6.5. – 23.5.2021
Název Sulayr pochází z arabštiny a znamená Slunečné hory. Jedná se o okruh kolem Sierry Nevady, nejvyššího pohoří kontinentálního Španělska. Délka trasy je něco málo přes 300 kilometrů a převýšení přibližně 13 km. Cesta vede v rozmezí mezi 1.500 až 2.500 metrů nad mořem. Trek je rozdělen na 19. etap, některé etapy jsou velmi krátké, proto není problém ujít v pohodě cestu rychleji. Začít se dá kdekoliv a je možné jít oběma směry. My začínáme na startu od 1. etapy u info centra El Dornajo, protože je to nejblíž z Granady. Jdeme na jih, tak jak pokračují etapy a to z jediného důvodu, na severu by mohl být ještě sníh. Sezóna pro trek je jaro a podzim.
Den 1 – čtvrtek 6.5. – přesun do Andalusie
Do Španělska jedeme tak trochu neplánovaně. Původně jsme chtěli jet na trek do Chorvatska do pohoří Velebity, jenomže se na poslední chvíli Chorvatsko zhoršilo s Covidem a museli bychom po návratu do pěti denní karantény. Vybrali jsme raději Sierru Nevadu v Andalusii, nejvyšší pohoří kontinentálního Španělska. Nemáme téměř žádné informace a nejsme si jisti, jestli v horách nebude sníh. Psala jsem pár dní před odjezdem dotaz do informačního centra v El Dornajo cveldornajo@reservatuvisita.es, které sídlí na začátku treku, jak je to na trase se sněhem. Dostala jsem krátkou odpověď psanou pomocí překladače, že sníh už na Sulayr trailu není, tak jsme si koupili letenky a začali se těšit.
Do Prahy na letiště jedeme vlakem z Olomouce s Hankou a Martinem. Letíme v 6 večer se Smartwings do Malagy. Za jednu zpáteční letenku jsme zaplatili 5.800,- Kč. Odbavené zavazadlo 23 kg jsme si koupili pro 4 osoby pouze jedno, cena za obě cesty 1.300,- Kč. Dáme tam stany, vaření, hůlky. Přebalovat se budeme až na letišti, kde se potkáme s Luckou. Po cestě ve vlaku ještě řešíme pojištění, které zahrnuje Covid. Snad jsme správně vybrali cestovní pojistku u Axy, nabízeli ji s 55% slevou, ale i tak stojí 900,- Kč.
Na letišti se potkáváme s Luckou ze Šumavy. Neviděly jsme se od března, kdy jsme spolu přecházely dva kanárské ostrovy. Ráda ji vidím, je to skvělá parťačka. Balíme Marťovo velké zavazadlo k odbavení. Ostatní naše batohy mají rozměry a váhu příručního zavazadla, bereme je tedy do letadla. Odbavujeme se, musíme ukázat PCR testy a dostáváme palubenky. Ptají se nás, jestli máme vyplněný španělský zdravotní dotazník, všichni přikyvujeme, že samozřejmě. Letadlo je do posledního místa plné. Let trvá 3,5 hodiny.
V Malaze máme v plánu co nejdříve opustit letiště a dojet do centra města na hotel. Od 11 hodiny večerní do 6 hodiny ranní je ve Španělsku zákaz vycházení, určitě to hravě stihneme. Začíná to dobře. Lucku si odstavují, zatrhla omylem ANO ve zdravotním dotazníku, nějakou informaci o Covidu místo NE. Lúca jde tedy na zdravotní prohlídku. Hanka je překvapená, jaký že zdravotní dotazník, musí ho tedy vyplnit zde. Martin ztratil PCR test a hledá ho za pomoci policistů po celém letišti. Zhrnuto, letiště už dávno opustili všichni cestující, jen my se tady pořád plantáme. Nakonec se všechno vyřeší a můžeme, jako úplně poslední opustit terminál. Hned před letištěm je stanice vlaku, který jede do centra Malagy. Kupujeme si v automatu jízdenky za 2,30 eur na osobu, platíme kreditkou. Vlak by měl jezdit každých 20 minut, což je snad i pravda, čekáme jenom chvilku. Vystupujeme po 15 minutách jízdy na předposlední zastávce Malaga Maria Zambrano.
Náš hotel Las Americas je 100 metrů od vlakové zastávky. Už je po jedenácté, hotel má 24 hodin otevřenou recepci, to je taky důvod, proč jsme si ho vybrali. Člověk nikdy neví, kde se zdrží, v našem případě dvojnásob. Dvoulůžkový pokoj stojí 45 eur, hotel má skvělou polohu, protože je tu také blízko autobusové nádraží. Zítra se potřebujeme přesunout do Granady. Bohužel poslední přímý autobus letiště Malaga – Granada odjíždí ve 21,30 hod a to zrovna přistávalo naše letadlo. Nezbývá nám nic jiného, než zde přenocovat a do Granady pokračovat zítra. Snažíme se ještě v mobilu koupit na zítřek lístky na autobus u společnosti Alsa, jenomže on line to nejde. Radíme se s recepčním, ten to zkouší z hotelového počítače, ale taky mu to nefunguje. Straší nás, že možná autobusy ani nejezdí, že tu mají zákaz přesunu mezi okresy. Moc nás nepotěšil. Už si představujeme, jak do Sierry šlapeme z Malagy pěšky. Před spaním se domlouváme, že vstaneme brzy a půjdeme na první ranní autobus v 8 hodin. Jestli pojede, to se dozvíme ráno. Je po půlnoci a unavení padáme do postelí. Noc neklidná.
Den 2 – pátek 7.5. – Malaga – Granada – El Dornajo – La Cortijuela – 1. etapa – 16 km
Vstáváme před sedmou, rychlá sprcha a letíme na autobusové nádraží. Zatím žádná snídaně. Na nádraží jsou všechna okýnka autobusových společností z důvodu Covidu zavřená. Fungují tu pouze automaty. OK jdeme si tedy koupit jízdenky do Granady. Moc se nám to nedaří, je to psané částečně v angličtině, ale stále se nám nevede lístky koupit. Je nás tu vice takových nešťastníků. Nakonec nám pomáhá jeden pán, lidé jsou tu moc milí. Platíme kartou za jeden lístek 13 eur, cesta má trvat 2 hodiny. Paráda. V 8 hodin odjíždíme dálkovým busem směr Barcelona a nemůžeme se dočkat až budeme v horách. Na náš vkus je tu moc rušno.
Autobusové nádraží v Granadě je za městem. Jdeme se poptat na informace, jestli nám náhodou nejede autobus k našemu treku, tedy směr Pradollano. Dostáváme odpověď, že jediný bus tam jezdí v 9 hod ráno. Nevadí, pojedeme taxikem. Máme už docela hlad a tak si sedáme do první kavárny před autobusovým nádražím, což je chyba. Objednáváme si anglickou snídani vajíčka, slaninu, spoustu jídla. Jenomže tu asi neumí vařit nebo co, protože se to skoro nedá jíst. Vše je strašně mastné. Sníme co nejvíce, je fakt, že hlad nás přešel, ale vzpomínka na tuto mizernou snídani nás bude provázet celý den. Dojíst se to nedá.
Pěšky se přesunujeme asi 2 kilometry do Decathlonu. Je květen, ale už příšerné vedro. Potřebujeme si koupit plynové bomby na vařič. Kupujeme každý jednu velkou bombu. Po cestě nejspíš plyn nebude možné dokoupit, musíme se s tím tedy vláčet celý trek. Nakupujeme ještě nějaké čerstvé potraviny, dáváme si kávu a necháme si zavolat taxi. Máme info z internetu, že by taxi mělo stát 40 eur, ale nevíme, jestli je ta cena aktuální. Ovšem taxikář požaduje 70 eur. Dohadujeme se s ním, smlouváme aspoň na 60, ale on že je nás moc a kdesi cosi. Rozhodujeme se, že se pěšky vrátíme k nádraží a taxi si vezmeme tam a najednou těch 60 eur stačí. Podle mapy je cesta dlouhá na začátek treku něco přes 30 kilometrů, beztak nás stejně řidič bere na hůl, ale jsme čtyři, tak se podělíme a hlavně už chceme vypadnout do hor.
Vystupujeme u informačního centra El Dornajo na začátku treku u Pista San Jeronimo, jsme nadšení, centrum je otevřené. V infu pracuje mladý sympatický kluk, neumí ani slovo anglicky, to nechápu. Vybíráme mapu, mají ale jen západní část Sierry, tak nakonec kupujeme průvodce našeho treku v angličtině s mapkami a nákresy jednotlivých etap. Cena 25 eur, váha 0,5 kg. Marťa se nabízí skoro dobrovolně, že knížku ponese. Ptáme se na cenu taxíku do Granady, kluk neví, ale volá na taxislužbu a sděluje nám, že cena je 40 eur. Fajn, přesně jsme věděli, že nás taxikář okrádá, nezapnul ani taxametr. Taxikáři jsou lupeni na celém světě. Prohlížíme si ještě malé muzeum a vyhlížíme si trika, která si na závěr treku koupíme. Náš trek je totiž okruh kolem Sierry a tak doufáme, že sem za 2 týdny dojdeme.
Ve 2 hodiny odpoledne vyrážíme na první etapu. Celkem jsme nepřipraveni na to co můžeme očekávat, ale strašně se těšíme na příští dny. Na začátku první etapy je informační tabule s nákresem celé etapy, hlavně jsou tu zakreslené řeky, které potřebujeme k doplnění pitné vody, počet kilometrů, převýšení a celkově se zdá, že by nám toto info možná i stačilo. Máme ale koupený průvodce, hlavně teda že ho Marťan nese, jinak nevím, nevím. Batohy jsou super těžké, přitom jsme se domlouvali, že vezmeme jídlo pouze na 3 dny. První městečko na trailu je totiž hned po 70 kilometrech. Přemýšlím co zase vleču. Oblečení skoro žádné, 3-sezonní kilový spacák, stan pro dva Big Agnes váží taky kilo, tak fakt nevím.
Cesta je široká, prašná a vhodná pro auta, naštěstí tu nic nejezdí. Jdeme vesměs borovicovým lesem. Přibližně v půlce první etapy přicházíme k řece Monachil, dál stoupáme pěšinami pod horu Cerro del Mirador 2.068 m. Prodíráme se křovinami, nohy máme rozškrábané od křoví, moc to tu prošlapané není. Je dost vedro, krátké kalhoty jsou nutností. Jsme, ale konečně v přírodě a patřičně si to užíváme. Přecházíme sedlo, výhledy na okolní krajinu jsou nádherné. Kocháme se.
Večer docházíme první etapu k chatě La Cortijuela. Chata je zavřená, ale jsou zde dřevěné stoly a lavice. Stany stavíme na trávníku hned vedle. Teče tu i pitná voda, nic nám nechybí. Vaříme večeři, hezky se nám sedí u stolů, jestli to takto bude pokračovat dál, bude se nám tu líbit. Užíváme si nádherný západ slunce. Obchází nás několik Iberských kozorožců, mají kratší rohy než kozorožci, které známe z Italských Alp. Konečně jsme za sebou nechali stresy civilizace. Světlo je až do deseti. Noc je teplá, spíme ve výšce 1.700 metrů.
Den 3 – sobota 8.5. – La Cortijuela – Rinconada de Nigüelas – 2. a 3. etapa – 26 km
Rozednívá se až před sedmou hodinou. V podstatě s prvním světlem vstáváme a balíme stany. Stanování je na Sieře naštěstí povoleno, ale má to svá pravidla. Stan lze postavit nad hranicí 1.600 metrů, hodinu před západem slunce a hodinu po východu slunce je nutno stan zabalit. Od 1.6. navíc kvůli požárům je možné stan postavit až nad hranicí lesa, to se nás naštěstí netýká. Je fajn, že je to vůbec dovolené.
Vaříme si k snídani vločky a kávičku. Svítí sluníčko a začíná být teplo. Nejprve nás čeká stoupání do sedla Collado Martin ve výšce 1.900 metrů. Ze sedla jsou krásné výhledy. Holky vidí přeběhnout lišku, já jako naschvál trčím vzadu a nevidím nic. Scházíme do údolí k řece Rio Dilar, Hanka je okamžitě ve vodě a čachtá se. Pokračujeme do kopce na hřeben a zase kus dolů k další řece.
U řeky Rio Dúrcal děláme přestávku na oběd. Není tu moc stínu, tak si roztahujeme karimatky přímo na cestě a na slunci. Dost hloupý nápad. Řeka je tu dravá a vytváří tůňky, ve kterých se koupeme. Je skutečně velké vedro. Podle předpovědi počasí, bude takto nejméně týden. Máme se na co těšit. Naštěstí je tu řek a potoků spoustu. Vůbec se nám nechce dál neboť nás čeká opět výstup do kopce až do výšky 2.150 metrů k místu Rinconada de Nigüelas, kde končí 2. etapa. Očekáváme, že konec etapy bude u nějakého významného místa, to se ale pleteme. Etapa končí na široké prašné cestě u řeky Torrente, stan by se tu snad i vedle cesty vešel, ale řeka je dost hlučná a navíc je brzy, pokračujeme tedy po silnici dál. Projíždí kolem nás auto, hmm v průvodci píšou, že se sem autem nesmí.
Jdeme ještě asi 6 kilometrů. Skoro celá 3. etapa vede po prašné silnici, nic moc záživného, alespoň že ty výhledy jsou super. Hledáme místo na stany a nějakou vodu na vaření. V pravo pod silnicí vidíme opuštěný domek, má kolem krásnou rovinu a lavičku. Zdálky nás láká venkovní sprcha. Navrhuji, že by se tam mohl jít někdo podívat a významně mrkám na Martina. Marťovi je to šumák, tak jdu na průzkum já. Sprcha sice neteče, ale je tu malinkatý potůček a hlavně rovný trávník, žádný plot tu není, tak je to naše.
U večeře nám Lucka čte předpověď počasí, v noci má hodně pršet a foukat. Jo jasně vypneme si s Hankou stan, většinou ho stavíme jen tak halabala. Marťa moc spokojený s naší prací není, kroutí hlavou a celý stan nám přestavuje, vypíná ho, jako by mělo přijít tornádo. Určitě zbytečně, spadne pár kapek a bude po dešti. Modré nebe, kdo by se bál. Hanka nahlas předčítá průvodce, čte nám o okolních vesnicích a spoustu informací, jsme nadšení alespoň víme jakou krajinou jdeme.
Po desáté začíná poprchávat, lezeme do stanů. Za chvíli je hotové peklo. Leje a fouká. Stan se prohýbá a leží na nás připlesknutý, poryvy větru se stanem škubají a lomcují. Máme kilový UL stan Big Agnes Fly Creek 2, jinak řečeno Malá Ágnes a nemyslím si, že je stavěný na takovéto počasí. Vichřice trvá celou noc, déšť neustává. Čekáme, že se nám stan každou chvíli rozškube, tohle nemůže vydržet. Nebýt Marťana, tak je dávno zbořený. Nikde kolem nás není žádný přístřešek, kde by se dalo schovat, jsme ve výšce přes 2.000 metrů. Pokud se nám stan roztrhá, tak musíme rychle vše sbalit a pokračovat 8 kilometrů do chaty Tello. U sousedů je rušno, spadl jim stan na hlavu. Musí vylézt ven a znovu ho vypnout. Doufám, že se jim to povede, k nám se totiž nevejdou. Rozměry našeho stanu jsou 210 x 120 cm, sotva se sem s věcmi vlezeme sami. Nespí nikdo.
Den 4 – neděle 9.5. – Rinconada de Nigüelas – Capileira – 3. – 5. etapa – 28 km
Nikdy bych tomu nevěřila, ale Malá Ágnes vydržela. Ráno pořád ještě fouká, ale už to není taková hrůza, jako v noci. Venku je dokonce sucho, veškerou vlhkost vysušil vítr. Ešus co zůstal venku je plný vody, napršelo nejméně 100 mm. Kontrolujeme stan a vypadá, že je téměř v pořádku. Pouze se začala odlepovat výztuha na boční šňůře, jak s ní vítr lomcoval. To hravě spraví sekundové lepidlo. Všechno balíme a hledáme závětří, chtěli bychom posnídat. U potůčku v malé zatáčce vůbec nefouká, škoda že jsme si nepostavili stany tady. Příště až bude Lucka mluvit o větru v noci, budeme si místo na noc hledat pečlivěji.
Do městečka Capileira to máme necelých 30 kilometrů. Dívám se na booking a nelze odolat. Objednávám na dnešní noc celý byt se dvěmi ložnicemi a kuchyní pro 4 osoby, celkem za 1.200,- Kč. Potřebujeme si dokoupit jídlo a to bude možné až zítra ráno. Nocleh ve městečku a v peřinách za pár korun se hodí. Hned máme lepší náladu, balíme a vyrážíme směr chata Tello. Cesta vede pěšinkami a je skoro celých 8 kilometrů z kopce. Přes cestu nám přeběhne stádo divočáků, jsou menší než naše divoká prasata. Jdeme krásnou přírodou, všechno kolem kvete. Nad hlavou nám lítají orli.
Před chatou Tello nás míjí bezdomovec se dvěma uštěkanými psy, vypadá že v chatě spali. Nakukujeme dovnitř a teda musím říci, že to není nic moc, evidentně se o to nikdo nestará, špína, smrad a nepořádek. Na noc bych chatu použila je v nejnutnějším případě. Navíc ten bezdomovec smrděl na sto honů. U chaty je pramenitá voda, alespoň nemusíme filtrovat a jsou tu rovinky s trávou, dalo by se tu stanovat.
Vycházíme na 4. etapu, která měří jen 9 kilometrů. Celá tato etapa je téměř po rovině a vede po prašné silnici. Konec je v rekreačním areálu Puente Palo v lese. Své nejlepší časy to tu má asi za sebou. Rozpadlé stavby. Stolky s lavičkami jsou naštěstí v pořádku a teče tu kanál s vodou, takže na oběd paráda. Vaříme si kávičku a čaj. Sluníčko svítí, je opět vedro a po nočním hororu není ani památky.
Poslední etapa dnešního dne je také krátká a po rovině. Čeká nás 10 kilometrů do Capileiry, dubovými lesy podél vodního kanálu. Trek je rozdělen do 19. ti etap, naštěstí jsou některé etapy krátké. Máme asi tak dva týdny času, doufám, že to bude stačit. Jdeme bez zastávky a stále zrychlujeme. Vidina zaplaceného bytu nás žene. Chceme si ubytování pořádně užít.
Capileira je horské městečko ve výšce 1.450 metrů. Samé bílé stavby, většinou hotýlky. Vypadá to tu, jako by městečkem prošel mor. Pusto. Všechny bary a restaurace pozavírané, žádní turisté. Náš apartmánový hotýlek Cerro Negro je v centru, součástí hotelu je i restaurace, jako jediná otevřená. Dobře jsme si vybrali. Majitelé hotýlku už na nás čekají, mluví jenom španělsky, ale to není problém. Vlastně jsme angličtinu ještě na tomto výletu neuplatnili. Umím pár slov španělsky, hlavně teda něco jako cafe con leche a podobně. Budu se muset naučit víc. Španělsko miluji a je mi líto, že se pořádně nedomluvím. Obchody otevírají zítra v devět ráno.
Večeříme tříchodové menu za 12 eur včetně pití. Při placení vidíme, že nám zvlášť naúčtovali nápoje, přesto že by měly být v ceně menu. Jde o 8 eur a moji kamarádi se rozhodli, že to budu jako mluvčí výpravy řešit s číšníkem. Ach jo, to miluju. Obsluha si přichází pro peníze a já reklamuji účet. Číšník odchází a za chvíli se vrací a ukazuje mi dole na účtě, že je těch 8 eur na konci odečteno. Je to tam celou dobu, akorát jsme si toho nevšimli. To je zase ostuda, půjdu na pokoj kanálem. Necháváme alespoň spropitné.
Pereme, sušíme a relaxujeme. Máme za sebou 70 kilometrů a více než 230 km před sebou. Noc krásná a klidná. Venku opět silný vítr, jsme rádi uvnitř. Ráno nesmíme zapomenout koupit lepidlo a zalepit stan.
Den 5 – pondělí 10.5. – Capileira – Trevélez – 6. etapa – 22 km
Ráno bereme útokem potraviny. Chystáme se do hor asi na týden. Po 20 kilometrech je sice ještě jedno horské městečko a to nejvýše položené ve Španělsku, ale kdo ví, jestli tam bude odpoledne otevřený obchod, nespoléháme na to. Jsme hladoví a nakupujeme všechno možné. Do obchodu se několikrát vracíme pro zapomenuté věci. Měli jsme si sepsat co potřebujeme, určitě bychom nenakoupili tolik kravin. K snídani smažíme vajíčka se spoustou zeleniny. Lepíme stan. Hotel se nám daří opustit až po dvanácté hodině.
Hned za městečkem je na trase u silnice malé místečko na kempování. Jsou tu stolky a lavečky. Stan by se tu dal postavit. Je vedro, jsme strašně přejezení, máme těžké batohy a navíc jdeme do poloviny cesty prudce do kopce. Že jsme rači nezůstali u moře. Děláme hodně zastávek a snažíme se sníst co nejvíce jídla. Nejdřív mizí ovoce, to se fakt nedá nosit. Potíme se a funíme.
Naštěstí po 8 kilometrech máme kopec za sebou, teď už půjdeme jen dolů. Opět jdeme nádhernou přírodou. Kozorožci nám mizí z očí, jsou to krásná zvířata. Tady na jihu je krajina vyprahlá. Vody je tu naštěstí dost, ale musíme stále filtrovat, většinou jsou to potoky. V mapě máme v Trevélez zaznačených několik restaurací, barů a obchodů, dokonce jedno železářství, teoreticky by tu mohli prodávat plynové bomby. Uvidíme co bude otevřené. Po cestě míjíme malou vodní tůňku, nedá nám to a koupeme se.
Do bílého městečka vstupujeme večer, opět žádní lidé. Vše je zavřené, přestože otevírací doba říká, že by mělo být ještě otevřeno. V provozu je jeden bar a pekařství. Hurá. Kupujeme sladké pečivo na snídani a jdeme do baru na večeři. Bar je prázdný, objednáváme si menu za 9,50. My s Martou máme jako předkrm zeleninu, holky si daly polévku. Po první lžíci zkřiví děvčátka obličej, dostaly silný ovčí vývar. Jíst se to nedá, smrdí to na metr. S omluvou vrací polévku obsluze a objednávají si taky zeleninu. Následuje vepřová kotleta s bramborem a zákusek. Děda nám naúčtoval i ty hnusné polévky, nedáváme tedy žádné spropitné. Venku to vypadá na déšť, budeme muset vyrazit hledat místo na stan. Podle mapy to vypadá, že nás roviny nečekají.
S deštěm opouštíme Trevélez. Za městečkem přecházíme vodní kanál a dál cesta stoupá do kopců. Kanál se nám zdá, jako jediná možnost na postavení stanu. Zůstáváme s Luckou u kanálu s batohama a Marťan s Hankou jdou hledat rozšířené místo s rovinkou. Trvá to neskutečně dlouho, pomalu se stmívá, ale nakonec se místo našlo. Jdeme podél kanálu, po pravé straně naším směrem, někde nad námi vede náš trek. Po několika kilometrech se vlevo objeví loučka, spíše pastvina. Přecházíme kanál po malém mostě a překonáváme malý polo rozpadlý plot. Jsme na loučce. Po tmě vyhazujeme uschlá kravská lejna a stavíme stany. Přestalo pršet a na nebi jsou hvězdy. Noc klidná.
Den 6 – úterý 11.5. – Trevélez – Lastonar – 7 etapa – 24 km
Krásně jsme se vyspali. Stany jsme postavili vedle kanálu v závětří, takže nás vítr nerušil. Snídáme čokoládové koláče koupené večer v pekárně. Od rána je sluníčko a krásný den.
Nejprve se musíme vyškrábat po svahu na naši stezku. Kolem se všude pasou krávy. První třetina dnešní etapy je po lesních pěšinách. Nádherně se nám jde. Občas proběhne v dálce kozorožec, je jich tu docela dost, ale jsou poměrně plaší. Zatím jsme od začátku trailu nepotkali žádné jiné turisty s větším batohem, vlastně vůbec žádné. Nechápeme to, jsou to překrásné hory. Je nádherné jaro, všechno kolem kvete, nemůže být lepší sezóna. Sbíráme byliny na večerní čaj.
Netrvá to dlouho a jsme zase na široké prašné cestě, docela nám to už leze na nervy. Slunko nemilosrdně pálí, kůži máme ožehlou už několik dní od našeho prvního pikniku u vody na poledním slunci. Nemáme se ani čím namazat. Kdo by si bral do Španělska opalovací krém, že?
Během dne vítr ustává a podle předpovědi už by nás trápit neměl. Na oběd si děláme pauzu u potoka. Koupeme se a chystáme si jídlo. Vaříme si tu samé dobroty. Nejoblíbenější jídlo jsou těstoviny s tuňákem a sýrem. Po obědě nesmí chybět kávička.
Pokračujeme prachem cesty až na konec etapy. Opět končí na cestě, kde není vůbec nic, žádné místo na stan ani voda. Bohužel náš průvodce pořád dokola popisuje krásy Sierry a vztah lidí s přírodou, ale nenapíše nám, kde máme přespat nebo nabrat vodu. Naštěstí jsou v knize slušně zpracované mapy, zatím každý nakreslený potůček byl na svém místě. Kde bychom mohli najít místo na stan poznáme jen podle rozšiřujících se vrstevnic. Nemáme vodu a tak nám nezbývá než pokračovat dál., načínáme osmou etapu.
Opouštíme silnici a stoupáme pěšinou do kopce. Asi po půl hodině nacházíme potok s vodopády a borovicový lesík. Na tak krásném místě jsme ještě nespali. S rovinou na stan je to horší. Musíme si místa upravit, ještě že máme kovové rýče. Stejně je to pořád z kopce. Docela by mne zajímalo, kde spí ostatní trekaři, nepamatuji se, že bychom někde podél cesty viděli upravené místo na stan. K večeři vaříme opět těstoviny s tuňákem. Nádherný západ slunce, okamžitě se začíná ochlazovat. Spíme ve výšce 2.150 metrů. Pouštíme si s Hančou ve stanu český seriál Čtvrtá hvězda. Je to docela sranda. Ještě že má Marťa solární nabíječku. Noc krásná a chladná.
Den 7 – středa 12.5. – Lastonar – La Mojea – 8. a 9. etapa – 21 km
Nádherné ráno. Spali jsme jako v peřince. Dnes nás čeká spousta pěšinek a potoků. Slunce praží už od rána. Málem jsem stoupla na hada. Hadů je tu plno, většinou jsou malí, ale najde se i větší kus. Stále jeden druh, šedý s pěknou kresbou . Dohadujeme se, jestli to je zmije nebo užovka. Je tu dost vody, tak věříme, že je to spíš užovka. Dodatečně podle Václava je to Zmije Latasteova. To vědět, tak se za nimi tak nehoním.
Dnešní etapa je špatně značená. Bez mapy.cz by to bylo těžké. Bohužel často mapy.cz ukazují cestu jinam, než místní značení. Věříme našim mapám, ale nakonec musím říci, že je lépe se držet místního značení. Chvílemi bloudíme.
Na oběd máme pauzu u potoka. Koupeme se a pereme. Vaříme těstoviny s tuňákem, už nám to moc neleze. V tom vedru se nám nikam nechce, u vody je krásně. Zkoumáme mapu a vodu na trase před námi. Vybíráme v mapě místo na spaní La Mojea.
Odpoledne míjíme po levé straně dům s velkým uštěkaným psem – La Mojea, je to na začátku 9. etapy asi po čtyřech kilometrech. Překvapivě je dům obydlený. Podle mapy by tu měla být nádrž s vodou, ale není. Přes pozemek domu protéká potok a končí to malým pramínkem vytékajícím kamenným žlabem nad silnicí. Nabírám zde vodu na noc, trvá mi celkem dlouho než napustím všechny naše láhve. Doufám že to není splašková voda. Jako vždy filtrujeme. Martin s Luckou si nesou vodu na noc již několik kilometrů, litujeme, že jsme to neudělaly taky. Holt lenost. Přežily jsme bez úhony.
Půl kilometru za domem La Mojea, dále po cestě je vlevo nad silnicí opuštěný domek s krytou verandou. Zabydlujeme se tu. Voda tu bohužel není. Marťa s Luckou spí na verandě, my s Hankou stavíme stan na cestě před domem. V noci jsme za stan rády. Velký pes z vedlejšího domu nás přišel zkontrolovat a vůbec se mu nelíbilo, že tu jsme. Ráno jsme našly Marťu s Lúcou obklopené turistickými holemi nachystanými na obranu. Noc neklidná.
Den 8 – čtvrtek 13.5. – La Mojea – Rio Paterna – 9. a 10. etapa – 27 km
V klidu snídáme a pomalu balíme. Nikam nespěcháme. Jako obvykle jsme na cestě až po dvou hodinách od probuzení. Devátá etapa je z větší části po prašné silnici, na konci se dostáváme k hlavní komunikaci, která z jihu na sever přetíná Sierru Nevadu. Silnice takto rozděluje pohoří na dvě části. Přecházíme hlavní cestu, doufali jsme v popelnici, ale marně. Odpadky si poneseme dál. Několik kilometrů na sever by měla být restaurace, přemýšlíme jestli by mohla být otevřená, Lucka vypadá, že by si ráda dala něco dobrého. Nejezdí žádná auta a tak dost pochybujeme, kdo by tam na nás čekal. Pokračujeme raději dál po naší cestě do východní Sierry.
Desátá etapa se zdá být hůře značená, bloudíme. Během prvního kilometru se všichni ztrácíme. Kecám s Luckou a najednou jsme mimo cestu. Otvíráme mapy v mobilu a jsme úplně mimo. Musíme se vrátit půl hodiny. Bereme to zkratkou a málem šlápnu na další zmiji. Lucka se mi ztrácí. Teď už jdu podle navigace přes křoví a dobloudím na cestu k řece Riachuelo. U římského kamenného mostu sedí Marťan, Lucka je přede mnou, Hanka nikde. Vaříme si oběd. Uběhne další půl hodina, začínáme pískat na píšťalky, ale nikdo se neozývá. Lúca jde hledat ztracenou Hanku. Jsem za to ráda, protože já vařím skvělé těstoviny s tuňákem, nerada bych to připálila. Za chvíli jsou holky u nás. Bludné místo. Marťa vymýšlí signály na píšťalku, každému z nás přiděluje vlastní kód, podle morseovky, skoro hned ho zapomínám. Koupeme se v řece. Máme siestu, nechce se nám jít dál, jsme z toho vedra unavení. Tady se ale spát nedá, tak se nakonec zvedáme. Lucka jako vždy letí ve předu.
Příroda je zde na východě krásná, pustá, cesty zarostlé. Plašíme divoká prasata, koroptve, kozorožce. Skalní orel nám krouží nad hlavou, líbí se mi tu. Desátá etapa je skutečně špatně značená. Řídíme se podle mapy.cz, jenomže cesta je v nich dost nepřesně zaznamenaná. Často nás mapy dovedou někam, kde se dál nedá jít. Stále se vracíme a bloudíme. Rozhodně je lépe se držet místního značení, tady dost často ale chybí.
Pomalu bychom postavili stany, ale nemáme vodu. V mapě v průvodci vede cesta do údolí k řece Rio Paterna. Mezi mostem a Rio Paternou jsou zaznačeny ještě jiné řeky, ale ve skutečnosti jsme vodu nenašli. Za mostem je první voda po 8 kilometrech až u Rio Paterna. Naštěstí to není daleko, cesta nám trvá 2,5 hodiny.
Tábor stavíme ve výšce 1.400 metrů hned u pěšiny na prvním vhodném místě na loučce nad říčkou. Rio Paterna je níže pod námi. Budeme spát sice trochu z kopce, ale co už, nebude to poprvé. Nanosily jsme si s Hančou ploché kameny a udělaly si pod spodní částí stanu rampu, hned je to lepší.
Dneska jsme zase nikoho nepotkali. Celá Sierra je pustá, bez lidí. Večer si čteme průvodce, doufáme, že se dozvíme co nás čeká. Jako obvykle spousty frází o vztahu člověka s přírodou a plno blbostí. Informace žádné. Začínáme podezírat autora, že ten trek ani nešel. Popis místa, kam se snadno dostane autem celkem je. Kde se musí pěšky, chybí přesné informace. Aspoň, že ty mapy sedí. Noc překvapivě chladná.
Den 9 – pátek 14.5. – Rio Paterna – La Polarda – 10. a 11. etapa – 26 km
Celou noc sjíždíme z kopce, moc jsme se nevyspaly. Krásné ráno, zase vedro. Scházíme pár minut do údolí a šplháme do protějšího kopce. Po 5 kilometrech jsme na konci 10. etapy El Cerecillo, opět je to bezvýznamné místo. V průvodci píšou, že si máme zavolat místním a domluvit si dozásobení potravinámi. Už vidím, jak voláme do obchodu a žádáme je, aby nám dovezli nákup někam do hor. První problém je, že nemluvíme španělsky. Pro zásoby budeme muset sejít do nějaké vesnice, začíná nám docházet jídlo.
Načínáme 11. etapu. Po třech kilometrech u prvního potoka vaříme oběd a namáčíme se. Zatím jsme toho moc neušli, jenže máme hlad. V další řece není voda. Potkáváme kousek u cesty nádrž s vodou, konečně si zaplaveme, v potocích se plavat nedá. Koupel nás probrala, dneska je skutečně velké vedro. Podle předpovědi počasí je 28 stupňů ve stínu, ale těžko se tomu věří.
V sedle Collado de los Huertecillos 1.950 m.n.m. plašíme divočáky. Je tu rovina pro stany, ale žádná voda. Scházíme tedy po cestě necelý kilometr k vodnímu kanálu, je tu nádherně, ale není kam postavit stan. Přemýšlíme, jestli se vrátíme zpět do sedla a nebo půjdeme dál. Za 5 kilometrů jsou dvě chaty La Polarda, nejpozději tam přespíme. Už se nám nikam nechce a tohle údolí je nádherné, jenže rovina tu není. Nabíráme každý tři litry vody a pokračujeme, zpátky se nám fakt nechce.
Snažíme se najít plac, ale musíme ujít 5 kilometrů do kopce až do sedla La Polarda. Žádnou rovinu jsme nenašli. V sedle fouká a stanovat se nám tu nechce. Marťa se jde podívat na východ do menší chaty, ale nelíbí se mu to, zase špína. Spát tam nebudeme. Mezitím kolem nás proběhli mladí kluci, už teď notně zmatlaní, je to jasné jdou spát do velké chaty vlevo. Nacházíme si v pravo pod sedlem v borovém lese plácky na stany, místa musíme trochu srovnat, ale nakonec to jde. Dobré fleky na stanování jsou na Sieře vzácné.
Těstoviny s tuňákem už nám lezou i ušima. Noc neklidná. Hochy jsme odhadli správně. Celou noc se ze vzdálené chaty ozývá hudba a řev.
Den 10 – sobota 15.5. – La Polarda – El Serbal – Abrucena – 12. etapa – 18 km
Dneska máme namířeno do malého městečka Abrucena ve výšce 1.000 m.n.m., potřebujeme si dokoupit jídlo. Ráno se moc nezdržujeme a vyrážíme na cestu. Rádi bychom stihli otevřené obchody, v sobotu budou nejspíš zavírat dříve. Chtěli bychom dojít na konec 12. etapy do La Rozy a od sud seběhnout po silnici cca 7 kilometrů do Abruceny.
Dnes je mimořádné vedro hned od rána. Ze včerejška nám zbylo trochu vody, na La Polardě jsme žádnou nenašli. Sestupujeme prudce dolů. Dostáváme se pomalu na nejvýchodnější bod treku a stáčíme se na sever. Dál se budeme vracet na západ, pěkně celou Sierru obcházíme. Krajina je vyprahlá. V mapě máme zaznačenou vodu, ale vše je vyschlé. Míjíme domek, u kterého je trubka na vodu, bohužel nic neteče. Raději šetříme a moc nepijeme, jistá je voda u La Rozy. Na bookingu jsem měla vyhlídnuté v Abruceně levné ubytování, jenomže je sobota a vše je obsazené. Po nákupu se budeme muset vrátit zpět do hor a to po silnici pěkně do kopce. Je to pech.
Brzy je jasné, že obchody v Abruceně přes La Rozu nestihneme. Podle googlu mají otevřeno do 14 hodin a v neděli zavřeno. Dalo by se určitě popojet do sousedního městečka Abla, tam je supermarket, jenže se nám tam nechce, bylo by to na dlouho. V mapě nacházíme odbočku z naší GR 240 podstatně dříve, než je La Roza a to po GR 142, kdy můžeme sestoupit pěšinou přímo do Abruceny. Rozhodnuto. Blízko Llano del Fresnillo a El Serbalu – turistické lavečky a budovy odbočujeme na GR 142 a nekonečnou cestou scházíme do Abruceny. Odbočka je dlouhá asi 6 kilometrů.
V městečku jsme chvíli po jedné hodině, tak akorát, abychom stihli nakoupit. Obchůdek je kousek za náměstím, bereme útokem pár regálů. Moc velký výběr tu není, ale na těch posledních pět dní nám stačí cokoliv. Jak jsme hladoví, tak nakupujeme hromady jídla a hlavně ovoce. Za obchodem je malá pekárna, cca 20 metrů za rohem, není skoro označená, dá se zde koupit čerstvé pečivo. Kupujeme si každý několik velkých baget.
Sedíme před obchodem na lavičce, jíme a pijeme. Je nám skvěle a nikam se nám nechce a už vůbec ne zpět do hor. Je strašné vedro. Anglicky nás oslovuje jedna paní co si přišla ještě na poslední chvíli nakoupit. Ptá se nás, jestli jdeme do Santiaga de Compostela. Nechápeme, ale ona ukazuje na můj batoh, mám tam nášivku ze Santiaga, před pár lety jsem tam došla pěšky z Francie. Vede tudy poblíž jedna z poutních cest Camino Mozarabe. Ptáme se paní, jestli neví o nějakém ubytování. Máme neskutečné štěstí, paní provozuje hostel La Flecha, který jsem měla vyhlídnutý na bookingu a je obsazený. Jenomže ve skutečnosti obsazený není, protože jí právě volali poutníci na kolech, že dorazí o den později. Máme tedy ubytování. Hurá. Cena 15 eur na osobu bez snídaně. Paráda, hned se k ní stěhujeme, je to pár kroků od obchodu.
Jdeme na oběd do jednoho baru. Jídelní lístek jenom ve španělštině. Překládáme v mobilu a objednáváme si vepřové maso, zeleninu, brambory, salát, kafe, pivo, víno, desert….Je to strašně dobré, nenechali jsme ani drobek.
Paní domácí pomáhá Hance hledat transport do Granady. Hana se vrací domů dříve, spěchá do práce a za bráchou. Vlak jede dnes večer nebo až v pondělí, v neděli nejede nic. Kupují tedy lístek na vlak na dnešní večer za 12 eur do Granady ze sousedního města, cesta bude vlakem trvat dvě hodiny. Paní domácí je strašně hodná a odveze Hanču na nádraží, pěšky je to daleko. Hana se osprchuje, chvíli si odpočine a nabalí batoh. Dáváme jí na odvoz domů nějaké teplé oblečení, které nepotřebujeme. Musíme se rozloučit, je to škoda. Dál půjdeme ve třech.
Ubytování je nádherné a čisté. Máme dva pokoje a společnou koupelnu. K dispozici je lednička, varná konvice s kávou a čajem. Paní nám pořád něco nabízí, je moc milá. Domlouváme si na ráno snídani a odvoz zpět do hor na místo, kde jsme opustili GR 240. Je fiesta, hudba až do rána.
Den 11 – neděle 16.5. – Abrucena – El Serbal – Piedra Negra – 12. a 13. etapa – 23 km
Na 8 hodinu máme domluvenou snídani. Platíme za ubytování, snídani a odvoz 12 km po silnici zpátky do hor. Paní domácí to spočítala na 19 eur na osobu. Zdá se mi to strašně málo, říkám jí, že to jako ne, že si musí říci o víc, ale ona o tom nechce slyšet, bere si nakonec 20 eur na osobu. Hlavně ta cesta do hor je ke konci šotolinová ani nevím, jestli by nás tam taxi zavezlo. Pan domácí má naštěstí SUV 4×4, tak je to v pohodě. Loučíme se s neskutečně hodnou majitelkou hostelu.
Z auta vystupujeme o půl desáté na koňské farmě u El Serbalu, přesně tam, kde jsme včera odbočili. Batohy máme přeplněné ovocem a zeleninou. Nejdříve si sedáme na lavičky a musíme něco sníst. Zmizí asi kilo pomerančů, broskve a okurky. Vedro je neúprosné, počasí má vytrvalý ráz. Sluníčko od rána do včera.
Stoupáme kousek do kopce a napojujeme se na naši GR 240. Po široké, prašné cestě jdeme na La Rozu. Cesta je nezáživná a bez vody. Párkrát zastavíme a sníme nějaké ovoce. Po 11 kilometrech jsme na La Roze – zóna recreativa. Je to kousek pod naší cestou, měly by tam být grily, stolečky, místo na postavení stanu, ale ani tam nejdeme. Je neděle, parkuje tu spoustu aut a je tu pěkně rušno. Zůstáváme na naší cestě u potoka, kde si vaříme kafe a svačíme. Vodu filtrujeme, moc se nám na pití nelíbí, válejí se kolem papírky a odpadky. Jiná voda tu ale asi není. Pravděpodobně je toto místo vhodnější na opuštění GR 240 a dozásobení se jídlem. Do Abruceny je to jen 7 km a po lepší silnici.
Ve vedru jdeme dál po prašné silnici bez stínu. Už se nám to chození kolem hor zajídá, rádi bychom už opravdu do hor. Doufáme, že to na severu bude lepší, ale zatím to nevypadá. Marťan jde dopředu, my se s Luckou loudáme, máme z toho horka mrákotné stavy. Má být 31 ve stínu, kdo ví. Míjíme kluka s holkou, ptáme se, jak daleko je další voda a hoch nám ukazuje na fotce na mobilu krásný vodopád a že je pár kilometrů před námi po levé straně. Dovlečeme se k nějakému potoku, ale vodopád je tu miniaturní, určitě musíme jít dál. Ujdeme ještě asi 2 km, když nás dožene Marťas, že jsme vodopád přešly a musíme se vrátit, protože je nádherný. Moc se nám nechce, ale vracíme se. Marťa valí napřed, celou cestu s Luckou svorně nadáváme a Marťasa nešetříme. Měl na nás čekat u cesty přece a ne se kdesi koupat. Ty 4 kilometry navíc mu nedarujeme.
Vodopád je úchvatný. Je asi 5 km za La Rozou po levé straně. Z cesty je vidět malinký vodopádek na potůčku. Je potřeba vylézt po prvním vodopádu asi 1,5 metru a dostaneme se k druhému většímu vodopádu s tůňkou. Z cesty velký vodopád není vidět a skutečně stojí za to. Koupel je chladivá a probírá nás z vedra. Obědváme a několikrát se ještě koupeme. Určitě největší zážitek dnešního dne.
Jdeme dál. Asi 1 kilometr před Piedra Negra ve výšce 1.950 metrů teče u silnice malý potůček. Nacházíme si místo pro stany 250 metrů od potůčku, dále po silnici. Vlevo nad cestou je u lesa celkem rovné místo. Stavíme tu stany. Vodu na vaření a umytí máme kousek. Skvělé místo na tábor. První noc budu ve stanu sama. Krásně se nám v přírodě spí.
Den 12 – pondělí 17.5. – Piedra Negra – El Toril – 14. etapa – 20 km
Na 14. etapě máme v mapě zakreslených 7 potoků. Po pěti kilometrech chůze jsme u třetího potůčku a je tu dokonce pitná voda – Fuente El Rosal. Pramen, stůl a lavičky. Vedle silnice na trávě by se dal postavit stan. Vaříme si oběd, přestože je brzy. Po obědě kávička. Lucka tahá z batohu pomeranče a dává do placu. S Marťou máme ovoce dávno snězené, Lúca je kámoška. Pomeranče jsou nejlepší. Ve vedru nás to šlapání po prašných cestách moc nebaví, tak tu delší dobu zevlíme.
Pohybujeme se ve výšce 1.700 až 1.900 metrů. Stínu je málo a tak když procházíme kolem skal do borovicového lesíka, okamžitě zaléháme. Kolem je plno kravských hoven, kravky tu asi taky často odpočívají. Dnes se nám skutečně nechce chodit. Drží se nás lenost. Vedro, hmyz a hory daleko.
V posledním sedmém potoce nabíráme vodu na noc, každý 3 litry. Jdeme asi 2 km naloženi vodou do sedla, kde je rozcestí. Do konce etapy je to ještě 1,9 km. My ale zůstáváme v sedle a stany stavíme opodál v lesíku. Marťa našel docela pěkné místo na noc. Jen je to tu rozhrabané od divočáků, tak snad budeme mít v noci klid. Opět jsme nikoho nepotkali.
K večeři vařím jídlo ještě z domu, poslední Dobrý hostinec. Moc mi to nejede, ale sním to všechno, hlad je hlad. Náladu si zlepšuji mátovým čajem. Spát jdeme brzy. Marťa pouští audio vybrané pasáže ze Slavnosti sněženek. Obzvlášť vtipný je turistický salám školený na uherák. V noci přifuněl divočák. Jinak klid.
Den 13 – úterý 18.5. – El Toril – Colado de Pino – 15. a 16. etapa – 26 km
Vstáváme jako obvykle s prvním světlem po sedmé hodině. Dnes máme na trase sedlo La Raguna, těšíme se, že tam bude otevřená restaurace. Celkem brzy vycházíme.
Konečně se dostáváme k vysněným horám. Máme docela dost času a tak zvažujeme, že se z okruhu GR 240 na chvíli odpojíme, půjdeme do hor a trasu si prodloužíme. Lucka našla v mapě jezero Laguna Seca a Marťa chce v každém případě na hřeben. Domlouváme se, že si protáhneme pobyt v horách o jeden den. Je to super, až na to, že jsme si nekoupili na tento den navíc jídlo. Myslím, že ale hlady neumřeme, budeme od teď jíst trochu méně a nějak vyjdeme.
Jdeme pěšinkou do kopce směr Laguna Seca, těšíme se, že si zaplaveme. Nádherné rozhledy na všechny strany. Krása kam se podíváš. Konečně jsme skutečně na horách. Radost nám nezkazí ani fakt, že je jezero totálně vyschlé. Naštěstí tu teče malý potůček, žízeň mít nebudeme. Pokračujeme dál na hřeben a vylézáme na vrchol nejvyššího kopce oblasti Chullo 2.608 m.n.m. Pěšinka zmizela, moc se tu nechodí.
Z vrcholu Chullo scházíme po hřebeni do La Raguny. Sedlem vede silnice a tak doufáme v otevřenou hospodu. Marně. Zavřené je úplně vše včetně info centra a záchodů. Uvelebujeme se u stolečků a sušíme stany a spacáky z noční kondenzace. Ptáme se nějakého údržbáře, jestli je tu něco otevřené, ale kroutí hlavou, alespoň nás posílá pro pitnou vodu asi 1 km podél hlavní silnice. Pokud se postavím zády od místa, ze kterého jsme přišli, tak je to po silnici vlevo. Pramen se hodí, nemusíme filtrovat. Vaříme oběd. Občas přijedou motorkáři vyfotí se a jedou dolů, určitě si dají někde dobrý oběd. Holt těžký život dobrodruha.
Celý den jdeme po pěšinách, tak se to úporné vedro dá snést. Nabíráme vodu na noc a začínáme hledat fleka pro stany. Všude je to z kopce nebo strašně hrbolaté. Přecházíme jedno sedlo za druhým a stále nic vhodného nenacházíme. Už přemýšlíme, že si postavíme stany v prachu, ale Marťa se jde ještě na lehko podívat do dalšího sedla, vrací se s dobrou zprávou.
Kousek za sedlem Colado de Pino ve výšce 2.146 metrů stavíme stany. Poprvé nemusíme místo upravovat. Hodně fouká, ale rači ve větru, než v prachu. Je nádherný západ slunce. Vítr se klidní. Jedna z nejhezčích nocí na treku.
Den 14 – středa 19.5. – Colado de Pino – Dehesa del Camarade – 16. a 17. etapa – 25 km
Nádherné ráno na horách. Snídám tvrdou bagetu s kávičkou. Dochází mi cukr, káva, čaj, vlastně všechno jídlo. Plynu na vaření máme taky málo. Budu muset dělat méně zastávek na kávu a více chodit. Pestrá příroda. Spoustu krav a to všude.
Dopoledne jdeme více méně po nezpevněné silnici. Etapa číslo 16 končí na turistické chatě Postero Alto. Volám tam, jestli mají otevřeno, ale dostává se mi španělské odpovědi, že pouze o víkendu. Alespoň se nebudeme zbytečně těšit. Hory jsou nad námi. Blížíme se k nejvyšší hoře Sierry Nevady Mulhacénu 3.482 m.n.m. Teď je tam ještě spoustu sněhu. Na hlavní vrchol se chodí v létě.
Celý den se koupeme ve vodopádech, potocích a kanálech. Tady na severní straně Sierry je vody hodně. Na pití nosíme maximálně jeden litr. Nikdy to netrvá dlouho a narazíme na další vodu. Stín na polední přestávku dnes hledáme těžko. Žádné stromy a nemilosrdné slunce. Nakonec se nám podaří u vodního kanálu schovat za malou skálu. Konečně v chládku.
Na rozcestí nad chatou Postero Alto přicházíme pozdě odpoledne. Chata je zavřená, tak ani toho půl kilometru od rozcestí nescházíme a rovnou pokračujeme na další etapu. I z dálky je vidět, že je chata krásná, celá ze dřeva.
Pokračujeme pěšinou. Zase je dnes cesta špatně značená. Občas se musíme vrátit a hledat stezku. Bohužel mapy.cz nemají vždy naši cestu přesně zakreslenou. Na chvíli opouštíme pěšinu a stoupáme do kopce po prašné silnici. Rádi bychom si našli místo na stany, ale není tu žádná rovina, jdeme tedy dál.
Odbočujeme ze silnice na stezku. Asi po 7 kilometrech za chatou Postero Alto přicházíme k vodnímu kanálu. Kolem kanálu je travnatá rovina, nádherné místo na stany. Vyháníme krávy a vymetáme kravince. Ideální místečko. Stany stavíme během pár minut. Dáváme si večerní koupel. Večeři vaříme úsporně, všechno nám dochází. Noc klidná.
Den 15 – čtvrtek 20.5. – Dehesa del Camarade – Casas de la Hortichuela – 17. a 18. etapa – 21 km
Vedro hned od rána. Balíme a těšíme se na další den. Dnes máme v plánu menší zacházku k vodopádům. Zbytek 17. etapy vede do kopce, celá 18. etapa zase z kopce.
Jdeme po loukách, kde se pasou krávy. Směřujeme lehce do kopce do výšky 2.500 metrů. Výhledy máme na nejvyšší hory Sierry a to Mulhacén, Alcazaba a Veleta. Stezka se v minulosti jmenovala Hvězdná, těžily se zde rudy převážně zinek, stříbro, zlato a železná ruda.
Po osmi kilometrech opouštíme naši cestu a stoupáme do údolí k vodopádům Lavaderos de la Reina. Je tu nádherně. Hned se koupeme a děláme dobře, za chvíli je tu plno lidí. Jsme asi na trase nějakého oblíbeného okruhu. Tolik lidí co dnes, jsme v horách nepotkali za celé dva týdny. Odhaduji to celkem na 20 jednodenních turistů. Vaříme oběd, dojídáme zbytky. Od hladu mne zachránilo sušené maso, co mi dala Lucinka a mandle v čokoládě od Haničky. Nejvíce mi chybí káva. Zítra budeme v civilizaci, moc se na to netěšíme.
Odpoledne přicházíme k chatě Peňa Partida ve výšce necelých 2.500 metrů, jsme na nejvyšším bodě dnešního dne. Nad námi je Mulhacén. Čistota chaty nic moc, stan je tedy lepší volba. K svačince skvělé sušené maso. Na obloze jsou mráčky.
Od chaty nás čeká prudký sestup do údolí. Pěšina je příkrá a hodně z kopce. Scházíme serpentýnami až do večera. Čím níže, tím větší vedro. Naštěstí jdeme většinou podél řeky Rio Vadilo a několikrát se koupeme. Voda je chladivá, ale netrvá dlouho, kdy jsme zase notně přehřátí.
Míjíme chatu El Calvario ve výšce 1.800 metrů. Není tu voda, docela hezké místo, rovina na stany, ale v chatě zase nic moc. V každém případě bez vody se tu spát nedá, tak pokračujeme v sestupu.
Večer jsme pár kilometrů před koncem 18. etapy ve výšce 1.250 metrů u řeky Rio Genil. Koupeme se, pereme, nabíráme vodu na vaření. Překračujeme po dřevěném mostě řeku a stoupáme do protisvahu. Marťa se snaží najít plac na stany. Moc úspěšný není. Nakonec stavíme stany přímo na boční stezce, která odbočuje vlevo od naší GR 240. Je to vrstevnicová cesta nad řekou ve výšce 1.370 m.n.m. Poslední noc ve stanu jsme si představovali romantičtější místo, ale vyspíme se skvěle.
Den 16 – pátek 21.5. – Casas de la Hortichuela – El Dornajo – Granada – 19. etapa – 12 km
Hned po rozednění balíme stany, neradi bychom, aby o nás zakopli nějací ranní turisté. Stanovali jsme přímo na cestě. Vařím poslední čaj s posledním cukrem. Vytahuji železnou rezervu čokoládové sušenky.
Vydáváme se na posledních 12 kilometrů. Nejprve nám zbývá dojít pár kilometrů 18. etapy a potom dokončit krátkou 19. etapu. Na chvíli se zastavujeme u starého, stoletého kaštanovníku. Jdeme do kopce, napojujeme se na lokální silničku. Míjíme opuštěné hotely a vybydlená stavení.
V info centru El Dornajo jsme před polednem. Před 15 ti dny jsme tu začínali. Je tu opět stejný milý hoch, který neumí anglicky. Objednáváme si kávu a colu. Kupujeme trika a pár blbostí. Autobus jede do Granady večer, tak nám hoch objednává taxi. Než sem taxikář dojede, hledáme si na bookingu ubytování. Rezervujeme si byt v centru Granady ve čtvrti Albacín – Casa Larga na Plaza Larga. Cena se snídaní je pro nás tři celkem 1.500,- Kč.
Do centra nás taxikář veze asi 40 minut. Ptám se na cenu a řidič ukazuje pět prstů. V klidu mu říkám anglicky, že nám na info centru řekli cenu 40 eur a ukazuji mu 4 prsty. Kýve hlavou na souhlas. Platíme 40 euro. Vždycky se vyplatí zjistit si cenu předem.
Na bytě si dáváme sprchu a pěšky jdeme na prohlídku paláce Alhambry. Ulice jsou prázdné, chybí zde turisté. V Alhambře kupujeme lístky za 14 eur na osobu. Prohlídka paláce nám zabere několik hodin. Jsme z toho celkem zmoření a to tu nejsou skoro žádní turisté. Procházíme městem a pak jdeme na večeři do restaurace Aixa vedle našeho ubytování. Máme města dost.
Z mobilu si na zítra kupujeme lístky na autobus do Malagy. Je zajímavé, že stránka www.alsa.es nefunguje. Nedaří se mi lístky koupit, zkouším ještě www.alsa.com a najednou to jde. Lístek do Malagy stojí 14,40 eur. Některé autobusy jezdí přímo na letiště, ale my letíme do Prahy až v neděli, tak to pro nás nemá význam. Noc celkem klidná.
Den 17 – sobota 22.5. – Granada – Malaga
Snídani dostáváme v restauraci Aixa pod naším bytem. Žije to tu už od rána. Personál si moc neodpočinul, do noci lítali po place a ráno zase na nohou. Objednávám si druhou kávu, pozorujeme místní a popíjíme džus z čerstvých pomerančů, to mi bude chybět.
Pomalu se balíme a jdeme pěšky přes půl Granady na autobusové nádraží. Bus nám odjíždí ve 12 hodin. Na zastávce čeká pár lidí, obavy, že bude autobus plný se nepotvrdily. Za dvě hodiny jsme v Malaze. Jdeme se ubytovat do penzionu Terminál. Za pokoj pro tři osoby platíme 80 eur. Ubytování má celkem dobrou polohu, blízko centra a nádraží.
Recepční se ptáme, kde si můžeme zaplavat. Ukazuje nám na mapě pláž a radí, kterým autobusem tam dojedeme. Cože? Vždyť je to 800 metrů. Jasně, že jdeme pěšky. Upoutá nás cedule menu 8 eur, sedáme si k venkovnímu stolu jednoho baru. Oběd se skládá ze salátu, steaku, hranolků, dortu a pití. Za tu cenu je to víc než skvělé.
Procházíme se po nábřeží a konečně se koupeme v moři. Těšili jsme se na to celé dva týdny. Voda je už docela teplá, možná má i 20 stupňů. Pláž je plná lidí. První víkend po dlouhé době, co mohou lidé k moři. Kvůli Covidu bylo vše uzavřené. Procházíme centrum, v katedrále je zrovna mše, tak nás dovnitř nepustí, snad tedy zítra. Malaga je hezké město.
Večeříme v restauraci u našeho penzionu. Slavíme konec treku. Nejraději bychom sedli na letadlo a byli už doma. Jenomže letadlo do Prahy v sobotu neletí. Přesuny na trek a z něj jsou otravné. Snažíme si to aspoň trochu užít, ale města nejsou naše parketa.
Den 18 – neděle 23.5. – Malaga – Praha
Dlouho snídáme v baru kousek od penzionu. Pozorujeme ruch velkoměsta. Nikam nespěcháme, letadlo nám do Prahy letí až večer.
Začíná pršet a to pořádně. Docela nám to vyšlo, předpověď počasí je na dalších několik dní špatná, nechtěli bychom teď být na horách. Leje tak, že vzdáváme návštěvu katedrály.
Odpoledne se vlakem přesunujeme na letiště. Za lístek platíme v automatu kartou 2,30 eur. Na letišti nás čeká antigenní test na Covid, bez něj nás do letadla nepustí. U testovacího centra je strašná fronta. Jediné štěstí je, že máme rezervaci už z domu a testy již máme zaplacené, 25 eur na 1 osobu. Objednaní mají svou řadu, kde není nikdo, jsme tedy hned testovaní. Dostáváme tištěný doklad s negativním výsledkem a hurá můžeme do letadla.
Let do Prahy klidný. Nočním autobusem jedeme z letiště do centra města. Přespání máme domluvené u kamarádky na Staroměstském náměstí. O půl třetí ráno volám Sáře a ta nás pouští k sobě domů. Máme nachystané postele. Jsme totálně unavení. Okamžitě usínáme.
Statistika:
– 15 dní na treku + 3 dny cesta
– 350 kilometrů
– náklady celkem včetně letenek 17.000,- Kč na osobu
https://www.svetoutdooru.cz/hory/sierra-nevada-gr-240-okruh-kolem-nejvyssiho-pohori-spanelska/