16.1. – 25.1.2025



16.1.2025 čtvrtek – Okeechobee – Nena Trailhead – Loop 4 Camp – 9. míle
Snídám u Mc Donald’s beru si tu největší snídani za 10 dolarů. Sním jen palačinky, zbytek si vezmu na trail. Je to podobné jako když mi Fresh Ground chystal svačinky.

O půl jedenácté objednávám Uber za 33 dolarů a nechám se odvézt 27 mil na východní stranu jezera Okeechobee. Kolem jezera je jeden RV park za druhým. Důchodci z celého continentu tady tráví zimu. Zaparkují si tu svá obří obytná auta, napojí je na kanalizaci, připojí vodu a elektřinu. Za takovéto místo se platí na noc 100 až 150 dolarů. Pro chudé lidi to tedy není.

Zastavujeme na parkovišti Nena Trailhead. Tady začíná etapa FT Ocean to Lake neboli OTL. Řidič má v autě strašnej čurbes a sám docela zapáchá. I když já mám co mluvit, kdo ví co si včera myslel o mě chlapík co jsem si ho stopla. I tak posílám řidičovi 3 dolary spropitné. Život tu není snadný.

Zase mám těžkej batoh, jídlo na 5 dní a plno ovoce. Včera jsem nakupovala hladová a to mne vždy vytrestá. Mám plno kokin a jiných blbostí. Naštěstí jdu dnes do campu jen 9 mil. Prvních pár mil je po silnici a kolem kukuřičného pole. Později vstupuji do borovicového lesa. Vlastně je to tak půl na půl borovice a palmy. Procházím četnými cypřišovými háji, to je většinou spolehlivý zdroj vody, ale tady je jen suchý písek. Málem šlápnu na zeleného hada, leží mi přímo na cestě. Pro mne nový druh přibližně metr dlouhý.

Před čtvrtou hodinou jsem zatím suchou nohou v campu Loop 4 camp. Krásné místo pod borovicemi. Stoly s lavicemi a ohniště. Musím si napumpovat vodu a přefiltrovat. Poprvé na Floridě rozdělávám oheň. Zírání do ohně nic nenahradí. Nikdo jiný tu není, už jsem si na to zvykla. Jsem v přírodě ráda. Vařím jenom čaj, stále mám jídlo od snídaně.

Po šesté jsem již ve stanu. Mám rozečtenou knížku Po stezkách, už se na ni těším. Jak se setmí, začne to kolem stanu šustit, zvířátka jsou na mne zvědavá. Já se bojím, aby mi nesnědly zásoby. V noci má pršet, už pár hodin je to cítit ve vzduchu.
9 mil
Moje útrata: 46 dolarů
17.1.2025 pátek – Loop 4 Camp – Little Gopher Camp – 19. míle
Déšť v noci nepřišel. Nespěchám, balím zvolna. Camp opouštím až o půl deváté. Dnes mám v plánu jen 10 mil.

Nejprve je stezka suchá, jde se dobře. Konečně kvetou bromélie, už jsem měla strach, že nebudu mít štěstí tuto úchvatnou rostlinu v květu vidět. Těch rozkvetlých rostlin je jen pár, ale i tak je to nádhera. Po čtyřech mílích si dělám přestávku, padne poslední pomeranč.


Pokračuji po stezce a najednou procházím spáleništěm. Ve vzduchu je cítit kouř, kolem mne je plno ohýnků, palmy čudí. Tohle se mi teda nelíbí. Ani nemám strach z ohně, vypadá to celkem umírněně, spíš mám obavy, že tu nemám co dělat. Žádné uzávěry jsem si nevšimla. Trvá to asi 1 až 2 míle, kousek ode mne slyším tlumené dunění jako by to byla střelba, tuším tam lidi. Neohlížím se a šlapu dál. Míjím Powerline Camp, dostávám se na nezpevněnou cestu. Parkuje zde velké pracovní auto, bezpochyby patří pracovníkům co vypalují les. Na závoře je nějaký papír, pravděpodobně info o uzávěře trailu. Raději si to už ani nečtu a mizím v lese. Konečně jsem mimo vypalovací zónu.

Druhá půlka cesty vede mokřinami, procházím zatopenými cypřišovými háji. Vody je po kotníky, přesně na tohle jsem se těšila. Původně jsem si chtěla po cestě uvařit polévku a čaj, ale ve vzduchu je cítit déšť, raději jdu rovnou do campu. Vařit budu až postavím stan. Zbytečně moknout se mi nechce.

Několik set metrů před campem si musím z kanálu nabrat vodu. Ve FarOut je varování, že tu žijí aligátoři a mám se vyvarovat určitých míst. Jenomže já ty slova neznám a nefunguje tu signál, takže si je nepřeložím. Vybírám si odlesněný břeh a naplním všechny láhve. Aligátor se neobjevil.

Camp je v lese mezi borovicemi. Ohniště a lavičky. Oproti včerejšku zde chybí stůl a pumpa s vodou. Voda by se mi hodila, boty mám zablácené, ponožky a nohy špinavé.

Stavím stan, vařím a rozdělávám oheň. Pršet začne ve čtyři odpoledne. Dočetla jsem knížku Po stezkách. Hezké čtení o tom jak manžel autorky porazil Parkinsonovu chorobu chůzi, prošli celou Anglií od severu na jih. Choroba zmizela. Můj děda říkával, že většina nemocí se dá rozchodit. Tak doufám, že mě dnes v noci někdo nepicne. Začala se ozývat střelba.
10 mil
Moje útrata: 0
18.1.2025 sobota – Little Gopher Camp – BZs Point – 37. míle
Celou noc pršelo. Ráno kontroluji předpověď počasí, po tom dešti se změnila. Do pondělí má být docela slušně, ale v úterý má celý den pršet. To mi moc nevyhovuje, zrovna v úterý jsem chtěla ukončit trail, vyjít z bažiny a dojet do Miami. V dešti a pláštěnce nic lákavého. Raději tedy zkrátím jeden den na trailu, dnes a zítra dám místo 10 mil 15 a bude. Akorát jsem teda vstala dost pozdě, v bažinách ty míle naskakují pomalu. Balím mokrý stan a po osmé odcházím.

Hned začínají cypřišové háje a voda po kotníky. Příroda je vlhká a nádherná. Procházím jednou mokřinou za druhou, někdy je voda po kolena. Jsou to celkem nesouvislé úseky střídané prérií. Jsem třetí den na trailu a ještě jsem nikoho nepotkala. Jen občas slyším střelbu, ale to jsou lovci, kteří se přesunují auty po písčitých cestách, které občas křižuji.

Od rána je dusné vedro. Spěchám, nejde to tak rychle jak bych si přála, pořád si musím hlídat kam v té vodě šlapu a taky hadi to je stálé nebezpečí. Před polednem mi jeden had prosviští skoro pod nohama. Tmavo zelený, malý a hubený. Pořád musím být ve střehu.

Po čtyřech hodinách chůze mám za sebou 10 mil. Stavím na oběd u zatopené prérie. Umývám si nohy, boty a ponožky. Puchýře co mám od prvních dnů treku vypadají hrozivě, to se bude hojit dlouho. Další otlaky už nemám, jen ty ze začátku trailu z asfaltu. Suším stan. Obědvám jen tortilu se sýrem a salámem. Nechci se zdržovat vařením.

Míjím 30. míli od tud na východ se již nesmí dělat oheň a nesmí se volně tábořit, pouze v campech a na některé campy si musíš vyřídit dopředu permit. Podle komentářů na FarOut hikeři zákaz volného campování nedodržují, v mapě je plno odkazů, kde si stavěli stany. Do campu bych to měla dnes 21 mil mokřady a stejně nemám permit. Uvidím kam dojdu.

Přecházím písečnou silnici, na stromě je nápis Archery hunting only. Neznám to první slovo, ale skoro cítím ty broky na mé prdeli. Od rána slyším střelbu, no je sobota. Za chvíli chytím signál tak si to překládám, hned si oddychnu, je to luko střelba. Tak to jsem klidná, myslím že lukostřelců tu moc nepotkám.

Míjím lovecký resort, potkávám několik rybářů, musí tu být střelnice. Velký randál. Vodu si nabírám z kanálu, vypadá hnusně a stejně tak chutná, nepomůže ani filtr. Zase jsem si nevšimla odbočky, zašla jsem si půl míle, stejně jako včera. Vracím se na svou stezku, je z toho míle navíc. Přes cestu mi přeběhla černá prasátka.

Konečně potkávám hikery. Proti mne jdou dva borci, asi táta se synem. Ten starší jde bosky, boty si nese v ruce. Zdravíme se, vypadají vyčerpaně, myslím že do campu nedojdou určitě. Už mi je jasné, že tam nedojdu ani já. Těch mokřadů bylo dneska docela dost.

Přicházím k hlavní silnici, musím si nabrat z kanálu vodu, jediný přístup je pod mostem a zrovna na takových místech se voda nabírat nemá. Před chvílí jsem na břehu viděla velkého aligátora. Jenomže já tu vodu potřebuju, chci si za dvě míle už postavit stan. Nakonec vodu naberu, jen jsem celá od bahna.

Necelou míli jdu souběžně s hlavní silnicí, auta jedou strašně rychle, chvíli to trvá než se mi podaří cestu přeběhnout. Odbočuji do lesa na svou stezku. Nápis že je zde lov zakázán vidím skutečně ráda, jen aby si to přečetli taky lovci.

Procházím borovým lesem a prérií, necelou míli od silnice stavím stan. Vyplašila jsem laň. Za chvíli bude pět hodin. Spěchám brzy tu budou komáři. Vařím bramborovou kaši s tuňákem a čaj. Musím se umýt a nafiltrovat na ráno vodu. Stihla jsem to tak tak.
18 mil
Moje útrata: 0
19.1.2025 neděle – BZs Point – Kitchink Creek Camp – 52. míle
V noci muselo pršet, tropiko mám durch mokré, déšť jsem zaspala. Odcházím s rozedněním. Na dnešní noc mám na výběr ze tří campů. První po 13 ti mílích bez permitu a zadarmo. Další po 15 ti mílích nutný permit a zadarmo. Poslední po 19 ti mílích placený a nutný permit. Ten poslední je na mne dost daleko a navíc se mi platit nechce. Uvidím kam dojdu. Permit nemám žádný.

Po ránu se jde nejkrásněji. Plaším prasátka, výhružně na mne vrčí, ale na to abych se jich lekla jsou příliš malá. Procházím mokřady, přes většinu vedou dřevěné lávky. Boty a ponožky mám stejně od včerejška mokré a plné písku. Vypláchnout je můžu až po 6 mílích v kanálu.

Procházím kolem Jupiter Farm, smrdí to tu jako ve slepičárně. Na mapě mám zaznačený na 9. míli jistý zdroj vody. Plánuji si tam uvařit poslední polévku a hlavně vylít tu hnusnou bahnitou vodu z kanálu. Ten jistý zdroj vody je nakonec rybník plný ryb a ptáků. Voda je stejně hnusná jako ta včerejší. Suším stan a vařím si taky po polívce kafe a čaj. Kolem mne jezdí cyklisti.

Je opět vedro, polojasno a dusno. Odpoledne si zase zajdu nějaký kilometr navíc. Nevšimnu si, že moje stezka odbočuje do buše. Každý den je to stejné. Musím přebrodit potok. Míjím první camp, je příliš brzy.

Do druhého campu přicházím po čtvrté hodině a jsem v šoku, jsou tu stany a lidi. Party puberťáků s jedním dospělým se ptám, kde je voda. Jeden kluk mne odvede k pumpě. Jsou zde číslované spoty. Já nemám permit, tak se usazuji na druhé straně campu u stolků bez čísla. Komplet se celá myju pod pumpou.

Později ke mě přijdou dvě hikerky Lexi a Anna a že jsme se viděly ráno. Je fakt že jsem si mávala hned po ránu s dvěma lidma na rozhledně. Mají číslovaný spot hned vedle puberťáků, ale přišly rači za mnou, staví si stan kousek ode mne. Vaříme, filtrujeme a povídáme si. Holky jdou jen etapu Ocean to Lake, mají to na pět dní stejně jako já. Jsou zdejší a je to jejich první místní trail.

Večer prší. Na zítra mi zbývá posledních 9 mil trailu. Kousek od konce trailu je zastávka autobusu. Dá se od tama sjet až do Miami, několik přestupů a pět hodin jízdy. Dívám se na Uber a ten slibuje hodinu a půl jízdy a cena 75 dolarů. No myslím že je to jasné jak to se mnou dopadne.


Poslední dny jsem přemýšlela co se zbytkem dovolené, do odletu mi zbyde 5 nocí. Těším se k moři a tak je cíl jasný Miami Beach. Zvažovala jsem hostel. Na začátku dovolené pořád všechno přepočítávám, ale postupně si uvědomím jak je život pomíjivý a přestanu s tím. Na hostel jsem stará, moc bych si ty patrové postele neužila. Včera večer jsem si udělala rezervaci na nejlevnější hotel u pláže na Miami Beach. Peníze budou, my nebudeme. Dnešní noc je moje poslední stanování na Floridě.
15 mil
Moje útrata: 0
20.1.2025 pondělí – Kitchink Creek Camp – Hobe Sound Beach – 61. míle – Miami Beach
Raní kafe je to nejlepší z celého dne, srkám ho horké. Večer si Lexi a Anna pověsily jídlo na strom. Ve FarOut se píše, že tu žije mýval a je pěkně drzý. Já si nechala jídlo jako vždy v batohu ve stanu. Ráno si jdou holky pro jídlo a najdou jen rozkousaný pytel, jídlo je pryč. Zachraňuji je cereálníma tyčinkama. Jak se zvířata v campu naučí na lidské jídlo dokážou se k němu zkušeně dostat.

Odcházím z campu první. U puberťáků je ticho, mají ještě půlnoc. Posledních 9 mil trailu, stále pustá příroda. Brzy prší, nasazuji chatrnou pláštěnu na jedno použití. Po 4 mílích jsem v posledním campu, registruji tu jeden stan. Dnes je státní svátek Martin Luther’s Day.

Postupně se blížím k pobřeží. Přecházím hlavní silnici a koleje. Poslední 2 míle už je stezka vedená pouze po silnici. Prší víc a víc. Začíná zástavba, míjím otevřenou kavárnu, to by bylo krásné zastavit se zde na kávu. Odolám a šlapu v tom dešti dál.

Dostávám se na poslední silnici Bridge Rd, která vede až k moři. Jedna paní mi nabízí, že mne někam sveze, odmítám. Za chvíli zastavuje auto a řidič mi taky nabízí odvoz. Prší hodně. Volám na něj, že jsem hiker a potřebuji to dojít k moři pěšky. Lidi jsou tu skvělí, tohle mi bude doma chybět.

O půl jedenácté jsem na konci trailu u Atlantického oceánu. Zajdu se podívat na pláž, rychle se vracím pod velký přístřešek. Leje. Autobusová zastávka je 3 km ode mne, bus mi jede za hodinu a půl. Moc se mi v tom dešti nechce přestupovat, vždycky čekat na přípoj a hlídat si batoh v kufru autobusu aby mi s ním někdo neodešel.

Otevírám aplikaci Uber. Chtějí za jízdu na Miami Beach 110 $. No je to 170 km, tak se ani nedivím. Je to dost peněz teda. Nabízí mi ještě cestu za 98 $ když chvíli počkám, tak to beru, hned musím zaplatit. Dostávám zprávu, že mi hledají řidiče. Po 10 minutách mi opravdu řidiče našli a za 20 minut mne vyzvedl. Vezu se na Miami Beach jako dáma.

Po dvou hodinách vystupuji u svého hotelu Starlite na Ocean Drive. Pokoj dostanu až ve 3 hodiny, za každou hodinu ubytování dříve chtějí 10 $. Ani tam nejdu, nejprve mířím do prádelny pár minut od hotelu. Peru a suším úplně všechno oblečení včetně bot, kromě trika a šusťáků co mám na sobě. Hned se cítím lépe.

Na oběd si sedám do kubánské restaurace s dobrým hodnocením. Objednávám si roast beef s rýží a fazolemi a pečené banány. Jídlo je výborné. Číšník když vidí, že jsem snědla všechno do posledního zrnka rýže, tak mi říká, že to muselo být excelentní, taky bylo. Platím 28 $ a 5 $ spropitné. Teď mi nic nechybí.

Hotelový pokojík je úplně obyčejný. Za ty peníze bych si teda představovala něco lepšího. Pokoj je pro dvě osoby, jednomu se to prodraží. Před pátou přestává pršet, tak se jdu projít na pláž. Těším se až si v oceáně zaplavu. Snad zítra.
9 mil
Moje útrata: 142 $
Hotel Miami Beach 5 nocí: 824 $
21.1.2025 úterý – Miami Beach
Snídám v kavárně na Ocean Drive. Belgické vafle a káva. Automaticky si tu připočítali 20% spropitné, s dalším návrhem že můžeš přidat ještě 3 % nebo 5 % a rovnou je na účtence spočítáno kolik to dělá. Mám platit 20,80 $ nechávám 22 $. Celkem je to spropitné přes 25%. Číšníci kolem mne běhali a dolévali mi kafe. Od hikerky z Arizona Trailu vím, že jejich výplata činí polovinu oficiální minimální mzdy, zbytek si musí vydělat na spropitném a bohatí teda nejsou. Těžká práce.

Procházím celý jih Miami Beach, dojdu až k jižnímu pilíři. Je zde úchvatný výhled na Fisher Island, Downtown a přístav. Dělám si takový pětikilometrový okruh. Zjišťuji, kde a kdy mají v restauracích happy hours, od kud jezdí autobusy do centra, prostě mapuji okolí. V restauraci se středomořskou kuchyní mne lákají na 50% slevu od 16 do 18 hod. Tak jestli vydržím s obědem do čtyř hodin, tak to beru.

Zbytek dne trávím na pláži. Oceán má určitě alespoň 24 stupňů, vlny bouří, koupání je skvělé. Ležím na pláži a cítím jak se moje tělo uvolňuje. Lehátko na písečné pláži si tu může člověk pronajmout na den za 22 $, slunečník za stejnou cenu. Většina lidí leží na ručníku tak jako já. Pouštím si do sluchátek kriminálku Sestry a jsem spokojená. Každou půlhodinu jdu do vody.

Ve čtyři hodiny jsem v restauraci na happy hour. K obědu si objednávám calamáry s pečeným bramborem. Nemám moc pohybu, tak pro mne nebyl problém vydržet od snídaně nejíst.

Zítra má přes den zase pršet. Nejspíš pojedu do centra, zajímá mne tam History Miami Museum a vůbec se chci podívat jaký to tam mají. Tady na jihu prší a je teplo, ale na severu Floridy sněží. Sleduji hikery na FB jak postupují, na mráz moc není připraven nikdo.

Venku v ulicích jsem až do tmy. Na dovolené jsou zde lidé z celého světa. Převažuje španělština a ruština.
7 mil
Moje útrata: 64 $
22.1.2025 středa – Miami Beach
Na sociálních sítích se píše o mimořádné sněhové bouři na severu Floridy. Fotky zasněženého pobřeží a palmy pod sněhem. Doufám, že to brzy přejde. Srdcem jsem s hikery.

Dnes dopoledne má pršet už od rána. Restaurace zatopily ve venkovních ohřívačích. Snídám v News Cafe, otevírá už v 8. Objednám si omeletu a dostanu kopec jídla. Nemám šanci to sníst. Nejprve se rozhodnu, že si žádné jídlo sebou nevezmu. Pak mi ale píše Lenka proč jako. Má pravdu, toust s trochou vaječiny mizí v mé kapse.

Kousek od hotelu stojí zastávku autobusu. Jedu busem číslo 100 do centra Miami. Platím hotově u řidiče 2,25 $, lze platit i kartou. Přejíždíme po mostě Biskajský záliv na pevninu. Vystupuji po půl hodině u History Museum Miami.


V museu platím vstupné 15 $. Expozice jsou rozložené ve dvou budovách. V první budově visí fotografie ze života především Haitského a Kubánského obyvatelstva. Fotky jsou těžce profesionální, neprojdeš kolem aby tě nezasáhly. Druhá budova je zaměřena na popis historie za posledních několik století. Snímky vyhublých indiánů Seminole, nikdo z nich se neusmívá. Otrokářství a stavba kanálů v Everglades, to aby se dala jižní Florida zemědělsky využít. Černoši ze severnějších oblastí utíkali na jih za indiány a žili s nimi v močálech Everglades, bylo to pro ně přijatelnější než život na plantážích. Popisují se tu Seminolské války, indiáni se odmítali smířit s osudem, který pro ně připravili bílí plantážníci. Veselo tady tedy nebylo. Floridu začali plantážníci hospodářsky využívat velmi brzy.


Procházím se po Downtown mezi mrakodrapy. Nemám ráda americká města, žádné pořádné centrum jako máme ve městech Evropy tu není. Procházím Biscayne Boulevard. Plno bezdomovců, vypadají že je jim zima. Nasedám na bus číslo 100 a jedu raději zpět na Miami Beach.

Kupuji si v obchodě nějaké drobnosti hlavně tedy ovocný čaj. Platím kartou a paní mi strčí pod nos terminál ať ji potvrdím spropitné, nejnižší je na výběr 15 %, všichni se tu zbláznili. Potvrdím skip a spropitné neplatím žádné. Už tak je zde vše předražené.

Odpoledne jdu k oceánu, mám na sobě pod oblečením plavky a v ruce ručník. Jenže je zima, mrholí, fouká a vlny jsou mohutné. Nikdo se nekoupe. Do vody nejdu ani já. Stoletá bouře a zrovna já musím být na pláži. Od soboty zase bude slunko, to odlétám domů. Ach jo.

Uber z Miami Beach do města Okeechobee stojí 165 $. To pro případ, že bych se sem někdy chtěla vrátit. Raději odjet hned večer z Miami pryč. Během dne jedou autobusy a vlaky, ty budou výrazně levnější.
6 mil
Moje útrata: 90 $
23.1.2025 čtvrtek – Miami Beach
Ráno snídaně v New Cafe a pak procházka po Ocean Drive.

Bydlím v původní hotelové čtvrti na Miami Beach. Nádherné malé hotýlky, působivá architektura. Nové obří hotely jsou přistavěné severně a všechny jsou nevkusné. Zcela jistě přepychové, ale postrádají kouzlo.

Neprší a tak celý den trávím na pláži. Pronajímám si lehátko, slunečník není potřeba. Pocitová teplota 12 stupňů. Je nás tu více otužilců a někteří se i koupeme v rozbouřeném oceánu.

Přes den si dávám vždycky jedno jídlo, opět u Kubánců.

Dnes tu začala na pláži velká sportovní akce Miami Fitness Festival. Areál je za plotem, vstup placený. Moc mne to nezajímá.

Byl to klidný den na pláži.
6 mil
Moje útrata: 89 $
24.1.2025 pátek – Miami Beach
Od rána je chladno, pocitová teplota 7 stupňů. Dnes to na koupání nebude.

Po snídani se jdu projít k jižnímu bodu Miami Beach. Fouká studený vítr. Miami Beach mi připomíná Evropské Bibione. Alespoň že je tu obrovský výběr restaurací a téměř všechny servírují lahůdky.

Odpoledne se to tady začíná zalidňovat i přes to chladné počasí. Je prostě víkend.

Balím si své saky paky a jsem ráda, že od tud ráno vypadnu. Čeká mne dlouhý let domů. Moc se těším na rodinu, kamarády a pejsky. Myslím, že v budoucnu nebudu mít potřebu se na Miami Beach vracet.
6 mil
Moje útrata: 85 $
25.1.2025 sobota – přesun domů
Na letiště jedu z Miami Beach letištním busem číslo 150. Měla bych platit 2,65 $ ale v autobuse nefunguje platební terminál, tak jedu zadarmo. Za hodinu už jsem u check in. Plno lidí jako na všech amerických letištích.

Snídám v salonku Turkish Airlines. Venku svítí sluníčko, bude krásný den. Moc jsem si ty pláže neužila. Počasí neporučíš.
Pokud to jde tak, si vybírám při check in místo v uličce. Ideálně v řadě, kde je již u okénka místo obsazené. Pak je velká naděje, že se prostřední místo mezi námi již neobsadí. Přesně to se stalo. Na tak dlouhý let je trochu pohodlí vítané. Letadlo je téměř plné.
Nesnáším dlouhé lety. Je to vždycky utrpení.
Moje útrata: 0
Statistika:
- ušla jsem 300 mil na trailu + spoustu mil mimo něj
- 22 dní na trailu + 5 dní v Miami
- útrata na trailu – 1.013 dolarů
- útrata v Miami – 1.152 dolarů
- letenka – 22.800,- Kč
- 1 dolar = 24,- Kč
- 18 nocí ve stanu
- 9 nocí pod střechou
- všude lze platit kreditní kartou, hotové peníze jsem potřebovala pouze na donation a tip