9.1. – 22.1.2022
Údajně patří Fisherman trail mezi nejkrásnější pobřežní traily na světě. Délka trasy z Lagosu do Sines je 227 kilometrů. Pokud nám zbyde čas, chtěly bychom dojít až do Lisabonu. Je deštivý leden, tak jsme si s Luckou koupily letenky za 8 eur z Vídně do Lisabonu. Odlet máme stanovený na 9.1.2022, snad odletíme. Začít chceme na jihu v Lagosu. Půjdeme kolem pobřeží nejprve na západ a potom na sever směr Lisabon. Do batohu si zabalíme stan, spacák, vařič a pár drobností. Chození trailů je droga, jak člověk jednou začne, nemůže přestat.


Den 1 – neděle 9.1.2022 – přesun
Letíme z Vídně s Ryanair do Lisabonu. Letenka stála 8 eur, zavazadlo 10 kg kupujeme s Luckou jedno dohromady za 15,50 eur. Máme problém se pobalit, ale nakonec na druhý pokus projdeme přes check-in, do letadla táhneme igelitky s oblečením a jídlem. Jedeme do světa jak tetiny.
V Lisabonu se z letiště za 2 eura přesouváme metrem na autobusové nádraží Sete Rios, vystupujeme na stanici metra ZOO. Potřebujeme se dostat na jih Portugalska do města Lagos, kde začíná náš trek Fisherman trail. Autobusy jezdí přes den z hlavního města každých 15 minut. Kupujeme si lístky u společnosti Rede Expres za 20 eur na osobu a v šest večer odjíždíme poloprázdným busem, holt neděle večer. Cesta má trvat 4 hodiny, jsme rády, že se nám podařilo hned z Lisabonu odjet. Na bookingu si během cesty děláme rezervaci ubytování v centru Lagosu v Dinas Gasthaus, pokoj pro 2 osoby za 25 eur. Krásná cena.
Po desáté jsme v Lagosu, je tu docela chladno. Po 14-ti hodinové cestě jsme šťastné, že jsme na hotýlku. Vaříme si ve společné kuchyni čaj a záhy usínáme.
Den 2 – pondělí 10.1. – Lagos – Salem – 29 km
Krásně jsme se vyspaly oblečené v péřových bundách, netopí se tu. Rozednívá se po půl osmé. Před devátou odcházíme do ulic.

V baru si kupujeme snídani za 7 eur. Vajíčka, topinky, marmeláda, džus a kávička. Musíme počkat do desáté hodiny, než otevřou železářství. Potřebujeme si koupit plynovou kartuši k vařiči. Je desátá a železářství je stále zavřené. Holky vedle v obchodě říkají, že se možná ani neotevře. Není sezóna. Kupujeme v potravinách půl litru technického lihu, naštěstí máme i lihový vařič.


V 11 hodin se fotíme u pevnosti ze 17. století a vyrážíme. Pobřeží je skalnaté a nádherné. Cesta je dobře značená zeleno modrým pruhem.

Po 11 kilometrech jsme stále u moře v městečku Luz. Obědváme v indické restauraci a ve Sparu kupujeme ovoce a vodu. Obloha je vymetená, sluníčko svítí, ve stínu je údajně 18 stupňů. Krásný den.

Cesta vede stále kolem moře na západ. Míjíme plno hotýlků a vilek, není sezóna, skoro vše je zavřené. Kávičku si dáváme v baru u moře v Burgau. Čeká nás ještě přes 5 kilometrů do městečka Salema, kde si musíme dobrat vodu na noc. Dnes chceme spát ve stanu. Den se krátí, o půl šesté zapadne slunce a setmí se rychle.

V Salemu nabíráme vodu na veřejných toaletách, každá 2 litry. Batohy nám pěkně ztěžkly. Svižným tempem opouštíme město, máme tak půl hodiny světla, než padne tma. Po 2 kilometrech stavíme stan u cesty na útesu nad mořem. Máme to trochu z kopce, ale co už. Moře pod námi duní, lehce pofukuje.


První den treku máme za sebou. Byl to nádherný den, úžasně jsme si to užily. Atlantik je nepopsatelně krásný. Pobřežní stezka se celý den vinula, nakonec nám mapy.cz naměřily, že jsme nastoupaly 900 výškových metrů, skoro se to ani nezdá.
Den 3 – úterý 11.1. – Salem – Cabo de Sao Vicente – 27 km
Po sedmé hodině se pomalu začíná rozednívat. Ze spacáku vaříme v předsíňce stanu snídani a hlavně kávu a čaj. Na čajíček jsem se těšila celou noc. Moc dobře jsme se nevyspaly, sjížděly jsme jako namydlený blesk. Rovinu se nám včera nepodařilo najít. Ještě nemáme zabalený stan, když se tu zjeví běžec. Musí to být krásné se takto po ránu proběhnout kolem moře.


Už od rána je celkem teplo, brzy oblékáme kraťasy. Táhneme spoustu teplého oblečení, teď mi není jasné na co. Předpověď počasí je dobrá, ale nějak jsme ji po podzimní Sicílii nevěřily a vzaly si zbytečně moc krámů. Budeme s tím muset něco udělat.

Cesta dopoledne vede pořád z kopce na pláž a do kopce na útesy. Chvílemi odbočujeme více do vnitrozemí, aby jsme se za pár kilometrů vrátily k moři. Mezi skalisky čas od času vykoukne pláž. Většinou je u ní parkoviště s obytnými auty z celé Evropy. V moři pár surfařů.

První město dnešního dne Sagres má být 15 kilometrů, cesta je ale nekonečná. Asi 2 kilometry před městem je krásná, písečná pláž se stolečkem a lavicemi. Svítí slunce, ideální čas vysušit mokrý stan a spacáky. Moře láká, jdeme si zaplavat, teplota vody tak 15 stupňů.


Ve 3 hodiny odpoledne a po 18 kilometrech jsme konečně v Sagresu. Nejprve jdeme na poštu a posíláme si domů zbytečné oblečení, celkem 3 kila hader, doufám, že za pár dní nebudeme litovat. Pak hladové sedáme do baru na hamburgra. Dneska nám ty kilometry moc nepadají. Na toaletách napouštíme do vaků vodu, každá přes 2 litry.

Podél silnice se blížíme k jihozápadnímu cípu Evropy Cabo de Sao Vicente. Zapadá sluníčko, brzo bude tma. Stihneme se ještě za světla vyfotit u majáku. Je zde jakési info centrum a placené toalety, mohly jsme si zde nabrat vodu a nemusely ji táhnout na zádech celé odpoledne. Toalety se za chvíli zavírají, pak by se voda nabrat již nedala. Nádherný západ slunce. Kocháme se jen chvíli, potřebujeme ještě najít místo na stan a to dost daleko od silnice.

Naše cesta pokračuje od majáku pěšinou nad mořem, podél útesů. Nedaří se nám najít plac na stan, samý kámen. Musíme opustit náš směr a jdeme dál od moře k písečným kopečkům. Nakonec stavíme stan na šikmém písečném plácku. Z kopce jako včera, zato perfektně kryté před větrem. Celý den nás obtěžují komáři, teď večer to není lepší, zalézáme do stanu, ani nevaříme. Byl to nádherný den. V pravidelných intervalech z dálky bliká maják. Je tu klid a mír.
Den 4 – středa 12.1. – Cabo de Sao Vicente – Carrapateira – 30 km
Nádherný východ slunce. Vaříme snídani ze spacáku, balíme a vycházíme o půl deváté. Písečnými stezkami se dostáváme zpátky k moři. Cesta sleduje pobřeží asi 5 kilometrů, poté odbočuje do vnitrozemí.


Po 6 kilometrech děláme zastávku na sušení stanu a spacáků. Přestože neprší, máme každé ráno pořádně mokrý stan. Sluníčko svítí a vítr fouká, než to vše vyschne, tak si namažeme včerejší bagety hořčicí a majonézou, obložíme turistickým salámem a jak nám to chutná.

Ve městečku Vila do Bispo kupujeme v obchodě pečivo, skvělé pomeranče a líh do vařiče. V kavárně na náměstí si objednáváme kávičku s koláčkem. Ptáme se obsluhy, jestli si můžeme nabít mobily, stroze nám odpoví, že ne. Tohle se často nestává.


Náš trek nyní pokračuje vnitrozemím. Krajina je podobná australské, křoví, blahovičníky a vyprahlá zem. Později přibudou nízké borové lesy.


Přicházíme do malé osady Pedralva, je to jen pár domů a otevřená restaurace. Nevaří se, ale to nám nevadí. Potřebujeme si dobít telefony a nabrat vodu. Dáváme si kávičku a přemýšlíme, kde skončíme na noc. Nacházíme si zkratku přes kopec do lesa. Místo na stan budeme hledat tam. Přes den máme oblečené kraťasy, k večeru se rychle ochlazuje.

Stan stavíme 2 kilometry v kopcích nad Carrapateirou. V dáli vidíme moře. Celkově máme překrásný výhled do krajiny. K večeři si vaříme čočku s heřmánkovým čajem.
Den 5 – čtvrtek 13.1. – Carrapateira – Aljezur – 29 km
Celou noc vydatně foukalo. Teprve s větrem jsme si vzpomněly, že má zítra fučet celý den. Stanujeme na kopci a tak ráno ani nevaříme snídani a jen vše narychlo balíme, aby nám nic neuletělo. Sbíháme 2 kilometry do Carrapateiry, kavárna otvírá až v devět, nechce se nám půl hodiny čekat, tak pokračujeme dál.

Silně fučí škoda, že jsme si poslaly čepice domů. Svítí ale sluníčko, tak je vše krásné. Jdeme několik kilometrů po silnici a odbočujeme na cyklostezku E1, chceme si udělat malou zkratku. Přicházíme k farmě, kde na nás vybíhají 4 velcí psi. Zuřivě doráží, jsou na volno a nikdo nikde. Přemýšlíme co dál, psi se přibližují, raději otáčíme a mizíme. Na mapě si hledáme alternativní cestu, uděláme si zacházku pár kilometrů, bohužel se nedá nic dělat.

Procházíme písečnou krajinou, nízké borovice a keře. Silně fouká, dlouho hledáme závětří, abychom si udělaly snídani. Lucka vaří svůj oblíbený Hostinec od Magi těstoviny se šunkou a sýrem. Konečně si taky vaříme kávu.

Písečná pěšina stoupá do kopce, nakonec se napojí na červenou značku. Obcházku farmy máme po více než dvou hodinách za sebou. Lepší než roztrhaný zadek.

Cesta se mění v širokou a je stále písečná, občas kolem nás projede obytné auto, na střeše surfovací prkna. Profrčí kolem nás taky kluk na motorečce, surf pověšený na rameni. Prostě pohoda.

Na horizontu vykukují domy, Barranco da Fonte, jak se blížíme, tak v jednom stavení najdeme kavárnu. Je to jako sen. Objednáváme si kávu s mlékem, k jídlu bohužel nic nemají. I tak jsme nadšené, nečekaly jsme tu vůbec nic.

Nutně se potřebujeme umýt a vyprat. Na bookingu si hledáme ubytování u moře v Arrifaně, je to pár kilometrů před námi, jenomže je tam jen drahé ubytování a nebo hostel a společný pokoj pro 8 lidí za 36 eur pro nás dvě, moc se nám do toho nechce. V dalším městečku je ve slevě 4 hvězdičkový hotel pokoj pro dva se snídaní za 45 eur, to už zní lépe. Chtěly jsme si dnes udělat odpočinkový den, ale bereme tu 4 hvězdu, na hostel nemáme náladu. Musíme přidat do kroku, odpočinkový den dnes nebude.

Sestupujeme k moři na malou pustou pláž Praia do Canal. Jdeme se vykoupat, vlny jsou velké a moře rozbouřené. Dlouho ve studené vodě nevydržíme, bylo to ale i tak krásné.

Spěcháme do Aljezuru na hotel. Máme další incident se zvěří. U jedné farmy na nás útočí houser. S tyčkami napřaženými ho míjíme, další obcházku odmítám.

Na pokoji máme vanu, napouštím ji plnou horké vody, je to slast. Měkká postýlka. Odpočinek nutně potřebujeme.
Den 6 – pátek 14.1. – Aljezur – Odeceixe – 29 km
Hotelová snídaně je skvělá, dostaly jsme na stůl spoustu jídla a pití, co jsme nesnědly, to jsme si odnesly. Opouštíme Aljezur historickou částí městečka. Malé bílé domečky nad řekou. Překračujeme most a vydáváme se do vnitrozemí.


Po 9 kilometrech jsme v Rogilu. V obchodě si kupujeme pečivo, sýr a kávu. Na veřejných záchodech dobíráme vodu. V rybářských potřebách se ptám po plynové kartuši a jako vždy mají Campingaz propichovací a bajonet. Náš šroubovací závit VAR není, budeme dál vařit na lihu.

Za Rogilem vede pěšina kolem vodního kanálu k borovým lesům. O půl jedné po 12 km chůze si vaříme kávu a čaj. Obědváme zbytky od snídaně, skvělé jídlo. Několikrát jsme byly v restauraci a většinou to nebylo nic moc a bylo to pěkně předražené. Raději si teď vaříme.

Trail se k naší velké radosti opět vrací k moři. Velkolepé výhledy na Atlantik. Na plážích jsou vidět občas surfaři. Jsou to borci, voda je ledová a neoprén je ochrání jen částečně.


Podél moře přicházíme k ústí Rio Seixe. Cesta vede proti proudu řeky až do městečka Odeceixe. Město spí, není sezóna, většina podniků je zavřených. Na náměstí dobíráme vodu do vaků z veřejného kohoutku a v obchodě kupujeme 250 ml lihu do vařiče. Překračujeme po mostě řeku a podél proudu na druhém břehu se vracíme několik kilometrů zpět k moři.

Stihneme se ještě vyšplhat nad moře na útesy a popojít pár kilometrů po cestě dál od civilizace. Mezi borovicemi stavíme na písku stan. Poprvé v Portugalsku máme rovinu, nebudeme celou noc sjíždět, sláva. K večeři vaříme Hostinec od Magi a heřmánkový čaj. O půl sedmé je tma a okamžitě se ochladí. Mizíme ve stanu. Na dobrou noc si pustíme audio krimi Reflex od Dicka Francise. Dnes byl krásný den. Zase celý den sluníčko.
Den 7 – sobota 15.1. – Odeceixe – Cavaleiro – 27 km
V noci byla zima jak v Rusku. Mám sebou 3 – sezonní spacák Cumulus X – Lite 460, který váží 630 gr, ale i tak jsem pěkně mrzla. Byla jsem líná se přioblíct, dobře mi tak. Lucka ve svém spacáku Rab Neutrino 600 spala jako v bavlnce.

Od rána se nám nějak nechce. Po dvou kilometrech potkáváme otevřenou restauraci, dáváme si kávu a čaj, ceny pro místní vše stojí 1 euro. Dobíjíme mobily a nemáme se k odchodu. Je sobota a místní si přišli pokecat a na kávičku.

Celý den vede cesta kolem moře, žádné úseky vnitrozemím. Prodíráme se křovinama, místy porost vytváří tunely. Jsme pěkně oškubané od trní. Budu si muset zašít triko i batoh.

Po 12 km stavíme v restauraci na oběd v městečku Zambujeira do Mar. Je půl druhé, moc dneska nerafeme a to jsme se ani nestihly vykoupat v moři. Objednáváme si steaky s hranolkama, třeba máme jenom hlad. Než nám kuchař uvaří, tak si na toaletách přepereme ponožky. Jídlo je skvělé, tak nás ani nemrzí těch 35 eur, co jsme za oběd zaplatily, samozřejmě včetně spropitného 10%.

Musíme přitvrdit, flákání bylo dost. Jsou 3 hodiny odpoledne, nasazujeme tempo. Je víkend, potkáváme občas místní s pejskama. Jsme v přírodní rezervaci, cesty jsou písečné, ale kupodivu tu občas projede auto. Zákaz vjezdu je tu jen pro obytné automobily. Nestačíme se divit.

Před šestou bereme za kliku v minimarketu v Cavaleiro, malinkaté osadě. Zítra jsou obchody zavřené, nakupujeme trochu víc jídla. Batohy zase ztěžkly, už jsem ztratila naději, že budou kdy lehké.

Za posledního světla stihneme dojít asi 3 kilometry za město. Stan stavíme na písku v borovém lesíku při svitu měsíce. Vaříme si už ze spacáku čočku. Jsme utahané, ani nevím z čeho. Nejspíš by se nám hodil odpočinkový den. Oblíkám na sebe úplně všechno oblečení, je skoro úplněk, bude zase zima.
Den 8 – neděle 16.1. – Cavaleiro – Vila Nova de Milfontes – 26 km
Ve 4 ráno jsme vzhůru, je zima jak v ruským filmu. Lucka chce vyrážet, mne nikdo tak brzo ze stanu nedostane. Spíme dál. Nad ránem mám sen, že mám svatbu se svým kamarádem Jiřím, večer sdílel na fb fotky z hotelu pět hvězd někde na zámku. Vtipné na tom je, že Jiří je gay a já už jednoho manžela mám. Asi jsem spíš ve snu toužila po tom zámečku.


Dnes nás čeká cesta jen kolem moře. Nohy se nám boří do písku, každou chvíli vyklepáváme boty. Po 6 km jsme v kavárně ve městečku Almograve. Objednáváme si druhou snídani. Vedle u stolu sedí chlapík asi 40 let. Dáváme se do řeči, je to Ind z Dillí, 10 let pracuje v západní Evropě bez dokladů. Teď má naději, že mu v Portugalsku doklady vystaví, hned jak je bude mít chce se vrátit domů. Těžko si to umíme představit.


Koupeme se v opuštěné zátoce a sušíme stan a spacáky. Opalujeme se a je nám tu dobře. Již několik dní sledujeme čápy, stejné jako u nás čápy bílé. Někteří sedí na hnízdech na útesech nad mořem, jiní nám plachtí nad hlavami.


Na pozdní oběd přicházíme do většího městečka Vila Nova de Milfontes. Je to tu jako po neštovicích, ulice prázdné, všechno zavřené. Už to vypadá, že odejdeme hladné. Na konci městečka je malý podnik, kde se vaří. Objednáváme si denní nabídku rybu v krevetové omáčce a hranolky, pivo, pak zákusek a kávičku. Ceny pro místní, platíme za obě 27 eur.


Stan stavíme v písečných dunách nad mořem asi 5 kilometrů za městem. Schválně si vybíráme místo na kopečku, kde lehce fouká. Doufáme, že nebudeme mít ve stanu takové vlhko.
Den 9 – pondělí 17.1. – Vila Nova de Milfontes – Porto Covo – 16 km
Konečně máme ráno skoro suchý stan. Větrná hůrka pomohla, tím pádem ani nebyla k ránu zima. Ještě ze stanu si děláme na bookingu rezervaci ubytování v Porto Covo. Dvoulůžkový pokoj se snídaní v Calmaria Guest House za 50 eur. Máme to něco přes 10 km, dnes máme konečně odpočinkový den.

S balením stanu nespěcháme, jsme daleko od civilizace. V klidu si ve spacáku vychutnáváme kávičku. Na cestě jsme až o půl desáté. Sluníčko svítí, pofukuje vítr. Pěšina se vine po písečných dunách kolem moře. Příboj je divoký, vlny vysoké.

Po 10 kilometrech míjíme pevnost Forte de Nossa Senhora a scházíme na písečnou pláž. Je pondělí a jsme tu sami. Koupeme se bez plavek ve zpěněných vlnách. Obědváme starý chleba s máslem, čaj a kávu. Povalujene se na sluníčku, nemáme kam spěchat na ubytování nás pustí až ve 3 odpoledne.


Porto Covo je ospalé přímořské městečko. Skoro vše je opět zavřené, čeká se na letní sezónu. Bílé domečky, moc pěkné náměstí s kostelíčkem. Naše ubytování je kousek nad náměstím hned vedle campu. Nemůžeme se dozvonit, ani telefon nám nikdo nebere. Sedáme si tedy na schody a píšeme ubytovateli zprávu. Za chvíli nám posílá kód ke dveřím a číslo pokoje. Paráda, ubytujeme se sami.

Pereme úplně všechno oblečení, zůstávají nám pouze šusťáky. Procházíme městečko a nacházíme dvě restaurace, shodně vaří až večer. Vracíme se tedy na pokoj, vaříme čaj a opět jíme starý chleba, tentokrát s tuňákem.


Na večeři se vracíme do restaurace v campu a objednáváme si maso s hranolkama. Dostáváme obrovský talíř jídla a to za 10 eur. Skoro vše sníme.

Do konce Fisherman trailu nám zbývá 10 kilometrů. Pak bychom chtěly zkusit dojít do Lisabonu. Cesta pro pěší, ale není značená. Budou to silničky a kdoví jaké cesty. Hledáme si cestu v mapách cz. Zítra nás čeká nezáživná cesta kolem Sines.
Den 10 – úterý 18.1. – Porto Covo – Vila Nova de Santo André – 32 km
Závěrečný úsek Fisherman trailu utekl rychle. Na poslední chvíli se snažíme uložit do paměti bouřlivý Atlantik. Dnes to na koupání není, fouká studený vítr.


Po 11 kilometrech stojíme u poslední cedule našeho trailu pod městečkem Sines. Vlastně je to spíše začátek, většina lidí chodí ze severu na jih. Nám to vyhovovalo naopak z jihu na sever.

V kavárně plánujeme další cestu do Lisabonu. Dál cesta není značená a musíme si ji najít sami, zaplať Pánbůh za mapy.cz.


Obcházíme z východu město Sines, jdeme kolem průmyslových zón. Nakonec to není až tak strašné. Chvílemi jdeme kolem dálnice, pak silničkou lesem a pustou krajinou s keři.

Odpoledne se vracíme k Sines ze severní strany. U Mc Donalda si napouštíme vaky s vodou a dáváme svačinu. Dnes již jiná možnost nabrat vodu nebude.

V pozdním odpoledni se vydáváme na poslední úsek dnešní cesty. Jdeme souběžně písečnou cestou kolem dálnice A 26. Sluníčko už moc nehřeje, začíná se znatelně ochlazovat.

Asi 2 kilometry před městem Vila Nova de Santo André stavíme v borovém lese stan. Doléhá k nám vzdálený štěkot psů. Vaříme jen heřmánkový čaj a dojídáme vepřové maso ze včerejší večeře. Jsme docela unavené, byl to náročný den, velká část cesty vedla po asfaltě. Zítra to bude doufám o poznání lepší.
Den 11 – středa 19.1. – Vila Nova de Santo André – Malha Branca – 29 km
Z lesa procházíme chatařskou osadou na předměstí Vily Novy. Chatky jsou dost hrozné, splácané z kde čeho. Vila je konečně úplně normální město. Sedáme do první kavárny a objednáváme si snídani. Ceny jsou tu nízké. Káva s mlékem za 0,80 eur, to není ani u nás.

Do městečka Melides jdeme 10 kilometrů po silnici, aut jezdí málo, ale stejně se nám to moc nelíbí. Před městečkem zastavujeme v restauraci O Zuca a dáváme si s místními menu za 8,50 eur. Dostáváme skvělý nápad, že půjdeme pro změnu k Atlantiku. Bude to delší cesta, ale za to přírodou.


Bereme to přímo po silničce lesem k moři. V mapách máme spoustu stezek, ale všechny jsou za plotem. Nejprve obcházíme golfové hřiště, když už si myslíme, že máme vyhráno objeví se další plot. K moři se sice dostaneme, ale jen na chvíli.


Procházíme zavřeným campem a dostáváme se k dalším plotům. Veškeré pozemky jsou zde oplocené až k pláži, ta je veřejná, ale jak se k ní lidi dostanou netuším. Za ploty těžká technika plundruje blahovičníky a borovice, chystají místo pro developerské projekty. Je to smutný pohled.


Večer se dostáváme konečně k otevřeným borovicovým lesům. Kolem plotů jsme zbytečně nachodily přes 10 kilometrů. Citelně se ochladí, jakmile zajde slunce. Snažíme se co nejdříve postavit stan. Vaříme ze spacáku čaj a posloucháme vzdálený hluk těžké techniky.
Den 12 – čtvrtek 20.1. – Malha Branca – Comporta – 31 km
Mrazivá noc, klepu se jak ratlík, vzpomínám na péřovku, kterou jsem poslala domů. V předsíňce stanu nám zmrzla voda. K snídani máme kousky masa od včerejška a tvrdý chleba. Na vnitřní plachtě stanu máme pořádnou námrazu, není se co divit, že jsme byly jako v mrazáku. Rozcházíme se jen zvolna, mrznou nám ruce.

Včerejšek byl ve znamení obcházení plotů, dneska ploty přelézáme. Už nás nebaví pořád něco obcházet, jdeme tedy přímo po cestách, ploty, neploty. Pouze dopoledne nás proženou dva psi, pak už máme klid.

V poledne sušíme stan a spacáky u malého opuštěného domku v lese. K jídlu nám zbyl tvrdý chleba s hotelovým máslíčkem, je to dobrota.

Prvních 15 kilometrů jdeme nízkým lesem z borovic a blahovičníků. Cesty jsou písečné, boříme se po kotníky, kilometry nenaskakují, tak jak bychom si přály. Poslední plot přelézáme před městem Carvalha.

Stále stejný scénář, restaurace a kavárny většinou pozavírané. Nacházíme malý bar, kde se vaří jedno jídlo a to kuře s rýží. Jsme hladové, daly bychom si cokoliv. Musím říci, že jsme se dobře najedly. Káva a zákusek nechybí. Peru ještě ponožky a mizíme v prachu cesty a to doslova.

Do dalšího městečka Comporta jdeme podél silnice. Chtěly jsme se tu ubytovat, máme dnes za sebou 25 km a jsme docela unavené, už 2 noci jsme zimou nespaly. Není zde otevřené žádné ubytování, musíme tedy dál.

Konečně jsme na poloostrově Troia. Poloostrov má tvar kosy, země je široká 1 km a je tvořena písečnými dunami. Zprava máme Rio Sado, zleva bouří Atlantik. Podél řeky Sado vede silnice na sever až k moři do městečka Troia. Jsme v přírodní rezervaci Estuário do Sado. Už několik dní jsme se sem těšily.

Večer chvíli zvažujeme, že dojdeme až do městečka Soltroia, kde je otevřený hotel se snídaní. Musely bychom jít, ale po tmě ještě 7 kilometrů, nakonec to vzdáváme a stavíme na dunách stan. Oceán máme kousek, příboj je značně hlučný, máme ten zvuk naštěstí rády. Lucka vaří od Magi poslední Dobrý hostinec. Skvělá večeře. Hvězdičky svítí, dost možná je to naše poslední noc ve stanu v Portugalsku.
Den 13 – pátek 21.1. – Comporta – Quinta Lagus – 26 km
Noc byla celkem teplá, chladno bylo až nad ránem. Voda nám nezmrzla, je vidět, že jsme si vybraly lepší místo na noc než včera. Plácek na písečné duně na větru. Vítr alespoň trochu vysušil příšernou vlhkost.


Po hodině chůze zastavujeme v kavárně v pustém prázdninovém městečku Soltroia na snídani. Naše kroky dál směřují na sever do přístavu Tróia. Každou hodinu odtud odjíždí katamarán na protější břeh zálivu do města Setubal. Hledáme pokladnu, kde si koupíme lístky, ale vše je zavřené. Pán co jede s námi nám oznamuje, že jedeme zadarmo. Proč jsme se nedozvěděly. Plavba je milé rozptýlení, už nás bolí nohy od asfaltu. Po 20 minutách vystupujeme v Setubalu.

Celé dva týdny Lucce slibuji skvělé menu za 10 eur. Teď to konečně přišlo. V přístavní restauraci dostáváme předkrm, lososa s bramborem, salát, pití, kávu a desert. Strašně dobré jídlo. V lékárně u kostela absolvujeme antigenní test na Covid. Platíme každá 15 eur a dostáváme potvrzení, že jsme negativní.

Rezervujeme si ubytování v Casa de campo Quinta Lagus, nejvýhodnější hotel se snídaní na naši trase za 50 eur pro obě. Teď nám zbývá tam ještě dojít asi tak 15 kilometrů.

Setubal opouštíme před třetí hodinou. Nenašly jsme žádné turistické stezky, tak jdeme po silnici. Do Palmely kolem hradu je to ještě v pohodě, moc aut nejezdí. Posledních 7 kilometrů je ale psycho. Frekventovaná vozovka bez krajnic, věčně jsme v příkopě. Jak vymetáme ty příkopy, tak vypadáme jako bezdomovci, taky se tak cítíme. Tři dny jsme se nemyly, ale hrneme se do nóbl hotelu.

Naše ubytování je nádherné, jsme tu sami jen s recepčním Vascem. Dostáváme kouzelný pokojíček. K večeři si zaléváme poslední travellunch horkou vodou, rýži Stroganov a vaříme čaje. Musíme se vzpamatovat z těch silnic. Kdo ví jaká cesta nás čeká zítra. Snad jen 15 km chůze a přejezd lodí do Lisabonu.

Kupujeme si letenky na nedělní ráno s TAP z Lisabonu do Prahy za 2.208,- Kč jedna letenka. Zavazadlo do 23 kg bereme jedno společné za 500,- Kč. Brzy nám náš výlet skončí.
Den 14 – sobota 22.1. – Quinta Lagus – Lisabon – 18 km
Ráno jsme zjistily, že Lucčina platba za letenku neproběhla, má pouze rezervaci. Snažíme se platbu poslat znovu, ale cena letenky je dnes podstatně vyšší. U snídaně žádáme recepčního o telefonát do letecké společnosti TAP. Hoch je ochotný, dokonce se dovolá, ale je nám to houby platné. Lucka musí zaplatit za letenku 4.000,- Kč. Včera stála 2.200,- Kč. To naštve, ale co se dá dělat. Nakonec jsou to jen peníze.


Procházíme vedlejšími silničkami, chvílemi i přírodou až do městečka Barreiro. Auta nás dnes neohrožují, zato na nás útočí psi a to pořád. Ještěže máme hůlky. Vůbec se nám portugalská městečka nelíbí, smrad, prach, auta všude, kde je jakákoliv cesta, tam auta prostě můžou. Žádná sportoviště ani parky jsme od Sines neviděly.

V přístavu v Barreiro si kupujeme za 3 eura lístek na loď do Lisabonu. Musíme přeplout záliv Rio Tejo. Tentokrát je loď plná lidí. O víkendu jezdí lodě jednou za hodinu, ve všední dny častěji. Miluji plavby, je to pro mne jako vždy zážitek. Plavba je stejně krátká, jako ta včerejší. 20 minut a jsme na druhém břehu.

Vyloďujeme se na nábřeží v centru Lisabonu. Jsme šťastné, že jsme sem dorazily i když poslední 4 dny cesty ze Sines nebyly zadarmo. Velká část cesty byla po silnicích. Já jsem spokojená, že jsme tu. Před pár lety jsem šla Camino z Lisabonu do Santiaga de Compostela, takže mám teď prošlé Portugalsko od jihu na sever. Naštěstí je Lucka nadšená pro každou blbinu a dobrovolně šla se mnou. Je to skvělá parťačka.


Jsme celkem dost unavené, chladné noci ve stanu nám daly zabrat. Je odpoledne, tak si nacházíme v centru restauraci a obědváme. Na bookingu si hledáme ubytování. Nabídka je velká, ceny mírné. Moc turistů zde není. Vybíráme hotel v centru Arsenal Suites s recepcí 24 hodin. Platíme 43 eur za hezký pokoj s koupelnou. Na pátou ráno potřebujeme taxi na letiště, recepční říká, že není potřeba dopředu objednávat, taxík prý přijede za 5 minut. Tak snad to tak ráno bude.

Je pátá hodina odpoledne, nejraději bychom si lehly do postele, ale do tmy zbývá hodina a půl světla. Jdeme si tedy prohlédnout centrum, postel se odkládá. Ulice jsou poloprázdné. Procházíme přes náměstí pod vítězným obloukem a stoupáme na kopec k Lisabonské katedrále z 12. století. Právě probíhá večerní mše, chvíli posedíme, místní zpívají, je to hezké. Po setmění se vracíme na hotel, jsme příliš unavené a ráno musíme vstát o půl páté.
Den 15 – neděle – 22.1. – Lisabon – přesun domů
Budík nám zvoní ve 4,30 ráno. Na recepci vracíme klíč, za chvíli přijíždí taxi. Vezeme se tichým Lisabonem na letiště. Platíme 20 eur.
Na check-in u TAP Portugal si nechávám do letu dopsat mé číslo karty Miles and more, aby mi mohli načíst míle. Úplně jsem zapomněla za Covidu, že něco takového existuje. Letadlo do Prahy je skoro prázdné, nechápu proč tu letenku včera tak zdražili. Cesta domů probíhá v klidu. Z Prahy do Olomouce jedu Pendolinem. Byl to nádherný výlet se skvělou kámoškou.
Myslím, že nejlepší sezóna pro trek bude brzké jaro, třeba tak březen a pak podzim. Léto bude pro horkomilné jedince. Zima je parádní, jen je nutná dobrá předpověď počasí a pak ochota denně trávit 12 hodin ve stanu. Hlavně v zimě péřovku sebou a teplý spacák!!!

Moje náklady celkem na celý výlet včetně letenek jsou 12.000,- Kč.
Nocí ve stanu: 9
Nocí v hotelu: 5
Celkem kilometrů: 350
Celkem dnů: 15
https://www.svetoutdooru.cz/hory/rota-vicentina-fishermans-trail/
Dobrý den, četla jsem Váš cestopis, ve čtvrtek vyrážíme na Rotu Vicentinu. Jen jsem chtěla moc poprosit o radu ohledně obuvi. Jak moc se jde pískem, tj. dá se jít v letních prodyšných trekových botách nebo bude úplně všude:-)? Děkuji předem za info a přeju šťastné kroky na všech Vašich cestách. Petra
Dobrý den. Šly jsme to v lehkých botách na běhání Altry Lone Peak žádný problém jsme neřešily. Písek je jen pár dní a možná jsme za den nejvíc vysypaly boty tak 5 x . Stejně nevím v čem by se dalo jinak jít. Pohory určitě ne. Tak hodně štěstí a užijte si to. Alena
Srdečně zdravím a děkuji za pěkný cestopis.
Věřím že se spaním na divoko trail nabývá jiných rozměrů. Často se zmiňuje, že takto nocovat není povoleno viz https://www.svetoutdooru.cz/hory/rota-vicentina-fishermans-trail/
Rád bych se zeptal, nakolik je nutné brát zákaz vážně.?
Děkuji za odpověď ,
Sv.
Ahoj Svaťo. Samozřejmě je vždy nutné brát zákazy stanování vážně. Já vidím rozdíl mezi stanováním kdekoliv, kdykoliv a postavení malého stanu těsně před setměním na schovaném místě a brzkém sbalení stanu ráno. Je mi jasné, že ani toto není často dovolené, jsem připravena nést následky až mi to jednou nevyjde. Myslím, že vychovaný člověk do přírody patří. Těžce nesu různá omezení pohybu ve volné přírodě včetně přenocování. Jsou místa, kde postih za porušení zákazu bude velký a místa, kde se na tento zákaz moc nehledí a to je právě Fisherman trail. Spím na divoko skoro všude, ale dobře si vybírám místo. Pouze párkrát mne chtěli v noci vyhodit, ale nikdy jsem neplatila pokutu. Omluva, zdvořilé chování a pokora, to zabere vždy. Přeji mnoho hezkých tůr. Alena
Aleno ahoj,
“Myslím, že vychovaný člověk do přírody patří.”
Děkuji za pro mě milou odpověď.
Sváťa
🌷🍀🤙
(:
Dobrý den, děkuji za inspirativní cestopis. Chtěli bychom na tento trail vyrazit na podzim nebo v zimě s malým dítětem ve sportovním voziku(chariot) myslíte si, že je to reálné? Nebo je to totální nesmysly protože je cesta jen písečná a kamenitá, tzn velké kameny….děkuji moc , katka
Dobrý den. Úplně vhodné pro kočárek to není. Velké kameny si nepamatuji. Spíš často písek a úzké pěšiny. Těžko se mi to zpětně vybavuje, tento problém jsem neřešila. Ale asi by to větší část cesty šlo. Jen bych nepočítala s velkou rychlostí, je to prostě terén. Rovná cyklostezka to není.
Dobrý den,
v případě, že jste používali i papírovou mapu, kde se dá sehnat? Je na prodej i v knihkupectvích? Zatím jsem na ni neměla nikde štěstí.
Děkuji za odpověď.
Dobrý den, používaly jsme pouze mapy.cz, jde se pořád kolem moře, tak to ani nebylo potřeba, orientace je snadná. Papírovou mapu jsem nikde ke koupi neviděla. Po cestě se mapa asi už nekoupí, jsou tam pouze malé mini markety. Tak snad jedině ve větším městě.
Ahoj,
děkuji za inspirativní čtení! Chystáme se letos v květnu.
Chápu, že vy používáte lihový vařič, ale nevíte, jaké typy plynového vařiče jsou v Portugalsku běžně k sehnání? Šroubovací nebo propichovací? Případně v jakém obchodě koupit v Lisabonu? Stačí velký supermarket nebo outdoor obchod?
Děkuji
Ahoj. Lihový vařič používám jen v nouzi, když neseženou plyn. Po trase se daly koupit kartuše Campingaz s bajonetovým uzávěrem (možná i propichovací ale na těch se strašně dlouho vaří) – obvykle v obchodě pro rybáře. Se šroubovacím uzávěrem jsme kartuše nesehnaly. V Lisabonu jsem kartuše nesháněla. Zkusila bych železářstvi, Decathlon, Intersport nebo jiné outdorové obchody. Užijte si to, v květnu budete mít nádherně.