27.5. – 3.6. 2020
Poutní cesta je rozdělena na 7 etap, celkem měří 190 kilometrů. Vše potřebné jsme našli na www.cestaceska.cz tam jsme si také objednaly mapu, deníček a nádherně zpracované etapy.
Den 1 – středa 27.5. Louňovice pod Blaníkem – za Vlašimí – 17 km
Na poutní cestu Blaník – Říp se vydáváme s Leňou sami dvě. Nikdo jiný nemá čas nebo se jim možná nechce. Z Olomouce jedeme vlakem do Prahy, přestupujeme na rychlík do Benešova a tam na bus do Louňovic pod Blaníkem. V Louňovicích na zámku je info centrum, ale asi už je pozdě, tak je zavřené. V hospodě si dáváme pivo a dostáváme razítko do puťochu. V obchodě kupujeme ještě drobnosti. Nemůžeme se dočkat až vyrazíme. Chůze se pro nás stává návykovou. Batohy máme lehké, stan 1 kg, karimatku 0,4 kg, spacák 1 kg, vaření, trochu jídla a pár kousků oblečení. Batoh má 8 kg.
Fotíme se u první cedule s poutní cestou a po třetí hodině vycházíme. Stezka je dobře značená a popsaná i v mapy.cz. Nejprve míříme na Malý Blaník ke zřícenině kostelu Máří Magdaleny. Celé se to tu opravuje, všude je lešení. Uvnitř toho moc nevidíme, ale jsme na pěkném kopečku, zacházky nelitujeme. Vracíme se na rozcestí a stoupáme na Velký Blaník 638 m.n.m. Tady už je to jiné, dřevěná rozhledna ve tvaru husitské hlásky. Kupujeme si lístky a stoupáme do schodů. Rozhled je nádherný. Všude kolem nás jsou lesy. V základně rozhledny je u paní pokladní občerstvení. Objednáváme si párky a limo. Je zde zdarma k mání popis 1. etapy v papírové formě. Tvůrci cesty mají jednotlivé etapy pečlivě rozkreslené.
Scházíme do vesničky Kondrac. Tady někde by měla být Ubytovna u Blanických rytířů, ubytování pro poutníky. Je ale příliš brzy, tak pokračujeme dál do Vlašimi. Chvíli nám trvá, než toto roztahané městečko přejdeme. Cesta pokračuje kolem řeky Blanice. Pomalu se začíná smrákat, musíme trochu dál od města. Přicházíme k turistickému přístřešku asi 2 km za Vlašimí, je tu i studánka. Jdeme se podívat na louku nad cestou, v mapě jsou zakresleny tři rybníčky. Je to tu sice trochu šikmé, ale jinak dobré místo, stan stavíme na kraji louky.
K večeři vaříme bramborovou kaši. Kontrolujeme ještě počasí, ráno má mezi pátou a šestou začít vydatně pršet. Nechce se nám balit mokrý stan, tak si natáčíme budík na pátou ranní. Uvidíme, jestli tak brzy vstaneme. Celou noc kolem nás štěkají srnci a střílí myslivci. Docela máme z té střelby strach, moc klidně nespíme. Lena navrhuje, že bychom měly opětovat střelbu, aby o nás myslivci věděli. Jsem hrdá majitelka zbrojního průkazu a výjimečně jsem si vzala svého malého glocka sebou. Představuji si, jak opětuji střelbu a skončím ve vězení. Raději budeme dělat, že tu nejsme.
Den 2 – čtvrtek 28.5. za Vlašimí – Ledečko – 20 km (13 km pěšky + 7 km na lodi)
Střelba ustala až k ránu. Naštěstí se do nás myslivci netrefili. Upadáme do krátkého spánku, v pět nám zvoní budík. Ven se nám nechce, ale déšť je cítit ve vzduchu. Rychle balíme, sotva se přesuneme pod úzký přístřešek, začíná pršet. Vaříme si ovesnou kaši, kávu a čaj. Kolem nás v tom dešti probíhá běžec. Tak tomu říkám srdcař, není ještě ani šest hodin, leje a on si běží, jako by nic. Zdravíme se a usmíváme na sebe. Asi se diví co za ženské si tu tak brzo ráno popíjí kafíčko. Nasazujeme pláštěny a vycházíme. Když může borec běžet, my můžeme jít.
Les je tichý, zpívají ptáci. V Hrádku je krásný altánek, hezky by se tu spalo. Využíváme střechy nad hlavou a vaříme si tu druhou snídani. Stále prší. Dnes máme na trase hrad Český Šternberk, strašně se těším na prohlídku. Vždy, když jedu po dálnici z Brna do Prahy a vidím odbočku na Český Šternberk, představuji si jaké to tam je. Dnes se to dozvím.
Po 13 kilometrech chůze jsme u hradu. Kupujeme si lístky na první prohlídku. Máme chvíli čas, tak jdeme na kávu a štrůdl do hradní kavárny. Batohy máme uschované v pokladně. Prohlídka je krásná. Naše paní průvodkyně je zapálená do historie hradu je vidět, že to tu má ráda, její nadšení se přenáší i na nás. Raritou je, že celé jedno patro obývají Šternberkové. Hrad je hezký a rozlehlý, docela se podobá tomu našemu moravskému, bude to nejspíš podobnou architekturou. V podhradí je malá vesnička, pár domů.
Na chvíli přestalo pršet. Vylézá slunce. Obědváme rohlík se šunkou na lavičce u potravin, hned pod hradem. Z mostu pozorujeme řeku Sázavu, je velkolepá. Máme pěkný výhled na půjčovnu lodí Samba, jdeme se tam podívat. Nejsou tu žádní zákazníci, je všední den a špatná předpověď počasí. Lenka domlouvá půjčení lodě. Dostáváme dva barely na batohy. Platíme za loď 550,- Kč a domlouváme se, že sjedeme 7 km do Ledečka, loď tam necháme v loděnici. Přes Ledečko vede naše poutní cesta, tak se aspoň nemusíme vracet. Dělají nám školení co se týče jezů, kolik jich máme na cestě a jak je máme projet. Teď se zdá vše jasné. Dostáváme mapu s instrukcemi. Pravděpodobně se pěkně zcákáme, navíc bude brzy zase pršet. Děláme si rezervaci ubytování v Hotelu Ledeč. Teď můžeme klidně zmoknout nebo se vymáchat, spát budeme v suchu. Pláštěny balíme do sudů. Těšíme se na řeku.
Sedmi kilometrový úsek sjíždíme dvě a půl hodiny. Prší, přestane, pak zase prší, stále do kola. Řeka je tichá, nikoho nepotkáme. Jedeme sami. Jezy jsme totálně popletly. Na každý najíždíme špatně, sedím ve předu, tak jsem totálně mokrá. Mapa s jezy nám zmokla a není k přečtení. Lenka se jen směje. Naštěstí existuje spravedlnost a při sjezdu posledního jezu se pěkně zcáká i Lena. Úžasně jsme si řeku užily, ani se nám nechce na břeh, ale jsme už dost mokré a začíná nám být zima, tak je asi pravý čas jízdu přerušit. Táhneme loď z vody, jde nám naproti paní z loděnice a směřuje nás kam s lodí. Říká, že máme strašné štěstí, že tu nejsou lidi a je po deštích hodně vody. Tak nevím, pořád jsme drhly dnem, musely jsme často do vody a loď postrčit nebo přenést. Kdyby bylo méně vody, netuším jak by byla řeka vůbec sjízdná.
Na hotelu, hned vedle loděnice dostáváme pěkný pokojíček. Platíme za noc se snídaní dohromady 900,- Kč. Pereme a sušíme. Večeříme v hotelové restauraci. Přes to počasí to byl nádherný den.
Den 3 – pátek 29.5. Ledečko – les před Krymlovem – 24 km
Krásně jsme se v posteli vyspaly. Dnes máme na programu Sázavský klášter, další místo, kam se nesmírně těším. Balíme a v deset jsme již na cestě. Venku je klid, ani živáčka. Opouštíme řeku Sázavu, cesta nás vede do kopců a lesů na zříceninu Tamberk. Ve vesničce Mrchojedy svačíme na obecní lavičce. Jsem překvapená, že i tak blízko Prahy jsou vesnice vylidněné. Zdechl tady pes. Místy je to snad horší, než u nás v pohraničí. Každý domek je víkendová chalupa, skoro nikdo tu nebydlí a přitom je tu nádherně. Po červené turistické značce pokračujeme lesem dál.
Po 10 kilometrech jsme u Sázavského kláštera. Vše zavřené. Na pokladně je napsané, že jediná prohlídka dnešního dne bude ve 13 hodin a maximálně pro deset lidí. Je teprve dvanáct. Chci u pokladny zůstat a držet pozice. Leňa je ale příliš mladá a neví co to jsou fronty, nechápe proč bychom tu měly čekat. Nechám se přemluvit a jdeme do cukrárny. Před jednou jsem už pořádně nervózní a tak valíme k pokladně. Nikdo jiný však nepřišel, na prohlídku jdeme sami s průvodkyní. Klášter je úchvatný. Založil ho v 11. století Svatý Prokop, poustevník z bohaté rodiny. Z původní podoby se toho sice moc nedochovalo, ale i tak to tu má mystickou atmosféru. Probíhá oprava, bude to asi ještě na dlouho. Jsem z prohlídky nadšená, miluji taková místa s hlubokou historií. Sázavský klášter je spojený s počátky Českého státu. Splnil se mi další sen.
V potravinách si kupujeme jídlo a Sázavu opouštíme. Vracíme se zpátky do lesů. Míříme k Čertově Brázdě. Podle pověsti tu Svatý Prokop oral pluhem se zapřaženým čertem. V lese nad Vlkančicemi si připravujeme k pozdnímu obědu ruské vejce, rohlík a pivo. Skvělé. Stále jsme čekaly na nějakou lavičku, ale nic. Tak sedíme v trávě na zemi a vyhlížíme klíšťáta. Po odpočinku pokračujeme přes Komorce. Začínáme si zvykat na pusté lesy bez lidí.
V lese před Krymlovem u studánky dnes končíme. Je tu lavička a ohniště, paráda. Děláme si malý ohýnek. Sedíme u ohně do tmy. Je to zaručeně nejlepší večer. Při pohledu do ohně máme na duši klid. Stan stavíme kousek od cesty. Usínáme téměř okamžitě po zalehnutí.
Den 4 – sobota 30.5. les před Krymlovem – Milčice – 27 km
K ránu je venku nějak rušno, zdá se nám, že slyšíme hlasy a praskání. Prostě šelest. Je to ale asi jen zvukový klam, kdo by tady po ránu u prostřed lesa mohl tak asi být. Jenomže zvuky tu jsou znovu. Vstáváme a záhada se brzy jasní. Postavily jsme si stan na trase běžeckého závodu Krajem bitvy u Lipan. Vaříme si snídani, trousí se kolem nás různé skupinky unavených běžců. Trasa závodu je 100 km dlouhá, naše místo je na 60. tém kilometrů. Závodníci toho už mají docela dost, moc jim nezávidíme.
Odcházíme po zelené turistické značce přes Krumlov a Bulánku. Cesta vede mezi poli a lesíky. Po 10 kilometrech jsme v Kouřimy. Zajímá nás hlavně jídlo. Sedáme si do restaurace Jenom tak. Na oběd je sice brzy, ale kdo ví kdy zase najdeme otevřenou hospodu. K jídlu máme kari s rýží, pak následuje jahodový pohár a káva. Je to domácí podnik, jsou tu na nás milí a výborně vaří. Na toaletách si pereme ponožky, taky dobíjíme mobily.
Původně jsme chtěly Kouřimí jen projít, ale zaujme nás kostel na náměstí. Snažíme se do něj vstoupit, lomcuji s dveřmi, nejde otevřít je zamčeno, to miluju. Dozvídáme se, že vstup je možný pouze se vstupenkou a průvodcem. Leňe se moc nechce, včera klášter, předevčírem hrad. Ale otravuji tak dlouho až svolí a jdeme se zeptat do informačního centra. Lístek do kostela stojí pár korun, raději vstupenky hned kupuji, než si to Lena rozmyslí.
Prohlídka kostela je krásná. Jsme pouze tři návštěvníci a průvodce. Kostel Svatého Štěpána založil ve 13. století Přemysl Otakar II. V podzemí je tajuplná krypta Kateřiny Alexandrijské. Přesouváme se do zvonice s obráceným zvonem, světová rarita. Jsme nadšené, vůbec jsme netušily, že má Kouřim tak bohatou historii a krásné památky.
Ve dvě odpoledne město opouštíme směr Sadská, musíme taky něco ujít. Vydáváme se na 4. etapu. Procházíme Klášterní Skalicí a u Miškovic si vaříme kávu. Pokračujeme do Vrbčan a Chotulic. Přes kopec mezi louky přicházíme do Tatce. Na začátku Milčic končíme u fotbalového hřiště. Je tu pěkný trávník a lavička, to nám ke štěstí stačí. Vaříme večeři a stavíme stan. Noc klidná, žádná střelba.
Den 5 – neděle 31.5. Milčice – Sedlčánky – 26 km
Vstáváme v šest ráno, od osmi má pršet. Rychle vaříme snídani a balíme. Kávičku si vychutnáváme ještě bez deště. V Sadské v potravinách na náměstí kupujeme potraviny na celý den. Je chladno a voda je cítit ve vzduchu. Pokračujeme po žluté značce k písečnému jezeru. Dále po červené přes borovicové lesy Kersko. Jdeme po naučné stezce Bohumila Hrabala. Začíná pršet.
U pramene Svatého Josefa nabíráme minerálku do všech lahví. Vaříme si tu čaj a kafe, svačíme ve stoje. Prší víc a víc. Za obcí Semice se konečně dostáváme k Labi, je to krása i v dešti. Podél Labe jdeme několik kilometrů. Trháme třešně a na poli jsme sebraly čtyři kedluby, snad nám bude odpuštěno.
V Přerově nad Labem nacházíme konečně otevřenou restauraci. Strašně dobře jsme se najedly. Jsme jak vodníci, ale personál je na nás hodný. Na bookingu hledáme nějaké vhodné ubytování, nechce se nám v dešti stavět stan. Děláme si rezervaci v Sedlčánkách v Penzioně na Vošverku. Je to sice trochu z ruky, ale malá zacházka nám nevadí.
Jak máme zamluvené ubytování, tak se nám jde hned lépe. Pořád leje jako z konve. Po třetí hodině jsme na penzionu. Dostáváme v podkroví krásný pokoj. Platíme celkem za nás dvě se snídaní 1.100,- Kč. Na poutníky je to sice hodně, ale co už. Někdy je potřeba se trochu rozmazlit. Na pokoji máme varnou konvici, to miluji. Vaříme si kafe, pereme oblečení, je nám tu dobře. Akorát jsme přes den snědly skoro všechno naše jídlo. Večeři v restauraci zavrhujeme, budeme šetřit. Zbyl nám kousek chleba a trochu hořčice, s kedlubnami je to skvělé. Noc krásná a klidná.
Den 6 – pondělí 1.6. Sedlčánky – za Kostelcem nad Labem – 29 km
K snídani dostáváme hemenex a kávu. Přesně to jsme si po včerejší slabé večeři představovaly. V devět hodin odcházíme po proudu Labe přes Čelákovice, pak poustevnu a sousoší Svatého Václava. Je krásný den, po dešti ani památky. Za chvíli jsme ve Staré Boleslavi. Bazilika Svatého Václava se opravuje, tak jdeme do cukrárny. Ostatní kostely jsou taky zavřené.
V info centru v Brandýse nad Labem dostáváme do deníčku razítko, paní nám říká, že se poutní cesta zatím chodí málo. Moc lidí s větším batohem tu údajně pro razítko ještě nebylo. Pokračujeme kolem Lobkowického hradu k Labi. Mrkám na Leňu, jestli náhodou nepůjdeme na prohlídku, ale ta rezolutně vrtí hlavou. Tak nic. Těšila jsem se na obě města, ale nijak nás nezaujala. Ze studánky se svatou vodou plníme láhve, raději ale filtrujeme. Pochybuji, že by nás svatej od bakterií ochránil.
V Kostelci nad Labem si kupujeme špekáčky na večeři, uděláme si oheň. Už se těšíme. V šest večer zastavujeme u velkého přístřešku na břehu Labe. Děláme oheň a pečeme špekáčky. Původně jsme tu chtěly i přespat, jenže je tu plno lidí. Pořád sem někdo chodí venčit psi, kluci tu popíjejí pivo, prostě rušno.
Po večeři jdeme raději ještě kousek dál kolem Labe. Nacházíme na louce u břehu plácek a stavíme stan. Pouštíme si film Divoké včely a pak audio tajemnou kriminálku od Larse Keplera. Po jedenácté vše vypínáme. Už usínáme, když ke stanu něco přifuní, šmejdí to kolem nás a nám buší srdce. Musí to být nejmíň divočák nebo spíš ještě něco mnohem horšího. Lena šeptá, kde mám pistoli. Jenomže to já nevím jistě, někde kolem. Snažím se ji najít, nejdřív ji musím ale nabít, určitě se mi zasekne. Největší strach mám, abych Lenku při tom nesejmula. Uff, zvíře odešlo. Pistole se našla. Noc neklidná.
Den 7 – úterý 2.6. za Kostelcem nad Labem – před Lužcem nad Vltavou – 30 km
Vstáváme do slunečného dne. Na břehu Labe vaříme snídani. V noci nám do stanu nalezlo spoustu hmyzu, dá nám to práci všechno vyklepat. Po osmé vycházíme. Za hodinku jsme v Neratovicích, u Spolany opouštíme Labe a jdeme přes vesničky Tuháň, Kly, Záhoří a Hoření. Ve vesnicích je mrtvo.
Po 20 kilometrech jsme v Mělníku. Fotíme si soutok Labe s Vltavou. Sluníčko svítí a docela dost hřeje. Chtěly bychom si prohlédnout kostel Svatého Petra a Pavla, jenomže je zavřený. Jdeme se poptat do infocentra, četly jsme o prohlídce podzemí. Skutečně je to možné, kupujeme lístky, prohlídka nám začíná za hodinu. Máme alespoň čas se naobědvat.
Do podzemí vstupujeme s průvodcem a jednou rodinou. Každý měšťan Mělníku sem měl v minulosti vstup přímo ze svého domu. Byla tu i studna 58 metrů hluboká, ale v 19. století ji zasypali pro jedovatou vodu. Podzemí nás nadchlo, prohlídka trvala půl hodiny a dozvěděly jsme se o místní historii lecos zajímavého, doufám, že to hned nezapomeneme.
Mělník je nádherné město. Nakupujeme jídlo na večeři a snídani. Přihnala se krátká bouřka, než jsme vypily kafe, tak je pryč. Město opouštíme kolem Vltavy. Bouřky asi ještě neskončily. Máme před sebou poslední noc naší poutě, tak bychom v každém případě chtěly stanovat.
Naše trasa vede po cyklostezce kolem Vltavy. V šest večer nacházíme před Lužcem u cesty posekanou louku. Neváháme a stavíme tu stan. Ani nečekáme na noc, je nám úplně jedno, že kolem nás občas projede cyklista. Vaříme večeři, sníst si ji musíme už ve stanu, strašně leje. Máme obavy o náš lehký stan. Fouká a prší. Jedna bouřka přestane, aby za hodinu začala druhá. Stan všechno vydržel, je nasáklý vodou, ale uvnitř jsme v suchu. Noc klidná.
Den 8 – středa 3.6. před Lužcem nad Vltavou – Říp – 23 km
Vstáváme v šest ráno, po sedmé vycházíme. Stan balíme mokrý. Noční bouřky byly vydatné, nemáme čas stan teď sušit. Dneska nás čeká poslední etapa. V Lužci si nakupujeme jídlo na celý den, na restaurace se nedá spoléhat. Kolem kanálu Vltavy pokračujeme do Vraňan a pak do Mlčechvostů. Samé krásné staročeské názvy vesnic. Po červené značce přicházíme do Ctiněvsi, hospoda bohužel zavřená. Těšily jsme se zbytečně.
Konečně lezeme na Říp. Na vrcholu ve výšce 455 m.n.m. jsme v poledne. Máme radost, jsme na konci naší poutě. Byla to krásná cesta. Rotunda Sv. Jiří a Sv. Vojtěcha je otevřená, jsem nadšená. Prohlídka je prostá, sedíme s Leňou tiše v lavicích, každá se svými myšlenkami. Obědváme v turistické chatě a konec cesty slavíme pivem.
Přecházíme horu Říp a scházíme do obce Krabčice. Cesta je definitivně u konce. Čekáme na autobus, v Mělníku přestoupíme na vlak, večer budeme pohodlně doma. Je to výhoda poutě v Čechách. Celou cestu jsme si s Leňou užily, prošly jsme místa, kde jsme nikdy nebyly. Bůh ví, jestli bychom se sem bez Covidu podívaly. V každém případě je naše země nádherná, žádná jiná se jí nemůže rovnat.
Statistika:
celkem 8 dní a 194 km
útrata na osobu 4.320,- Kč
5 nocí ve stanu
2 noci v penzionu