Přechod Šumavy

12. – 17.11.2020

1. den – Čtvrtek – 12. 11. 2020

Přechod Šumavy zahajujeme v Nýrsku. Větší obec si vybíráme z důvodu lepšího dopravního spojení z konce treku. V této chvíli ještě netušíme, že rychlý přesun dopravními prostředky na Šumavě neexistuje. Je dobře, že to nevíme, s lehkým srdcem opouštíme naše auto. Parkujeme u hlavní cesty blízko nádraží na oficiálním parkovišti, vypadá to tu na očích a bezpečně. Nahazujeme naše těžké batohy „nalehko“ a vyrážíme pozdním odpolednem směr dobrodružství. Jsme tu v naší oblíbené sestavě tři holky a jeden pes. Ztrácíme se ještě v Nýrsku. Nechápu, jak je možné, že z jedné křižovatky vedou tři modré turistické cesty. Motáme se po Nýrsku s rouškami na ústech a plnými batohy. Místní si nás podezřele prohlíží, je jasné, že daleko nemůžeme takto přetíženi na noc dojít.

Funíme do kopce a mizíme v lese. Tma přichází rychle. Stan stavíme na červené turistické značce, blízko přístřešku Zadní Chalupy ve výšce 730 metrů. Večeříme domácí nudlovou polévku, od které nám zůstává skleněná zavařovačka, tu za trest potáhneme několik dní, než ji budeme moci vyhodit do koše. Na nebi je plno hvězd, noc je nezvykle teplá. Před spaním si pouštíme první díl seriálu Ozark, je to docela sranda. Do stanu jsme se sotva vlezly. Každá máme svůj prostor 50 cm široký a pes leží Hance v nohách. Jako obvykle toho první noc na treku moc nenaspíme, jsme ale šťastné, že jsme venku a nemusíme nic řešit. Noc klidná.

Nýrsko – Zadní Chalupy – modrá značka – 10 km

2. den Pátek – 13. 11. 2020

Ráno je překrásné. Mlha, modré nebe a východ sluníčka nám bere dech. Vypadá to, jako by les hořel. Snídáme rohlíky ze včerejška a trochu čaje ze zbytku vody. Jsme chytré Horákyně a nedonesly jsme si včera dost vody a teď jsme bez kávy a pořádné snídaně. Dehydrované stravy máme fůru, ale k čemu nám je? Má to, ale jednu výhodu, vycházíme brzy. 

Po červené značce mírně stoupáme zpevněnou cestou až na Stateček s velkým turistickým přístřeškem. Zde jsme původně chtěly nocovat, ale jaksi jsme sem včera po tom bloudění v Nýrsku nedošly. V blízkosti je studánka, tak neváháme a vaříme brzký oběd fazole s párkem. Navaříme spousty čaje a kávy. Je vidět, že vaření by nám šlo. Zdržujeme se tu překvapivě dlouho. Naštěstí jsme usušily náš mokrý stan z noční kondenzace a tak máme alespoň výmluvu k tomu zdržení. Už teď je jasné, že ani dneska mnoho kilometrů neujdeme. 

Obloha je vymetená, je nádherný den. Pokračujeme stále po červené značce smrkovým lesem. Přicházíme k Černému jezeru, které nám vyráží dech. Je to největší ledovcové jezero u nás. Jsme ve výšce 1.000 metrů. Lenka si připadá jako v Kanadě. My co jsme tam nebyly neodporujeme, mlčky pobíráme tu nádheru. Díky Covidu nejdeme trek v teplých krajinách. Ve chvílích jako je tato, toho nelitujeme. Bůh ví, jestli bychom na Šumavu bez Covidu vůbec dojely. Čistá krása jezera je podmanivá.  Je tu hodně sluníčka a tak celkově jezero vypadá přívětivě. Nejraději bychom si zaplavaly, ale to se bohužel nesmí.

Stále po červené přecházíme táhlý kopec a dostáváme se k dalšímu jezeru. Poslední jezero tohoto dne je Čertovo. Večerní mlha jezero halí a my si představujeme, jak jen hluboké může být. Dlouho se kocháme pohledem na hladinu.

Zadní Chalupy – Čertovo jezero – červená značka – 20 km. Celkem 30 km.   

3. den – Sobota – 14. 11. 2020

Dnes za námi mají přijet kamarádi. Spěcháme tedy se snídaní a snažíme se vyrazit brzy. Původní předpoklad byl, že nechají poblíž treku zaparkované auto a připojí se k nám. Na rozdíl od nás, si ale prostudovali veřejnou dopravu a zjišťují, že je návrat busem či vlakem zpět k autu skoro neřešitelný problém. Trvalo by to 5 až 6 hodin a 4 přestupy. Nakonec se domlouváme, že zaparkují na Modravě a půjdou nám naproti. Někde na trase jim předáme klíče od našeho auta a po pár dnech nám naše auto z Nýrska dovezou. Nám je to v celku jedno, zní to pohodlně.

Procházíme přes hlavní silnici Alžbětínem u Železné Rudy. Je tu otevřený Freeshop a kromě trpaslíků tu prodávají plechovky s pivem. Přináší nám to nečekanou radost. Dokonce prodávají psí pamlsky, které Korina nekompromisně požírá. Na závěr dne budeme litovat, protože se Korina totálně pozvrací, znova to sežere, opět vyzvrací a tak stále dokola. Je nám psa líto, ale ještě více litujeme sami sebe. V našem malém stanu spát s blijícím psem nikdo z nás nechce. Jsem ráda, že dnes spí vedle Koriny Leňa. Spravedlivě se střídáme, není sice jasné, které místo je ve stanu lepší, ale preventivně, abychom si nezáviděly se točíme. Normálně pes zahřívá, ale dneska co nejdále od Koriny! Leni promiň.     

Neopouštíme červenou značku a stoupáme do hor přes Debrník k Zámeckému lesu. Okupujeme tu lavičku a vaříme oběd, je sice brzy, ale docela máme hlad. Lesy jsou opět převážně smrkové a příroda je kolem nádherná. Podzimní barvy vytváří nádherné scenerie, nemůžeme se jich dostatečně nasytit. Začínáme potkávat další baťůžkáře nabalené na noc, je sobota a je to znát. Všichni se chystáme na nouzové nocoviště Hůrka nebo Poledník. Vrcholem dne je jezero Laka ve výšce 1.100 metrů. Další krásná vodní plocha, sluníčko se odráží od hladiny a my máme opět neodolatelnou touhu si zaplavat. Tady je to zcela jasné, je tu tolik lidí, že by se nám to asi ani nepovedlo. Přestože máme sraz s kamarády na Poledníku, tak se nám tam za světla nepodaří dojít. Po tmě bychom minuly krásnou přírodu kolem a to se nám nechce. Nebudeme to hrotit, zítra je taky den. Krásné čisté nebe a miliony hvězd nad hlavou.  

Čertovo jezero – Gsenget – červená značka – 20 km. Celkem 50 km.

4. den – Neděle – 15. 11. 2020

Noc byla nakonec klidná. Náš věrný pes celou noc chrápal a v klidu spal. Dneska jsme se konečně vyspaly všechny dobře. Nedělní ráno je jako vymalované. Sluníčko hned od rána. Vaříme spousty kávy a čaje, zaléváme ovesné vločky horkou vodou a užíváme si pohody. Můj nový plynový vařič Soto se naší pohody neúčastní, máme ho zapnutý na plno, ale pořád ho musíme zmrzlýma rukama zahřívat, aby vůbec hořel. Jestli je to plynem nebo vařičem, neví nikdo. Možná je jen prostě velká zima, taky by chtěl asi vařit kávičku někde v subtropech, no to si bude muset ještě chvíli počkat, jestli v našich horách zatím nezmrzneme, tak hned jak to bude možné vyvezu vařič někam do tepla, aby se vzpamatoval.

Ranní brzký start se opět nekoná. S naší partičkou kamarádů, kteří nám jdou naproti se potkáme po pár kilometrech u Frantova mostu. Je zde křižovatka cest a my se vydáváme po zelené značce směr Poledník. Předáváme kamarádům klíče od našeho auta. Na oplátku dostáváme čerstvou vánočku a chleba. Po 15 minutách se loučíme slovy, že jdeme rafat kilometry, protože přeci dneska už musíme konečně něco ujít, jinak tu Šumavu nikdy nepřejdeme. Odhodlání máme velké. Vydrží nám celé 2 km ke studánce U bývalé roty, kde jsou 2 lavičky. Okamžitě lavičky zabíráme a konzumujeme vánočku, jak jinak s čajem a kávou. Zdržení je velké, pomalu by mohl být oběd, jenomže kilometry sami nenaskákaly, tak odhodlaně vyrážíme do kopce na Poledník. Na Poledníku je nouzové nocoviště s velkými přístřešky v základně rozhledny. Je tu také krb a stolečky s lavicemi. Dobře by se tu spalo. Jen ta výška 1.315 metrů trochu odrazuje. 

Od Poledníku se vracíme na červenou značku a vydáváme se do Modravy. Jsou tu nedělní výletníci, všichni se nadšeně zdravíme, je sluníčko, teplo a všem je nám hezky. Korina se svýma brašnama na zádech je středem pozornosti, vesměs ji lidi obdivují, jak je skvělá, že si své věci nese sama. Skvělá je! Přestože jsme Hance s Lenkou psa zakázaly, tak ho stejně vzala. Pes na výletě, to je dobrá nálada zaručena. Užíváme si s ní strašnou legraci. Měly jsme strach, že nám v noci ve stanu zmrzne, ale to se nepotvrdilo, vypadá, že si to užívá stejně jako my. Děláme malou odbočku z červené trasy k Tříjezerní slati. Je to malá soustava jezírek v I. zóně NP. Zacházka je nepatrná, něco málo přes 1 km, ale stojí za to. Romantické místo v překrásné přírodě. 

Na vysněnou Modravu přicházíme za mírného deště již za šera po asfaltové silničce. Asfalt a zpevněné cesty, to je bohužel bolest Šumavy.
V listopadu nám to až tak nevadí, ale v létě bych tu být nechtěla. U potoka je nouzové nocoviště, tak je jasné, že noc zde bude krušná. Vlhko a zima. V noci bude asi zase mrznout. Škoda, že se na nocovištích nesmí rozdělat oheň. Velkou radost nám přináší otevřené okénko v restauraci blízko tábořiště. Dneska večeři nevaříme. Kupujeme skvělé jídlo, pivo, svařené víno a hodujeme. 

Dnešní den byl jeden z nejkrásnějších. Okolní příroda je fantastická.

Gsenget – Poledník – Modrava – převážně červená a zelená značka – 20 km. Celkem 70 km.      

5. den – Pondělí – 16. 11. 2020

V noci s přestávkami pršelo. Ráno mrholí a cesty jsou namrzlé. Než se nasnídáme a pobalíme je půl jedenácté. Budeme muset na ranních startech zapracovat. Pokračujeme po červené značce kolem Modravského potoka. Přestává pršet. Celý den téměř nikoho nepotkáme. Počasí výletům nepřeje a kdo může nevylézá z domu. My máme bohužel jen stan, tak nám nezbývá nic jiného než pokračovat. 

Blížíme se k hranici s Německem. Příroda je opět krásná, jen v té mlze má jinou atmosféru. Jde se nám dobře a opět doufáme, že dnes ujdeme více kilometrů. Nedá nám to a odbočíme na modrou značku k prameni Vltavy. Byl by hřích projít kolem bez povšimnutí. Pramen je jiný, než na jaký jsem u řek zvyklá. Je to velká kaluž, ve které vybublává voda, vypadá to jako v pohádce o Rákosníčkovi, člověk jen může čekat co se na hladině objeví. Vaříme si zde oběd. Největší radost máme z polévek. Dnes máme na jídelníčku liškovou polévku od Knorra, je výborná! Jen se musí neustále míchat a i tak se náš odlehčený hrnec připaluje. 

Vracíme se na červenou značku a pokračujeme podél hranic do Bučiny, nejvýše položené obci v ČR, alespoň je to tu napsáno. Jsme ve výšce 1.200 metrů, tak to možná bude i pravda. No obec, vidíme pouze zavřený hotel Alpská vyhlídka. Vyhlídku nemáme žádnou, protože zase lehce prší a je mlha. Kolem nás jsou pozůstatky zátarasů, drátů a strážní věž. Teď je to už jen atrakce pro turisty, ale mrazí nás při vzpomínce, jak to tady muselo vypadat v minulosti. Žádná rados nás tady nečeká, jen smutné pohledy kolem. Dlouho jsme nepotkaly živou duši, umocňuje to strašidelnou atmosféru. Jdeme v tichosti přes louky nádhernou krajinou šumavských lesů. Asfalt skončil, užíváme si travnaté pěšiny. Vzdalujeme se nejspíš hlavním šumavským místům.

Těšíme se na znovuobnovený historický hřbitov na Knížecích Pláních. Místo je to mystické. Staré polámané stromy, zbořený kostel a bývalá vesnička, dnes srovnaná se zemí. Soudruhům vadila blízkost hranice a také zde neměl po válce kdo bydlet. Kostel vojáci vyhodili do vzduchu, nechtělo se jim ho asi pomalu bourat. Byla by to práce. Osudy obyvatel osady Knížecí Pláně jsou krátce popsány na informačních tabulích. Dočteme se tu jen o nekonečné dřině, chudých pastvinách a dlouhých zimách. Ve výšce 1.026 metrů díky málo výživné trávě tu obyvatelům zbyla pouze práce v lese. Je nám tu smutno a tak šerem pokračujeme dál ke Hraničnímu kameni. Vodu nabíráme z potoka, dávno ji nefiltrujeme, žlutou barvu filtr stejně neodstraní, tak pouze vodu převařujeme. Za hluboké tmy přicházíme k bývalé osadě Žďárek se stejným osudem, po válce zrušena, domy strženy.   

Modrava – Bučina – Knížecí Pláně – červená značka – 23 km. Celkem 93 km.     

6. den – Úterý – 17. 11. 2020

V noci padal zmrzlý déšť, teplo asi už čekat nemůžeme. Konečně se nám daří ráno rychle posnídat. Čaje a kávy si užíváme jen chvíli. Balíme a vydáváme se na poslední úsek naší cesty. Jdeme tichým lesem po červené značce. Nikde nikdo. Míjíme rozbořené zbytky další osady Horní Světlé hory. Z potoka bereme vodu na pití, protože již vařit nebudeme, musíme filtrovat. 

Po 11 hodině scházíme do městěčka Strážný, jestli se to dá městem nazvat. Pár domů a příhraničních obchodů. Jsou tu, ale dvě turistické ubytovny, což by bylo skvělé, pokud by byly otevřené a my zůstávaly na treku. Bohužel se musíme vrátit do práce. Zbyl nám poměrně velký kus trasy, kterou bychom rády prošly, tak abychom přechod celé Šumavy dokončily až k Lipnu. Budeme se muset ještě vrátit. Po 12 hodině nás vyzvedává Marťan s naším autem. Vydáváme se na 5 hodin dlouhou cestu domů. Šumava nám zůstáva v srdci. Zasáhla nás drsná a pustá příroda. Nebyly jsme připraveny na to, že zde najdeme krajinu, která se nepodobá žádným místům co známe. Už těď litujeme, že ji opouštíme. Kdo ví, kdy se vrátíme.

Žďárek – Strážný – červená a žlutá značka – 10 km. Celkem 103 km.