Okruh kolem Gross Glockneru 30.7. – 8.8.2020 – 150 km
- den – čtvrtek 30.7. – přesun do Kaprunu
Z Olomouce vyjíždíme po obědě. V osobním autě je nás pět dospělých lidí. Jsme všichni kamarádi, Mira, Hanka, Honza, Kača a já. Sotva jsme se vešli. Nechtějí se nám brát dvě auta, tak se trochu mačkáme. Kaprun je z Olomouce 600 kilometrů a 6 hodin jízdy. Cesta po dálnici docela ubíhá. Máme v plánu dnes přenocovat v Kaprunu a zítra vyrazit do hor. Na bookingu se nám líbí Kasselfall Alpenhaus, ubytování pro 4 lidi vychází v jednom pokoji se snídaní velmi výhodně. Tento horský hotýlek má navíc skvělou polohu, leží přímo na začátku a konci našeho treku. Zkoušíme se s hotelem domluvit na přistýlce pro pátou osobu, ale odmítají to. Za dva pokoje už bychom platili hodně a to se nám nechce.

Do Kaprunu přijíždíme večer. Stavíme stany v Camping zur Mühle za 13 eur na osobu. Camp je přeplněný, stany máme tak půl kilometru od záchodů. Ptali jsme se na recepci ať nám poradí parkování zdarma asi tak na týden a řekli, že to asi těžko, moc ochotní tedy nejsou.
Naštěstí je tu bazén, tak si spravujeme náladu. Na bazéně jsme sami pouze s pánem a dvěma jeho syny. Ostatní se bojí Covidu. Pán je Čech a dostáváme od něj kompletní info, kde zdarma zaparkujeme, kde je zastávka autobusu a kolik stojí lístek. Víc nepotřebujeme, na vše ostatní nám stačí mapa a popis treku z mé knihy Alpské treky snů od Ralfa Gantzhorna a Iris Kürschnerové. Tuto knihu zbožňuji, šla jsme podle ní už šest treků, perfektně popsané. Vždy si koupím ještě turistickou mapu k dané oblasti a zkontroluji na netu, jestli jsou všechny chaty na trase otevřené. Pokaždé si taky slibuji, že si aktuální sněhové podmínky před cestou ověřím, ale nikdy jsem to ještě neudělala, často nám to způsobilo problémy, vždycky jsme ale došli. Tentokrát o sněhu taky nic nevíme, je ale skoro srpen, tak to snad nebude potřeba, všechny chaty máme otevřené.

Na večeři jedeme do centra Kaprunu do restaurace. Nechce se nám sedět v campu, moc se nám tady nelíbí. Žádné stolky ani lavičky. V noci je naštěstí klid, jsou tu asi většinou sportovci, žádná pařba se tu nekoná. Máme nový stan Big Agnes pro tři osoby. Váží krásných 1,75 kg. Akorát jsme si zapomněly zkontrolovat, jestli se naše pohodlné nafukovací karimatky do stanu vejdou. Chybí nám 30 centimetrů, což je docela hodně. Prostřední karimatku dáváme pod dvě krajní. Zůstává tam prostor 30 cm široký, na tom se moc dobře spát nedá, ale co už. Budeme se uprostřed hold střídat.
2. den – pátek 31.7. – 1. etapa
Nádherné ráno, sluníčko, modré nebe. Balíme stany a jedeme údolím do Kasselfallu. Je tu velké, kryté veřejné parkoviště, zdarma. Parkujeme tu a bereme naše batohy. Zdají se nám strašně těžké, přitom máme jídlo pouze na tři dny. Hned za parkovištěm je Kesselfall Alpenhaus, kde se dá ubytovat. Kupujeme si lístky na autobus za 12 euro na osobu. Místo lanovky zde turisty vyváží do hor bus. Čekáme spořádaně ve frontě, jen co autobusy zastaví a otevřou dveře, fronta se rozpadne a všichni se hrnou dovnitř, první jsou uvnitř lidi co přišli poslední. Jako kdybychom byli v Ásii. Klukům se nepodařilo nastoupit, zůstali na stanovišti. Budou si muset počkat na druhou vlnu busů.


Vyjíždíme do výšky 2.000 metrů k jezeru Mooserboden. Sedíme na lavičce, popíjíme piva v plechovkách, zde máme poslední možnost se zbavit odpadu, jsou tu popelnice. Netrvá to dlouho a kluci jsou tu. Hážeme na záda batohy a po hrázi odcházíme od přelidněné zastávky. Naše cesta vede kolem Mooserboden, nádherného ledovcového jezera. Nejprve jde pár lidí s námi, za chvíli jsme na cestě sami. Netuším, kam se ty davy lidí z autobusů vytratily.


Stoupáme do sedla Kapruner Törl 2.636 m.n.m. Máme trochu obavy, jak to bude výš se sněhem, především na severní straně, ale obavy jsou zbytečné. Sníh už tu není. Na nohách máme běžecké boty a jde se nám v nich dost dobře. V sedle obědváme. První etapa našeho treku končí na horském hotelu Rudolfshütte, máme v plánu tam někde přenocovat.


Zatím je sluníčko a vedro, ještě že je tu voda na každém kroku a nemusíme ji nosit. Pro jistotu většinou filtrujeme. Scházíme do údolí k jezeru Tauernmoossee. Máme nádherné výhledy na okolní hory. Překrásný den. Cesta je dobře značená. Od horní zastávky autobusu jsme potkali za celý den pouze pár lidí. Nemůžeme se na hory kolem vynadívat. Je tu skutečně krásně. Nádherný večer, noc teplá, hvězdičky svítí.

3. den – sobota 1.8. – 2. etapa
Vstáváme v šest ráno, o půl osmé jsme již na cestě. Je nádherný den. Okolní skály se postupně osvětlují vycházejícím sluncem.

Stoupáme od jezera Weisse 2.250 m.n.m. do sedla Kalser Tauren 2.515 m.n.m. Slunce pálí. V sedle si děláme přestávku na oběd. Vaříme čaj a kávičku. Hoši se nudí, tak si přidávají výstup na Medelzkopf 2.762 m.n.m. Nám se nechce, kousek pod sedlem máme závětří, děláme si tu siestu.

Po obědě scházíme do údolí k řece Kalserbach ve výšce 2.200 metrů. Ledovcová říčka teče do Grossdorfu, pokud bychom šli po proudu, ještě dnes tam budeme. My máme, ale jiné plány. Naše etapa vede na chatu Sudetendeutsche Hütte 2.656 m.n.m., kde chceme dneska přenocovat. Do Grossdorfu dojdeme až zítra.

Překračujeme řeku a po značené cestě po úbočí pokračujeme dál. Opět pozvolna získáváme ztracené výškové metry. Předpověď počasí docela ujde, pouze v noci má lehce pršet. Vrstevnicová cesta je dlouhá a nekonečná. Máme krásné výhledy na masív Gross Glockneru. Dnešní etapa má trvat 8 hodin, ale nějak nám to nevychází. Nestíháme tempo autorů knihy.

K večeru se začíná kazit počasí, vypadá to na déšť. Spěcháme, ale nemá to konce. Chata je stále v nedohlednu. Nebe je temné, v dáli vidíme blesky, žene se to k nám. Neváháme a začínáme hledat místo na nouzový bivak. Na chatu to máme ještě několik hodin cesty a taky bychom museli přejít sedlo ve výšce 2.830 metrů a to se nám s těmi hromy a blesky nezdá bezpečné. Tento úsek cesty se asi moc nechodí, od sedla Kalser Tauren jsme nikoho nepotkali a to je sobota.

Nacházíme kus od cesty šikmou louku ve výšce 2.450 metrů, stany stavíme již za deště, bleskově stojí, karimatky nafukujeme uvnitř. Po hodině využíváme krátké přestávky bez deště a vaříme si k večeři bulgur s klobásou. Netrvá to dlouho a zase leje. Náš stan je ultralight a nejsme si jisti, jestli je stavěn do takovýchto podmínek. Nic s tím nenaděláme, pouštíme si film a docela klidně spíme. Prší velkou část noci a to fest. Stan vydržel a řekla bych, že je odzkoušen. Předpověď počasí nevyšla. Nejspíš přišla dříve avizovaná fronta, několik dní má pršet. Před odjezdem jsme přemýšleli, jestli tento výlet kvůli špatné předpovědi nezrušit, ale nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme. Pokud by člověk v létě čekal na dobrou předpověď, tak by taky do Alp vůbec nemusel odjet.

4. den – neděle 2.8. – 3. etapa
Vydatně pršelo celou noc až do sedmi do rána, pak se naštěstí vyčasilo. Vaříme ovesnou kaši k snídani a balíme. Předpověď počasí je na příštích pár dní dost hrozná. Rozhodujeme se vynechat Sudetendeutsche hütte a sejít rovnou do údolí. Pěšinou scházíme do údolí Dorfertall. Je to nádherná dolina. Jdeme soutěskou skal podél říčky Kalserbach. Krásná příroda i když trochu více lidí. Musím říci, že je tu nádherně i pod horami.


V dolině kousek před Grossdorfem je camp. Přemýšlíme, že si tu postavíme stany, ale není tu vůbec žádný přístřešek ani lavička. V noci má zase hodně pršet. Raději si najdeme nocleh pod střechou. Odpoledne přicházíme po 13 kilometrech do Grossdorfu, je to vesnička před Kalsem am Grossglockner, kde jsou potraviny. Široko daleko tu není jiný obchod s jídlem, v neděli je zavřeno. Musíme tu někde přenocovat, ráno si nakoupíme, žádné jídlo už nemáme. Počasí má být špatné, tak se stejně do hor moc neženeme.

Na bookingu nic zajímavého není. Obcházíme hotýlky a penzionky, ceny jsou celkem vysoké a stejně nemají většinou pro pět lidí volno. Jedna paní nám nabízí nocleh za 35 eur na osobu se snídaní, zdá se nám to nejprve moc, ale když proběháme celý Grossdorf a Kals, tak se k ní rádi vracíme. Jmenuje se to tu Haus Hofer Grossdorf 29, zaručeně nejlevnější ubytování v okolí. Dostáváme tři pěkné pokojíčky s koupelnou a balkonem. Hned vytahujeme mokré stany a sušíme.

Večeříme vepřové řízky v restauraci poblíž. Studujeme mapu a počasí. Rozhodujeme se, že si uděláme jednodenní zacházku do údolí Kodnitztal, alespoň se trochu zatím vyprší. Toto údolí by mělo být botanický ráj, těšíme se tam. Vybíráme si chatu Lucknerhütte ve výšce 2.200 metrů, zdá se nám na ideálním místě. Silnička vede až do výšky 1.900 metrů, od tud je to na chatu už jen kousek, to ujdeme v každém počasí. Volám na chatu a dělám rezervaci na zítřejší noc v nejlevnější části – lageru. Nakonec to byl docela hezký den.



Začíná lejt a prší až do rána. Jsme rádi, že jsme pod střechou.
5. den – pondělí 3.8. – 4. etapa
Krásně jsme se vyspali. Snídaně je skvělá. Díváme se do mapy a probíráme možnost jet do Lucknerhausu autobusem. Cesta vede většinou po asfaltě, asi to moc zajímavé nebude. Lépe popojet a pak si projít dolinu. Ptáme se paní domácí na spojení a ta nám podává jízdní řád. Jediný vhodný autobus nám jede za hodinu. Jenomže musíme ještě do sousední vesnice nakoupit jídlo. Platíme za ubytování, dostáváme účtenku s pobytovou kartou, díky ní máme autobus zdarma. Tak to už se nám pěšky vůbec nechce. Přemýšlíme, jak to udělat. Jeden z nás se obětuje a půjde nakoupit, ostatní pojedou se všemi batohy autobusem. Nákupčí půjde s jídlem pěšky 4 hodiny do kopce. Pokud by dotyčný hned vyběhl, mohl by čistě teoreticky stihnout do autobusu nastoupit v Kalsu, jestli mu ovšem bus ujede, tak to má blbé. Navrhuji za nákupčího Honzu nebo Míru, jsou to silní chlapi, 4 hodiny cesty do kopce ujdou jako nic, třeba ani nebude pršet. Jenomže hoši se brání, jako že oni určitě nakupovat nepůjdou, že neví co by koupili a kdesi cosi. Všichni jednohlasně navrhují, že půjdu nakoupit já. Jako že já Alpy znám nejvíc a jsem úplně nejšikovnější a kdo ví co ještě. Hmm. Bezva, není nad to mít dobré kamarády.


Okamžitě se zvedám a tak jak jsem jdu nakoupit. Těšila jsme se na další kávu a čaj, zbytečně. Holky mi musí sbalit batoh, nemám na to čas. Jen si ještě fotím potvrzení o zaplacení ubytování a letím do Kalsu. Po pár minutách běhu po silnici jede kolem auto, mávám tak vydatně, že mi staví mladí lidé a vezou mě až k obchodu. V tom spěchu jsem si zapomněla vzít roušku. Jeden děda na mne řve přes celý obchod, vypadá to, že ho asi brzo klepne. Ptám se prodavačky na roušku a jednu dostávám, tak to by bylo. Běhám kolem regálů a hážu do vozíku co si myslím, že bychom asi mohli potřebovat na zbytek treku. Chleba 3 ks, rohlíky, rybízový koláč, těstoviny, tuňák, polévky, salámy, sýry, klobásy, oplatky, čokolády, velkou kolu, ovoce, je toho plný vozík. Jestli mi ten autobus ujede, tak se pěkně pronesu. Balím vše do tří velkých igelitek. Paní prodavačka mi radí, kde je zastávka, naštěstí kousek od obchodu. Běžím tam a sláva autobus tu ještě nebyl, čeká tu pár turistů. Za malou chvíli bus přijíždí, řidičovi ukazuji na mobilu účtenku od ubytování, kýve mi ať si jdu sednout. Neplatím. V podstatě by stačilo potvrzení o ubytování s pobytovou kartou z campu, netuším ale jak dlouho to platí a je mi to taky jedno. Za pár minut jsme v Grossdorfu, kde nastupují moji kamarádi. Všichni jsou rozesmátí, pěkně se nasnídali, osprchovali, mají krásné ráno. Ze mne leje pot a jsem totálně hotová, ale jídlo máme a vezeme se.

Vystupujeme na poslední autobusové zastávce na parkovišti u Lucknerhausu ve výšce 1.900 metrů. Jsou tu hezké záchody a pitná voda. Zatím je bez deště. Jídlo si balíme do batohů, nakoupila jsme toho skutečně dost. Stoupáme dolinou Kodnitztalu, kytek je tu spoustu a také popisné tabule. Na naší chatě Lucknerhütte ve výšce 2.200 metrů jsme za hodinu a půl. Je to hezká procházka. Registrujeme se a dostáváme pěkný pokojíček pro 6 lidí, je to nejlevnější ubytování, tedy lager. Pokoj je kouzelný. Obsluha po nás chce hned vyjádření, jestli chceme večeři, chvíli se dohadujeme, ale nakonec si všichni objednáváme k večeři menu.


Mraky se honí, bereme pláštěny a jdeme se na lehko projít na konec doliny až k chatě Stüdlhütte 2.802 m.n.m. Chvílemi prší, nasazujeme pláštěnky. Láká nás kopec nad chatou Fanotkogel 2.905 m.n.m, nevede na něj turistická cesta, ale malá pěšinka, pak řetězy a železné kramle. Nahoru to jde samo, dolů je to horší. Z Fanotkogelu se vracíme zpět na chatu Stüdlhütte, objednáváme si kávu, víno a štrůdl s pudinkem. Jsme tu jediní hosté. Do chaty může člověk pouze po vyzutí bot v šatně. Často to tak na horských chatách je. Před chatou je cedule, vede tudy Adlerweg, je to alpský přechod celého Tyrolska, etap je 24. Výhledově to máme v plánu projít. Při pohledu na ceduli se zasníme, bude to krása. Po svačině sbíháme do naší chaty, vyčasilo se.


Na chatě je infrasauna pro ubytované zdarma. S holkama se saunujeme, chlapcům se nechce. Večer zjišťujeme, že tu kromě nás nikdo jiný nespí. Předpověď je špatná, tak všichni utekli do dolin. K večeři máme čtyř chodové menu, jídla je strašně moc a je skvělé, k tomu pivo a víno. Platíme za ubytování, večeři a snídani na osobu 58 eur. Je to sice největší útrata, ale zato ty lahůdky. Celou noc opět vydatně prší.

6. den – úterý 4.8. – 5. etapa
V 8 hodin máme snídani. Dostáváme na náš stůl spoustu jídla. Je toho hodně, tak si mažeme svačiny s sebou. Zase má celý den pršet. Na naší trase máme po 5 hodinách chůze horskou chatu Salmhütte. Voláme tam a děláme si rezervaci v lageru na dnešní noc. Převýšení je dnes mírné, pouze 650 výškových metrů.


Zatím je hezky. Jdeme celý den vrstevnicovou cestou, nespěcháme. Procházíme alpinskými loukami plnými bylin. V poledne si děláme zastávku na oběd. Vaříme kávu, čaj a polévku s houbami, něco se nám podařilo nasbírat. Dojídáme svačinky od snídaně. Svítí sluníčko, předpověď naštěstí zase moc nevychází. Jen je chladno a vítr. Nádherný den. Nakonec ani nekápne.


Ve 3 hodiny jsme na Salmhütte ve výšce 2.644 metrů. Je to skutečně horská chata, žádné sprchy. Lager je v podkroví. Velká společná noclehárna. Dostáváme postele v temné části půdy, moc se nám to nelíbí, tak se jdu chataře zeptat, jestli se můžeme přestěhovat k oknu. Je mu to jedno, tak se stěhujeme, teď už jsme spokojení.


S holkama se jdeme projít po dolině. Koupeme se v plesu v ledovcové vodě. Hoši jdou k ledovci pod Gross Glockner. Naše dnešní chata slouží k výstupům na nejvyšší horu Rakouska. Nás se to netýká, nemáme na to vybavení ani čas. Ostatně, já už jsem na tomto kopci kdysi byla, po druhé tam nepolezu.

Večeříme místní specialitu zapečené brambory. Hrajeme člověče nezlob se, docela nás to baví, hlavně když se před domečkem můžeme navzájem vyhodit. Na noc si v lageru pouštíme kriminálku Průsmyk, naštěstí tu spíme sami. Zbývající hosté jsou ubytovaní na pokojích, je jich celkem asi deset. V noci zase prší.
7. den – středa 5.8. – 6. etapa
Opět výborná snídaně. Vymetené nebe, sluníčko svítí. Předpověď říká, že nám prší. Fotíme se před chatou s Gross Glocknerem v pozadí. Vycházíme brzy, dnes máme celkem dlouhou etapu. Rádi bychom přespali v Trauneralmu ve výšce 1.500 metrů.


Jdeme mírně z kopce vrstevnicovou cestou na Glocknerhause 2.136 m.n.m. Začínáme potkávat do protisměru davy lidí. Na Glocknerhaus vede silnice, tak jsou to nejspíš jednodenní turisté. Na chatu se těšíme, četli jsme, že je tam milý personál a krásný výhled z restaurace. Představujeme si co si tam všechno objednáme za dobroty. Dnes máme opravdu krásně. Scházíme k plesu Sandersee a nakonec obcházíme jezero Margaritzenstausse. Jsou to obě nádherné vodní plochy, lákají ke koupání.


Hanka bere odpadky a nese je vedle chaty do popelnice. Je tu silnice, tak se nám to zdá v pořádku. S Kačou se usazujeme v restauraci a vybíráme si něco dobrého. Za chvíli je u nás Hanka pěkně vytočená. Odpadky vhodila do popelnice, okamžitě na ni vyběhl nějaký chlap z chaty a strašně na ni řval. Byla v takovém šoku, že se nezmohla na nic jiného než sorry, sorry. Máme chuť se zvednout a jít pryč. Ale jsme vyhládlé a tak si nakonec objednáváme. Jídlo nám donáší právě člověk, co Hanku seřval, když ji vidí viditelně sebou trhne. Nic neříká, Hanka je ale pěkně řečeno hodně naštvaná. Táhneme odpadky po horách, na chatách, kde se zásoby nosí na zádech a vozí helikoptérou odpadky nenecháváme. Tady je, ale silnice a normální velké popelnice, tak se mi zdá v pořádku, že těch pár obalů od potravin tady vyhodíme. Jídlo je dobré, personál milý není, úžasný výhled prosklenou verandou na hlavní vrchol Rakouska. Nedáváme žádné spropitné, pěkně nás naštvali. Komentujeme to ještě dlouho.


Pokračujeme dál do hor, už zase bez lidí. Odpoledne jsme v sedle Untere Pfandlscharte 2.663 m.n.m. Je tu sníh a na severní straně, kam potřebujeme sestoupit je sněhu kam dohlédneme.


Padá mlha a ochlazuje se. Oblékáme vše co máme. V mém případě si nasazuji pod kraťasy spodky co mám na spaní, kalhoty nevedu. Jde se nám dost špatně, nemáme nesmeky, každou chvíli někdo uklouzne a spadne na prdel. Jinak to ale nejde, musíme dolů. Pomalý sestup nám zabere spoustu času. Nakonec jsme v údolí Schwarze Laiten, je stále mlha. Sníh se mění v bahno.


Vaříme si k večeři těstoviny s tuňákem a sýrem, nutně si potřebujeme chvíli odpočinout. Měli bychom jít dál, ale začíná se šeřit a zhoršuje se počasí. Volíme tedy nouzový bivak. Noc klidná, pouštíme si další díl Průsmyku, docela se to sem hodí. Ještě, že jsou s náma kluci.

8. den – čtvrtek 6.8. – 7. etapa


Vstáváme brzy. Slunce máme opět nad hlavou, zbytky mlhy se rozplývají. Než se uvaří kafe, máme nasbírané borůvky do vloček. Scházíme do údolí s potokem Fuscherache. Zase je to krásná dolina. Přicházíme k pěkné louce s potůčkem, lavičkami a dřevěnou vanou, kterou protíká ledovcová voda. Neváháme ani chvíli a už jsme ve vaně. Voda je ledová, ale venku je teplo a otužování je základ zdraví nebo tak nějak. Po koupeli pereme nějaké oblečení. Scházíme do Ferleitenu a zapadáme do první restaurace. Obědváme obrovskou sladkou knedli. Dobíjíme mobily, chtěli bychom dneska spát na chatě Gleiwitzer Hütte, ale bůh ví, jak to zase dopadne.



Zkoumáme mapu, dále vede cesta po asfaltu do městečka Fusch, je to sice jen 8 km, ale jdeme se podívat na autobusovou zastávku. Bus nám jede až za hodinu. Kupujeme si pití a sedáme si do stínu. Jsme ve výšce 1.150 metrů a je tu skutečně vedro. Raději si počkáme, nechce se nám jít po silnici. Autobus je docela plný, řidičovi ukazuji naši starou pobytovou kartu ještě z Grossdorfu, popravdě netuším jestli to ještě platí. Řidič si kartu moc neprohlíží a kýve ať si sedneme, vezeme se bez placení. Jedeme jen chvilku, vystupujeme ve Fuschu hned na první zastávce. Moc se do hor neženeme, jaksi jsme zlenivěli. Restaurace je zavřená, škoda. Nic jiného nám nezbývá, musíme zase do kopce.


Jsme ve výšce 800 metrů, čeká nás výstup na chatu Gleiwitzer Hütte 2.178 m.n.m. Je pozdě odpoledne a moc se nám dneska nechce, po včerejšku bychom si rádi odpočinuli. Každou chvíli zastavujeme. Vaříme polévku, čaj, kávu. Nasunují se nad nás mraky. Stoupáme pomalu do hor. Začíná lehce pršet, pláštěnu ani nenasazujeme. Deštík trvá jen chvíli. Pro změnu vaříme večeři. Pomalu se smráká. V noci prší.
9. den – pátek 7.8. – 8. etapa

Snídáme na Gleiwitzer Hütte štrůdl s vanilkovým krémem. Venku je sluníčko, bude nejspíš zase nádherně. Dneska je před námi poslední etapa okruhu kolem Gross Glockneru. V podstatě bychom měli jen sejít do Kaprunu. Předpověď počasí je dobrá a nám se nechce v pátek odjíždět domů. Zkoumáme mapu a domlouváme se, že si přidáme jeden den cesty navíc. Přejdeme celý hřeben a sejdeme k jezeru Moserbooden, tam jsme před týdnem začínali. K autu pak sjedeme busem. Naplánováno, domluveno. Na ceduli před chatou je napsáno, že to máme 6 hodin chůze. Konzultujeme to s chatařkou a říká, že by to tak mělo být. Na mapě je cesta značená tečkovaně, ale takových jsme už šli spousty, znamená to, že jsou po cestě řetězy nebo kramle nebo jiné umělé jištění. Čeká nás dnes převýšení 1.000 metrů do kopce.


Nejprve jdeme pozvolna dolinou. Pak přicházíme do sedýlka, kde naše cesta odbočuje na skalní pilíř. Koukáme na to celkem vyjeveně. Celý hřebínek je odjištěn ocelovými lany. Zrovna schází dva kluci v helmách a ve feratovém setu. Váháme. Dochází nás dva borci jsou na lehko a bez vybavení, stejně jako my. Nastupují do hřebínku, jdou na jisto. Zkusíme to tedy taky, snad to bude jen tento úsek. Chytáme se ocelového lana a postupně lezeme na horu. Lano je natažené několik stovek metrů, střídají ho řetězy. Potom se jde chvíli docela snadno a zase jsou ocelová lana. Terén je více méně podobný několik hodin. Nejhorší je vrcholový hřeben, který je exponovaný a je vidět prudký sráz na obě strany. Máme krásný rozhled na hory kolem. Někteří z nás lezou po skalách, tak nám exponovaný terén nevadí, ale ne všichni jsou v pohodě. Mám trochu obavy, jak bude vypadat sestup, ale raději mlčím. Je mi jasné, že jsme sem neměli lozit, byla to chyba. Trvá to dlouhé hodiny, než se přes exponované úseky dostaneme. Batohy máme pořád hodně těžké.


Konečně jsme na hoře a vidíme na sestup. Sláva, cesta je mírnější, to zvládneme. Scházíme asi hodinu a dostáváme se do rozšířené pukliny, kde teče potůček. Děláme si první pořádnou pauzu, vaříme čaj a kávu, svačíme. Máme toho docela dost. Čeká nás ještě dlouhý sestup k jezeru. Dva kluci, kteří šli před námi se dávno otočili a vrátili na chatu. Jsme tu sami. Je pozdě odpoledne. Jezero v nedohlednu. Za chvíli pojede poslední autobus do údolí. Už teď je jasné, že budeme muset nouzově bivakovat. Nic se neděje. Počasí je skvělé, nic nám neschází. Pomalu sestupujeme do údolí ke Kapruner Ache, je to nekonečné. Dojdeme až pozdě večer. Vaříme poslední zbytky jídla. Byl to dlouhý den. Jsme hodně unavení. Noc krásná a klidná. Nebe plné hvězd.


10. den – sobota 8.8. – cesta domů
Vstáváme o půl osmé. Plynová bomba nám vychází přesně na čaj a malé kafe. K jídlu nám zbyla dohromady jen jedna tatranka. Balíme a jdeme na autobus. Platíme 12 eur na osobu, za chvíli jsme na parkovišti, kde na nás čeká naše autíčko. Snídáme v Kaprunu v pekárně. V obchodě kupujeme nějaké dárečky domů hlavě víno a čokoládu. Cesta je v klidu, za volantem se střídáme. V 7 večer jsme v Olomouci. Byl to nádherný výlet. Je dobře, že jsme se nenechali vyděsit špatnou předpovědí. Pláštěnu jsme měli na sobě pouze jedenkrát.
Celková útrata bez auta 300 eur na osobu
Ušli jsme 150 kilometrů