Bílé Karpaty – Malé Karpaty – 19.8. – 26.8.2022 – Trenčianské Teplice – Děvín
Pátek 19.8.2022 – přesun do Trenčianských Teplic – Kubrá
Vracím se na Cestu hrdinů SNP, nejprve vlakem pak busem. Tentokrát jsem zpět po pár dnech. Přesun je bez problémů. Z Olomouce to trvá 4 hodiny. Nemám klidu, potřebuji tuto cestu přes celé Slovensko dokončit.
V Trenčianských Teplicích mám jasno, jdu na koupák. O teplou vodu se nenechám připravit. Platím za 1,5 hodinu v bazéně Grand 7 eur. Přesně před 10 dny jsem zde končila 2. část treku. Horká výřivka je opět skvělá. Po hodině se spustí déšť a bouřka, plavčík nás vyžene ven z bazénu. Nevadí, pátá hodina odpolední, je čas vyrazit.
Z důvodů špatné předpovědi počasí, mám na dnešní noc objednaný nocleh v penzionu Kyselka v Kubře. Má prostě pršet minimálně celý víkend. Při chůzi mi déšť nevadí, jen se mi nechce balit mokrý stan. Čeká mne 10 kilometrů, což je na první podvečer tak akorát.
Je zataženo a hřmí, jdu bez pláštěny, skoro to vypadá, že to stihnu až na chatu, ale půl hodinu před penzionem Kyselka musím obléci pláštěnu. Dostávám malý pokojíček. Nádhera. Sprcha, večeře a těším se na zítřek. Platím za ubytování s večeří 33 eur. Poslouchám jak venku hřmí a leje.
10 km, převýšení nahoru 404 m, dolu 435 m, útrata 47 eur
Sobota 20.8.2022 – Kubrá – Vyškovec
Celou noc lilo, v pokoji bylo vedro a žrali mne komáři. Ráno se mne slečna ptá, jak jsem se vyspala. Tak jí říkám, že by si mohli pořídit do okna sítě proti hmyzu, když už jsou uprostřed lesa. Slibuje, že to vyřídí šéfovi a ať se na nich nehněvám. Ale to já se přece vůbec nehněvám, s díky se loučím a peláším do Trenčína. Nádherné ráno, jaké jen může být po celonočním dešti.
V Bille na začátku města kupuji jídlo na dnešní den, makovec, rohlík, sýr a Colu. V lékárně se snažím koupit nějaký přírodní repelent, nic takového tu bohužel není, tak kupuji alespoň fenistil. Od včerejška mne otravuje hmyz. Vlhké počasí a malé nadmořské výšky, lepší to nejspíš nebude.
Trenčín mne nijak nezaujal. Hrad je nádherný, byla jsem tam s Káčou před pár lety, kdy jsem si hned po návratu z Camina do Santiaga vyjela na pár dní do Bílých Karpat a po třech dnech mi natekly nohy tak, že jsem nemohla chodit. Kačenka pro mne přijela autem do Starého Hrozenkova. Prohlídly jsme si tenkrát alespoň Trenčianský hrad. Šmatlala jsem celou prohlídku. Hrad je to v každém případě nádherný, stojí za návštěvu. V Horních Uhrách hrál vždy zásadní roli, jeho poloha na kopci nad Váhom je dokonalá. Vyhlížím nějakou kavárnu nebo cukrárnu, nic na trase otevřeného nemám, je příliš brzy. Nevadí, mám vařič tak o nic nejde.
Cesta je tu špatně značená, neustále ji musím kontrolovat v mobilu a i tak bloudím předměstím Trenčína. Nakonec jsem ráda zase v lese. Až do Bratislavy mne naštěstí žádné jiné velkoměsto nečeká.
O půl jedenácté přicházím k Záblatské kyselce, pravý čas na kávičku. Vařím i čaj, když už mám vytaženou kuchyni. Nemůžu si pomoci, ale slovenský makovec chutná úplně jinak než ten náš, je to velká pochoutka. Plním flašku kyselkou a hledám cestu lesem.
Dochází mne kluk z Třebíče, jde 19. den z Dukly. Má ultralehké vybavení, malý batoh na zádech, základní váha bez jídla a vody 6 kilo. Můj bágl je o kilo těžší. Má to lépe vychytané, než já. Spí v tarpu a to je hned o půl kila méně, než můj kilový stan. Nesu si plno blbin, měla bych tu váhu trochu zredukovat. Hodinku jdeme spolu a kecáme o trecích, výbavě a počasí. Má totiž několik dní pořádně pršet. Včera spal za celou dobu kvůli dešti poprvé v penzionu a dneska chce dojít na noc do Holubyho chaty na Javorině. Má co dělat, je to ještě pěkný kus cesty. V kopci nad Drietomou mi mizí, nestihám jeho tempo.
Než vylezu do sedla Kykula 726 m, tak se pěkně nadřu. Přišel déšť, pod stromy není potřeba ani pláštěna, asi bych se i více zapotila. Pršet brzy přestává, moc se nezdržuji a pokračuji dál po hranicích SK a ČR. Teď přichází rarita přechodu Slovenska, kousek cesty vede Českem.
Zase začíná pršet, teď už je to na pláštěnu. Scházím do ČR do Vyškovce, pár kilometrů musím po silnici, ale v tom dešti mi to nevadí. Před 4 hodinou jsem na horské chatě Vyškovec, kde mám zamluvené ubytování. Sedí tu u piva i můj kámoš z Třebíče a čeká až přestane pršet. Stále má v plánu dnes dojít na 25 kilometrů vzdálenou Holubyho chatu, moknout venku v noci se dnes nikomu nechce.
Dostávám dvoulůžkový pokoj a budu platit 1.000,- Kč, jako bychom tu byli dva. Ten déšt mne přijde draho. Celé okolí Mikulčina vrchu je na dnešní noc beznadějně vyprodané. Na můj pokoj někdo zrušil rezervaci, jinak bych měla smůlu.
Je docela brzy, tak si v koupelně vařím kávičku a čaj. Kontroluji předpověď, zítra má spadnout 50 mm deště. Můj stan má vodní sloupec tedy určitě nižší. Raději hned volám na Holubyho chatu a rezervuji si na zítřejší noc postel. Bohužel tu nejsou žádné útulny, tak jako v Nízkých Tatrách. To je dobrodružství, 3 noci po sobě v posteli!!!
V šest hodin je večeře, všichni máme knedlo vepřo zelo. Jdu se projít ven, momentálně neprší, mlha vykresluje nádherné výhledy. Borec z Třebíče si může lehnout na rozhlednu, po cestě má hned dvě. Věřím, že bude v pořádku, těžko ho ještě uvidím, chodí denně 40 až 50 kilometrů.
28 km, převýšeni nahoru 959 m, dolu 470 m, útrata 15 eur
Neděle 21.8.2022 – Vyškovec – Velká Javorina
Ráno je mlha a jemně mží. Snídani má celá chata v 8 hodin a to jednotné menu Kopaničárský hemenex, jogurt, ovoce a čaj. Platím za ubytování s polopenzí 850,- Kč. Nakonec mi paní chatařka naučtovala za postel pouze 500,- Kč, těch slibovaných tisíc Kč by bylo nějak moc. Byli tu na mne hodní, líbilo se mi tu. Do deníku SNP si dávám razítko, moc jsem jich po cestě zatím nenasbírala.
Chatu opouštím v 9 hodin. Snad ani neprší, z mlhy je ale tak vysoká vlhkost, že jsem za chvíli mokrá. Zatím jdu bez pláštěny jen v nepromokavé bundě a sukni. Sukně je nová a vodu nepropouští, bundu Rab mám 6 let a nepromokavá už dávno není, jenomže stála 6 tisíc korun a novou kupovat nehodlám. Musí stačit.
Prvních několik kilometrů jdu v mlze po silnici, naštěstí auta nejezdí. Míjím Mikulčin vrch, u Trojáku – rozcestí odbočuji z hlavní silnice a jdu k Lopeníku – rozcestí. V mlze nevidím na víc než na pár metrů, jde se mi ale krásně. Konečně vstupuji na nezpevněnou lesní cestu. Začíná pršet, nasazuji pláštěnu a pokračuji tichým lesem, nerada plaším srny.
Po jedenácté hodině vařím kávu a čaj v přístřešku pod rozhlednou U Křížku. Celý přístřešek je totálně mokrý, je příliš velké vlhko a mlha. Svačím zbytky od snídaně. Dlouho se nezdržuji, nikam sice nespěchám, ale co tady.
Pouštím audioknihu japonské krimi z 18. století Rudá chryzanténa, v té mlze je to nejlepší nápad. Přecházím silnici u vysílače a pokračuji znovu lesem a mokrými loukami. Nejsem v Bílých Karpatech po prvé, trochu to tu znám. Míjím další rozhlednu Obecnice, vím to z mapy, nevidím nic.
Začínám stoupat táhlým kopcem na Velkou Javorinu. Dochází mi síly, lovím z batohu oplatek a na chvíli si sedám na kládu. Potkávám první turisty dneška, mají malé batohy, SNPčkári to nebudou. Konečně stojím na Velké Javořině 970 m.
Sestupuji přes louku na slovenskou stranu k Holubyho chatě. O půl třetí si zapisují mé údaje z občanky, dostávám pokojíček. Jsem docela překvapená, myslela jsem že se chata rekonstruovala, ale od mé poslední návštěvy před pár lety se tu nezměnilo nic, stále je to stará horská chata. Nechávám batoh na pokoji a jdu si dát do restaurace palačinky a kávičku, došla jsem k názoru, že si to zasloužím. Přes ten déšť a mlhu to byl vlastně hezký den. Moc se mi nezdá těch 50 mm srážek, to by asi vypadalo jinak. Skoro celý den jemně pršelo, ale pod pláštěnou nejsem ani moc mokrá.
Přichází borec z chaty Vyškovec, snídani měl ráno vedle u stolu, nebyla jsem si jistá, jestli jde SNP. Dáváme se do řeči, z Dukly vyrazil před 24 dny. V tom dešti se všichni scházíme v chatách. Venku spí asi jen ti největší drsňáci.
Peru ve sprše tak nějak všechno na ráz, prádlo namydlím a hážu na zem, trochu to pošlapu a prohlásím za vyprané. Kdo ví jestli to do rána uschne. Vydatně se rozpršelo. K večeři mám smažený sýr a hranolky. Kontroluji předpověď, pršet má celý zítřek, snad od úterka bude lépe. Kdy já se dočkám stanu?
25 km, převýšeni nahoru 586 m, dolu 430 m, útrata 850,- Kč
Pondělí 22.8.2022 – Velká Javořina – Brezová pod Bradlom
V noci spadlo spoustu vody, myslím že těch avizovaných 50 mm to mohlo klidně být. Na snídani jsme pouze tři turisté, moc narváno tu tedy není, personálu je mnohem víc.
V devět opouštím chatu, prší a je mlha. Pláštěnu mám docela dobrou. V mém batohu je obrovský plastový pytel a v něm vše bezpečně uloženo. Vody se tedy nebojím. Jdu po hranici SK a ČR až na Čupec 818 m, kousek za ním se moje E8 odpojuje od hranic a vrací se na Slovensko. Les je mokrý a tichý, předbíhám paní v pláštěně, netuším kde se tu vzala.
Po sedmi kilometrech mám v mapě vyhlídnutý přístřešek, chci si tam udělat kafe. K mému překvapení je v něm plno, víc než deset lidí se v něm krčí a svačí. Zdravíme se, je to nejspíš nějaký turistický spolek. Uháním dál, cesta je většinou z kopce. Když už mám za sebou jedenáct kilometrů přicházím k zamčené chatě s krásnou krytou verandou. Nejlepší místo na přestávku. Rozbaluji kuchyň a vařím kafe a čaj. Už si potřebuji trochu odpočinout. Před odchodem si přemazávám prsty na nohou vazelínou. Dělám to tak 3 x denně. Prevence proti puchýřům.
Do Myjavy to mám z kopce a jsem tam po jedné hodině. No moc se mi tu nelíbí. Hledám restauraci, samé fast foody a slabé hodnocení. Nakonec objevuji restauraci v hotelu Štefánik. Je to nóbl podnik a já jsem zašvihaná od bláta až za ušima, ale jdu středem. Najím se tu skvěle, zbyla po mne sice pod stolem hromádka bláta, ale co už. Zapomněla jsem si koupit vodu, tak se kousek vracím do potravin.
Jsem ráda, když je Myjava za mnou. Přestalo pršet, měním nepromokavou sukni za kraťasy. Procházím Myjavskou pahorkatinou. První vesnička na cestě je Polianka. Stezka se vlní na horu a dolu. Procházím lesy a louky. Další osada za kopcem je Priepasné.
Pod chatou Bralo mne v kopci předbýhá můj kámoš z chaty Vyškovec, potkáváme se už dva dny. Má namířeno do Brezové, tak jako já. Čeká mne ještě sestup tichým lesem a vstupuji do Brezové pod Bradlom. Samé paneláky, to jsem tu nečekala, nakonec se propracuji k náměstí. Končím v penzioně Tvarožek. Je to nóbl podnik, nic pro smraďochy co jdou SNP. Narváno tu v pondělí nemají, tak jsou rádi i za turistku.
Zatím nejdeštivější den. Už mělo být zítra hezky, ale moc to zatím nevypadá. Nebudu se tím trápit, počasí neovlivním. Na penzionku je krásně.
33 km, převýšení nahoru 497 m, dolu 1.129 m, útrata 69 eur
Úterý 23.8.2022 – Brezová pod Bradlom – Ostrý Kameň
V pekárně kupuji oblíbený makovec a opouštím Brezovou. V mlze stoupám do lesů. Dnes mne čekají Malé Karpaty, jsem na ně hodně zvědavá, nikdy jsem tam nebyla. Opět jsem v lese sama. Převažují buky, duby, habry a jeřabiny.
Mlha se nechce vzdát, ale i to má své kouzlo.
Před Dobrou Vodou je odbočka na Dobrovodský hrad. Tedy spíše zřícenina hradní pevnosti ze 13. století. Nikam nespěchám, jdu se tam tedy podívat, je to obrovský objekt. Bohužel se to celé pomalu rozpadá.
Scházím do osady Dobrá Voda. V mapě mám dva obchody, spoléhám na ně, musím si nakoupit jídlo na několik dní. První obchod zavřený. Druhý je naštěstí otevřený. Kupuji chleba, ořechovou buchtu, sýr, tuňáka, sladkosti a kávičku. Koupila jsem si malé balení 75 gr zrnkové kávy Standard a normálně paní prodavačka mi ji pomlela. Takhle si kupovala kafe moje maminka a babičky. To jsou věci.
Lezu zase do kopců, přes temné lesy. Další osada je Raková nebo spíše jen pár chat. Přecházím silnici, spoustu odpadků kolem. To je zase místečko. Pokračuji kolem obory, jak jinak přes kopec k Sokolím chatám. Míjím malou odbočku k bufetu u Stana. Kdoví jestli je otevřeno a navíc nic nepotřebuju.
Jdu tedy dál asi kilometr po silničce a už číhám na pramen vody. Cedule pitná voda tu hrdě stojí, ale voda vypadá dost divně, je to hlavně zcela otevřená tůňka. Nedá se nic dělat, jiná voda dnes už nebude, nabírám hrnečkem do vaku 2 litry. Pokračuji na hlavní cestu, míjím lom Buková a konečně zase stoupám do hor. Potkávám dva turisty z Polska, nejdou SNP jen nějakou tůru, nepochopila jsem jakou.
Konečně přichází zlatý hřeb dnešního dne a to výstup na hlavní vrchol Malých Karpat Záruby 767 m. Je to ale pěkně do kopce. Nejprve musím vystoupat na Havranicu 721 m, večeřím zde chleba se sýrem a zapíjím vodou, na víc není čas. Pokračuji na Záruby. Je z nich nádherný výhled. Uvažuji, že si postavím stan hned pod vrcholem, ale dost tu fouká, je už po sedmé a brzy se setmí. Plaším nádherného jelena s velkými parohy, ale možná je to obrovský daněk.
Scházím pomalu po vápencovém hřebínku. Mám namířeno na Ostrý Kameň, zříceninu hradu. Snad tam bude rovina na stan. Ztrácím cestu, nemůžu najít značku, přitom když otevřu mobil, tak bych měla být na cestě. Začíná se stmívat. Sestupuji prudkými serpentinami, ujíždí mi nohy, cesta to tedy skutečně není. Nakonec se mi podaří najít správnou pěšinu a už rychleji sestupuji k Ostrému Kameňu 569 m. Žádná rovinka tu ale není, taky mne to mohlo napadnout podle toho názvu. Šikmá plošina by se našla, jenže ty nakloněné staré stromy vypadají že každou chvíli spadnou, plno jich tu taky leží na zemi, tady spát nebudu. Od rána slyším padat v lese větve, nejspíš po těch deštích. Nakonec mám čelovku, tak co.
Cesta se zlepšuje a pohodlně se dostávám níž, mám hezký výhled na vodní nádrž Buková. V zatáčce cesty je parádní travnatý plácek s ohništěm. S posledním světlem stavím stan.
39 km, převýšení nahoru 1.150 m, dolu 922 m, útrata 65 eur
Středa 24.8.2022 – Ostrý Kameň – Čermák
Do půlnoci se ozývala střelba lovců, pak už byl klid. Balím stan a pokračuji po červené značce k loveckému zámečku Mon Repos, místo má romantický název tak se na to těším, je to ale vlhká stavba v lese, tady bych spát nechtěla. Vedle je lesní chata se stolečkem, vařím druhé kafe a čaj, k jídlu ořechovou buchtu a chleba.
Mám docela dost vody, tak ani nemusím ke studánce. Přichází pán s malým batůžkem a zvonečkem na medvědy. Je z Popradu a tam je medvědů plno, tady je to pro srandu králíkům.
Přecházím Amonovu louku a lezu na Klokoč 661 m. Vrchol kopce tvoří horská louka a vápencové skalky, je to kus krásné přírody. Moc se mi tu líbí. Scházím do sedla Uhliská a přicházím k vyschlé studánce na Mesačné louce. No ještěže si nesu vodu od včerejška.
Opět funím do kopce, dnes to tedy žádná rovina není. Lezu na krásný kopec Vapenná 752 m s malou mini rozhlednou. V dáli hřmí hromy, na rozhlednu rači nejdu je celá kovová a stejně má jen pár metrů. Výhled je i bez rozhledny.
Při sestupu potkávám holčinu tak 20 let, jde na Duklu. Má nový batoh, boty, celá je taková nová a čistá, na cestě z Děvína může být tak 3 dny. Já vypadám dost jinak. Oškubané triko, na rameni je totálně děravé, nepomáhá zašívání, celé se rozpadá. Vyptávám se jí na cestu přede mnou. Hospody na Pezinské Babě byly včera zavřené. Nemám z toho radost, dochází mi jídlo, doufala jsem, že se tam najím. Radí mi pramen vody v Sološnické dolině, je to sice mimo cestu, ale další voda je až na Čermáku, kde včera spala. Čermák je louka za 12 kilometrů. Na to že jsou 2 hodiny odpoledne a já mám od rána 22 km, holka půjde na Duklu teda dlouho. Ale dělá to dobře, ať si jde jak ji to baví.
Dneska se vleču a vůbec se mi nechce do dalšího kopce a to Horný vrch 643 m. Jenom co vylezu na horu, musím zase slézt dolů, celý den. Na Rohožníku vařím čaj a svačím buchtu. Dnes se živím jen pečivem, dochází mi jídlo. Těším se až si večer uvařím cizrnu se sýrem.
Na Čermáku jsem o půl sedmé. Stojí tu dva stany a pár lidí posedává u ohňů. Chystají si grilování a otvírají piva, ti nejdou SNP. Chvíli přemýšlím, že dojdu na Pezinskou Babu, ale co tam, došla bych už za tmy. Stavím stan, umývám se u studánky a vařím si večeři. Kousek od tud hřmí, má přijít v noci bouřka ale bůh ví jak to dopadne.
34 km, převýšení nahoru 1.145 m, dolu 1.035 m, útrata nic
Čtvrtek 25.8.2022 – Čermák – Kamzík
V noci na louce řádila zvěř. Není se co divit, maďarští sousedi nechali na stole půl melounu a další jídlo. Lesy jsou plné muflonů, ale těžko říci co to bylo za zvěř. U mého stanu byl klid, jídlo už skoro žádné nemám. Jen jsem našla ráno jednu svoji trekingovou hůlku 2 metry od stanu, kdo ji vytáhl bůh ví.
V noci pršelo, ráno balím mokrý stan. Nemůžu se dneska jaksi vypravit. Odcházím až o půl deváté. Večer za mnou přijede Hanka s Korinkou, musím pohnout, aby nám na poslední zítřejší den nezůstalo moc kilometrů.
Přecházím Skalnatou 704 m a Jágrovou 713 m. Na sedle Javorina si vařím kafe a suším stan a spacák. Přichází kluk a ptá se mne, jestli jdu SNP. Po dvou nocích ve stanu a bez sprchy už je to na mne poznat. Chvíli si vykládáme, zajímá ho jaké to je jít sám. Po pravdě mu odpovídám, že skvělé člověk si dělá co chce. Chtěl by jít SNP příští rok a nemá s kým, tak snad se odhodlá jít sám.
Na Pezinské Babě 536 m je otevřená hospoda, konečně jídlo. Objednávám si guláš, birrel a pohár. Na světě je zase krásně. Nabíjím elektroniku, opět si můžu pustit další díl japonské krimi. Moc se nezdržuji a letím dál.
Už je opět vedro. Naštěstí cesta vede listnatými lesy, většinu dne jdu ve stínu. Hodilo by se další kafíčko, nemám ale na vaření čas. Hanka za chvíli vyjede, píšu jí že se setkáme na Kamzíku, vede tam silnice z Bratislavy a v mapě mám zaznačené parkoviště. Teď už jen tam dojít. Musím přidat do kroku, pouštím krimi a jdu.
Biely Kříž je rušná křižovatka cest. Cyklisti a turisti tu popíjí pivka. Dávám si párek a birrel a pokračuji na Kamzík. Přibývá lidí, blízkost Bratislavy je znát. Kde kdo se mne ptá na cestu SNP. Občas taky potkám turistu, který jde na Duklu.
Na Kamzíku jsem o půl osmé, mám toho dost. Občerstvení se zavírá, uprosím je o jedno pivko. Sedám si ke stolu a vidím jak z parkoviště vychází holky. Načasování je přesné, akorát mám v nohách okolo 40 km a Hanka je unavená z jízdy po dálnici. Přebalujeme batoh, do auta dávám malej stan a balíme Velkou Agnes.
Pokračujeme přes kilometr kolem vysílače k rozhledně na Americké louce. U přístřešku stavíme stan a snažíme se rozdělat oheň. Dlouho nechce dřevo chytit, po deštích je stále vlhké. Plynový vařič to jistí, nakonec oheň krásně hoří. Nádherná noc, hvězdy nad hlavou.
42 km, převýšení nahoru 848 m, dolu 1.073 m, útrata 20 eur
Pátek 26.8.2022 – Kamzík – Děvín
V noci jsem vylezla ze stanu, podél lesa nás obcházelo stádo prasat. Pod větvemi stromů se vlnilo mnoho stínů, nevypadalo že by se mne bály. Jak nejrychleji to šlo skočila jsem šipku zpátky do pelechu. Prasata se přiblížila ke stanu na 2 metry a ze dvou stran nás obstoupila. Ležela jsem tiše ve spacáku, bez hnutí. Hanka spala. Korina ani nedutala, bylo vidět, že se bojí a to je prosím výmarský ohař. Po dlouhých minutách jsme si mohly s Kori konečně oddychnout, prasata se stáhla a nechala nás být.
Od brzkého rána sem na Americkou louku chodí Bratislavčani venčit psy. Milá paní nám říká, že jsou tu prasata přemnožená, často chodí až do města a prochází se po ulicích. Myslivci se je tu bojí střílet, potuluje se tu prostě moc lidí a to nejen ve dne. Vracím se s věcma na Kamzík, ukládám stan, spacáky, skoro vše do auta. Na Děvín půjdeme přes Bratislavu po lehku.
Od rána je neskutečné vedro, předpověď 33 stupňů. Scházíme do Bratislavy, těšíme se na kávičku. První kavárna v parku Libresso je naše. Jenomže personál nás vyhazuje, že otvírají až za půl hodiny. Na lavičce teda aspoň pojídáme Hančiny řízky s chlebem a zapíjíme vodou. Pokračujeme po chodnících městem dál k první restauraci je to pizzerie a gril. Opět stejný scénář, zase nás vyhazují. Až na třetí pokus máme štěstí v restauraci Idyla, sice taky otvírají až za 15 minut, ale kávičku a pití nám už dají a Korině vodu. Číšník si stěžuje, že mají málo hostů, před Covidem 12 zaměstnanců a otevřeno celý den. Dnes jen 5 zaměstnanců a vaří pouze obědy. Lidi prý nemají peníze. Asi to bude i pravda.
Musíme projít přes velkou křižovatku, v nákupním středisku je Billa, jdeme si nakoupit nějaké dobrůtky. Trvá to pár dalších kilometrů, než přejdeme celou Bratislavu a začínáme stoupat do kopců. Na rozcestí Důbravské hlavici chvíli přemýšlíme s otevřenou mapou. Červená E8 vede přes Děvínskou Kobylu, pak je tu žlutá zkratka přímo na hrad Děvín o hodinu kratší cesta. Bereme zkratku.
Na hradě Děvín jsme odpoledne. Ptám se na slevu pro SNPčkáře, dříve je údajně pouštěli zdarma, teď musí platit plnou cenu. Nedá se nic dělat, kupujeme lístky za 6 eur. Korinu přivazujeme do stínu ke stromu, dáváme jí misku s vodou a jdeme na prohlídku. Jsme překvapené, jak je to zajímavé místo. Nádherný výhled na soutok Moravy a Dunaje. Obědváme v restauraci pod hradem.
Do Bratislavy jedeme busem, platíme v autobuse kreditní kartou 1 eur za osobu, máme předplaceno 30 minut jízdy MHD. Ptáme se spolucestujících, jak se dostaneme na Kamzík, snadná cesta tam není. Přestoupíme na tramvaj a dojedeme na vlakové nádraží. Tady chytáme taxi a za 4 eura jedeme na kopec Kamzík. Řidičovi se sice nejdřív moc nechce, Korina je velké psisko, ale nakonec nás sveze.
Bereme auto, nakupujeme jídlo na víkend a opouštíme Bratislavu. Na noc jedeme k vodní nádrži Buková do Malých Karpat. Stavíme si stan na louce v blízkosti bufetu Lážo Plážo. Nocujeme zdarma. Do neděle si tady v okolí v Malých Karpatech uděláme dovolenou.
25 km, převýšení nahoru 493 m, dolu 726 m, útrata 30 eur
– útrata celkem 250 eur + 850,- Kč
– nachozeno celkem 230 km
– 4 noci v penzionech a chatách
– 4 noci ve stanu
Cestu hrdinů SNP mám celou prošlapanou + přídavek Poloniny. Začala jsem v roce 2020 na Kremenci u Ukrajinských hranic a dokončila v roce 2022 na Děvíně. Trasu jsem si rozdělila na 3 etapy. Celkem jsem šla 30 dní a dopočítala se 990 kilometrů. Podle mapy by to mělo být o něco méně, vždy si ale píšu naměřené kilometry na mých sportovních hodinkách. Všechny zacházky, bloudění, cesty do obchodů, ubytování, prostě odbočky mimo trasu. Na kilometrech ale nezáleží, nejdůležitější je pro mne prožitek.
Miluji přechody geomorfologických fenoménů. V plánu mám přechod Arizony od jihu na sever. Jihozápadní Austrálii z Perthu na jih – Bibbulmun Track. Larapintu trail. USA z jihu na sever. Přechod Polských Beskyd. Pyreneje od Atlantiku ke Středozemnímu moři. Stezku Českem kolem ČR. Přechod Maďarska – Kektura trail. Kypr od východu na západ. Itálie od jihu na sever………..
Snů mám nevyčerpatelné množství a neklidnou duši k tomu. Jsem pár dní doma a těším se na další dobrodružství.