Mezinárodní dálková trasa E3 spojuje Atlantik s Černým mořem. Na naše území vstupuje stezka z východu v Beskydech na Bumbálce a opouští naši zemi na západě na Pomezí u Chebu. Střední část cesty je vedena Polskem. Komu se nechce jít do Polska, může si zvolit vlastní alternativu třeba přes Orlické hory, Náchod, Trutnov a Krkonoše. Cesta je dlouhá přibližně 1.000 km.

Přechod ČR jsem začala 23.8.2018 na Bumbálce. Trasu chodím po etapách. Každý rok cestě věnuji několik dní, většinou prodloužený víkend, nejčastěji chodím sama. V říjnu roku 2020 jsem se dostala z východu do Liberce.
Liberec – Tisá – 150 kilometrů – 1.7. – 7.7.2021 + Tisá – Krušné Hory – Cheb – 270 km – 30.7. – 8.8.2021
Čtvrtek 1.7.2021 – přesun do Liberce – Ještěd – Dánské kameny – 13 km – stoupání 650 m, klesání 285 m

Téměř po devíti měsících se vracím do Liberce. Mám několik volných dnů, ráda bych posunula svou pouť po E3 o pár kilometrů dál. Tentokrát mne bude doprovázet Hanka z Lanškrouna a její pes Archi.


Kupuji lístky na vlak s RegioJet. Vyjíždím z Olomouce, moji přátelé nastupují v České Třebové. Ve vlaku se dozvídáme, že tato společnost psy nepřepravuje, cože??? Nikdo nás nevyhodil a tak zdárně vystupujeme v Praze. Přesun metrem na Černý most je komický, protože Archi odmítá vlézt na eskalátory. Hledání výtahů nám zabere dost času a tak nám ujíždí vyhlídnutý autobus do Liberce. Nevadí, jede přeci další bus a to RegioJet. Nevím proč nás to hned nenapadlo, ale nemají prostě rádi čtyřnohé lidi a tak nás do autobusu nepustí. Stejně tak FlixBus. Nechápu proč, nejspíš se jim to prostě nevyplatí. Kousek vedle je totálně přeplněný bus do Jablonce, zůstávají na nás dvě poslední místa. Sedím vedle řidiče na místě pro průvodce, povídáme si. Stěžuju si na ty psy a že vlastně jedeme jinam než jsme chtěli a řidič je borec, vezme to oklikou a vysazuje nás na předměstí Liberce. Místní dopravou se dostáváme do centra Liberce. Prší a je již dost pozdě odpoledne. Cestovat se psem není legrace.

Nakupujeme nějaké jídlo a pomalu stoupáme v mlze a dešti do kopce na Ještěd. Vůbec se nám nechce, nadáváme jak špačci na vše možné, navíc Ještěd ani není na E3, ale nikdy jsem tam nabyla, tak si to nenechám ujít. Moc toho přes mlhu a pláštěnu nevidíme, jdeme přímo pod lanovkou. Restaurace na Ještědu je ale otevřená a to nám vrací dobrou náladu. Chvíli dokonce uvažujeme, že bychom tu mohly přespat, ale po sedmé přestává pršet, tak se balíme. Na záchodech nabíráme 5 litrů vody. Jdeme po hřebínku na naši cestu E3. Nebe se vyjasnilo, máme nádherné výhledy. Stálo to za to utrpení v dešti.


Stan stavíme už téměř za tmy v lese, v blízkosti přístřešku u Dánských kamenů. Původně jsme to chtěly rozložit hned na boční cestě, ale dobře jsme se rozhodly pro les. V noci tudy projelo jedno auto a čtyřkolka. Máme mini stan Jurka pro dvě osoby, s border kolií je nás tam víc než dost. Noc klidná.

Pátek 2.7. – Dánské kameny – Jitrava – Bílé Kameny – Petrovice – pod Sokolem – 25 km, stoupání 780 m, klesání 1.023 m
Ráno mrholí. Balíme mokrý stan. Pod přístřeškem vaříme snídani. Vycházíme v pláštěnkách. Pršet má skoro celý den. Moc dobré počasí jsme si na výlet nevybraly.

Míjíme Křižanské sedlo ve výšce 578 metrů. Přecházíme vrchol kopce Malý Vápenný 687 m a Zdislavský Špičák 688 m. U přístřešku na rozcestí Trávník svačíme. Máme hroznou chuť na kafe, ale prší nám za krk, tak se nám ani vařit nic nechce. Stejně nemáme moc vody. Od Ještědu jsme vodu nenašly. Řádí tu lesní traktor, sváží klády na jednu hromadu. Maník si dává taky oraz, cigárko, kávičku z termosky. Kouká na nás ze svého vyhřátého traktoru jak na zjevení. Tady nás nic nečeká, pokračujeme raději dál.


Stoupáme na pěkný kopec Vápenný 790 m. Potkáváme kluka co jde Stezku Českem do protisměru, zajímá nás jediné, hospoda. Radí nám benzinku v Jitravě, dokonce se tam vaří. Přidáváme do kroku. Na začátku Jitravy nás vtáhne dovnitř restaurace Jitravský Dvorec. Objednáváme si čaj a Hanka rum, ten ji hned vyleju, tak objednávám druhý rum. Sušíme se tu a pereme ponožky. Ceny jídel jsou celkem značné. Platíme za dva čaje a dva malé rumy 240,- Kč. Posunujeme se raději na benzinku. Čerpací stanice je skvěle vedená. Skutečně se zde vaří, jsou tu stolky na sezení, paráda. Obědváme a kafe je perfektní. Nabízí tu i koláčky, bábovku, ale taky konzervy a žrádlo pro psy. Platíme za jídlo a nápoje jen o něco více než za to pití v předcházejícím lokále. Na toaletách nabíráme vodu do vaků. V mapy.cz je zakreslena spousta studánek, ale netuším kde jsou.


Po druhé odpolední přestává pršet, tak nezbývá než jít dál. Překvapuje nás přírodní památka Bílé kameny, je to skutečně krásná pískovcová skála. Nádherná příroda, jdeme přes Kozí hřbety do Horního Sedla, zatím nejhezčí část dne. Máme mokrý stan a na mapě jsme si našly penzion v Petrovicích. Volám tam, ale jak slyší o psovi, tak nemají zájem.


Pokračujeme přes Krásný důl pod Loupežnický vrch do Petrovic. Hledáme jakoukoliv hospodu, ale vše je zavřené. Prosíme paní v zahradě o pitnou vodu. Ochotně nám plní všechny vaky a dostáváme od ní tatranky s omluvou, že nemá dnes nic napečené. Je zvyklá turistům dávat vodu. Je to moc milé.

Končíme u přístřešku pod Sokolem, dokonce je tu i Kočičí studánka. Voda je stojatá, v nouzi by se po převaření či filtrování pít snad dala. My máme pitné vody dost, tak vaříme čaj a večeři. Sušíme ve větru stan. Přihrne se sem skupina trekařů, dospělí s většími dětmi. Odpočívají a chystají se na závěrečných 5 km dnešního dne. Nocleh mají zamluvený na hranicích v německé horské chatě Hochvald 749 m, cena za postel 15 eur. Chvíli zvažujeme, že bychom si tam taky zamluvily nocleh, ale se psem by to nejspíš nešlo. Nevadí, stavíme si blízko přístřešku stan. Trochu nás straší popadané smrky v okolí. Doufám, že dnes v noci nic nespadne. Pouštíme si audio kriminálku od Dominika Dána. Nakonec noc klidná.


Sobota 3.7. – pod Sokolem – chata Hochwald – Krombach – Dolní Světlá – Luž – Tolštejn – 25 km, stoupání 900 m, klesání 740 m


Moc jsme se nevyspaly. Ve staně je těsno a vedro. Naštěstí už neprší. Vaříme pod přístřeškem k snídani ovesné vločky. Vycházíme v 8 ráno. Nejprve jdeme na sever k hranici s Německem. Na lavičce svačíme. Probíhá kolem nás běžec a náš psík jde po něm jako po uzeném. Vypadá to, že se mu zakousne do nohy. Na poslední chvíli Hanka běžce zachránila.


Po hřebeni pokračujeme k chatě Hochwald. Omylem jsme minuly rozhlednu, ale vracet se už nebudeme. Na německé chatě dáváme druhou snídani. Kávičku a buchtu. Personál není moc ochotný, dva mrzutí chlapi. Potkáváme tu včerejší partu trekařů, ti se na rozdíl od nás vyspali skvěle.

Scházíme na českou stranu. Svítí sluníčko, je nádherný den, jsme rády, že deště máme za sebou. Další zastávka je v Krompachu v restauraci Na Hřebenovce. Personál je tu zvláštní, na hosty se usmívá, ale vzadu, když si myslí, že je nikdo neslyší, tak hosty pomlouvají. Necítíme se tu moc dobře.


Přes kopec přecházíme do Dolní Světlé, tady je jedna hospoda za druhou. Usazujeme se na verandě v jedné z nich a dáváme si kávičku a pohár. Máme dneska kritický třetí den, musíme si chození zpříjemnit. Je tu hromada lidí, hlavně Němců. Nechápeme co je tu zajímavého. Za chvíli se to jasní samo. Blížíme se k nejvyšší hoře Lužických hor Luži 793 m.n.m. Není sice přímo na naší trase E3, ale kdo ví, jestli se sem ještě někdy podívám. Lezeme tedy na kopec a nelitujeme. Úžasný výhled na všechny strany. Potkáváme zde filmařku Jiřinu co jde sama Cestu Českem, má na to čas celý měsíc. Smekám.


Sestupujeme krásným lesem a procházíme Lesné. Jdeme kolem zříceniny Tolštejn – 670 m, ani se mi tam nechce odbočovat. V mapě je zakreslený hotel a restaurace, to bude nejspíš nějaká snobárna. My jsme zpocené a vypadáme jak bezdomovci. Hana, ale chce těch pár šutrů vidět, tak nezbývá než odbočit. Můj omyl je zřejmý na první pohled, je tu obyčejná restaurace. Sedáme si k venkovnímu stolu na večeři a kecáme s ostatními hosty, sousedi jsou zde ubytovaní a ceny za pokoj vypadají zajímavě. Přichází Jiřina. Hanča se jde zeptat na nocleh. Máme štěstí, zbývá tu poslední třílůžkový pokoj, se snídaní stojí nocleh 390,- Kč na osobu. Pes 100,- Kč. No nekup to. Bereme k sobě na pokoj Jiřku, už se ji nikam taky nechce. Je to krásná turistická chata, sprchy a toalety na chodbě, cítíme se zde dobře. Po večeři pereme, sušíme a drhneme ze sebe špínu posledních dní. Úžasný oddych. Noc krásná a klidná.


Neděle 4.7. – Tolštejn – Zlatý vrch – Mariina skála – Za Jetřichovicemi – 28 km, stoupání 630 m, klesání 820 m
Dobře jsme se vyspaly. Dostáváme k snídani obložený talíř a hlavně výborné kafe a čaj. Archi má k snídani smažená vajíčka, jídlo pro psa už nemáme. Dneska mám narozeniny, holky mi gratulují, ale žádná oslava asi nebude. Opouštíme turistickou chatu na Tolštejně a pokračujeme po E3 na západ. Jiřinka se s námi brzo loučí, jde Cestu Českem a ta teď vede jinudy než naše hřebenovka.

Od rána je slunko a strašné vedro. Míjíme Zlatý vrch, nemáme žádnou chuť na nějakou zacházku, pak se ale vracíme a nelitujeme. Jsou zde kamenné varhany a celkově je to kus krásné přírody. Pomalu opouštíme Lužické hory a vstupujeme do Českého Švýcarska.

V osadě Studený sedáme na zahrádku v restauraci Kamzík. Nemají nic k jídlu, číšník je otrávený a protivný, objednáváme si jen pití. Hladové odcházíme, aby jsme po 100 metrech našli malé bistro u domečku v zahrádce. V jídelníčku je maso s hranolkami, tak si opět sedáme a konečně se najíme. Aspoň nějací podnikaví lidé. Jinak mám pocit, že se nikomu nechce v pohostinství makat.


Procházíme kouzelným místem Pavlinino údolí podél říčky Chřibská Kamenice. Nádherná příroda, pískovcové skály, romantické místo.


Na večeři končíme v restauraci v Jetřichovicích. Píšeme si s Jiřkou, hodlá spát v místním kempu. Nám se do kempu moc nechce, kravál až do rána, to není nic pro nás.


V podvečer opouštíme Jetřichovice a jdeme na Mariinu vyhlídku. Potkáváme Jiřinku, která se z ní zrovna vrací, je nadšená. Oslovuje nás místní paní, jestli jdeme taky spát na Mariinu vyhlídku, že už tam míří plno lidí a ona bude volat policii, protože je to prý zakázáno. My tam spát nebudeme, ale nechápu co je jí po tom. Rači by se měla starat sama o sebe. My se na vrch vyškrábeme bez batohů, hlídá nám je Archi, teď se pes náramně hodí. Nádherný rozhled na všechny strany. Zapadající slunce, nechce se nám od tud. Vyhlídka před několika lety vyhořela a nedávno byla obnovena poměrně náročně pomocí jeřábů. Krásná dřevěná práce.


Pokračujeme večerním lesem kolem Balzerova ležení, je to tu temné a děsivé, na noc bych tu nezůstala ani za nic. Neseme si z hospody 5 litrů vody, na uvaření večerního čaje a snídaně tak akorát. Když se chystáme k noclehu, míjí nás dva mlaďoši a ptají se, jestli nemáme navíc vodu, že se jim nechce do kempu, jenomže tolik vody fakt nemáme. Pokračují tedy dál. Noc krásná a klidná.

Pondělí 5.7. – Za Jetřichovicemi – Malá Pravčická brána – Mezní Louka – Hřensko – Labská Stráň – 28 km, stoupání 700 m, klesání 800 m
V noci nakonec nepršelo i když předpověď byla mizerná. Vstáváme velmi brzy. Již po šesté jsme na cestě. Probouzející příroda má své kouzlo. Přes cestu nám přebíhá bachyně s malými prasaty. Po kamenných schodech stoupáme na Ostroh, pěkná vyhlídka. Podél Jetřichovických stěn jdeme úplně sami po červené naučné stezce kolem věže Švihák lázeňský a Věž Pavly.


Míjíme zříceninu Šaunštejn a dostáváme se k Malé Pravčické bráně. Stále jsme dnes nikoho nepotkali. Začíná pršet, není divu, již od včerejška je dusno. Navlékáme pláštěny, strašně nerada v tom igelitu chodím.


Po 11 kilometrech přicházíme na Mezní Louku. Máme už zase hlad, snídaly jsme ani nevím kdy. Je zde hotel, dereme se dovnitř, ale recepční nás vyhazuje, že snídaně je pouze pro ubytované. Nadáváme jak špačci, kapitalisti jedni. Naštěstí je tu ještě chatový areál, kde se podává také snídaně. Cena za osobu je 180,- Kč. No není to zrovna málo, Hance se moc nechce, ale my s Archim máme jasno: jídlo! Platíme snídani na recepci, usazujeme se u stolu venku a bereme bufet útokem. Je 9,30 a snídaně se podává do 10 hod. Snášíme si na stůl hory jídla a pití. Většina toho mizí v batohu. Za dámy momentálně nejsme. Archi sežere na fleku pět párků. Po vypití tří káv a snězení talíře vaječiny je mi krásně. Snídaně už skončila, jenomže strašně leje. Sedíme pod střechou a čekáme na sluníčko.


Před obědem se vyčasí, tak to vezmeme přes les Gabrielinou stezkou směr Pravčická brána. To už nás nese dav lidí, pořád někoho předbíháme a zdravíme. Je tu hromada lidí z Moravy a prakticky žádní cizinci. Na rozcestí pod Pravčickou bránou je narváno. Váháme, ale platit vstupné za to, abychom se na bránu mohly podívat se nám nechce. Vůbec netuším, kdo peníze vybírá a k čemu jsou určené, mám jasno, platit za to nebudu.


Jdeme rovnou do Hřenska. První zastávka je v Hudy sportu, kupujeme malou plynovou bombu na vaření. Restaurace jsou plné, nakonec nacházíme volnou zahrádku v hotelu U Lípy, kde nevaří, protože jim nepřišel do práce kuchař. Nám to ani nevadí, potřebujeme si nabít mobily a promyslet, kde budeme dneska spát. Volám do penzionu Rimi v Labské Stráni, kde to dobře znám, jenomže paní majitelka pro nás nemá místo. Jsem smutná, těšila jsem se na výbornou kuchyni. Číšníci jsou fajn a nijak jim nevadí, že jsme se u nich pěkně rozkramovaly a sušíme věci, kde se dá. Nakonec přišel i kuchař, tak si objednáváme brzkou večeři.

Jdeme cestou E3 po nábřeží směr Děčín. Naše stezka záhy odbočuje do kopce podél potoka Suché Kamenice. Cesta je úzká a asi se tudy moc nechodí, je to totální zacházka kamkoliv, ale je tu nádherně. Temné údolí, mech, pusto, jde nám mráz po zádech. Přidáváme do kroku. Přírodní skvost bez lidí. Nechápu, proč se všichni ženou na Pravčickou bránu, když hned v sousedství je tu takový přírodní klenot.

Přicházíme do Labské Stráně a první co potkáme je Penzion č.p. 54. Zvoníme, máme prý štěstí, ráno hosté pro špatné počasí odjeli. Paráda. Dostáváme v přízemí pokojíček s kuchyňkou a koupelnou asi po prarodičích. Vybavení je staré, ale cena 250,- Kč za osobu perfektní. Dokonce nevadí ani Archi. V noci má zase pršet, tak jsme rády pod střechou. Píšu Jiřce, kde je a hned mám odpověď, že přijde na noc za námi, jestli je tu pro ni místo. Jdu se zeptat domácích a až na to, že mi vynadají, že nesmím procházet domem chodbou, tak souhlasí. Jiřinka má k dispozici vedlejší pokojík. Je od nás 12 km, tak má co dělat, ale nakonec to zvládne ještě za světla. Je fajn, že jsme zase spolu. Přes tu ponurou atmosféru domu jsme se dobře vyspaly.
Úterý 6.7. – Labská Stráň – Děčín – Děčínský Sněžník – Ostrov – Nad Rájcem – 31 km, stoupání 1.000 m, klesání 900 m

S domácími se ani neloučíme, k srdci nám nepřirostli. Jiřku v noci strašila z obrazu nad postelí prabába paní domácí přísným pohledem. Jířa nechává 250,- Kč na stole a odcházíme. Lehkým krokem jdeme nejprve na vyhlídku Belveder a pak do Děčína, nespěcháme. Jiřinka nám vysvětluje co obnáší její práce, od teď vím co je u filmu skript.


Na začátku Děčína sedáme do první restaurace hotelu Výpřež a děláme dobře. Objednáváme si řízky, skvělé. Kávičku si plánujeme dát až v centru města. Konečně nacházíme otevřený obchod a to Albert. Hanka kupuje Archimu psí žrádlo. V centru jdeme do cukrárny, ale paní nás vyhazuje, že pes dovnitř nesmí a ohání se hygienou. Přivazujeme psíka venku, ale paní se to furt nelíbí, že prý jí bude odrazovat hosty. No nevím, nikdo jiný tu není. Nám je to fuk, těšíme se na kafe a zákusky. Pokazil se prý kávovar, ach, tak tedy zmrzlinu se šlehačkou a colu. Šlehačka taky není. Baba protivná, nedivím se, že tu žádní hosté nejsou.

Ve vedru překračujeme most Labe a stoupáme na bílý hrádek Pastýřská stěna. Přes hřeben scházíme k restauraci Na Rybníčku a tady si konečně u milé obsluhy objednáváme výbornou kávu.


Lezeme do kopce na Děčínský Sněžník, v základně rozhledny je občerstvení jak z roku 1980. Nic jiného než kofolu si nemáme odvahu objednat. Přitom takové hezké místo. Začíná zase pršet. Míříme na Ostrov, campu se raději vyhneme, chceme se vyspat, na opilce nemáme náladu. V restauraci hotelu Ostrov si objednáváme polévku, jídlo za 500,- Kč se nám dávat nechce. Je tu málo místa, tak si přisedáme k velkému stolu k cizím lidem. Baví se nahlas o svých investicích a obchodech. Jsou to nudní lidé, nic nezažijí, tak jim nezbývá, než se bavit o dovolené o práci. Kdyby se šli raději projít do lesa, tak by měli hned o čem mluvit.


V podvečer jdeme ještě pár kilometrů dál do lesa a stan stavíme u přístřešku s lavičkami. Jířa bude spát venku pod svou pláštěnou. Žere tu nějaký hmyz, brzo mizíme ve stanu. Noc neklidná, prší.

Středa 7.7. – Nad Rájcem – Rájec – Tisá – 4 km
Balíme. Bohužel musíme hřebenovku přerušit a vrátit se do práce. S Hankou běžíme ráno v pláštěnkách na autobus do Tisé. Jířu necháváme na stezce a tiše jí přejeme další krásné zážitky. Čeká nás několika hodinová cesta busem a vlakem domů. Doufám, že se brzy na hřebenovku vrátím. Celkem jsme ušly za těch pár dní asi 150 kilometrů krásnou českou přírodou.
Pátek 30.7. – návrat do Tisé – Rájec – 5 km
Odpoledne odjíždím Pendolinem do Prahy, Hanka s Archim nastupuje v Pardubicích. V Praze přestupujeme na vlak do Ústí, dál už musíme busem. Cestování je otravné a máme toho všichni dost.


V Tisé jsme až večer. Nejprve večeře a pivo v Refugii a pak pelášíme po silnici do Rájce. Před pár týdny jsme tudy běželi v dešti na bus domů. Dnes zapadá sluníčko a dobrodružství nám teprve začíná. Míříme do Krušných hor. Nemůžeme se dočkat.


Stany stavíme u přístřešku na louce u rybníka za Rájcem. Po cestě vlakem jsme unavení, hned zalézáme do spacáků.
Sobota 31.7. – Rájec – Cínovec – 32 km


Archi nás tahá ze stanů už v 5, jenže to nejsme schopni vstát. Daří se mu to až o půl sedmé. K snídani vločky a kafe. Letíme do Petrovic do obchodu, bohužel to nejsou obyčejné potraviny, ale hraniční kšeft pro německé důchodce. Kupujeme aspoň pití. Hospody jsou ještě zavřené, tak pokračujeme přes pastviny do lesů. Vaříme kafe a je nám skvěle.

Scházíme do Krásného Lesa, je zde fesťák a rachot. Potkáváme dvě holčiny, co jdou Stezku Českem z nejzápadnějšiho bodu ČR. Radí nám hezká místa. Hladové docházíme do Adolfova ve 3 odpoledne, naštěstí je restaurace Adolfovský dvůr otevřená. Zachraňuje nás smažený sýr. Na toaletě pereme ponožky a dobíjíme mobily.



Přecházíme malebné posekané pastviny, krásné výhledy na sopky. Z dálky sledujeme blížící se Komáří Hůrku – kofola a nanuk. Kupujeme 3 dcl kofoly za 29,- Kč, ale dostáváme jen 2 dcl. Hanka to reklamuje, jenže ukrajinsky mluvící paní je to fuk. Dělají tu z lidí blbce, jdeme rači dál. Napouštíme vaky na vodu a směřujeme na Cínovec. Je osmá hodina večerní, na začátku Cínovce je kostel s trávníkem. Stavíme stany přímo u vchodu. Hřbitov vedle kostela nás netrápí. Archi je první ve spacáku. Jsme docela dost unavení a to všichni. Brzy zalézáme do stanů, je zima a my nemáme teplé oblečení.



Neděle 1.8. – Cínovec – Český Jiřetín – 25 km
V 1 v noci máme návštěvu, budí nás policie. Oznamují nám, že se musíme okamžitě sbalit a odejít. Kostel je nějaká památka, či co a je tu plno kamer. Berou si naše občanky a něco si zapisují. Balit se nám moc nechce, jsme jak vyorané myši, Archi ani nemukne. Omlouváme se, Hanka jim říká něco jako, že jdeme do Santiaga de Compostela, čistě teoreticky tam E3 vede. Pánové se nakonec omlouvají a nechávají nás dospat, jen musíme slíbit, že v 7 ráno budeme pryč, to jim končí služba. Hodní chlapi. V 6 nám zvoní budík, balíme a tak jak jsme slíbili, odcházíme. Začíná pršet.

Na Cínovci čekáme na 8 ranní, abychom mohly koupit Archimu v obchodě masové konzervy. Na benzince dáváme kafe a kupujeme sandwich. Volám do chaty Barbora přibližně 25 km po trase, chci objednat ubytování, ale nikdo to nebere, tak píši sms. Vycházíme před 10 hod.

Jdeme temným tichým lesem. Všude kolem břízy a hustý smrkový porost. Nádherné lesy. Žádní lidé, jdeme sami. Pláštěnky nás rozčilují, ale nedá se jinak. První zastávku děláme na chatě Vitiška – 800 m.n.m. Číšník nás pouští dovnitř i se psem a komentářem, abychom nic nezamokřili, to nevím jak udělat. Objednáváme si jídlo a pití. Jídlo je strašné a ty kecy co musíme poslouchat o politice, očkování a EU jsou neuvěřitelné. Číšník všude byl a všechno zná. Ve všem má jasno, pořád u nás stojí a hustí do nás rozumy. Rychle se najíme těch blafů a prcháme do deště.


Procházíme Novým Městem a stoupáme na Vrch tří pánů – 850 m.n.m. V dešti pokračujeme do Českého Jiřetína. Přichází nám sms z chaty Barbora, že psi neubytují, takže máme smůlu. Ach jo. Budeme v dešti stavět stan. Nemáme žádné teplé oblečení.


Lesy jsou tu neskutečně temné, déšť to ještě umocňuje. Bez zastávky docházíme do chaty Barborka, jdeme alespoň na večeři. Za chvíli zavírají. Dostáváme smažený sýr, úplně jiné jídlo než v poledne. Prosíme personál, jestli nám neporadí ubytování se psem. Chvíli se radí a pak nám udělují výjimku a nechávají nás u sebe na noc. Zase strašně hodní lidi. Platíme za nocleh na osobu 380,- Kč. Dostáváme pokoj hned vedle společného kuchyňského koutu. Je vidět, že i náš pes je vděčný za noc pod střechou.


Pereme, sprchujeme se a sušíme. Užíváme si postelí a pouštíme si z mobilu kriminálky. Pohodička. Dokonce přestává pršet. I přes ten déšť to byl nádherný den.

Pondělí 2.8. – Český Jiřetín – Zákoutí – 35 km

Skvěle jsme se vyspali. Ráno prší, nespěcháme. Snídáme vločky a kafe. V Jiřetíně v obchodě kupujeme Archimu konzervy a nám pár rohlíků se sýrem. Prší, pláštěny ani nesundáváme. Jdeme vrstevnicovou cestou lesem kolem hranic s Německem. Za celé dopoledne potkáváme pouze jednoho hocha. Opuštěné místo.


Po 15 kilometrech jsme v Mníšku. Snažíme se dostat do české restaurace, ale je zavřená. Naštěstí je tu druhá asijská a je skvělá. Obědváme rýži s masem a sušíme se.



Pokračujeme Flajskou hornatinou po pěkné pěšině. Přestává pršet. V Nové Vsi je obchod, což je novinka. Večeříme v Lesné ve skvělé a levné restauraci. Nabíráme vodu na noc.


Procházíme Svahovou a marně hledáme místo na noc. Nakonec stavíme stan v Zákoutí u chaty Bernavy. Bušíme na dveře chaty, abychom se zeptaly, ale nikdo tam není. Majitelé přijíždí pozdě večer. Balit se nehodláme, tak se už neptáme. Noc klidná.

Úterý 3.8. – Zákoutí – Kovářová – 35 km
Po sedmé opouštíme Zákoutí. Je chladno a jasno. Cesta vede kolem Starého rybníku, Nového rybníku a Balzerova rybníku. Kdyby bylo teplo, tak už jsme ve vodě. Začíná foukat, rozbalujeme stany a na silnici sušíme.


Po 14 km vcházíme do městečka Hora Svatého Šebestiána. Krásný název, realita jiná. Zavřené restaurace. Zdechl zde pes. Odbočujeme z E3 a zastavujeme v Nové Vsi na oběd. Dobré jídlo, ale celkem drahé.



Kolem železnice jdeme do Farského lesa. Vycházíme na silnici, stojí tu policie a chtějí po německém důchodci v autě aby dýchnul. Dědek za volantem se rozkřikuje a dýchat odmítá, je pěkně drzej, asi si dal pivko, jinak to nechápu. Jak to dopadlo nevíme.

Míjíme vodní nádrž Přísečnice. Za 30 ti leté války tu byla bitva se Švédy. E3 vede po silnici do Měděnce, jdeme raději přes lesy do Kovářové. Bydlíme v Boudě za 300,- Kč na osobu, jedno z mála ubytování, kde nevadí pes. Máme pokojík, společnou kuchyni a obývák. Parádní ubytování. Už zase prší.
Středa 4.8. – Kovářová – zřícenina hradu Freudenstein – 24 km

Nádherně jsme si odpočinuli. Krásné ubytování u pana Hynka. Jsou tu s námi tři studenti. Asi vypadáme bídně, dostáváme od nich salám, sušenky a ovoce. Jsou milí.

Odcházíme v 9:30, zase mrholí. Jdeme po zelené do Háje, pak na červenou E3 do Loučné. První restaurace je naše, dávám si druhou snídani, smažená vajíčka se šunkou.

Teď už zbývá jen vylézt po sjezdovce na Klínovec – 1.244 m.n.m. Za rozhlednu chtějí 50,- Kč, je mlha takže nejdeme. Konečně máme pocit, že jsme zase na horách. Nezdržujeme se a scházíme hezkou přírodou do Božího Daru. Krásné městečko. Vypadá to na déšť, káva, zákusek a letíme dál. Z Božího Daru vede E3 na jih, po žluté značce. Lesy jsou plné houbařů. Nám vyhovují spíš borůvky.


Jáchymov je pro mne překvapením. Jedna ulice v údolí, velké množství měšťanských domů ze 16. století v různém stavu, některé budovy jsou pěkné ruiny. Těžba stříbra a rud znamenala kdysi rozkvět města. Nyní město spíše chátrá. Láká mne muzeum, ale se psem to nejde. Jediná otevřená restaurace U hada. Jak jinak, dáváme si smažený sýr. Kupujeme nějaké drobnosti a stoupáme do kopce. Psovi se jít nechce, vypadá unaveně.



Nad Jáchymovem stavíme stany na palouku u zříceniny hradu Freudenstein. Vede sice kolem vedlejší silnice, ale je nám to teď fuk. Pes je KO a my taky. Sedmá večer, vaříme čaj a leháme do stanů. Odpočinky jsou důležitý.

Čtvrtek 5.8. – Freudenstein – Karlovy Vary – 36 km
V noci vydatně pršelo, krásně se u toho spalo. V šest ráno vařím kafe a ovesnou kaši. Balíme mokré stany, vycházíme o půl osmé, brzy začíná opět pršet.


Stoupáme po modré na horu Plešivec. Jsou zde dvě restaurace, ale obě otvírají až v 11 hod. Svačíme staré rohlíky. Scházíme pod lanovkou do vesničky Pstruží, naštěstí je tu otevřený bar. Kafe mají dobrý. Prší a je zima.

Jdeme do kopce na Vlčinec. Blbě odbočím a hned máme pár kilometrů navíc. E3 přechází na žlutou do obce Odeř a Ruprechtov, kolem Velkého rybníka. Škoda, že prší. Všechny hospody jsou zavřené. Na autobusové zastávce dojídáme zbytky.


Přes Sadov a Dalovice se blížíme do Karlových Varů. V autobusové zastávce si děláme rezervaci hotelu Petr v centru, naproti kolonády. Cena za pokoj je 1.080,- Kč včetně snídaně. Asi tak 20 x za den si oblékáme a sundáváme pláštěny.


S přestávkami prší celý den. Jsme zablácení a strašně nám smrdí boty. Psík vypadá jako zmoklá slepice a je navíc celý od bláta. Paní recepční je hodná, nijak to nekomentuje. Všichni tři procházíme sprchou. Stany sušíme až na pokoji. Dneska toho máme zase dost. Kdy už přestane pršet? Ve Varech jsou prázdné ulice.
Pátek 6.8. – Karlovy Vary – zaniklá obec Vranov – 36 km
Zase jsme se skvěle vyspali. Váháme, jestli to nezabalíme a nepojedeme domů, každý den prší. Nakonec pokračujeme, ale jen proto, že se nám sem už nechce vracet. Po hotelové snídani procházíme kolonádu kolem říčky Teplá, u 12. pramene plníme léčivou vodou naše láhve. Vary opouštíme o půl desáté kolem Vřídla a hotelu Pupp.

Stoupáme lesem na vyhlídku Výšina přátelství – 556 m. n. m. Přes lesy přecházíme do Doubí, v obchodě kupujeme pití a žrádlo pro psa.

Konečně vstupujeme do Sladkovského lesa, těšila jsem se na to dlouho. Bývalý vojenský prostor, velké množství zaniklých osad. Pusté lesy bez lidí.


Jdeme kolem Ohře, u Svatošských skal si děláme přestávku v hospodě. Romantické místo opředené mnoha pověstmi, ale těch lidí. Kolem řeky vede široká turistická stezka do Lokte. Pořád musíme uhýbat cyklistům, krajina je, ale skutečně krásná.



V Lokti se rozdělujeme. Hanka s Archim do hospody, já na hrad. Těším se na prohlídku celý týden. Hrad je v majetku obce, to se jen tak nevidí. Odpoledne dávám ještě rychlý oběd a opouštíme Loket.

Po E3 pokračujeme pustými lesy na jih. Mrholí. Procházíme přes Dvory a Nadlesí. U bývalé obce Vranov u cesty mezi loukami stavíme stany. Posledních 100 km se mi rozpadají boty, pořád čekám, kdy bude ten poslední krok. O půlnoci kolem nás prochází nějací poutníci, obdivuji lidi co chodí v noci.

Sobota 7.8. – Vranov – Cheb – 40 km
Ráno nás tahá ven sluníčko, ze spacáků lezeme až o půl osmé. Moc dobře jsme se nevyspaly. Hance byla zase zima. Konečně se odhodlala koupit si pořádný letní péřový spacák. Hned ho objednáváme z mobilu u výrobce v Polsku. Je to Cumulus Lite Line 300 vel S, váha 580 gr. Já v něm spím od jara do podzimu v teplých oblastech a nemůžu si ho vynachválit. Hanka má na léto jakýsi tenký dekáč a je jí pořád zima. Je fakt, že v noci foukal studený vítr. Vaříme kávičku a snídáme bábovku, máme poslední dobou pořád hlad. Archi dostává nažrat 3 x denně a stejně nám hubne před očima.

Procházíme Slavkovským lesem. U Bílé Hájenky na chvíli opouštíme E3 a bereme to na západ po modré a později po červené, Stezkou Svatého Václava. E3 jde nejprve k jihu a pak teprve na západ, zbytečně vytváří nesmyslný oblouk, navíc 10 kilometrů. Nemáme na takové kličky momentálně náladu, už se nemůžeme dočkat až budeme v Chebu. Na předpověď počasí se už ani nedíváme, nikdy nevyjde. Zatím každý den hodně prší, pláštěnek už máme plné zuby.

V lese jsme úplně sami, u rozcestníku Nad Dolským mlýnem se napojujeme zpět na E3. Těšíme se do Dolního Žandova, v mapě máme zakreslenou hospodu u kostela. Nejprve nás čeká Javořina s kapličkou Panny Marie, pak Podlesí a Úbočí. Začínáme potkávat výletníky. Máme vybité mobily, tak si ani nevšimneme, že jdeme kolem židovského hřbitova a zříceniny hradu Boršegrýn.

Po 20 kilometrech jsme v Dolním Žandově a to pěkně vyhládlí. Hospoda je v rekonstrukci, naštěstí obchod je otevřený, jako vždy v posledním týdnu jsou prodavačky Vietnamky. Nakupujeme si spoustu jídla a pití, prosíme o nabití telefonů, to se prodavačkám nelíbí, ale uprosíme je. Jsme na těch mapách v mobilu tak závislí, že ani nevím jak bychom bez nich došli.

Hodujeme přímo na schodech před obchodem. Musíme se chvíli zdržet, jednak nás zmáhá únava a jednak potřebujeme energii ze zásuvek.

Pokračujeme přes Salajnu do Dolních Lažan a do hospody v Lipové docházíme za deště. A to přitom bylo tak krásné ráno. V hospodě mají hotovky, konečně to nebude smažený sýr. Hledáme nějaké vhodné ubytování, kolem nic není. Máme v nohách 30 km, žádnou chuť pokračovat v dešti. Do Chebu 10 km. Díváme se na booking, jenže jako obvykle nikde nechtějí psy. V celém Chebu jsou jen 3 možnosti ubytování se psem, všechno přes 1.000,- Kč a nic moc hodnocení. Hospodu opouštíme s tím, že si někde v přírodě postavíme stany.

Leje čím dál tím víc, Archi jde rezignovaně, vypadá jako zmoklá slepice. Cesta do Chebu vede většinou po silnici a pokud na chvíli odbočí do lesa, tak si to stejně nevšimneme. V Dolní Lipině zastavujeme na autobusové zastávce. Nikde tu není vhodná příroda na stany. Leje, Archi se třepe, my jsme unavené a otrávené. Otvírám znovu booking a rezervuji poslední volný pokoj v Chebu, kde ubytují psa, cena 1.295,- Kč pro dvě osoby. Nejdražší ubytování na naší cestě. Čeká nás ještě nepříjemná cesta po silnici do Chebu, několikrát blbě odbočíme, tak si to trochu prodloužíme. Před Chebem slézáme z mostu, uklouznou mi na trávě mé roztrhané boty a kloužu dolů. Bylo to jen o chlup.

Nakonec o půl deváté zvoníme v centru Chebu na pension Májová. Dostáváme jeden pokoj v bytě, na chodbě naše koupelna, kuchyň společná. Je nám všechno jedno. Vana, čaj, postel. Psík vypadá, že už nikdy nevstane. Okamžitě upadám do spánku. Hana nespí, budí jí hluční sousedi, v domě je mejdan.
Neděle 8.8. – Cheb – přesun domů – 5 km
Snídáme v kavárně na náměstí. Musím nějak oslavit konec přechodu ČR od východu na západ. Jsem docela ráda, že to mám za sebou. Měla jsem to rozdělané od roku 2018, tak bylo na čase. Úsek z Tisé do Chebu jsme šli 10 dní, celkem asi 270 kilometrů.

Procházíme si Cheb, je to docela hezké město. Hrad Cheb, městské domy Špalíček, náměstí Krále Jiřího z Poděbrad, kostel svatého Mikuláše. Nádhera.

O půl jedenácté jedeme Západním expresem do Prahy, na radu paní v pokladně jsme si nekoupily místenky a tak tak, že jsme nestály. V Praze letím dokoupit místenky do Olomouce, jenže mají jen do 1. třídy, kam pes nesmí. Kupuji tedy místenku do 1. třídy pouze pro sebe, zkusíme Archiho propašovat. V kupé jsme pouze s jednou paní a té pes nevadí. Psíka ukládáme k oknu a batohy stavíme kolem něj, vždycky když zvedne hlavu, tak ho upozorním, že jestli nezaleze, tak bude celou cestu stát v chodbičce sousedního vagónu. Archi je strašně chytrej pes, myslím, že chytřejší než někteří lidi a tak okamžitě zaléhá do skrýše. Když paní průvodčí prodává Hance doplatek do 1. třídy, tak se pejsek ani nehne. Paráda, můžeme v klidu dojet domů.

Teď už jen dojít přechod Slovenska. Loni jsme s Hankou přešly polovinu Slovenska od východu na západ, je nutné to dokončit. V říjnu máme v plánu přechod Sicílie od západu na východ a spoustu dalších projektů si nosíme v hlavě.
