8.2. – 19.2.2024
8.2.2024 čtvrtek – přesun do Malagy
S Luckou jedeme do Andalusie. Koupily jsme si letenky do Malagy, za jednu zpáteční letenku jsme zaplatily 4.200,- Kč. Tam se Smartwings, zpět s Ryanair. Po osmé večerní jsme v Malaze. Z letiště jedeme do centra vlakem, za lístek platíme 2,30 euro.
Ubytování jsme objednaly úplně to nejlevnější a to Futurotel Malagueta Beach za 30 euro. Před desátou večer jsme na hotelu. Důkladně si nás zapisují. Dostáváme kóji s matrací, připadáme si skoro jako ve stanu. Sprchy a záchody jsou společné.
Zítra máme v plánu vyrazit na sever směr El Chorro, jenomže má celý den pršet. Jdeme spát, uvidíme ráno.
Moje útrata: 17,30 euro
9.2.2023 – Malaga – Villa Guadalupe – 16 km
Usnuly jsme okamžitě po zalehnutí. Ráno jsme jak vyorané myši. Bolí mne hlava z klimatizace a celkově máme kóje plné zuby. Už nikdy více.
Rozednívá se až po osmé hodině. Prší, bereme si nepromokavé bundy a jdeme ven hledat kavárnu. Snídáme tousty s marmeládou, kafe a džus. V železářství se snažíme koupit plynovou kartuši se závitem, ale marně. Mají jen Campingaz easy click.
V deset se odhlašujeme z kapslového hotelu a mám jasno, příště si raději připlatím. Jdeme do Decathlonu City, plyn tu nevedou vůbec, posílají nás do velkého Decathlonu La Rosaleda v nákupním centru, máme to skoro po cestě. Zde jsme úspěšné, kupujeme dvě střední kartuše se závitem, cena 6 euro za kus.
Stále prší, nezbývá nám nic jiného než vyrazit. Prvních pár dní máme společnou trasu s Camino Mozarabe. Úvodní etapa končí v městečku Almogia. Píšu do Albergue pro poutníky, jestli by se u nich dalo ubytovat, odpovídají, že není problém. Jenomže má dnes spadnout 40 mm srážek, těžko říci jestli do Almogia dnes dolezeme. Na cestě máme po pár kilometrech hezký hotýlek za 70 euro, dojdeme k němu a pak se rozhodneme co dál.
Procházíme v pláštěnách celou Malagu. Prší vydatně a po obědě má déšť zesílit. V jednu hodinu jsme u hotelu El Manantial. Do Almogii to máme ještě 17 km do kopce. Jsme hladové, mokré a unavené. Rozhodnuto jde se na hotel. Jenomže hotel už je plně vyobjednaný, než jsme se rozhodly, tak ho vyprodaly. Jdeme se naobědvat do baru a promyslet co dál.
Objednáváme si menu dne, jednu porci na půl. Salát s tuňákem, rybu s hranolkami, kolu a kávu. Dohromady platíme 15 euro. Kousek od nás je na bookingu v nabídce hotel Villa Guadalupe za 105 euro. Je to peněz, ale v tom dešti celkem nemáme na výběr. Alespoň použiji slevový kód na 10% a rezervuji ubytování za 95 euro. Lidi v restauraci nám přejí Buen Camino, asi si myslí že jdeme do Santiaga de Compostela.
Villa je na kopci, musíme tam vylézt. Zastavuje u nás auto a pán co obědval s námi v restauraci nás odváží na hotel. Bylo mu jasné, že v tom dešti se jdeme ubytovat. Jsou tu hodní lidi.
Dostáváme luxusní pokojík, hned si napouštíme vanu. Kafe a čaj máme zdarma k dispozici celý den. Z okna sledujeme jak prší. Od zítřka má být hezky. Moc jsme toho dnes neušly, pořád jsme ještě v Malaze, hlavně že jsme utekly z těch kapslí. Zítra už na nás čeká příroda.
Moje útrata: 61 euro
10.2.2024 sobota – Villa Guadalupe – Pacheco – 29 km, stoupání 904 m, klesání 590 m
Ráno nás budí sluníčko. Snídáme oplatek a hotelovou kávu. V devět jsme již na cestě. Scházíme zpátky na silnici a napojujeme se na Camino Mozarabe. V prvním obchodě si kupujeme jídlo na dnešní den bagetu a tuňáka. Míjíme několik prázdných barů. V deset si sedáme do kavárny s místními lidmi a objednáváme omeletu, džus a kávu. Za obě platíme 15 euro.
Šlapeme po asfaltu až na sedmý kilometr, kde konečně odbočujeme na pěšinu do přírody. Na předměstí Malagy není nic pěkného. Prcháme do kopců. Camino do Santiaga začíná být značené, schválně se díváme do mapy a je to něco přes 1.300 kilometrů. Potkáváme první poutníky, pána s paní. Ráno vyrazili z Malagy taxíkem a cestu začali až za městem. Spát budou v Albergue v Almogii.
Pofukuje a honí se mraky, chvílemi drobně sprchne. Přes poledne jdeme v kraťasech, moc dlouho nám to nevydrží. Zase takové teplo tu není, podle předpovědi maximálně 16 stupňů, vítr nás ale ochlazuje.
Před třetí hodinou docházíme do bílého městečka Almogia. Procházíme úzkými uličkami. V obchodě Dia si nakupujeme nějaké jídlo a hlavně pět litrů vody. Chystáme se na noc. Další městečko je za dvacet kilometrů a vodu v přírodě na cestě nemáme.
Krajina se otevírá, kopečky kam dohlédneme, olivy a křoviny. V dáli výhled na skalní hřeben. Pomalu se rozhlížíme po místě na stan, po pravdě jsme za celý den nic vhodného neviděly. Cesta, oplocené pozemky a pokud volná příroda, tak ve svahu a samé křoví. Přidávají se pole se zeleným obilím. Míjíme opuštěný statek a po půl kilometru kousek u cesty nacházíme nádherný plácek. Je půl šesté, nebudeme pokoušet štěstí a rovnou stavíme stan.
K večeři vaříme jen čínskou polévku. Nad hlavami nám hučí letadla, letiště není daleko. Podle předpovědi počasí mají být nad ránem jen čtyři stupně. Naštěstí jsme si vzaly teplé péřáky. Lucka Rab 600, já Rab 800. Tak snad se dobře vyspíme.
Ve stanu si pouštíme mistrovství světa v biatlonu z Vysočiny. Je to napínavé. Výška 480 metrů.
Moje útrata: 15 euro
11.2.2024 neděle – Pacheco – Torcal – 25 km
V sedm ráno vařím s čelovkou kafe, kaši a čaj. Celkem slušně jsme se vyspaly, dost foukalo, ale zima nám nebyla. Jen ta noční střelba mne lehce zneklidnila. Chlapi s puškama jsou všude.
Vycházíme o půl deváté, žádné velké teplo není. Procházíme mezi poli a domy. Vyštěkávají nás za ploty velká psiska. Někdy jsou psi volně, ale ti jsou celkem neškodní.
Po 11 kilometrech jsme ve městečku Villanueva de La Concepción. První otevřená hospoda je naše. Ještě není ani poledne, oběd tu začíná až v jednu. Dostáváme vaječnou tortilu v bagetě, kafe a kolu. Nabíjím si tu mobil, ale jako vždy je problém najít volnou zástrčku, musím požádat obsluhu.
Opouštíme městečko a po 2 kilometrech bereme zelenou značku SLA 295. Děláme si malou odbočku do hor Sierra del Torcal, od včerejška se k nim blížíme. Monumentální vápencový skalnatý útvar. Počasí není sice ideální, ale přece nepůjdeme jen kolem.
Šplháme v dešti do kopce po rozbahněné pěšině, podcházíme Torcal, lezeme na vrch z východu. Po 6 kilometrech za městem máme po cestě piknikové místo, doufáme že by tam mohl být nějaký přístřešek. Jenže není. Stojí zde bílý domek, který zrovna opouští mladé holčiny, měly to tu na víkend pronajaté. Dávají nám pitnou vodu.
Nezbývá nám nic jiného, než v pláštěnách pokračovat do hor. Procházíme vápencovými skalami. Pasou se zde kozorožci iberijští. Moc hezké místo. Je odpoledne a máme hlad, v dešti se ale moc zastavit nedá, tak jíme jen cereální tyčinku a lezeme dál.
Před pátou docházíme k visitor centru Torcal. Je zde i restaurace, ale všechno se tu právě zavírá. Stihnu jedině koupit láhev pitné vody. Naštěstí je před budovou přístřešek, tak na nás chvíli neprší. Na parkovišti stojí autobus a čeká na klienty, kteří šli v té mlze a dešti na okružní výlet. Za hodinu se všichni vrací zmoklí jak slepice. Zaplatili si výlet, tak ho taky dostali.
Vaříme si kafe, čaj a dobrý hostinec. Pod střechou stavíme stan. Podlaha je komplet mokrá, to se ale nedá nic dělat. Teď jsem ráda, že máme samonosný stan. Kolíky do dlažby nezatlučeme. Všechno máme vlhké, ale ve stanu to celkem ujde. Výška 1.200 metrů, fučí, leje a my jsme schovaní v závětří a pod střechou.
Moje útrata: 8 euro
12.2.2024 pondělí – Torcal – Antequera – 20 km
Celou noc vydatně lilo. Pod přístřeškem jsme chráněné. Venku mlha a vlhko, ve spacáku teplo. Moc dobře jsme se ale nevyspaly. Ráno s čelovkou vařím snídani. Chceme se zabalit co nejdříve. Otevírat tu budou až v deset, ale je tu kamera, tak pryč co nejdříve.
Stále prší a fouká. Přes mlhu toho moc nevidíme. Rozhodujeme se dojít do města Antequera po silnici. Původně měla Lucka naplánováno, že přejdeme celý horský hřeben Torcalu a napojíme se na Camino Mozarabe, jenomže v tom dešti a mlze to je k ničemu.
Jdeme tedy po silnici. Asi po kilometru a půl nám naskočí signál a slunko protlačuje mraky. Stahujeme předpověď počasí, za chvíli má být po dešti. Otáčíme se a vracíme k visitor centru. Půjdeme přes hřeben Sierry Torcal, přece se nelekneme trochu deště.
Začínáme stezkou po skalním okruhu. Je to takový malý vápencový Adršpach. Skalní věže. Na nejvzdálenějším místě okruhu bereme malou pěšinu a scházíme dolů z hor. Vápenec pěkně klouže. Déšť zesiluje, mlha se drží. Slunko jsme už neviděly. Vítr nám zvedá pláštěny, jsme durch mokré. Lucka má pláštěnu na cucky. Vrátit se už nemůžeme.
Přecházíme hřeben hor a chceme sejít na naše Camino. Pěšinu jsme dávno ztratily, lezeme po kamenech, skalách, trávě a bahnu. Přelézáme drátěný plot. Trvá nám skoro čtyři hodiny, než slezeme na normální cestu. Jsme komplet mokré a je nám zima. Máme toho plné zuby.
Cesta nyní pokračuje do městečka Antequera. Nesmíme zastavovat, jinak zmrzneme. Prší vytrvale, předpověď nevyšla. Procházíme horským sedlem ve výšce 979 metrů. Míjíme Puerto de La Escaleurela, ale v mlze a dešti skoro nic nevidíme.
Zbývá nám sedm kilometrů do Antequery. Byly jsme odhodlané dnes stanovat, ale jsme kompletně durch mokré. V dešti kontroluji booking, ve městě je plno levných hotýlků. Hned dělám rezervaci na hotel Castilla. Dvoulůžkový pokoj s koupelnou za 45 euro.
Odpoledne jsme na hotýlku. Horká sprcha a jdeme do hotelové restaurace na oběd. Menu za 11 euro, objednáváme si zeleninový salát, vepřový steak s hranolky, kolu a kávu. Na světě je zase krásně.
Pereme všechno mokré oblečení. Sušíme stan, spacáky, boty, batohy, prostě všechno. Naštěstí tu máme horké topení.
Přestává pršet, tak si jdeme nakoupit jídlo. K večeři si vaříme v koupelně vajíčka se slaninou. Pouštíme si ze záznamu biatlon MS z Vysočiny, běží ženy. V posteli je nádherně. Venku se celkem vyčasilo, pršet už nemá. Jaká bude realita zítra, to se uvidí.
Moje útrata: 38 euro
13.2.2024 úterý – Antequera – Fuente de la Viuda – 29 km
Krásně by se nám spalo, ale máme svoje plány a čas se krátí. Snídáme na hotelu opečený chleba s máslem a marmeládou, kávičku a pomerančový džus, cena 5,50 euro.
Kupujeme Lucince pláštěnku, kousek pečiva na oběd a o půl desáté opouštíme Antequeru. Je to docela hezké historické město.
Od rána je slunce, brzy se musíme převléknout do kraťasů. Včera to vypadalo s počasím bledě a dnes je tak nádherně. Prvních šest kilometrů jdeme po asfaltě, míjíme golfový resort s pětihvězdičkovým hotelem. To není nic pro nás, asi by nás to nebavilo.
Dnes jsme definitivně opustily Camino Mozarabe a šlapeme na západ po GR 7. Cesta není vůbec značená, jdeme podle mapy.cz. Na kilometr nám cesta zmizí a musíme jít po bahnitým poli. Na mezi přede mnou přeběhne po kameni malá zmije, první v tomto roce. Blížíme se k ostré hoře Pico de La Capilla 1.184 m, magicky nás k sobě přitahuje.
Cesta se kroutí kolem olivových hájů a občasných farem, tam jsou vždycky psi. Po asi 20 kilometrech jsme v městečku Valle de Abdalajís. Nenašly jsme restauraci, jdeme rovnou do supermarketu. Potřebujeme si nakoupit jídlo na dva dny a taky 8 litrů vody. To je zase zátěž.
Opouštíme městečko a kolem skal do kopce postupujeme do hor. Několikrát musíme zastavit a dát si malý oddych. Po pár kilometrech odbočujeme na žlutou cestu PR – A 85. Stoupáme do sedla k nejistému zdroji vody.
V šest večer jsme pod sedlem u pramene Viuda. Teče zde voda do koryta a bazénku. Zbytečně neseme poslední dvě hodiny každá 4 litry vody. Hledáme místo na stan. Vylezeme asi 100 metrů nad pramen na malou plošinu. Čistíme to tu od kamenů a bodláků a stavíme stan. Nádherné místo s výhledem na hory.
Lucka vaří těstoviny s tuňákem. Před osmou je tma. Okamžitě se ochlazuje. Teplý péřák je tu v únoru základ. Výška 830 m.
Moje útrata: 17,50 euro
14.2.2024 středa – Fuente de La Viuda – El Chorro – 28 km
Celou noc vydatně foukalo a pokračovalo to i přes celý den. Slunce je za mraky, ale i tak je teplo. Oblékáme si kraťasy. Vítr nás občas ochladí.
Napojujeme se na GR 249 Grand Senda de Malaga, cesta je zase dobře proznačena. Doma jsme chvíli přemýšlely, že půjdeme tento okruh, ale je to přes 500 kilometrů a my máme volno jen pár dní. Třeba někdy příště.
Cesta vede hezkou přírodou, obcházíme vápencovou horu. Nad námi krouží supi bělohlaví. Blížíme se k vodní nádrži Rio Guadalhorce nad El Chorrem. Jsme nějaké dehydrované, vaříme si ke svačině kávu a čaj. Kolem nás jsou vápencové skály, jedna z nejlepších horolezeckých oblastí světa. Před dvaceti lety jsem tu byla na lezeckém výletě.
Scházíme k přehradě, musíme vzít asfaltovou silnici, jiná cesta tu není. Kontrolujeme restaurace, ale jsou všechny zavřené. Jdeme se podívat ke vstupu stezky Camino del Rey. Je to nejspíš zbytečné, vstupenky jsou vyprodané dva týdny dopředu, ale stejně se tam jdeme podívat.
Po několika kilometrovém okruhu jsme u severního vstupu. Vstup je zapáskovaný a čeká tu plno lidí co mají lístky. Přichází strážkyně a sděluje nám, že jestli si chce někdo koupit vstupenku na poslední tůru, tak může, ale jedině v hotovosti, nefunguje jim platební terminál.
Super, máme kliku. Kupujeme si lístky za 18 euro na osobu, dostáváme helmy a reproduktor na krk. Hůlky musíme složit a dát do batohu. Jde s námi průvodce a celou cestu nám něco vykládá, chvíli ho poslouchám, pak sundám sluchátka. Vůbec jsme netušily, že je možné koupit lístky bez rezervace. Jsme nadšené.
Těch 5 kilometrů do El Chorra scházíme organizovaně dvě hodiny. Stezka je skutečně velkolepá, dobře postavená a bezpečná. Jediný problém je, že jdeme pomalu. Jsme hladové a batohy máme těžké.
Po páté jsme v El Chorru. Vracíme helmy a jdeme do baru na nanuka. Dávají se s náma do řeči kluci z Čech. Radí nám plac na stan poblíž parkoviště, kousek nad vodou, těsně před mostem. Stojí tu pár obytných aut. Stavíme si stan pod borovicemi. Docela to tu ujde. Dnes už nikam nejdeme. Ta organizovaná akce nás dorazila, jsme unavené. Bohužel bez vstupenky se na stezku del Rey nedostaneš.
Lucka vaří těstoviny s tuňákem. Moc mi to nejede, ale sním to všechno. Co jsme v Andalusii máme jenom extrémy, dnes silný vítr, včera vedro, předevčírem velký déšť.
Dnes byl skutečně krásný den. Hodně jsme si ho užily. Výška 200 metrů.
Moje útrata: 18 euro
15.2.2024 čtvrtek – El Chorro – Cerro Redondo – 29 km
V noci vedro a hučela elektrárna. Vzbudil nás noční vlak. Ale spalo se nám i tak dobře. Po snídani se vracíme do El Chorra, máme to pár metrů.
Bar u železnice je zavřený, nezbývá nám nic jiného, než jít naproti do hotelu. První zastávka je na záchodě, kde se dáváme do pucu a pereme ponožky. Pak už jdeme do restaurace na kafe a džus z pomerančů. Dobíjíme elektroniku. Je krásné ráno, zatím je tu pusto. První turisti přijdou ze stezky del Rey za dvě hodiny.
Natáčíme si z veřejného kohoutku vodu do láhví na celý den. Přecházíme hráz a stoupáme do kopce. Prvních pět kilometrů to jinak nebude. Nebe je zatažené, jde se moc hezky borovicovým lesem. Obcházíme horní vodní nádrž přečerpávací elektrárny. Pod borovicí si vaříme předčasný oběd ramen polévku a čaje.
Podle předpovědi má odpoledne pršet. Dnes jdeme většinu dne po společné cestě E 4, GR 7 a GR 249. Díky tomu je cesta velmi dobře značena, nemusíme se dívat do mobilu.
O půl třetí bereme za kliku v první hospodě ve městečku Ardales. Dáváme si denní menu, to je nejvýhodnější. První chod salát, druhý chod tuňák s hranolkami, kola a káva. Cena 12 euro. Máme za sebou 20 kilometrů.
Potřebujeme si koupit snídani a vodu. Ve městě jsou všechny obchody zavřené, mají siestu. Jediný otevřený obchůdek je mizerně zásobený. Kupujeme vodu, kolu, džus a bábovku na snídani. V přírodě jsme pramenitou vodu nikde nenašly.
Opouštíme městečko a slibovaný déšť je tady. Nasazujeme pláštěnky a mizíme do polí. Potřebujeme popojít pár kilometrů od civilizace. Naší cestou jde stádo koz, doprovází je pán a dva pejsci. Jeden psík kolem stáda běhá a tvrdě pracuje. Druhý psík se pěkně fláká, běží za náma a koz si nevšímá.
Procházíme kolem zříceniny hradu Turón. Dočetly jsme se, že to byl vojenský hrad postavený za války mezi královstvím Granada a Seville. Konečně jsme zase v pusté přírodě. Borovicové lesy kolem nás. Déšť zesiluje. Musíme jít dál, v dešti stan stavět nechceme.
Nebe se na chvíli vyčistilo, hledáme místo na noc. Co je v závětří je ve svahu. Co je na rovině je na větru. Musíme vzít tu rovinu. Nedaří se nám moc zarazit kolíky do země. Pod námi je vápenec a trochu jehličí. Nevadí pomůžou nám kameny.
Sledujeme ze záznamu biatlon MS na Vysočině. Stanem nám lomcuje vichr, doufám že do rána neodletíme. Výška 700 m.
Moje útrata: 20 euro
16.2.2024 pátek – Cerro Redondo – Rio del Burgo – 28 km
V noci byl pořádný vichr, čekaly jsme kdy nám odletí tropiko, ale Tiger Wall od Big Agnes je držák. Snídani vařím tak jako vždy ze spacáku v předsíňce. V tom větru je to trochu komplikovanější, ale nakonec si vypijeme i kávičku.
Celé dopoledne procházíme olivovými háji, občas štěkne pes, lidi žádní. Je chladno. První paprsky slunka a děláme zastávku. Potřebujeme vysušit Lucinčin spacák, v noci foukalo z její strany, dešti a vlhku se nedalo ubránit. Sušíme i stan. Neseme si od včerejška dost vody, tak si vaříme další kafe a čaj a konečně po týdnu otevíráme sardinky.
Do městečka El Burgo přicházíme po 20 kilometrech. Stíháme otevřený supermarket u benzinky, než ho ve dvě hodiny zavřou. Kupujeme drobnosti k jídlu a 4,5 litru vody. Hned vedle je restaurace El Porras, jdeme na denní menu. Salát, kotleta s hranolkami, tiramisu, kola a káva. Platíme dohromady 27 euro. Nabíjíme elektroniku a pereme ponožky, tak jako vždy.
Procházíme městečkem a vybíráme si k další cestě GR 243, vede do hor do národního parku Sierra de Las Nieves. Opouštíme olivové háje a stoupáme do kopců do výšky 1.000 metrů. Zase jsme sami, nikoho na cestě nepotkáme. Proznačené nádherné stezky, jen chybí turisté.
Scházíme k vyschlému řečišti Rio del Burgo. Dál bude cesta stoupat skoro do výšky 1.200 metrů. Na noc se nám nahoru nechce. Navíc jsme v dolíku, tak snad tu nebude ani foukat. Stavíme si stan na trávníčku pár metrů od řečiště.
Vaříme poslední Dobrý hostinec a dojídáme se chipsy. Kousek od stanu houká sova. Byl to krásný den. Výška 700 m.
Moje útrata: 16,50 euro
17.2.2024 sobota – Rio del Burgo – Ronda – 24 km
Klidná noc. Nechce se nám vstávat, kafe vařím až se světlem. Pomalu balíme vlhký stan. Je chladno. Nejdříve pět kilometrů jdeme do kopce, alespoň se zahřejeme. S prvním sluncem sundáváme bundy. Procházíme přes pastviny, pečlivě zavíráme za sebou brány. Pasou se tu ovce. Na blízké skále sedí hejno supů bělohlavých, všechno pozorují.
V sedle Puerta de Lifa 1.170 m jsme o půl jedenácté. Modré nebe, slunce hřeje, ale jakmile foukne vítr okamžitě je nám zima. Ve stínu je 12 stupňů.
Scházíme po široké cestě a hledáme vhodné místo na sušení. Nic se nám nezdá dost dobré. Před polednem zastavujeme a přímo na cestě sušíme stan a spacáky. Vaříme si kávu a čaj. Dojídáme zbytky jídla. Blížíme se do města Ronda, kde bude konec našeho treku.
Posledních pár dní kontroluji booking, jestli se na dnešní noc neuvolnilo nějaké slušné ubytování. Ronda je na sobotu kompletně vyobjednaná několik dní předem, zůstaly pouze hotely za 300 euro a více. Plánujeme si město prohlédnout a na noc popojít někam do lesa, kde postavíme stan. Otevírám booking, kdyby náhodou a je to tady. V centru města je v nabídce dvoulůžkový pokoj v hotelu Acinipo, cena 65 euro. Okamžitě dělám rezervaci. Super, nemusíme dnes spát pod mostem. Hned máme lepší náladu.
Scházíme z hor a kolem polí jdeme do Rondy. Chvíli to trvá, než do města dojdeme, bohužel už je tu asfalt. Skoro celý trek jsme šly po nezpevněných cestách.
Nejprve se zastavujeme na autobusovém nádraží. Potřebujeme si na zítra koupit lístky do Malagy. Všechna okýnka jsou zavřená. Ptáme se nějakého mladíka ve žluté vestě a je moc hodný. Pomáhá nám na automatu lístky koupit. Cena za jeden kus je 12 euro.
Hotel máme půl kilometru od nádraží, hned vedle býčí arény. Pokoj je úplně obyčejný, ale máme koupelnu a to nám stačí. Sprchujeme se po pěti dnech.
Vyrážíme do ulic. Most Puente Nuovo největší atrakce Rondy stojí hned vedle nás. Nejdříve jdeme na zmrzlinu a pak na most. Byl to můj sen k mostu dojít. Podařilo se. Máme v nohách 230 kilometrů. Procházíme historickou část města. Večeři si objednáváme v nějakém divném baru, velké množství masa a pár hranolek.
Jsme unavené, jdeme si lehnout do postýlek. Pouštíme si štafetu biatlon ženy. Trek je za námi. Byla to krásná procházka pustými horami a krajinou Andalusie. Výška 730 m.
Moje útrata: 70 euro
18.2.2024 neděle – Ronda – Malaga – 12 km
V noci byl v ulicích pěkný randál. Ráno je město prázdné. Snídáme v kavárně na náměstí. Procházíme kolem starého města a fotíme mosty.
Vedle našeho hotelu stojí býčí aréna z 18. století, dnes je uvnitř muzeum. V deset otevírají, kupujeme si lístky za 9 euro kus. Vůbec jsme nečekaly, že to bude tak zajímavé. Procházíme arénou, tribunami, muzeem, konírnou, kde jsou ustájení koně. Sledujeme krátké dokumenty. Trávíme zde hodinu a půl.
Ve dvanáct hodin opouštíme náš hotýlek Acinipo a jdeme na autobusové nádraží. O půl jedné odjíždíme do Malagy. Cesta trvá slabé dvě hodiny.
V Malaze to už trochu známe. Kousek od autobusového nádraží je taky vlakové. Zjišťujeme si tu, v kolik hodin jede zítra ráno první vlak na letiště. Vlak jede v 5:20, to je pro nás akorát. Letadlo nám letí v 7:30, takže to máme vyřešené. Paní v informacích nám radí ať si nekupujeme lístek v automatu za 2,30 ale rovnou zaplatíme u turniketu platební kartou a to 1,80. Tak to ráno vyzkoušíme.
Obědváme v asijské restauraci. Hospoda je narvaná, dlouho trvá, než nás objednají a obslouží. Jídla je strašně moc, část si dáváme do kastrólu a bereme na hotel.
Bydlíme v easyhotelu Malaga, půl kilometru od vlakového nádraží. Za pokoj jsme zaplatily 48 euro. Pokoj je malý ale dokonalý, máme vše co potřebujeme.
Jdeme se projít do města a k moři. V ulicích je spousta lidí. Krásná slunečná neděle, kdo by seděl doma. Na Google mapách si hledáme nejlepší zmrzlinu v Malaze a to Luccianos a zmrzka je skutečně skvělá.
Jsme unavené, večer si opět pouštíme MS biatlon. Balíme si jedno zavazadlo k odbavení. Můj prázdný batoh dáváme do Lucčiného a doplňujeme stanem a ostatními věcmi. Do letadla vezmeme jen malý vak s oblečením.
Moje útrata: 61 euro
19.2.2024 – přesun domů
Ranním vlakem jsme na letišti za 10 minut. Cesta domů je bez problémů.
Statistika:
- ušly jsme 240 km
- letenka 4.200,- Kč
- útrata 350 euro
- 6 nocí ve stanu
- 5 nocí v hotelu