedou na toaletu, tady se konečně umývám, hned vypadám lépe. Muzeum si prohlížíme, expozice je malá. Jak bereme batohy, tak se kontrolně ptáme, jestli jsou hospody ve Vyšném Komárníku již otevřené, ještě totiž není poledne. Pokladník se na nás směje a posílá nás do Polska, na Slovensku je vše uzavřené. Dobře, že jsme se zeptaly, vracet by se už nedalo. Mažeme tedy do Polska, hned na hranicích je samoobslužná restaurace. Objednáváme si smažený sýr s bramborem, zeleninovou oblohu, pivo, kávu. Nabíjíme si elektroniku. Dobře jsme se najedly.


Tak jsme tedy konečně na trase SNP. Přejezené scházíme po silnici do Vyšného Komárníku. Míjíme novější památník, vše se opravuje, je to více méně pozavírané. Po pár kilometrech za letadlem z 2. světové války naše červená značka odbočuje doprava na západ.


Vstupujeme do lesa a přecházíme kopec, sestupujeme do obce Medvedie. Nápisy vesnic jsou zde v rusínštině. Musíme přejít ještě další kopec, než se dostáváme do Údolí smrti. Z Nižné Pisané po silnici scházíme do Kapišové. Všude kolem je muzeum pod holým nebem. Tanky a jiná vojenská technika rozházená kolem. Nacházíme se na místě největších bojů 2. světové války na Slovensku. Proběhla zde Karpatsko – duklianská operace. Působí to depresivně. Přemýšlíme, kde budeme spát. Na náš vkus je tu příliš mnoho přiopilých romských občanů. Zkoušíme volat na různá ubytování v okolí, ale všude je plno.


Nevadí jde se do hospody U Duba. Večeříme párky a zapíjíme pivem, já jako vždy nealkoholickým. Místní štamgasti se s námi snaží konverzovat, ale vedou jenom klasické, opilecké řeči, nic zajímavého se nedozvíme. Hanka s paní hospodskou domlouvá ubytování na zahradě hospody. Můžeme si zadarmo za hospodou postavit stan. Pozemek je oplocený, to nám stačí. Jsme nadšené. Samí hodní lidé. Jak se později dovídáme, nejsme první SNP turisti co tu stanují. Vedle hospody je obchod, který provozuje stejná paní hospodská. Obchod kvůli nám otvírá, kupujeme si nějaké jídlo. Co víc si přát.

Ve stanu si pouštíme před spaním audio kriminálku Slečna Marplová. Hvězdy máme nad hlavou, je tu krásně. Přechod Slovenska nás neskutečně baví. Noc poměrně klidná, za plotem řev v romštině, usínáme rychle.
Středa 15.7. Kapišová – Kurimka – 27 km – převýšení 1.600 m
Ráno nám paní hospodská nabízí kávu. Odmítáme, právě jsme kávičku dopily. Umýváme se na toaletách v restauraci. Na odchod dostáváme na památku magnetky z Údolí smrti, ráda tu svoji přenechávám Hance. Loučíme se, bylo nám tu dobře.

Po 8 kilometrech vstupujeme do Svidníku. Město je neveselé, spousta paneláků, moc se nám tu nelíbí. Mají tu ale cukrárnu, tak si dáváme kávičku a zákusek. Děláme nákupy jídla, pouze na den, nechceme toho moc tahat. Hledáme restauraci, kde bychom mohly poobědvat, ale nemůžeme nic normálního najít. Ptáme se místních a ti nás posílají do hotelu. Mají tu meníčka, objednáváme si řízky, jídlo je skvělé a levné. Paráda. Voláme do penzionu Jana ve Zborově. Zamlouváme si na dnešek pokojíček. Těšíme se na postel a sprchu.

Ze Svidníku pokračujeme přes Čiernou horu 667 m.n.m. Jsme v Nízkých Beskydech. Nezdá se to, ale cesta se pořád vlní a nastoupáváme docela dost výškových metrů. Lesy jsou tu pusté, nepotkáváme skoro nikoho. Na Čierne hore je pěkná útulna, jenomže je brzy a máme na dnešní noc rezervaci, musíme dál. Těšíme se do hospody v Kurimce, v mapě máme zakreslený i obchod.

Odpoledne jsme konečně tam, poměrně dost unavené. Hledáme hospodu, ale je zavřená, vypadá, že na pořád. Obchod taky nic. Máme informaci, že se dá u starosty domluvit nocleh v hasičské zbrojnici. Díváme se do mapy, jak to máme do Zborova daleko, už se nám nikam nechce a hlavně je to do kopce a ty pusté, temné lesy už známe. Jdeme se zeptat ke starostovi na ubytování, není doma, máme se vrátit později. Potkáváme tu slečnu s přítelem, jdou také SNP. Řeší stejné dilema, jít dál nebo zůstat na noc, nakonec odcházejí dál. Vyrazili dnes ze Svidníku, tak jsou čerstvější než my. Váháme. Prosíme jednu paní na zahrádce o vodu, zve nás dál, vaří nám kafe, můžeme se u ní opláchnout v umyvadle ve studené vodě. Sedíme s ní na lavečce a klábosíme. Nabízí nám nocleh u nich na zahradě. To je super, rozhodnuto, do Zborova se nejde. Volám na penzion Jana a omlouvám se, že nepřijdeme. Majitel říká, že nevadí, ale ať se určitě zítra stavíme na pizzu, půjdeme kolem. Tak jo to zní slibně.


Vracíme se ke starostovi, jsou tu už i naši mladí známí, nakonec se vrátili a budou nocovat s námi. Pan starosta nás vede do hasičské zbrojnice, je rozestavěná. Mají hotovou jednu pěknou místnost, tady si můžeme lehnout na zem. Vedle je sprcha a záchod. Vše zdarma. Co jsme na Slovensku, tak potkáváme samé hodné lidi. Mlaďoši nakonec staví venku stan. Večeří ale s náma uvnitř a vykládáme si dlouho do večera. Radí nám treky v Peru, všechno si zapisuju, bude se to jednou hodit. Hanka si vytahuje na noze klíště, pěkně se stihlo zapít. Noc klidná.
Čtvrtek 16.7. Kurimka – Bardejovské Kúpele – 32 km – 1.150 metrů převýšení
Dobře jsme se vyspaly. Kurimku opouštíme brzy. Dnes máme v plánu dojít do Bardejovských Kúpelou, je tu vodní svět pro veřejnost, tak se strašně těšíme, že si zaplaveme. Mluvíme o tom už několik dní, speciálně si k vůli tomu neseme plavky.


Nízké Beskydy nepatří k turisticky nejnavštěvovanějším místům. Jdeme opět sami. Táhlý výstup přes Spálený vrch 642 m.n.m. a už sestupujeme do Zborova. Nejprve musíme projít obávanou cikánskou osadou. Původně asi pěkné domky, jednotná architektura. Je to docela síla, bordel kam se člověk podívá. Uprostřed vesnice smetiště. Kontejnery mají u cesty, ale kdo by se tam s tím tahal, když můžou odpadky vyhodit rovnou z okna. Zápach, potkani a nahaté děti v těch sračkách. Smutný pohled. Občas někoho pozdravíme, někdy nám i odpoví, prcháme co to jde. Hned kousek dál už ve městě je penzion Jana. Jak jsme slíbily jdeme na pizzu. Pan hospodský je sympaťák, nemá tu podnikání jednoduché. Kromě nás jsou tu hosté pouze Romové. Vypadá to, že spolu dobře vychází. Pizza je rozmražená, ale chutná skvěle, stačí nám jedna napůl. V obchodě nakupujeme nějaké jídlo a pití.

Valíme přes další kopec Maguru 899 m.n.m. Chtěly bychom ho rychle přejít, už se vidíme v lázních. Cesta se nám ztrácí, jde to pomalu. Trvá nekonečně dlouho, než jsme na vrcholu. Nebe se temní, vypadá to na déšť.


Odpoledne konečně scházíme do Bardejovských Kúpelí. Prší, vytahujeme pláštěny. Chtěly bychom si tu najít ubytování, po bazéně nikam nepůjdeme. Občas vidíme na vilkách nabídky ubytování za dobré ceny, ale nikdo nikde. Scházíme do centra. Jdeme do kavárny na kafe a zákusek. Na bookingu si nacházíme hotel Lipka, pokoj pro dvě osoby 33 eur. Je to pár kilometrů od nás, mezi Kúpelemi a Bardejovem. Děláme si rezervaci. Do vodního světa jdeme na 2 hodiny, je to nádhera, bazény, výřivky. Relaxujeme. Po koupání jdeme na večeři a pak do hotelu. Vodní svět byl za odměnu. Krásně se nám spí.
Pátek 17.7. Bardejovské Kúpele – Chata Čergov – 30 km – 1.300 m převýšení
Hotel Lipka opouštíme bez snídaně. Jsme mimo trasu SNP, ale nechce se nám vracet do lázní a napojovat na značenou cestu. Jdeme po silnici přímo do Bardejova. Potřebujeme koupit plynovou bombu. Přemýšlíme, jestli najdeme sport nebo jiný obchod. Na předměstí míjíme potřeby pro řemeslníky, takové to vodo – topo. Jdeme se do obchodu podívat a super mají plynové kartuše na náš vařič Var. Jednu malou bombičku kupujeme, máme po starosti.


Centrum Bardejova je nádherné, škoda že prší. Zapadáme do prvního otevřeného podniku na náměstí. Snídáme vaječinu. Ptáme se paní u vedlejšího stolku, jestli tu není v blízkosti nějaká poliklinika. Hance se dělá malá skvrna na kůži po klíšťákovi. Paní je moc milá, bere Hanku do blízké ordinace ke své obvodní lékařce. Předběhnou celou čekárnu a paní doktorka píše recept na antibiotika. Zatím se ji nezdá skvrna dost velká, máme ji pozorovat a kdyby se zvětšila, tak léky nasadit. Snad to bude dobré. Prohlížíme si město, procházíme katedrálu na náměstí. Největší radost nám dělá skvělá kavárna se zákusky. Nemůžu si pomoc, ale tak dobré dorty u nás nekoupím. Bereme si taky něco sebou na svačinu.

Stále prší a předpověď moc optimistická není. Voláme na chatu Čergov, jestli je otevřeno. Dostáváme kladnou odpověď, chata je v provozu jen o víkendu a dnes je pátek. Cena za postel 10 eur. Děláme si rezervaci. Hned je nám veseleji. V pláštěnách opouštíme město.

Jdeme kus cesty do kopce po silnici až do obce Mihálov. K obědu si tu dáváme ve stoje kus dortu. Hospoda žádná. Naštěstí opouštíme asfalt a po mokrých loukách sestupujeme do obce Hervartov, zde je dřevěný kostelík s malebnou výzdobou přímo na stěnách. Jsme jak vodníci, ale o kostel se připravit nehodláme. Vstupujeme dovnitř, zrovna tu probíhá prohlídka v anglickém jazyce. Přidáváme se. Líbí se nám tu. Průvodce je tak zabraný výkladem, že nám zapomene prodat lístek nebo je to zadarmo. Nezjišťujeme.


Čeká nás v dešti výstup na kopec Žobrák. Moc se nám do toho nechce, ale nic jiného nám nakonec nezbývá. Cesta je blátivá a podkluzuje to, ještě že máme hůlky. Utěšujeme se, že nás čekají postýlky. Je poměrně chladno. V turistickém přístřešku vaříme kávu a svačíme. Na Žobrák se dostáváme pozdě odpoledne. Je tu rozhledna a v základně je nádherná útulna. Tady by se nespalo špatně, skoro litujeme, že máme rezervaci na chatě. Je ale dost brzo a vlhko, nevím jestli bychom oblečení do rána usušily. Jdeme tedy dál. Dneska nás to zase tak moc nebaví.


Na chatu Čergov přicházíme večer, zablácené, totálně mokré a unavené. V restauraci hoří v krbu oheň, všichni přítomní zde suší boty. Naše boty se už ke krbu nechtějí vejít. Jsou tu, ale vesměs samí mladí chlapi, tak jim boty posunujeme a naše si dáváme na nejlepší místo, usuzujeme, že si na nás nikdo netroufne. Dostáváme pokoj v prvním patře. Koupelnu máme hned na proti. Horká sprcha, všechno mokré pereme, alespoň to bude čisté až to někdy uschne. Večeříme smažený sýr, strašně dobré jídlo. Většina hostů je zde na víkend s kolama, dojeli na chatu autem. Pouze dva mladí jdou SNP, tak jako my a zrovna jim jsme odsunuly boty od ohně. Jdu to napravit. Sdělujeme si zážitky. Dneska toho mají taky dost, trasa nezáživná a hlavně ten déšť a zima. Z Dukly vyšli o 2 dny dříve než my, nespěchají.


Venku je zima a prší celou noc. Jsme rády, že nebudeme ráno balit mokrý stan. Těšíme se na snídani, budou vajíčka. Noc klidná. Pouštíme si audio krimi od Agathy Christie.
Sobota 18.7. Chata Čergov – Velký Šariš – 23 km – 300 m převýšení
Ráno je po dešti a snad bude dneska lépe. Scházíme přes louky do větší vesnice Terňa. Jsou tu hospody, tak jdeme na pivo. Zdechl tady pes. Jsme jakési unavené a přemýšlíme, že bychom si zasloužily odpočinkový den. Na cestě jsme již více než týden. Hledáme ubytování na bookingu a jediné co tu je v blízkosti je v Prešově. Nemáme to na trase, ale není to velká zacházka. Je to jedinečná příležitost, jak si toto město prohlédnout, pochybuji že se bude někdy v budoucnu opakovat. Děláme si rezervaci ubytování na dnešní den. Do Prešova v klidu dojdeme.

Pokračujeme dál kolem hezkého kopce Lysá Stráž. Volá nám pán z Prešova a omlouvá se, že ubytování co jsme si objednaly není k dispozici, ale že nám nabízí jiné stejně dobré. V zásadě nám je to jedno. Chci po něm ať mi pošle adresu. Peníze si už dávno strhli z mé karty. Sms nejde, po pár hodinách to urguji, tak nám přichází adresa. Kontroluji na bookingu co to je zač a vidím, že je to levné ubytování, ale hlavně má strašně špatné hodnocení. Hned volám pánovi, že to nechceme. Handrkujeme se a on že nevadí, jestli to nechceme ať si zrušíme rezervaci, to ale odmítám, protože to by mi booking nevrátil peníze, rezervace je nevratná. Pánovi je to fuk, už tak příjemný není, ale slibuje, že tu rezervaci zruší.


Cesta dnes vede mezi loukami a poli. Kde jsou krásy Polonin? Nedá se nic dělat, musíme nudnější pasáže rychle projít. Přechody zemí jsou právě takové. Naštěstí už neprší. Přicházíme do Velkého Šariše, hned u vstupu nás udeří do očí reklama na ubytovnu. To je přesně, co dneska potřebujeme. Přicházíme do restaurace a ptáme se na ubytování. Místní mafián hned někomu volá a domlouvá, že nás budou v ubytovně čekat. Paráda. Děkujeme.

Procházíme Šarišem, je pěkně roztahaný. Máme docela hlad. Kupujeme si zmrzlinu a pokračujeme do ubytovny, která je v areálu nějakých starých průmyslových budov. Skutečně na nás čeká mladá paní. Chceme nejprve vidět pokoj, jsme překvapeny, jak je čistý. Cena 13,50 eur za osobu se nám zdá hodně. Chválíme pokoj, ale cenu jemně kritizujeme, mladá paní slevňuje na 10 eur a to už bereme. Je moc milá, ukazuje nám v přízemí pračku a dává nám prací prášek, luxus budeme prát. Jdeme tedy do plavek a úplně všechno cpeme do pračky. Na chodbě je kuchyňka, vaříme si čaj a kávu.

Přemýšlím, kde budeme prádlo sušit a tak vyrazím hledat sušák, určitě ho tu někde mají. Při prohledávání suterénu vyjdu na chodbu u recepce a zavírají se za mnou dveře, klika je na kouli, zpět se nedostanu. Vycházím tedy ven a hledám kamení, ještě že máme okna sem. Vrhám šutry do oken našeho pokoje v 1. patře, dobře že nebydlíme výš. Venku postávají chlapi v monterkách, všichni si mne prohlíží. Jsem v plavkách. Vypadá to, že jim vypadnou oči. Dělám, jako by nic, jako že je to úplně normální, na plavky je pěkná kosa. Pár kameny se mi daří trefit naše okno, Hanka se směje na celé kolo. Sušák nacházíme a odnášíme si ho na pokoj. Jsou tu ubytovaní jen chlapi, tak si nemusí prohlížet naše prádélko.

Zapomněly jsme si nakoupit jídlo. Nikam se nám už nechce, večeříme oschlý chleba s hořčicí. Stále máme rezervaci v Prešově. Začínám chatovat s bookingem, popíšu jim situaci. Během hodiny je rezervace ze strany bookingu zrušena a přichází ujištění, že budeme mít peníze do 3 dnů zpět. Mám s bookingem jen samé dobré zkušenosti. Večer opět slečna Marplová.
Neděle 19.7. Velký Šariš – Prešov – Radatice – 28 km – 680 m převýšení
Máme problém. Hance se zvětšil flek po klíštěti na 5 cm průměr a ztmavl do temně fialové. Je jasné, že to musíme řešit. V neděli, lékárnu na trase nemáme. Vydáváme se tedy do Prešova. Jdeme po asfaltové cyklostezce, je docela pěkné ráno. Snídáme v Prešově v nějaké kavárně blízko náměstí. Máme sice recept, ale lepší bude jít se nechat vyšetřit, když už jsme tady.

Nemocnice je na kopečku. Ptáme se na vrátnici a paní nás posílá na infekční. Procházíme celým areálem, vedou nás cedule Covid 19. Infekční oddělení má čekárnu na dvoře. Ve frontě čekají většinou Romové a divní týpci. S Hankou tu s batohy a turistickými hůlkami vypadáme, jako marťani. Bez ohledu na frontu lidí před námi, se nás lékařka z balkonu ptá co chceme. Hanka jí vysvětluje o co se jedná. Doktorka chce zarudlé místo na kůži ukázat. Jako kde? Jako tady na dvoře? Jo, jo. Hanka se musí vysvléct až do kalhotek, celý dvůr očumuje. Zdravotnice z balkonu na 10 metrů stanovuje diagnozu, jako že je to pozitivní. Tady s tím, ale nic neuděláme, musíte na polikliniku U platanu. Kde to jako je? Víte jak vypadá platan? Víme. No tak než tu polikliniku najdete, tak to já už tam taky budu, loučí se s námi lékařka. Fajn. Na vrátnici byla paní vstřícnější, jdeme se poradit. Žádnou polikliniku U platanu nezná. Aha. Na google mapách je jedna poliklinika a to dost daleko, tak tam vyrážíme, musíme přejít celé město.

Když se blížíme ke zdravotnickému zařízení, vidíme růst platan, to jsou vtipy. Opět fronta lidí, je tu pohotovost. Čekám venku. Nevím jak se to Haně daří, ale najednou je v ordinaci. Nález místní zdravotnice shledávají, jako pozitivní. Tady s tím, ale nic neuděláme, musíte jít do nemocnice na infekční. Hanka to rázně odmítá, teď jsme od tama přišly. Strašně Hanku hubují, jako co si to dovolujeme chodit po horách, když je Covid. Máme sedět doma na prdeli. Z televize zaznívá přímý přenos bohoslužby. Hanča jim začne líčit, jak chodíme poutě do Santiaga de Compostela, ženské zjihnou a začnou řešit problém. Dostáváme recept na antibiotika, vyzvedáváme léky v lékárně.

Prešov nás nijak nezaujal. Roztahané. Uprostřed města pole. Je to tu divné. Obědváme v nákupním centru menu, je to skvělé jídlo. Výborně jsme se najedly. Musíme projít další kilometry silnic, než se nám podaří město opustit. Předpověď počasí není nejlepší. Vycházíme z Prešova po modré značce přes Kalvárii do kopce. Potřebujeme se napojit na červenou SNP. Nejprve stoupáme na Malkovskou horku po rozorané lesní cestě, pak pokračujeme lesem po žluté na Kvašnou vodu, jsou tu prameny kyselky, dětské prolézačky, lavičky, ale zase už prší. Dlouho se nezdržujeme. Občas nás mine cyklista.

Lesem scházíme do Janova, hledáme nějaké ubytování, nebe je temné. Bude pršet. Měla tu být hospoda, ale nic nenacházíme. Pokračujeme dál do Radatic, konečně tu u hřiště nacházíme hostinec, teda spíše pajzl. Dáváme si pivo a přemýšlíme co dál. Začíná pršet, déšť stále zesiluje, za chvíli leje a nám je jasné, že venku s naším lehounkým stanem spát nechceme. Ptáme se servírky na ubytování, ale nic tu není, posílá nás postavit si stan u hřiště. Hledáme ubytování na netu, venku spát nechceme. Nejblíže nacházíme turistickou ubytovnu v Prešově, zrovna jsme od tama přišly. Volám tam, zavolali bychom si taxi. Jenže se bojí, že máme Covida a nechtějí nás ubytovat, holt jsme cizinky. Hanka jde prověřit to hřiště. Nakonec je to ideální řešení, u hřiště jsou šatny a velký přístřešek. Hurá jdeme stanovat. Děkujeme slečně hospodské a platíme útratu.

Stavíme stan pod přístřeškem a vaříme večeři, čteme si. Jsme trochu nervózní z kamer, které na nás míří, ale co už. Dokonce přestává pršet. Noc klidná.
Pondělí 20.7. Radatice – Hrešná – 34 km – 1.400 m převýšení
Ráno je sluníčko, vypadá to na krásný den. Balíme a opouštíme fotbalové hřiště, spalo se nám tu dobře. Přes malý kopec přecházíme do sousední dědiny Ľubovec, je tu otevřený malý obchod, tak nakupujeme nějaké jídlo a vodu. Dál pokračujeme po červené kolem kopce Hoľa 515 m.n.m. k Prokopovu mlýnu. Po včerejším vydatném dešti jsou rozvodněné potoky, každou chvíli přes nějaký musíme přeskakovat po kamenech nebo vyzout boty. Hanku to brzy přestává bavit a brodí v botech. Kolem potůčků jdeme až k řece Hornád. Dnes jsme potkaly několik SNP turistů. Jedna parta lidí s kytarami co chodí každý rok jen týden, vypadají že si to užívají. Taky kolem nás prochází rodina, jedno dítě táhne otec na kočáru, druhé trošku větší šlape bahnem a rodiče zatíženi batohy. Děti mají zoufalé, apatické pohledy, otec zatnuté zuby. Chudáci, s kočárem se ještě pěkně nadřou.


Přicházíme k Hronu, naše cesta je hned naproti za řekou, není tu ale most. K mostu si pěkně zajdeme, 5 km do Kysaku a 5 km po druhém břehu. Nevadí, je to hezká cesta a je po rovině, tak co. Za mostem vcházíme do Kysaku, na vlakovém nádraží je otevřená restaurace, kde se dokonce vaří. Objednáváme si oběd a sušíme stan. Na toaletách pereme. Jídlo je docela dobré a levné. Po obědě jdeme nakoupit nějaké pití do obchodu, je strašné vedro. U obchodu je kavárno-hospoda. Zastavujeme na pivo, nějak se nám v tom pařáku nechce dál. Za chvílí přijíždí kluci na kolech nabalení na více dnů, mluví anglicky. Netuším co je tu za cyklo stezku. Vypadají, že už se dneska z hospody nehnou, servírka piva nestíhá nosit.


Jak se vzdalujeme od řeky, tak se cesta pomaličku zvedá, nakonec jdeme zase pořádně do kopce. Vylézáme do sedla pod Vysokým vrchem 800 m a pokračujeme kolem Biele skaly. Dochází nám voda. Nezbývá než udělat malou odbočku po modré značce ke Kráľove studni. Je tu i přístřešek, myslely jsme, že bychom tu i přespaly, ale jednak je dost brzy a taky se nám tu moc nelíbí, temný les. Plníme naše láhve vodou. Vracíme se na červenou a pokračujeme až nad Kavečany. Stan stavíme na louce u zavřené turistické chaty Hrešná. Nejsme tu sami, stanují tu už dva slovenští kluci Patrik a Kamil, mladí učitelé tělocviku, jdou SNP z Dukly do Bratislavy. Zdravíme se, trochu kecáme. Vaříme večeři a celkem brzy jdeme spát. Ve stanu ještě honíme klíšťata, leze to po nás ve velkém, doufám, že jsme našly všechny. Noc teplá a klidná.


Úterý 21.7. Hrešná – chata Erika – 32 km – 1.430 m převýšení
Ráno balíme bez snídaně, pomalu se začínají trousit jednodenní turisté, je zde parkoviště. Scházíme do Kavečan do vesnice s obchodem. Kupujeme si jídlo a na lavičce před obchodem snídáme. Měly jsme v plánu navštívit Košice a nejlépe tam přespat, po návštěvě Prešova nás to rychle přešlo. Možná, že je to hezké město, ale to se nedozvím, protože raději zůstáváme v přírodě.


Procházíme Čermel’em, něco jako lesní předměstí Košic. Jsou prázdniny, je tu plno lidí s dětmi. Dětská historická železnice, spoustu hluku, nic pro nás. Doufáme, že najdeme otevřenou restauraci, potřebujeme si dobít elektroniku. Míjíme hotel Bankov, nedá nám to a jdeme se podívat dovnitř. Nejsme sice dost dobře oblečené na tak drahý podnik, ale jdeme středem s hlavou vztyčenou, personál si nás netroufne vyhodit. Dáváme si pivo, kafíčko a druhou snídani.

Opouštíme park Bankov a stoupáme do kopce po naší cestě SNP. Je tu spoustu cyklistů, turistů, skupiny dětí. Blízkost Košic je znát. Začíná hřmět, blíží se bouřka. Spěcháme do kopce. Brzy odpoledne jsme na chatě Jahodná 600 m, stihly jsme to skoro za sucha. Hurá je otevřeno, objednáváme si smažený sýr a pivo. Venku pěkně leje. Čeká nás prudký výstup po sjezdovce na Prednou Holicu 900 m na chatu Lajoška. Rády bychom tam přespaly. Moc se nám do kopce v dešti nechce, dlouho nám trvá než se pobalíme k odchodu.

Přestává na chvíli pršet, tak vyrážíme. Vyběhneme těch 5 km na Lajošku na smažený sýr asi za hodinku. Bohužel žádná chata tu není, jen jakési zbořeniště, chata je v rekonstrukci. Nebe je černé, pršet bude zase každou chvíli. Voláme na chatu Erika a domlouváme si pokoj za 20 eur na osobu. Chtěly jsme nějaké turistické ubytování, bohužel nevedou, cenu jsme aspoň trochu usmlouvaly. Čeká nás ještě 10 km a 450 výškových metrů do kopce. Máme rezervaci na ubytování, tak nám déšť nevadí. Spát budeme v suchu.

Konečně jsme zase na horách. Už se nám přechody mezi městy po loukách a lesích zajídaly. Stoupáme v bouřce stále do kopce. Blesky ozařují celou oblohu, ne a ne přestat. Přes otevřené louky přebíháme, tak trochu se bojíme. Prší poměrně dlouho, ale nakonec přestává. Jdeme po hřebeni a máme krásné výhledy. Sbíráme hřiby, za chvíli je nemáme kam dávat. Na cestě nacházíme krásného velkého brouka roháče. Máme z toho velký zážitek.

Na chatě Erika 1.150 m.n.m. pod Kojšovskou Holí jsme v podvečer. Potkáváme tu Patrika a Kamila, kluci co s náma včera stanovali na louce. Hned se k nám hlásí a nabízí nám místo u nich v pokoji na gauči. S díky odmítáme. Dostáváme svůj vlastní apartmán. Po sprše a malém relaxu vaříme večeři. Na naší odlehčené pánvičce v koupelně na zemi dusíme houby, je to skvělá večeře.

Sledujeme v televizi kriminálku. Užíváme si postýlky. Venku už neprší. Noc klidná.

Středa 22.7. chata Erika – Skorušina – 30 km – 1.400 m převýšení
Vstáváme do slunečného rána. Jsme okouzleny Slovenským Rudohořím, vyrážíme bez rozmyslu a špatným směrem. Zjišťujeme to asi po 2 kilometrech, vracíme se zpět na Eriku a pak na druhý pokus vyrážíme správně. Dneska máme na trase Kúpele Štós. Těšíme se na vodní svět už několik dní. Je to dnešní cíl číslo jedna. Musíme nejdřív ujít něco málo přes dvacet kilometrů.

Dneska cesta utíká rychle, sluníčko, teplo, prostě nádherný den. Dopoledne přicházíme na rozhlednu Kloptaň 1.154 m, potkáváme tu Lukáše, mladého kluka co jde sám SNP a slečnu s přítelem také jdou SNP. Chvíli si povídáme a pak spěcháme do lázní. Lukáš se k nám přidává, ptá se jestli nám nebude vadit jeho společnost. Je to fajn si zase chvíli povídat s někým jiným, než sami se sebou. Všechno jsme si s Hankou už řekly. Drží se s náma až do lázní. Dnes je cesta mimořádně hezká. Řešíme logistický problém. Jít do vodního světa, vstup je na dvě hodiny a nebo si jít nakoupit jídlo do Štosu, což je zacházka z cesty dva kilometry z kopce a pak zase zpět do kopce na trasu. Jídlo už nám došlo. Chceme spát 7 km za lázněmi u lovecké chaty Zenderling pod Skorušinou. Zdá se nám, že nákup i lázně nestihneme. Mudrujeme o tom, jak to udělat. Lukáš nám nabízí, že nám nakoupí a donese nákup do lázní. Můžeme klidně jít obě na bazén. Skvělý nápad. Lukáš je borec.


V Lázních Štós jdeme nejprve všichni společně na oběd. Píšeme Lukášovi seznam jídla a dáváme mu peníze. Batohy si necháváme v restauraci u paní servírky. Lukáš nám nechá jídlo v našem batohu a půjde na noc na naše vyhlídnuté místo u lovecké chaty, tam se potkáme. Nabízí nám dokonce, že nám jídlo donese až na nocoviště, ale je to 7 km, to se nám zdá už příliš, tak odmítáme. Bereme si s Hančou plavečky a jdeme do vodního světa. Malý bazén, vířivka a sauna. Je tu minimum lidí, neskutečně si to tu užíváme. Dvě hodiny utečou jako nic. V pět nás vyhazují. Jdeme si ještě na kávičku a zákusek, pak už bereme bahoty s nákupem na tři dny a vyrážíme. Pěkně nám to ztěžklo. Lukáš nás nešetřil, nakoupil nám snad 3 kila klobás.

Na poslední úsek ke Skorušině se vydáváme v povznesené náladě. Sauna a plavání bylo krásné. Místní lázeňští hosté nám říkali, že je tu v okolí nejčistší vzduch na Slovensku, kdo ví. Po cestě potkáváme Patrika a Kamila, snaží se podle navigace najít nějaký přístřešek u kterého chtěli přespat. Přístřešek tu očividně není. Ukazujeme jim na mapy.cz naše vyhlédnuté nocoviště, jsou překvapeni, protože to na své slovenské mapě nemají. Jdou s náma. Nákup jídla vyřešili jednoduše, vzali si taxika, pěšky se jim z trasy scházet taky nechtělo.


Místo u polovnícke chaty Zenderling je skvělé. Lukáš už se ubytoval na verandě, vítá nás čajem s rumem. Kluci si staví stan pod velkým přístřeškem, kde je i krb. My s Hankou stanujeme na louce. Hřibů jsme dneska našly spousty. Máme čerstvá vajíčka, tak děláme smaženici a dělíme se s klukama. Poprvé sedíme večer u ohně, hoši nejsou líní ho rozdělat. Kecáme dlouho do večera. Dnes byl krásný den.


Čtvrtek 23.7. Skorušina – Pod Holôu – 32 km – 1.340 m převýšení
Vaříme snídani, jako obvykle kávičku a spousty čaje. Voda je v potůčku v blízkosti lovecké chaty, tak není žádný problém. U snídaně nás vyruší lesáci, pozdraví a projdou kole nás, jinak si nás nevšímají. Ráno je krásné, poslední dny je stejný scénář. Nejprve sluníčko a mezi 12 až 14 hod přijde bouřka a leje. Boty máme mokré až do druhého rána.


Nocoviště opouštíme jako poslední, kluci jsou už dávno na cestě. Nejprve jdeme na 10 km vzdálenou loveckou chatu Pipitka pod Pánským vrchem, je to známé místo, kde se často nocuje. Celkem to nechápu, je tu sice voda a stůl, ale jinak se to k našemu noclehu u lovecké chaty Zenderling nedá přirovnat. Není tu nic zajímavého. Veranda je maličká a zaskládaná dřevem, tady by se spát nedalo. Pravda voda tu je a dobrá. Vaříme si oběd. Chtěly jsem si tu pozevlit, ale odhazujeme ze sebe klíšťata, tak co nejdříve balíme a pokračujeme dál. Příroda se nám tu moc líbí, Slovenské Rudohoří nezklamalo. Jsme na horách a to máme rády.


Po druhé odpolední začíná bouřka. Sotva nám uschly boty. Přicházíme na Krivé sedlo – 1.100 m.n.m., čekají tu na nás kluci Patrik s Kamilem. Leje a nebe vypadá hrozivě, má pršet až do noci. Jdou spát na chatu Volovec, Lukáš už tam vyrazil. Lákají nás ať tam jdeme na noc taky. V tom dešti se to jeví, jako nejlepší nápad. Jenomže my máme na pátek objednaný v Telgártu apartmán, Hančin manžel pro nás zítra přijede a vezme nás v sobotu domů. Bohužel musíme zase chvilku pracovat. Pokud teď půjdeme spát na chatu Volovec, tak sbohem zítra apartmánku. Museli bychom ještě někde přespat v lese a dojít do Telgártu v sobotu, ke všemu nám dochází jídlo. Máme už jenom klobásy a trochu těstovin. Železná rezerva jsou dvě tatranky. Klobásy jsou skvělé, ale jíme je už pěkně dlouho a nemůžeme je ani cítit. Loučíme se s Patrikem a Kamilem, přejeme si navzájem hodně štěstí, kluci mají prázdniny, tak jdou až do Bratislavy, jsou to borci. Objímají nás a líbají na obě líce. Je to mile. Vůbec všichni slovenští kluci co jsme potkaly jsou na nás strašně hodní.


Pokračujeme v dešti po hřebeni dál směr sedlo Súlôvá, chceme dojít kousek před sedlo a někde si najít flek pro stan. Studujeme mapu a na Súlôvé není voda. Nabíráme si tedy vodu v prameni kousek od sedla Volovec, plníme všechny flašky. Stále prší. Cesta je tu nepřehledná, jdeme lesy, chvílemi máme výhled. Bloudíme, ale není se kam ztratit, když jsme mimo cestu, tak jdeme prostě do kopce a vždy se na cestu SNP zase napojíme. Docela fouká vítr. Kluci na chatě už určitě jedí něco dobrého.


Večer jsme na rozcestí cest Pod Holôu, popravdě je to první místo na hřebeni, kde by se dal postavit stan. Jsme sice v sedle, ale poměrně širokém. Vysoká tráva naznačuje, že bychom se za ni mohly schovat. Přestává pršet, tak neváháme a stavíme stan, karimatky už nafukujeme uvnitř, opět kape. Vaříme poslední těstoviny v předsíňce stanu, moc nám to neleze, ale hlad je hlad. Vydatně prší až do půlnoci, začínám mít dojem, že ve stanu mží, snad je to jen sugesce. Náš stan Big Agnes 1 kg nemá moc vysoký vodní sloupec. O půlnoci se obloha vyjasňuje, máme takovou radost, že vylézáme a díváme se na hvězdy, pro takové chvíle stojí za to do hor chodit. Místo na stan jsme vybraly dobře, vítr se nám vyhýbá.

Pátek 24.7. Pod Holóu – Telgárt – 44 km – 1.300 m převýšení
Brzy ráno si vaříme rychlé kafe a snídáme tatranky. Balíme mokrý stan. Svítá, je tu nádherně, jsme tu sami, kolem ticho a klid. Na sedlo je cesta z kopce, tak se jde snadno. Příroda se probouzí.

V sedle Sulóvá 900 m není nic zajímavého, vede tu silnice, jsme rády, že jsme tu nespaly, asi by tu moc klid nebyl. Je tu odpadkový koš, tak se s radostí zbavujeme odpadků za několik dní.


Vcházíme opět do lesa, stoupáme mírně do kopce, pokračujeme několik kilometrů na novou útulňu Gálová, slyšely jsme o ní chválu již včera, ale neměly jsme sílu k ní dojít. Voda je 200 metrů od útulny, jdu tedy nabrat, žádnou už nemáme. Vaříme si druhou snídaní, poslední kafe, čaj a klobásy s chlebem. Máme pěkný hlad a jak nám klobásy jedou. Holt hlad je nejlepší kuchař. Je teplo a sluníčko. Sušíme stan. Moc hezké místo, ideální když vyjde na nocleh. Uvnitř jsou patrové postele, kamna, stůl, lavice. Dokonce káva a pivo s kasičkou. Zůstaly tu pouze dvě nealkoholická piva, jako by čekala na nás. Bereme a hážeme do kasičky 2 eura. Je vidět, že se tu o to někdo dobře stará, obdivuji tyto lidi. Dnes tu spali tři turisti, všechno studenti. Dva z nich nemají stan a snaží se spát pouze v útulnách nebo ubytováních, jdou od Bratislavy a naříkají, že si stan měli vzít, dost se jim to prodražuje.

Zdržely jsme se až příliš dlouho, máme to ještě daleko, pádíme dál. Slovenské Rudohoří je neskutečně nádherné. Pěkná příroda, lesy. Přecházíme Dobšinský vrch 900 m a pokračujeme na vrchol Kukla. Jdeme více méně po hřebeni a užíváme si to. Dneska žádné velké stoupání nemáme, jen těch kilometrů je více, než bychom si přály. Kolem je občas vidět medvědí lejno, vlastně jsme je od Polonin neviděly.


Přecházíme hlavní komunikaci na Dobšinském kopci, je tu docela rušno, cesta se tu motá kolem silnice, naštěstí jdeme za chvíli zase do lesa. Mraky se honí na obloze, ale zatím neprší. Vůbec by nám dnes nevadilo, kdyby bouřka nepřišla. Procházíme Voniarky a na svačinu zastavujeme u chaty Gápel, doufaly jsme, že by se tu třeba něco k jídlu dalo koupit, ale je to lesácká chata obsazená partou podnapilých lidí. Sedáme si na lavičku k prameni, ve kterém si chladí piva. My máme jen ty staré klobásy a vodu. Nevadí, dneska dojdeme do Telgártu, těžko nám v tom něco zabrání. Vodu si nabíráme do flašek a spěcháme dál po zpevněné cestě.


Potkáváme pěkný přístřešek se stolem a lavičkou, nahoře plac na spaní, leze se tam po žebříku, myslím, že by tam medvěd nešel. Normálně bychom tu asi přespaly, ale dnes máme vidinu apartmánu a teplé večeře. Cesta se vleče, nohy nás bolí, ale odpočívat nechceme. Přicházíme na sedlo Besník, napojujeme se na silnici, na které dnes již zůstaneme. Volá nám Kája, že už je ubytovaný a jde nám na proti. Paráda. Za chvíli míjíme pramen Hronu, původně jsme tam chtěly sejít, ale je to tam celé rozmáčené a nakonec to máme z cesty jako na dlani, tak těch pár metrů neodbočujeme. Karla potkáváme u viaduktu, vítáme se s ním. Už pár kilometrů sleduji reklamy na kavárnu ve vagoně vlaku, moje kroky míří přímo tam. Objednáváme si skvělé preso, sedíme venku u stolku a jsme šťastné. Došly jsme to a vlastně celkem rychle, do večeře daleko. Ubytování máme v Apartmens club Telgart s polopenzí. Cena na noc a osobu 35 euro. Je to naše zaručeně nejluxusnější ubytování za celý výlet.


Jsme v půlce naší cesty přes celé Slovensko. Máme za sebou 462 km a přibližně stejné množství kilometrů nám do Bratislavy zůstává. Telgárt je dobré místo na přerušení trasy, vede sem železnice a je vstupní branou do Nízkých Tater. Už teď se těšíme, až se sem vrátíme a cestu dokončíme.

Sobota 25.7. – cesta autem domů
Malá statistika
Za 14 dní jsme ušly 462 km. Na den to vychází 33 km.
Útrata celkem na 1 osobu 250 eur.
Přibližně polovinu nocí jsme spaly ve stanu a polovinu v různých ubytování. Průměrně jsme za noclehy platily 10 eur / os.