Koruna Turca

Okruh kolem Turčianské kotliny po hřebenech Malé Fatry, Kremnických vrchov, Vel’ké Fatry a pohoří Žiaru. Délka 234 km. Převýšení 12 km.

28.8. – 5.9.2021 + 16.9. – 19.9.2021 + 4.7. – 8.7.2023

28.8. – 5.9.2021 – 147 km

Sobota 28.8. – Strečno – Malý Kriváň – 17 km, převýšení 1.500 m 

Parkujeme ve Strečnu u informačního centra naproti kostela. Je tu bankomat a kamery, vypadá to tu bezpečně. Přebalujeme batohy a v jedenáct vyrážíme. Po lávce přecházíme Váh. Jdeme po červené E3. Sluníčko svítí, je krásný den. 

Po necelé hodince odbočujeme na zříceninu Starý hrad. Děláme si malou zastávku, u stanoviště cyklo závodu, kupujeme pivo a prolézáme hrad. Batohy máme těžký, je špatná předpověď, tak máme hodně oblečení. 

Od hradu už pouze stoupáme a to hodně. Vstupujeme do Malé Fatry a těšíme se na místní přírodu. Lezeme do kopce po hřebínku, máme kouzelné výhledy na Váh a celé údolí. 

Na chatě pod Suchým 1.070 m jsme po druhé hodině. Dáváme si halušky, začíná pršet, nespěcháme, pak kafe a čaj. Konečně neprší, tak pokračujeme do kopce, vystupujeme z lesa a ocitáme se na hřebenech. Neskutečná krása. Miluju slovenský hory. 

Stoupáme na Suchý 1.468 m, přecházíme Biele skaly, Stratenec a nakonec Malý Kriváň. Nádherné výhledy na hory široko daleko. Sluníčko pomalu zapadá, nabíráme vodu v prameni pod Malým Kriváněm. Noc trávíme na malé rovince na hřebeni ve výšce 1.420 m, 200 metrů od pramene zpět k Malému Kriváni. 

Stmívá se, je tu neskutečně krásně. Ticho, jen já a Hanka. Čaj vaříme v předsíňce stanu. Večeříme makové buchty. Byl to nádherný den. 

Neděle 29.8. – Malý Kriváň – Podšíp – 27 km, převýšení nahoru 1.075 m

Celou noc foukalo a bylo chladno. Jsem ráda, že jsme si vzaly teplé spacáky. Pod námi troubili jeleni, říje v srpnu? Hlavně, že tu nejsou medvědi. Nezapomenutelná noc na hřebeni hor. 

Ráno prší a je mlha. Vycházíme v devět a jako mávnutím kouzelného proutku pršet přestává. Mlha se postupně rozplynula. Je chladno, ale krásně.

Po desáté vylézáme na nejvyšší horu Malé Fatry Velký Kriváň – 1.709 m. Překrásný výhled. Sbíháme k lanovce do bufetu. Rozkramujeme se u stolu se zástrčkou, dobíjíme mobily a dáváme si předčasný oběd, venku lehce prší.

Je aprílové počasí, slunce se střídá s mlhou a mraky. Kupodivu přestává pršet. Přecházíme prázdným hřebenem Malé Fatry přes Chleb – 1646 m, Poludňový Gruň – 1460 m. Na Stoh se nám nechce lézt, tak ho obcházíme po žluté. Pěkně nás ta lenost vytrestala. Brodíme se blátem po kotníky. 

V sedle Medziholie se loučíme s fatranskou hřebenovkou. Sestupujeme dolinou kolem potoku Bystrička po zelené. Stezka je málo prošlapaná, míjíme medvědí hovno, pelášíme dolů do lesa. Napojujeme se na zpevněnou cestu a po ní sestupujeme na hlavní silnici k řece Oravě. Bohužel musíme projít po rušné komunikaci přes kilometr k železniční stanici Kralovany zastávka. Zde začíná žlutá značka, po lávce překračujeme Oravu, je to docela zážitek, skoro jako po lanovém mostě v Himálajích. 

Někde tu je bývalý dětský tábor, máme v úmyslu zde přenocovat, jenomže to tu vypadá depresivně, chatky se rozpadají, vše postupně pohlcuje les. Půl sedmé večer a nikam se nám už nechce, nakonec ale dolezeme do malé dřevěné osady Podšíp ve výšce 750 m. Několik opuštěných malých dřevěnic. Nikde ani živáčka. Po cestičce nad osadou pár desítek metrů je pramen vody. 

Stan stavíme na rovince pod kaštanem blízko jedné chajdy. Na louce je ohniště s lavicemi. Rozděláváme oheň a opékáme klobásy. Nádherný večer, konečně sedíme u ohně. Déšť nás zahání do stanu. Chvíli diskutujeme o možnosti pověsit jídlo na strom, medvědi by tu klidně mohli být. Jenomže strom je nad naším stanem a navíc prší, tak se k ničemu nemáme. 

Usínáme a divně to ve stanu šustí, rozsvěcuji čelovku a ejhle, ve stanu nám běhá myš. Otvíráme oba vchody a snad se nám ji podařilo vyhnat. Láká ji půl klobásy a kousek špeku. Ven nás teď nic nedostane, je tma tmoucí. Vyhazuji klobásu se slaninou co nejdále od stanu a zavíráme zipy. Neuplyne ani půl hodina a klobásu si s rachotem něco vyzvedlo, myši to teda nebyly. To zas bude noc! 

Pondělí 30.8. – Podšíp – Turčianské Teplice – 8 km

Celou noc leje a leje. Nad ránem máme další akci „divoké zvíře“. Probíhá nám za hlavou myš, prokousala se vnitřním stanem a šňupe nám kolem jídla. Zase ji vyháníme a hážeme po ní zbytek chleba. Pořád je to lepší, než medvěd ve stanu. Kontrolujeme předpověď počasí, má pršet celé dva dny a to fest. Vaříme si v předsíni kafe a čaj a snídáme tyčinku.

Balíme promočený stan a jdeme v dešti po zelené, dolů do Stankovan. 

Sedáme na vlak, jedeme do Turčianských Teplic. Obcházíme lázeňské hotely, všude je plno. Jsme celé od bláta a vypadáme jak bezdomovci. 

Ubytování si domlouváme v Penzionu Frizzante za 59 euro pro dvě osoby se snídaní. Bydlíme hned naproti Aquaparku. Dnes si děláme odpočinkový den. 

Úterý 31.8. – Turčianské Teplice – Lubochňa – 7 km

Dopoledne trávíme v aquaparku, pak návštěva rodného domu Mikuláše Galandy, místního malíře a básníka z počátku 20. století. 

Turčianské Teplice opouštíme ve tři odpoledne vlakem. Vracíme se pod Velkou Fatru, vystupujeme v Lubochni, kde začíná Velkofatranská magistrála. 

Předpověď počasí je na dnešní noc stále dost hrozná. Končíme v penzionu Astoria. Platíme za noc se snídaní za dvě osoby 52 euro. Dostáváme krásný pokojíček. Nakupujeme jídlo do hor na čtyři dny a chystáme se zítra ráno vyrazit na Velkou Fatru. Lepením na karimatku opravujeme stan. Samolepící latou přelepujeme prokousanou díru, žádné další myši ve stanu nechceme. Musíme vylepšit strategii skladování jídla.

Lázně jsou fajn, ale hory už volají. Hustě leje, teď bych fakt nechtěla být venku ve stanu. Náš odlehčený stan Big Agnes na toto počasí není stavěný. Do rána má spadnout 30 mm srážek. Myslím, že jsme se dobře rozhodly. Z okna penzionu ten liják nevypadá tak úděsně.

Středa 1.9.  – Lubochňa – Chládkové – 19 km, převýšení 1.600 m

Po snídani opouštíme Lubochňu. Stoupáme po červené značce Velkofatranskou magistrálou. Jdeme hustým listnatým lesem, příroda je od nočních dešťů nasáklá vodou. Netrvá dlouho a ztrácíme značku, naše pěšina sleduje hranici PR Korbelka. Nechce se nám vracet na magistrálu, tak pokračujeme přímo na hřeben. U cestičky stojí opuštěná lovecká chata. Na verandě si vaříme polévku a kafe. V podkroví by se dalo přespat, ale je tu plno myší. V každém případě na noc je brzo.

Za chvíli jsme na hřebeni, zpět na červené značce, trochu jsme si to nechtěně zkrátily, ale převýšení nám bohužel zůstalo. Převažují zde smíšené lesy – buky, jedle a smrky. Zatažená obloha a žádné teplo teda není. Pokračujeme po hřebeni nahoru, dolu. 

V Lubochňanském sedle – 750 m vaříme čaj. Kousek od sedla je pramen vody. První čaj omylem převrhneme, tak vaříme druhý. Přecházíme Vyšné Rudno 1.056 m a sestupujeme do sedla Prislop 950 m. Pod sedlem je koliba, z dálky vypadá docela dobře. Je příliš brzy, tak lezeme do kopce Chládkové 1.240 m. Překrásné rozhledy. Sestupujeme na paseku, kousek pod cestou je pramen vody. Moc se nám to tu nelíbí, ale je šest hodin, zůstaneme tedy zde. 

Vaříme na pasece čočku s chlebem. Balíme jídlo do igelitek a věšíme na strom. Nikdy jsme to nedělaly a dost se nasmějeme. Tašky jsou na stromě a vydrží tam přesně 5 minut, provaz se přetrhl a tašky jsou na zemi. Takže znovu, Hanka leze na strom a umisťuje tašky na větev, výška je tak akorát, aby si to medvěd pohodlně sundal. Vypadá to tak komicky, že se smíchy nemohu udržet. Nejsem schopná Hance nijak pomoct, dusí mne záchvaty smíchu. Uvidíme co nám z toho jídla ráno zbyde. 

Stan stavíme na kraji paseky u lesa. Je zima, hned lezeme dovnitř, oheň dnes nebude. Pouštíme si Sedmilhářky. Troubí jeleni a je to blíž než první noc. Od jídla na stromě je slyšet rachot, netušíme co se tam děje, ale ze stanu nás nikdo nedostane.

Čtvrtek 2.9. – Chládkové – Chata pod Borišovom – 21 km, převýšení 1.300 m

Celou noc troubili jeleni, jinak byl docela klid. Jídlo jsme našly na stromě, medvěd nepřišel. Po hlubším prozkoumání, nacházíme rozkousaný sáček se sušeným ovocem, byl to jen zbytek, tak nás to nemrzí. Do jídla nám vlezla myš, budeme to muset vylepšit. 

Stále je zataženo a vlhko, slibované pěkné počasí nikde. Nejprve vylezeme na Klak 1394 m, abychom z něj zase slezly. Hřebenová cesta kopíruje skutečně každý hrbol. Pořád je to nahoru a dolu. Asi tudy moc lidí nechodí, cesta je zarostlá, stromy popadané přes stezku. 

Svrčnické sedlo je místem s povoleným bivakem, stan by tu postavit šel, ale suché smrky kolem k tomu nelákají. Studánka je 5 minut od cesty. Pár minut dál po červené značce se mi přímo na cestě líbí místa na stan víc. 

Pod Jarabinou Hanka zjišťuje, že zapomněla karimatku ze zad batohu 2,5 km zpět po cestě. Běží pro ní. Přecházím kopec Jarabiná 1.313 m a po deseti minutách zastavuji u značené odbočky ke studánce. Jdu pro vodu tři minuty a vracím se na cestu, stanovat se tu nedá, ale vařit ano. Kuchtím si kávičku, pak těstoviny s tuňákem k obědu. Hanka je za čtyřicet minut i s karimatkou u mne. Obchází nás jelen a troubí, nejdřív je to super, takto na živo, ale čím je blíž, tím je nám méně do smíchu. Rychle balíme a mizíme. Bereme si vodu sebou, až na Chatu pod Borišovom jiná nebude.

Od včerejšího rána jsme nepotkaly živáčka. Cesta se vlní po hřebeni, úzká stezka, jde se moc hezky. Romantická pustina. Boty máme mokré už druhý den, kdo ví kdy uschnou. Na Malém Lysci 1.297 m je moc krásné místo na spaní s výhledem. Jen si sem musí člověk donést vodu. 

Přecházíme Javorinu 1.328 m a sestupujeme do údolí. Konečně jsme vyšly z lesa, máme úchvatný pohled na paseky a kopce Velké Fatry. Krajina jako z pohádky. 

Na Chatě pod Borišovom 1.300 m jsme v šest večer. Domlouváme si nocleh, večeři a snídani. Platím 32 euro za osobu. Chata je to jednoduchá, suché záchody, bez sprchy, jen studená voda. Na pokoji je nás šest. Skoro bych rači do stanu, ale jídlo se hodí, už ho moc nemáme. Snad nebudou kluci chrápat. 

Pátek 3.9. – Chata pod Borišovom – Priečny vrch – 25 km, převýšení 1.114 m

Nikdo nechrápal, ale celou noc jsme byly vzhůru. Kluk co ležel na posteli nade mnou pořád kramařil, honil myši, chodil na záchod, budíka měl na šest, přitom snídaně byla na osm. Měly jsme spát ve stanu. Snídaně hladná, dva mini párečky a čaj. Opouštíme chatu jako první, moc nás to tu nezaujalo. 

Stoupáme pěkně do kopce na holý hřeben bez lesů. Na vrcholu Ploské 1.535 m si vaříme čaj, kafe a zaháníme hlad sušenkama. Jsou tu nádherné rozhledy na okolní hory, Slovensko je překrásné, kopce, kam se podíváš. Začínáme potkávat turisty, je to změna po dvou dnech samoty v lesích. Za Ploskou je na cestě šipka ke studánce, směřuje k dřevěné chatce, myslím že by se tu někde v okolí dalo pěkně přenocovat.

Evidentně jsme na hlavním hřebeni Velké Fatry. Atraktivní kopce a skvělé výhledy. Přecházíme nejvyšší vrchol Velké Fatry Ostredok – 1.596 m.  Na Krížne – 1574 m se odpojujeme od Velkofatranské magistrály a pokračujeme po Cestě hrdinov SNP. 

Letíme po hřebeni a těšíme se na Hotel Králova studňa – 1.250 m. Ve dvě jsme tu a objednáváme si sýr s bramborami a palačinkami, nemůžeme se dojíst, tady se nám líbí. Milá obsluha a dobře vaří. Nocleh v turistické části stojí 14 euro, škoda že nám to sem nevyšlo na noc. Nabíráme si vodu každá 2,5 litru. Podle mapy je voda až u Kordického sedla na útulni Cabanka, tam dojdeme zítra. Batohy zase ztěžkly.

Opouštíme hotel, čeká nás několik kilometrů po zpevněné cestě, moc se nám to nelíbí. Davy zmizely, zase jsme na trase sami. Do sedla Malý Štůrec nám to trvá něco přes dvě hoďky. Přecházíme hlavní silnici, je tu parkoviště a odpadkové koše. Jezdí sem motorky, nahoru a dolů a pořád dokola, strašný kravál. Mizíme, jak nejrychleji to jde. Brzy si budeme muset najít místo na stan, blíží se tma. 

Lesy jsou tu bukové, nikde žádná rovina, pořád do kopečka a z kopečka. Jediné rovné místo nacházíme za Priečnym vrchem – 1.048 m. Musíme si vyčistit plácek pro stan od větví a trochu si ho srovnat, ale jinak je to krásné místo. Jsme na malém hřebínku, vidíme do všech stran. Stavíme stan a rozděláváme oheň. K večeři vaříme poslední čočku, zbylé jídlo věšíme na strom. Přichází nám zpráva od kamaráda, že ve středu blízko Banské Bystrice zaútočil v ovocném sadě medvěd na nějakou paní a těžce ji zranil. Je fakt, že jsme zrovna ve středu viděly nad námi letět vrtulník. Tak tohle jsme těsně před spaním vědět nepotřebovaly. Banská Bystrica je od nás kousek. Ach jo. Doufám, že bude paní v pořádku.

V noci je tu živo. Hanka spí jak dřevo, já poslouchám zvuky lesa. V dáli troubí jelen. Nějaké zvíře obchází náš stan, netuším co to je, ale na klidu mi to nepřidá. Usínám až po půlnoci.

Sobota 4.9. – Priečny vrch – Kremnica – Turčianské Teplice – 23 km, převýšení 821 m

Nádherné ráno. Jídlo zůstalo na stromech nedotknuté. Snídáme kaši z vloček a pomalu balíme. 

Bukovým lesem stoupáme do sedla Turecká cesta, tady by se taky dal postavit stan, ale přímo na lesní cestě. Postupně lezeme na druhý nejvyšší vrchol Kremnických vrchov Svrčinník – 1.313 m. Konečně výhled a taky pěkné místo na stan. Jenomže sem bychom už včera nedolezly. Roste zde borůvčí a pro změnu i s několika borůvky. Celou Velkou Fatru jsme žádné borůvky na keřích neviděly, nezralé, zralé, přezrálé, prostě nic. Co žerou medvědi?

Sedlo Flochovej – 1.300 m a Handel 1.250 m procházíme bez zastávky. Na naší cestě je pěkně otisknutá medvědí tlapa, přední a zadní. Zadní je rozmáznutá, jako by to medvědovi uklouzlo a vytvořilo hranatou stopu s několika rýhami, přesně takové uklouznuté stopy potkáváme na Velké Fatře každý den několik. Uklidňovaly jsme se, že to určitě není od medvědů, že šel před námi turista v blbých botech, teď už ale nemůže být pochyb. Medvědi všude kolem nás. 

Došla nám voda, spěcháme do Kordického sedla, sedlo nic moc není, ale je tu odbočka k chatě Cabanka asi tak 400 metrů. Chata je otevřená dveřmi zezadu, je to tu docela přijatelné, krb, na patře prostor pro spaní, určitě tu budou myši. V dešti by to bylo super a medvědi se sem taky nedostanou. U chaty je pramen, teče tak tak a to je po deštích. Je zde také dřevěný přístřešek, ten se mi líbí nejvíce, ale to medvědí hovno před chatou už méně. Vaříme si k obědu polévku a čaj, na kafe už nám nevyjde plyn. Pořád se rozhlížíme, jestli na nás nevyskočí medvěd. Jsme na cyklostezce, profrčí kolem nás několik cyklistů, jinak jsme tu sami.

Do rekreačního centra Skalka přicházíme po druhé. Sedáme do restaurace, musíme ukázat platné očkování. Objednáváme řízek a dobíjíme elektroniku. Na Skalce je živo, spoustu lidí, je tu nějaká ferata, místní atrakce. 

Do Kremnice si volíme žlutou turistickou cestu, je pěkně zarostlá, moc lidí tudy nechodí, scházíme na silnici a chvíli jdeme po otravném asfaltu. Jede audina, zvedáme palec, auto nás mine, ale nakonec zastaví, dobíháme a vezeme se čtyři kilometry do Kremnice. Hodní lidi, od středy jsme se pořádně nemyly. 

Procházíme Kremnici, krásné město, funkční mincovna s muzeem je zavřená, škoda. Po kávě a zákusku jdeme na stopa. Máváme na auta asi deset minut, když nám staví gentleman. Odváží nás do Turčianských Teplic téměř až k našemu penzionu Frizzante. Jsme unavené, padáme do postelí. V noci se nám zdá o medvědech. 

Neděle 5.9. – Turčianské Teplice – přesun domů

Ráno jdeme na termální bazén si zaplavat, je to nejlepší vodní svět s léčivou vodou co znám. Ve 12:20 nám jede vlak do Strečna. Auto nacházíme, tak jak jsme ho před týdnem zanechaly.

Na dokončení Koruny Turca se budeme muset vrátit, chybí nám deštivé dny, kdy jsme trek přerušily a povalovaly se v lázních. Zůstává nám ještě skoro 100 km a 4.000 metrů převýšení. Doufám, že se nám podaří vrátit ještě letos a Korunu Turca dokončit.

16.9. – 19.9.2021 – 76 km

Čtvrtek 16.9. – Kremnické Bane – Kaktus Maják – 14 km, převýšení 350 m

Den začínáme levou nohou. Vyjíždíme dodávkou ze dvora a urveme zrcátko. Když se daří, tak se daří. Rychle do servisu, ale oprava bude až na druhý den. Nezbývá nám, než se v pěti lidech vměstnat do osobního auta. My s Hankou máme jen batohy, ale můj syn Honza s kamarády mají plno krámů, jedou lozit na skály Harmanec. Dělají si menší zajížďku a vysazují nás s Hankou v Kremnických Baních. Pro nás je to pohodlné, těžko bychom se sem dostávaly veřejnou dopravou. Trek jsme přerušily před pár dny v Kremnici, což je odsud kousíček.

Zůstáváme s Hankou sami. Jdeme po červené značce cestou SNP, na pár dní se jí budeme držet. V Kunešově jsme doufaly v otevřenou restauraci, ale máme smůlu, otevírají až v 16 hodin. U stolu před hospodou se snažíme sníst co nejvíce jídla a vypít vše co nemáme kam dát. Batohy nejdou skoro zavřít a to jdeme jen na pár dní. Nechápu to, asi se nikdy nepoučíme. Z Kunešova jdeme do hor již nezpevněnou cestou.

Další zastávku děláme u Medvědí studánky a vaříme si kávičku. Jsme v temném lese, nikde nikdo. Přichází houbař a straší nás historkami o medvědech, zrovna tohohle chlapíka nám byl čert dlužen. Nabízíme mu kafe, ale to nepije, vytahuje z batohu pivo. Stoupáme přes sedlo pod Vysokou na pustý hřeben. Hlasitě hulákáme, snad to pomůže, stopy medvědů jsou občas i na naší cestě. Jdeme pěkně po hřebínku, krásně se pěšinka klikatí, moc se nám tu líbí. Přecházíme postupně Vysokou – 942 m, Gulatý vrch – 910 m a Kozie chrbty – 875 m.

Měly jsme v plánu dnes narafat kilometry a dojít nejlépe k lovecké chatě Štyri chotáre, jenomže to je 25 km a s tím naším pozdním odjezdem, to nevypadá reálně. Asi 1,5 km za Koziemi chrbty nacházíme pěknou chatu Kaktus Maják s ještě hezčí verandou. Chata je pod vrchem Konská a je zavřená, ale veranda s lavicí je ze všech stran otevřená. Kolem chaty je velká paseka, chvíli vedeme dilema, jestli jít dál nebo zůstat, je teprve půl šesté, ale nakonec zůstáváme. Přece cesta je cílem a hlavně nechceme nocovat v lese, bojíme se medvědů. Problém je, že nemáme moc vody, snažíme se ji najít v okolí chaty, bohužel neúspěšně. No nic, snídat budeme holt někde jinde.

Před chatou stavíme na trávníčku stan. K večeři na ohni opékáme lunch meat. Poslední povinnost dnešního dne je pověsit jídlo na strom. Jídla je strašně moc, tak vyndávám věci z batohu a věšíme na strom celý můj batoh se vším proviantem. Tentokráte máme nový polyesterový provaz 15 m dlouhý. Konec provazu přivazuji na klacek a tím se snažím přehodit silnou větev na borovici. Pokusů dělám několik, buď hodím nízko, nebo si přišlápnu provaz, moc se mi nedaří. Vrchol je, když se klacek zasekne ve větvích, nezbývá mi nic jiného, než vylézt na strom a vše uvolnit. Nakonec se mi podaří vybranou větev přehodit a s Hančinou pomocí batoh s jídlem vytáhneme do výšky asi pěti metrů s tím, že ještě mezi batohem a větví zůstává metr šňůry, tak aby nemohli myši sešplhat. Jestli myši šplhají nebo skáčou netušíme. Takhle profi pověšené jídlo jsme ještě neměly, jsme na sebe náležitě hrdé, škoda že tu nikdo není komu bychom se pochlubily.

U ohně sedíme dlouho do noci, nebe je plné hvězd, pro tyto chvíle stojí za to se táhnout horama s těžkým batohem. Kontrolujeme předpověď počasí, v pět ráno má začít pršet, to je asi nějaká blbost.

Pátek 17.9. – Kaktus Maják – Žiare – 21 km, převýšení 484 m

Ve dvě ráno začíná vydatně pršet. Přemýšlím co asi tak dělá můj batoh na stromě. Nijak jsme ho proti vodě nezabezpečily, zase takoví profíci nejsme. Nad ránem spadne na terase pet láhev s vodou a hrnek, který na ní byl nasazený dělá při dopadu na kachličky pěkný kravál. Co za zvíře mohlo láhev shodit? Kdo ví, ven nejdu ani za nic.

Ráno je zatažené, mlha a stále lije. Přesouváme se na terasu a nechápeme, proč jsme nepřespaly tady pod střechou. Nemusely jsme mít totálně promočený stan. Jednu radost nám déšť dělá, můžeme si uvařit snídani. Vodu do hrnce chytáme z okapu ze střechy. Odvazujeme a spouštíme z borovice batoh, žádné zvíře se nám do jídla nedostalo, ale batoh je celý promočený, pořád máme co vylepšovat.

Vycházíme po desáté, prší již jen mírně. Po chvíli jsme na Bralové skále – 826 m, je tu ohniště s jakýmsi tábořištěm, žádný přístřešek ani voda či stůl. Scházíme po louce do sedla Sklenianske lúky, ztratily jsme značku, není to ale žádný problém, protože je celkem jasné kudy cesta povede dál. Křižujeme modrou turistickou značku, pod námi leží vesnička Sklené. My pokračujeme dál do kopce, kolem pastvin přes Huňovské lúky. Naštěstí už neprší, boty jsou pěkně promočené, jsem zvědavá jestli dneska uschnou. Žádné velké teplo není. 

Zastávku na oběd si děláme na Jalovských lazech – 850 m. Stojí tu pár chatek s pěknými verandami, několik ohnišť a stolků. Nikde nikdo. Rozkládáme se na verandě jedné chaty, vaříme oběd a sušíme stan a spacáky. Sluníčko se dere mezi mraky v pravý čas. Pramen vody je kousek pod námi, zaznačen v mapy.cz. Daří se nám vše usušit, což je paráda, protože dneska budeme rozhodně spát zase ve stanu, jiná možnost po cestě není. 

Odpoledne přicházíme k lovecké chatě Štyri chotáre – 720 m. Sedí tu dva kluci s batohama, zdravíme se. Chata nemá žádnou verandu a je zamčená. Voda by měla být kousek pod chatou. Trávník je pěkný, stan by se tu postavit dal, ohniště a kláda na sednutí, jinak nic. Je celkem brzy, jdeme dál listnatými lesy. 

Míjí nás lesácké auto a zastavuje. Chlapi se ptají kam jdeme a jestli jdeme SNP. Vypráví nám historku, že kousek od tud jejich kamarád zastřelil včera přes den medvědici, nevěříme jim ani slovo, tak nám ukazují fotku v mobilu. Medvědice měla tři mladé, lovci se ji podařilo 3 x zahnat, ale stále se vracela. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než se bránit, střílel prý ze 40 cm. Přijela policie a celý incident vyšetřovala, medvědi jsou chránění, tak je docela průšvih tuto velkou šelmu zabít. Máme s Hankou oči jak tenisáky. Jako tady si teď budeme hledat místo na stan? Ptáme se lovců, kde se tu dá bezpečně přespat. Radí nám loveckou chatu půl kilometru před rozcestím Žiare. O chatě nic nevíme, ale v mapě máme zakreslený pramen a chata je údajně u pramene. Půl kilometru před lesní chatou mají lovci ještě jinou chatu a momentálně je tam nějaká lovecká párty, či co. Máme se určitě u nich zastavit na víno. No tak na to jsme celé žhavé.

Přicházíme k lovecké chatě před rozcestím Žiare, zrovna se chystají k odjezdu další lovci. Ptáme se jich, jestli si u chaty můžeme postavit stan. Souhlasí, stanuje se tu často, většinou lidi co jdou cestu SNP. Chata je zamčená, má otevřenou úzkou verandu a před chatou je pěkný přístřešek se dvěma stoly a lavicemi. Ptáme se jich na údajnou historku o zastřelené medvědici a oni nám ji potvrzují. Lesy jsou tu podle nich plné medvědů, vlků, jelenů, lišek a spoustu další zvěře. Tak to už víme. Na co jezdit na safari do Afriky. Největší divočina, jakou si umím představit je na Slovensku. Nemáme se prý bát, k chatě medvěd ještě nikdy nepřišel. Jenže všechno je jednou po prvé. Zůstáváme sami, stavíme stan, rozděláváme oheň a vaříme večeři. Přichází ti dva kluci, co jsme je potkali u chaty Štyri chotáre. Ptají se nás, jestli tu s námi mohou přenocovat. Jasně, jsme nadšené, že tu nebudeme sami. Kluci bydlí v Prešově a právě jsou 17. den na cestě z Dukly do Bratislavy. Je to na nich vidět. Kecáme u ohně, vyptávám se jich na některé podrobnosti z cesty SNP od Nízkých Tater, tento úsek mne ještě čeká. Přesně takové kámoše jsme si na noc přály.

Ve stanu si pouštíme před spaním další díl Sedmilhářek. Slyšíme přijíždět auto, vystupuje z něj jeden z lesáků co jsme potkaly v podvečer. Volá na nás, těžko můžeme předstírat, že už spíme, když nám ve stanu jede film. Otevíráme zip co se jako děje. Hned nás bombarduje otázkami, proč jsme se nestavily a že pro nás přijel a odveze nás na chatu popít víno. Hledíme na něj, jako na zjevení. Odmítáme, že už skoro spíme a nikam rozhodně nejdeme. Naši kamarádi sedí pár metrů od nás u svého stanu a pozorují co bude. Lovci nezbývá nic jiného, než to vzdát a odjíždí. Jsme strašně rádi, že tu kluci jsou. Já to říkám pořád, že se v přírodě musíš bát jen lidí.    

Sobota 18.9. – Žiar – Fačkovské sedlo – 25 km, převýšení 1.500 m

Všechna zvěř v lese jakoby věděla, že je pátek a právě začála lovecká sezóna. Do dvou do rána bylo naprosté ticho. Pak to nejspíš lovci zabalili a v lese se začaly dít věci. Jeleni troubili jeden přes druhého. U stanu zavyl vlk nebo jinak nevím co to bylo. V korunách stromů byl strašný kravál, přísahala bych na to, že to byl hejkal. Shrnuto, vůbec jsme se nevyspaly. 

Kluci jsou strašně rychlí, namazali si na chleba paštiku, zapili studenou vodou a vycházejí. Je špatná předpověď, chtějí dojít až do Čičman. Když kluci, tak my taky. Snad poprvé vycházíme po osmé hodině. Zase má pršet. Voláme do hotelu Klak na Fačkovském sedle a objednáváme si na dnešní noc pokoj za 30 euro v turistické části. Pokud stihneme dojít před šestou večer, můžeme si objednat v kolibě večeři, v sedm se zavírá. To je motivace. 

Lezeme do kopce k zaniklé obci Hadviga. Ztrácíme se, pěkně leje. Trvá nám více než hodinu, než se zase potkáme. Jsem strašně ráda, když Hanku vidím, skoro běží. Medvědi jsou tady všude někde kolem nás, nechci tu být sama. Z lesa se ozývají zvuky, teď jsme hrdinky a děláme, že se nebojíme. Určitě ne nějakého seno žrouta jako je jelen. Když nás jeden sleduje a pořád se přibližuje a agresivně frká a vyhrožuje, tak na něj hulákám ať jde do prd…, že teď jsme tady my a ať si na nás dá pozor. Kupodivu to zabírá a jelen si jde po svých.

Vodu nacházíme kousek za posedem Húštinka, teče strašně pomalu, ale je pramenitá. Prší, oběd si vaříme na posedu. Obkličuje nás zase jeden otravný jelen a naštvaně troubí, nevím proč, ale vadíme mu. Jde za námi ještě několik kilometrů, než nám dá pokoj.

Na Vríckém sedle docházíme jednoho borce co jde SNP, má skládací stoličku a právě na ní odpočívá. Batoh má podstatně větší než jsou ty naše. Jde na noc do hotelu Klak, tak jako my. Stoupá nám sebevědomí, protože jsme ještě nikoho nedošly. Jenomže borec má už za sebou přes 30 km a do Fačkovského sedla nám zbývá 8 km. Spal ve Skleném v penzionu a brzo ráno vyrazil. Sebevědomí nám zase rázem klesá. Sklenné není zase tak daleko od místa, kde jsme ve čtvrtek začaly. Borec je holt jiná liga. Bojí se spát v lese, tak chodí dlouhé úseky od penzionu k penzionu. My ty vzdálenosti neujdeme, tak nám nic jiného než stan v lese nezbývá. Vyptává se nás na medvědy, není co říci, žádného jsme neviděly ani neslyšely.

Skoro celé odpoledne leje. Do koliby dorazíme pět minut po šesté s vytřeštěnýma očima, jsme si jisté, že nám už neuvaří. Personál je naštěstí milý, tak si můžeme objednat k večeři řízky. V hotelu jsme skoro sami s naším známým rychlo chodcem. Domlouvá si s recepčním, že jestli mu neuschne oblečení zůstane tu dvě noci. Ptá se nás, jestli tu taky budeme dokud nám věci neuschnou. Přijde mi to legrační, ujišťuji ho, že pokud bude zítra pršet, tak je jedno jestli bude mít suché oblečení a pokud bude hezky, tak mu hadry na těle brzo uschnou, ale trvá na svých dvou nocích. Pokud to takto dělá pořád, tak je dobrej, že už došel až sem, myslím že už má skoro 3/4 cesty SNP za sebou.

Pouštíme si v televizi kriminálku, usínáme skoro okamžitě.

Neděle 19.9. – Fačkovské sedlo – Vričanské sedlo – Vrícko – 16 km

V noci je skutečně škaredě. Ráno chvíli přemýšlíme, že v té mlze a větru nikam nepůjdeme a zavoláme Honzovi, aby nás tu naložil. Jenomže když si představíme, že se sem budeme vracet a na ten kopec stejně příště polezeme, tak přece jen klušeme na Klak. Za jeden a půl hodiny jsme na vrcholu ve výšce 1.352 m, zdolaly jsme 550 výškových metrů jako nic. To ten včerejší řízek. Počasí se vylepšuje a vylézá i sluníčko. Překvapivě je na Klaku docela dost lidí.

Na Ostré skale – 1.220 m jsme už sami. Naším směrem s námi nepokračuje nikdo, opět pusté zarostlé cesty. Na Vríčanském sedle – 950 m opouštíme hřebenovku a scházíme do vsi Vrícko – 590 m. Vesnička je malá, žádná hospoda, tady čekat na Honzu nebudeme. Autobus sem v neděli nejezdí, zkoušíme stopovat ty dvě auta co kolem nás projely. Nikdo nestaví. Ze dvora vyjíždí auto a než stačí pán zavřít vrata, podaří se nám k nim doběhnout. Ptáme se, jestli by nás nesvezli do sousední vesnice Kláštora pod Znievom, kde je hospoda. Pánové jedou jen za ves na houby, ale jsou strašně hodní a do Kláštera nás odvezou. Vysazují nás u restaurace Znievsky dvor. Moc jim děkujeme, pěšky bychom sem šly dvě hodiny. Posílám Honzovi zprávu, kde nás najdou. Objednáváme si řízky, koláče, kávu, spoustu jídla a pití. Ceny jsou tu lidové.

Ani tentokrát se nám Korunu Turca nepodařilo dokončit, ale neskutečně jsme si to užily. Krásné večery u ohně budeme mít v srdcích ještě dlouho. Ve snech nás budou strašit medvědi, vlci a jeleni. Už teď se těšíme na další pokračování. Strečno se blíží.

4.7. – 8.7.2023 – Vrícko – Strečno – 88 km

4.7.2023 úterý – Vrícko – Vrícke sedlo – 4 km, převýšení nahoru 314 m

Je na čase vrátit se na Korunu Turca. Káča jede autem do Bánske Bystrice, ideální příležitost. Vysazuje nás o půl sedmé večer v malé vesničce Vrícko, kde jsme před dvěma lety okruh s Hankou přerušily. Místo kamarádky je se mnou můj báječný pes Cherry. Hanča se toulá někde v džungli na Sumatře. 

Dobře si cestu do sedla pamatuji. Žlutá turistická značka. Nejprve údolím proti proudu potoka, potom kolem luk pěkně do kopce. Medvědí hovna tu letos naštěstí nejsou. Pro jistotu pouštím na plné pecky písničky. Otravují nás ale jen hovada. Nesu čtyři litry vody, 1 kg granulí, můj batoh má 13 kilo. 

Po osmé jsme v sedle. Krásné ohniště, hned rozdělávám oheň, medvědi mají dobrý čuch. V trávě stavím stan. Nádherný večer. Jak se šeří, Cherry na všechno štěká. Ještě je to mladá holka, něco málo přes rok a půl, sebevědomí si teprve získává. Sami dvě jsme zatím v lese nespaly, bude to premiéra. Dneska mám narozeniny, co může být hezčího než noc v přírodě. 

5.7.2023 středa – Vrícke sedlo – Martínske Hole – 28 km, převýšení nahoru 1.500 m, převýšení dolu 950 m

Díky bohu byla noc klidná. Cherry spala až do rána. V šest hodin mne vytáhla ze stanu. Vařím si kávičku, kaši a čaj. Psík granule odmítá jíst, stejně jako včera večer. 

Vycházíme před osmou. Za chvíli vstupujeme do medvědích stop. Pouštím nahlas audio krimi Pavilon z oblaků. Medvědů se nebojím, jen bych je nechtěla překvapit. Nádherné slunečné ráno.  

Na Skalkách 1.191 m nás předbíhají dva kluci, paráda budou nám dělat předjezdce. Pokračujeme po loukách na Hnilickou Kyčeru 1.218 m. Nádherné výhledy na zelené slovenské kopce. 

Od včerejška mi zbylo 2,5 litru vody, nejdřív se mi to zdálo hodně, ale je vedro a na vodu jsme dvě. Sledujeme červenou značku E3. Pořád je to tu nahoru a dolu. Hřebenovka se vlní a nedává nám vydechnou, kopců je tu moc. Pejsek má plné zuby vedra. Nebe se zatahuje a kolem nás hřmí. Bouřky nás ženou bez odpočinku dál.

Z domu mi píšou, že mají být v noci bouřky ať jsme opatrné. Kdyby jenom v noci. Bouří to teď kolem nás, fouká a prší. Mám sice tenkou pláštěnu ale sama si ji přes batoh nenasadím. Prší naštěstí jen lehce, vítr to stíhá usušit. 

Volám do chaty Javorina pod Velkou Loukou. Postel mají, ale pejsky nechtějí. Tak volám do turistické chaty Martinské Hole a rezervuji pokoj, pejsky mají rádi. Za bouřek se mi stavět stan nechce. Navíc nemám vodu, tak stejně k chatě dojít musíme.

Vystupujeme na Hornou Luku 1.299 m na hřeben a lezeme do dalšího kopce Veterné 1.442 m. Spěchám, zatím pořádnému dešti unikáme. Cherry už se nechce jít dál, taky bych vítala oddych, ten bude ale až na chatě. 

Pokračujeme po hřebeni na Vidlicu 1.466 m a poté na Velkou Luku 1.476 m. Hřeben je úchvatný, jsme na něm prakticky sami. Za dnešek jsme potkaly max deset lidí. Konečně scházíme k chatám na Martínských Holích. Máme toho dost. Dostáváme pěkný pokojíček. Klasická stará turistická chata s nezaměnitelnými pachy, přesně takové mám ráda. 

Sprcha a odpočinek, okamžitě upadáme s psíkem do kómatu. Musím se hodně nutit vstát na večeři a vyprat oblečení. Za okny se spustila bouře se silnou razancí, celé odpoledne jsme před ní unikaly, teď si klidně může hřmít. 

Noc klidná. Psík spal spánkem spravedlivých pejsků. 

6.7.2023 čtvrtek – Martínske Hole – Čadca – 19 km

Po bouři se ochladilo. Vycházíme z chaty o půl desáté. Dlouhé kalhoty a mikina. Vracíme se zpět na hřeben 180 výškových metrů, lezeme na Krížavu 1.457 m. Pejskovi chladno vyhovuje a mě vlastně taky.

Dnes nás čeká poslední úsek Koruny Turca, stačí dojít do Strečna po červené značce E3. Po hřebeni přecházíme Zázrivou 1.406 m a Minčol 1.364 m. Na vrchu jsou dva lidé s vlčákem na vodítku. Pes se může zbláznit, protože Cherry je na volno a on by chtěl určitě taky. Chlap na mne řve ať si toho psa hned vezmu na vodítko. No tak jo. Spíš měl pustit toho svého psíka, ale možná by mu utekl, kdo by taky byl dobrovolně s takovým blbem. Chudák je celou dobu uvázaný, přitom tu nejsou lidi. 

Po deseti kilometrech zastavujeme v sedle Javorina na oběd. Vařím kafe, čínskou polévku a čaj. Lavečky a stůl tedy ideální místo. Cherry pořád štěká na něco do lesa, moc klidu jsme si neužily. 

Scházíme do Nezbudské Lůčky – Strečna. Potřebujeme se dostat přes řeku Váh k vlaku, jenomže most je v rekonstrukci. Nakonec nás převáží přívoz. Za pár minut nám jede vlak do Čadca. Běžíme na nádraží, vlak tak tak stíháme. Za hodinku vystupujeme v Čadci. 

Je půl šesté večer, potřebuji nakoupit jídlo na další tři dny. V mapě vidím pěkné místo na postavení stanu až za devět kilometrů. Tak to už dnes nehrozí. Psík unavený, já unavená. Končíme na hotelu Tatry Inn.

Korunu Turca mám již dokončenou. Konečně! Je to jeden z nejkrásnějších okruhů, který jsem kdy šla. Téměř celý bez lidí. 

Zbývá nám pár dnů volna. Mám v plánu projít Javorníky ze slovenské strany, nikdy jsem tam nebyla. To ale až zítra. Dnes byl nádherný den. 

7.7. 2023 pátek – Čadca – Mikovčákova rozhledna – 28 km

Spíme v pokoji pod střechou, v noci bylo celkem vedro. Sundala jsem povlečení z peřiny a přikryla se jen tím. Krásně jsem se nakonec vyspala.

Snídaně je obrovská. Smažená vajíčka, jogurt, borůvky, mám plný stůl jídla a pití. Ptám se paní majitelky jestli bych si nemohla udělat svačinu, po ránu moc nejím. Prý se nemám stydět, donesla mi ubrousky a sáčky. Nestydím se, beru si teda všechno. Cherry dostala k snídani misku nakrájeného syrového kuřecího masa se smaženým vajíčkem. Konečně se pořádně nažrala, granule ignoruje od prvního dne. Tím pádem nemusím nic nakupovat, jen něco pro pejska. Jsou tu na nás moc hodní. 

Z Čadca vede červená značka čtyři kilometry po asfaltu až k hotelu Husárik, dál už budeme v horách. Je mi líto psíka, tak chci vzít na ten asfalt taxi. Jenomže je to problém, postupně tři taxikáři mne se psem odmítnou. Hlavně, že vozí ožraly rasisti jedni. Jdeme tedy pěšky po asfaltě a do kopce. Po hodince to máme za sebou a jsme v hezkém lese.

Nad Zákopčím studuji mapu, když teď vezmeme žlutou zkratku, tak ušetříme 1,3 km a 20 výškových metrů. Hlavně si ale koupím v obchodě nanuka a pití. Rozhodnuto. 

Po hodince se napojujeme zpět na červenou a lezeme na Chotárny kopec 906 m. Je to pěkná drba. Na vrchu je stolek a lavička, dáme si pauzu a uvařím kafe. Mají tady nějaký zmatek ve značení. Na ceduli je naším směrem napsáno Čadca, ale z Čadca jsme přece přišly, takže to je pěkná blbost. Asi přehozené cedule, nebudeme to řešit. Dáváme si siestu.

Moc se nám v tom vedru nechce, ale musíme se pohnout. Kontroluji mapu a nevěřím vlastním očím, jak jsme se napojily na červenou z té žluté zkratky, tak jsme se vydaly zpátky do Čadca. To se může stát jenom mě! Tři kilometry a 200 výškových metrů do kopce navíc. Ještě že Cherry neumí mluvit.

Vracíme se teda zpět po červené na rozcestí pod ten blbej kopec. Najednou je tu plno oveček, hned beru psa na vodítko. Ovce se nás lekají, z křoví vybíhá pastevec a strašně na nás řve. Nerozumím skoro ničemu, ale je jasné, že musíme utéct. Bereme to tedy obchvatem přes louku, daří se nám ovce obejít. Pasák je nám v patách, vzduchem lítají slovenské nadávky. Jsme rychlejší, velkej sportovec to asi nebude. Vyběhneme kopec do protisvahu a až na vrchu se uklidníme. Pasák už za námi neběží. Pást ovce asi nebude sranda. 

Lezu na rozhlednu Zákopčie – Petránky. Je to tu skutečně hezké. Škoda že nevím na jaké kopce se dívám, po té dnešní akci se zkratkou raději ani netipuju. Orientace není má silná stránka. 

Pomalu si budeme muset najít vodu na noc. V mapy.cz jsou na mé trase dvě studánky, tak snad to klapne. Pokračujeme přes louky, lesy a Jurdovice až k odbočce k vodě pod Jakubovským vrchem. Voda má být půl kilometru od cesty, tak to se nám zrovna teď moc nechce. 

Jdeme tedy dál a doufáme, že uspějeme u druhého zdroje za Mračkovem. V mapě je zakreslen potůček a skutečně to tak je. Voda teče jen nepatrně, ale pomocí hrníčku mám za chvíli plný dvoulitrový vak. Budu to muset převařit, to je jasné.

Končíme u Mikovčákovy rozhledny ve výšce 830 metrů. Manželé co si vyšli na procházku mi půjčují dalekohled. Nádherný výhled na Rozsutec a Lysou horu. Zapadá sluníčko, je to tu jako v pohádce. Chvíli se mnou sedí u stolu a povídáme si hlavně o psech. Nakonec zůstáváme s Cherry sami.

Sledujeme západ slunce a je nám krásně na světě. Zase jeden nezapomenutelný den.

8.7.2023 sobota – Mikovčákova rozhledna – Semeteš – 9 km

Nádherné ráno, sluníčko mne vytáhlo o půl sedmé ze stanu. Psíka už to povalování nebavilo, ale venku být sama nechtěla. V noci ji děsily zvuky lesa, ve stanu je to jistější. Vařím kávičku a snídám lahůdky ze včerejšího hotelu. Jeden pohled na mé nohy a je rozhodnuto, končíme. Mám na malíčcích otlaky, pokud půjdeme dál, puchýřům se nevyhnu. Zalepené to mám pomalu od prvního dne, moc to ale nepomohlo. Vzala jsem si nové Altry Lone Peak 6, nevím jestli je to botama nebo nohama. Nejspíš to vedro. V každém případě bych chtěla mít nohy v pořádku, ve středu jedeme s Luckou do Pyrenejí a zrovna takový bonus hned od začátku nepotřebuji. 

Vycházíme před osmou hodinou a sledujeme červenou značku. Většinou jdeme lesem, skutečně je vedro již od rána. Po dvou hodinách jsme na silnici v sedle Semeteš. Restaurace U Cipára je snad i otevřená, ale to musíme odložit. Za půl hodiny nám jede vlak z údolí pod námi. Ty čtyři kilometry nezvládneme i kdybychom běžely. Zkusím něco stoupnout a když se nezdaří, tak půjdeme do hospody. Psíkovy je to fuk z toho vedra je už unavená. Stopujeme na místě, kde není žádný provoz. Konečně něco jede, ale pán jen kulí oči, asi nemá rád psy. Druhé auto nám zastavuje a veze nás až na nádraží do městečka Turzovka. Psík není problém. Jsou tu hodní lidi. 

Myju se na toaletách a převlékám do spacího trika. Kupujeme lístky na vlak. S dvěma přestupy jsme za tři hodiny doma. Byl to krásný výlet. Cherry je skvělý pejsek, věřím že si to užila stejně jako já.