1.1. – 15.1.2021
Kanárské ostrovy miluji pro krásnou přírodu a subtropické počasí. Vracím se každou zimu, nejraději s batohem. Je to pro mne nejkrásnější místo na světě, kromě domova.
Na cestu se vydáváme ve čtyřech. Lenka, Hanka, Marťan a já. Lucka bohužel nedostala negativní Covid test, zůstává doma.
Pátek 1.1. ČR – La Gomera
Z Prahy odlétáme na Tenerifu ve 12 hod se Smartwings, přímý let 5 hodin. Cena za 1 letenku tam je 4.700,- Kč. Odbavené zavazadlo si kupujeme pro nás 4 pouze jedno. Cena 650,- Kč. Zpáteční letenka nás stojí 8.000,- Kč + 650,- jedno zavazadlo. Do zavazadla balíme stany, vařiče, nádobí, hůlky. Zbytek bereme na palubu letadla. Cena za letenku je strašně vysoká, daň za Covid. Obvykle létám z Vídně s Wizzair nebo Ryanair, za podstatně výhodnějších podmínek. Dva dny před odletem si musíme nechat udělat PCR test na Covid 19 a vyplnit zdravotní dotazník. Žádné jiné komplikace nás již nečekají.
Na letišti Tenerife sur přistávame ve 4 hod odpoledne místního času. Před letištěm nastupujeme do autobusu č. 111 směr Costa Adeche. Nástupiště 32. Lístek stojí 3,40 eur, ale díky kartě, kterou si v automatu za pomoci místního bezdomovec kupujeme za 2 eur a nabíjíme 15 eury, nás lístek vychází pouze na 2,80 eur. Přímá platba penězi v autobusu díky Covidu není možná. Vystupujeme v Los Cristianos cca po 20 minutách a do přístavu jdeme pěšky.
Kupujeme si lístek na trajekt na La Gomeru u Armasu. Cena je 34,40 eur za jednu osobu. Jede tam i společnost Fred Olsen, ale je o 5 eur dražší. Trajekt odjíždí v 18,45 a v San Sebastianu de La Gomera jsme za hodinu. Obrovská velká loď, téměř bez lidí. Pár místních, turisti žádní. Na bookingu je pouze drahé ubytování, googlujeme a nacházíme si hostel Colon v centru. Pokoj pro 2 osoby stojí 35 eur. Telefonicky si rezervujeme dva pokoje.
Večeřime v restauraci v sousedství El Pajar skvělou rybu. San Sebastián je skoro bez života, turisti žádní, místní bez výjimky s rouškami na obličeji. Jsme docela unavení, krásně se nám spí.
Sobota 2.1. San Sebastián de La Gomera – Ermita de las Nieves – 17 km
Snídáme v baru u moře. Koupeme se v moři, je docela teplé. Procházíme si městečko, je tu pěkný kostelík. V ulicích je minimum lidí.
Kupujeme plynovou bombu na vařič. V obchůdku ferreterie u autobusového nádraží vedle benzinky. Mají zde plynové láhve na Var, Campingaz a propichovací kartuše. Téměř v každých potravinách se dá také koupit do vařiče líh 96% – alkohol technico – prodává se v lahvičkách 250 ml za cca 1 euro. Dáváme, ale přednost plynu. Dokupujeme jídlo na tři dny a v poledne opouštíme ospalé město. Nespěcháme. Dnes máme v plánu projít první etapu GR 131.
Za městem křižujeme okružní trasu kolem ostrova GR 132, celkem je to naplánováno na 8 etap. Jednou si projdu i to. Stoupáme prudce do kopce, dnes to jiné nebude. Míjíme jakousi oplocenou zahradu. Štěkají tu vztekle psi přivázaní na řetěz. Trhá nám to srdce, je nám těch psů neskutečně líto. Bohužel to nevidíme naposledy.
Je slunečný, teplý den. Máme krásný výhled na město. Stoupáme stezkou sopečnou krajinou. Po třech hodinách si děláme zastávku a vaříme čaj. Je nám lehko na duši. Stresy posledních dnů jsou pryč.
Před šestou hodinou jsme na Ermita de las Nieves ve výšce 1.100 m. n. m. Moc to tu nemohu poznat. Kostelík tu sice je, ale bez střechy a chybí tu jeden přístřešek, kde tekla voda. Probíhá tu stavba. Celkem by nám to bylo jedno, ale ta voda nám chybí. Rozcházíme se po stavbě a po okolí a hledáme jakýkoliv zdroj vody. Máme štěstí. Stavební dělníci nechali před zamčenou budovou hadici, ze které teče voda. Uf. Před rokem tu byly dva přístřešky s tekoucí vodou, věřím že po rekonstrukci to tak zase bude. Voda z kohoutků na Kanárských ostrovech se bere jako užitková, tedy filtrujeme nebo převařujeme. Kuchtíme si večeři. Stan stavíme s holkama pod přístřeškem. Marťan si stele pouze na karimatce. Nebe plné hvězd. Krásná, teplá noc.
Neděle 3.1. Ermita de las Nieves – Las Hayas – 18 km
Je zamračené ráno. Poprchává. Úplně stejné počasí jsem tu měla loni s Hankou. Rychle balíme stan. K snídani vaříme kávičku, čaj a kaši. Před desátou jsme již na cestě. Drobně prší celé dopoledne, pláštěnku ale nevytahujeme.
Procházíme nádhernou přírodou. Vavřínové lesy, kapradiny, vřesovce. Nikoho nepotkáme až do oběda. Jak se blížíme hlavnímu vrcholu La Gomery Alto de Garajonay 1.482 m. n. m., tak se občas vynoří jiní turisté. Nejvyšší vrchol je tahák. Většina lidí přijede autem na parkoviště a vyběhne si 1,5 km nahoru. Jakmile přecházíme Alto de Garajonay a scházíme do údolí, ráz krajiny se mění. Rostlinný porost v mlžném oparu přechází ve vyprahlou krajinu. Přestalo pršet.
Opouštíme na chvíli GR 131 a vybíráme kratší cestu kolem vodní nádrže. Doufali jsme, že se vykoupeme, ale je to jen oplocená vodní nádrž. Do městečka El Cercado přicházíme z hor. Jsem jenom ráda, celou GR 131 na La Gomeře mám projitou již loni. Každá nová cesta je vítaná. Otevřený bar. Dáváme si nedobré kafe a víno, které chutná jako ocet. Není se co divit, že jsme tu jediní hosté. Dlouho se nezdržujeme a scházíme do kaňonu opět po cestě 131 směr Las Hayas. Z Las Hayas si pamatuji skvělou restauraci a levný hotýlek Amparo. S Hankou jsme tu loni spaly. Dnes tu pouze večeříme. Je neděle a je tu narváno a veselo. Objednáváme si vepřové steaky.
Těstě před setměním si nabíráme na toaletě vodu a posunujeme se po 131 za vesnici ke kostelíčku. Vodu jsme brali zbytečně. Je tu velký přístřešek s lavičkami a stoly podobný jako minulou noc, jen ta voda tu skutečně teče, tak jak má. U kostela jsou trávníky a další lavičky. Stan si stavíme opět pod přístřeškem, Marťas bez stanu. Noc klidná, jen nám do očí svítí celou noc veřejné osvětlení.
Pondělí 4.1. Las Hayas – Vallehermoso – 15 km
Díky lampě veřejného osvětlení vstáváme ještě za tmy, je 7 ráno. K snídani si vaříme ovesnou kaši, kávu a spoustu čaje. V 9 jsme na cestě. Je jasné, že se přeborníky na brzké starty nestaneme.
Opět začínáme do kopce. Nádherná příroda kolem nás. Nemůžeme se dostatečně vynadívat. Čistá krása. Začínáme sestupovat k moři. Vaříme oběd – polévku a dojídáme zbytky. Scházíme do městečka Vallehermoso. Na bookingu si nacházíme byteček za 66 eur. Chvíli čekáme v Central baru než přijede paní domácí a ubytuje nás. Pereme, vaříme a relaxujeme. K moři zbývá dojít 5 km po asfaltové cestě, tak abychom dokončili 131. Byla jsem tam loni, takže se tam neženu, nakonec nejde nikdo. Není tam ostatně nic moc zajímavého. Ke koupání to není, moře je příliš divoké. Začíná se kazit počasí, honí se mraky a fouká. Na zítra je ještě předpověď dobrá, pak má několik dní pršet. Rozhodujeme se projít zítra jednu etapu z GR 132 kolem ostrova, dokud je hezky. Špatného počasí využijeme k přesunu na sousední ostrov La Palmu.
Úterý 5.1. Vallehermoso – Agulo – 20 km
Vaříme si pořádnou snídani. Je nádherný, slunečný den. Vyrážíme na jednu etapu okružní cesty kolem ostrova GR 132 do městečka Agulo. Mapy.cz slibují že dnes to bude hodně do kopce, ale nakonec to není tak strašné. Jdeme kolem vrchu Roque Cano ve výšce 650 m, krásná příroda kolem nás. Převýšení pro dnešní den je přes 1.500 m. Stoupání na hřeben je dost ostré, tak to máme rychle za sebou. Sluníčko svítí.
Procházíme kolem vesničky Cruz de Tiero a obědváme u vodní nádrže Las Rosas. Za chvíli k nám přichází z vody kačeny, škemrají o jídlo, hodíme jim kousek rohlíku, ale asi se jim to zdá málo, tak holky štípou do prdele. Asi to dost bolí. Teď už chápu výraz, vyštípat. Kačeny jsou agresivní. Balíme a pokračujeme dál přes kopec.
Nacházíme v pustině otevřenou restauraci, ideální čas na cafe con leche. Scházíme z hřebene kolem Juego de Bolas. Opouštíme na chvíli cestu 132 a jdeme po zelené 35. Krajina je tu zase jiná. Červený písek, poušť. Chvíli tady blbneme a pak se vydáváme k Miradoru de Abrante a scházíme prudce z kopce po schodech 350 výškových metrů do městečka Agulo. Máme štěstí, zrovna jede autobus do hlavního města San Sebastiánu. Dnes jsme potkali asi nejvíc turistů a to přibližně 10. Je vidět, že okružní cesta kolem ostrova se chodí. Všichni šli na lehko s batohy na jeden den. Byli to vesměs Španělé nebo Němci.
Po osmé večer jedeme trajektem na ostrov La Palma. Lístek stojí u Armasu 34 eur, cesta trvá skoro 3 hodiny. Na bookingu si hledáme nocleh na 2 noci v hlavním městě Santa Cruz de La Palma. Bereme si velký byt v centru za 117 eur na obě noci. Nic levnějšího nebylo. Má pár dní pršet. Do postelí se dostáváme až hodně po půlnoci. Krásně se nám spí.
Středa 6.1. Ostrov La Palma, město Santa Cruz de La Palma – odpočinkový den
Vstáváme pozdě, konečně jsme se dobře vyspali. Byt je velký a pohodlný. Neteče nám sice teplá voda, ale po urgencích u majitele bytu někdo opraví kotel, zrovna když jsme ve městě. Celý den trávíme povalováním se u moře, koupáním a prohlídkou města. Líbí se mi koloniální architektura. Je vidět, že to svého času bylo bohaté město, v podstatě je pořád. Momentálně je sice turistický ruch na nule, ale to se brzy doufám změní.
La Palma je na pomyslném covidovém semaforu zelená. Přesto všichni mají nasazené roušky. Ulice jsou prázdné nějak moc. Všechno zavřené. Uniklo nám, že je dneska státní svátek. Nekoupíme ani rohlík. Naštěstí má otevřeno moje oblíbená pekárna naproti pensionu La Cubana. Dáváme si kávu a nějaké sladkosti. Celý den s přestávkami prší, je ale teplo, tak je nám to jedno. V centru ostrova se honí mraky a je jasné, že tam v horách bude počasí podstatně horší. Večeříme v asijské restauraci u moře smažené nudle. Stačíme ještě vyprat oblečení a rovnou vysušit. Byt má pračku se sušičkou, tak je to pohodlné.
Večer si pouštíme z Netflixu filmy, nejvíce se nám líbí Amundzen. Dneska máme dovolenou.
Čtvrtek 7.1. Santa Cruz de La Palma – Fuencaliente – 7 km
Moc nás to lenošení v hlavním městě nebaví. Dneska má sice ještě hodně pršet, ale na zítřek se předpověď zlepšuje. Balíme a busem se přesunujeme na jih ostrova do městečka Fuencaliente. Čím více se vzdalujeme hlavnímu městu, tím více se obloha temní a fouká. Leje nepřetržitě. Našli jsme si na bookingu ubytování v hostelu Central, dva pokoje celkem za 54 eur. Raději bychom šli pod stan, ale ta předpověď je strašlivá. Do dalšího rána má spadnout 50 mm vody a vítr je hlášen také značný. Střecha nad hlavou se dneska hodí. Leden nebude nejspíš ta nejlepší sezona pro návštěvu hor ve vnitrozemí.
Nejprve musíme počkat v místním baru než přijede pan domácí a ubytuje nás. Dáváme si oblíbené zumo de naranja, pomerančový džus z čerstvých plodů. Po dvanácté se jdeme ubytovat. Majitel hostelu je sympaťický, sportovně založený chlapík. Omlouvá se nám, že naše dva pokoje jsou zatopené deštěm a nabízí nám apartman v přízemí, dokonce pouze za 45 eur. To nám vyhovuje, rádi bereme.
Nechce se nám celé odpoledne trčet na ubytování. Bereme pláštěnky a jdeme na autobus. Sjíždíme k moři k Playa del Faro 700 výškových metrů. Zpátky do Fuencaliente již půjdeme 7 km do kopce pěšky. U El Faro začíná trasa GR131. Hustě prší, tak se raději schováváme do restaurace, má Michelinskou hvězdičku z roku 2020, to asi nebude nejlevnější. Co už. Objednáváme si steak z tuňáka s brambory a salátem. Spolu s pitím, desertem a kávou cena 25 eur, tak není to nejlevnější, ale pro nás všechny je to první Michelinská restaurace v životě, tak toho nelitujeme. Jídlo i obsluha jsou skvělé.
Přestává na chvíli pršet, vyrážíme tedy na Routas Vulcanes značenou stezku sopečnou krajinou. Je to nádhera. Vulkanická krajina s několika sopkami. Přírodní památka se jmenuje Monumento nationale de los volcanes de Teneguia. Hodně fouká, většinou je mlha a občas zaprší. Je taky dost zima. Do městečka se vrácíme po necelých 2 hodinách, úplně promočení a promrzlí. Ještě si nakupujeme jídlo na 4 dny a už spěcháme do našeho apartmanu. Horká sprcha bodla.
Celou noc fučí a leje. Jsme rádi, že nejsme ve stanech.
Pátek 8.1. Fuencaliente – El Pilar – 20 km
Ráno je modré nebe a po dešti a mlze ani památky. Pouze je chladno. Jaksi se nemůžeme pobalit. Pořád mám pocit, že máme málo jídla na ty čtyři dny. Nejsem zvyklá na takový počet lidí stravující se na treku dohromady, tak se to těžko odhaduje. Nakonec jdu ještě jednou s Lenkou jídlo nakoupit. Přikupujeme sýr, salám, párky, chleba, čokoládu, je toho docela dost. Jsem zvědavá komu se to vleze do batohu. Na apartmánu si jídlo rozdělujeme a přibalujeme do báglu. Půjdeme několik dní do kopce, tak by se lehký batoh hodil. S holkama hudrujeme, jak to máme těžké. Zkoušíme Marťasův batoh, zatímco je v koupelně. Marťa to má podstatně těžší než my, taky táhne náš plyn, hodně společného jídla a vodu. Rači si přestáváme stěžovat.
Po desáté konečně vyrážíme vstříc El Pilaru. Procházíme černou vulkanickou krajinou. Borovicový les je pohlazení na duši. Je tu prostě nádherně. Občas potkáme do protisměru turisty nebo sjíždějící cyklisty. Jsou to skupiny cyklistů většinou s průvodcem a sjíždí trail, vypadá to parádně, taky bychom se rádi svezli, ale bohužel jdeme do kopce. V poledne vaříme, jako vždy čaj a obědváme vařená vajíčka. Je to skvělé.
V podvečer jsme na El Pilaru – 1.550 m. n. m. Je zde informační centrum, přístřešky, grilovací spoty, toalety, lavečky, stolečky, camp. Přesně takto jsme si to představovali. Jediné co je problém, že je vše omotané páskou a z důvodu Covidu uzavřené. Největší problém je uzavřená voda. My už žádnou vodu nemáme, počítali jsme, že si zde dobereme. Rozdělujeme se, já s Marťou jdeme hledat přírodní zdroje, holky začínají zkoušet všechny kohoutky v areálu. Po půlhodině se vracím s prázdnou a holky už plní vodu z jednoho otevřeného kohoutku. Ještě, že tak. Byl by to docela problém, další voda je možná na hřebeni za 7 km, ale to jsou v těchto podmínkách dvě hodiny chůze a už je tma.
Vaříme si bramborovou kaši a párky. Stany si stavíme v jednou přístřešku. Hance se to moc nelíbí, raději by šla dál do přírody. Měli jsme ji poslechnout. Na poslední chvíli ještě potmě Lenka plní vodou naše vaky na ráno. Dobrý nápad.
Sobota 9.1. El Pilar – Refugio Punta de los Roques – 15 km
Ráno nás budí asi zaměstnanec správy parku. Vypadá jako popelář, jestli se to tak dá říci. Přeje nám dobré ráno a španělsky s jasnou gestikulací ukazuje, abychom opustili uzavřený prostor. Omlouvám se a začínáme balit. Taky mohli napsat na začátek treku, že je to tu uzavřené. Když sem člověk přijde pozdě večer, tak co už mu asi zbývá než tu přespat. Stěhujeme se tedy na lavičku vedle, podle mne jsme za páskou, takže dobrý. Začínáme si vařit snídani. Popelář nás pozoruje a očividně není spokojený, jenomže neumí anglicky. Za chvíli si přivádí strážkyni z informačního centra. Ta nám vysvětluje, že je prostor z důvodu Covidu uzavřený a omlouvá se nám, ale že prý si kolega přeje, abychom odešli. Je to jasné. Opět se omlouváme a jdeme si snídani uvařit o pár kilometrů dál. Oba nám přejí pěkný den, dokonce i popelář. Teď se hodí, že máme napuštěnou vodu.
Je polojasno, mlha, občas déšt, chladno. Podle předpovědi by už počasí mělo být dobré, moc to ale nevychází. Jdeme po hřebeni GR 131, po 7 km na El Pasu – 1.400 m. n. m. by měla být voda. Kohoutek na vodu tu sice je, ale opět zavřený. Prší, vaříme si polévku a přemýšlíme co dál. Máme v plánu přenocovat v chatě na hřebeni, kde by měla být dešťová voda, jenomže co když to tam bude také zavřené. Přijíždí cyklisti sjezdaři. Dáváme se s nimi do řeči, jeden je průvodce a upozorňuje nás, že je celý hřeben GR 131 z důvodu špatného počasí uzavřen. Tak to je zase novinka, že se popelář nezmínil. Podle průvodce, chata být otevřená nemusí. Volá na správu parku, říká jim, že tu jsou turisti co by rádi na Refugio šli přespat. Potvrzují mu info, že je celá hřebenovka zavřená, ale chata je otevřená a jestli prý chceme, tak tam můžeme jít přenocovat!? Tak to teda nechápu. No když můžeme, tak tedy jdeme.
Stoupáme po hřebeni dál, jdeme přes Pico Ovejas 1.854 m. Potkáváme se s mlaďochy, kteří jsou jen v kraťasech. Mají malé batůžky a nejspíš žádné oblečení navíc. Je jim evidentně zima. Začíná přituhovat. Déšť se mění ve sníh. Mlaďoši se někde odpojují a my pokračujeme ve sněhu přes Pico Corralejo 2.044 m na Refugio Punta de los Roques ve výšce 2.090 m. Jsme tu poměrně brzy odpoledne. Je to krásná kamenná chata. Uvnitř dvě místnosti, v jedné dva stoly s lavicemi a ve druhé dřevěné palandy bez matrací na spaní cca pro 16 lidí. Jsou tu i nějaké tenké karimatky a vlhké deky. Jsme tu sami. Venku je kohoutek na vodu, která teče z nádrží na dešťovku. Nocování je tu zdarma. Vaříme kávičky, čaje, večeři. Hrajeme karty a večer si pouštíme film. Blbě jsme si film vybrali, je to nějaká kravina o Lochnesce.
Venku mrzne, psa by nevyhnal. Máme krásný výhled až k moři. V chatě je vlhko, ale celkem teplo. Ve spacácích je nám dobře. Noc klidná. Moc toho nenaspíme.
Neděle 10.1. Refugio Punta de los Roques – Barlovento – Santa Cruz – 22 km
Budík jsme si natočili na 6,30. Máme před sebou dlouhý den. Nejprve přejít hřeben a vyjít na nejvyšší horu La Palmy Roque de los Muchacho 2.426 m vysokou a poté začít sestupovat směr západ, stále po hřebenovce do výšky alespoň 1.500 m. V této výšce již nebude sníh a bude nám v noci ve stanu teplo. Na hlavní hoře má být zdroj užitkové vody, ale myslíme si, že bude kvůli Covidu zavřený. Plán je tedy při sestupu u posledního sněhu na plynu roztavit vodu na noc a druhý den.
Naštěstí jsme si večer opět naplnili nádoby vodou. V noci nádrže na dešťovku zamrzly. Vaříme snídani, venku vychází sluníčko. Mrzne, cesta od chaty je jako kluziště. Máme na nohách běžecké Altry, na chůzi po ledu to moc není. Chvíli přemýšlíme, že si zase zahrajeme karty, ale na konec v devět vycházíme. Nejhorší je to od chaty. Jakmile se dostáváme na východní stranu hřebene, je to lepší. Kloužeme se po ledu, pak brodíme sněhem. Počasí se pořád mění, chvílemi krásné slunko, pak zase mlha, fouká a tak pořád do kola. Teď už je nám jasné, proč je hřebenovka uzavřená.
Procházíme kolem Pico de la Sabina 2.142 m. U Pico de la Nieves 2.232 m ve stoje obědváme sýr s chlebem a zapíjíme vodou. Zatím věříme, že hřeben projdeme. Pokračujeme k Piedra Llana 2.321 m, cesta se pořád vlní nahoru a dolu. Vítr se zvyšuje, ale místy se mlha rozplyne a máme krásný výhled. Počasí se, ale začíná zhoršovat, přichází mraky a padá zmrzlý déšť. Ani jsme se nestačili rozhodnout, jestli si oblečeme pláštěnky a jsme durch mokří. Mlha, vítr. Brodíme hluboký sníh. Ještě než dosáhneme vrcholu Pico de la Cruz 2.351, tak je nám jasné, že dál jít nemůžeme. Nemáme na takovéto zimní podmínky výbavu, navíc výstupem na hlavní vrchol by to neskončilo, čekal by nás dlouhý sestup. Boty máme promočené a vlastně všechno co máme na sobě také. Na hlavní vrchol nám chybí dojít 4,5 km a nastoupat postupně asi 400 výškových metrů.
U Pico de la Cruz je první možnost ústupu z hřebene po silnici, ta ostatně vede i na hlavní vrchol. Možnost ústupu využíváme a scházíme z hřebene. Radíme se co dál. Všichni máme mokré mobily, nestihli jsme si je schovat, naše blbost. Mobil funguje pouze Marťovi, ukazuje nám nějakou cestu do údolí k jezeru, které je ve výšce 800 metrů. Nemůžeme se domluvit, jestli po ní jít hlubokým, neprošlapaným sněhem nebo použít silnici, která je pohodlná, ale hodně dlouhá a bude chvíli trvat než sejdeme do nížiny. Nakonec vybíráme Marťovu žlutou značenou cestu PR LP 7/8. Hrneme to sněhem prudce z kopce. Trvá to přes dvě hodiny, než se nám podaří sejít pod hranici sněhu. Jsme na severní straně ostrova, je tu chladněji a taky sněží. Nohy máme promrzlé a celkově vypadáme bídně. Absolvovali jsme plno pádů. Marťanův mobil přestal fungovat, nevíme jestli se vybily baterky nebo co. Naše vysněné jezero míjíme a jdeme dál po silnici. Prší. Vlastně nevíme, kde pořádně jsme.
V pět odpoledne scházíme do městečka Barlovento na severu ostrova. Zapadáme do první hospody, jsme unavení, promočení, plní modřin a máme toho dost. Objednáváme si večeři, převlékáme se do spacího oblečení, nic jiného suchého nemáme. Takže spodky, na to alespoň kraťasy. Restaurace je plná nedělních hostů. Působíme tu v těch hadrech, jako pěst na oko. Snažíme se najít v okolí ubytování, ale zjevně to tu není turisticky navštěvované. Jediný hotel v okolí, ubytovává nejméně na dvě noci a stejně je strašně drahý. Snažím se recepční telefonicky ukecat na jednu noc, nedaří se mi to, pak by stejně následovalo smlouvání o ceně, k tomu se ale ani nedostanu. Na hotelu o nás nemají zájem. Večer jede bus do hlavního města, vypadá to jako nejlepší volba. Na bookingu si objednáváme byt v Santa Cruz u moře za 73 euro. Po hodině jízdy jsme v devět večer v hlavním městě. Veškeré mokré oblečení dáváme do pračky a jdeme spát.
Hřebenovku GR 131 jsme nedokončili, alespoň jsme tedy přešli ostrov od jihu na sever. Z Barloventa nám zůstává kousek cesty k moři, možná tak hodinka chůze, jednou se sem vrátím a dojdu si to. Hřebenovka GR 131 nás nepustila, nejspíš zima není nejlepší období na přechod. Pokud by, ale bylo jasno a nefoukalo, určitě by se to dalo přejít bez nejmenšího problému. Máme alespoň důvod se na tento krásný ostrov vrátit. Příroda je mocná, nezbývá než se přizpůsobit.
Pondělí 11.1. Santa Cruz de La Palma – Los Llanos – odpočinkový den
Krásné ráno, sluníčko. Odpočíváme na bytě až do 12 hod. Chtěli jsme se koupat v moři, ale zatím je dost chladno a větrno, tak si to asi odpustíme. Jdeme k moři na zmrzlinu. Loučíme se s Hankou, odjíždí domů o pár dní dříve. Pospíchá do práce.
S Leňou a Marťou se přesouváme busem na západ ostrova. Projíždíme tunelem pod horama, po kterých jsme šlapali. Bus stojí na osobu 2,60 eur, jako většina linek na ostrově. Jedeme asi hodinu, zastavujeme na každém rohu, cesta ani moc dlouhá není, ty zastávky to protahují. Bus z východu na západ ostrova jezdí každých 30 minut.
V Los Llanos vystupujeme, na obloze se honí mraky, moc optimisticky to nevypadá. Předpověď je dobrá, ale skutek utek. Chceme se jít na pár dní podívat do Caldery – NP Caldera de Taburiente. Jdeme nejdříve na kafe. Nějak se nemůžeme odhodlat vyrazit do hor. Zevlujeme. Padá otázka, jak se kdo cítí a překvapivě Marťan je unavený. Nacházíme byteček za 54 euro, hned ho taky objednávám. Rafat kilometry budeme až zítra. Dneska máme zase dovolenou. Nakupujeme jídlo na další 3 dny a pak se jdeme ubytovat. Caldera nám neuteče. Vaříme, relaxujeme, pohodička.
Úterý 12.1. Los Llanos – Caldera de Taburiente – 16 km
Městečko Los Llanos opouštíme v devět hodin. Nejprve jdeme několik kilometrů po silnici do kopce přes vesničku Los Barros. Cesta je značena žlutou značkou. Někde jsem četla, že není špatné si vzít k začátku národního parku taxika. Do kopce po asfaltě se mi nechce, ale taxík nikde. Musíme si tedy poctivě odšlapat skoro dvě hodiny cesty po silnici. Před vstupem do parku je budka pro strážce parku. Uvnitř boudy je nějaká dáma, ale nevšímá si nás. Scházíme k parkovišti u řeky Barranco de las Angustias. Parkuje tu pár aut, jedno dokonce obytné, nejspíš je tu v noci klid.
Stoupáme kolem řeky po turistické stezce, za chvíli se cesta rozdělí. My máme v plánu použít východní cestu a dojít k Centru de Visitantes, kde je informační středisko, lavičky, stolečky a camp. Druhá cesta překračuje řeku a vede parkem západně, nakonec přichází také do stejného info centra. Před námi jde Španěl a Němka, zdravíme se. Jenomže naše východní cesta je uzavřena páskou s cedulkou, že je stezka zavřená, kvůli špatnému počasí. Naši dva známí pásku obchází a pokračují dál. Jdeme tedy za nimi, pán je místní, snad se vyzná.
Řeka je dost rozvodněná. Popravdě je to snad poprvé, kdy vidím vodu v řečišti. Podobných širokých řečišť jsem na Kanárských ostrovech už viděla mnoho, ale vždy bez vody. Tak tedy konečně. Naši dva známí si odmítají vyzout boty a brodit, raději se vrací. Nám brodění nevadí, zouváme boty a křižujeme řeku. Chvíli se jde vodou, chvíli po suchu. Podle situace po pravém břehu, za chvíli zase po levém. Po hodině nás zouvání přestává bavit a brodíme v botách, dobře děláme, jdeme takto celý den. V řece je vody celkem málo, nesahá nám ani po kolena, tak je to spíše rozptýlení. Dále už nikoho nepotkáváme. Děláme si odbočku ke Coloured waterfall. Těšíme se, protože je dost vody, tak by to mohlo být krásné. Viděli jsme spoustu odkazů na tyto vodopády. Nakonec je to, ale k smíchu. Vodopády jsou vysoké 3 metry a navíc spadají na uměle postavené hrázi. Naše Rešáky by je hravě strčily do kapsy. Tady je to, ale velká atrakce. Vaříme si zde kávu, čaj a obědváme. Nakonec se vracíme zpátky do údolí na naši žlutou značku.
K informačnímu centru ve výšce 800 metrů přicházíme pozdě odpoledne. Nedá se sem dostat autem, tak jsme si jistí, že když je východní cesta zavřená, tak tu žádný strážce nebude. K našemu překvapení z budovy vychází zaměstnanec správy parku. Ptá se nás, jestli jsme se ztratili a jestli tu chceme spát nebo co máme v plánu. Taky nás informuje, že bychom potřebovali k nocování permit a ten stejně nedostaneme, protože je park uzavřený. Tak mu říkám, že jsme se neztratili a že ještě nevíme co budeme dělat. Přeje nám pěkný den a mizí v budově. Jdeme tedy další kilometr podél břehu řeky a v borovém háji kousek od cesty si stavíme stan. Vodu si musíme nabrat v řece, jiný zdroj nemáme. Převařujeme nebo filtrujeme. Přestože jsme nastoupali postupně přes 1.500 metrů, tak se necítíme unaveni. Těch projitých kilometrů, přeci jenom není mnoho. Tradičně vyvařujeme čajíky. Konečně taky večeříme francouzské travellunche, které nosím od začátku cesty. Záruční lhůta jim sice skončila v roce 2017, ale jsou skvělé, chutnají nám více, než německé. Jídla je taky v sáčku více, sotva to sníme. Navíc jsem je dostala zadarmo, takže dobrý.
Dneska byl skutečně krásný, pohodový den. Noc je klidná a hezky se nám spí.
Středa 13.1. Caldera de Taburiente – 22 km
Krásné ráno, modré nebe. Konečně vypadá, že bude hezky a teplo. Snažíme se vyjít brzy, ale je to opět až před devátou. Chtěli bychom dneska projít celý národní park až k východu u El Pasa. Je to hrubě přes 2.000 výškových metrů a docela daleko. Měli bychom se dostat kousek pod hřebenovku, kterou jsme se snažili projít před několika dny.
Nejprve překračujeme malou říčku a pak i hlavní řeku. Dostáváme se na žlutou značenou cestu, která by nás měla dovézt do El Pasa. Cesta je také zavřená, na cedulce je napsáno, že jsou sesunuté svahy a místy cesta neexistuje. Už včera jsme pár úseků s lehce sesutou cestou přecházeli, nic příjemného to nebylo. Studujeme mapu, hustota vrstevnic naznačuje, že bychom šli strmými svahy a to velkou část cesty. Je nám to líto, ale otáčíme se. Nechceme jít přes další zákaz. Navíc nám včera strážce jasně řekl, že je to tu zavřené. Místo průchodu celou calderou se vrátíme zpět do Los Llanos, alespoň tedy západní cestou, bude z toho takový pěkný okruh. Hřebenovku jsme nedokončili, calderu neprošli, nezbývá než se vrátit, možná ale jindy než v lednu.
Díváme se do mapy, co bychom tedy mohli v okolí vidět. Nejprve si vybíráme cestu 460 výškových metrů vzhůru k vyhlídce na vodopád – Mirador Cascada de la Fondada. Trvá nám skoro dvě hodinky, než tam vystoupáme. Z místa je krásný výhled na skutečně pěkný vodopád. Vidíme tu také kus hřebene GR 131. U vyhlídky si vaříme kafe, čaj a svačíme. Jídla máme zbytečně hodně. Po pauze scházíme zpět do údolí k řece a vydáváme se západní cestou, která je značena také žlutě. Dnešek je poslední den v přírodě, tak se nám od tud ani nechce.
Ještě poslední odbočka k hieroglifům a scházíme k hornímu parkovišti na hranici národního parku. Přes den jsme potkali několik turistů, tak jsme celkem překvapeni, že i tato západní trasa je uzavřena. Žádné auto tu neparkuje, naděje že tu chytíme stopa tím pádem padá. Zůstává nám ještě kus cesty, tak abychom se dostali k parkovišti u řeky, kde jsme včera ráno tůru začínali. Občas procházíme zemědělské usedlosti a malé vesničky. Cesta po silnici se střídá s cestou lesem. Scházíme prudce z kopce. Téměř za tmy jsme v údolí. S posledním světlem si nacházíme nad řekou travnatý plácek a stavíme stan. Večeři už vaříme s čelovkou.
Na dobrou noc si pouštíme audio od Larse Keplera Svědkyně ohně. Je to strašidelné. Kousek od stanu něco šustí v rákosí, ještě že tu máme Marťu. Noc teplá a neklidná.
Čtvrtek 14.1. parkoviště před calderou – Los Llanos – Santa Cruz – 10 km
Vstáváme s prvním světlem. Snídáme čaj, kafe a cereální tyčinky. Balíme naše tábořiště.
Za hodinu jsme v Los Llanos, z kopce to jde rychleji. Prví cesta vede do kavárny. V Eden cafe na náměstí si dáváme druhou snídani, tentokráte slaninu a vajíčka. Stačí dva dny v přírodě a naše předsevzetí jací z nás budou zálesáci je pryč. Vypadáme, jako bychom týden nejedli.
Busem se vracíme do hlavního města. Plánujeme si den na pláži. Jenomže projíždíme tunelem na východ ostrova a najednou je zataženo a poprchává. Je to tu jako na kontinentě.
Ubytování máme v dalším bytečku, kousek od centra. Klíč jsme si vyzvedli v boxu u poštovní schránky, díky zaslanému číselnému kódu. Většinou to tak je vždy. Jenomže se nám nedaří otevřít dveře. Klíč se otáčí na prázdno a nic se neděje. Volám bytné, má jen zapnutý záznamník. Nablekotám ji vzkaz něco jako, že se nemůžeme dostat do bytu. Jen to dokončím Leňa byt otevírá. Hned píšu sms, že je již vše OK. Stejně nevím, jestli by z mého vzkazu byla moudrá.
První věc je vyprat oblečení. V triku na spaní letíme zítra domů. Kalhoty taky nevypadají na vstup do letadla. Máme krásnou terasu. Vaříme si kávičku a čaj. Odpočíváme. Než se vykramujeme, tak začíná pršet. Představa o koupání v moři je definitivně pryč. Je skutečně chladno. Dáváme si skvělé jídlo v doporučené restauraci a jdeme koupit lístek na zítřejší trajekt. Je tu fakt konkurence. Armas jede ve 4 ráno za 50 eur a Fred Olsen v 5,15 ráno za 55 eur. Nic jiného zítra už nejede. Chytře vymyšleno. Kupujeme lístky u Freda. Procházíme město, vybíráme domů nějaké drobnosti. Balíme. Sušíme.
Pátek 15.1. La Palma – Tenerife – Praha
Vstáváme ve 4 ráno, moc se nám nechce. Máme pohodlné postýlky, spalo by se dobře. Náš trajekt na Tenerifu má mezipřistání na La Gomeře. Snažíme se celou 3 hodinovou cestu prospat.
V Los Cristianos jsme v 8,20 hod. Je dost chladno. Na nábřeží si sedáme do kavárny na snídani. Letadlo nám letí v pět hodin odpoledne, tak nespěcháme. Je tu velká konkurence barů, restaurací a kaváren. Ceny jsou levnější, než jsme zvyklí. Kvalita jídla, ale za moc nestojí, ani tu anglickou snídani za 3,95 nedojím.
Přesouváme se na pláž, nemá cenu spěchat. Procházíme si plážové městečko. Je tu spousta obchodů a podniků, ale téměř žádní turisté. Smutný pohled. Cesta na letiště trvá autobusem přibližně 20 minut. Přebalujeme batohy a odbavujeme zase jedno společné zavazadlo. Letiště je poloprázdné. Po našem letu už jsou jen další dva a to do Německa a na Gran Canarii.
V Praze jsme před půlnocí. Vyzvedáváme auto na parkovišti. Dálnice je zavátá sněhem, jedeme pomalu, doma jsme až v pět ráno.
Celkem jsme na obou ostrovech ušli asi 180 km. Celkové převýšení přibližně 10 km.
Útrata celkem bez letenky 13.000,- Kč na osobu:
– 3.000,- trajekty
– 5.000,- jídlo
– 4.000,- ubytování
– 1.000,- zavazadlo, parkovné a jiné
Letenka stála 13.000,- Kč.
To jsou ty naše apartmánky a restaurace. Příště musíme být na sebe přísnější, více stanů a méně hospod. Nejsme zvyklí na našich cestách tolik utrácet. Polepšíme se.
Středa 17.2.2021 – LOS LOBOS – GR 131 – 10 km
Ostrůvek Los Lobos je nejmenší z kanárských ostrovů, na kterém je GR 131 vyznačena. Ostrov lze po GR 131 přejít z jihu na sever a délka celé trasy je 3,5 km. Je tedy jasné, že nejde o závratné kilometry, je to spíše třešnička na dortu. Ostrov je převážně pustý. Na jihu je malý přístav pro výletní lodě a informační centrum správy národního parku. Kousek od přístavu je malá vesnička o pár kamenných domech El Puertito s restaurací. Na ostrov je možné se dostat lodí ze severu Fuerteventury z města Corralejo. Skoro každé dopoledne vyplouvá několik lodiček s výletníky. Zpáteční lístek stojí 15 eur.
Jsme s Katkou několik dní v Corraleju, nemůžeme si návštěvu Los Lobos nechat ujít. Lístek si kupujeme už na úterý, pro velký vítr jsou, ale všechny cesty na tento den zrušeny. S Kevinem z cestovní agentury se domlouváme na středu na 10 hodin. Hodně se na výlet těším, o cestě na tento ostrůvek už sním dlouho. Ve středu v 9,30 přichází sms, že stále fouká a odjezd lodě se zatím posouvá na 11 hod. Doufám, že to klapne, protože dneska odjíždíme na jih Fuerteventury, tak by nebylo snadné se vracet. V 10,40 přichází zpráva, že se v 11 jede. Máme co dělat, abychom se do přístavu stihly na čas dostat.
Po 20 minutách jízdy jsme na ostrůvku. Hned v přístavu nás vítá turistická značka GR 131. Na druhý konec ostrova k majáku Punta Martiňo Lighthouse je to 3,5 km. Držíme se značky, cesta je široká. Ostatní lidé z lodi jdou většinou surfovat nebo se jen tak na pláž koupat. Moře je průzračné. Po 1,8 km jsme u rozcestníku, kde odbočujeme z cesty na Montaňu La Calderu 127 m.n.m., byl by hřích tuto nádhernou sopku minout. Na vrcholu jsme za 30 minut, je to tu skutečně všechno malé. Krásný rozhled na všechny strany. Vracíme se zpět na naši GR a pokračujeme k majáku na severu ostrova. Obědváme sendviče. Občas někoho potkáme, ale moc těch lidí není.
Zpět do přístavu se vracíme východní stranou, na ostrově je okruh pro pěší, auta tu žádná nejsou. Po chvíli jsme ve vesničce. V jednoduché restauraci si dáváme pivo a litujeme, že jsme s jídlem nevydržely sem. Nabízí tu ryby na rožni a vypadá to lákavě. Cena 8 eur s přílohou a salátem je dobrá. Ryby kuchají rybáři hned kousek v zátoce, před chvílí je vylovili, čerstvější už to být nemůže. Celkem jsme ušly 10 km. Byl to skutečně krásný den. Splnila jsme si další cestovatelský sen. A že jich mám hodně.
Po 4 hodinách se vracíme zpět do Corraleja. Na přechod Fuerteventury po GR 131 se teprve chystám. Už teď se těším. Každý ostrov je úplně jiný a každý jinak nádherný.
Aleno to bylo úžasný…
Díky Marťo.