GR 131 Tenerife a El Hiero

12. – 26.3.2021

Den 1 – pátek 12.3. – přesun

Auto parkuji na parkovišti R7 u letiště, za 2 týdny platím 800,- Kč. Setkávám se zde s Lucií ze Šumavy. Na tento výlet jedeme spolu. Odlétáme ve 12 hod na Tenerife se Smartwings, za zpáteční letenku jsme zaplatily 9.300,- Kč za osobu. Zavazadlo máme s Luckou jedno společné.
Po 5 hodinách letu jsme na Tenerife Sur. Bohužel čekáme hodinu na zavazadlo a tak nám ujíždí trajekt na El Hiero. Měníme tedy plány, trek začneme na Tenerife.
Lucka volá svému fb kámošovi, jestli můžeme u něj dneska přespat na zahradě. Prý není problém. Jedeme tedy busem do Guia de Isora, tady nás vyzvedávají dva “kámoši”, řidič už je nacamranej a jedeme překvapivě nejdříve do hospody. Když chlapci do sebe klopí třetí pivo, tak raději prcháme. Na bookingu si hledáme penzion u moře v městečku Alcala, pokoj za 35 eur. Barman nám volá taxi, jedeme cca 20 minut, platíme 12 eur. Pokoj na 1 noc v pohodě. Okno máme do světlíku. Noc klidná.

Den 2 – sobota 13.3. – Guía de Isora – Boca de Chavao – 12 km – 1.700 výškových metrů

Je krásné slunečné ráno, takové jaké umí být v březnu na Kanárských ostrovech. Pensión Alcalá opouštíme v 8 ráno. Po 9 nám jede bus zpět do Guía de Isora. Stihneme v železářství koupit velkou plynovou bombu za 6,50 eur na náš hořák systém Var. Bomba je v obchodě poslední a rezavá, asi tu na nás čekala dlouho. Pravda, jsme u moře a nejspíš moc trekařů tady plyn kupovat nebude. Stihneme ještě snídani a doplacení kreditu na autobusové kartě. Kvůli Covidu není možné platit za bus u řidiče, ale pouze speciální kartou. Karta se dobíjí na nádraží, automatech, benzinkách a některých obchodech. Dáváme si tam 20 euro, máme v plánu se autobusem občas přemístit a nevíme, jaká bude v horách možnost dobití. Karta mi zůstala z lednové výpravy na Kanáry, teď se hodí.

Za bus do Guía de Isora platíme 1,15 eur na osobu a po půl hodině vystupujeme na nádraží v Guía. Dokupujeme ještě nějaké drobnosti a vodu. Po desáté vyrážíme do hor. Dnes to bude pouze do kopce. Celou trasu GR 131 na Tenerife z Los Cristianos do Santa Cruz jsem přešla loni s mojí dobrou kamarádkou Hankou z Lanškrouna. Letos Tenerife přejdeme trochu jinak. Jdeme po žluté značené cestě PR – TF 70 kolem Aripe přes Chirche. V Chirche je v mapy.cz na rozcestí zaznačena voda, ale chybí na trubce kohoutek, takže jsme na suchu. Bohužel voda v mapě neznamená vůbec nic, někdy tam je, jindy ne. 

Konečně opouštíme civilizaci, míjíme poslední zahrádky. Vedle cesty je nádrž na zavlažování a teče do ní z černé hadice docela pěkná voda. Vodu filtrujeme a vaříme si oběd. Divně to sice pění, ale co už. Dneska máme v mapě na cestě plno potoků, skoro jistě tam nic nepoteče. Poslední voda dneška má být před sedlem Boca de Chavao, jenomže kdo ví. Bereme si tedy každá dva litry pěnivé vody sebou.

Konečně se dostáváme do krásné krajiny, borové lesy a poušť. Rozcházím se pomalu. Těžký batoh, co tam zase táhnu? Stan nese Lucka, tak bych to měla mít poloprázdné, jenže nemám. Potkáváme několik jednodenních turistů, zdravíme se. Odpoledne jsme už jen sami a příroda. Před hranicí Parque Nacional del Teide, necelý kilometr pod sedlem Boca de Chavao nacházíme u cesty vodu. Je značená v mapy.cz. Přímo ukázkový kohoutek se skvělou vodou. Neváháme a plníme všechny naše nádoby. 

Kousek od kohoutku, ještě před hranicí národního parku si nacházíme plácek na stan. Vaříme večeři, kolem nás je ticho a klid. Užíváme si to. Je překrásný západ slunce, okolní skály pomalu tmavnou. Do stanu jdeme až s úplnou tmou. Noc klidná. Moc toho nenaspíme. Pár dní potrvá, než se pracovní starosti rozplynou.

Den 3 – neděle 14.3. – Boca de Chavao – El Portillo – 23 km – 800 výškových metrů

K ránu je pár stupňů nad nulou a docela zima. Spíme ve výšce 2.000 metrů. Já jsem se svým péřákem do – 6 v pohodě, ale Lucka má půl kilový dekáč a klepe kosu. Vstáváme časně a hned balíme stan. Netoužíme, aby nás tu někdo viděl nocovat. Nejsem si úplně jistá, jestli se to tu smí, raději nepátráme. K snídani vaříme ovesnou kaši, čaj a kávu.

Vycházíme brzy, po chvíli jsme v caldeře obrovské sopky pod Pico del Teide. Krása, nedá se to slovy popsat. Podmanivá krajina, kam se podíváš sopka. Pokračujeme po naší žluté turistické značce až na parkoviště u etnografického musea Juan Évora. Žádné museum tu není, pouze malý domek strážce parku a pěkné WC s vodou. Ptáme se strážkyně, jestli jsou tady nahoře otevřené alespoň nějaké restaurace. V podstatě je otevřený pouze hotel Parador a restaurace kus před El Portilem. Aspoň máme jasno.  

Slunce pěkně připaluje, ráno jsme se nenamazaly a už teď jsme spálené. Přecházíme silnici k parkovišti Boca Tauce. Začíná zde značená cesta S 40, vede podél silnice přes skalní útvar La Catedral k hotelu Parador. Na hotelu jsme akorát na oběd. Usazujeme se venku na zahrádce ke stolu s jedním místním cyklistou, jinde není volno. Personál je pěkně nepříjemný, dlouho trvá, než vůbec někdo přijde. Chceme si objednat, ale když číšník zjistí, že nepatříme s mladíkem dohromady, tak nás odmítá obsloužit, musíme si sednout k jinému stolu. Jenomže tam nás taky vyhazují, protože ještě neuklidili nádobí po minulých hostech a stůl nevydezinfikovali. My to chápeme, ale mohli by být, alespoň trochu méně nepříjemní. K jídlu mají jenom bocadillo, tak si objednáváme s tuňákem, kávičku a pomerančový džus. Na toaletách teče docela dobrá voda, plníme si všechny láhve. Nabíjíme mobil ze sítě, samozřejmě jsme se nejdříve dovolily obsluhy. To však stejné číšnici nebrání, aby mne po nějaké době opět nevyhodila. Dnes už po třetí, mám toho dost. Jdu k pultu platit a jsem fakt slušně řečeno dost naštvaná. Číšnice vidí, že přestřelila a tak je najednou milá, ale já už ji mám plné zuby, žádné spropitné nedostane. Normálně vždy platím 10% navíc, tady nedostanou ani cent.

Pokračujeme po červené značce GR 131 až k El Portillu. Celý den máme výhled na Teide a pořád magicky přitahuje naše oči. Výška 3.718 m vzbuzuje úctu. Dokonce máme i permit na výstup, jenomže jsme myslely, že zde budeme až druhý týden, takže je nám permit celkem k ničemu. Povolení je na přesný den a zdarma, jen si ho člověk musí vyřídit s předstihem https://www.reservasparquesnacionales.es/real/parquesnac/usu/html/Previo-inicio-reserva-oapn.aspx?cen=2&act=%201 Na poslední chvíli je vše plné. Kvůli covidu je zavřená chata Refugio de Altavista ve výšce 3.250 metrů a bez přespání na ní nebo alespoň dobrání vody by přechod hory s batohem na těžko mohl být trochu problém. Myslím, že by nám nevyšla voda. Chtěla bych to přejít celé včetně Pico Viejo 3.134 m. Na obou kopcích už jsem byla, ale přechod v kuse mne láká více. Tak snad někdy příště. 

Stan stavíme kousek od El Portillo již mimo národní park. Byl to nádherný den ve výšce nad 2.000 metrů. Vaříme vodu do plastové láhve Lucii do spacáku, doufám, že ji to trochu ochrání před zimou. Nebe plné hvězd. Noc klidná. 

Den 4 – pondělí 15.3. – El Portillo – P. Lomo Negro – 20 km – 1.220 výškových metrů

Noc byla opět chladná. Horká voda ve spacáku pomohla. Balíme hned za úsvitu, přece jenom jsme dost blízko od národního parku, netoužíme po pozornosti. Vaříme rychlé kafe a vločky. Přesunujeme se k návštěvnickému centru El Portillo, naštěstí jsou zde otevřené hezké záchody. Napouštíme si vodu do lahví, každá dva litry. Procházíme malou zahrádku s místními rostlinami. Bohužel má oblíbená restaurace u autobusové zastávky je zavřená. Škoda. 

Pokračujeme po GR 131 prudce z kopce směr La Caldera. Po chvíli začínají nádherné borové lesy, potkáváme pár turistů s lehkými batůžky. Krajina se brzy začíná měnit. Pomalu se přesouváme do nižších poloh. Padá na nás mlha. Je vidět, že tu není takové sucho. Postupně k borovicím přibývají jiné stromy a keře. Občas je u cesty blahovičník. Už máme docela hlad, ale musíme si oběd uvařit, nezbývá než vydržet k vodě.

V La Caldeře jsme odpoledne. Lehce mrholí a padla mlha, moc se nám tu nelíbí. Je zde ale voda i když jako vždy s cedulkou, že není pitná. Vaříme polévku, čaj a kávu. Kousek od nás kluci grilují maso a pouští si hudbu. Maso k nám voní a tím pádem nám naše polévka moc nejede. Hudba je fajn. Je tu spousta stolů, grilů, záchody, voda, parkoviště, zastávka busu a taky zákaz stanování. V každém případě je to příliš rušné místo, spát bych tu jisto jistě nechtěla. Luštíme v mapě, jak dál. Už je pět odpoledne, nemůžeme si najít žádný rozumný nocleh. Místo o kterém vím, že je tam rovinka na stan je 8 kilometrů daleko a hlavně 800 výškových metrů na horu. Do kopce se nám nechce, ale žádná lepší varianta nás nenapadá. Vyrážíme bez valného nadšení, uvidíme kam dojdeme.

Vodu si chceme nabrat za chvíli po cestě u turistického přístřešku Choza de Pedro Gil, jenomže když k přístřešku dojdeme, tak tu voda není. Z kohoutku vyteče deci vody a šlus. Loni v lednu to tu teklo celkem slušně. Lucka se vrací zpět o jeden kohoutek, naštěstí nemusí až do La Caldery. Naplnila do nádob 6 litrů vody. Na noc a zítřejší den nám to krásně vyjde.

Jakmile začínáme stoupat do kopců, tak mlha mizí a jsme zase na sluníčku, nálada se nám hned zvedá. Přes počáteční odpor do kopce letíme, teda Lucka letí, já ji sotva stačím. Občas je u cesty nějaký mini plácek, očima přeměřujeme, jestli se sem vleze náš stan. Místa se nám ale nelíbí, tak jdeme dál. Končíme u rozcestníku P. Lomo Negro ve výšce 1.700 metrů nad mořem. Přesně toto místo si pamatuji, že je vhodné na postavení stanu. Nakonec jsme těch 800 výškových metrů nahecovaly. Jdeme kousek od rozcestí po vedlejší cestě mimo značku, asi po 300 metrech nacházíme u cesty pěkné místo na stan. Trošku to ještě čistíme, přeci jenom máme nafukovací karimatky.

Lucka staví stan, já vařím k večeři Dobrý hostinec, něco jako těstoviny se šunkou a sýrem. Není to sice travellunch, ale když porovnáme pořizovací ceny, tak Dobrý hostinec jasně vede. Lze koupit v Tescu a myslím, že všude možně ve velkých potravinách. Po večeři vaříme už za tmy ještě mátový čaj a horkou vodu do spacáku pro Lucinku. Dnes byl nádherný den. Přesně takto si představuji dovolenou. Noc klidná.   

Den 5 – úterý 16.3. – P. Lomo Negro – La Esperanza – 23 km – 700 výškových metrů + bus do La Laguny

Konečně jsme se dobře vyspaly. Je znát, že jsme klesly, k ránu bylo podstatně tepleji. Odhaduji, že mohlo být tak + 5 stupňů. Máme nádherný výhled na Teide. Se snídaní nepospícháme. Na konec treku do La Esperanzy to máme něco málo přes 20 kilometrů. Sice je na značkách napsáno, že trasa GR 131 vede do Anagy, ale značení končí v La Esperanze. Nejspíš došly peníze nebo chuť cestu doznačit.

Pomalu balíme, v devět jsme již na cestě. Jdeme vrstevnicovými pěšinami tichým lesem, jsme tu sami. Dlouho se držíme ve výšce nad 1.500 metrů. Vodu máme naštěstí ještě od včerejška, žádná jiná tu není. Padá zase mlha a všechno nám vlhne. Jde se nám krásně. Lucka jako obvykle letí ve předu, já jdu zvolna za ní. Občas na mne počká. Takto nám to vyhovuje. 

Na oběd scházíme do výšky 1.270 metrů k turistickému přístřešku Las Canales. Je to tu super, lavičky a stůl, kohoutek s vodou. Oběd potřebujeme uvařit, čerstvé jídlo žádné nemáme. Zbývá nám poslední Dobrý hostinec kuře na paprice, to zrovna nemám ráda. Jenomže voda nechce moct téct. Lucka přemlouvá vodovod, aby jsme z něj alespoň nějakou vodu dostaly. Trvá to skoro půl hodiny než nateče voda na oběd s čajem a kávou. Vypadá to, že by celý vodní systém potřeboval vyčistit. Snad to někdo časem udělá.

Posledních 10 kilometrů od turistického přístřešku na konec treku vede po zpevněných cestách. Začínáme potkávat výletníky. Odpoledne jsme v La Esperanze a už z dálky vidíme přijíždět autobus. Dobíháme tak, tak. Jedeme do blízké La Laguny, cena 1,15 eur za osobu. Loni jsme šly s Hankou do Laguny po silnici pěšky. Moc záživná cesta to nebyla, letos se svezeme těch pár kilometrů busem. Autobus je docela plný, zastavuje po pár minutách, vymetáme každou ulici. Všichni cestující mají roušky, bez ní by nás ani nenaložili.

V Laguně na nádraží zjišťujeme možnosti, kam a kdy popojet směr pohoří Anaga. Přechod Anagy není v mapách vyznačen, musíme si to trochu naplánovat, jak je vidět obě jsme to nechaly na poslední chvíli. Je už dost pozdě a musíme nakoupit jídlo na dalších pár dní. Jsme navíc celkem unavené a po pravdě teď ani moc nedokážeme vymyslet, kam bychom chtěly dojet. Hledáme si na bookingu ubytování. Děláme rezervaci bytu v centru, kousek od náměstí, je to Apartamento La Concepción. Cena celého bytu na 1 noc je 39 eur. Myslím, že nám sprcha prospěje.

Cesta z autobusového nádraží nám trvá asi půl hodinky. Psala jsem panu domácímu, že za chvíli přijdeme, ale neodepsal. Raději tedy volám, ale je to v pohodě. V domě je něco jako majordomus a ten nás ubytuje, paráda. Když přicházíme k domu, tak nás už milý pán očekává před domem. Vede nás dovnitř a pořád mluví španělsky. Už několikrát jsem mu řekla, že španělsky nemluvíme, ale je mu to jedno. Všechno mu tedy odkývu. Ukazuji mu na pračku, kýve hlavou a běží někam pro prášek na praní. Super, to je od něj milé. Jsme tedy ubytované a jdeme do ulic.

La Laguna je docela hezké město, tedy myslím centrum. Jsou zde výstavní domy, některé památky UNESCO z počátků kolonizace. Nás momentálně zajímá jediné a to jídlo. Restaurace jsou pouze na náměstí, usazujeme se v jedné a objednáváme si tuňáka s bramborem a zeleninou. Je to skvělé. Po večeři jdeme nakoupit jídlo. Nějak jsme se zamotaly a nemůžeme trefit do bytu. Je tma a my se s plnými taškami motáme po městě. Nedá se nic dělat, musím zapnout aplikaci na bookingu a ta nás do bytu dovede. Jsme úplně mimo. Večer ještě pereme všechno oblečení. Užíváme si postýlek. Noc krásná.

Den 6 – středa 17.3. – La Laguna – Cruz del Carmen – Chamorga – Roque Bermejo – 21 km – 950 výškových metrů

Skvěle jsme se vyspaly. K snídani máme smažená vajíčka, je to přeci jen lepší, než ovesná kaše. Opouštíme byt a vracíme se na nádraží. V 9,35 nám jede autobus č. 275 do Cruz del Carmen, cena za osobu je 0,55 eur. Nakonec vystupujeme až další zastávku za Cruz del Carmen. Na řidiče se musí zazvonit, jinak nezastaví. 

Ocitly jsme se v jiném světě. Pohoří Anaga je věčně utopené v mlze. Teplota klesla, honí se mraky, možná bude i pršet. Jsou zde různé turistické cesty a cestičky, některé značené, jiné ne. Chceme projít celý hřeben Anagy až na severní konec ostrova. Občas budeme muset jít po silnici, protože jiné cesty zrovna není. 

Prvním cílem je vyhlídka Pico del Inglés výška 995 m. n. m. Je zde nádherný výhled, z mraků vykukuje neskutečně magické Teide. Občas u silnice zastaví auto, lidi vystoupí, rozhlédnou se a protože je zima a mlha, tak zase nasednou a odjedou. Na vyhlídku, těch pár kroků nedojdou. Tak nevím co tu vlastně hledají, kromě přírody tu nic moc jiného nebude. Každou chvíli je výhled jiný, mraky kouzlí dech beroucí scenérie. 

S mapami v mobilu je cesta snadná. Držíme se hřebene a vybíráme ty nejmenší stezky. Na silnici TF-12 se napojujeme u restaurace Casa Santiago. K naší velké radosti je otevřeno. Objednáváme si kávu, pomerančový džus a papatas arugadas kanárské brambory vařené ve slupce s pálivou omáčkou. Při placení se trochu handrkujeme s obsluhou, objednaly jsme si malou porci brambor, ale naúčtovali nám velkou. Chtějí po nás o 4 eura navíc, vysvětluji jim, že jsme si objednaly něco jiného, ale nechtějí o tom ani slyšet. Nehádáme se, nechceme si kazit den, je to tím pádem bez spropitného.

Pokračujeme místy po silnici a místy po pěšinách. Procházíme El Bailaderem, je to pěkná díra. Za zmínku stojí jen ubytovna za vesničkou. Vypadá to tu hezky, ale je zavřeno. Silnička se mění na TF-123. Krajina je úchvatná, mlžné lesy, vlhko je cítit všude. Připadáme si jako v pohádce. Přicházíme k parkovišti, ze kterého vede několik turistických stezek. Je zde ale cedule se zákazem vstupu pod pokutou 600 euro. Zákaz je tu proto, aby se příroda uchránila před člověkem, alespoň takto je to tu napsáno. Nicméně místním to nebrání, aby cestu mohutně používali. Oslovuje nás slečna z Madridu, jestli máme mapu, není tu signál, tak je mimo. Nahazujeme naše mapy.cz a slečna si vybírá okruh, který si projde, samozřejmě přes zakázanou cestu. Ptáme se jí na zákaz, ale jen mává rukou, jdeme tedy s ní. 

Nakonec opouštíme silničku a pokračujeme nezpevněnou cestou do sedla Cruz del Draguilo. Pomalu si hledáme místo na nocleh, jsou tu temné lesy, raději směřujeme až do vesničky Chamorga. V mapě zde máme dva zdroje vody, ve skutečnosti není nic. Je tu na nás moc rušno, jdeme tedy dál směrem k moři po žluté značené cestě. Dlouho nemůžeme najít místo pro stan. Daří se nám to až kousek nad mořem u rozcestí, kde se cesta dělí k majáku a k Roque Bermejo. Vybíráme terásku u cesty, snad louka nebo co. Je to trochu hrbolaté a pichlavé, ale je už tma, tak končíme. 

Večeři jíme studenou a zapíjíme vodou. V blízkosti je dům, je tam trochu čoro moro, někdo se tam hlasitě hádá. Raději zalézáme do spacáku. Celou noc kousek od nás nějaké zvíře dělá příšerné zvuky, vždycky nás to vzbudí. Zní to jako osel zkřížený s žábou. Takhle nějak si představuji hejkala. Sotva začneme usínat, vzbudí nás. Noc neklidná.

Den 7 – čtvrtek 18.3. – Roque Bermejo – Taganana – 14 km – 1.270 výškových metrů

Moc jsme se nevyspaly. Hejkal nás strašil celou noc. Naštěstí bylo alespoň teplo, konečně je znát, že jsme v subtropech. Vstáváme hned s prvním světlem, evidentně jsme na soukromém pozemku, chceme co nejdříve zmizet.

Scházíme kolem kostelíčku k moři do malé osady Roque Bernejo. Ještě není ani osm ráno, ale tady už to žije. Rybáři se vrací z moře, místní pánové něco kutí kolem domů. Celkem je tu asi 6 obyvatel. Jednoho usměvavého pána se ptám na vodu, posílá mne za svůj dům. Nacházím krásný vodovodní kohoutek volně přístupný a dokonce z něj teče voda. Toto místo je přesně značené v mapy.cz, tak to je paráda. S Luckou si vaříme snídani, kafe a čaj. Nabíráme vodu do lahví na celý den. Vesnička má své kouzlo, moře je tu divoké a krásné. Došly jsme na konec Anagy a tím pádem také Tenerife. Dnešní odpolední trajekt na El Hiero nestihneme, tak se rozhodujeme, že půjdeme po severní značené cestě kolem moře zpět na západ. 

Vracíme se skoro až k místu, kde jsme spaly a odbočujeme k majáku. Kousek za majákem je rozcestí, rády bychom zvolily severní cestu kolem moře, ale je tu cedulka, že je cesta uzavřena. Chvíli váháme, ale pak jdeme. Do Chamorgy do kopce se nám vracet nechce. Cestička je úzká a místy lehce destruovaná, ale nic hrozného. Sluníčko svítí, je krásný den. Moře je divoké a úchvatné. Pohybujeme se po cestě asi tak 100 až 300 výškových metrů nad mořem. Myslely jsme si, že se krásně projdeme po vrstevnici, ale opak je pravdou, stále lehce stoupáme nebo klesáme. Máme skutečně krásný den. 

Procházíme opuštěnými farmami, dneska už se tu nikomu asi bydlet nechce. Dá se sem dostat pouze pěšky nebo lodí a od moře zase pěšky pěkně do kopce. Potkáváme partu místních turistů, jsou milí, předáváme si info, jak vypadá cesta před námi, hlavně nás zajímají pláže, konečně bychom se chtěly vykoupat v moři. 

Míjíme pár domů El Draguillo a procházíme vesničkou Benijo. Jsme pevně rozhodnuty jít do restaurace až v příští osadě. Jenomže tu neskutečně lákavě voní grilované ryby. Díváme se s Luckou na sebe a je to jasné. Sedáme si ke stolu s výhledem na moře, hned je u nás číšník. Objednáváme si rybu, salát, pomerančový džus a kafe. Všechno v nás zmizne za pár minut. Nejraději bychom si daly šlofíka, ale pláže volají. Moře je tak pro surfisty, plavání pro sebevrahy. Bereme si odhodlaně plavky a vstupujeme do vln. Alespoň se necháme pořádně propláchnout. Místo abychom byly čisté, tak jsme plné písku.

Je čím dál tím větší vedro. Pokračujeme kolem moře po silnici a končíme v městečku Taganana. Chtěly bychom tady někde kolem postavit stan, ale je to samý kopec. Autobus do hlavního města nám odjíždí dnes večer nebo zítra ráno. Trajekt na sousední ostrov jede zítra v 17,30 tak pojedeme až ráno. Nechce se nám jít v Santa Cruz na hotel. V centru Taganany nabíráme vodu z veřejného kohoutku, kousek pod obchodem. 

Prohlížíme mapu a zaujme nás na konci městečka stadion hned vedle hřbitova. Jdeme se tam podívat, hned se nám tu líbí. Sportovní hřiště je otevřené a čisté, sedáme si na lavičku a vaříme večeři. Občas kolem projede auto nebo někdo projde. Po setmění stavíme v rohu hřiště stan. Jsme v podstatě na takovém “sport hotelu”. Noc teplá a klidná. Hory v mlze nad námi.     

Den 8 – pátek 19.3. – Taganana – Santa Cruz – Los Cristianos – Tamaduste – přesun na ostrov El Hiero

Vstáváme s prvním světlem a hned balíme stan. Vaříme si snídani. V 8 hod nám to jede do hlavního města. Platíme autobusovou kartou 0,75 eur za osobu. Alespoň si Anagu ještě trochu prohlédneme z okna autobusu. 

V Santa Cruz vystupujeme a jdeme si prohlédnout město. U moře je malá historická pevnost, pak jdeme do centra ke kostelu Panny Marie, má krásnou bílou věž. Centrum je vylidněné, jednak chybí turisté a taky místní asi nemají náladu na procházky v rouškách. Sedáme si do kavárny a objednáváme druhou snídani. 

Na autobusovém nádraží v centru města zjišťujeme u lodní společnosti Armas, kdy nám jede bus zdarma do přístavu v Los Cristianos. Bohužel jede až v 16 hodin, přesně k našemu trajektu, který odjíždí v 17,30. My ale máme v plánu opalování a koupání v Los Cristianos na pláži. Nedá se nic dělat musíme jet veřejnou dopravou. Autobus číslo 110 jezdí do Los Cristianos každých 30 minut, platíme za osobu 6 euro.  

V Los Cristianos kupujeme v železářství plynovou bombu na další týden. Nakupujeme nějaké jídlo a jdeme na pláž. Konečně se koupeme v moři. Svítí sluníčko, za chvíli jsme připálené. Pár hodin nás to lenošení na pláži baví. Objednáváme na El Hieru na bookingu ubytování na dnešní noc. Připlujeme tam dnes v 8 večer a nechce se nám po tmě hledat místo na stan. Rezervujeme si Apartman Boomerang v Tamaduste za 65 eur. Začíná nám tam náš přechod ostrova GR 131. Bohužel z přístavu do Tamaduste nejede autobus. Z ubytování nám nabízí poslání k trajektu taxi. Bereme. Ještě nám píšou, že číslo našeho apartmánu je 220 a že je otevřeno, máme se ubytovat sami. Platit budeme až druhý den v hotelu Boomerang v hlavním městě Valverde. Naštěstí hotel máme po cestě. Těšíme se na El Hiero, nikdy jsme tam nebyly a už se nemůžeme dočkat. Dáváme si pozdní oběd v jakési podivné restauraci, vypadá to tu hogo fogo, ale žádní jiní hosté tu nejsou. Všechno je přesolené. 

Trajekt je moderní a pohodlný. Jednosměrná jízdenka pro 1 osobu stojí 52 eur. Na ostatní ostrovy jezdí dvě lodní společnosti Fred Olsen a Armas. El Hiero je malý a poměrně daleko. Jezdí sem pouze Armas a to 6 x týdně. Chvíli po vyplutí z Tenerife nás provází delfíni, jsme z toho nadšené. Miluju moře! Je krásný den, svítí slunce a plujeme vstříc dalšímu dobrodružství. Cesta trvá 2,5 hodiny.

Do přístavu na El Hieru vplouváme již po tmě. Špatně se na lodi zorientujeme a vystupujeme společně s majiteli aut, tedy jdeme do podpalubí. Jenomže žádné auto nemáme a nakonec nám nezbývá než projít přes hromadu aut celým spodkem lodi. Opouštíme loď jako poslední, zapatlané od oleje. I kdyby nějaký autobus jel, teď už by byl pryč. Naštěstí náš taxikář na nás čeká. Jedeme těch necelých 10 kilometrů na naše ubytování. Platíme 12,5 eur. Apartman je nádherný, máme balkón hned nad mořem. Vlny nám bouří skoro až do pokoje. Spát jdeme dost pozdě, pereme, vaříme, zašíváme, máme spoustu práce. Noc krásná a klidná.

Den 9 – sobota 20.3. – Tamaduste – Malpaso – 20 km – 1.440 výškových metrů

Nádherné ráno. Stan je skvělej, ale někdy ta postel taky potěší. K snídani vaříme míchaná vajíčka, spousty kávy a čaje. Z balkónu máme výhled na rozbouřené moře, pláže na El Hieru budeme hledat asi jen těžko. Lucka už je dávno nachystaná k odchodu a já jako obvykle nejsem schopná se pobalit. Nakonec přeci jen vycházíme. Tamaduste je malá osada, většina domů vypadá na prázdninové domy, teď je tu pusto. Potkáváme celkem 4 osoby.

Naše cesta GR 131 začíná jak jinak do kopce. Stoupáme pomalu od moře, čím jsme výš, tím máme lepší výhled na zátoku. Musím říci, že se mi Tamaduste líbí. Pokud bych se někdy chtěla na týden ztratit a odpočinout si od civilizace, tak tady klidně. Lucka letí ve předu, já se plantám vzadu. Do hlavního města Valverdere to máme 4 kilometry a 600 výškových metrů. Stoupáme do zeleného údolí, všechno kolem kvete a voní. Jsem překvapená okolními scenériemi, žádný ostrov Kanárského souostroví se El Hieru nepodobá.

Ve městě nejprve platíme nocleh v hotelu Boomerang, pan majitel mluví výborně anglicky, tak toho využíváme a pokládáme mu dotazy na vše co nás zajímá. Taky mu chválíme apartmán a moře. Dostáváme dárkem propisky, je to od něj milé. Děkujeme za všechno a loučíme se. Pár kroků od hotelu je hlavní třída s informacemi. Jdeme se tedy informovat na covid testy. Před odletem domů potřebujeme antigenní test. Ptáme se tedy na testy na Tenerife a milá paní hned začne telefonovat a zjišťovat. Dává nám adresu a telefon testovacího centra v Costa Adeje na Tenerife. Máme si tam v pondělí zavolat a objednat se, paráda děkujeme a loučíme se. Hledáme nějaký supermarket, ale to se tu nevede, jen malé obchůdky. Nakupujeme si jídlo na tři dny a to cereálie k snídani, těstoviny, tuňákově konzervy, sýr, chleba, pomeranče a banány. S Luckou určitě nepřiberu, sní všechno co uvařím a navíc to ještě pochválí. Batohy nám ztěžkly. Původně jsme chtěly hned vyrazit do hor, jenomže se blíží doba obědu a jedna kavárna nás magicky přitahuje. Objednáváme si pečivo s tuňákem a kafíčko. 

Opouštíme hlavní město nezpevněnou širokou cestou. Začíná zde historická poutní cesta Camino de la Virgen, která vede souběžně s naší GR 131 přes celý ostrov. Nejprve procházíme přes kopec La Montaňa 839 m.n.m. a pak osadou Tiňor, je to jen pár domů s pěkným, otevřeným kostelíčkem. Pokračujeme dál přes rozkvetlé louky stále do kopce do městečka San Andrés 1.050 m.n.m. Mezi osadami potkáme jen pár cyklistů. 

V San Andrés je obchod, chceme si dokoupit vodu, ale je zavřeno. Jdeme tedy do baru. Mám v plánu natočit vodu do lahví na toaletách. Objednávám si nejprve kávu a ptám se na vodu. Číšník mi nekompromisně staví pitnou vodu v pet láhvi na pult, jako že voda z kohoutku k pití určitě není. Ptám se, jestli po převaření je voda k pití, ale kouká na mne jako na zjevení. No nic, vodu kupuji, na toaletu raději ani nejdu. Příště se ptát nebudu a vodu si rovnou natočím sama. Je to divné město nebo spíš místo. Odcházíme jak nejrychleji je to možné.

Procházíme loukami plnými květin, převažuje fialová. Nádhera. Většinou jsou kolem nás ohrazené pastviny, ale zvířata nikde. Je to záhada. Čím jsme výše, tím více fouká. Svítí slunce a je teplo, za chvíli přijde mrak a mlha, pak zase slunce, pak mlha a zima. Pořád dokola. Déšť visí ve vzduchu. Ve výšce 1.200 m.n.m. se naše cesta přiblíží k silnici a dále vede více méně kolem ní. Moc aut tu naštěstí nejezdí. Procházíme kolem sopky Hoya de Fireba ve výšce 1.300 m.n.m. Je tu hezká vyhlídka. Zkoumáme pramen vody zaznačený kousek od cesty v mapy.cz, ale je vyschlý. Naštěstí je voda na parkovišti Fuente de la Llania 1.340 m.n.m. Plníme vodou všechny naše láhve.  Konečně si můžeme najít místo na noc.

Na hřebeni hodně fouká. Za Dos Hermanas asi 3,6 kilometrů před vrcholem Malpaso, odbočujeme do leva a sestupujeme z hřebene po nezpevněné široké cestě na východ. Hledáme místo na stan chráněné od větru. Sestupujeme asi 70 výškových metrů. Po levé straně je borovicový les. Je tu louka a pěkná rovina. K večeři vaříme těstoviny s tuňákem. Je chladno. Pro jistotu vaříme také horkou vodu do láhve do spacáku. Na dobrou noc si pouštíme Přemyslovskou epopej. Byl to nádherný den na úchvatném konci světa ostrově El Hiero. Noc klidná. 

Den 10 – neděle 21.3. – Malpaso – Punta Orchilla – 23 km – 400 výškových metrů

V noci přestalo foukat a bylo docela teplo. K ránu prší. Nemáme chuť balit v dešti, tak vstáváme až v 9. Ze stromů na nás kape voda, na louce je mokro a mlha. Vaříme rychlou snídani a balíme. V 10 jsme již na cestě. Nejprve se musíme vrátit zpět na hřeben na naši GR 131. Na hřebeni fouká a je pěkná zima a mlha. Vcházíme do mraků, prší. Nechce se nám hledat pláštěna, tak jdeme jen v bundě. Za chvíli jsme durch.

Na hlavní vrchol El Heira Malpaso 1.501 m.n.m. vystupujeme v poledne. Mlha a déšť, moc toho není vidět. Scházíme na jiho západní stranu ostrova. Stále prší a je zima. Daří se nám s Luckou ztratit. Trochu jsme se zamotaly a teď nevím, jestli je Luca za mnou nebo přede mnou. Signál tu není. Míjím vrchol Tajusara 1.275 m.n.m., hned pod ním u Cruz de los Humilladeros 1.200 m.n.m. je vodovodní kohoutek, nabírám vodu. Konečně mám signál. Volám Lucii jenže je nedostupná. Pokračuji dál, stejně musím jít rychle, jinak mi bude zima. Za hodinku mi zvoní mobil volá mi Lucka, vypadá to že jsem před ní. Je to dost divné, protože chodím pomaleji. V každém případě si dáváme sraz u kláštera Ermita de Nuestra seňora de los Reyes, máme to po cestě a je to jen 6 km od konce našeho přechodu. 

Procházím krásnou krajinou. Výhledy jsou nádherné, sopky a moře. Čím níže jsem, tím méně je mlhy a otepluje se. V dálce za mnou se blíží Lucka, skutečně ráda ji vidím. Celý den jsme nikoho nepotkaly, pustá příroda. Ve výšce 900 m.n.m. přestává pršet. Scházíme ke klášteru Ermita de Nuestra seňora de los Reyes ve výšce 700 metrů. Klášter je maličký, krásný a otevřený. Otvírací doda je, ale omezená. Může se stát, že bude zavřeno, pak by asi bylo lepší si donést vodu z hor. Kousek za klášterem vaříme oběd a sušíme stan. Na toaletách nabíráme vodu na noc do všech nádob a scházíme posledních 6 kilometrů GR 131 k moři.

V 6 večer jsme u moře na konci cesty. Máme radost, na oslavu jíme poslední pomeranč. Je tu parkoviště, přístřešky a grily. Několik obytných aut a plno místních na výletě. Nejspíš tu bude spát více lidí, je tu příliš rušno, to není nic pro nás. Vracíme se po silnici zpět do kopce kousek pod maják. Viděly jsme pod cestou pěkný plácek v kamenné ohradě. Těsně před setměním stavíme stan. Už za tmy nalétává na náš stan pták a kráká jako náš hejkal. Tak teď už je jisté, že podivné zvíře z Tenerife byl pták. Je pěkně naštvaný, pořád se vrací, nějak mu tu vadíme. Chvíli přemýšlíme, že vylezeme ze stanu, ale zase takové hrdinky nejsme. V noci tahám klíště. 

Den 11 – pondělí 22.3. – Punta Orchilla – Los Llanilos – 20 km – 540 výškových metrů

V noci nás opakovaně atakoval hejkal, nejspíš to bude nějaký racek nebo bouřňák. Balíme brzy, je na nás vidět ze silnice. Musíme se vrátit 6 kilometrů ke klášteru většinou po silnici a do kopce. Chtělo by to něco stopnout, ale žádné auto jsme od rána neviděly.

Loudáme se po silnici, za 10 minut jede naším směrem první auto. Zvedáme palec a máme štěstí. Zastavuje nám kluk z Belgie, spal na parkovišti u moře. Žije tu v půjčeném autě už od prosince, uvízl na Kanárech kvůli Covidu. Tvrdí, že se nemůže vrátit domů, nechápu úplně proč, ale důvod mít nejspíš bude. Vysazuje nás u kláštera, ušetřil nám nezáživné kilometry po silnici, přejeme mu hodně štěstí s návratem domů. Klášter je zavřený, pondělí ráno, tak možná to je ten důvod. Včera bylo otevřeno a docela tu tu žilo, holt neděle. 

Pokračujeme po žluté značené cestě okruhem k Sabinaru, roste zde starý jalovec, je to památný strom, říká Lucka. Vypadá fakt dost staře. Na vyhlídku Bascos jsme nevylezly, protože je celá rozpadlá. Vypadá to, že se blíží déšť, po obloze se honí mraky, naštěstí zatím neprší. Trochu jsme se zakecaly a zapomněly odbočit, vracíme se. K svačině si vaříme kávu, čaj a dojídáme zbytky jídla. Hodil by se nějaký bar nebo obchod.

Přecházíme hřeben a scházíme na sever ostrova do vesničky Sabinosa. Zdechl tady pes. Obchod, restaurace i bar jsou zavřené. Sedáme na lavičku u autobusové zastávky a přemýšlíme co dál. Jsme pár kilometrů nad mořem, kde jsou postavené bazény, tak by byla škoda se tam nepodívat. Lucka jde hledat vodu, já telefonuji do testovacích center. Blíží se doba odletu, musíme začít řešit antigenní test na Covid, který musíme mít nejdříve 24 hod před odletem domů. Volám na několik míst, které máme vytištěné z internetu, ale nikde mi to nezvednou. To samé platí i o čísle z informací ve Valverdere. Vzpomínám si, že jsem četla na webu Canaria travelu možnosti testování, na jejich stránkách je telefon na testovací místo v Costa Adeje +34 609 854 427. Konečně se dovolám, Canaria Travel má dobré informace. Domlouváme se na odběry v pátek dopoledne v 10,30. To je tak akorát, letadlo nám letí v 5 odpoledne. Chtějí nafotit naše ID a poslat. OK posíláme. Jsem ráda, že máme testy rezervované. Lúca donesla vodu z nějakého kohoutku na konci vesnice. Máme vše co potřebujeme.

Scházíme k moři do Pozo de la Salud, konečně otevřená kavárna. Objednáváme si kávu a colu. Svítí sluníčko, pofukuje, je krásný den. Koupeme se v mořském bazéně, nic nám nechybí.

Stan stavíme kousek nad silnicí před obcí Los Llanilos. Pěkné, klidné místo. K večeři vaříme těstoviny s tuňákem. Byl to takový odpočinkový den. Nikam už nespěcháme. GR 131 máme dokončenou. Trajekt na Tenerife nám jede ve čtvrtek, trochu se tedy ještě po El Hiero projdeme. Noc klidná.  

Den 12 – úterý 23.3. – Los Llanilos – San Adrés – 23 km – 1.500 výškových metrů

Krásně jsme se vyspaly. Nespěcháme, vaříme poslední müsli a kávu. Procházíme osadou Los Llanilos, bohužel tu není nic otevřené. Pokračujeme tedy do městečka Frontera. Nutně musíme doplnit zásoby jídla.

Ve Fronteře zastavujeme v první kavárně a dáváme si zde druhou snídani. Tortila, káva, džus. Nabíjíme si mobily a tak trochu se myjeme a pereme na záchodech. Je tu hrozně milý personál. Naproti v obchodě nakupujeme jídlo na poslední dva dny a hlavně místní banány a pomeranče. Procházíme Fronterou a musíme konstatovat, že je to nejhezčí město na El Hieru. Scházíme postupně 5 kilometrů k moři, kde by měly být bazénky ke koupání. Pobřeží je na tomto ostrově bouřlivé, pláže tu prostě nejsou. Díky tomu tu nejspíš není příliš rozvinutý turistický ruch. Už se těšíme, jak se budeme u moře opalovat a koupat. 

La Maceta je nádherné místo u moře, kde je několik mořských bazénků, prostory na slunění, toalety, kavárny. Přesně tohle jsme dnes potřebovaly. Jde se do plavek, máme dovolenou. Moře je nádherně čisté, neustále dochází v bazénech k výměně vody, teplota tak 20 stupňů. Svítí sluníčko. Plaveme, sluníme se a zase plaveme, opět jsme se nenamazaly, tak jsme brzy spálené. Nepoučitelné. Na veřejných toaletách si umývám šamponem vlasy, budu jako ze škatulky.

Je odpoledne a zvažujeme co dál. Pokud chceme dojít do přístavu pěšky, tak nám nezbyde nic jiného než zase vylézt na hory. Jenomže to znamená 1.400 výškových metrů do kopce a 9 kilometrů. Zkoumáme mapu, jestli by se nedalo někde v tom stoupání postavit stan, popravdě dneska se nám už nikam moc nechce. Jenomže vrstevnice na mapě jasně ukazují, že rovina po cestě nebude, samé serpentiny. Tady u moře se nám spát nechce, spíš to ani nejde, je tu moc rušno. Chtě nechtě vycházíme směr hory s nadějí, že něco stopneme a 5 kilometrů po sinici do kopce k začátku naší stezky se svezeme. Jenomže nám nic nestaví. Zkoušíme všechny možné triky, ale před městem se fakt dost blbě stopuje. Nadáváme jako špačci. Šlapeme v příšerném vedru po silnici ke kostelu Candelaria nad Fronterou. Mám pocit, že vypustím duši a to nejhorší nás teprve čeká.

U Ermita de la Candelaria je naštěstí kavárna. Dáváme si kávu, džus a zmrzlinu, kupujeme vodu. Trochu nám z toho slunka asi hrabe, všechno nám přijde strašně směšné, cloumají námi záchvaty smíchu, holt vedro. Mapy.cz nám to na Mirador de Jinama naměřily na 3,5 hodiny chůze, jsou to 4 km a 1.050 metrů převýšení. V 5 odpoledne opouštíme bar a stoupáme krásnou pěšinou ve stínu stromů, za 2 hodiny jsme na miradoru. Lucka valí daleko přede mnou, než stihnu dojít já, tak už je kompletně poumývaná z vodovodního kohoutku. Paráda voda tu teče. Bohužel to nikdy nevíme jistě, tak každá táhneme 1,5 litru vody. Nabíráme všechny naše prázdné láhve. Na večeři a snídani potřebujeme ideálně 5 litrů vody.

Jsme na hřebeni ve výšce 1.200 metrů a opět je chladno a mlha. Začínáme hledat místo na stan, ale hodně tu fouká. Kolem nás jsou pastviny obehnané kamennými ploty. Pokračujeme směrem na San Andrés a asi po půl hodině odbočujeme vlevo na pastvinu. Stan stavíme u kamenné zídky, alespoň trochu chráněny od větru. 

K večeři vaříme těstoviny s tuňákem. Máme nádherné výhledy na zapadající slunce. Těšíme se do spacáků, je tu dost chladno i v péřových bundách. Zase jsme měly krásný den. Noc klidná. 

Den 13 – středa 24.3. – San Andrés – Puerto de la Estaca – 24 km – 370 výškových metrů

Ráno je vše vlhké. Mlha kam se podíváš. Sluníčko se dere jenom pozvolna. Stan balíme mokrý. 

V poledne jsme v El Pilaru. V mapě máme několik barů a restaurací. Jsou to všechno hrozné pajzly. Procházíme celé městečko, abychom zjistily, že tu žádný lepší podnik otevřený není. Usedáme tedy do baru na náměstí mezi místní chlapce. Objednáváme si druhou snídani a dobíjíme mobil. Celkem jsem byla na El Pilar zvědavá, ani nevím proč. Měla jsem touhu se sem podívat, protože to bylo poslední městečko, které jsme na tomto ostrově nenavštívily a já měla pocit, že by nám mohlo něco zvláštního uniknout. Teď už ten pocit nemám, zacházka kterou jsme si sem udělaly byla zbytečná. No alespoň máme jasno.

Nad El Pilarem je borovicový les, chytá nás tu taková únava, že se rozhodujeme na chvíli zalehnout do trávy. Máme siestu. Lúca se opaluje nahoře bez. Občas kolem nás projede traktor nebo auto, řidičům vypadávají oči z důlků, doufám že některý neskončí v naší příkopě. Sušíme stan a vaříme čaj.

Odpoledne procházíme osadou La Torre. Obchod zavřený. Bar otevřený, ale je celkem plno, místní chlapci na nás mávají a ukazují nám volný stůl v rohu hospody. Paráda. Jídlo tu nevedou. Tak teda kafe a tohle na Španělsku miluji, i v tom nejzapadlejším baru dělají skvělou kávu. Na toaletách nabíráme vodu na vaření, na pití kupujeme. 1,5 litr vody stojí v obchodě 0,5 euro a v hospodě 1 euro. Pijeme pouze kupovanou vodu nebo přefiltrovanou z kohoutku.

Scházíme prudce z kopce k moři po žluté turistické značce k pláži Bahía de Timijiraque. Doufaly jsme, že by se tu dalo přespat, ale nezdá se nám to tu vhodné. Na pláži jsou super dřevěná prkna, krásně by se na nich spalo, jenomže je sem vidět z okolních domků. Raději jdeme dál kolem moře směr přístav. 

Obcházíme tunel a hned za tunelem nás upoutá svah nad silnicí, je vidět, že je tam nějaká trafostanice a rovinka. Přecházíme silnici a škrábeme se pár minut do svahu. Hned za malou trafostanicí nebo co to je vidíme plošinku. Musíme místo ještě trochu srovnat a vybrat ostré kamení, ale po chvíli čištění stavíme stan. Máme hezký výhled na moře. 

Noc neklidná. V noci na stan nalétává náš známý hejkal a vydává příšerné skřeky. Ať už je ten pták cokoliv, evidentně mu tu vadíme a nebojí se nám to dát jasně najevo. Chvíli máme chuť vylézt ze stanu a mrsknout po něm šutry, ale pak zvítězí pud sebezáchovy. Stan do rána neopustíme.

Den 14 – čtvrtek 25.3. – Puerto de la Estaca – Costa Adeje – přesun lodí na Tenerife – 10 km

Spaly jsme jeden kilometr od přístavu. Scházíme k moři na pláž. Jsou zde betonová lehátka, vstup do moře, dřevěná mola a rošty. Nádhera. Po ránu jsme tu sami, převlékáme se do plavek a koupeme se v průzračném moři. Odpočíváme a čekáme na trajekt. Řekla bych jedno z nejlepších míst na plavání na Kanárských ostrovech. V noci Lucka nahrála krákání našeho hejkala. Žádáme na dálku o radu odborníka a sami hledáme co by to mohlo být. Nejblíže to vypadá na racka žlutonohého nebo buřňáka šedého, který má rozpětí křídel 125 centimetrů. Ty rozměry by vysvětlovaly jeho drzost.

Obědváme v baru na terminálu. Kupujeme u Armasu lístky na trajekt na Tenerife do Los Cristianos. Cena pro 1 osobu 52 euro. Vůbec to není levné. Tedy místní platí pár euro, pouze turisté platí nekřesťanskou cenu. Na bookingu si rezervujeme ubytování na dnešní noc v Costa Adeje, poblíž kliniky, kde máme na zítra objednaný test na Covid. Vlastně si zamlouváme úplně nejlevnější ubytování, které jsme našly – Apartamentos Tinerfe Garden za 32 eur pro dvě osoby. Má to dobré hodnocení, tak neváháme.

Vyplouváme ve 2 odpoledne, za 2,5 hodiny jsme v Los Cristianos. Do našeho ubytování jdeme z přístavu pěšky, mapy.cz to hodnotí na 1,5 hodin chůze. Je pekelné vedro, asi v polovině cesty toho máme plné zuby. Sedáme si do restaurace a objednáváme steaky. Hned je nám lépe na světě.

Do našeho ubytování přicházíme večer, naštěstí stíháme otevřený bazén. Máme pěkný, jednoduchý pokoj s koupelnou. Lednička a varná konvice. Za ty peníze luxus.

Večer jdeme do ulic, smutný pohled na prázdné restaurace, chybí tu hosté. Jídelní lístky převážně v ruštině. Kupujeme si v obchodě na zítřek ovoce a pití. Noc klidná.

Den 15 – pátek 26.3. – Costa Adeje – odlet – 5 km

Ráno vyplňujeme na mobilu příjezdový formulář do ČR. Na recepci nám paní formulář tiskne na papír. Zjišťujeme kolik ještě potřebujeme peněz na autobus a dobíjíme na naší recepci kartu. Snídáme v cukrárně kousek od hotelu. 

Vyrážíme pěšky na kliniku Medical el Dugue Costa Adeje. Cesta nám zabere půl hodinky, přicházíme po desáté, objednané jsme na půl jedenáctou. Je tu ale pěkná fronta, asi tak 25 lidí čeká na doktorku, která se zdržela někde u pacienta. Většina lidí jsou klienti Canaria travel a tedy Češi. Někteří tu čekají již od devíti a jsou už pěkně naštvaní. Nejvíc nadávají německy hovořící důchodci. Vzduchem lítají samé německé nadávky, jeden děda chytá pěkný psotníček. No možná mu za chvíli letí letadlo, kdo ví. Nám to letí až v 17 hod, tak jsme v klidu. Dáváme se s Čechy do řeči. Zjišťujeme, že mají domluvenou cenu za testy přes cestovku 20 eur, ale mi ostatní budeme platit 35 eur. Co se dá dělat. Po hodině čekání přichází paní doktorka, všem se omlouvá a začínají testovat. Je to rychlovka, v tom zmatku nám na recepci za testy naúčtují 20 eur, zamíchaly jsme se asi mezi klienty CK, neprotestujeme. O půl dvanácté máme negativní testy a můžeme domů.

Lucinka mne pozvala na oběd. Jdeme k moři podél pláže a vybíráme nějakou pěknou restauraci s výhledem na oceán. Jsme jediní hosté, asi je ještě brzy. Dáváme si, jak jinak rybu. 

Autobusem jedeme do Los Cristianos, kde musíme přesednout na bus číslo 111 na letiště, který jezdí každých 30 minut. Máme docela dost času, tak jdeme ještě na kávičku. Pak už jen přesun na letiště a odlet domů. Bude se mi po Kanárech stýskat.  

Statistika:

• 15 dní
• 250 kilometrů
• útrata na osobu 400 eur + letenka 9.300,- Kč