Přechod vápencových Alp ze severu na jih. 11 etap, nejvyšší bod na trase 1.600 m. Grossraming – Hinterstoder – 150 km. Popis etap jsme nalezly zde:
https://www.urlaubsregion-pyhrn-priel.at/cz/kalkalpenweg.html
9.10. – 15.10.2022
9.10.2022 neděle – Grossraming – Wirser – 15 km, převýšení nahoru 1.280 m
Vstávám brzy, v šest nakládám Hanku a uháníme prázdnou dálnicí do Rakouska. Po pěti hodinách jízdy jsme v Grossramingu na začátku Kalkanpenweg.


Parkujeme zdarma na vlakovém nádraží v Grossramingu. Před pár dny jsem psala do info centra info@pyhrn-priel.net dotaz, kde se dá na týden zaparkovat, doporučili mi toto parkoviště. Kontrolujeme jídlo, zdá se nám, že ho máme nějak moc, pár lahůdek necháváme v autě. O půl dvanácté vycházíme do hor po červené značené cestě směr Ennser hütte.


Stoupáme prudce do kopců, kolem nás vše hraje podzimními barvami, svítí sluníčko a je celkem teplo, chvílemi na triko. Po široké zpevněné cestě po hodině přicházíme ke kapličce s lavičkou. Vaříme si kávičku a čaj. Hanča vytahuje bábovku, lahůdka.


Po půl hodině jsme na velkém parkovišti pod chatou, plno aut, jsme z toho v šoku, žádné lidi jsme zatím nepotkali. Dál už musí všichni po svých. Pěšina vede do kopce, moc se tu se serpentinami nezdržovali.


Po třetí hodině jsme na chatě ve výšce 1.290 m. Hanča si dává polévku a víno, mně stačí štrůdl. Půl litra pitné vody tu nabízí za 1 euro. My máme jasno, plníme si na záchodě láhve pitnou vodou sami a zadarmo, celkem 5 litrů. Je tu docela dost turistů a cyklistů, hezká neděle proč nejít do hor. Pokud by byla chata zavřená, pak by se musela voda nabrat v potůčku, ale ten byl dost níže pod chatou, šli jsme kolem něj.


Druhá etapa Kalkanpenweg schází do údolí, podél potoka a pak zase do hor. To se nám nechce, máme vyhlídnutou variantu přes horský hřeben. Před čtvrtou hodinou stoupáme nad chatou do kopců na Almkogel 1.513 m. Ve čtyři si děláme malou zastávku a pouštíme si přímý přenos z Velké Pardubické, je to napínavé, koníci běží 7 minut, vítězí Špek. Byl to zážitek.


Po exponovaném hřebínku scházíme do sedla a lezeme na kopec Wirser. Je půl šesté, za hodinu zapadne slunce, hledáme flek na stan. Roviny tu moc nejsou a stejně na hřebeni fouká.


Nakonec scházíme sto výškových metrů na východní stranu a u lesní cesty stavíme stan. Vápencové podloží znamená dlouhé čištění placu pro stan. Máme strach o nafukovací karimatky, proto poctivě vybíráme všechny kamínky. Hanka má úplně nový stan Big Agnes Tiger Wall 2. Je jako moje malá Agnes – Fly Creek 2 jen má dvě předsíňky a to se hodí. Váha stanu 1,13 kg. Dnešní noc bude premiéra.


Vaříme jen čaj, k večeři jíme chleba, sýr a slaninu. Potřebujeme se zbavit nejtěžšího jídla. V sedm večer je již tma. Byl to nádherný den plný výhledů na podzimní Alpy, takové je neznám.
10.10.2022 pondělí – Wirser – Anlaufalm – 20 km
V noci mi trochu ušla karimatka, tak nevím jestli je píchnutá nebo co se stalo. Nad ránem mi bylo chladno. Hanka spala klidně celou noc. Vaříme kávu, kaši a čaj. Stan nás uchvátil, je dokonalý, akorát ta bílá barva je na palici. Ve stanu je neustále šero.


Vycházíme o půl deváté. Slunce svítí a začíná hřát. Vracíme se na hřebínek a pokračujeme po něm na kopec Langlackenmauer 1.482 m. Stezka je uzoučká a krkolomná. Teď už začínáme chápat, proč tudy nevede Kalkanpenweg.


O půl jedenácté si na hřebínku vaříme čaj a svačíme chleba se sýrem. Vodou musíme šetřit, neseme si ji ze včerejška z chaty. Kdoví kdy nějakou najdeme.

Hřebínek je zarostlý, kloužeme a padáme na prdel. Trvá nám neskutečně dlouho, než přelezeme exponovaný hřeben na kopec Hochzobel 1.373 m. Kdo nám nakukal, abychom tudy lezly, mohly jsme krásně šlapat údolím kolem potoka.


Scházíme prudký sešup po uzounké cestičce, kloužeme po listí. Oddechneme si až v sedle Hirschkogelsattel 882 m. Máme hlad, ale chata je už blízko, tak musíme vydržet. Kecáme a nevšimneme si špatně označené odbočky, hned máme 2 kilometry navíc.


Chata Anlaufalm je naštěstí otevřená, objednáváme si pozdní oběd, nabízí dvě teplá jídla, nechápeme co to je, tak si objednáváme od každého jedno. Nakonec se z toho vyklube hustá polévka a klobásy. Nezbylo nic. Krásná horská chata, jsme tu jediní hosté, pondělí odpoledne. Nabíráme vodu do láhví, teď můžeme nocovat.


Začínáme 3. etapu, která vede z kopce k řece Grosser Bach. Jdeme po loukách a ještě, než začneme sestupovat, nacházíme pěknou rovnou louku, neváháme a stavíme stan. Je skoro šest večer a kdo ví jestli v údolí u řeky bude vhodné místo. Za chvíli je stejně tma. Voda je kousek od nás ve skružích pro krávy, teče z černé hadice a vypadá skoro pitně.


Vaříme čaj. Pod karimatku si dávám oba naše batohy a stelu si pod sebe všechno možné. Pouštíme film z HBO. Dnes byl nádherný den, překrásné výhledy.
11.10.2022 úterý – Anlaufalm – Ebenforstalm – 20 km
V noci pršelo, ve stanu bylo krásně. Kafíčko vaříme ještě za tmy. Rozednívá se, modré nebe. Balíme, na závěr jdeme zkusit najít díru v mé nafukovačce. Pár metrů od nás jsou skruže plné čisté vody. Madračku do vody namáčíme u ventilku a nemusíme ani dál pokračovat. Vedle ventilku ve spoji je malá dírka. Zřejmá výrobní vada, to je mi tu tak platné. Aspoň máme jasno, karimatku jsem nepropíchla. Až se vrátím domů, pošlu ji na reklamaci klukům do Nalehko.


O půl deváté opouštíme náš tábor, čeká nás prudký sestup k vodopádu Schleier k řece Schwarzer Bach. Cestička je krkolomná a exponovaná. Podle mapy.cz bychom měly být dole za hodinu, ve skutečnosti nám to trvá přes dvě hodiny a to jsme rády, že jsme nikde nezhučely. Sestup je skutečně prudký. Výhledy na řeku a okolní hory jsou za to excelentní.


Schleierfall je vodopád na divoké horské řece, nádhera. Naše cesta dále pokračuje podél řeky po cyklostezce. Procházíme tunely ve skalách, svítilny nepotřebujeme, automaticky se nám v tunelu rozsvěcují světla. Za chvíli míjíme turistický přístřešek, včera jsme zde chtěly nocovat, ale neměly jsme sílu sem dojít. Stan by se tu stavěl snadno, podél cyklostezky je pěkná rovina.


Oběd si vaříme u Grosse Klaushütte. Chata je v pondělí a úterý zavřená. Nám to nijak nevadí, vaříme si čočku, čaj a kávičku. Chvíli prší, sedíme pod stříškou, tak je nám to jedno.


Asi kilometr za chatou přecházíme most a stoupáme do kopce, nejprve pozvolna, později zase lezeme skoro po břiše, občas jsou tu lana, dost to pomůže. Se serpentinami se tu opět moc nezdržovali. Cesta je málo chozená a tak trochu zarostlá. Nakonec se nám po dvou hodinách lezení do kopce podaří napojit na cyklostezku.


Teď už půjdeme v pohodičce až na chatu Ebenforstalm, kde končí 3. etapa. Plánovaly jsme se tu jen zastavit, dát si něco malého a sejít 600 výškových metrů do dalšího údolí, je tam oficiální bivakovací místo, jenomže je od nás ještě 10 kiláků. Řešíme dilema, jestli na chatě zůstat přes noc nebo sejít k řece po tmě.


Na chatě jsou dvě chatařky a jsou moc milé, ptáme se na ubytování. Cena 30 eur na osobu včetně snídaně a horké sprchy. Ta sprcha v ceně rozhodla, zůstáváme tedy. Máme týden volna a etap je 11, moc nám to nevychází. Myslely jsme si, že ujdeme za den víc než jednu etapu, ale nedaří se nám to. Jsou již krátké dny, o půl sedmé je tma. Jsme na cestě tři dny a máme za sebou tři etapy.


Sprcha je boží, pereme a odpočíváme. K večeři nám paní domácí vaří vaječinu a jako dezert máme štrůdl. Ubytování je v prvním patře nad kuchyní. Společnou noclehárnu máme jen pro sebe, žádný jiný host na chatě není. Stoupá sem teplo z kuchyně.


Sušíme stan, lepíme tejpkou karimatku. A dumeme, jak za pět dní projít osm etap. Na širokých cestách se jde rychle, jenomže těch tu máme málo. Zatím se většinou hrabeme po pěšinkách do kopce a pak zase prudce z kopce, ty sestupy nám dávají zabrat nejvíc. Bez hůlek si to neumím představit. Kalkanpenweg není jedna proznačená trasa, ale různě pospojované značené i neznačené turistické cesty a cyklostezky, případně pouze cesty. Máme staženou GPS navigaci, ale zatím jsme ji nepoužily, vystačíme si s mapy.cz. Dnes to nevyřešíme, ono to nějak dopadne. Sama cesta je přece cílem.
12.10.2022 středa – Ebenforstalm – Fraitgraben – 27 km
Krásně jsme se vyspaly, celou noc bylo otevřené okno. Snídaně v sedm hodin, kávička, čaj, chleba, máslo a marmeláda. Za nocleh a polopenzi platíme dohromady za obě i se spropitným 95 eur. Krásná chatička, líbilo se nám tu.


Vycházíme o půl deváté. Mlha se rozpouští nad údolím. Stoupáme do sedla k rozcestníku. Čeká nás prudký sestup do údolí Bodinggraben. Listnatým lesem scházíme serpentinami uzoučkou stezkou kolem potoka. Dnes to jde docela dobře, po hodince a půl jsme v údolí.


Z restaurace Jagahausl vybíhá mladý hospodský a láká nás dovnitř. Jsme zde jediní hosté, necháme se zlákat na jablečný koláč a čaj. Platíme 20 eur, je to teda docela dost, holt jsme v údolí, na horách je levněji.


Podél řeky Krumme Steyrling scházíme k tábořišti Steyrsteg. Biwakplatz se nám zdá nádherný, škoda že nám to sem nevyšlo na noc. Krásná louka, ohniště, dřevo, čistý záchod. Za osobu se tu platí samoobslužně 4 eur, které se dají do obálky a vyplní se jméno a datum. Obálka se hodí do kastlíku a můžeš si postavit stan. Je poledne, tak si zde vaříme oběd. Polévku, čočku, kafe a čaj. Slunce vylézá z mraků a je zase krásný den.


Po cyklostezce přecházíme les, louky, občas se tu pasou kravičky. Lidi žádní. Po široké nezpevněné cestě scházíme do městečka Windischgarsten. Končí zde 4. etapa.


Nejprve jdeme do info centra. Příjemná paní nám dává turistické mapy a cyklo mapy oblasti. Moc se nám tu líbí a plánujeme se do Kalkalpen vrátit. Mapy se budou hodit.


V obchodě kupujeme jídlo na dva dny a jdeme do kavárny na kafe a zákusek. Potřebujeme si chvíli odpočinout a promyslet, kde budeme spát. Dobíjíme mobily. Je skoro pět hodin, za hodinu a půl bude tma. Musíme se pohnout dál.


Opouštíme město, procházíme kolem golfového hřiště. Po 4 kilometrech scházíme do údolí k řece Fraitgraben. Hluboký smíšený les a hučící potok. Vedle lesní cesty na trávníčku u laviček stavíme s posledním světlem stan. Kolem nás řvou jeleni, to bude noc.


Hanka pochlastává víno. Pustíme si film. Zase jeden nezapomenutelný den za námi. Ležím na zatejpované karimatce, jsem zvědavá jestli se do rána vyfoukne.
13.10.2022 čtvrtek – Fraitgraben – Spital am Pyhrn – 25 km
V noci troubili jeleni a ušla mi zase karimatka. Mám ale pod sebou nastlány všechny naše přebytečné věci včetně obou batohů, tak jsem v pohodě. Navíc nás hřejí teplé spacáky Cumulus 700 a Rab 800, každou noc je nám vedro. Nevím proč jsme si myslely, že jedeme do zimy.

Snažíme se rychle zabalit stan, ale moc nám to nejde. Stanovat se tu asi nesmí. Kávičku pijeme ještě ve spacáku. Odcházíme po osmé.


Stoupáme proti proudu potoka Fraitgraben. Procházíme kolem vodního mlýna. Smíšené lesy hrají podzimními barvami. Začíná být krásný den. Musíme si na mobilu hlídat cestu, jdeme soustavou silniček až k restauraci Singerskogel. Zde začíná turistická cesta na chatu Gowilalm ve výšce 1.400 metrů.


Kousek nad Singerskogel stojí u lesa velká dřevěná patrová rozhledna. Škoda že jsme sem včera nedošly, krásně by se na patře spalo. Je tam místo pro několik karimatek. Teď bychom neměly totálně mokrý stan od kondenzace. Výhled je z rozhledny úchvatný. Kdybychom to věděly, tak sem dojdeme i po tmě s čelovkami. Voda zde není.


Funíme, cesta je čím dál více do kopce. Jdeme pomalu, Hance není moc dobře. V 11 hodin jsme konečně na chatě. Hanča si dává polévku s pivem, já párky s nealkem. Platíme dvacku. Vůbec nikde neberou karty.


Stoupáme ještě 150 výškových metrů do sedla a pak pokračujeme přes horské louky k další chatě Hofalm. Hance stále není dobře, tak si na chvíli sedáme, objednáváme si kafe a koláč. Nabíráme na toaletách vodu na čaj, uvaříme si ho později. Nacházíme na zemi hodinky se stříbrným řemínkem. Shazuji batoh a běžím zpět do kopce, abych chytila poslední turisty ze skupiny lidí, kteří nás před chvílí míjeli. Musí to být někoho z nich. Snad se dostanou k majiteli.


Scházíme k řece Falbach. U dřevěné chatičky sedáme na lavičku a vaříme čaj. Výhled máme na Totes Gebirge. Pohodička. Dnes to nijak nehoníme, přesto jsme načaly druhou etapu dne. Balíme vaření a sestupujeme k soutězce Dr Vogelgesang Klamm.


Do soutěsky vstupujeme po páté hodině. Jdeme po proudu řeky Fallbad, soutěskou vedou dřevěné lávky. Klouže nám to, je tu všude hrozné vlhko. Vodopády nám připomínají Rešáky. Postupně procházíme mezi úzkými skalami, voda prudce padá. Za 1,5 kilometru soutěsku opouštíme. Bylo to velkolepé. Krásná příroda. Procházíme kolem pokladny, kupujeme si lístky za 5,70 eur na osobu. Opouštíme areál vchodem. Jakmile odcházíme, paní pokladnu zavírá a jede domů, má padla.


V šest hodin jsme ve městečku Spital am Pyhrn. Hanka není dnes ve své kůži, tak hledáme ubytování. Na bookingu je vše drahé. Procházíme v telefonu na mapách dostupné ubytování. Co není na bookingu, tak tam voláme. Nakonec končíme v hotelu Il Corriere za 85 eur pokoj se snídaní. Nic levnějšího jsme nesehnaly. Paní recepční nám úplně zbytečně ukazuje noční vchod, nehneme se z pokoje. Venku jsme pořád.


Hotýlek je parádní. Pereme, vaříme čaje, stahujeme filmy a užíváme si postele. V noci má sprchnout, snad bude zítra dobře. Dnes jsme na cestě 5. den, dokončily jsme 6. etapu.
14.10.2022 pátek – Spital am Pyhrn – Windhagersee – 22 km
V noci sprchlo. Ráno je mlha a mrholí. Hotelová snídaně je dokonalá. Smažená vajíčka, šunčička, samé lahůdky. Mažeme si svačinku sebou. Nespěcháme, čekáme až přestane pršet. V deset opouštíme hotel, je po dešti.


Prohlížíme si velký kostel ve Spitalu a podél silnice opouštíme město. Čeká nás 6 kilometrů šlapání kolem silnice k lanovce Wurzeralm. Asi v polovině cesty nám zastavuje sama od sebe paní a veze nás k lanovce. Měly jsme prý stopovat a né chodit pěšky po silnici.


Lanovka jede jen v sobotu a neděli, takže musíme po svých. Lezeme po sjezdovce s vyplazeným jazykem. Asi v půlce nás míjí malé terénní auto, stopujeme ho, ale stejně nás nevezme, bohužel jede jinam. No nevím teda kam jinam.


Po dvou hodinách stoupání po sjezdovce jsme konečně nahoře na náhorní planině Wurzeralm ve výšce 1.350 metrů. Zkoušíme jestli není některá z restaurací otevřená, ale nic. Teda jedna otevřená je, ale chybí tam personál. Hanka na toaletách nabírá vodu na čaj, ten si uvaříme sami.


Procházíme přes plato, žádného dalšího turistu jsme dnes nepotkaly. Lesy se změnily, převažuje modřín. Hory kolem nás jsou v mlze. Skála připomínající Half Dome vylézá z mraků. Čistá krása.


Stoupáme do sedla Hals – Sattel ve výšce 1.600 metrů. Mělo by tu být plno zvěře, ale vidíme jen stovky posedů.


Ve 4 hodiny jsme na chatě Dumlerhütte ve výšce 1.500 metrů. Hned se nás personál ptá, jestli zůstaneme na noc. Dáváme si polévku a pivo. Chceme se dnes dostat dál, tak si jen nabíráme vodu a načínáme 8. etapu.


Scházíme z chaty po značené cestě na Tommleralm, je to jen křižovatka. Odbočujeme tu doleva na lesní cestu. Pokračujeme po vrstevnicové cestě směr Zellerhütte.

U jezera Windhagersse ve výšce 1.100 metrů končíme na noc, dál jsme bohužel nedošly. Vedle je zamčená lesní chata. Vaříme čaj a pouštíme si ve spacáku film. Byl to nádherný den v překrásných horách.
15.10.2022 sobota – Windhagersee – Hinterstoder – 17 km
Krásně se mi spinká. Moji ucházející karimatku má dnešní noc Hanka, je to kámoška. Začalo pršet po půlnoci, s menšími přestávkami prší až do rána. Celý týden máme lepší počasí, než je předpověď, dnes to bude ale asi naopak. Ranní předpověď říká, že bude pršet do 3 hodin odpoledne.

Vařím v dešti snídani rovnou ze spacáku. V každém případě ze spacáků nevylézáme. Dojídáme poslední ovesnou kaši, zapíjíme kávou a čajem. Nijak se nám nechce, ale musíme se zabalit, bez ohledu na déšť. Vycházíme v 8 hodin, to tu ještě nebylo.

Docházíme 8. etapu na Zellerhütte ve výšce 1.570 m. Pláštěny nasazené a šlapeme pěkně do kopečka na horskou chatu. V 10 hodin jsme na chatě. Končí tu právě snídaně, nikomu se ven v tom dešti nechce. Dáváme si kávu, čaj a štrůdl, nabíjíme mobily.

Prohlížíme mapu a vymýšlíme trasu. Zbývají nám ještě 3 etapy. 9. etapa vede do lyžařského střediska Hutterer Boden, tam to známe, jezdíme tam lyžovat. 10. etapa obchází kopec a 11. etapa vede kolem hlavní silnice z Hintru na nádraží. Nacházíme si vlastní alternativu na mapy.cz rovnou do Hinterstoderu.

V 11 hod chatu v dešti opouštíme. Nemůžeme najít naši vyhlídnutou cestu z chaty, dvakrát se vracíme, než ji najdeme. Není se co divit, malá pěšinka, moc se tudy asi nechodí, občas je kulatá červená značka na kameni, tak to musí být naše cesta.

Stoupáme kousek do kopečka, brzy již kloužeme jen z kopce a to doslova. Žádné serpentiny, jen krkolomná cesta a popadané stromy. Ideální sestup v dešti. Přestože prší, musíme si sundat pláštěny a jít jen v bundě, ale i tak padáme každou chvíli na prdel. Mokré bláto a kluzké listí.

Ve zdraví se po několika kilometrech dostaneme na lesní cestu, tady už máme vyhráno. Čeká nás pohodová cesta do Hinterstoderu, alespoň v to doufáme.

Míjíme malou usedlost na louce, v mapě je to označeno jako Steyrsbergerreith a dokonce postel, jako ubytování. Kouří se z komína, stále prší, tak klepeme na dveře. Otvírá nám pán a zve nás dovnitř. Je to něco jako mini hospoda ve staré chaloupce. Pár stolů, nabízí tu produkty ze svého statku. Objednávame si čaj a chleba s uzeným. Bundy nám pan domácí suší nad kamnama. Přesně tohle jsme potřebovaly. V dešti se nám vařit nechtělo. V lesích je milion posedů, ale žádný přístřešek pro turisty.

Pokračujeme z kopce do Hinterstoderu. Nejprve scházíme do obce Mitterstoder, která je o kilometr dříve. Potřebujeme se dostat na vlakové nádraží, je to více než 10 kilometrů, pěšky po silnici určitě nepůjdeme. Prohlížíme jízdní řád autobusu, ale nějak to nechápeme.

Rozhoduji se stopovat, pokud tedy něco pojede. Hanka má pochyby, jsme špinavé a morké, velké batohy, nikdo nám nezastaví. Já nesouhlasím, zastaví nám každý. Jeden pohled na nás a řidiči budou mít slzu v oku. Odjedeme nejpozději třetím autem. Hanča tomu nechce uvěřit.

Konečně jedno auto jede, ale nestaví, další taky ne. Třetí auto nás mine, ale nakonec zastaví, musíme kus doběhnout. Mladej kluk co jede z tůry v horách. Jede sice jen ten kilometr do Hintru, ale je tak hodnej, že nás zaveze dalších 10 km na nádraží.

Začínáme studovat jízdní řády, víme že budeme muset několikrát přesedat, než se dostaneme k našemu autu. Vlaky tu jezdí každé dvě hodiny a kříží se tu, zrovna za 10 minut. Jenomže my nevíme, kterým směrem máme jet a kde máme přesednout. Listujeme v papírech, které nám vytiskli v info centru, ten správný papír jsme asi ztratily nebo nevím. Ptáme se lidí, ale vesnici Grossraming tu nikdo nezná. Lidi se shodují, že bychom měli jet spíš doprava. Tak jo, lezeme do vlaku, který přijel z leva a je to překvapivě ten správný. Průvodčí nám prodává dvě jízdenky za 35 eur dohromady. Pojedeme 2,5 hodiny a víme, kde máme přestoupit. Nic víc nepotřebujeme.


To byla klika, nebýt toho mlaďocha co nás zavezl na nádraží, tak bychom musely čekat dvě hodiny na další vlak. Jsme mokré a zmrzlé, ve vlaku je teplo a prázdno, jedeme skoro sami. Strašně nám smrdí mokré boty. K jídlu máme jen sardinky, no není to nejvhodnější jídlo do vlaku, ale smrad bot to nepřerazí, tak si je otvíráme, za chvíli v nás zmizí.

O půl sedmé jsme u auta. Čeká nás 5 hodin jízdy domů. Po hodině cesty zastavujeme v St. Pölten v hotelu Muse. Jsme totálně unavené, domů dojedeme raději až zítra.
Celkem jsme ušly: 150 km
Náklady na osobu bez auta: 5.500,- Kč
Noci ve stanu: 4
Noci pod střechou: 2