Wicklow Way začíná v Dublinu a končí po 130 kilometrech jižně v Clonegalu. Prochází Wicklow Mountains. Převýšení stezky je 3.320 m. Nejvyšší místo na trailu je White Hill 630 m. Cesta je velmi dobře značena značkou žlutého chodce. Obvykle přechod zabere 5 – 7 dní. Wild camping je dovolený. Neplatí to pro soukromé pozemky a některé oblasti. Celkově se dá trail projít i bez stanu, ale trochu se to prodraží a taky nachodíš nějaké kilometry navíc do ubytování.
24.5. – 3.6.2024
24.5.2024 pátek – přesun do Dublinu
Lenka před návratem do práce naplánovala malý trek WICKLOW WAY v Irsku, pouhých 130 kilometrů. Do Irska jede Hanka, Terka, Lenča a já nemůžu chybět.
Do Irska letíme s Ryanair z Bratislavy. Za zpáteční letenku s odbaveným zavazadlem jsme zaplatily 4.800,- Kč. V Bratislavě parkujeme u letiště Galvaniho 10. Platíme 50 euro, přímo na letišti by nás to stálo 99 euro. Let je bez problémů.
Na letišti nám ujel turistický bus číslo 700 za 8 euro do centra. Nechce se nám čekat půl hodiny, tak procházíme parkovištěm a k našemu ubytování jedeme linkou městské dopravy číslo 16 za 2,60 euro na osobu. Na místní autobusy potřebuješ mince a to přesnou částku, kterou vhodíš do kasičky, nikdo ti nevrátí. Poradili nám to místní. Jak je vidět, vyplatí se zeptat.
Bydlíme v malém bytečku Croke Park Studio za 222 euro. Nic levnějšího jsme nesehnaly. Hážeme bágly dovnitř a jdeme do ulic. Večeříme v take away kebab a fish and chips. Pátek večer, bary jsou narvané k prasknutí. Nacházíme si volný stůl v pravé irské putyce. Na čepu je Guinness, hudba hraje na plné pecky, není slyšet vlastního slova. Pro pití si musíš dojít k baru a hned ho i zaplatit, takto je to zavedené. Vypijeme jedno pivo a jdeme spát. Časový posun jedna hodina.
Moje útrata: 71 euro
25.5.2024 sobota – Dublin – Pine Forest Road
Vstáváme v sedm, s Hankou jdeme nakoupit něco k snídani. Využíváme kuchyně a chystáme si smažená vajíčka, čaj a kafe. Přebalujeme batohy, poslední sprcha a v deset opouštíme předražené ubytování.
Původně jsme chtěly jet do centra autobusem, před domem máme zastávku. Ptáme se jedné paní v kolik nám to jede a ona říká ať s ní jdeme pěšky, tak jdeme. Musím říci, že mne Dublin překvapil, cítím se tu dobře. Po dvou kilometrech se s paní loučíme a odbočujeme do The Outdoor Adventure Store. Kupujeme si plynové kartuše, repelent a Hanča pláštěnku.
Chceme si prohlédnout město a na noc už určitě vyrazit na trail. Sobotní noc je ubytování v Dublinu neskutečně drahé, další noc tu platit nehodláme. Batohy si necháváme v informačním centru. Chtějí za kus 8 euro, když vidí slečna naše kyselé obličeje tak nám poradí objednání on line, pak je cena jen 6 euro. Musím si stáhnout aplikaci, přihlásit se tam, trvá mi to tedy docela dlouho, ale ušetřily jsme 8 euro.
Přecházíme Ha´penny Bridge a jdeme do Temple Baru. Následuje Dublin Castle. Kupujeme si vstupenky, jedna stojí 8 euro, pán v pokladně nám sám od sebe prodává rodinou vstupenku za 20 euro s tím, že aspoň ušetříme. Je moc milej. Interiér hradu je v podstatě obrazárna. Nejzajímavější plátna jsou morbidní výjevy. Salome s hlavou Baptisty na talíři.
Procházíme centrum města. Katedrálu si prohlížíme jen zvenku, vstupné 11,50 euro za kostel se nám zdá příliš. To raději projíme. Obědváme ve Friday’s kuřecí křídla s hranolkama. Holky si dávají pivo a já colu. Číšník mi říká, že mi colu dolijí zdarma kolikrát budu chtít. To neměly slyšet holky, pití mi pořád upíjí, jim pivo nikdo nedolije. Účet je na 51 euro, číšníkovi dáváme 55, ale moc spokojeně nevypadá. No nevím co čekal od turistek co si objednaly jeden velký předkrm dohromady.
Odpoledne se město zalidňuje. Bereme si bágly a jdeme na bus číslo 16. Potřebujeme se dostat na jih Dublinu na začátek trailu. Máme nachystanou deseti eurovku, ale řidič ji odmítá, že bere jen drobné. Jenomže za 4 lístky potřebujeme platit 10,40 a to v drobných nemáme. Musíme vypadnout. Máme si koupit jakousi kartu a budeme jezdit o 30 % levněji. Tak jo, v občerstvení kupujeme zelenou TFI Leap kartu na bus za 5 euro a nabíjím tam 10 euro. Další autobus číslo 16 je už náš. Z karty si strhnou za 4 lístky 8 euro a frčíme. Jedeme přes půl hodiny v patrovém autobuse, vystupujeme na zastávce Grange Road. Jízdní řády, tedy spoje hledáme na Google mapách, docela to tu sedí.
Nejprve jdeme do Lidlu. Holky jdou koupit vodu a večeři. Já jdu do kavárny a hlídám batohy, dost důležitá funkce. Poslední kávička před divočinou.
V pět hodin odpoledne stojíme na začátku Wicklow Way. Zmrzlinář nám dělá společnou fotku. Stezka začíná v Marlay Park. Po pár kilometrech podcházíme dálnici a pomalu ale jistě opouštíme Dublin.
Zastavujeme se u Kilmashogue Tomb. Je to první místo, kde by se dal postavit stan. Na nás je brzy, pokračujeme po široké cestě stále mírně do kopce. Po sedmi kilometrech od startu odbočujeme na pěšinu a vstupujeme na vřesoviště. Konečně jsme v překrásné přírodě. Přecházíme přes kopec ve výšce 490 metrů a scházíme k silnici. Fouká a nebe se zatahuje. Jdeme po Pine Forest Rood 150 metrů, odbočujeme vlevo a pěšinou stoupáme prudce do svahu deset výškových metrů. Kousek nad silnicí u staré ruiny stavíme stany. Je osm večer, světlo bude do půl desáté.
Večeříme bagetu se sýrem, vařit se nám už nechce. Podle předpovědi má v noci a zítra pršet. Zatím jsme ještě nezmokly. Uvidíme ráno.
10 km po městě
9 km trail, 405 m stoupání, 161 m klesání
Moje útrata: 63 euro
26.5.2024 neděle – Pine Forest Road – Lus Mór
Celou noc lilo. Leničce v sedm zvoní mobil. Vařím kafe a ovesné vločky. Předpověď počasí je na dnešek příšerná. Pršet má prakticky celý den. Stan máme durch mokrý. Prohlížíme booking, za 27 kilometrů po trailu je v nabídce ubytování B&B Lus Mór za 165 euro pro nás čtyři se snídaní. Je to úplně nejlevnějši ubytování široko daleko. Hostel s velkými pokoji pro osm lidí. Moc dlouho nedumáme a děláme si rezervaci.
Balíme a vycházíme. Nejprve stačí bundy do deště, později musíme vytáhnout pláštěnky. Stoupáme do kopců, je mlha. Místní i přes to počasí běhají po horách, jezdí na kole a chodí na tůry. Irské počasí je prostě deštivé.
Před jedenáctou sundáváme pláštěny, na chvíli vyleze i slunce. Lezeme ztěžka, jídlo na pět dnů v batohu. Stezka vede kolem řeky Glencree, před mostem z řeky nabíráme vodu na vaření. Popojdeme ještě pár kilometrů k parkovišti Crone Wood. Zabíráme si stůl a vaříme oběd. Nudlová polévka, chleba s máslem a salámem, kafe a čaj. Na konci parkoviště stojí mobilní stánek s kávou. Terka s Hankou si kupují kafe za 3,80 kus. Dávají borcovi za dvě kávy 9 euro a navrch tašku s odpadkama.
Po dvou kilometrech za parkovištěm vylézáme na vyhlídku. Spadla nám brada. Zatím jsme šly lesem, teď konečně vidíme na hory a vodopád Powerscourt.
Pokračujeme po vřesovišti do kopce a nakonec scházíme k potoku Dargle, stojí zde stan. Chvíli litujeme, že máme objednané ubytování, krásné místo na stanování. Jenomže jsou tři odpoledne, stejně je na nás příliš brzy.
Podcházíme Djouce 725 metrů vysoký kopec. Stezka se změnila v dřevěné chodníky. Ve dřevě jsou zatlučené protiskluzové kovové hřeby. Fouká a začíná zase pršet. Není žádné teplo. Pláštěny máme oblečené. Dostávám takový hlad, že sním najednou dvě tyčinky a zajím to ořechama. To se ještě ozývá hlad z Arizony.
Na naše ubytování přicházíme po šesté hodině. Dostáváme čtyři postele ve velkém pokoji pro osm lidí. Není zde kuchyně jen mikrovlnka a rychlovarná konvice. Zaléváme si bramborovou kaši vodou a v mikrovlnce ohříváme maso z konzervy. Holky si objednaly pivo, já fantu a nanuka. Sušíme stany. Sledujeme finále hokeje, jsme mistři světa. Přes to deštivé počasí to byl vlastně krásný den.
27 km, stoupání 820 m, klesání 860 m
Moje útrata: 45 euro
27.5.2024 pondělí – Lus Mór – Mullacor Hut
V noci silný déšť. Ráno je předpověď počasí na celý týden bez deště a některé dny slunce. Moc tomu nevěříme, jsme přece v Irsku. Předpověď se tu neustále mění.
O půl osmé začíná continentální snídaně. Připlácím si dvě eura za smažená vajíčka. Snídaně je i tak bohatá, hlavně jogurt a spousta ovoce. Před desátou odcházíme, líbilo se nám tu. Všechno máme vysušené.
Nejprve jdeme několik kilometrů po zpevněné cestě, naštěstí zde nejezdí auta. Není žádné vedro, asi tak 10 stupňů. Po hodince procházíme malou osadou Oldbridge založenou v 6. století. Pokračujeme po silnici další 2 kilometry až konečně odbočujeme na stezku. Nabíráme vodu z potoku a hážeme do ní dezinfekční tabletku, kolem se pasou ovce. U posledního domku před turistickým přístřeškem v Drumminu všechnu potoční vodu vyléváme, na zdi je totiž volně přístupný kohoutek s pitnou vodou. Voda je zaznačena dokonce i v mapy.cz jen jsme si jí nevšimly.
Stoupáme ještě chvíli do lesa a u přístřešku Brushers Gap Hut zastavujeme na oběd. Vaříme nudlovou polévku, kafe a čaj. Hanka krájí slaninu a až teď si všimne, že není tepelně upravená. Prostě syrové maso. V přístřešku je naštěstí pánvička, trochu čištění a slanina se na ní smaží. S naším hrncem bychom si s ní neporadily. V přístřešku se dá přespat, sekera a pila jsou zde taky. Ohniště a stolek s lavicí venku. Zevlíme tu skoro do dvou hodin a to máme za sebou jen pár kilometrů. Musíme se pohnout dál.
Stezka vede smrkovým lesem a přes rašeliniště. Začíná pršet, vytahujeme pláštěnu, než dojdeme do poutního místa Glendalough, tak je po dešti. Došly jsme do turisticky navštěvované lokality. V 6. století zde Svatý Kevin založil klášter. Dochovala se věž, kostel a hřbitov. Procházíme si celý areál a pak jdeme do hospody na pivo. Číšníci jsou Slováci.
Na nocleh jsme si vyhlídly přístřešek Mullacor Hut, teď tam ještě dojít. Zbývá nám 10 kilometrů přes kopec a už je skoro pět hodin. Dáváme si u hřbitova ve stánku zmrzlinu a vyrážíme. Nejprve k jezeru Glenealo, později kolem vodopádu Poulanass. Lezeme do kopců, přecházíme po dřevěných lávkách vřesoviště.
Sestupujeme do údolí k přístřešku. Těsně před ním nabíráme z potoka vodu. Mullacor Hut je dřevěný přístřešek postavený v lese. Už ho zabrali nějací kluci, sedí u ohně. Stany postavené kolem. Další rovina už tu není. Kluci nám radí pod cestou v lese na jehličí plácky. Je osm večer, tak to bereme a stavíme si tu stany. Jenomže je tu plno muchniček, stihnou nás pěkně potrápit. Naštěstí máme síťky na hlavu. Leňa si šíťku nasazuje na klobouk a vaří venku večeři, je to hrdinka. Já to sleduji ze stanu, ven mne nikdo nedostane, taky to hned oznamuji. Máme to rozděleno, já vařím snídaně, Lenka večeře.
27 km, stoupání 937 m, klesání 881 m
Moje útrata: 15 euro
28.5.2024 úterý – Mullacor Hut – Shielstown
V noci silný déšť, je půl sedmé a stále prší. Podle předpovědi má za půl hodiny přestat, ale jestli to tak bude neví nikdo. Vyčkáváme. Není snadné uvařit v předsíňce snídani, tak aby člověk nezmokl a nesežraly ho muchničky. Ke všemu jsem se polila horkou kávou, mám opařenou prdel.
Odcházíme za mírného deště. Kluci ze stanů u přístřešku teprve lezou ven. Po třech kilometrech máme na cestě jedinou atrakci dnešního dne, osadu Glenmalure. Je to jen pár domků ve kterých jsou B&B a hotýlek Glenmalure Lodge. Letíme do hotýlku a k naší velké radosti je otevřeno.
Zabíráme stůl v rohu lokálu s elektrickými zásuvkami. Jsme zde jediní hosté. Jedna z číšnic je Češka. Objednáváme si druhou snídani, slaninu s vajíčkem, topinkami, kafe, pivo a colu. Po jedenácté přestává konečně pršet, zůstává jen mlha, že by se dala krájet. Účet máme na 58 euro, platíme 63. Obsluha nám pěkně poděkuje. Ne jako v Dublinu.
Stoupáme do kopců. Chvílemi sprchne, s pláštěnkou se už neobtěžujeme, většinou brzo přestane. Stezka vede smrkovým lesem. Nabíráme vodu v potoce, musíme ji filtrovat. Na oběd stavíme v dalším turistickém přístřešku Mucklagh Hut. Vaříme polévky a čaje z potoční vody. Jsou čtyři hodiny odpoledne a my máme za sebou 14 kilometrů. Alespoň, že jsme vysušily stany a spacáky.
Opouštíme přístřešek zrovna když je na obloze černý mrak, čekat nemůžeme. Tady není otázkou jestli bude pršet, ale kolik toho spadne. Scházíme po široké lesní cestě do údolí k řece Ow. Přecházíme most, míjíme osadu o dvou domech jménem Mucklagh. Další cesta vede dva kilometry po silnici, nic s tím nenaděláme. Občas nás mine auto. Žádné lidi nepotkáváme. Za celý den jen jednoho trekaře co šel do protisměru.
Původně jsme chtěly dojít ke hřbitovu Ballymaghroe, v potoce nabrat vodu a najít si místo na stany. Po 21 kilometrech jsme ale našly super místo na nocleh, na trávníčku u zatáčky na lesní cestě, potůček pár metrů od nás. Dokonce rovina. Neváháme a stavíme stany. Je sice teprve půl sedmé a kilometrů jsme dnes moc neušly, ale nechceme dopadnout tak jako včera, kdy jsme spaly z kopce ve vlhkém lese plném muchniček.
Vaříme Dobrý hostinec, v osm už ležíme ve spacáku. Pofukuje a chvílemi vyleze slunce. Jsem zvědavá jestli bude v noci pršet. Výška 350 m.
21 km, 717 m stoupání, 695 m klesání
Moje útrata: 15 euro
29.5.2024 středa – Shielstown – The Dying Cow
Nad ránem slabý déšť. Slimáci nám lezou do věcí, po stanu, do hrnce, bot a všeho. Lenka jich napočítala deset. Odcházíme po osmé hodině. Sestupujeme do údolí. Wicklow Way vede nyní po silnici. Míjíme farmy a stáda krav a ovcí.
Dopoledne prší. Definitivně jsme opustily Wicklow Mountains, do cíle našeho trailu jdeme po pastvinách a mezi lesy. Terezku bolí kolena, bereme ji nějaké jídlo, abychom jí odlehčily batoh.
Po patnácti kilometrech scházíme do městečka Tinahely. Vybíráme si první podnik D’lish. Je to spíše kavárna, ale také se tu vaří. Hlavně je zde narváno, máme problém si sednout. Chvíli čekáme až se stůl pro nás uvolní. K obědu si dáváme pečeného lososa na sladko s chilli omáčkou, hranolky a salát. Je to výborné. S Leňou si objednáváme zmrzlinu, Hanka s Terčou se přemísťují do baru, potřebují pivo. Na kafe už jdeme s Leňou za holkama do baru.
V Tinahely je dokonce obchod s potravinami. Kupujeme jen ovoce, jídla máme z domu pořád dost. Před obchodem se nás ptá jedna paní co s námi byla v baru, jestli nepotřebujeme odvoz. Tak přesně to se nám teď hodí. Těch 2,3 kilometru zpátky na trail po rušné silnici se nám vůbec nechce jít. Paní nás nakládá do mini autíčka a vysazuje na trailu. Je to skoro jako v Arizoně, hodní lidi.
Stoupáme po pěšině, šlapeme mezi pastvinami a přelézáme brány, po dobrém jídle se nám jde krásně. Zastavujeme v Mullinacuftu na svačinku. Vaříme si čaj a pojídáme zbytky dobrot z batohu.
Zůstávají nám dva kilometry k vyhlášené hospodě U umírající krávy. Jak holky cítí pivo, jsme tam za chvíli. Hospoda je 300 let stará, vždycky sem chodili hlavně chudí lidi.
Objednáváme si pivo, já dostávám čepované nealko Guinnessa. Tady nealku říkají zero, zero. Hospodskému skoro nerozumíme, ptáme se ho jestli s náma mluví irsky, on ale že irsky neumí, mluví s námi údajně anglicky. Láká nás na noc do campu nad hospodou. Večer zde budou hrát Angličtí turisté na kytary. Původně jsme chtěly dojít ještě dalších pět kilometrů a spát u hřbitova Kilquiggin. Jenomže travnatý plácek za hospodou je parádní, navíc sprcha, záchod a kuchyňka. Nikdo jiný tu nestanuje. Zůstáváme, nedá se to odmítnout. Platíme na osobu 15 euro a jdeme si postavit stany.
Vaříme si k večeři poslední Dobrý hostinec. Sprchujeme se a jdeme zpátky do hospody. Už se tu hraje, asi tak osm lidí s různými nástroji hrají a zpívají. Ptají se nás odkud jsme a jestli se k nim nepřidáme. Anglicky zpívat nezvládneme. Tak jen posloucháme a srkáme pivo. Jedna blonďatá paní, když začne zpívat, tak nás to bere za srdce, zpívá nádherně. Výška 150 m.
23 km
Moje útrata: 49 euro
30.5.2024 čtvrtek – The Dying Cow – Bunclody
Včera když jsem odcházela z hospody, blonďaté paní která zpívala nejkrásněji, tak se jí udělalo špatně. Po mém odchodu zkolabovala a hospodští volali záchranku. Trvalo 30 minut než sanitka přijela, to už místní paní marně oživovali. Další hodinu trvalo, než sanitka odjela. Jsme z toho smutní.
Opouštíme The Dying Cow, vydáváme se na poslední etapu Wicklow Way. Čeká nás 25 kilometrů. Po pěti kilometrech nás vtáhne kostel v Kilquiggin naproti hřbitova. Zase prší. Ve vchodu do kostela si uvaříme polévku, kafe i čaj. Nějak se nám dnes nechce šlapat, poslední etapa je z velké části po asfaltu.
Po dalších pěti asfaltových úmorných kilometrech jsme konečně na lesní stezce. Přecházíme lesem kopec, hledáme si zkratku, chvíli se jde hezky, pak se ale prodíráme hustým ostrým křovím. Nechce se nám vracet, tak to protlačíme přes to křoví. Sestupujeme zase na silničku, kolem farem šlapeme do cíle.
V Irsku prší i když si myslíš že neprší. Svítí slunce, hned na to začne pršet a než vytáhneš pláštěnku tak už neprší. Pomalu si na to zvykáme.
Po čtvrté hodině jsme na konci trailu v Clonegal. Fotíme se u tabule. Přichází pán v černých monterkách a dělá nám společnou fotku. Zve nás k sobě naproti do domečku, je tu něco jako malé info centrum. Vypisuje nám certifikáty Wicklow Way. Na stolek postavil kasičku s Donation. Nezbyde nám nic jiného než tam hodit 5 euro. Hlásí, že nás odveze do Bunclody. Tak to bereme.
Vystupujeme v Bunclody přímo u naší Clody Lodge. Pánovi platíme za těch 8 kilometrů 20 euro. Přemýšlely jsme, že půjdeme pěšo zkratkou, ale pořád by to bylo přes 5 km po asfaltě. Terča docela slušně kulhá a my té silnice máme taky plné zuby.
Dostaly jsme kód, ubytováváme se sami. Zaplatily jsme si dva dvoulůžkové pokoje, cena 95 euro za pokoj. Ubytování je nádherné. Vaříme si čaj, kávovar se nám zprovoznit nepodařilo.
Večeříme v restauraci Rivers Edge, číšnice nám doporučila uzené se zelím a bramborovou kaší. Je to takové dietní jídlo, zapily jsme to Guinnessem. V obchodě si kupujeme nějaké drobnosti a zjišťujeme kdy nám jede bus. Ráno se Hanka s Terčou přesouvají do Dublinu, večer letí domů. My s Leňou zůstáváme do pondělí, pojedeme kus cesty s holkama, chceme se vrátit do Wicklow Mountains.
Dnešní den nás vyčerpal, ten asfalt je peklo.
25 km
Moje útrata: 90 euro
31.5.2024 pátek – Bunclody – Carrigshouk
Hotýlek je nádherný, moc si ho ale neužijeme. Vstáváme po šesté, sprcha a balíme. Snídáme na pokoji u holek, kávovar jim funguje. V 7:50 nasedáme do autobusu 132 směr Dublin. Holky platí za lístek do Dublinu 14,50 euro, my platíme do Blessingtonu 13,50 euro.
Vysedáme po hodině a půl, zjišťujeme odkud nám jede další bus 183 do Glendalought. Máme dvě hodiny čas, jdeme na druhou snídani. Podle recenzí na Googlu vybíráme kavárnu. Vyhrává The Greenway Cafe. Objednávám si vajíčka, Leňa palačinky. Musíme si to tu ještě užít. Na víkend se chystáme do irských hor Wicklow Mountains. Předpověď počasí je nádherná, realita je jako obvykle úplně jiná. Honí se černé mraky, pláštěnu tu máme pořád po ruce. Alespoň tu nemusí zalévat trávníky. Voda z kohoutku tu není ani na hřbitovech, není důvod. Příroda zalévá skoro každý den.
O půl dvanácté stojíme na zastávce a vyhlížíme autobus. Přijíždí větší dodávka pro 16 lidí. Vejdeme se úplně přesně. Za lístek jsme zaplatily 3 euro. Většina ostatních cestujících jede do Glendalough. Jsou to turisti jako my, taky pár rusky mluvících lidí.
Vystupujeme po půl hodince jako jediní v sedle Wicklow Gap ve výšce 478 m. Lenička tu má vyhlídnuté jezero ve tvaru srdíčka. Nejprve ale musíme vylézt na kopec Tonelagee 815 m vysoký. Výstup nám zabere sotva hodinku. Hodně zde fouká a taky je tu podstatně chladněji. Už zase máme na sobě všechno oblečení.
Přecházíme kopec a sestupujeme na vyhlídku na jezero Lough Ouler “Srdíčko”. Chvíli tu fotíme a pak zalézáme do závětří. Vaříme nudlovou polévku a čaj. Od první snídaně nám zbyl citronový koláč. Vlastně jsme ani nemusely dokupovat žádné jídlo, holky nám daly co nesnědly a je toho na víkend víc než dost.
Scházíme na sever do doliny kolem potůčku Lough Brook, který vytéká ze Srdíčka. Stezka se ztrácí, nakonec lezeme přes podmáčené vřesoviště. Pokračujeme dva kilometry po silnici Military Road.
Ze silničky odbočujeme pod kopec Carrigshouk. V mapy.cz je tu vyznačené tábořiště jako legální wild camping. Kousek pod cestou u potůčku na malém plácku, chráněny před větrem stavíme stan. Dnes máme takový odpočinkový den. Vaříme si kafe a kocháme se.
Pouštíme si z Netflixu další díl seriálu Bodkin. Děj se odehrává v Irsku a hodně nás to baví. Přestává foukat a to je chyba, začínají útočit muchničky. Stačí dojít pro vodu do potoka a jsem dožraná až hrůza. Výška 430 m.
13 km
Moje útrata: 32 euro
1.6.2024 sobota – Carrigshouk – Ballynultagh Gap
Vstáváme před osmou, včera jsme sledovaly seriál Bodkin až do půl jedné. Spát se nám nechtělo. Dopadlo to dobře.
Nejsme schopny ani uvařit snídani. Hejna muchniček kolem nás. Mažeme se repelentem. Rychle balíme, na hlavě klobouk a šíťka proti hmyzu. Stejně nás doštípaly.
Letíme do kopce a zastavujeme se až na větru. Konečně si můžeme v klidu uvařit snídani. Máme dnes v plánu přejít hřeben kopců Wicklow Mountains až nad městečko Blessington.
První kopec který zdoláváme se jmenuje Mullaghcleevaun East Top 795 m vysoký. Stezka není zcela jasná, neustále ji kontrolujeme v mobilu. Zdálky vidíme dva hikery, jinak je tu pusto. Výhled na hory kolem je celkem slušný i když opar je značný. Zamračeno, chvíli slunce, pak zase zataženo. Celkem dost fouká. Včera byl náš první den bez deště.
Po hřebeni jdeme na další kopec Mullaghcleevaun 846 m. Orientace je snadná. Na kopci v závětří vaříme k obědu nudle co nám nechaly holky a pak samozřejmě kafíčko a taky čaj. Ta hnědá voda z vřesovišť se špatně pije. Prochází kolem nějaký turista, nestojíme mu za pohled, hned mizí v dáli.
Další kopec Black Hill 602 m dosahujeme obtížněji. Stezka se ztratila, jdeme promočenou trávou, vřesovištěm a rašelinou. Těch pár kilometrů nám zabere spoustu času.
Dnes se mi daří. Ráno jsem uklouzla a spadla i s batohem do bláta. Při vaření snídaně z poslední vody mi spadl kastrol z vařiče. Kastrol jsem chytla a vodu zachránila, ale propálila jsem si kalhoty. Do třetice jsem se pořezala nožem. Když se daří, tak se daří.
Scházíme do sedla Ballynultagh Gap 440 m. Vodu na noc jsme si před chvílí nabraly na vřesovišti z kaluže. Pokračujeme po cestě až k lesu kousek od Mass Path. Dál k Blessingtonu už jít nechceme. Za chvíli bude pět hodin, je to brzy ale stavíme stan hned u stezky pěkně na větru. Žádné zalézání do závětří za muchničkama. Do města na bus nám zůstává asi 8 kilometrů, to doběhneme ráno. Chceme si užít poslední noc v Irsku ve stanu v horách. Vaříme houbovou omáčku s těstovinama od Vitany. Jako desert proteinový čokoládový nápoj.
Slunce svítí, dnes ještě nepršelo a vypadá, že už ani nebude. Byl to krásný den. Výška 430 m.
15 km
2.6.2024 neděle – Ballynultagh Gap – Dublin
Před šestou už vařím snídani, je nádherné ráno. Muchničky nás lehce otravují, ale síťku na hlavu si nedám, necítím se v ní svobodně. Loučíme se s Wicklow Mountains, nikdy jsme v podobných horách nebyly. Procházka do Blessingtonu na autobus nám zabere 2 hodiny.
Do Dublinu odjíždíme o půl desáté busem číslo 65, je to již městská doprava. Leňa jede na autobusovou kartu TFI Leap, máme tam poslední 2 euro. Já musím zaplatit 2,60 ale v kovových mincích. Mám jen dvě mince 2 euro, řidič říká že nerozměňuje, musím do kasičky hodit ty 4 éčka. Nenadělám nic. Vezeme se dvoupatrovým busem do hlavního města.
Vystupujeme v centru. Nejdříve se jdeme najíst a pak na ubytování Hazelbrook House B&B, cena za pokoj a noc 117 euro. Nic levnějšího jsme nesehnaly a ani to nemá moc dobré hodnocení. V Irsku je draho. Ještě není poledne, pokoj pro nás není připravený, batohy necháváme na recepci a jdeme na vlakové nádraží Connolly.
Dobíjím na TFI kartu 10 euro. Jenomže vlakem jet dvě na jednu kartu nemůžeme, jdeme si tedy koupit další lístek do automatu. Chvíli trvá než pochopíme systém, radíme taky dalšímu turistovi a zatím nám vlak na poloostrov Howth ujel. Musíme počkat půl hodiny na další.
Cesta na Howth nám zabere půl hodiny. Z vlaku nás vystupuje fakt hodně, vypadá to že sem přijel celý Dublin. Plno lidí, skutečně davy. Kupujeme si zmrzlinu a vyrážíme kolem moře po Cliff Walk směr maják. Po 5 kilometrech chůze s davem toho máme tak akorát, pořád nám někdo funí za krk. Moře je nádherné, ale jsme zvyklé na samotu. Fotíme si maják a mizíme. Busem H3 se vracíme do Dublinu.
Sprchujeme se po třech dnech. Chvíli potřebujeme spočnout. Kontrolujeme jestli se nedají koupit lístky do knihovny v Trinity College. Máme štěstí, kupujeme je na 18 hodinu, cena za kus 25 euro.
Knihovna je velkolepá i když většina knih se zrovna restauruje. Největší cennost je Book of Kells z 9. století, je to irský evangeliář pokládáný za největší irskou cennost. Harfa ze 14. století, která byla použita jako model pro erb Irska je tu ve vitríně. Pivo Guinnesse má tuto harfu ve znaku.
Večeříme fish & chips v restauraci The Duke. V ulicích hraje hudba a lidi se tu baví. Jak turisti, tak místní.
21 km
Moje útrata: 139 euro
3.6.2024 pondělí – návrat domů
Náš hotel není nic moc, ale hned u něj je zastávka autobusu. V 5:30 nasedáme do busu číslo 41 a vezeme se přes půl hodiny na letiště. Autobus je plně obsazený, myslím tak přes 100 lidí. Cena jízdy placená mincemi 2,60 euro nebo předplacenou kartou 2 euro. Na kartě jsme měly přesně 4 eura, což je super.
Letiště je přeplněné, batoh si musíme sami odbavit u samoobslužného kiosku. Vůbec nevím kolik váží. Nacpaly jsme všechny naše věci do mého báglu, snad nemá více než 10 kilo. Drobnosti bereme do letadla.
Rychlá snídaně kafe a croasan. Let do Bratislavy trvá 2,5 hodiny. Dá se to vydržet.
Z letiště jedeme na hlavní vlakové nádraží busem číslo 61. Kupujeme si lístek v automatu za 1,60 euro. Potřebuješ mince, platba kartou nefunguje. Za půl hodinky jsme na nádraží. Na IDOS jsme si koupily lístky na vlak do Olomouce. Cena lístku 239,- Kč včetně místenek. Krásná práce.
Moje útrata: 8 euro
Statistika:
Moje útrata celkem 527 euro
Letenka 4.800,- Kč
Ušly jsme 180 km
6 nocí ve stanu
4 noci v hotelu