2.10. – 23.10.2021
Den 1 – sobota 2.10. – Praha – Trapani – Erice – 17 km, převýšení 800 m
Na cestu se vydávám s Hankou z Lanškrouna. Máme v plánu přejít celou Sicílii ze západu na východ z Trapani do Messiny. Čeká nás 500 kilometrů cesty, na západě hory Madonie, ve středu Nebrodi a na východě nejnižší pohoří Peloritani. Cesta je rozdělena do 29 etap a je značena v mapy.cz jako SI V01 až SI V29. Info k jednotlivým etapám je možné najít na www.sentieroitalia.cai.it
Z Prahy letíme do Trapani s Ryanair v 9 hodin ráno. Za jednosměrnou letenku jsme zaplatily 1.200,- Kč. Zavazadlo máme odbavené jedno společné. Zpáteční letenku zatím koupenou nemáme, těžko říci, kdy se nám podaří Sicílii přejít. Před odletem jsme vyplnily italský covidový formulář PLF a do boarding card nahrály moje očkování a Hančin test. Doufám, že je to jediná komplikace, začínáme se těšit na slunnou Sicílii.
Z letiště jezdí do centra Trapani bus za 4,90 eur, zastávka je hned před terminálem vlevo. Jezdí jen párkrát za den, nejspíš když přiletí letadlo. Nechce se nám čekat, tak se domlouváme s dvěmi dámami a jedeme taxíkem za 30 eur. Vychází to ve čtyřech na osobu nepatrně dráž.
V centru města jdeme na kafe, potřebujeme si přebalit batohy. Nacházíme si začátek naší cesty s tabulí a mapou treku. Procházíme město, turisti žádní. K obědu si dáváme v místní restauraci steak z mečouna, je to místní specialita a je to skvělé.
Potřebujeme koupit plynovou bombu k vařiči. Decathlon je jistota, ale ne na Sicílii. Plynové kartuše mají vyprodané a ani se je nechystají objednat. Nemají vůbec žádné. Zbytečně jsme se sem z centra v tom vedru táhly. Objednáváme si na bookingu apartmán San Cataldo v Erice za bezkonkurenční cenu 35 eur. Je to asi 10 km do kopce. V tom vedru dnes těžko dojdeme dál. Musíme si nejprve zvyknout.
Město Erice leží na hoře Monte Erice ve výšce 750 m. Dolezeme sem po šesté večer notně zpocené. Podcenily jsme vodu, vzaly jsme si ji málo. Městečko je ale krásné, kamenné uličky, plno krámků, jen tu chybí turisté.
Naše ubytování je zamčené a majitel nebere telefon. Blíží se bouřka a my nemáme kde spát. Jdeme rači na pizzu. Po asi deseti telefonech a několika zprávách se nám majitel ráčí ozvat, že nás dnes určitě neubytuje, protože tu ani není. Fajn, jenže už to máme strhnuté z karty. Paní hospodská nás ubytovává v hotelu Edelweis hned vedle pizzerie. Platíme 60 eur se snídaní. Celkem nám nic jiného nezbývá, protože je tma, bouřka a stanovat se tu prostě nedá.
Hotýlek se nám líbí, paní domácí je milá. Píšu ještě na booking, aby nám vrátili peníze za neuskutečněný nocleh, uvidíme jestli to k něčemu bude. Holt jsme na Sicílii. Taková drobnost nám nemůže pokazit náladu. Jsme nadšené z krásného dne a těšíme se co nám přinese zítřek.
Den 2 – neděle 3.10. – Erice – Macari – 27 km, převýšení 500 m
Nádherné ráno. Procházíme prázdným Erice, celé město ještě spí.
Sestupujeme pěšinami po severním svahu Monte Erice do městečka Bonagia. V jediném otevřeném baru si dáváme kávu a kupujeme vodu. Přestože včera večer byla pěkná zima, teď už je zase vedro. Vodu nechci dnes podcenit.
Naše cesta vede podél moře, občas míjíme plážičku, neodoláme a jsme ve vodě, koupání si užijeme pouze prvních pár dní. Moře je teplé určitě alespoň 25 stupňů. Všude je prázdno, žádní turisté, pouze pár místních.
V přístavu na začátku Comina si sedáme do jediné restaurace široko daleko. Pohled do menu nás otráví. Pivo 3 dcl 4 eura, voda 1 litr 2 eura. Zvedáme se a jdeme po pláži na konec Comina, v mapě mám zaznačené nějaké bary, třeba to bude lepší. Není. Ve skutečnosti tu není otevřené vůbec nic. Nutně potřebujeme vodu. Chystáme se přejít kopec v rezervaci Monte Cofano. Ptáme se místních, kde se tu dá koupit voda. Bohužel nikde, dávají nám velkou láhev své vody. Po cestě oslovuji ještě jednu rodinu na terase a dostávám další láhev. Chci vodu platit, ale to rezolutně odmítají. Jsou tu hodní lidi.
Opouštíme moře a ve vedru stoupáme do kopce otevřenou krajinou. Žádné stromy, pouze keře. Za hodinku jsme v sedle, pasou se tu krávy, studna s vodou vypadá po filtrování snad použitelně. Naštěstí máme pitné vody dost, tak studnu nepotřebujeme. Po levé ruce se tyčí nádherná vápencová hora Monte Cofano 657 m. Kluci co mi dali láhev vody, vychvalovali místní rezervaci a skutečně nelhali, je to kus krásné přírody.
Ze sedla sestupujeme pěšinou prudce z kopce. Nádherná krajina, nemůžeme se vynadívat. Jednoznačně nejkrásnější část dne. K moři sestupujeme u pláže Spiaggia Agliareddi. Čeká nás poklidných 7 km kolem pláže do městečka Macari, kde končí 3. etapa. Dnes jsme zvládly dvě etapy.
Po včerejší zkušenosti s Bookingem si žádné ubytování nerezervujeme. Procházíme poloprázdným letoviskem. Je tu plno B & B ubytování, vesměs zavřených. Do dvou ubytování volám, ale nemluví anglicky. Pořád opakují NO, což nezní moc nadějně. Do B & B Torre Salina se dozvoníme. Dostáváme krásný pokoj s výhledem na moře. Platíme celkem 47 eur. Snídaně nebude, nikdo jiný tu ubytovaný není.
K jídlu máme jen sušené maso a ovoce. Obchod tu není žádný. V 7 otvírají restauraci kousek od nás, stihneme se akorát osprchovat. V Antico Borgo si objednáváme mečouna v pistáciové krustě a hranolky. Delikatesa. Dneska jsme si to zasloužily. Zatím nocujeme a stravujeme se úplně jinak, než jsme plánovaly. Myslím ale, že se stan blíží. Zítra nás čeká 40 km a 1.500 m převýšení do Segesty. Nemyslím si, že bychom to zvládly.
Den 3 – pondělí 4.10.- Macari – Balata di Baida – 28 km
S prvním světlem opouštíme B & B bez snídaně. Ještěže jsme si včera na večeři vzaly chleba a hranolky, které jsme nesnědly. Bude to naše jediné jídlo až do Scopela. Vodu nabíráme z kohoutku na ulici před B & B, paní domácí včera tvrdila, že je to pitná voda. Nápis říká no potable, tak kdo ví.
Po hodině a půl jsme v sedle Passo del Lupo 650 m, po ránu se šlo do kopce krásně. Snídáme zbytky a zapíjíme vodou. Jsme v nádherných horách úplně sami. Kousek pod sedlem je dokonce pramenitá voda, teče do koryta pro dobytek.
Začíná být zase vedro. Scházíme k moři přes přírodní rezervaci Zingaro, nádherná příroda. Vápencové skály, křoviny a vyprahlá zem. Pobřeží je skalnaté, jen na několika místech je možné sejít až k moři. Koupeme se na pláži Calla Berretta, průzračná voda. Dá se sem dojít pouze pěšky. Stezka kolem moře je hodně oblíbená, než dojdeme do Scopela, tak potkáme nejmíň stovku lidí a pak že tu nejsou turisti.
Ve Scopelu obědváme, jak jinak než mečouna na grilu. Jsme v turistickém městečku a je to znát. V mapě máme potraviny, ale je to obchod pro turisty, skoro nic k jídlu. Kupujeme sladké a slané sušenky. Vodu nabíráme na náměstí z kohoutku. Němci to pijí, tak snad to přežijou i české turistky.
Zatím jsme ušly pouze 14 km, terén přes krkolomné hory byl těžký a hlavně pomalý. Ve vedru opouštíme Scopelo a táhneme do kopce. Za městečkem zrají v sadu granátová jablka, neodoláme a dvě si utrhneme.
Přecházíme další sedlo Portella di Baida 455 m a scházíme do malého městečka Balata di Baida. Je tu bar! A pro normální lidi, žádné předražené nesmysly, ale normální jídlo a pití za normální ceny.
Před soumrakem ještě zacházíme pár kilometrů za městečko, v patách máme místní psy. Ruky máme plné kamení, naštěstí jsou psi bázliví a snadno je zaženeme. Stany stavíme u bílé budovy vedle vinohradu. Máme toho dneska dost, hlavně to vedro. Zítra nás snad čeká řecká památka Segesta.
Den 4 – úterý 5.10. – Balata di Baida – Segesta – Alcamo – 36 km
Noc byla neklidná. Hanka má propíchlou karimatku, moc se nevyspala. K snídani jsou sušenky s colou. Fouká a obloha je zatažená. Moře už je dávno za námi. Čeká nás Sicilská krajina.
V deset začíná pršet. Jedna bouřka za druhou. Blesky jsou po celém nebi a nepřestávají. V plaštěnách dobíháme do Segesty, řecké antické památky. Platíme vstupné 6 eur na osobu a přesunujeme se do bufetu. Snídáme a čekáme až přestane pršet. Chrám si prohlížíme bez deště, ale na kopec k amfiteátru jdeme už zase v dešti. Zato jsme tu sami. Skvělá poloha a nádherné výhledy.
Děláme si rezervaci apartmánu přes booking v Alcamu. Cena 40 eur. Hned jim píšu zprávy přes chat i sms. Nerady bychom dopadly stejně jako v sobotu. Peníze za neuskutečněný pobyt v Erice už mám sice zpět na kartě, ale stejně chci mít jistotu, že nás dnes ubytují bez problémů.
Šestá etapa ze Segesty do Alcama vede prakticky celá po silnicích. Prší, tak nám nezbývá než jít v pláštěnách. Cesta je nekonečná, blesky jsou všude kolem nás. Na každém rohu smetiště, pod mosty, u silnic prostě všude. Bordeláři.
Alcamo je na kopci a cesta vede blátem, do města vstupujeme totálně zablácené. Byteček máme jak jinak na druhém konci města. Zpocené a mokré dorážíme po šesté do Casa Vacanza Giovanna. Na balkoně v prvním patře na nás čeká babička a háže nám klíče. Odemykáme si přízemní byteček, nádhera. Přesně tohle jsme si dnes přály.
Oplachujeme si zabahněné boty a jdeme nakoupit jildlo k večeři. Běháme po městě a sháníme obyčejnou karimatku, nakonec kupujeme u Číňanů. Plynovou bombu nikde nemají, asi vařit prostě nebudeme. Daří se nám najít díra na nafukovací matraci, ráno se to pokusíme zalepit. Pereme a užíváme si pohodlí. Dnes byl náročný den.
Den 5 – středa 6.10. – Alcamo – Maseria Dammusi – 28 km
Ráno Hanka lepí karimatku. Návod u lepení je dost nejasný, nejprve to vypadá, že to vše poletí do koše, ale pak to nějak dopadne. Využíváme kuchyňku a vaříme si kafe a čaj. Stále nemáme plynovou bombu, takže jinak nevaříme.
Město opouštíme po silnici, která je snad popelářská, všude kolem odpadky. Bordel kam se podíváš. Prvních 10 km cesty vede po vedlejších asfaltkách. Neseme si jídlo na den a půl, vody 3 litry. Cesta je otravná a vyloženě hnusná. Občas nám stojí v cestě polorozpadlé stavení, které brání smečka psů. Máme co dělat, abychom je zahnaly. Bez hůlek by to nešlo.
Zase je vedro, včerejší chladné počasí je pryč. Obědváme kus pizzy ze včerejška a zapíjíme vodou, tady nejspíš nepřibereme. Konec 7. etapy je v Maserii Dammusi. V mapě je zaznačena postel, tedy ubytování, jenomže naše zkušenosti jsou, že je vše zavřené, takže si neděláme naděje. Jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat, název zní záhadně. Potřebujeme někde doplnit vodu, do zítřka s tím co máme nevydržíme.
Postupně asfalt přechází v bahnitou cestu. Krajina se mění, blížíme se k horám, zaháníme další smečku psů. Po 20 km přicházíme k nepatrné osadě bez lidí, není tu ani název, ale je tu voda! Z trubky teče studená, krásná voda. Plníme všechny nádoby a filtrujeme. V mapách není zaznačena. Máme po starosti, teď můžeme postavit stan kdekoliv.
Odpoledne přicházíme k Maserii Dammusi a jsme v šoku. Po 25 km pustinou jsme u nádherného místa a ještě k tomu otevřenému. V restauraci je sice kuchyně zavřená, ale recepční nám nachystá obložený talíř šunku, sýr, olivy a chleba, kávičku a pití. Přesně takovou pauzu jsme potřebovaly.
Obcházíme horu Pizzo Aiello – 930 m a stoupáme do sedla. Spěcháme, za chvíli bude tma a my se prodíráme křovím neprošlapanou stezkou stále na horu. Potřebujeme najít rovinu, daří se nám to až chvíli před setměním ve výšce 750 metrů. Stany stavíme na travnaté terásce, 200 metrů nad námi je rozbořený dům. Krásné místo v horách. Zapadá slunce a je nám dobře. Zase jeden nezapomenutelný den je za námi.
Den 6 – čtvrtek 7.10. – Maseria Dammusi – Maseria Rossanella – 25 km, převýšení 1.000 m
V noci foukal silný vítr, děkuji Bohu, že jsme si postavily stany ještě kus pod sedlem. Občas přišla dešťová smršť, moc jsme toho dneska nenaspaly.
Ve stoje snídáme půlku gumového croasana, zapíjíme vodou a stoupáme ke zbořené usedlosti asi 200 metrů nad námi ve výšce 780 metrů. Pokračujeme k další polorozbořené usedlosti ve výšce 870 metrů, je zde voda tekoucí do koryta pro dobytek. Po přefiltrování bych se to nebála pít.
Slyšíme střelbu, zase lovci, moje noční můra. Potkáváme lesní dělníky, turisti žádní. Moc se to tu asi nechodí, cesta je zarostlá. Odbočujeme ze silničky na stezku a obcházíme horu Monte Matassaro Renna 1.150 m. Borovicový les střídají louky. Sestupujeme do sedla Portella della Paglia 791 m, po mostě přecházíme hlavní silnici. Sedáme si na asfalt a chystáme si k snídani dva dny starou bagetu s marmeládou. Studenou vodou zalévám Nescafe 3 v 1 a je to skvělé. Jedou kolem nás dva dědové v autě a málem jsou v příkopě.
Čeká nás další sedlo Garrone ve výšce 1.050 m, už chceme být ve městě na kávě a né chodit do dalších kopců. Do hlavního města regionu Piana degli Albanesi scházíme před polednem. V prvním baru sedáme na kafe a pak už jdeme do Intersparu nakoupit jídlo, dříve než bude polední pauza. Ze zvyku se ptám v železářství na plynovou bombu, jasně že zase mají propichovací kartuši. Obědváme zapečenou housku s masem v baru, na toaletě peru ponožky.
Krásné, čisté město s velkou albánskou komunitou opouštíme po jedné hodině. Nejprve asfaltová silnice se smečkami psů, už se těch oblud nebojíme a pak zase do kopce.
Musíme obejít Lago di Piana degli Albanesi a pak výstup na kopec Monte Leardo 815 m. Začíná pršet a foukat. Pláštěny jsou úplně k ničemu, vítr nám je bere pryč. Leje čím dál víc a hlavně ten urputný vítr. Lezeme do kopce a jsme durch mokré. Původně jsme chtěly minout ubytování Maseria Rossanella a po pár kilometrech si postavit stan. Pod pláštěnou se dívám na booking, hodili tam slevu na dnešní noc na 56 eur pro dva se snídaní. Děláme si hned rezervaci, tak za 1,5 hodiny bychom tam mohly být.
Obešly jsme Monte Rossellu 1.029 m a pak už jen scházíme k loveckému statku z roku 1810. Má to tu skutečné kouzlo. Dostáváme domeček, hned jdeme do sprchy a pereme. Prší s přestávkami až do rána. Ve stanu by se nám dnes nelíbilo.
Den 7 – pátek 8.10. – Maseria Rossanella – Villafrati – 28 km
Celou noc leje, jsme rády že jsme pod střechou. Vychutnáváme si skvělou snídani, konečně chleba, šunka a sýr. Na trecích mám strašný zlozvyk, na bufetových snídaních si plním všechny kapsy jídlem.
Nejprve scházíme několik kilometrů k vodní nádrži Lago dello Scanzano. Doprovází nás pes z našeho ubytování. Jdeme mezi křovím, cesta se jako obvykle ztrácí, přes cestu nám přeběhnou divoká prasata. Prodíráme se neprošlapanou, zarostlou stezkou až na silnici SP 118, tu překračujeme a vstupujeme do lesní rezervace Ficuzza.
Je po jedenácté hodině, na asfaltu rozbalujeme svačinku, jídlo od snídaně. Ještěže jsem si toho tolik vzala. Rezervace je nádherný kus přírody. Převažují duby a borovice. Přecházíme kopec Rocca di Corvo 907 m. Začíná ukrutně pršet. Nasazujeme pláštěny a pádíme z rezervace pryč.
Volá Lucka z Palerma, že nemůže nikde sehnat plynovou bombu, všechny outdorové obchody zkrachovaly. Nakonec v jednom železářství kupuje celý vařič na propichovací kartuše za 20 eur. Kupuje si lístek na bus za 4 eura a jede za náma do Villafrati.
Naštěstí přestává pršet, bylo na čase. Spěcháme za Luckou. Vynecháváme městečko Ficuzza a jdeme rovnou na konec 11. etapy. Konečně se potkáváme s Luckou. Čeká na nás v baru v centru Villafrati. Objednáváme si pizzu a kafe. Chci vidět ten nový vařič. Jaké je naše překvapení, když Lucka vytahuje z batohu lampičku. Nakonec máme štěstí a vedle v železářství kupujeme vařič Campingaz s propichovací kartuší za 18 eur. V létě jsem úplně stejný používala v Alpách ve Francii, tak vím, že to není žádná výhra. Vaří se na něm neskutečně pomalu.
Po 5 kilometrech bahnem nacházíme u cesty opuštěný dům. Zůstáváme zde na noc, ideální místo, střecha nad hlavou. Máme vařič, tak vaříme čaj.
Den 8 – sobota 9.10. – Villafrati – Montemaggiore Belsito – 33 km, 1.100 m převýšení
Nádherné ráno. Ze spacáku máme výhled na vycházející slunce. Vaříme čaj a kafe. Sbalené jsme za chvíli.
Do města Ciminna přicházíme po 7 kilometrech. Hledáme potraviny, nakupujeme svačinu a vodu. Na náměstí na kopci je naštěstí bar. Objednávám si dvě kávy a sladké pečivo.
Na konci města je fontána s vodou, neleníme a pereme ponožky. Cesta vede po silničce, auta kolem jedou jen vyjímečně. Naše značka odbočuje do bláta přes kopec, nám se tam nechce, tak zůstáváme na silnici.
Scházíme k řece San Leonardo. Špatně vyhodnotíme cestu a dostaneme se do křoví a houští, nechce se nám vracet do kopce. Nakonec se prodereme k řece poškrábané a oškubané, celé od bahna. Čeká nás brod, tak nějak jsme to nečekaly, nezbývá, než tu bahnitou říčku přejít.
Potkáváme spolek turistů na výletě. Vyptávají se nás od kud a kam jdeme. Když jim sdělujeme, že Sentiero Italia, tak jsou nadšení a fotí se s náma. Milí lidi. Začíná pršet, vytahujeme zase pláštěny. Brodíme druhou řeku Torto. Stále prší.
Hledáme místo na stan, ale je to marné, samé pole a podmáčené trávy, navíc oplocené. Končíme v apartmánu Stone House v Montemaggiore Belsitu. Platíme za noc 25 eur na osobu. Jsme totálně hotové. K večeři si objednáváme velkou pizzu za 9 eur.
Den 9 – neděle 10.10. – Montemaggiore Belsito – Scillato – 23 km, převýšení 835 m
Krásně jsme se vyspaly. K snídani si děláme kávu a jíme bábovku z obchodu. Dnes je neděle, obchody jsou zavřené. Domácí jsou strašně hodní a starostliví. Sami kdysi šli naši Sentiero Itálii. Je docela špatná předpověď, odpoledne má pršet a foukat. Na bookingu si děláme rezervaci ve Scillatu v Oasi delle Madonie. Cena za celý domek je 54 eur. Poslední oraz před vstupem do hor.
Městečko opouštíme po deváté. Stoupáme do kopce nejprve po silnici, později přechází cesta v pěšinu. Procházíme kozí a kravské farmy. Atakují nás psi, máme už vypracovanou strategii. Obzvlášť velcí psi nám, ale stále nahání hrůzu. Nejdůležitější je jim jasně dát na jevo, že na vrcholu potravinového řetězce jsme my! Prolézáme několik branek, musíme je rozplést, projít a pak za sebou zase zaplést. Občas se dá plot podlézt, to je nejrychlejší.
Procházíme přes nádhernou krajinu Bosco del Cardellino. Jdeme přes průsmyk Selletto Fondo Soprano ve výšce 823 m. Začíná pršet. Severním svahem Monte Roccelito sestupujeme do údolí Salito Torrent. Vylézá slunce, tak zastavujeme na jídlo. Čaj ani nevaříme není jisté, kdy zase začne pršet.
Místy je cesta bahnitá, proti včerejšku je to ale procházka růžovým sadem. Máme na dnešek naplánovaný odpočinkový den, představovala jsem si to trochu jinak. Zatím dřeme, jako každý jiný den. Je den ode dne chladněji. V říjnu si pamatuji Sicílii zalitou sluncem, teď tady každý den prší.
Obcházíme horu Pizzo Sant Angelo z jižní strany. Míjíme opuštěné zahrady, na stromech zrají fíky, trháme si plné hrsti. Scházíme do městečka Scillato. V baru na náměstí si dáváme kávu a zákusky. Jídlo bude až večer. Nakonec se nás servírce zželí a upečou nám pizzu, přestože je teprve odpoledne.
Pan domácí si nás vyzvedává v centru a vede nás za město do ubytování. Dostáváme na dnešní noc patrový malý domeček, voda teče jen mírně, mají jí nedostatek, ještěže jsme si včera všechno vypraly. Dnešní ubytování je o poznání skromnější.
Zašíváme batohy, opravujeme kde co. Vaříme spousty čaje. Zítra jdeme do hor do Madonie. Předpověď není nijak skvělá, každý den déšť a vítr. Máme letní spacáky a minimum oblečení. Uvidíme jak to v horách bude vypadat.
Den 10 – pondělí 11.10. – Scillato – Piano Battaglia – 20 km, převýšení 1.800 m
Černé mraky nad horama, vítr a déšť. Co děláme my? Jdeme do hor. Dnes máme v plánu zvládnout 15. etapu. Nejnáročnější úsek a nejhorší předpověď. Moc se nám do toho nechce, ale co neděláme.
Začínáme po silnici, po kilometru odbočujeme do hor. Vstupujeme do parku Madonie. Nikde, nikdo. V létě zde byl požár a vše je ohořelé až vysoko do skal. Pan domácí nám říkal, že si musíme po požáru najít cestu, není to ale tak hrozné. Nemáme informace o vodě a tak si neseme každá 3 litry, v nouzi s tím vydržíme do zítřka. Nejspíš budeme muset v horách stanovat.
Jelení říje je v plném proudu. Řev samců všude kolem nás, jen v mlze a dešti toho moc nevidíme. Chybí nám kvalitní pláštěnky, máme jen mizerné, krátké igelitové za pár korun. Přijely jsme za sluncem a zatím pořád leje. Nemáme žádné extra oblečení, tak nám nezbývá nic jiného, než jít rychle a nezastavovat. Po dvou hodinách na chvíli stavíme a svačíme včerejší pizzu. Jsme ve výšce 1.000 m je mlha a chladno.
Po poledni jsme v Bivacco forestale Vallone ve výšce 1.550 m. Je to nádherná, čistá, malá, dřevěná chata. Stůl, lavice a patrové pryčny pro 3 osoby. Voda tu není. Vaříme si k obědu těstoviny, čaj a kafe. Nacházíme použitou propichovací kartuši, zprovozňujeme Lucčinu lampičku. Je to paráda, krásně svítí. V chatě je zbytek vína a kořalky. Hance je taková zima, že si to lije do čaje. Máme mokré boty a uvnitř je chladno. Mezitím vykukuje slunce a přestává pršet.
Další cesta vede z lesa na otevřené prostory. Jeleni běhají kolem nás, krásný kus přírody. Fouká, ale neprší. Nádherné vápencové hory. Procházíme kolem Cozzo Piombino 1.613 m a v sedle Portella Colla 1.418 m opouštíme stezku a pokračujeme po silnici. Míjí nás velké SUV napakované na dalekou cestu. Mezinárodní značku má L. Nápis na autě je prostý: Život je jen jeden, tak ho žij.
V mlze vstupujeme do Piana Battaglia lyžařského střediska ve výšce 1.600 m. Zase prší, jsou teprve 4 hodiny odpoledne, na noc celkem brzy, ale je tu Rifugio Marini, jediný otevřený podnik. Dáváme si čaj s koláčem a smlouváme cenu za ubytování ze 45 eur na 30 eur za osobu, je to se snídaní. Máme pěkný pokojíček s patrovými postelemi a koupelnou. Dokonce tu topí. Večeříme špagety, konečně něco jiného než pizza. Jsme tu asi jediní hosté. Personál jsou čtyři chlapi a vypadá, že jsou rádi, že tu mají aspoň někoho. Večer si pouštíme v posteli audio kriminálku a je nám dobře.
Den 11 – úterý 12.10. – Piano Battaglia – Contrada Abbate – 28 km
Celou noc prší a vítr lomcuje s okenicemi. Dobře, že jsme v chalupě. Snídáme omeletu a meruňkový koláč, kafe a čaj. Personál je z našich objednávek vykulený, ale všechno nám donesli. Při placení nám nepříjemný recepční sděluje, že snídaně je pouze jedno pití a jeden koláč, my jsme toho snědly podstatně více, ale že nám to tedy nebude účtovat. Je to pitomec, měli nám to říci předem, stejně máme pořád hlad. V devět opouštíme rifuginu a vycházíme do mlhy. Potřebujeme stihnout obchod v Petralii Sottaně, tak spěcháme. Jednak ve sportě si chci koupit teplé oblečení a potřebujeme si nakoupit jídlo na dalších 110 km.
Prvních 5 km jdeme po silnici, pak odbočujeme na stezku a stoupáme na hřeben. Přes cestu nám přebýhají jeleni a malá prasata. Vylézá slunce a je nádherně. Konečně vidíme Madonii v celé své kráse. Rostou tu 500 let staré stromy, duby a javory.
Přelézáme sedlo Portella di Mele 1.506 m a sestupujeme do městečka Petralia Sottana. Zbývá nám 30 minut než zavřou obchody. Ve sportě kupuji červenou bundu, bohužel spodní kalhoty mají jen malé velikosti. Zatím je stále chladno a špatná předpověď. V železářství kupujeme nové pláštěnky a plynovou bombu. Miniaturní potraviny nejsou pro nás moc vhodné, navíc prodavač chce jíž zavírat, nakonec nějaké jídlo nakoupíme. Hlavně těstoviny s tuňákem. V restauraci dobíjíme mobily a obědváme špagety.
Po třetí hodině konečně opouštíme město. Čeká nás 110 km mimo civilizaci, moc se na to těšíme. Opouštíme Madonii a scházíme do údolí před pohořím Nebrodi. Stany stavíme na poli kousek od cesty. Doufáme že jsme v závětří. Dnešek bez deště, konečně.
Den 12 – středa 13.10. – Contrada Abbate – Colle del Contrasto – 25 km
Nádherné ráno. Sluníčko nás tahá ze stanů. Vaříme si kávičku a čaj. Snídáme cereálie na sucho a zapíjíme čajem.
Sestupujeme asi 2 km k řece Torrente Raino. Voda tu žádná není. Dnešní etapa vypadá bez vody, v mapě není zaznačená žádná. Musíme nutně získat vodu tady v údolí. Na statku zkoušíme kohoutek, ale nic neteče. Asi po kilometru od potoka na poli vidíme nějaké chlapy vrtat studnu. Jdeme se jich zeptat, kde tu seženeme vodu. Ukazují nám na horu na poli kamennou stavbu. Pokračujeme dále po cestě několik set metrů, po levé straně je malý domek, po pravé straně na poli kamenná studna s vodou. Kbelíkem vytahujeme vodu do všech láhví a filtrujeme.
Po vedlejších silničkách stoupáme zemědělskou krajinou k větrníkům. Obědváme přímo na asfaltové silnici, sušíme stany. Netrvá to dlouho a je tu déšť.
Konečně se zbavujeme asfaltu a vstupujeme do Riserva Sambughetti. Nádherný kus přírody, převažují listnaté stromy. Máme v plánu na konci rezervace postavit před sedlem Colle del Contrasto stany. Než tam stačíme dojít spustí se bouřka a liják. Bouřka nepřestává, stany nakonec stavíme v dešti. Hážeme si do mokrých stanů batohy a skáčeme dovnitř. Všechno oblečení, ve kterém jsme šly je durch mokré. Naštěstí máme v batozích suché oblečení na noc. Je chladno. Leje celou noc, nevaříme a nevylézáme. Moc toho nenaspíme.
Den 13 – čtvrtek 14.10. – Colle del Contrasto – Nicosia – 3 km
Celou noc neskutečně lilo, jenom jsme kontrolovaly jestli neplaveme. V 7 ráno vařím v předsíňce stanu čaj a přemýšlíme co dál. Oblečení máme mokré a předpověď je jasná, pršet má celý den. Kontrolujeme mapu, kam bychom mohly utéci. Jsme ve výšce 1.100 m, potřebujeme dolů z hor do civilizace. Na mapě si hledáme ubytování v 18 km vzdáleném městě Nicosia. Vybírám B & B La Madonnina a volám tam, Alesandro bohužel mluví jen italsky. Poskládám mu pár italských slov a domlouváme si ubytování hned ráno. Posílá nám kontakt na taxi.
V dešti balíme stany a dobíháme na silnici. Než stačím vytočit číslo taxikáře, tak příjíždí auto. Je to štěstí, protože tady moc aut nejezdí. Jsou to dva Argentinci na dovolené. Jsou moc milí, přeskládávají věci v malém autě, tak aby nás naložili a odváží nás do centra městečka Nicosia. Na ubytování už na nás čekají, dostáváme pokoj, přestože je teprve 9 ráno.
Sušíme a pereme. Dnes si děláme odpočinkový den.
Den 14 – pátek 15.10.- Nicosia – Colle del Contrasto – Portella Donna Vile – 30 km
Ráno vypadá počasí podstatně lépe než včera. Na nebi se honí mraky, ale neprší. Snídáme v baru a sledujeme předpověď v televizi. Dnes má být polojasno, větrno. Voláme si taxi a necháváme se zpátky dovézt do hor, na místo včerejšího ústupu. Platíme 40 eur, teď jsme rády za včerejší stop zdarma. Auto nám zastavuje ve výšce 1.100 m v sedle, kde strašně fouká. Řidič se ptá, jestli skutečně chceme jít ven. A my chceme.
Stoupáme do hor postupně do výšky 1.650 m. Konečně jsme v pohoří Nebrodi. Chvílemi mrholí, ale většinou je slunce. Fouká fest severní vítr. Potřebujeme dnes ujít kus cesty, zítra máme na trase sraz s další kámoškou Hankou, přidá se na konec treku k nám.
Většina 19. etapy vede listnatými lesy, běžící prase nás už nevyděsí, pořád lepší než psi. Zastavujeme jen dvakrát na jídlo a nabrání vody. V tomhle větru a zimě se nedá moc vysedávat. Cesta se místy ztrácí a značka vede napříč lesem, je to tu mizerně značeno, bez mapy.cz by to nešlo.
Přecházíme sedlo Portella dell Obolo a křižujeme silničku. Jako obvykle žádné jiné lidi nepotkáme. Už po sto padesáté poslouchám stížnost, že jsem holkám slíbila slunnou Sicílii.
Stany stavíme pod sedlem Portella Donna Vile ve výšce 1479 m. Našly jsme si docela pěkné místo chráněné od větru, tak snad do rána nezmrzneme. Večer mrholí, jinak klid. Na večeři vaříme těstoviny s tuňákem a sýrem, je to lahůdka. Do spacáku si dávám litrovou láhev od Coly plnou horké vody, chvíli budu v teple.
Den 15 – sobota 16.10. – Portella Donna Vile – Lago Biviere – 26 km
Ze spacáku vaříme kafe a čaj. Balíme mokré stany a po osmé vyrážíme. Spěcháme, v poledne máme sraz s Hankou v restauraci Rifugia Miraglia pod sedlem Portella Feminna Morta. Netušíme jestli je hospoda otevřená, tak spěcháme, aby tam Hanča nezmrzla.
Ráno je les tichý a vlhký. Plašíme spoustu divokých prasat. Lezeme do kopce, ale je mlha a ztrácíme se. Nakonec se sejdeme na vrcholu kopce ve výšce nad 1.600 m. Dnes by mělo být počasí lepší než včera, jenomže to zatím nevypadá. Jsou tu krásné bukové lesy, hluboké a temné. Nechtěla bych tu být sama.
Po třinácti kilometrech jsme v hospodě a hurá je otevřená a uvnitř na nás čeká Hanka. Dojela sem z pobřeží stopem. Jeden řidič se ji snažil přemluvit k sexu, když zjistil, že nic nebude, tak ji po pár kilometrech vyhodil z auta. Naštěstí v dalším autě už byl normální chlap a ten ji zavezl až do sedla. Sicílie je pěkně divoká. Dáváme si k obědu kus masa s brambory. Je to strašně dobré. Nabíjíme mobily a chystáme se zase do zimy.
Pokračujeme cestou v mlze kolem jezer Lago Maulazzo a větší Lago Biviere. Prasata jsou tu na lidi zvyklá a berou nohy na ramena až na poslední chvíli. Je tu moc krásná krajina, jenomže je mlha a prší. Místní lidi takový říjen nepamatují, uměly jsme si vybrat.
Ve výšce 1.400 m, dva kilometry za velkým jezerem stavíme mokré stany. Nepodařilo se nám je dnes vysušit. Vaříme čaj a večeříme bagety se šunkou a ovocem co dovezla Hanka. Teď jsme tu čtyři kamarádky a je nám dobře. Ve stanu si pouštíme s nově příchozí Hankou další díly Sedmilhářek, máme to rozkoukané z Fatry.
Den 16 – neděle 17.10. – Lago Biviere – Floresta – 23 km
Celou noc lilo. Slyšíme střelbu, divočáků je tu mnoho. S prvním světlem vaříme kafe a snídáme croasany co dovezla Hanka. Volám do B & B Mamma Rosa a chabou italštinou nám objednávám ve Florestě ubytování. Vycházíme až po deváté.
Procházíme lesem Bosco di Scavioli. Je neděle, začínají kolem jezdit cyklisti a hlavně terénní auta. Všude je plno potůčků a pramenů. Vodu nemusíme nosit. Potkáváme dva německé trekaře, jdou do protisměru z Catanie do Palerma. Ptají se nás na noclehy v bivacích a refugiích. Musíme je zklamat, v Nebrodi nic takového není, naštěstí mají taky stan.
Vycházíme z lesů a po silnici pokračujeme přes tři sedla do městečka Floresta. Na B & B dostáváme dva pokojíčky. Je to spíše turistická ubytovna. Pan domácí holkám nalévá kořalku a víno. Naštěstí nám hned topí, je tu pěkná kosa, jsme ve výšce 1.250 m. Cena za osobu 25 eur se snídaní.
Jdeme do městečka na pozdní oběd. Kupujeme ovoce. Pereme a sušíme stany. Nevím jak, ale mám v batohu všechno mokré. Čeká nás posledních 120 km, už budeme nejspíš spát jen ve stanu. Potřebujeme se na to psychicky připravit. Lucka nás ráno opouští a jede do Catanie. V úterý jí letí Wizzair do Prahy. Cena 1 letenky se zavazadlem je 1.000,- Kč. Máme rozlučkový večírek.
Den 17 – pondělí 18.10. – Floresta – San Basilio – 36 km
Ráno je nádherně, z okna máme výhled na Etnu. Lucinka odjíždí stopem do Catanie, zítra letí domů. My ostatní začínáme 23. etapu. Konečně slunce, kdo ví jak dlouho vydrží. Listnaté lesy se změnily v jehličnaté, převážně borovice a cedry.
Po patnácti km jsme ve městečku Montalbano Elicona, hladové jsme musely vylézt na kopec nejmíň 300 výškových metrů. Železářství je zavřené, plynovou kartuši nekoupíme. Obědváme v restauraci Siciliana. Objednáváme si rybu s bramborem, dostáváme strašnou šlichtu, v hlubokém talíři je nějaká oranžová majda. Při placení se nestačíme divit. Chtějí po nás za 3 jídla a pití 76 eur. Říkáme jim, že tak hnusné a drahé jídlo jsme na Sicílii ještě nejedly, slevňují nám to na 60 eur, ale i tak je to drahé. Hance je z toho blbě až do večera.
Dále je krajina bez lesů. Blížíme se k pohoří Peloritani. Začíná pršet, jak jinak. V pláštěnách procházíme skalním kompleksem Argimusco. Skály se tyčí na hřebeni 1.200 metrů a jsou vidět z daleka. Rozhled do krajiny je 360 stupňů. Magické místo. Mnoho informací o historii se tu nedozvíme, nejspíš odborníci sami neví.
V šest večer začínáme hledat místo na stan, je to marné. Všude ostnatého ploty a příkré hřebeny. Začíná se stmívat, Hanka se sotva vleče, je jí zle z hnusného oběda. Na Google mapách nacházíme v městečku San Basilio dvě ubytování, je to sice ještě přes 6 km, ale to snad zvládneme. V jednom ubytování nezvedají telefon a ve druhém to po mé otázce jestli mluví anglicky hned položí. Nakonec asi po pěti telefonech nám to zvedne paní a snažíme si s ní italsky domluvit nocleh. Asi tak desetkrát ji opakujeme naši naučenou frázi: una camera, tres persona, ogi, vypadá to, že nám stále nerozumí, ale říká něco o kostelu! Tak jdeme. O půl osmé jsme u kostela a čeká nás tam milá paní. Vede nás do bytu pro poutníky v Casa di Ospitalita. Není to penzion, jak jsme si myslely, ale byt v kostele asi po farářovi. Máme plnou ledničku jídla včetně alkoholu. Jsme strašně unavené, mírně pršelo celé odpoledne, tak jsme vůbec nezastavovaly. V takovém počasí je nejlepší prostě jít. Platit budeme ráno dobrovolný příspěvek. V kuchyni si vaříme večeři a padáme únavou do postelí. Máme toho dneska zase dost.
Den 18 – úterý 19.10. – San Basilio – Figheri – 24 km
Užíváme si kuchyně, vaříme vajíčka, čaje a kávy. Kupujeme si na sobotu letenky s Wizzair z Catanie do Prahy za 45 eur a jedno společné zavazadlo 20 kg za 25 eur. Do soboty už to musíme zvládnout. Loučíme se s paní domácí, necháváme na stole 50 eur.
Scházíme do údolí, musím říci, že větší zapadákov než San Basilio už jsem dlouho neviděla. Z údolí se škrábeme do pěkného městečka Novara di Sicilia. Děláme nákup potravin na posledních několik dní. V baru kávičku a musíme se pohnout dál.
Jdeme pěšinou lesem přes hory, převýšení máme docela velké. Přecházíme přes vrchol Rocca di Dante 1.008 m. Čeká nás strmý sestup do městečka Evangelisti a Rubino. Restaurace, bar a potraviny jsou zavřené. Potřebujeme si dokoupit ještě jídlo na jeden den. Nedá se nic dělat musíme počkat do čtyř až obchod otevřou. Je tu pohřeb, dlouhá kolona aut jezdí po vesnici stále do kola.
O půl páté zase stoupáme do kopce. Opouštíme civilizaci, několik dní budeme v přírodě, dlouho se na to těšíme. Na hřebeni pokračujeme vrstevnicovou cestou a začínáme hledat místo na stan. Projíždí auto a chlap se Hanky ptá jestli je solo, divně na ní čumí. Raději si hledáme místo bokem cesty, tak aby na nás nikdo neviděl. Stany stavíme na terase v jedné zahrádce pod cestou. Branka byla otevřená, tak co. Po dlouhé době den bez deště.
Den 19 – středa 20.10. – Fighery – Pizzo Lemieri – 28 km
Modré nebe nad hlavou, konečně slunná Sicílie. Vycházíme po osmé hodině. Nejprve je cesta špatná asfaltka, později přechází v kamenitou stezku. Pomalu se klikatí a postupně stoupá do kopců. Etna vykukuje z mraků, mystický pohled.
Dneska nás čeká obcházení kopců vrstevnicovými cestami stále mírně do kopce, pak zase z kopce. Výška se pohybuje mezi 1.000 až 1.200 m. Konečně jsme v pustých horách, nikdo jiný tu není. Oběd si vaříme u Refugie Postoleoni. Chata je zamčená, je tu ale pitná voda a to nám stačí. Jsou zde lavičky a krásné trávníky. Pěkně by se tu stanovalo. Máme za sebou 17 km a to je málo.
Pokračujeme po pusté cestě, plašíme kozy a krávy, nikdo jiný nám cestu nezkříží. V mapy.cz jsou občas studánky a skutečně to sedí, vždycky najdeme vodu. Krajina se změnila, lesy ustoupily, zůstala kleč a kapradiny. Skalnaté hory, neskutečně krásné výhledy.
Dlouho nemůžeme najít místo pro stany, když je trochu rovina, tak tu strašně fučí. Nakonec si upravujeme jednu zatáčku u cesty a stavíme zde stany. Máme málo plynu, tak si rozděláváme malý ohýnek a vaříme na něm k večeři těstoviny s tuňákem. Je nádherný večer, snad úplněk. Sedíme u ohníčku do tmy. Ve stanu si pouštíme kriminálku, musíme sice šetřit energií, ale těžko by se usínalo v 8 večer.
Den 20 – čtvrtek 21.10. – Pizzo Lemieri – Dinnammare – 28 km
Slunečné ráno, třetí v řadě, že by už byl déšť za námi? Ze zvyku vařím kafe ze spacáku. Asi máme vidiny, ale kolem stanu projede malé zelené autíčko, těžko uvěřit, protože cesta je to krkolomná, kamenitá.
Dneska je na pořadu horská stezka, jdeme po hřebeni hor a sluníčko svítí. Jeden z nejkrásnějších dní na Sicílii. Kolem nás jen hory. Výhledy na Etnu, Liparské ostrovy, ostrov Stromboli. Po šesti kilometrech docházíme k prameni a vaříme čaj a kávu. Je jedenáct hodin, moc nám to dnes nejde. Stezka je klikatá a kamenitá, taky dost do kopce. Jíme tvrdý chleba se sýrem, jídlo nám celkem dochází.
Po 14 kilometrech jsme u Rifugio San Calogero. Chata je vybydlená, pitná voda tu není. Nezdržujeme se a jdeme dál. Musíme trochu přidat, chybí nám kilometry. Dnes musíme ujít 25 km, tak jako vždy. Naštěstí se cesta rozšiřuje a rovná, jde to rychleji.
Odpoledne přicházíme k rozhledně Puntale Bandiera ve výšce 1.064 m. Je tu rozhled na všechny strany. Nádherný výhled na pevninskou Itálii. Blížíme se k Messině. Zítra máme poslední den, pak už letíme domů. K večeru už máme konečně 25 km a můžeme zakempovat.
Stany stavíme u rozbořeného domu u borového lesa. Konečně máme poprvé rovinu a nebudeme celou noc sjíždět. Pro vodu si scházíme k prameni, je zakreslen v mapách. Děláme si oheň a vaříme poslední večeři. Zbývá nám asi tak 15 km do Messiny, zítra to doběhneme. Opět jsme dnes nikoho nepotkaly. Pusté hory. Překrásný den.
Den 21 – pátek 22.10. – Dinnammare – Messina – Catania – 20 km
V noci nad našimi stany hulákali ptáci, nemáme tušení, co to bylo za druh, ale nejspíš nás tu nechtěli. Vaříme poslední snídani na našem debilním vařiči Campingaz na propichovací kartuše. Horší vaření jsem nikdy nezažila. Čaj jsme pily teplý, pouze kafe chtělo aspoň jednu bublinu, na tu se čeká věky. Bohužel jiné kartuše jsme na Sicílii nekoupily.
Naše cesta vede již po silnici, ale stále po hřebeni lesem. U křižovatky Le Qualtro Strade ve výšce 500 metrů si chceme v bufetě dát kafe a pivo. Maník po nás chce 4,50 eur za malé pivo, když vidí, že ztuhneme, tak sleví na 3 eura. Česky mu říkáme ať si to strčí do prd… a odcházíme. Tu hodinu cesty lesem do Messiny ještě bez pití dojdeme.
Předměstí města je chudé, domky připomínající garáže, ale je tu čisto. Messina je totálně ošklivé město. Snažíme se najít něco hezkého, ale nedaří se nám to. Kostely a katedrála jsou zavřené. Žebrající agresivní, mladí černoši s krvavýma očima, moc dobře se tu necítíme. Obědváme u katedrály, jídlo je skvělé, jediný světlý bod. Hanka si dělá v lékárně antigenní test na Covid, který potřebuje na vlak do Catánie a zítra na letiště. Předbíhá úplně všechny Italy, nevím jak to dělá. Platí 15 eur, dostává certifikát.
Kupujeme si lístek na rychlovlak do Catánie za 11 eur na osobu, cesta trvá 1,5 hodiny. Odjíždíme ve 4 hod a doufám, že už se sem nikdy nevrátím. Snad bude Catánie přívětivější.
Catánie nás vítá špinavými, hlučnými ulicemi. Od nádraží nám cesta do našeho ubytování trvá asi půl hodiny. Na bookingu jsme si zamluvily pokoj pro tři osoby v I Vespri rooms. Mají velmi dobré hodnocení, je to v centru a levné. Cena 55 eur za noc pro 3 osoby se snídaní. Ubytování je super. Dáváme si věci na pokoj a tak jak jsme špinavé z hor a očuzené od ohňů jdeme do ulic. Za chvíli bude tma, chceme si prohlédnout centrum. Na recepci dostáváme mapku a instrukce. Nejprve jdeme ke katedrále svaté Agáty, je otevřená a krásná. Dvě hodiny chodíme po centru Catánie, je tu spousta památek a moc pěkné staré město. Výstavné paláce, jen chybí peníze na opravy. Zašlá sláva. Večeříme místní specialitu arancini, bramborové koule.
V devět jsme na pokoji a konečně se po několika dnech myjeme. Naše batohy strašně smrdí, všechny věci z hor taky. Nemáme, ale žádné náhradní oblečení, tak domů poletíme v tom co máme. Pouštíme si na dobrou noc audio Devět malých černoušků. Noc krásná i když trochu hlučná.
Den 22 – sobota 23.10. – Catania – Praha – 4 km
V noci pršelo, kazí se počasí. Místní říkají, že takový říjen nepamatují. Statisticky by mělo pršet 5 dní v říjnu, nám pršelo 14 dní a brzy pršet zase bude. Opět máme něco extra.
Snídani máme vedle v baru, sladké pečivo a kávu. Jdeme se projít ke katedrále a na trh koupit ovoce. Balíme se. Hned za rohem staví letištní bus Alibaba za 4 eur, jezdí každých 25 minut. Čekáme na něj 15 minut a nevydržíme to, bereme si taxi za 20 eur, taxikáři tu mají jednotnou cenu.
Letíme s Wizzair přímo do Prahy. Náš let je zpožděn o 90 minut, to už nás, ale nerozhodí. Přeplněné letiště, jako by ani nebyl Covid. Dlouho nám trvá, než si najdeme 3 židle na sezení.
Byl to nádherný trek a díky počasí náročný. Chybělo nám vybavení do deště a zimy, často nám bylo chladno a nezbylo nám nic jiného, než jít, aby jsme se zahřály. Letní spacák 300 gr peří měl zůstat doma, chtělo to něco teplejšího, navíc mi ucházel ventilek na karimatce, takže mi prostě byla každou noc zima.
Ušly jsme celkem 540 kilometrů, 20 km převýšení. Sicílii miluji pro krásnou přírodu, nezamněnitelnou atmosféru a srdečnost a vřelost místních lidí. Už teď plánuji výlet na Liparské ostrovy, především Stromboli vábí svou exotikou. Celkem jsem za ty tři týdny utratila asi 1.000 eur, včetně letenek. 10 nocí jsme spaly ve stanu, 11 nocí v ubytování.