TOUR DE L’OISANS v Dauphineských Alpách. Okruh kolem druhého největšího alpského masívu. Začátek a konec je v městečku Le Bourg d’Oisans. Délka treku je okolo 200 km, převýšení 13 km, ušli jsme to za 11 dní.
11.7. – 23.7.2021
Neděle 11.7. – přesun do Le Bourg d ‘Oisans
Cesta na začátek treku nám trvá autem ze Šumavy i se zastávkami 12 hodin. Ze Železné Rudy je to asi 1.000 km. Moc pohodlné to není, neboť je nás v osobním autě pět: Káča, Hanka, Lucka, Martin a já. Na dvě nádrže nafty jsme tam. Cestu volíme přes Německo a Švýcarsko. Kupujeme roční dálniční známku pro Švýcarsko za 38,50 eur, jiná se neprodává a ve Francii platíme za pár kilometrů dálnic 19,10 eur.
Hned po příjezdu do Le Bourgu d ‘Oisans zastavujeme v centru města na neplaceném parkovišti Vénéon. Je neděle po sedmé hodině večerní, tak si nejsme jisti, jestli budou sportovní obchody otevřené, ale obavy jsou zbytečné. Na náměstí jsou hned tři sporty a všechny mají otevřeno. V prvním obchodě kupujeme malou mapu GR 54 za 7 eur v měřítku 1:50000. Jdeme na večeři na pizzu, město je prázdné. Přesunujeme se do nejbližšího campu Le Colporteur. Platíme za nás 5 celkem 56 eur. Vybíráme si pěkný spot, je zde poloprázdno. Stavíme stany a zaléháme, máme toho dneska dost. Nesnáším přesuny.
Pondělí 12.7. – Le Bourg d ‘Oisans – Clavans le Haut – 22 km, stoupání 1.500 m, klesání 750 m
Ráno se ptám na recepci, kde můžeme nechat několik dní zdarma parkovat auto. Posílají nás na včerejší parkoviště Vénéon v centru města. Přejíždíme tedy tam, vypadá to tu bezpečně. Káča má bolavé rameno, nemůže nést všechny své věci, má v batohu 3 kila a zbytek zbyl na mne. Naštěstí mi má kamarádka Hanka nabízí pomoc, dělíme Katčiny věci na dvě části a ládujeme do batohů. Díky bohu za Hanku, jinak bych asi vypustila duši. I tak máme batohy pěkně těžké. Neseme si jídlo na tři dny, pak doufám dokoupíme potraviny v obchodě.
Snídáme v kavárně a v deset hodin opouštíme město. Naše GR 54 začíná na náměstí. Nejprve musíme popojít po hlavní komunikaci na konec města, kde jsou další dva campy. Opouštíme silnici a vstupujeme na soukromý pozemek, sledujeme červeno bílé značky. Míjíme nádherné vodopády de Sarenne. Pěšina prudce stoupá, chvílemi vede po skalách zajištěna řetězy. Tady by se nikde spát nedalo.
Je dusno a vedro. Dneska večer má začít pršet a nejspíš to vydrží několik dní. Lezeme do kopce a potíme se, dusno tu dřinu ještě umocňuje. Naštěstí je po cestě pitná voda. Po třech hodinách chůze jsme u chaty La Maronne. Naproti chatě je kohoutek s pitnou vodou, zastavujeme zde a obědváme chleba se sýrem.
Po silnici dojdeme do osady La Rosai, kde je malá kaplička. Kolemjdoucí turistka nám nabízí, že nás vyfotí. Scházíme k řece La Sarenne a proti proudu pokračujeme dál. Po celkově pěti hodinách chůze konečně vycházíme z lesa. Před námi je nádherný palouček s lavičkami a potůčkem, ideální místo na přenocování, v podstatě je to dneska první vhodné místo na postavení stanu. Jenomže jsou teprve tři hodiny odpoledne. Škoda.
Pokračujeme do sedla Col de Sarenne – 2.009 m.n.m. Jezdí kolem nás cyklisti, vypadá to tu pro kola ideálně. V pět hodin jsme v sedle, vaříme kafe a svačíme. S nadmořskou výškou se ochladilo.
Prudce scházíme do vesničky Clavans le Haut. Dobíráme pitnou vodu z kohoutku u prostřed vesnice. Vypadá to, že s vodou problémy nebudou, zatím je v každé vesničce. Blíží se déšť, původně jsme chtěli dojít do campu Le Gay v Besse, ale je to ještě daleko. Díváme se do mapy.cz a nacházíme půl kilometru pod vesničkou sportoviště. Kdo ví co to je, přesvědčíme se. Na chvíli opouštíme značku a jdeme přímo po silnici. Vlevo od cesty je po půl kilometru hřiště, stoleček s lavičkami, čistý suchý záchod a potok. Za chvíli bude sedm hodin, déšť je cítit ve vzduchu, tak neváháme a stavíme si za hřištěm na trávníku stany. Není to sice příliš romantické místo, ale to je nám teď fuk. Provoz na silnici je minimální. Sotva stihneme uvařit rychlou večeři začíná pršet a foukat. V noci je pěkná bouřka a silný vítr. My jsme dobře schovaní v závětří. Káča ještě pořádnou bouřku v našem odlehčeném stanu Big Agnes pro tři s váhou 1,75 kg nezažila, tak je nervózní, jestli se dožijeme rána. My s Hankou jsme v klidu, není lepšího stanu.
Úterý 13.7. – Clavans le Haut – La Grave – 26 km, stoupání 1.460 m, klesání 1.300 m
Vstáváme po šesté a rychle vaříme k snídani vločky a čaj. Je strašné vlhko. Momentálně neprší, podle předpovědi zase brzy začne. Před osmou vycházíme, dokonce dříve než Marťa s Luckou. Po hodině a půl jsme ve vesničce Besse. V mapě je zaznačen obchod a bar, těšíme se na kávu. Obchod je ve skutečnosti trafika spojená s barem. Paní je tak vyděšená, že nás bez roušek nechce pustit do baru. Lovíme roušky v batozích a v mžiku je máme nasazené. Jediné co se nám podaří objednat je káva. V obchodě vykupujeme veškeré pečivo, tedy 6 baget, pojídáme je v baru s máslem. Z paní se nám žádné vařené jídlo nepodařilo vymámit.
Po kávě pokračujeme dál, míjíme camp Le Gay, do kterého jsme chtěli včera dojít, je malinký a vypadá přívětivě. Dokonce je tam nějaká budova se stříškou, kde by se snad v případě deště dalo v suchu pojíst. Pro nás to už nemá význam, tak camp míjíme. Konečně opouštíme silnici a vydáváme se do hor. Míjíme se s asi deseti trekařema, kteří byli ubytovaní v Besse, kupodivu mají všichni velké batohy. Prší a je mlha, tak skoro nic nevidíme. Stoupáme do kopce a tušíme kolem sebe hory, občas se lehce mlha rozplyne, tak uděláme mizernou fotku.
Přecházíme Plateau d’Emparis, louky a řeky. Je tu nádherně, svěží vzduch, jen toho moc přes tu mlhu a déšť nevidíme. Stoupáme do sedla Col du Souchet – 2.365 m.n.m. Potkáváme rodinku se dvěmi malými dětmi v teplákách, teniskách a mikinách, jsou komplet promočení. Jak je vidět nejsou na dobré oblečení do hor experti jen Češi. Děti vypadají odolně, co tě nezabije…
Odpoledne se vyčasí a svítí sluníčko. U potoka si vaříme oběd, tentokráte francouzský travellunch několik let prošlý. Rýže s hovězím masem, je to skvělé. Scházíme do údolí, potkáváme první cizince co jdou stejný trek jako my. Jsou to tři mladí Izraelci. Navzájem se fotíme. Čím jsme níže, tím více potkáváme jednodenní turisty. V malé osadě Le Chazelet si dáváme v baru palačinky.
V městečku La Grave zastavujeme v potravinách a dokupujeme jídlo. Mají zde i plynové bomby, ale pouze značky Campinggaz. Zatím ještě plyn nepotřebujeme, v dalším městečku budeme kupovat. Blíží se déšť, přemýšlíme o noclehu, po cestě je camp u řeky, máme tam namířeno, ale když vidíme, že tam nejsou ani lavičky, stůl nebo jakákoliv stříška, tak pokračujeme dál. Sedět v dešti ve stanu můžeme i mimo camp.
Naštěstí v NP Écrins je legální přespání ve stanu v přírodě. Stan může stát od 7 hodiny večerní do 9 hodiny ranní. Asi po půl hodině chůze po GR 54 za La Grave nacházíme u cesty zamčený kamenný domek. Je tu celkem rovina a tak si na trávě pod stromy stavíme stany. 100 metrů pod námi je potůček, vodu filtrujeme. Všude kolem je plno kravských lejn. Sotva sníme večeři, začíná pršet. Pouštíme si zalezlí ve spacácích film. V noci je ohňostroj a pěkný kravál, zítra slaví pád Bastily a začátek Francouzské revoluce. Nemůžeme spát a to jsme v horách. Noc neklidná.
Středa 14.7. – La Grave – Le Casset – 21 km, stoupání 1.200 m, klesání 980 m
Ráno déšť. Snídani vaříme v předsíňce stanu. Dnes máme smažená vajíčka, jogurt, kávu. Není nad čerstvou stravu. Balíme stany, je vlhko a mlha.
Asi po hodině chůze po GR 54 přicházíme k pěkným pláckům u řeky. Hezky by se tu stanovalo a ta koupel v řece! V 10 hod jsme v Refugii Le pas dei´Ane, paráda mají otevřeno. Hrneme se dovnitř na druhou snídani. Je tu taky camp a plno stanů a obytných aut.
Po 360 ti výškových metrech stoupání a 2 hodinách chůze jsme na chatě l´Alpe de Villar d´Arene. Stále prší. Objednáváme si polévku, omeletu, koláč, kafe a pivo. Je to docela dobré, jen trochu předražené. Kromě vaječné omelety a polévky nic k jídlu nemají. Motá se tu plno personálu asi studenti a všechno hrozně dlouho trvá. Alespoň přestává pršet.
Po dešti pokračujeme do sedla Col d´ Arsine – 2.340 m.n.m. Nikoho nepotkáváme. Je zataženo a mrholí. Ze sedla sestupujeme nádherným údolím směr tábořiště ve vesničce Le Casset. Cesta vede kolem potoka, jezírek a ples. Všude kolem kvetou alpské květiny, je to nádhera.
Přibližně 1 km před vesničkou Le Casset u cesty vpravo nacházíme perfektní místo. Stolek s lavicemi, potůček, pěkné plácky a ohniště. Raději zůstáváme na noc tady, v tábořišti bude narváno. Ani nečekáme na 7 hodinu a stavíme stany. Nikdo už tu není, tak je to fuk. Všechno sušíme a vaříme k večeři čočku. Vypadá to v noci zase na déšť. Noc klidná.
Čtvrtek 15.7. – Le Casset – Vallois – 27 km, stoupání 1.032 m, klesání 1.478 m
Scházíme do městečka Le Monetier – Les – Bains. Zastavujeme v první kavárně na kávu a croasant. Dělám na bookingu rezervaci ubytování v hotelu ve Vallois, rodinný pokoj s pěti postelemi za 125 eur. Je tu více obchodů s potravinami a sportovními potřebami. Nakupujeme jídlo na oběd. V intersportu kupuji plynovou kartuši Campingaz za 3 eura, v nabídce jsou kartuše i na hořák Var. Procházíme městečkem, krásně by se tady odpočívalo. Je zde termální venkovní bazén, ten by se zrovna hodil, na koupání v řece je zima. Jenomže nemáme plavky, tak jdeme dál.
Přecházíme most přes řeku La Guisane a stoupáme do kopce do sedla. Kolem nás je spousta lanovek, ti Francouzi si taky umí pěkně zničit přírodu. Jdeme přes lyžařské středisko a je nám z toho pohledu smutno. Dráty na všechny strany až pomalu k vrcholkům.
Přecházíme sedlo Col de Eychauda – 2.425 m.n.m. Scházíme do údolí, lepší se počasí. Všechno kvete, nádherné hory, kam se podíváš. Dneska ještě nepršelo, tak uvidíme, jestli to vydrží.
Sestup do Vallois po silnici je nekonečný. Ve městě zastavujeme v informacích a ptáme se na sněhové podmínky v sedle Martin, kam chceme jít zítra. Dostáváme odpověď, že před pár dny se přes sedlo začalo ze severu chodit, tak je to OK. Je tu ještě varianta jít přes sedlo Martin jižní cestou, na které nebývá tolik sněhu, naštěstí ji nemusíme použít.
Hotel Vallois je hned v centru, dostáváme krásný pokoj. Pereme a sušíme. Naproti jsou potraviny, tak děláme nákup na další dny. Večeříme u nás na hotelu, vypadá to, že se snad jinde ani nevaří. Jídlo je skvělé. Noc krásná.
Pátek 16.7. – Vallois – Refuge du Pre de la Chaumette – 26 km, stoupání 1.614 m, klesání 968 m + 5 km stopem
Snídaně za 12 eur je dost slabá. Je to sice bufet, ale nic moc tu není. Každopádně je to lepší, než vločky. Motáme se po pokoji a ne a ne se vypakovat. Dnes nás čeká nejdelší a nejtěžší etapa. Celkem 10 hodin chůze a převýšení přes 1.700 metrů. Navíc začínáme po silnici. Na poslední chvíli volám do firmy, která zajišťuje odvoz do hor, číslo mi dali na recepci a snažím se objednat auto. Paní moc nemluví anglicky, v každém případě jsme měli volat večer, teď už si dopravu nedomluvíme. Myslím, že to ani nebude levné. Ve sportovním obchodě kupuji plynovou kartuši a můžeme vyrazit.
Procházíme městečko po naší GR 54, po 3,5 km přicházíme k tábořišti Pont Des Places. Jsou zde záchody, studená sprcha a pitná voda. Jestli je to zdarma netuším. Pár stanů tu je a také obytná auta. Přecházíme přes most na hlavní silnici, teď nás čeká nepříjemných 5 km cesty po asfaltu a 350 výškových metrů do kopce. Stopujeme. Za pár minut nám staví manželé s velkým SUV. S Hankou a Kačou nasedáme. Lucii bereme batoh, Marťa už je dávno pryč. Jsou tu hodní lidi. Za chvíli jsme na konci cesty u parkoviště Entre les Aygues ve výšce 1.600 m. Je tu krásný přístřešek se stolem a lavicemi, toaleta a dřez s pitnou vodou. Kolem na trávě se dají asi postavit stany, ale je tu dost rušno. Vaříme kafe a čaj a čekáme na ostatní.
Přecházíme řeku L’Onde a stoupáme nádherným alpským údolím kolem říčky Torrent de la Selle. Sluníčko svítí a jde se nám krásně. Za pasteveckou chatou Cabane du Jas Lacroix si děláme zastávku u řeky. Koupeme se a vaříme oběd, vodu musíme brát z řeky, pod chatou to nebylo možné, protože byly všude ovčí hovna. Nad chatu již ovce nemají přístup. Občas potkáme nějakého turistu, je vidět, že se tu chodí. Zastavuje mne mladý Francouz s otázkou, jestli je sedlo Martin průchozí. Říkám mu co jsem se dozvěděla včera v informacích. Má sebou dalekohled a jde dnes pouze na průzkum, na přechod sedla se vydá až zítra. Mladej chlap a chystá se na to jak na severní pól.
Skutečně nádherná dolina, konečně je krásně, můžeme si na plno užít Alp. Pod sedlem je trochu sněhu, ale není ho mnoho. Cesta je exponovaná a tak chápu, že více sněhu může být problém. V Col de l’Aup Martin – 2.761 m.n.m. jsme odpoledne. Je to nejvyšší bod treku. Teď nás čeká exponovaný asi kilometr dlouhý traverz do dalšího sedla Pas de la cavale 2.735 m.n.m. a dlouhý sestup k chatě Refuge du Pre de la Chaumette ve výšce 1.790 m.n.m. K chatě přicházíme v osm večer totálně unavení. Stavíme si stany, nejsme jediní, je tu celkem asi tak 10 stanů. Správně bychom se měli jít zeptat chataře, ale je nám to teď fuk. Začíná pršet, zalézáme do stanů. Prší jen krátce a opět vylézá na pár chvil sluníčko. Západ slunce je nádherný nedá nám to a vylézáme se kochat. Byl to těžký den, spíme jako zabití.
Sobota 17.7. – Refuge du Pre de la Chaumette – dolina pod Refuge de Vallonpierre – 23 km, stoupání 1.500 m, klesání 1.600 m
Vstáváme po sedmé, nádherné ráno, okolní skály jsou zalité mlhou. Vaříme ovesnou kaši, dávno už nemáme předklíčené vločky, které stačí zalít horkou vodou. Večer musíme vločky namočit ve vodě, ráno povaříme a na závěr do nich vymačkáme z tuby slazené mléko, přihodíme oříšky a sušené ovoce. Je to skutečná lahůdka.
Vycházíme o půl deváté, čeká nás výstup do tří sedel Col de la Valette 2.668 m, Col de Gouiran 2.597 m a Col de Vallonpierre 2.607 m. Mlha se rozplynula, slunce svítí a konečně je skutečně teplo. Potkáváme pár turistů, všichni mají batohy, tak jako my na více dní, jsou to všechno Francouzi. Cizinci jsme tu jen my.
V dolině za druhým sedlem Col de Gouiran nacházíme malinký potůček, vlastně voda teče jen pár metrů od sněhového pole. První voda od rána. Neváháme a vaříme polévku, čaj a kafe. Oběd, odpočinek a sluníčko, co více si přát. Hlavně, že zase neprší.
V mapy.cz je nějaký renonc, už bychom neměli stoupat, ale skutečnost je jiná, lezeme ve vedru do kopce, pot z nás leje. Překračujeme třetí sedlo a scházíme k chatě Vallonpierre ve výšce 2.280 m. Máme toho dost a jsme hladoví. Je sobota a plno lidí, sedáme si k poslednímu volnému stolu. Chvíli trvá, než si můžeme objednat. Výběr na všech horských chatách stejný, k jídlu pouze omeleta a koláče. Objednáváme si obojí. V plese se koupe plno lidí, docela nás to překvapuje, protože v Rakousku je to zakázáno. Nemáme plavky, tak musíme počkat na koupel v řece.
Kolem chaty stojí stany, někteří milovníci ticha si hledají plácky opodál a staví stany, ani nečekají na sedmou hodinu večerní. Nám se tu nelíbí, tak scházíme do doliny až k jakési chatičce, těsně před ní překračujeme po mostě řeku La Séveraisse. Stany stavíme na trávě dále proti proudu řeky. Nechceme, aby na nás bylo z přístřešku vidět, na šňůře visí prádlo, tak tam snad někdo i nocuje.
Další náročný den za náma. Někde jsem četla, že je tento trek nejnáročnější ve Francouzských Alpách, první dny jsme se tomu smáli, ale už nás smích přešel. Každý den hekáme do kopců, je to pořád nahoru a dolu. Trochu mi to tu připomíná Vysoké Tatry, jen je to podstatně vyšší a rozlehlejší. Nejsou zde přechody hřebenů, jako v Rakouských Alpách. Obvykle vede cesta z doliny do kopce do sedla a zase dolů do druhé doliny, další sedlo, další dolina. Nahoru, dolů a pořád do kola.
K večeři vaříme travellunche a spoustu čaje. Chybí nám oheň, jenže to se tu skutečně nesmí.
Neděle 18.7. – dolina pod chatou Vallonpierre – Refuge des Souffles – 23 km, stoupání 1.104 m, klesání 801 m
Hladní scházíme kolem řeky do chaty du Clot – Xavier Blanc. Objednáváme si kávu a koláč, cena celkem 6 eur, to je zatím nejlevnější co jsme kde měli. Většinou chtějí 5 eur za koláč a 2 až 3 eura za kávu.
Procházíme malou osadou Le Bourg, je to jen pár domů, ale u řeky je tábořiště. Vypadá to tu docela klidně na to, že je neděle. Spěcháme do městečka La Chapelle en – Valgaudémar, potřebujeme si dokoupit potraviny. V městečku je obchod a sport, ale je neděle, tak kdo ví, jestli bude vůbec otevřeno. Informace o otvírací době na google mapách většinou nesedí.
Před polednem jsme ve městě, ptáme se místních a ti nás posílají ke campu, naproti jsou potraviny. Prodavač se má už k odchodu a ukazuje nám na prstech, že máme 5 minut. Běháme po obchodě, jako pominutí a hážeme do košíku co nás napadne. Dehydrované jídlo tu nevedou, takže to jsou těstoviny a tuňák a podobně těžké jídlo, taky hodně baget. Jsme hladoví, tak nakupujeme strašně moc jídla, netuším, jak se nám to vejde do batohů. Kupuji plynovou bombu, mají zde pouze náš systém propichovací Campingaz, jiné kartuše nevedou. Sport je v neděli zavřený. Jsme z toho rychlého nákupu zcela vyřízeni.
Přesunujeme se do restaurace. Ve francouzském jídelním lístku se moc nevyznáme, ptáme se číšníka co nám doporučí, naštěstí mluví anglicky, nabízí nám dnešní menu hovězí steaky s hranolkami a salátem. Hanka si jako vždy objednává dětské menu za poloviční cenu, číšník se tomu směje, ale nemá s tím problém. Jídlo je skvělé. Po jídle si objednáváme dezert a kávu. Hanka se domáhá zmrzliny a šťávy, tak jak je to napsané v dětském menu, jenomže jiná číšnice ji to odmítá donést, že přece není dítě a snaží se jí vnutit dezert a kávu, ovšem za peníze. Hanka to odmítá a dožaduje se své zmrzliny a pití. Handrkují se, číšnice francouzsky protestuje, ale Hanka trvá na svém, nakonec to Hanča dostane. Platí polovinu toho co my ostatní a jídla měla skoro stejně jako my, holt umí v tom chodit. V restauracích je jídlo docela drahé, naštěstí v horách na chatách je levněji.
Údolím vede cesta do vesničky Villar – Loubiére, nic tu není. Je odpoledne, nám se nikam nechce, batohy máme strašně těžké, jak jsme byli hladoví, tak jsme si koupili příliš mnoho jídla. Čeká nás cesta do kopce k chatě des Souffles, je to více než 1.000 výškových metrů, slunce nemilosrdně pere. Jedno nám je jasné, až k chatě nedolezeme. Na mapě je vidět, jak se v jednom místě rozšiřují vrstevnice, to je naše jediná šance, kde bychom mohli postavit stany.
Stoupáme pomalu do kopce, leje z nás pot. Tak těžce, jako dnes se nám ještě nešlo, prožíváme si svou malou krizi. Zůstáváme s Hankou pozadu a nekonečně pomalu lezeme do kopce. Žádné místo na stan tu není. Pouštíme si z mobilu muziku a každý sám nakonec k chatě dolezeme. Máme toho dost. Jdu koupit do chaty pití v plechovkách a ptám se chataře, jestli si můžeme někde postavit stany. Podle mapy je jasné, že to půjde jen v okolí chaty. Chatař je moc milý kluk, ukazuje nám celkem rovné místo kus od chaty, už tu stojí přes deset stanů, nenutí nás ani k večeři na chatě. Jsme za to vděční, protože nutně musíme sníst vlastní zásoby, jinak to těžké jídlo potáhneme na zádech další dny.
Myjeme se v potoku, sedí tu mladí kluci a čekají, jestli se vysvlékne i Kača. Když vidí, že se k tomu nemá, tak odchází. Na nás staré baby nejsou zvědaví. Vaříme večeři a okamžitě zalézáme do stanů, venku otravují muchy, lezou po všem. Dnes byl pro nás nejnáročnější den. Jednak těžké batohy a taky bychom nejspíš už potřebovali nějaký odpočinek. Okamžitě usínáme.
Pondělí 19.7. – Refuge des Souffles – Le Désert – en – Valjouifrey – 18 km, stoupání 1.255 m, klesání 1.500 m
Budí nás sluníčko, opět nádherné ráno. Stoupáme do sedla Col de la Yaurze – 2.500 m, včerejší únava je pryč. Není nad to se dobře vyspat. Překrásné scenérie jako v pohádce. Poslední dny dokazují, že jdeme jeden z nejkrásnějších treků Alp.
Za sedlem u prvního potůčku vaříme polévku a čaj. Dnes se výjimečně míjíme s Italama, kteří procházejí část GR 54. Jdou na pohodu, mají dopředu objednané na každou noc ubytování. Vidí, že sušíme stany a ptají se nás, jestli každou noc spíme ve stanu. Přikyvujeme a oni nás obdivují, jsou to milí zdvořilí lidé.
Sestupujeme do údolí. Přichází bouřka a vydatně prší. Všichni oblékáme pláštěny a uháníme do vesničky. Káča mi oznamuje, že dnes chce spát pod střechou, mám si to zařídit, jak chci. Odpoledne jsme konečně ve vesničce Le Désert. Jsme mokří, tak všichni souhlasí s ubytováním pod střechou.
Postupně procházíme celou vesnici, všechno ubytování je obsazené. V turistické ubytovně Gite d’étape des Arias nám nabízejí camp za 5 eur na osobu. Jenže jejich camp je louka kus za domem, kde není vůbec nic. Na toaletu se chodí do ubytovny, v ceně je sprcha a společenská místnost. Říkám jim, že si to rozmyslíme. Platit za louku se nám nechce. Jdeme do jediného baru ve vesnici. Objednáváme si kávu a pití. K jídlu nám nabízí sýrový koláč a zmrzlinu, jinak nic nemají. Sušíme se tu a dobíjíme elektroniku. Zmrzlina je dobrá, to nám momentálně stačí. Večer přestává pršet.
Jdeme se podívat proti proudu řeky La Bonne. Jsme na stejném břehu jako vesnice. Míjíme několik domů a parkoviště. Po asi kilometru přicházíme k hranici s NP oznamuje nám to tabule s informacemi o pravidlech v národním parku s naším oblíbeným symbolem, stany od 7 večera do 9 rána povoleny. Před touto cedulí odbočujeme do práva k řece. V březovém hájku si nacházíme rovinku s mechem, kde stavíme stany. Sotva se stačíme umýt, vyprat a navečeřet, začíná pršet. Tak, tak nám to vyšlo. Pouštíme si film. Usínáme ještě za světla.
Úterý 20.7. – Le Désert – nad Valsenestre – 15 km, stoupání 1.067 m, klesání 864 m
Krásné vlhké ráno. Včera jsme zapomněli venku na stromech veškeré oblečení co jsme vyprali i to co jsme posoudili ještě jako čisté a tudíž se to nepralo. V noci lilo, takže se teď nemáme do čeho obléci. Zůstáváme ve spacím oblečení, balíme stany a letíme zpět do vesničky Le Désert do naší oblíbené kavárny na snídani.
Objednáváme si kávu a croissanty, nemají. Tak jakoukoliv snídani, nemají. Na mou otázku co mají k jídlu dostávám odpověď zmrzlinu. Ach jo, myslela jsem, že jsme ji už včera všechnu snědli, jenže omyl. Objednáváme si tedy každý kafe a zmrzlinu, čekáme víc než hodinu než pan majitel takovou velkou objednávku zvládne. Několikrát ho jdu překontrolovat, jestli na nás nezapomněl, ale kde pak, poctivě dělá na kávovaru kapučino jedno po druhém. Je vidět, že to nedělá moc často, chybí tu kvalifikovaný personál, jako skoro ve všech hospodách co jsme zatím po cestě potkali. V baru mají skříň s potravinami jako jsou špagety, konzervy a oplatky. Velký výběr to ale není. Přirážka proti obchodu je více než 100 %, škoda, že jsme to nevěděli, nemuseli bychom táhnout tolik jídla. Sušíme na protějším plotě mokré oblečení. Než dopijeme kávu a sníme zmrzlinu, tak je prádlo skoro suché.
Le Désert opouštíme pozdě dopoledne, větší díru jsem už dlouho neviděla. Stoupáme do sedla Col de Cóte – Belle – 2.390 m. Svítí sluníčko a je nádherně. Jdeme sami. Grupa Italů a všichni ostatní turisté vyběhli z Le Désert časně ráno. My nikam nespěcháme, stany si můžeme postavit kdekoliv.
Obědváme poslední chleba se sýrem a šunkou, nevaříme, nemáme vodu. Scházíme do údolí nad osadou Valsenestre. Opět prudce z kopce. V údolí ve výšce 1.500 metrů je turistický rozcestník. Odbočujeme u něj do leva a jdeme z kopce směr vesnička Valsenestre, šipka nám ukazuje na bivak cca 1,5 km. K bivaku ani nedojdeme, po 130 metrech od rozcestníku nacházíme po levé straně u cesty lavičku se stolem. Parádní místo. Lavička je zaznačená i v mapy.cz. 50 metrů dál je řeka Le Béranger, ideální místo na nocleh. Koupeme se v řece, svítí sluníčko, tak se opalujeme. Dnes to byl takový polo odpočinkový den. K večeři vaříme kus kus a hovězí konzervu. Stany stavíme hned vedle stolu. Nádherná, klidná noc.
Středa 21.7. – Valsenestre – Refuge de la Muzelle – 18 km, stoupání 1.130 km, klesání 498 m
Ze stanů vylézáme až v 8 hod. Prochází kolem nás naši známí Italové, spali ve vesnici Valsenestre, jsou vymydlení a nasnídaní, mávají na nás.
Máme před sebou krpál do sedla Col de la Muzelle – 2.613 m. Už jsme si na výstupy do sedel a sestupy z nich zvykli. Netaháme moc vody, někdy se najde po cestě malý pramínek, tak vaříme oběd, když voda není, tak moc nejíme a nepijeme, doženeme to v dolině.
Scházíme do údolí k jezeru Lac de la Muzelle. Opět krásný slunečný den, koupeme se v řece. Začíná tu přibývat turistů. Na chatě Refuge de la Muzelle si sedáme ke stolu na terasu s krásnou vyhlídkou na jezero. Objednáváme si omeletu a borůvkový koláč, nic jiného v nabídce není. Obsluhují zde malé děti, tak 10 let, objednávky pomotali, ale snaží se. Dávám jim spropitné 5 eur, ptají se mne anglicky jestli to myslím vážně, to je jediná angličtina, kterou tu slyšíme, jinak mluví francouzsky. Aspoň, že v kuchyni je dospělý chlap.
Na druhé straně jezera jsou skupinky lidí u větrných ohrad z kamení. Evidentně si tu drží fleky na stanování. Nám se to místo zdá příliš na větru. Pokračujeme dál po chodníku GR 54 a asi tak 15 minut od chaty si nacházíme pěknou rovnou louku chráněnou před větrem a hlavně jsme tu sami. Je sice půl šesté večer, ale z chaty na nás není vidět, tak si stavíme stany. Jsme na očích pouze turistům za jezerem, co čekají na 7 večer. Jak vidí, že naše stany stojí, tak někteří okamžitě vztyčují i svoje stany, bez ohledu na to, že je na ně vidět ze všech stran. Asi chtějí spravedlnost, chápu je.
Táboříme ve výšce 2.200 m, je poměrně chladno a pofukuje, na noc se do spacáků oblékáme. V noci se překvapivě oteplí a musíme se zase vysvléci. Noc klidná.
Čtvrtek 22.7. – Refuge de la Muzelle – Le Bourg d’Oisans – 19 km, stoupání 516 m, klesání 1.771 m + 8 km stopem
Dneska máme poslední den na treku. Trochu se těšíme na dobroty ve městě, na druhou stranu se nám z hor nechce. V sedle Col du Yallon – 2.531 m jsme za hodinku. Chvíli tu sedíme a kocháme se, výhled je úchvatný. Běhají kolem nás svišti, evidentně čekají co nám upadne od úst, jenže sami máme málo, navíc je tu cedule zakazující sviště krmit, takže mají smůlu.
Sestup k jezeru Lac Lauvitel ve výšce 1.500 metrů je nekonečný. Začíná být vedro a podle předpovědi bude i nadále. Nakonec jsme docela rádi, že odjíždíme, přece jenom je asi lepší trochu toho deště než takovýto pařák. Do kopce funí turisté pěkně naložení, blíží se víkend a je dobré počasí, myslím, že bude v horách narváno. Někteří vypadají na infarkt, když vidím jak ohromné batohy táhnou, tak je mi jich líto.
Kousek nad jezerem se mne jedna rodinka ptá, jestli ze sedla uvidí jezero, ujišťuji je, že ne. Nedovedu si představit, že by tam dnes vylezli, je to strašná dálka a oni popadají dech pár metrů nad jezerem. Jsem ráda, že jsme nezačali náš trek do protisměru. Tato etapa by nás hodně na začátek proškolila. Jako poslední den a ještě z kopce se to dá.
V jezeře Lac Lauvitel se koupe spousta lidí, vypadá to tu jako na Balatonu. Voda je studená, ale dá se plavat, je to krásný závěr. Sestupujeme davem lidí do vesničky La Danchére. V první zahradní restauraci si objednáváme jídlo a pití. Výběr nulový, jsme rádi, že nám udělají hranolky.
Marťa s Luckou pokračují pěšky do Bourgu, my s holkama scházíme do vesničky Les Escalons na autobus. Nechce se nám jít závěr po asfaltové silnici. Z Les Escalons přecházíme po mostě řeku Le Véneon na hlavní silnici. Autobusová zastávka tu je, ale jízdní řád nikde. Občas projede nějaké auto, tak stopujeme, jenomže jsou to vesměs rodinky na výletě. My jsme 3 s batohama, to bude na dlouho. Je neskutečné vedro. Rozhodujeme, že se přesuneme do stínu, na slunku bychom nevydržely. Blíží se auto, zvedám ruku a zastavuje nám milý pán. Auto je pěkný vrak, ale majitel je gentleman, mluví plyně anglicky a to tu často nevidíme. Odváží nás do centra Le Bourgu, přestože tam ani nejede. Namítáme, že nás může vyhodit na výpadovce, rádi do centra dojdeme pěšky. Pán ale odpoví, že nevysadí 3 dámy někde na předměstí. Moc děkujeme. Opět se potvrzuje, že si člověk musí pouze počkat, než pojede někdo, komu udělá radost, že ho sveze.
Usazujeme se v cukrárně a objednáváme si poháry, máme pocit, že si je zasloužíme. Auto stojí na svém místě, jedeme nakoupit do supermarketu. Už na nás čeká Marťan s Luckou. Stavíme stany ve stejném campu, opět platíme za nás všech pět 56 eur.
K večeři na oslavu dokončení treku si dáváme steak v restauraci ve městě, ale je to horor. Obsluha neví co má dělat, evidentně jsou to všechno studenti brigádníci, neskutečně dlouho trvá než si můžeme objednat, než nám donesou jídlo a než můžeme zaplatit. Restaurace jsou po Covidu otevřené teprve pár dní, jednoznačně všude chybí zkušený personál.
Pátek 23.7.- cesta autem domů
Domů jedeme po stejné trase, takže přes Švýcarsko a Německo. Úmorná cesta, ale dojeli jsme v pořádku. Na dálnici je podstatně více aut než před 14 dny. Není asi špatné vyjíždět v neděli.
Statistika:
– ušli jsme něco přes 200 km
– převýšení 13 km
– na treku jsme byli 11 dní + cesta
– útrata 500 eur / os včetně nafty a dálnic