21.3. – 7.4.2019
Lýkijská stezka je dlouhá přibližně 500 km. Začíná ve městě Fethiye a končí v Geyikbayiri (Antalyi). Cesta vede antickými památkami většinou kolem pobřeží, občas přes hory, vždycky krásnou krajinou. Sezóna na trek je na jaře a na podzim. Na cestu se vydáváme ve třech. Hana, Lenka a já. Tedy tři ženy. Rozhodly jsme se jít do protisměru od východu na západ. Začínáme v horské vesničce Geyikbayiri. Známe to tu, kolem jsou nádherné skály a spoustu krásných lezeckých cest. Byly jsme tu několikrát na Vánoce lozit. To je asi hlavní důvod, proč vycházíme odsud, prostě známé prostředí. Cesta je vyznačena v mapy.cz a to hodně usnadňuje.
zdroj: https://en.m.wikipedia.org/wiki/Lycian_Way
Čtvrtek 21.3. Olomouc – Vídeň – Antalya – Geyikbayiri – přesun k treku
Na letiště do Vídně jedeme autem, zastavujeme v Brně v nemocnici u Svaté Anny. Hance vytahují dreny z pravé ruky, včera byla na plánované operaci karpálního tunelu. Nechce se jí sedět doma a čekat až se ruka zahojí. Jedeme tedy na dvou týdenní trek. Ruku má Hanka obvázanou a pověšenou na šátku kolem krku, bude to nejspíš ještě s batohem legrace. Za deset dní se musí vytáhnout z ruky stehy, za tímto účelem vezeme pinzetu a nůžky, vytáhnout stehy nemůže být nic těžkého, mám přece z mládí kurz zdravotníka. Z nemocnice jedeme na městskou policii zaplatit pokutu za včerejší špatné parkování. Stojíme ve frontě, před námi několik pánů, všichni stejný problém s parkováním na zakázaném místě, pánové strážníkům nadávají, že to bylo špatně označené a tudíž každý z nich platí přes tisíc korun pokutu. Hanka se naopak strašně omlouvá a přiznává svou chybu, řešení je domluvou. Ti chlapi se nikdy nepoučí. Konečně můžeme pokračovat na letiště.
Hanka a já letíme s Turkish air přes Istanbul. Letenka nás stála na osobu 3.000,- Kč, v ceně máme zavazadlo 30 kg. Zpáteční letenku koupenou zatím nemáme. Lenka letí skoro ve stejnou dobu s leteckou společností Pegasus air, za letenku zaplatila přibližně také 3.000,- Kč, ale nemá v ceně žádné zavazadlo. Její batoh bereme do letadla my, protože 30 kg na osobu opravdu nevezeme. Lenka se k nám přidala na poslední chvíli a letenky s Turkish air byly v tu dobu už dost drahé. S Leňou se moc neznáme, je to známá známých, má teď chvíli volno, snad si budeme rozumět. Ve třech je to vždycky bezpečnější. O operaci ruky jsme se dopředu raději nezmínily, kdo ví jestli by s náma jela. Když vidí Hančin obvaz, je trochu překvapená, ale neříká nic, bůh ví co si myslí.
V Antalyi jsme po desáté večer, máme trochu zpoždění. Lenka je tu už dávno, její let přistál dle letového řádu. Čeká na nás auto z lezeckého campu v Geyikbayiri, kde začíná náš trek. Odvoz máme domluvený již z domu, za 40 eur nás vezou do Rido campu, kde máme zamluvený bungalov. Cena za ubytování pro 3 osoby 30 eur. Nechtělo se nám spát v Antalyi, než bychom se zítra vymotaly z města, uteklo by spoustu času, takto můžeme ráno vyrazit do přírody. Byl to dlouhý den, do postelí se dostáváme až po půlnoci.
Pátek 22.3. Geyikbayiri – les nad Citdibi – 13 km – 1.050 m převýšení
Časový posun je proti ČR 2 hodiny. Vstáváme až v 9 ráno. Využíváme místní campovou restauraci a snídáme vaječnou omeletu a cafe latte. Sprchujeme se a v 11 hodin jsme již na cestě. Jídlo máme nabalené z domova na několik dní. Batohy by mohly být jako obvykle lehčí.
První zastávku děláme v Trebenně, je to zřícenina starého strážního hradu. Procházíme rozvaliny, sluníčko svítí, je krásně. Od rána jdeme v kraťasech. Po cestě máme v mapách zaznačené prameny s vodou, ale nic není funkční. V malé vesničce Elmin prosíme u domu o vodu. Paní nám dává k dispozici hadici s vodou, máme štěstí nikdo jiný tu není, vesnice je jako po vymření. Opouštíme zde širokou cestu a pokračujeme stezkou do hor. Když vycházíme z vesnice míjí nás dva kluci na krosových motorkách, jsou nabalení na více dní a mají navigaci, možná mají v plánu stejnou trasu, tak jako my, jen se jim nechce pěšky. Jsme z toho docela v šoku, nikoho jiného jsme totiž nepotkaly. Stoupáme do výšky 1.350 metrů, je tu pastvina, voda a ohniště. Pěkně by se tu stanovalo. Děláme si oheň a opékáme klobásy. Dnes nikam nespěcháme, chceme se v klidu aklimatizovat. Jsme přece na dovolené.
Borovým lesem přecházíme sedlo ve výšce 1.400 metrů. Chvíli tu bloudíme, nemůžeme najít značení a směr naší trasy. Nakonec vytahujeme mobil a cestu hledáme na mapy.cz. Ze sedla scházíme prudce dolů, není to tu moc prošlapané. Původně jsme chtěly dneska spát u řeky v údolí, ale je to ještě pěkně daleko, je nám jasné, že tam dnes nedojdeme, pozdě jsme vyšly a dost se couráme. Příroda je tu krásná.
Pustinou sestupujeme do výšky 1.000 m, nacházíme tu malý plácek ideální na postavení stanu. Vody nám moc nezbylo, bude muset stačit. Rozděláváme oheň a vaříme k večeři travellunch a čaj. Vařič máme lihový, ale zatím jsme neměly možnost líh koupit, vaříme tedy na ohni.
Noc klidná, hvězdy nad hlavou. První noc ve stanu, jako obvykle skoro nespíme.
Sobota 23.3. les nad Citdibi – les nad Hisarcandirem – 12 km – 814 m převýšení
Ráno je nádherné. Čaj vaříme na ohni, snídáme paštiku s chlebem. Balíme stan a vycházíme až v 10 hodin. Scházíme lesem do vesničky Citdibi. Vše je opuštěné, nejspíš je to zazimované, podivná restaurace, ale taky zavřená. Sezóna je tu až v létě. Jdeme tedy dál lesem, stále z kopce do údolí k řece Candir, je tu vodní nádrž, ale na koupání to není. Sešly jsme do výšky 500 m.n.m. a tak se výrazně oteplilo.
Konečně máme dost vody. Rozděláváme opět oheň, vaříme kávu, čaje a opékáme klobásy. Vodu bereme rovnou z řeky. Tímhle tempem asi daleko nedojdeme. Umýváme se, sluníčko svítí, nic nám nechybí. Brodíme přes řeku, na druhé straně na cestě jsou dva krásní hadi, nejspíš užovky. Kousek od řeky táboří několik místních, vypadá to, že jdou stejnou trasu, jako my, ale asi s cestovkou. Zdravíme se, moc sdílní nejsou. Zdá se nám na stavění stanu dost brzy. Jinak je to ale skvělé místo na rozložení tábora, kdybychom se včera neloudaly, spaly bychom tu na louce taky.
Opouštíme řeku a stoupáme vzhůru do vesnice Hisacardir ve výšce 850 metrů. Doufaly jsme, že tu bude aspoň nějaká čajovna, ale nic. Samí divní lidé. Nepřátelské pohledy, vůbec se nám tu nelíbí. Dva lidi muž a žena, kteří jdou kousek cesty souběžně s náma na sebe strašně škaredě pokřikují, docela jsme z toho mimo. Procházíme vesnicí, jak nejrychleji umíme. Stoupáme hustým lesem do hor, co nejdál od těch mrzutých lidí. V mapě máme po pár kilometrech vyznačen pramen vody, doufáme, že něco najdeme, nechceme mít další suchou noc.
O půl sedmé vidíme po cestě téct strouhu vody, jdeme proti proudu a objevujeme jemný pramen. Nabíráme všechny láhve. Nacházíme si plácek u cesty a dnes už po třetí rozděláváme oheň na vaření. Večeříme travellunch a vaříme spousty čaje z místních zdrojů. Byl to krásný den. Moc jsme toho ale neušly, budeme muset změnit taktiku, tímhle tempem do Fethiye hned tak nedojdeme.
Už za šera kolem nás prochází mladí kluci s batohy, spěchají nejspíš na vyznačené tábořiště, které je pár kilometrů dál. Náš oheň už nehoří, tak si nás ani nevšimli, snažíme se na noc tak trochu schovat. V hlavách máme představy o divokých Turcích, ale kdo se bojí nesmí do lesa.
Noc klidná, konečně trochu spíme.
Neděle 24.3. les nad Hisarcandirem – Göynük – 19 km – 600 m převýšení
K snídani vaříme na ohni ovesnou kaši a spousty čaje a kávy, o půl desáté jsme již na cestě. Pokračujeme borovým lesem vzhůru po zpevněné cestě. Ochlazuje se.
Ve výšce 1.500 m vcházíme do osady Elmayani Mevkii se spoustou sněhu. V mapě máme vyznačenou čajovnu, tak jsme zvědavé, jestli tu něco bude. Z jednoho domku vychází děda a mává, očividně na nás číhá. Zve nás dovnitř a nabízí čaj a čorbu. Čaj si hned objednáváme a na čorbu se ptáme kolik to stojí, jsme přece v Turecku, v žádném případě si neobjednáme nic bez ceny předem. Děda, ale jen máchá rukama a vypadá to, že nám snad ani nerozumí. Polévky má pro 3 lidi málo, tak tam nenápadně přilévá vodu, staví hrnec na kamna s snaží se to přihřát. Dlouho to ale nevydrží, čorbu nám servíruje studenou. Nosí nám další čaje, jsou silné, skvělé, milujeme turecký čaj. Nejsme ani tak v žádné čajovně, jako spíš u dědy doma v kuchyni, je tu teplo, tak si nestěžujeme. Po několika čajích a studené čočkové polévce se dědy ptáme kolik budeme platit. Najednou rozumí hned, jde pro sešit a něco tam sepisuje. Spočítáno, chce po nás zaplatit 375 lir (1.612,- Kč). Ptáme se ho, jestli se nespletl, to přece nemůže myslet vážně, ale děda rezolutně vrtí hlavou, že to spočítal správně a ukazuje nám jiné součty, že jako tu všichni platí přibližně stejně. Ukazujeme si na hlavu, jestli se náhodou nezbláznil. Možná mu to někdo po vystoupení z letadla a neznalý místních cen zaplatí, ale těžko uvěřit. My nejsme v Turecku poprvé, takže ceny známe. Čaj stojí 1 až 2 liry, což je 4 až 8 korun a polévka o něco více. No nic platíme dědovi 50 lir (213,- Kč), to je nejmenší bankovka, kterou máme, má to i s horskou přirážkou. Děda se neurazil ani se moc nediví. Vyprovází nás až za vesnici, je tu všude sníh a ukazuje nám cestu kudy máme pokračovat dál. Celá vesnice je zazimovaná.
O vánocích nám majitel Rido campu vyprávěl, že spousty domů v těchto horských vesnicích vykoupili od místních bohatí lidé z Antalye, aby měli kam vyjet do hor v horkých letních dnech. Platili dvojnásobné částky, než bylo zvykem. Domy jsou to vesměs dobře stavěné a velké. Místní nadšení kolik dostali peněz se odstěhovali dolů do nížin za příbuznými, spokojení, jak dobře prodali. Lira se poměrně rychle znehodnotila, nemovitosti stouply v ceně a vesničanům zůstaly oči pro pláč.
Scházíme sněhem ze sedla. Silnička ve vesničce skončila, dál má pokračovat jen pěšina, ale pod sněhem stejně není vidět. Traverzujeme příkré svahy, scházíme hřebínky, přelézáme skály se sněhem, sníh je zmrzlý a docela to klouže. Máme jen běžecké Altry, Lena jediná lehké pohorky, ale ani jí se moc dobře nejde. Balancujeme a snažíme se nespadnout a nezahučet do doliny. Na sněhu jsou chvílemi vidět stopy, mohli by tudy jít ti kluci ze včerejška, škoda, že nejsou zřetelnější, ušetřily bychom si bloudění. Jdeme pomalu, kloužeme, Hanka s jednou funkční rukou to nemá nic moc. Půjčuji ji alespoň jednu hůlku, aby měla lepší oporu. Čím jsme níž, tím je sněhu méně, nakonec mizí úplně. Trvalo nám několik hodin, než jsme sníh opustily, jsme pomlácené od pádů a vyčerpané. Krajina je tu ale nádherná, sluníčko svítí, líbí se nám tu. Většina turistů, kteří jdou Lykijskou stezku horské úseky vynechává, u moře je teplo stačí lehké spacáky a letní vybavení, tady vládne zima, člověk si musí zabalit více věcí. My jsme to zase tak moc dopředu nezkoumaly, přečetla jsem si jeden pěkný blog od lidí z USA, kteří končili u moře v Kemeru, poslední etapy vynechali. To byla celá příprava.
Pozdě odpoledne scházíme do Göynük Kanyonu. Cesta se tu dvojí, jedna varianta pokračuje dál do hor a druhá varianta schází k moři do městečka Göynük. Nemáme už moc jídla, jdeme tedy do města. Opouštíme Olimpos Beydaglar Milli park a scházíme údolím směrem k moři. Po chvíli jsme u Naturale penzion, prohlížíme si ceny a jídelní lístek. Hned přichází pan domácí a láká nás na noc. Ukazuje nám pokoj a domlouváme si večeři se snídaní. Cena za ubytování s polopenzí je pro nás tři celkem 180 lir. 1 lira je cca 4,- Kč.
Popravdě se nám do městečka nechce. V penzionu jsme jediní hosté. Sprchujeme se, pereme, relaxujeme. Pokojíček se nám líbí. Převazujeme Hančinu ruku, vypadá to, že se pěkně hojí. Možná to jizvě okysličování při chůzi dělá dobře. Večeři máme z místních zdrojů, jídlo je skvělé, chutná výborně. Sedíme u krbu a promýšlíme další postup. Ráno se vrátíme do hor a nákup realizujeme až v Kemeru, vypadá to na 1 až 2 dny cesty. Objednáváme si na zítra oběd s sebou, tím ušetříme naše jídlo, alespoň budeme mít lehčí batohy. Bude jenom dobře, když nebudeme mít moc jídla, alespoň budeme do Kemeru spěchat.
Noc klidná, krásně se nám v postýlkách spí.
Pondělí 25.3. Göynük – les pod Göynük Yaylasi – 11 km – 1.100 m převýšení
Snídaně je skvělá, objednáváme si džus z čerstvých pomerančů. Na cestu fasujeme zabalený oběd. Loučíme se s majiteli penzionu, mají to tu krásné, škoda, že je na bazén zima.
Vracíme se zpátky do Göynük Kanyonu, u brány musíme zaplatit vstupné 9,50 lir, což je asi 40,- Kč. Platit se nám nechce, protože do kaňonu ani nejdeme, hned potřebujeme překročit řeku a jít do hor na západ. Diskutujeme s chlapíkem co vstupenky prodává, ale nic nám to není platné. Hned za budkou strážců se snažíme rozvodněnou řeku přejít, naivně jsme si myslely, že je tu most. Už to tu zkouší tři kluci z Německa, hledají místo, kde by se dalo přejít suchou nohou, což je holý nesmysl. Chvíli je pozorujeme a pak si zouváme boty a prostě řeku přebrodíme. Kluci po chvíli dělají to samé, skoro celý den se budeme míjet, jdou stejným směrem jako my.
Přecházíme hřeben hor ve výšce 750 metrů a pak zase sestupujeme k řece. Obědváme u plácku, kde je ohniště, vaříme čaj. Zastavuje tu kousek od nás mladá ruská rodina. Táta je pěkně naložený, máma už normálně a malé děti jsou bez batůžku. Obědvají vedle nás a nikam nespěchají, je vidět, že si cestu užívají, jsou nám dost sympatičtí. Říkají, že chodí jen pár kilometrů denně, důležité pro ně je být v přírodě.
Scházíme k řece, je to tu rozvodněné a plné vody, cesta vede dál korytem, jdeme proti proudu až do místa, kde to dál nejde, u prostřed je skála. Podle mapy se musíme dostat na druhou stranu řeky, ale není nám jasné jak. U 6 metrů vysoké skály je postaven kmen stromu, jednoznačně slouží k výstupu. Při pohledu na obvázanou Hančinu ruku jdu raději prozkoumat řeku. Bohužel je tu spoustu vody, musely bychom přeplavat s batohy nad hlavou, no nevím jestli bychom se spíše neutopily. Zahlídnu záda německých kluků, volám na ně, tak se jeden hoch vrací a na mou otázku, kudy šli ukazuje na skálu. Tak jo, snad to taky nějak přelezeme.
První zkouší skálu přelézt Lenka, bere si na záda Hančin batoh a celkem snadno se jí daří boulder vylézt. Vrací se zpět pro můj batoh, nejdřív odmítám, mám přece něco vylezeno, ale nenechá si to vymluvit a batoh mi vynáší. Teď musíme nahoru dostat Hanku. Lena leží na hoře na skále a podává jí ruku. Já se snažím Hance ze spodu dělat podpěru a tlačím jí zadek nahoru, jenomže je to 6 metrů, tak musí Hana kus popolézt držíce se jednou rukou. Jak se chytá Lenčiné ruky, tak mám obavy, že na mne spadnou obě, v tom případě ze mne zbude mastnej flek. UFF Hanka je tam. Lenka se ještě jednou vrací pro svůj batoh. Nakonec lezu nahoru já a jsem strašně ráda, že bez batohu. Je to rajbas tak za 5 UIIA, naštěstí je tu ten strom, ale i tak nechápu, jak to Hanka zvládla. Jsme nahoře, takže dobrý. Teď nám už zbývá jen přejít soustavu dřevěných mostů různé kvality a postupně přes další skály se dostat na druhou stranu. Už to není žádné drama, jde to samo. Jsme z toho dost znavené, celkem nám přechod řeky zabral hodně času.
Nejsme si jisté, jestli se nám podaří za světla dojít do vesnice, kterou máme v mapě, je to do kopce a daleko, navíc co tam. Nabíráme si tedy z řeky 9 litrů vody a stoupáme lesem po Lykijské stezce. Na stromech jsou letáky – reklama na camping, evidentně je někde po cestě nad námi. Zase tak moc nás to nezajímá, pokud spát ve stanu, tak raději v přírodě. Platit za plac na stan se nám nechce. Je šest večer, díváme se po vhodném místě, kde zakempujeme, ale je tu jen svah a nebo cesta. Na cestě se stan bojíme postavit, nechtěly bychom být přejeté nočním šíleným řidičem, co kdyby. Nakonec si upravujeme místo pod cestou, děláme si pěkný plácek pro stan. Hanka už mezi tím rozdělává oheň. Jsme ve výšce 550 m.n.m. U ohně sedíme dlouho do večera. Tureckou přírodu si užíváme. Nejsou tu lidé a ani žádné zákazy. Stan si můžeme postavit, kde chceme.
Na noc si ještě pouštíme ve stanu film. Noc teplá, dobře spíme.
Úterý 26.3. les pod Göynük Yaylasi – Kemer – 15 km – 661 m převýšení
Snídani vaříme na ohni. Po hodině chůze jsme v campu. Je tu pouze majitel, objednáváme si omelety a pomerančové fresh juicy. Stojí tu i jakési chatky či co. V každém případě je tu klid a pohoda. Kempař se nás ptá, jak jsme včera překonaly řeku. Po pravdě mu líčíme naše lezecké zážitky, při pohledu na Hančinu zafačovanou ruku tomu nechce věřit. Všechny dřevěné lávky a podpěry ze stromů zhotovil osobně on sám. Každý kdo k němu došel, byl v minulosti totálně zmáchaný. Nemohl se na to dívat. Teď k němu turisti přijdou suší. Je to kus práce, co tam udělal, teď se stydíme, že jsme k němu nepřišly na noc. Alespoň tedy snídáme, objednáváme kafíčka a čaje. Nakonec je tu napsáno camping free. Jenom nemůžeme najít žádnou rovinu pro stan, možná bychom skončily v chatce.
V poledne jsme ve vesničce Göynük Yaylasi ve výšce 850 metrů, rády bychom si tu dobraly vodu, ale vše je zase opuštěné. Procházíme vesnicí, až ke konci je potůček, tak plníme naše láhve. Chtěly bychom filtrovat, ale filtr nechce protékat, myslím, že jsem ho zapomněla před cestou vyzkoušet. Po poslední cestě jsem ho určitě čistila, ale jak je vidět nestačí to. Tak budeme pít vodu nefiltrovanou.
Horší se předpověď počasí. Nebe se zatahuje, na horách má sněžit. Rády bychom šly horskou variantou přes sedlo 1.700 metrů, ale je tam sníh a předpověď je špatná. Musely bychom tam nahoře přespat 1 až 2 noci ve stanu, než bychom zase sešly k moři. Pokračujeme hřebenem do vesnice Gedelme, je tam horský hotel, tak se poptáme na aktuální situaci. Lidi z hor nám poradí nejlépe. Případně tam můžeme přespat. V hotelu jsme odpoledne, otevřené dveře, vše přístupné, ale nikdo tam není. Voláme, nic. Tak si sedáme a čekáme, až se někdo objeví. Prohlížíme si menu, je to tu pěkně drahé, jak jídlo, tak ubytování, přitom to tu nic moc nevypadá a není to ani moc čisté. Po hodině nikdo nepřišel, nebe nad horami už je černé, žene se to na nás. Odcházíme po silnici směr Kemer, zkusíme si něco stopnout.
Jdeme chvíli pěšky, žádná auta nejezdí až náklaďák. Ani jsme ho nestopovaly, zdá se nám, že tam není pro nás místo, ale on zastavuje sám. Bágly letí na korbu a my se mačkáme se závozníkem a řidičem v kabině. Je to super, jsou to hodní chlapi, vysazují nás v Kuzdere. Při pohledu do mapy je jasné, že to máme ještě docela daleko. V Kemeru je spoustu levných hotelů, ale musíme do centra. Zkusíme bus, který stojí opodál. Ptáme se, jestli jede do centra, řidič se na nás divně dívá, asi nám moc nerozumí, tak opakujeme centrum Kemer. Nakonec řidič kývne, tak se vezeme. Je nám divné, že nikde nezastavujeme a taky v autobusu nejsou jiní cestující než my. Ptáme se na to řidiče a on odpovídá, že je volební autobus, jezdí po okolí polepený reklamou, žádné lidi nevozí. Kam jsme to zase vlezly. Konečně jsme v centru a panu řidiči moc děkujeme, ptáme se na placení, ale to razantně odmítá. Agitační bus Mustafy Güla, našeho sponzora odjíždí a řidič nám mává a usmívá se na nás. Nestěžujeme si.
Procházíme město a ptáme se v několika hotelech na cenu ubytování. Turisti tu ještě nejsou, tak je tu vše levné. Pronajímáme si apartmán na jednu noc za 80 lir (340,- Kč). Večeříme v restauraci kousek od hotelu, skvělé turecké jídlo. Noc klidná, dobře spíme.
Středa 27.3. Kemer – za Phaselisem – 16 km – 522 metrů převýšení
Ráno opouštíme Kemer a vracíme se busem do Kuzdere. Jeden lístek stojí 7,50 lir. Jsme zpět na trase. V Kuzdere nakupujeme nějaké jídlo a dál míříme borovými lesy k moři. Je krásný den, sluníčko svítí. Na cestě máme nečekanou překážku. Před náma se rojí včely kolem úlů u cesty. Dva včelaři zahalení od hlavy k patě mají s úly evidentně nějakou práci a včely jsou prostě všude. Nevíme co teď, těžko bychom toto místo obcházely. Včelaři si nás všímají, jak jsme bezradné a mávají na nás ať kolem nich projdeme. No nevím. Včely hlavně nesmí poznat, že se bojíme nebo tak něco. První jde Hanka, já za ní a Lena hned za náma. Nedýcháme a ani nedutáme, snažíme se klidně, ale rychle projít. Uff je to za náma. Moc bezpečné nám to nepřišlo.
Konečně jsme u moře. Jdeme přímořskou variantou Lykijské stezky, nad námi vede přes hory i jiná cesta, ale usoudily jsme, že tady to teď pro nás bude lepší. Na horách je sníh, špatné počasí a my nemáme zimní výbavu. Je nám to sice líto, ale zase uvidíme spousty památek. Čeká nás antické městečko Phaselis na malém poloostrově. Platíme vstupné 20 lir na osobu, batohy si necháváme v pokladně a jdeme na prohlídku. Na toto jsme se skutečně těšily. Procházíme koloseum, lázně, přístav. Je to krása. Historie tu mluví z každého kamene. Trávíme tu skoro dvě hodiny. Pokladního se ptáme, jestli bychom si tu někde mohly postavit stan, říká, že samozřejmě a ukazuje nám pěknou plážičku, kde se běžně stanuje. Za pokladnou nám ukazuje kohoutek s pitnou vodou. Hned si plníme všechny láhve, nic víc v podstatě nepotřebujeme.
U antické památky je dost rušno, na spaní máme raději klid. Pokračujeme tedy dál kolem moře ještě pár kilometrů až ke krásné zátoce s pláží. Docházíme k Sundance campu, taky ubytování a restaurace. Objednáváme si k večeři špagety a přemýšlíme, že bychom tu přespaly. Jídlo je dost drahé a za místo pro stan chtějí peněz jako někde v Itálii na riviéře. No nic, po večeři se zvedáme a vracíme se na tu krásnou pláž, stavíme si stan a rozděláváme oheň. Jsme tu úplně sami. Koupeme se v moři, je to skvělé i když teplota vody není vysoká.
Dlouho sedíme na pláži u ohně, koukáme na hvězdy. Krásný večer. Teplá noc, hezky se nám spí.
Čtvrtek 28.3. za Phaselis – Tekirova – 12 km
Snídani si vaříme jako vždy na ohni. Koupeme se, s balením stanu nespěcháme. Užíváme moře.
Cesta pokračuje dále podél pobřeží a pak kousek vnitrozemím. Kolem hotelových resortů přicházíme do městečka Tekirova. Dáváme si zde v restauraci oběd. Na wifi kontrolujeme předpověď a počasí se má zkazit už i u moře. Zítra bude pršet a to hodně. Přemýšlíme co dál, v dešti se nám jít moc nechce. Další ubytování je až v Cirali, je to odsud 24 km. S naší rychlostí, tam dneska těžko dojdeme.
Zbytek dne se rozhodujeme využít na prohlídku Olymposu, na tuto památku se těšíme dost dlouho a v dešti ji absolvovat rozhodně nechceme. Jdeme tedy na hlavní silnici na autobus, jenomže žádný nejede. Čekají tu i nějací hoši. Nám se čekat nechce, tak začínáme stopovat projíždějící auta. Hošani se nám strašně smějí, asi nikdy autostop neviděli, popadají se za břicha. Haha. Úsměv jim zamrzne na tváři v momentě, kdy nám po 10 minutách staví pěkný fáro. Berou nás dva obchodníci, kteří se vracejí do Istanbulu, mají to ještě kus cesty. Jsou moc milí, celou cestu klábosíme. Chceme vysadit na hlavní cestě, k moři do Olymposu si chytíme dalšího stopa. Pánové o tom nechtějí ani slyšet a že nás tam rozhodně dovezou. Mají to zajížďku 10 km tam a 10 km zpět. Protestujeme, je to nesmysl, navíc mají ještě neskutečně dlouhou cestu. Není nám to nic platné, vezou nás až k moři přímo k památkám. Fotíme se společně. Moc děkujeme. Turečtí chlapi jsou džentlmeni.
Počasí se kazí, tak jdeme nejprve na památky. Kupujeme si lístek na 10 vstupů, protože tudy budeme ještě jednou procházet. Přes Olympos vede Lykia Yolu. Cena za 10 vstupů je 30 lir a je to jedině tím, že tento druh vstupenky nemají dražší pro cizince. Odškrkávají nám ze vstupenky 3 vstupy a můžeme na prohlídku. Cena 1 vstupu je pro cizince normálně 20 lir. Kdybychom se nezeptaly na opakovaný vstup, tak bychom dnes zaplatily 60 lir a za dva dny opět 60 lir. Vyplatí se nám to už při jednom vstupu. Dobré vědět. Památky jsou opět úchvatné. Prohlížíme si celý komplex antického městečka. Po pláži docházíme do městečka Cirali. První kroky vedou do restaurace, opět jíme, nějak nám tu chutná.
Hledáme si ubytování, ale všechno je strašně drahé, blízkost světoznámé památky ceny zvyšuje. Už jsme se byly zeptat snad v deseti hotýlcích, ale nejsme s cenou spokojeny. Ubytovat se chceme na dvě noci, zítra má být mordor, potřebujeme být pod střechou. Končíme na čaji v restauraci s hotýlkem, cena taky celkem drahá, ale nejspíš nám nic jiného nezbude. Majitel hotýlku nám nabízí, že nás ráno zdarma doveze na hlavní silnici, je to 10 km a dost do kopce. Začíná se pomalu šeřit. Tak jo, jdeme zkusit něco stopnout a pokud nás do půl hodiny nic nevezme, vrátíme se do hotýlku. Majitel si už mne ruce, že je to hotovo, protože tu prostě nic nejezdí.
Opět máme štěstí, jen co se postavíme k silnici, tak sedají u sousední restaurace dva mladí pánové do auta a hned se ptají kam máme namířeno. Vrací se na rezort do Tekirovy, kde mají nějaké zubařské sympozium. Berou nás sebou a vykládají v Tekirově u malého hotýlku. Nadhazují, že bychom se mohli ještě sejít, ale děláme, že nerozumíme. Nakonec bereme jiný hotel, než nám doporučili, ten jejich byl docela drahý. Nacházíme ubytování za 120 lir (500,- Kč) pro nás tři na noc. Rezervujeme si dvě noci. Jsme dost unavené, po sprše padáme do postelí.
Pátek 29.3. Tekirova – odpočinkový den
Budíme se do deště. Dnes se nikam nechystáme. Pršet má vydatně celý den. Pereme, zašíváme, stahujeme si na wifi filmy. Čistíme konečně úspěšně filtr na vodu. Čteme si nahlas kriminálku od Dicka Francise. Prostě pohoda.
Využíváme přístroj na čaj, který mají všichni k dispozici na recepci. Zamilovaly jsme se do tureckého čaje. Pijeme ho pořád. V restauracích se servíruje po jídle, často zdarma nebo za symbolickou cenu. V kavárnách se pije čaj, pije se prostě pořád a všude, silný a sladký. Pro čaj si chodíme celý den. Recepční je holka z Dagestánu, uplatní zde ruštinu. Absolutně nejvíce hostů jsou na místní riviéře Rusové. Názvy na obchodech jsou v azbuce, jídelní lístky v azbuce, prodavači mluví rusky. Naštěstí je ještě před sezónou a hostů zde moc není. Místní si Rusy zvykli pěkně brát na hůl, dostanou účtenku ani se na ni pořádně nepodívají a všechno zaplatí. Ještě poděkují a usmívají se. Ne tak my. Zásadně si neobjednáváme z anglických nebo ruských jídelních lístků, vždycky si podáme ty turecké, jsou tam totiž jiné ceny. K hlavnímu jídlu se obvykle servíruje salát zdarma, dost často se snaží obsluha turistům salát naúčtovat extra. Zásada je, co jsem si neobjednala, tak neplatím. Nikdy si v Turecku neobjednáváme nic, o čem nevíme kolik to stojí. Je totiž tak 50 na 50 jisté, že se turistu pokusí personál restaurace okrást.
V poledne chvilku neprší a tak se jdeme naobědvat, do malé restaurace kousek od hotelu. Při placení nám milá paní hospodská naúčtovala vyšší ceny za jídlo, naúčtovala salát i čaj a ještě to špatně spočítala. Bereme si turecký jídelní lístek a ukazujeme jí, že ceny jaksi nesedí, taky co ten salát, proč nám ho účtuje a mimochodem ji oznamuje, že nějak divně sčítá. Paní se skutečně stydí, je jí evidentně trapně. Omlouvá se a všechno opravuje. Nakonec platíme skoro polovinu toho co chtěla na začátku. Bohužel je to tak skoro pořád. Nám to ale zase tak nevadí, bereme to s klidem a nikdy se nerozčilujeme. Jinak jsou Turci moc milí lidé.
Odpoledne nastal čas vytáhnout Hance stehy na ruce. Na pokoji je strašně slabé světlo, tak jdeme na recepci. Dezinfikujeme pinzetu a nůžky. Stahuji obvaz, nástroje v ruce a chystám se stehy přestřihnout a vytáhnout. Má to jeden háček, žádné nevidím. Je fakt, že jsem si na trek nevzala brýle. Hanka taky žádné stehy nevidí, zbývá Leňa, přece jenom je o dost mladší, určitě vidí líp než my dvě dohromady. Jenomže se cuká, že se jí prý dělá z podobných aktivit špatně, jak vidí krev tak omdlívá. Má smůlu, nikdo jiný už tu není. Nakonec stehy Lenička pěkně vytáhne a dokonce ani neomdlí. Jizva se krásně zahojila, je vidět, že turistika je správná rehabilitace. Akorát nesmí Hanka ruku ještě používat, což je někdy na trase dost těžké. Obzvlášť při brodění řek, překonávání překážek na cestě, lezení po skalách, ježdění po sněhu, bloudění, padání apod. Ještě, že je s náma Lenka. Snažíme se Hance co nejvíce pomáhat, přes řeky jí přenášíme batoh, hlavně teda Lena. Když mi Haňa doma řekla, že jí budu muset se vším pomoci např. stavět stan a tak, tak mne nenapadlo, že jí budu muset taky prát špinavé ponožky a gaťky, umývat vlasy a spoustu jiných drobností. Ještě, že je tu s námi Lenča, nejsem na to sama i když ty gaťky peru jen já.
Večer si pouštíme z telefonu kriminálku a těšíme se na zítřek. Recepční slíbila, že nám přijde v sedm ráno uvařit čaj, jsem zvědavá za co stojí slovo Dagestánky. Noc klidná.
Sobota 30.3. Tekirova – Cirali – 23 km – 780 m převýšení
V sedm ráno bereme za kliku recepce, ale je zavřeno. Dagestánka nepřišla. Jdeme se podívat do vedlejší uličky, měla by tu být místní vývařovna, skutečně je tu otevřen takový podivný kutloch, snídáme s místními čaj a sladké pečivo. Platíme za osobu 5 lir (20,- Kč).
Teď se již nezdržujeme a s radostí odcházíme. Dost bylo Tekirovy. Naše cesta nejprve vede po silnici, až za městem stoupáme do lesa a taky do kopce. Konečně jsme v přírodě. Sluníčko svítí, nic nám nechybí. Pěšina kopíruje více méně pobřeží. Borové lesy nádherně voní, déšť krajině prospěl. Najednou jde proti nám velký pes, vůbec si nás nevšímá, jde si po svých záležitostech a v klidu nás míjí. Psi v Turecku to je kapitola sama pro sebe. Máme vypozorováno, že ti velcí nejsou pro nás nebezpeční, jsou si vědomi své síly a většinou jsou v klidu. Horší jsou malí ratlíci a nejhorší jsou malí ratlíci ve smečce s velkými psy. Zatím, ale dobrý.
Na pláži Atbükü potkáváme skupinu ruských turistů, možná je to outdorová cestovka, těžko říci, je jich asi tak deset. Batohy mají dost velké, jsou to všechno mladí lidé, zdravíme se. Odpoledne potkáváme manželé z Ukrajiny, jdou z Finike. Ptáme se jich na horské úseky, ale žádný nešli, drží se celou cestu u moře. Jako ostatně všichni turisté, které jsme zatím potkali. Za pár dní máme možnost odbočit zase do hor, strašně se na to těšíme, ale zároveň máme obavy ze sněhu.
Na začátek Cirali přicházíme ve 4 hodiny odpoledne. S Hankou si sedáme do čajovny a Lenka si jde prohlédnout Chiméry – ohýnky ve skalách, je to místní atrakce, uniká ze země plyn. Radíme Leňe, jak obejít pokladnu přes toalety a vyhnout se placení, ještě si to od vánoc pamatujeme. Zatímco Lenka stoupá do hor, my s Hankou si objednáváme kávičku, čajíčky a palačinky. Za hodinu a půl se Leňa vrací. Chiméry si skutečně prohlédla a vstupné neplatila. Odchytil si ji za pokladnou správce, vrazil ji do ruky plastový pytel, musela ho nasbírat plný odpadků, pak měla vstupné zdarma. Je strašně šikovná. Tak se šetří.
Na noc jdeme na jisto do penzionku, kde jsme si před dvěma dnama domlouvaly ubytování. Majitel nás rád vidí, sice nechápe, kde se tu zase bereme, ale rači mu to nevysvětlujeme. Dostáváme luxusní bungalov, cena 180 lir se snídaní pro nás tři (720,- Kč). Večeříme rybu a dlouho si povídáme. Noc klidná.
Neděle 31.3. Cirali – Adrasan – 18 km – 770 m převýšení
U snídaně klábosíme s klukem ze Švédska, jde Lykia Yolu z Fethiye. Ptáme se ho na horské varianty, ale nešel jedinou. Vymlouvá se, že na to není vybavený, přitom má na nohou pohorky, ale je sám a to je vážný problém. Horské vesničky jsou ještě vylidněné, musel by si poradit se vším sám.
Loučíme se a vcházíme již po druhé do areálu antické památky Olympos, vede přes ni naše trasa, tak ani nemůžeme jinak. Máme svůj lístek na více vstupů, ale dnes ho nepotřebujeme, celé je to otevřené zdarma, po důvodu nepátráme. Je sluníčko a vypadá to tu veseleji než posledně. Prohlížíme si hrobky s otvory, ptáme se strážců k čemu díry sloužily i když odpověď je více než jasná. Všechny hrobky byly vykradeny, právě těmi dírami a nebylo to ani dlouho po pohřbu. Zlodějů je vždycky dost.
Z Olymposu stoupáme borovicovým lesem do kopce na hřeben. Začíná hustě pršet, přitom předpověď počasí je dobrá. Oblékáme pláštěnky, je to skoro k ničemu, brzy jsme durch mokré, prší a fouká. Po třech hodinách chůze jsme v sedle ve výšce 700 metrů. Začínají hřmít hromy a blesky lítají po celé obloze. Je nám dost zima. V mapě máme za sedlem nakreslenou čajovnu tak doufáme, že z toho něco bude. Nacházíme přístřešek ze dřeva a igelitu. Nikdo v něm není, ale je otevřený, děkujeme za něj. Evidentně to tu slouží jako čajovna. Jsou zde kamna, tak si rozděláváme oheň a sušíme se. Vaříme si kávu a čaj, převlékáme se do suchého oblečení. Bouřka nechce odejít. Čekáme dvě hodiny, ale prší stále stejně. Spát tu nechceme, tak se balíme a odcházíme.
Jdeme co nejrychleji a za dvě hodiny jsme promoklí u prvních domečků přímořského městečka Adrasan. Musíme přebrodit řeku, most se nám nechce hledat a stejně není jisté, jestli tu je. Jsme durch, takže nám brodění nevadí. Kolem cesty jsou penziony a hotýlky, ale ceny tak o 100% vyšší, než jsme zvyklé platit. Jdeme tedy dál, občas se někde zeptáme na cenu, ale je vidět, že o nás valný zájem nemají, my zase nehodláme přeplácet. Blížíme se k moři, když nás osloví sympatický muž a zve nás k sobě do campu. Ptáme se, jestli má chatičky, ale jen kroutí hlavou. Ani mu nemusíme moc vysvětlovat, že se potřebujeme usušit, pořád prší. Vede nás pryč z hlavní ulice do penzionu na kraji města. Majitelé děda s babičkou nemluví anglicky a tak nám kempař dělá překladatele. Chtějí za ubytování 300 lir se snídaní, chceme odejít, tak hnedka slevují na 200 lir. I to se nám zdá být hodně a říkáme, že více než 150 lir se snídaní platit nebudeme. Děda lamentuje, že to je strašně málo. Říkáme našemu kempařovi, že je to podle nás hodně a on s náma souhlasí. Jsme cizinci a tak se na nás snaží vydělat. Sám nám říká, ať to neplatíme, že je to spoustu peněz za jeden pokoj. Děda pořád něco mluví a chce abychom si to u nich prohlídli. Sundávám si batoh a pláštěnu a jdu se podívat. Je to hezký pokoj v prvním patře, chválím jim to. Jsou spokojení, ale my trváme na 150 lirách. Oni, že to nejde a kdesi cosi. Oblíkám si tedy pláštěnu, že jdeme dál a děda málem dostává infarkt. Souhlasí se 150 lirami i se snídaní. Je to šest set korun a tady je to hodně peněz. Infarkt málem dostala i Hanka, když viděla jak si oblíkám pláštěnu a chystám se k odchodu. Jsme promrzlé a nutně pokoj potřebujeme. Člověk se, ale nesmí nechat.
Horká sprcha je skvělá. Všechno mokré oblečení rozvěšujeme po pokoji, snad nám to do rána uschne. Na terase vaříme polévku k večeři. Byl to náročný den. Noc krásná a klidná.
Pondělí 1.4. Adrasan – před Karaöz – 20 km – 980 m převýšení
Po včerejším dešti je nádherné ráno. Od našich domácích dostáváme snídani, platíme a loučíme se. Scházíme k moři a jdeme po nábřeží kolem moře. Je tu hotová riviéra. Plno restaurací a kaváren. Chvíli odoláváme, ale nakonec končíme v pěkné kavárně na druhé snídani. Začíná nás dohánět hlad, pořád bychom jedly, přitom ty výkony tomu neodpovídají.
Z riviéry nakonec musíme zase do kopce do vnitrozemí, ne však na dlouho. Celý den jdeme borovými lesy blízko moře, cesta se klikatí, stejně jako pobřeží. Do protisměru potkáváme vysmátého kluka z USA, jde náš trek se svojí přítelkyní, strašně si to tu užívá. Věříme mu, nám se tu taky hodně líbí. Po 20 minutách potkáváme jeho přítelkyni, vypadá slušně řečeno dost naštvaně, sotva nám odpoví na pozdrav, možná nemá svůj den.
Stále máme nádherné výhledy na moře. Lesy voní, slunce svítí, je tu prostě krásně. Přicházíme k majáku Gelidonya Feneri na mysu. Přemýšlely jsme, že bychom tu přespaly. V mapy.cz je zaznačená voda, lavičky, ale moc se nám tu nelíbí. Je vidět, že je to oblíbené místo, jsou tu turisté, moc klidu by tu nebylo. Nevadí, pokračujeme dál, na mapě máme ještě jedno místo s pitnou vodou u moře a dokonce tu je vyznačen i stan, tedy tábořiště. Jdeme po vrstevnicové cestě, potkáváme další 3 turisty, dvě holky a jednoho kluka, zdravíme se.
Pozdě odpoledne jsme v zátoce Korsan koyu, kde by mělo být tábořiště a voda. Je tu dost živo, místní piknikují, dva chlapi si právě na plácku staví stan. Asi by to tu i šlo, ale je tu hodně odpadků, moc nás to tu nenadchlo. Sedáme si u stolu a bereme vodu do flašek. Děti od grilovačů nám přináší pomeranče, je to moc milé, děkujeme. Chvíli tu zevlujeme a nakonec se balíme a pokračujeme dál. Cesta vede hned kolem pláže, nevíme kam se v noci zvedne moře, tak si tu netroufáme stan postavit. Dlouho nemůžeme najít rovné místo výše nad mořem.
Flek nacházíme až 2,5 km před Karaözem. Malinkátý rovný plácek pod borovicí přímo nad mořem. Super místo. Dlouho to tu čistíme, abychom si nepropíchly nafukovací karimatky, nakonec jsme spokojeny. Začíná naše rutina. Hanka chystá s jednou funkční rukou oheň, já a Leňa stavíme stan a nafukujeme karimatky. Jde nám to samo. Oheň je tak akorát, ani velký ani malý. Vaříme na ohni večeři a dlouho tu sedíme. Hvězdy nad hlavou. Noc v přírodě už nám chyběla. Krásně se nám spí.
Úterý 2.4. před Karaözem – Finike – 11 km – 290 m převýšení
Ráno si narychlo vaříme čaj a spěcháme do Karaözu, je to osada u moře, tak doufáme v otevřenou kavárničku. Jídlo už nemáme, takže stejně není co snídat. Balíme tábor a vycházíme. V Karaöze jsme za chvilku, je to jen 2,5 km. V první kavárně nemají nic k jídlu, sedí tu rozesmáté anglické dámy, ptáme se jich na jiný podnik, kde by se i vařilo a posílají nás dál po pláži.
Procházíme celou pláž a až na konci vesničky sedáme do krásné Özlikya restaurant, ceny jsou tu poněkud vyšší, ale hlad je hlad. Jsme zde jediní hosté, sedíme na zahrádce, výhled přímo na moře. Objednáváme si vaječnou omeletu, kávičku a turecký čaj automaticky taky, bez něj se to neobejde.
Dál vede cesta kolem moře po silnici. Moc aut tu sice nejezdí, ale asfalt je rozpálený, tak se nám tu vůbec nelíbí. Často scházíme na pláž se vykoupat. Jenomže nemáme plavky, tak potřebujeme trochu soukromí, to je tu pro nás celkem těžké. Většinou to vypadá nějak takto, sejdeme k moři, po silnici jede auto, jak nás chlapi zmerčí, dupnou na brzdu a to jsme ještě oblečené, vylezou z auta a čumí na nás, co jako bude. My zase čumíme na ně, na co jako hledí, většinou to po chvíli vzdají a odjíždí. Teď rychle do moře, než přijedou další čumilové. Je začátek dubna a moře už je tu ke koupání, není vyloženě teplé, ale těch 18 stupňů má. Je to nádhera, po koupeli si lehnou na pláž, takto trávíme skoro celý den.
Odpoledne docházíme podél moře na konec značení LY pod městečkem Kumluca. Zde cesta končí a pokračuje za 15 km ve Finike. Není tu žádná vhodná možnost pěší cesty, tak se tento úsek přejíždí autobusem. Ultra klasici chodí po pláži, chvíli to taky zvažujeme, ale naším tempem, bychom do Finike došly za 2 dny a čas se nám krátí. Brzy si budeme muset koupit letenku domů a vrátit se do práce. Už několik kilometrů nás obtěžuje smečka psů. Nejdřív to chvíli vypadalo, že by se s námi rádi pomazlili, ale postupně začínají být agresivní, nejhorší jsou ti malí ratlíci. Máme plné ruky kamení a občas jejich směrem něco vrhneme, na chvíli to pomůže. Blížíme se k osadě a čoklové vědí, že na nás budou mezi lidmi krátcí, útočí a ten nejmenší jde Hance po noze, na poslední chvíli ho zaháním šutrem, chybělo pár centimetrů. To by byla pěkná komplikace, kdyby se do nohy zakousl. Na psi vybíhají místní holky a okamžitě je zahánějí. Ptáme se jich na autobus do Finike, ukazují nám zastávku, tak tady čekáme. Nikdo tu nemluví anglicky, ale Finike je snad jasné.
Za 10 minut nás nabírá bus, platíme na osobu 10 lir. Jedou s námi většinou školáci, stavíme u každého patníku. V městečku Kumluca, na nás řidič gestikuluje, že si máme vystoupit. Asi vypadáme vyjeveně, tak vysedá s námi a vede nás na jiný autobus, tentokráte již do Finike. Platíme za každý lístek 12 lir a pokračujeme ve vymetání zastávek.
Jenom vystoupíme ve Finike na autobusovém nádraží, už na nás mluví anglicky nějaký pán, jako že máme jít k němu na hotel. Moc se nám nechce, rády bychom si to tu nejprve prohlídly a vybraly něco sami. Pořád na nás mluví, ale my moc nereagujeme, tak odchází. Podle nás by tu měly být nejméně dva hotely a jeden penzion. Snažíme se něco najít, ale jediné co se nám daří v centru dohledat je ten hotel, kam nás lákal pán. Když nás vidí, tak se usmívá a mluví na nás turecky, určitě něco jako vidíte, říkal jsem vám ať jdete bydlet k nám. Hotel to je takový obyčejný, spíše pro místní. Ptáme se na cenu, recepční po nás chce 180 lir se snídaní. Říkáme mu, že jsme zvyklé platit 150 lir, hned s naší cenou souhlasí. Chceme nejdříve vidět pokoj, ale je v pořádku. Vlastně se nám nikdy v Turecku nestalo, že by bylo ubytování špinavé nebo jinak špatné, vždy je sprcha a záchod součástí pokoje. Když si vzpomenu v čem všem jsme musely spát na cestách třeba v Indii, tak Turecko je super luxus.
Večeříme s místníma na ulici mořského okouna, jídlo je skvělé a levné. Leně odpadává podrážka od boty a to se zítra chystáme do hor na tří denní trek. Radíme se na recepci a slibují, že nám zajistí opravu, boty tam necháváme, máme si je vyzvednout ráno. Kontrolujeme na wifi předpověď počasí, je docela špatná. Kolem moře je to fajn, ale chceme do hor. Domlouváme se, že zítra do hor vyrazíme a pokud to nepůjde, tak to prostě otočíme. Jsme teprve v půli celého treku, stejně se budeme muset ještě do Turecka vrátit, abychom to celé došly až do Fethiye. Kupujeme letenky domů na neděli u Sunexpress, z Antalye přímý let do Vídně. Cena jedné letenky včetně zavazadla je 2.090,- Kč. Ceny sleduji už několik týdnů, dneska klesly, tak jsme letenky hned koupily, levnější to nebude. Hanka stahuje na wifi film s Julií Roberts, slibuje nám love story, už se na to těšíme. Pustíme si to zítra ve stanu. Noc klidná.
Středa 3.4. Finike – tábořiště v horách nad Finike – 11 km – 1.120 m převýšení
Na hotelu máme dobrou snídani. Boty ještě nejsou opraveny, tak jdeme nakoupit jídlo a na čaj do města. Počasí nic moc, ale zatím neprší. Dopoledne se balíme, boty zalepené, pomalu opouštíme město.
Stoupáme do hor. Vody bereme každá litr, po cestě máme v mapě zakreslených několik studánek, tak se nám nechce více vláčet. Brzy začíná pršet. Oblékáme pláštěny a jdeme do hor. Déšť je drobný, zatím to jde dobře. Hory jsou tu krásné. První zdroj vody neteče. Nevadí, až dojdeme k druhému zdroji, dáme si tam oběd. U druhého zdroje taky žádná voda. Prší čím dál více. Obědváme ve stoje, není se kam schovat, chleba zapíjíme poslední vodou.
Pokračujeme do hor kolem opuštěných osad pastevců, teď tu nikdo není, ještě je asi zima. V dálce vidíme sníh, odhadujeme, jestli je naše tábořiště a další zdroj vody pod hranicí sněhu. Pokud nebude voda ani tam, dojdeme ke sněhu a rozpustíme ho na vodu. Celý trek neseme pár tablet tuhého lihu, zatím nebyl potřeba.
V podvečer jsme v tábořišti ve výšce 1.050 metrů. Je tu podmáčený plac na stan. Železný poklop, doufáme, že na vodu. Kousek nad námi jsou dvě pastevecká dřevěná stavení obehnaná igelitem. Posledních několik hodin jsme nikoho nepotkaly, je tu pusto. Mrholí, stan se nám do kaluže stavět nechce. Holky jdou prohlédnout oba igelitové přístřešky, já se věnuji vodě. Poklop jde otevřít snadno. Pohled do díry mi moc radosti nepřináší. Voda je kalná a písčitě žlutá. Nabírám ji do flašky, je docela chladná a v nádrži nic neplave. Nezbývá mi nic jiného, než nabrat všechny naše láhve. Holky se vrací s tím, že jedna chatrč je skvělá, postavíme si uvnitř stan a budeme v suchu. Při pohledu na láhve s vodou Hanka zajásá, Ali ty máš ještě ten meruňkový džus?
V chatrči se pěkně zabydlujeme. Stavíme stan, vaříme čaj a večeři. Filtrujeme vodu, ještě že se nám podařilo filtr zprovoznit. Po pár litrech je zcela ucpaný, musíme ho proplachovat stříkačkou do protisměru. Venku fučí a prší. Nám je tu pod igelitem dobře, jen trochu vlhko. V dolině jsme sami, nad námi začíná hranice sněhu. Před spaním si pouštíme film s Julií Roberts, slibovanou slaďárnu. Už název je podezřelý Noční kořist. Film začíná dramatickou hudbou, je noc, v rekreačním areálu někdo postupně zabíjí turisty. Po deseti minutách je už pět nebožtíků a my jsme totálně probrané. Julia Roberts nikde, jen samé mrtvoly, pořád tma a příšera se plíží nocí k další kořisti. Žádná Julia Roberts, Hanka si to popletla. Je to horor, vypínáme to a bojíme se vylézt ze spacáků. Nemůžeme usnout, celou noc nás straší představy z filmu. Noc značně neklidná a navíc je mi v letním spacáku 300 gr peří zima.
Čtvrtek 4.4. tábořiště v horách nad Finike – Demre – 23 km – 980 m převýšení
Ráno jsme si přivstaly, rychle vaříme snídani a balíme. Vodu jsme na dnešek nafiltrovaly už večer. Svítí sluníčko, máme radost, že předpověď počasí nevyšla. Musíme nejprve vystoupat do výšky 1.800 metrů, pak přejít horský hřeben a sestoupat do výšky 800 metrů do tábořiště u rozvalin Alakilise. Naplánované to máme hezky.
Nejprve to jde dobře, sluníčko a pěkné rozhledy. Čím jsme výš, tak přibývá sníh. Nejdříve jenom místy, později je sněhu více. V mapě máme na trase zaznačenou mešitu ve výšce 1.450 metrů, tak jsme na to zvědavé. Přicházíme do vesničky, opět asi jen letní sídlo pastevců, není tu ani noha. Prameny vody, co máme v mapě nejsou k ničemu, vše jsou to nádrže, zakryté deklem a zamčené visacím zámkem.
Ve výšce 1.600 metrů už je sněhu více, navíc začíná pršet a je mlha. Jdeme tichou krajinou, od včerejška jsme nepotkaly člověka. Začínáme se bořit ve sněhu, naše běžecké boty jsou durch mokré a na zledovatělém sněhu kloužou. Obědváme chleba se sýrem a zapíjíme studenou vodou. Studujeme mapu, potřebujeme projít sněhem ještě asi 8 km, než budeme moci začít sestupovat. Stoupáme ještě výš a boříme se po kolena, jde to dost pomalu. Déšť se mění v kroupy, později sněží. Tímhle tempem hřeben hor nejspíš za světla neprojdeme. Znovu studujeme mapu, souběžně s naší cestou vede pod námi níže lesní cesta ve výšce 1.500 metrů, dá se po ní dojít do našeho vyhlídnutého tábořiště. Rozhodnuto, jen se na tu cestu musíme nějak bezpečně dostat. Není jiné možnosti, než jít přímo z kopce lesem. Zabere nám to překvapivě dlouhou dobu, nesčetněkrát padáme, hlavně Hanka to má těžký, nemůže se o operovanou ruku opřít. Napůl sjezdem po zadku a napůl sestupem jsme odpoledne konečně na vrstevnicové cestě ve výšce 1.500 metrů. Skoro bez sněhu si to šlapeme do tábořiště.
Cesta vede hezkým lesem, jde se nám pěkně, jen jsme promrzlé a těšíme se až si postavíme stan a budeme si moci rozdělat oheň a uvařit. Napojujeme se na naši značenou cestu LY, dále jdeme po silnici až do výšky 800 metrů. Nevšimneme si, že cesta odbočuje do lesa a zůstáváme na silnici. Na svůj omyl přijdeme až v momentě, kdy se díváme svrchu do údolí na rozvaliny Alakilis a kostela Angela Gabriela. Vůbec se nám to nelíbí, navíc nevíme, jak to tam je s vodou. My už zase žádnou vodu nemáme a doposud nikde nebyla, přesto že máme v mapě pramenů plno. Jsme hodně unavené a vracet se nám už nechce. Jdeme tedy dál do vesničky Belören ve výšce 700 metrů. Po cestě jsme potkaly pěkné místo na stan, ale bez vody.
Belören je pěkná díra plná koz a dementních lidí. Potkáváme pár osob, nikdo nám neodpoví na pozdrav, vypadají fakt divně. Na konci vesnice je autobusová zastávka a hlavní silnice. Bus dneska už nejede, tak se rozhodujeme stopovat. Jak jinak, žádné auto nejede, kdo by taky jezdil do Belörenu. Stojíme u silnice totálně promočené, pomalu se začíná stmívat. Chystáme si láhve, musíme se vrátit k těm divným lidem a požádat o vodu, pak sejdeme kus po silnici a někde si postavíme stan. Když už míříme do vesnice, tak najednou odkudsi vyjíždí Škoda Yeti, sedí v ní dva chlapi. Máváme na ně, zastavují a ochotně vyklízejí zadní sedadlo. Jsou to lesáci a jedou do Demre, městečka u moře. Správně bychom, tam měly dojít po svých, cesta ale vede skoro celá po silnici a navíc je nám to teď úplně jedno.
Vezeme se. Pánové nemluví anglicky. Na něco se nás ptají, tak jim odpovídáme hotel Demre. Předpokládáme, že nás vyhodí někde po cestě, ale vezou nás skoro do centra a vysazují u hotelu Kiyak. Řidič jde s námi dovnitř, aby se ujistil, že je vše v pořádku, asi. Za hotel chce recepční 190 lir se snídaní, zdá se nám to hodně, ale nechce slevit. Za čtyřproudou silnicí jsou další dva hotely, mohly by být levnější, ale je tu náš řidič, tak tu zůstáváme. Řidič je moc milý, nechceme aby bral osobně, že nás dovezl na špatný hotel. Děkujeme mu a loučíme se. Jsme totálně unavené a vyčerpané. Po sprše jdeme do města na večeři. Noc klidná.
Pátek 5.4. Demre – Cayagzi – 10 km
Dopoledne si prohlížíme Myru. Je to Likyjská památka, hrobky ve skalách a koloseum. Nádhera. Vystoupáme také na kopec na zříceninu hradu, kde máme celý areál jako na dlani. Těšily jsme se na toto místo celý trek. Prohlížíme ještě kostel svatého Mikuláše a pak už vyrážíme do přístavu Cayagzi. Chtěly bychom si prohlédnout Likyjské památky také na moři.
Pokračujeme městem po čtyřproudé silnici směr přístav, je to sice jen 5 km, ale už jsme z chození po památek unavené, tak začínáme stopovat. Na hlavní silnici nás nikdo nebere, asi jim není jasné, kam vlastně chceme jet. Jakmile odbočíme na vedlejší silničku, přidává se k nám velký hafan. Brzy nás ohrožuje smečka psů, náš hafan místo aby nás chránil, tak se schovává mezi nás. Zastavuje nám sporťáček s milým pánem, máme obavy jestli se k němu vlezeme, ale on hned všechny krámy v autě uskládá a s bágly na klíně se vezeme do přístavu. Vyptává se co tam hledáme, tak mu vysvětlujeme, že jsme o vánocích viděly na fotce Likyjskou hrobku na moři a od té doby nemáme klid, chceme ji vidět na vlastní oči.
V přístavu obcházíme lodě a snažíme se sjednat si výlet, náš pan řidič chodí s námi. Ráno vyjíždějí lodě s turistama na okruh po památkách. Lístek stojí pár lir, ale teď už je odpoledne a žádní jiní turisté tu nejsou, takže máme počkat do rána. Jenže ráno už musíme do Antalye, v neděli nám letí letadlo. Nabízí nám ať si tedy pronajmeme celou loď pro 50 lidí sami. Cena 400 lir. Smlouváme a nakonec je cena 300 lir, navíc můžeme na lodi v přístavu přespat a večeře k tomu zdarma. Je to 1.300,- Kč, když to vydělíme třema, tak je to 430,- Kč na osobu. Domluveno.
Hned nasedáme a vyjíždíme, je nám sice divné, že s námi jede i náš řidič, ale co už. Absolvujeme nádhernou plavbu kolem ostrova Kekova a poloostrova Kaleköy. Plujeme pomalu kolem břehu, pod vodou jsou zatopené zdi, amfory, zbytky přístavu. Je to nádherný zážitek. Kotvíme v přístavu Kaleköy a jdeme s holkama na břeh. Lezeme na zříceninu hradu Simena. Je vidět, že je tu vše připravené pro turisty, několik restaurací, kaváren, hotýlků. Dá se sem dostat pouze lodí nebo pěšky. Je to krásné místo. Turisti už tu nejsou, je pozdě, začíná se stmívat. Vracíme se tedy na loď. Opouštíme přístav a plujeme zpět do Cayagzi, kotvíme na volném moři a pánové začínají chystat večeři, otvírají víno. Podle toho, jak se chovají, je nám úplně jasné o co jim jde. Náš kapitán je důchodce, nemá skoro žádné zuby a náš řidič vypadá jen o trochu lépe. Navrhují ať si zaplaveme. Jo to určitě. Večeři sníme a povídáme si, začínají nám ukazovat hvězdy na obloze a že jako přespíme tady. Hnedka píšu domů sms z kterého přístavu jsme vyjely a název lodi, protože nikdo neví kde jsme. Našim lodníkům říkám, že musím zavolat manželovi, aby neměl o mne strach, hovor jenom předstírám, ale dost nahlas jmenuji název lodi a jméno přístavu. Jasně jim oznamujeme, že chceme spát v Cayagzi, jak jsme se domluvili. Jsou smutní říkají, že to bude tak jak chceme my. Nevíme co si představovali, ale naštěstí jedeme do přístavu. Zakotvíme, je už skoro půlnoc a pánové jdou pryč, my si steleme na palubě lodi. V přístavu je v noci celkem hlučno, ale nám je na lodi dobře. Byl to krásný den. Noc neklidná.
Sobota 6.4. Kaleköy – Antalya
Ráno bez snídaně opouštíme loď a jdeme zpět do Demre na autobus. První auto, které jede z přístavu nám staví. Pán nemluví anglicky, tak mu jen řekneme, že máme namířeno na otogar – autobusové nádraží. Jako vždy nás veze přímo tam. V Turecku nám funguje stop jako taxi, akorát neplatíme. Moc pánovi děkujeme. Hned nám jede autobus do Antalye. Kupujeme si lístky za 23 lir na osobu a vezeme se 3 hodiny. Nestihly jsme posnídat myslím ale, že nám malé hladovění neuškodí.
V Antalyi na nádraží z našeho autobusu vystupuje Angličan s batohem, pán tak šedesát let. Hned se k nám hlásí, jako že šel taky půlku Likye Yoly a vyzvídá, jak se nám to líbilo. Nadšeně vše chválíme. On jako, že taky dobrý, akorát prý utratil strašně moc peněz za drahé hotely, nemá stan a tak se musel vždycky ubytovat a taky jídlo bylo v hotelech drahý, je z toho rozčarován. Nechápeme o čem to mluví. Hned nám říká, že si do centra musíme vzít taxi. Odpovídáme mu, že tady jezdí přece autobusy. Ptáme se kolemjdoucích, kde najdeme bus do centra, posílají nás k nějakému stanovišti. Angličan místo, aby šel s námi, tak sedá do taxíku. Do jakého hotelu ho asi taxikář doveze? Komu není rady. Kupujeme si lístek za 4 liry na osobu a frčíme do centra.
Máme vyhlédnutou čtvrt blízko centra, kousek od moře, kde je hodně hotelů. Vybíráme si hotel Mevre, jdeme se poptat na cenu. Chtějí po nás 160 lir se snídaní, tedy 220,- Kč na osobu, bereme, ani nesmlouváme. Dáváme si batohy na pokoj a jdeme do města. Procházíme historické centrum, přístav. Hanka nám celou dobu slibuje turecké lázně hamam, ale nemůžeme nic najít. Ptáme se místních, nikdo nic neví. Ujímá se nás jeden prodavač z obchodu, sice taky neví, ale jde s námi a vyptává se. Nakonec hamam nacházíme kousek od centra – Antique Spa Balikpazari. Domlouváme si proceduru na 2 hodiny za 220 lir na osobu. Zdá se nám to strašně moc peněz, ale nechtějí slevit. Dostáváme prostěradla a jdeme si odložit oblečení. Jsme nahé a hledáme sprchu, ta tu není. No fajn, nemyly jsme se dva dny. Lena říká, že jestli přijde chlap, tak že s ním v žádném případě nepůjde, nechá se masírovat pouze ženskou. Uklidňujeme ji, že jsme přece v muslimském státě a určitě přijdou ženy. Přichází dvě mohutné ženské a jeden mladý krásný hoch. Jak jinak mladík si bere Leňu, na nás zůstávají staré baby. Lena se na nás vyčítavě mračí, ale jde s mlaďochem. My bychom si to s ní rády prohodily. Nejprve si nás položí na kachličkovaný stůl a hodinu nás důkladně drhnou a polévají horkou vodou. Pak nás mažou olejema a přitom lehce masírují. Po hodině je pauza na čaj, pak si pro nás přichází maséři a čeká nás hodinová masáž celého těla. Následuje pauza na čaj, nakonec dostáváme na obličej přírodní masku a zase pauza na čaj. Bylo to úžasné, krásně jsme zrelaxovaly. Jako znovuzrozené odcházíme. Až dojdeme celý trek, tak ho zakončíme opět zde.
Jdeme na trh nakoupit dárky domů. Kupujeme koření, sušené ovoce a práškový čaj ze sušeného ovoce. Tento čaj zbožňujeme, ale je pekelně drahý. V centru trhu je velký stánek s čaji, pamatujeme si ho s Hankou ze zimního výletu. Mají tu ochutnávky, ale nejdražší ceny. Čaj ochutnáváme. Prodavačka si nás pamatuje a hned se k nám hlásí, mluvíme s ní rusky. To snad není možný, po více než 3 měsících, minule jsme taky nic nekoupily, rači rychle mizíme. Nakonec jsme zakoupily vše co jsme si naplánovaly, jen je potřeba nejprve zjistit důkladně ceny na více místech, než si člověk něco koupí. Večeříme v restauraci. Noc klidná.
Neděle 7.4. – cesta domů
Po snídani na hotelu jdeme do centra Antalye. Kupujeme si jídlo do letadla, náš let je nízko nákladový, nic v letadle nedostaneme. Na letiště jezdí z centra vláček, něco jako naše tramvaj. Kupujeme si lístek v automatu za 3,25 lir na osobu. S koupí nám pomáhají místní. Let do Vídně je v pohodě.
Byla to nádherná dovolená. Uchvátila nás turecká příroda a neskutečně milí lidé. Už teď se těšíme až se vrátíme a zbytek treku dojdeme.
Celkem jsme na osobu utratily 13.000,- Kč
- letenka 5.000,- Kč
- ostatní 8.000,- Kč
16 dní bez cesty
214 km celkem