21.3. – 5.4.2022
Den 1 – pondělí 21.3. – Praha – Palma de Mallorca – Port d’Alcudia
Na Baleárské ostrovy letím s Luckou ze Šumavy. Potkáváme se v Praze na letišti, neviděly jsme se od lednového Portugalska. Letíme se Smartwings, jedna letenka stála 2.400,- Kč + jedno společné zavazadlo 550,- Kč. Zpáteční letenku máme z Palmy do Prahy s Ryanair za 28 eur + 15 eur společné zavazadlo.
V Palmě přistáváme ve 20:30. Nejraději bychom přejely hned na sever ostrova do přístavu Alcudia. Zítra ráno jedou dva trajekty na sousední ostrov Menorca. Strašně rády bychom v jednom z trajektů chtěly být. Autobus nám už nejspíš nejede, snažíme se na letišti s někým domluvit na sdílený taxík, ale je tu strašně málo turistů. Nakonec odjíždíme do centra Palmy busem A1 na autobusové nádraží Placa de Espanya za 5 eur na osobu.
Jdeme se podívat v kolik nám zítra jede první bus do přístavu a zjišťujeme, že nám jeden ujel před 3 minutami. Jak to, že jel ve 21:30 když na internetu bylo uvedeno že jede ve 21 hod. Ach jo. Zase žádné informace nejsou přesné. Hledáme si na bookingu hotel v okolí, ale jsou strašně drahé.
Nakonec bereme taxi a za 73 eur frčíme na severo – východ ostrova do přístavu Alcudia. Cesta trvá asi hodinu. Z taxíku si telefonicky rezervujeme pokoj v hostelu Vista Alegre 1 km od přístavu. Cena za noc 43 eur, pokoj není nic moc, dovolenou bychom tu trávit nechtěly. Moc si to tu neužijeme. Budík natáčíme na 3:30 ráno. První trajekt jede ve 4:30 a je o třetinu levnější než trajekt v 9 hod. Brzy bude půlnoc, noc bude krátká.
Den 2 – úterý 22.3. – Port Alcudia – Ciutadella – Pujol de sa Taula – 35 km
Vstávání je kruté. Letíme do přístavu a kupujeme si lístek na trajekt u společnosti Balearia za 57 eur / os. Teprve tady se dozvídáme, že druhý trajekt v 9 hod je zrušený a dnes už nic dalšího na Menorcu nepojede. Ještěže jsme nezůstaly na noc v Palmě, to už bychom dnes neodpluly. Odjíždíme něco po půl páté, na Menorce jsme v 7 ráno.
Přístav je u města Ciutadella. Nutně si zde musíme koupit plynovou bombu na vařič. Na začátku města se ptáme mladé paní na železářství a posílá nás doprava přes tři kruhové objezdy. Ferreteria Eines de Futur je dobře vybavené železářství a hlavně je otevřené již před osmou hodinou. Mají tu propichovací kartuše a velké bomby Campingaz s bajonetovým závitem. Systém Var bohužel ne. Nám to ale nevadí, máme dva hořáky jeden Var a jeden Campingaz. Za 11 eur kupujeme Campingaz, na týden máme po starosti.
Městečko je moc hezké, čisté a bez turistů. Zatím není sezóna. Dokonce je otevřená katedrála. Sedáme si do baru na snídani, potřebujeme se trochu vzpamatovat po tom ranním budíčku.
Vyrážíme na okružní trek kolem ostrova GR 223, měří přibližně 200 km a je rozdělen do 20 etap. Jdeme po směru hodinových ručiček nejprve na sever. Po několika kilometrech chůze zjišťujeme, že jdeme do protisměru. Etapy jsou číslované právě opačně, než jdeme my. Jako by tomu bylo někdy jinak. Celá cesta vede prakticky stále kolem moře. Fouká protivítr.
Po 6 kilometrech jsme v letovisku Cala En Blanes. Všechny obchody jsou zavřené, pouze jediný bar otevřený. Aspoň něco, jdeme na kafe a dopouštíme si na toaletách do láhve vodu, jestli je pitná nemáme tušení.
Pofukuje a je zataženo, 15 stupňů ve stínu. Na oběd si vaříme čaj a dojídáme řízky z domova. Brzy budeme jen na dehydrované stravě. Celý sever ostrova by měl být opuštěný, letoviska uzavřená. Žádná možnost dokoupení potravin dalších 100 kilometrů nebude, tak uvidíme. Zatím to jde, Lucinka dovezla řízky a palačinky, tedy nestrádáme.
Odpoledne přicházíme k prehistorickým pohřebním jeskyním před městečkem Cala Morel. Celý objekt je volně přístupný. Nádherné vzdušné jeskyně, krásně by se tu bydlelo. Ve městečku nutně potřebujeme dobrat vodu, jenomže je vše zazimované. Lucinka oslovuje partu zedníků u jedné vily a ti nám ochotně plní naše láhve na vodu, celkem 6 litrů, jsou moc milí. Dostáváme od nich i jednu načatou pet láhev s pitnou vodou. Nejsme žádné dámičky a to že není láhev zavřená, nám nevadí. Posouváme se kousek dál k dětskému hřišti, zabíráme lavičku a vaříme spoustu čaje.
Za celý den jsme potkaly pár denních turistů. Je vidět, že sezóna teprve přijde. Nám to takto vyhovuje. Mohlo by být trochu tepleji, vítr nás ochlazuje. Stan stavíme v borovém lesíku po sedmé hodině večerní, právě včas. O půl osmé je již tma. Byl to dlouhý a únavný den. Ušly jsme 10., 9. a 8. etapu. Menorca se nám na první pohled líbí, uvidíme co nám přinesou příští dny.
Den 3 – středa 23.3. – Pujol de sa Taula – Fornells – 32 km
V noci bylo vedro, určitě alespoň 10 stupňů. Vaříme si ze spacáku ovesnou kaši, čaj a kafíčko. Stan je dokonale suchý, nebudeme muset během dne sušit. Po osmé jsme již na cestě.
Za 3 kilometry máme po levé straně pramen vody. Nejprve ho přejdeme, pak se vracíme 250 metrů. Voda je schovaná pod stromy blízko skal. Je značená v mapy.cz jako studánka. Jsme na 7. etapě. Celé se umýváme a pereme prádlo a ponožky. Napouštíme do vaků každá 2 litry, vypadá že by mohla být voda pitná. Ještě netušíme, že je to jediný přírodní zdroj pitné vody, který na Menorce potkáme.
Dnešní den je cesta pestřejší. Přecházíme zalesněné kopečky ve vnitrozemí, obcházíme pole a pastviny, k moři se dostáváme až později. Scenérie jsou u pobřeží nádherné. Chybí nám sluníčko, mraky se honí nad hlavami, naštěstí neprší. Vítr je všude. Moře bouří, koupat se nám v tom chladnu nechce.
Na oběd si hledáme místo v závětří. Vaříme francouzský travellunch brambory se sýrem. Je to mimořádně hnusné jídlo, máme co dělat, abychom to vůbec dojedly. Zapíjíme kávičkou a čajem, ale moc to nepomáhá. Musíme to zajíst alespoň kouskem čokolády.
Odpoledne se pěšina vlní kolem moře, terén je členitý a neustále stoupáme a klesáme. Máme namířeno do letního městečka Platja de Fornells. Před pátou hodinou se tam dovlečeme abychom zjistily, že obchod a bar je zavřený. Vyhazujeme tu aspoň odpadky za dva dny. Totální mrtvo, nikde nikdo. Zazimované vily. Lucinka sehnala vodu od jednoho pána. Donesl nám barel s 8 litry. To je i na nás hodně. Bereme si 5 litrů a zbytek vracíme.
Opouštíme na chvíli GR 223 a jdeme na sever pěšinou kolem moře směr městečko Fornells. Dlouho nemůžeme najít rovinu pro stan. Nakonec pod kopcem na větru blízko moře stavíme stan. Dost tu fouká, ale to všude. Snad nás to v noci neodnese.
K večeři vaříme Dobrý hostinec těstoviny se šunkou. Je to podstatně lepší jídlo, než ten francouzský blivajz. Je fakt, že byl prošlý od roku 2017 a dostala jsem ho zadarmo, ale i tak kdo to má jíst. Ušly jsme dnes 7., 6. a 5. etapu. Opět to byl náročný den, převýšení bylo asi 1.000 metrů. Do stanu jsme se těšily celé odpoledne. Stále jsme nedospaly úterní budíček. Prožily jsme nádherný den. Krajina je na Menorce pestrá, moc se nám tu líbí. Ležíme ve stanu ve větru a je nám tu dobře.
Den 4 – čtvrtek 24.3. – Fornells – Cala Morella Nou – 34 km
Noc klidná, po západu slunce se vítr utišil, konečně jsme se dobře vyspaly. Stan balíme v mírném dešti. Na cestě jsme ještě před osmou. Jdeme se nejprve podívat k majáku Torre de Fornells a poté se stáčíme do městečka Fornells. Konečně normální lidi. V mini marketu kupujeme pečivo a pomeranče. V kavárně si dáváme kafe a dobíjíme elektroniku. Jsme mimo trasu naší GR 223, ale je nám to jedno. Pár kilometrů navíc nám za otevřený obchod a kavárnu stálo. Po silnici se vracíme k jihu na trasu.
Svačíme u zbytků křesťanské basiliky z 5. století. Nebe je černé, ale neprší. Fouká chladný vítr. Z domova nám hlásí, že mají sluníčko a 21 stupňů. Uměly jsme si vybrat termín.
Procházíme borovicovým lesem, otvíráme další dřevěná vrátka a za sebou je zase zavíráme. Takových vrátek jsme tu již otevřely stovky. Zabraňují pasené zvěři migrovat. Přicházíme k moři k hotelovému areálu Son Parc, svá nejlepší léta to tu má zjevně za sebou. Dokonce je zde otevřená kavárna a majitelé nás lákají dovnitř, ale bereme nohy na ramena. Je to tu jako z hororu.
Podél dlouhé pláže procházíme do letoviska Arenal de Castell. Tady to vypadá podstatně lépe. Velké množství hotýlků a restaurací. Vše zavřené. Na terase jednoho baru si v závětří vaříme k obědu čočku, kávu a čaj. Máme nádherný výhled na Středozemní moře. Konečně potkáváme člověka, ptáme se na vodu a místo, aby nám z kohoutku napustil vodu, tak nám donáší dvě velké petky pitné vody. Děkujeme, jsou tu samí hodní lidi.
Míjíme další zazimované letoviska Coves Noves a Port d’ Addaia. V posledním domě jsou řemeslníci, dovolují nám si napustit na zahradě vodu do vaku. Dnes už jiná možnost dobrat vodu nejspíš nebude.
Naše trasa pokračuje do přírodního parku Albufera des Grau. Nejprve procházíme salinou u mořského zálivu, abychom vyšlapaly do kopcovité krajiny ve vnitrozemí. Nestačíme se kochat přírodními krásami. Pustá, divukrásná příroda, Menorca nás nepřestává udivovat.
K moři opět scházíme u jezera Bassa de Morela. Krásná písečná pláž s výhledem na maják a rozbouřené moře. Ani dneska si nezaplaveme.
Stan stavíme v borovém lese kousek od pláže Cala Morella Nou. Prošly jsme 4. a 3. etapu. Vaříme si večeři, o půl osmé je již šero, mizíme ve stanu. Vítr fouká vysoko nad stromama, my jsme schované v závětří. Zase bude v noci teplo o tom není pochyb. Na dobrou noc si pouštíme seriál Duch.
Den 5 – pátek 25.3. – Cala Morella Nou – Punta Prima – 33 km
Spaly jsme skvěle i přes šumění příboje. Na cestě šlapeme po osmé hodině ranní. Obloha je jako každý den zatažená. Podle předpovědi pršet nemá a doufám, že to tak i bude.
Procházíme borovicové lesy, později se stáčíme znovu k moři. Konečně bychom se chtěly vykoupat, pěkná písečná pláž, ale je teprve půl desáté, tak koupání odkládáme až bude tepleji a je to chyba.
Děláme si menší zacházku do přímořského městečka es Grau. Tušíme tam otevřený bar. Po ovesné kaši mám vlčí hlad, snědly jsme už všechny tyčinky, nic rychlého na zahnání hladu nemáme. Jediný otevřený bar spravuje starší paní, velkou radost z nás nemá. Kafe nám hodí na pult, ale nachystá nám teplý chleba se šunkou tak je nám jedno, že se na nás mračí. Vždycky, když je na mne v cizině někdo protivný, tak si vzpomenu na služby u nás, stačí na Ruzyňském letišti vidět otrávené prodavačky. Dobíjíme elektroniku a trochu pereme.
Dále musíme po silnici. Blížíme se do hlavního města Menorcy Maó, které leží na východním pobřeží. Na chvíli se vracíme k pobřeží, ale moře je čím dál více rozbouřené a pláže divoké. Nemáme odvahu do vln vstoupit. Koupání se opět odkládá.
Před hlavním městem špatně odbočíme a projdeme celým nákladním přístavem. Stále čekáme, kdy nás někdo vyhodí a budeme se muset vrátit zpět. Nestane se tak. Po 20 kilometrech dnešního dne jsme v Maó. Město je to velké a nijak nás nevábí. Nutno říci, že centrum přeci jen ujde, jsou tu historické památky, muzea, vznostné kostely a klášter. U muzea váháme, jestli jít dovnitř, ale je pátek a to zavírají ve 14 hod, což je za 20 minut. Je tedy rozhodnuto, jdeme se naobědvat. Jako obvykle je většina podniků zavřených, turistická sezóna ještě nezačala. Na náměstí sedáme do baru na menu za 10,50 eur. Dostáváme čočkovou polévku, hovězí maso s hranolkama, dezert a colu. Je to vůbec první jídlo v restauraci na Menorce.
Sever ostrova byl pustý, vařily jsme si z vlastních zásob. Jih ostrova kam míříme, je podle mapy více obydlený, nebudeme tedy muset nosit jídlo na několik dní v batohu.
Procházíme malé osady jižně od hlavního města a v posledním es Castell kupujeme 4,5 litru vody a 2 pomeranče. Dáváme si kafe a vyrážíme na poslední kilometry dnešního dne.
Místo na noc máme v mapě vyhlídnuté v zátoce za městečkem Alcaufar, jenomže je naprosto nevhodné. Kamenitá půda, rozbouřené moře, husté křoví kolem cesty a kamenné zídky. Tady se flek na stan nebude hledat snadno. Míjíme maják Alcaufar, asi za kilometr se nám zdá křoví v pravo od cesty jiné a navíc jím vede zarostlá pěšina. Prodereme se pichlavým křáčím a nacházíme docela pěkné místo na stan. Je to sice relativně blízko moři, ale co už. Bouřlivý příboj nám bude znít v uších celou noc. Dnes etapa 2., 1. a 20.
Den 6 – sobota 26.3. – Punta Prima – Son Bou – 30 km
Neustále nás budilo rozbouřené moře. Nad ránem prší a fučí. Vaříme rychlou kaši a čaj. V 7:20 jsme již na cestě. Dnes máme procházet nesčetnými osadami u jižního pobřeží, kávičku si dáme až tam.
V Punta Prima jsme za chvíli, v baru je rozsvícené světlo, ale zdá se nám to příliš brzy. Pokračujeme tedy dál. Moře je rozbouřené a úchvatné.
Pobřeží je souvisle zastavěné vilkami až do městečka Binibequer Vell. Procházíme kolem kaváren a barů, vše zavřené. Za městečkem objevujeme malou písečnou plážičku. Místního pána se ptáme, jestli v okolí najdeme otevřený bar nebo obchod. Odpověď nás nepotěší, vše je zavřené, není sezóna. Nedá se nic dělat musíme si kávičku uvařit sami. Padá poslední tyčinka. Máme docela hlad. Rozbaluji dárek od Marťasa naklíčený hrách. Jíme ho po hrstích s loveckým salámem a zapíjíme kávou. Je pěkná kosa, ale není zbytí, musíme se vykoupat. Pár temp ve studeném Středozemním moři a hned je nám lépe.
Cesta vede dále od moře a přechází vnitrozemím mezi poli, sady a louky. Kecáme a nevšimneme si odbočky, hned máme o 2 kilometry navíc. V es Canutells vede cesta přímo resortem, klidně bychom si mohly zaplavat v bazéně. Od rána mělo pršet, vypadá že i bude, zatím je ale sucho.
V jednu hodinu vyhladovělé vstupujeme do města Cala en Porter. Hospody jsou zavřené, supermarket bereme útokem. Kupujeme si bagetky, tuňáky, ovoce, colu, sušenky a plno blbostí. Sotva se nám to vejde do batohu. Strašně se ochladilo a fouká čím dál tím víc. Jak opouštíme město nacházíme otevřenou rybí restauraci. Neváháme a jdeme na oběd. Jídlo je skvělé, ale je ho prostě málo. Alespoň, že nabíjíme elektroniku a pereme prádlo a ponožky.
Do dalšího městečka to máme 8 kilometrů, z mapy je jasné, že zastanovat musíme ještě před ním. Opět jsme zpátky v přírodě. Skály, keře a kamenné zídky. O půl páté konečně přichází déšť, jsme 2 km před městečkem Son Bou v pěkné přírodě. Neváháme a stavíme na louce stan. Trochu zmokneme, ale v noci je tu teplo, tak je to jedno. Ušly jsme etapu 19., 18. a 17.
Pouštíme si podcasty a vaříme čaj. Večeříme bagetu s tuňákem. Povalujeme se ve stanu, pršet má celou noc.
Den 7 – neděle 27.3. – Son Bou – Son Saura – 34 km
Celou noc pršelo. Ráno je vlhké, ale bez deště, než se stačíme nasnídat, tak opět prší. V deset má svítit sluníčko, ale zatím to nevypadá. Zase si leháme do spacáků a vyčkáváme. V noci byl posun času, jsme z toho trochu rozhozené.
V 9 přestává pršet, rychle balíme a za chvilku už šlapeme do Son Bou. Hned na začátku městečka je otevřená kavárna, neuděláme stejnou chybu jako včera, kdy jsme první kavárnu minuly a sedáme si ke stolku. Dáváme si druhou snídani a kupujeme velkou láhev vody. Kohoutková voda nám už moc nechutná, místní ji nepijí.
První den, kdy se trochu otepluje, oblékáme kraťasy. Kolem pobřeží procházíme do dalšího letoviska San Tomás. Od prvního pohledu se nám tu nelíbí. Velké hotely, dlouhé pláže. Vše je zavřené. Na pláži leží mrtvý delfín, vlny ho vynesly na písek. Vypadá jako by spal. Na hlavě má malou krvavou ranku a v ústech větší krvavou ránu. Je nám ho neskutečně líto, je to nádherné stvoření.
Na konci městečka je plážová restaurace. Potřebujeme vodu na pití. Jdeme si ji koupit, ale za 0,5 litru obyčejné vody v plastu chtějí 2 eura. Číšník se šklebí, když mu říkáme ať si ji nechá. Budeme muset vystačit s vodou z ranní kavárny.
V zátoce Cala Escorxada obědváme bagetu s tuňákem a vaříme čaj. Na kávu nám už nezbývá voda. Sušíme mokrý stan a vlhké spacáky. Plavat se tu nedá, v moři je plno černých chaluh. Na koupání zastavujeme o 3 kilometry dál v Cala Trebaluguer. Pláž je zde čistá, na nic nečekáme a jsme ve vodě. Moře je teplé 14 stupňů, na dlouho plavání není.
Procházíme borovým a dubovým lesem. Poslední městečko dnešního dne se jmenuje Cala Galdana. Potřebujeme nabrat vodu. Je tu mrtvo, všechno zavřené. Zachraňuje nás jediná otevřená restaurace. Objednáváme si kávu a vodu bereme na toaletách celkem 5 litrů. Vedle nás u stolku sedí manželé, dávají se s námi do řeči, vyptávají se na podrobnosti naší cesty, kde spíme a tak. Pán je Kanaďan a paní Němka. Jsou v důchodě a usadili se na trvalo tady na Menorce. Nazývají to tu rájem. Tak týden, maximálně měsíc bych tu vydržela taky, ale déle těžko. Přece jen je to malý ostrov.
Do konce okruhu nám zbývá asi 30 kilometrů. Blížíme se do Ciutadelly, ze které jsme před šesti dny vyšly. Na bookingu si rezervujeme na zítřejší noc Hotel Balear za 43 eur pro nás dvě se snídaní. Myslím, že si ho zasloužíme.
Před pátou hodinou opouštíme městečko a vyrážíme na poslední kilometry. Snažíme se dnes ujít co nejvíce, tak aby nám na zítra toho moc nezbylo. Těšíme se do Ciutadelly, uděláme si takový poloviční odpočinkový den.
Stan stavíme v 8 večer na písku hned u moře. Vaříme poslední Dobrý hostinec od Magi na zbytku plynu. Dnes etapa 16., 15., 14. a 13. Od rána jsme prošly velkou část jižního pobřeží Menorcy.
Den 8 – pondělí 28.3. – Son Saura – Ciutadella – 27 km
Zapomněly jsme, jaké to je spát u moře. Stan máme mokrý, spacáky vlhké. První noc, kdy jsme si musely obléci všechno oblečení, aby nám nebyla zima. Vstáváme o půl sedmé, sotva se rozednívá. Snídáme a balíme mokré věci od kondenzace. Modré nebe nad hlavou, to tu ještě po ránu nebylo.
Poslední dny se setkáváme s opevněným pobřežím z 2. světové války. Drobné, zamaskované bunkry a střílny, které splývají s kamením. Pobřeží je skalnaté, míříme do městečka Son Xoriguer a pak dále k majáku na jihozápadním mysu Menorcy Cap d´Artrutx. Záplava bílých vilek na pobřeží, skoro všechny prázdné. Cena malé vilky se pohybuje mezi 1 až 2 miliony eur. Nevydržela bych tu ani týden. Pláž daleko, jen skalnaté pobřeží a hafol vilek okolo.
Za majákem se dostáváme na západní pobřeží. Konečně jsme na chvíli zase v přírodě. Cesta je klikatá, plná kamení, vyžaduje naši pozornost. Moje boty Altra Lone Peak jsou sešlapané, cítím každý kamínek, budou muset ještě týden vydržet. Je fakt, že jsem si je na Baleáry vzala v žalostném stavu, měly již nachozeno 900 km. Nechtělo se mi tu ničit nové boty, takže dobře mi tak.
V Cala Blanca obědváme starou bagetu s tuňákem a vaříme si čaj. Rády bychom se vykoupaly v moři, jenomže je tu plno lidí a my nemáme plavky. Pokračujeme raději dál, nechceme tu vyvolávat pozdvižení. Mini plážičku bez lidí nacházíme o pár desítek minut později. Nejprve plašíme hejno kachen, hned po té plaveme. Voda je křišťálová a pěkně studená.
Na náš hotel Balear v Citaudelle přicházíme před třetí hodinou. Pokojík je parádní, moc se nezdržujeme chceme si prohlédnout prehistorické kamenné památky z doby bronzové a železné. Jdeme 1 kilometr severně za město. Komplex nese název Poblat Talaiótic De Montefí. Několik kamenných nekropolí a jeskyní se rozkládá na louce. Objekt je volně přístupný, jsme zde s Luckou sami. Megality mají svou atmosféru.
Zbytek dne si užíváme na hotelu. Potřebujeme nabrat sil na sousední ostrov.
Na Menorce jsme ušly 220 kilometrů. Okruh kolem Menorcy údajně měří 190 km. Udělaly jsme si pár odboček a něco nacouraly do barů.
Den 9 – úterý 29.3. – Ciutadella – Port Alcudia – Pollenca – 8 km za Pollencou – 18 km
Krásně jsme se vyspaly. Snídaně je docela dobrá, chybí jen vajíčka. V přístavu jsme hodinu před vyplutím trajektu, vracíme se na Mallorcu. Naše loď vyplouvá v 10 hodin, zastavuje v Port Alcudia a pak pokračuje do Barcelony. Možná by to byla taky varianta dopravy na Menorcu. Slečna pokladní je nějaká začátečnice, po 20 minutách nám vystaví lístky, zaplatím 114 eur a nic. Udělala nějakou chybu, volá si kolegyni a půl hodiny se snaží chybu opravit. Na loď nastupujeme jako poslední.
Nebe se zase zatáhlo, dlouho jsme si slunce na obloze neužily. V poledne vystupujeme z trajektu. Potřebujeme koupit novou plynovou kartuši a jídlo na dva dny. Máme namířeno do pohoří Tramuntana na GR 221. Plyn jsme si mohly koupit na Menorce, ale bály jsme se, že nám ho vyhodí. Zavazadla při vstupu na trajekt kontrolují scannerem. Obavy byly zbytečné, naši téměř prázdnou bombu jsme do lodě pronesly.
V Port Alcudii kupujeme v železářství opět velkou plynovou kartuši Campingaz s bajonetovým závitem. Cena 5,85 eur, zhruba o polovinu levnější než na Menorce. Prodavač mi naučtuje 585 eur a já to klidně kartou zaplatím, bez brýlí toho moc nevidím. Až vidím platbu na mobilu, tak to se mnou cukne. To už se pán omlouvá a platbu mi vrací, na druhý pokus platím 5,85 eur. Musím si to lépe kontrolovat.
Do Pollency odjíždíme busem 322. Jako jediní platíme lístky penězi, stojí to pro nás dvě 9 eur. Ostatní při vstupu přiloží obyčejnou platební kartu a při výstupu znovu. V autobuse je napsáno, že je to levnější, příště to vyzkoušíme.
V Pollence si dáváme oběd v hotelu na náměstí, ale nemáme štěstí na výběr jídla. Ke špagetám bolognese nám dávají smradlavý kozí nebo ovčí sýr. Všimneme si toho až máme sýru plný talíř. Dezert je zase strašně přeslazený, aspoň že kafe je OK. Za těch 37 eur to nestálo.
Po čtvrté opouštíme Pollencu a míříme na GR 221. Ve skutečnosti tento trek začíná u moře v Port de Pollenca, jenže 7 kilometrů do Pollency vede po silnici, to nás nelákalo. Trek GR 221 mám už projitý z jihu na sever asi před pěti lety s Hankou a Mírou. Tentokrát to vezmeme ze severu na jih.
Začíná pršet, 8 kilometrů vede podél silnice, kolem samé oplocené pozemky. Jakmile skončí silnice, vstupujeme do dubového lesa a stoupáme po širokých, dlážděných serpentinách. V jedné zatáčce si kus od cesty nacházíme pod stromy plácek na stan. Přestalo pršet, musíme toho využít.
Vaříme jen bylinkový čaj, ještě je nám lehce nevolno z pozdního oběda. Další tři dny má být deštivé počasí. Umíme si vybrat, kdy jít do hor.
V osm již ležíme ve spacáčcích, bude teplá noc. Pustíme si další díl Ducha, Marťo je to pěkná blbost!
Den 10 – středa 30.3. – 8 km za Pollencou – Chata Son Amer – 11 km
V noci strašné vedro, nestačily jsme se vyslíkat. Husté černé mraky, ale nepršelo. Vycházíme v 8:30, jdeme serpentínami do kopce. Po hodině začíná vytrvale pršet. Les je temný, občas potkáme do protisměru turisty. Přestože máme pláštěnky, brzy jsme durch. Začíná nám být zima. Předpověď počasí je na tři dny špatná, doufaly jsme, že spadne pár kapek, tak jako doposud. Omyl. Holt hory. Font de Muntanya je plný vody, vypadá dobře, asi pitná. Stan by se tu stavěl, ale těžko.
V 11 hodin bereme za kliku v Refugio Son Amer. Domlouváme si nocleh na dnešní noc za 14 eur ve společné noclehárně. Je to krásná horská chata. Večeře za 9,50 eur a snídaně za 5,50 eur. V podstatě ceny levnější než v Alpách. Táhneme sice spoustu jídla, ale neodoláme a polopenzi si objednáváme. Musíme počkat do 3 hodiny, dříve nás neubytují. Sedáme si ke stolu u krbu a sušíme se. Ptám se chataře, jestli si můžeme uvařit čaj a nemá s tím problém. Hned venku před vchodem do chaty klidně vařit můžeme. Obědváme své jídlo chleba a čaj.
Za ubytování s polopenzí platíme 29 eur na osobu. Dokonce včetně teplé sprchy. Ve 3 dostáváme postele ve společném pokoji. Je to tu hezké a vzdušné. Spát budeme ve svých spacácích. Stále prší. Volám do další chaty Tossals Verds je to v horách, kam máme namířeno, bohužel mají na zítra plno, takže rezervace chaty na zítřejší noc není možná.
Sedíme u krbu a nezbývá nám nic jiného než čekat na lepší počasí. Vaříme čaje, večeře je až v 8 hodin. K jídlu je maso s rýží, zeleninový salát, banán, voda a víno. Vše je v mísách na stole a každý si může nabrat kolik chce. U stolu s námi sedí tři Němky a jedna holčina z Francie. Diskutujeme o treku, zajímá je naše trasa na Menorce. Holčina z Francie je tak nadšená z našeho povídání, že se rozhoduje další týden vyrazit na okruh po Menorce. Vedlejší stůl obsadili čtyři Francouzi, provozují tu někde v okolí kaňoning, ale ani oni nejsou z deště nadšení. K večeři si objednali jen pečené kuře s chlebem. Když jim nabízíme zbytky jídla co jsme nesnědly, tak si nadšeně odnáší půlku našeho salátu. Nocuje tu více lidí, ale polopenzi si neobjednali.
Den 11 – čtvrtek 31.3. – Chata Son Amer – Alaró – 34 km
Na pokoji pro 6 osob jsme byly pouze 3, nádherně jsme se vyspaly. V 8 máme snídani, v 9 jsme již na odchodu. Předpověď na dnešní den je stejná jako na včerejšek, ale sedět na chatě se nám nechce. Zkusíme to a uvidíme. Škoda akorát že máme na dnešek nejhezčí a nejnáročnější úsek.
Máme kraťasy, bundy a nasazené pláštěny, nechceme mít hned mokré kalhoty jako včera. Zatím prší jen mírně. Tady ve výšce 500 m.n.m. je 11 stupňů, nahoře v horách bude chladněji, včera tam sněžilo.
Po 15 minutách jsme v klášteře Lluc, prohlížíme si nádvoří, jsou zde kavárny a restaurace. My pokračujeme dál po naší GR 221. V mlze jdeme do kopce, předbíháme pána co spal s námi na chatě, ale neměl polopenzi, tak jsme s ním u večeře nemluvily a nic o něm nevíme, jen se zdravíme.
Stoupáme asi 850 výškových metrů do sedla Cases de Neu 1.142 m.n.m. a do sedla Prat 1.205 m.n.m. Podcházíme druhý nejvyšší vrchol Mallorcy Massanellu. Bohužel v mlze a dešti ji ani nevidíme. Naštěstí je intenzita deště stále mírná a naše pláštěnky zatím fungují. Přecházíme centrální Tramuntanu a ve 2 hodiny bereme za kliku chaty Tossals Verds ve výšce 550 m.n.m.
Na chatě si dáváme kávu a ptáme se, jestli si zde můžeme sníst své jídlo. Odpověď chataře je, že samozřejmě. Žádnou nabídku jídla tu stejně nemají.
Ve 3 hodiny už skoro neprší, chata je plně obsazená a tak nám nezbývá než jít dál. Hlavní trasa GR 221 vede na sever do Sólleru. My jsme si vybraly alternativní variantu přes Alaró, Bunyolu do Valldemossy. Sestupujeme tedy do Alaró, po cestě nepotkáme nikoho. V 5 hodin vychází dokonce sluníčko. Vypadá to, že je po dešti.
V Alaró nemůžeme najít otevřený obchod, dáváme si tedy v kavárně zmrzlinu a napouštíme si na toaletách vodu do vaků. Nechce se nám vracet zpět za město na GR 221, bereme to tedy zkratkou směr Orient. Po 2 kilometrech za městem vylezeme do svahu asi 100 výškových metrů.
Pod borovicemi stavíme stan. Vaříme těstoviny s tuňákem. Byl to docela náročný den, ale nejsme ani moc unavené. Asi se začínáme rozcházet.
Den 12 – pátek 1.4. – Alaró – Raixeta – 24 km
Nechce se nám vstávat. Venku fučí a je zima. Nakonec nezbývá než uvařit ovesnou kaši a po kávě vyrazit. Je 9 hodin.
Zpět do Bunyoly po silnici nepůjdeme, tak se na GR 221 nevracíme a hledáme si cestičky na mapy.cz. Podcházíme osadu Orient. U bývalého mlýna si vaříme čaj a kafe. Vodu si neseme ze včerejšího baru, přírodní zdroje nenacházíme. Svačíme zbytky chleba s marmeládou. Je poledne a máme za sebou něco přes 6 kilometrů. Moc nám ty kilometry dneska nenaskakují.
Plantáme se v kopcích, hledáme pěšiny, pořád je ztrácíme a znovu nalézáme. Obcházíme padlé stromy a přelézáme skály. Nádherná, pustá a pestrá krajina. Fouká, honí se mraky, 6 stupňů, žádné vedro. Dnes chodíme mimo turistické trasy a moc se nám to líbí.
Do Bunyoly sestupujeme před třetí hodinou. V Cafe Central stíháme menu za 8,50 eur. První chod jsou špagety, druhý chod kuře s brambory. Nakonec koláč a pití v ceně. Kávičku si už doplácíme. Jídla bylo strašně moc, všechno jsme to snědly. Na to, že jsou 4 hodiny a máme jen 16 km, tedy nic moc. Nakupujeme si čaj, pomeranče a vodu na vaření. Výhodné balení 6 litrů vody za 0,81 eur. No nekupte to. Batohy nám pěkně ztěžkly.
Napojujeme se na alternativní GR 221. Pokračujeme kolem lezecké oblasti Sa Gubia. V Sa Gubii jsem kdysi lezla po skalách, nedá se na to zapomenout. Dále jdeme kolem finky Raixa a údolím potoka Raixa. Za zbořenou usedlostí Raixeta si stavíme stan. Vaříme jen mátový čaj a jdeme do peřin. Byl to nádherný a určitě nejdobrodružnější den naší výpravy.
Den 13 – sobota 2.4. – Raixeta – Coll des Pi – 24 km
Usnuly jsme až po půlnoci. Budík zvoní v 7 ignorujeme ho. V 8 pomalu vstáváme. Nemůžeme si zvyknout na letní čas. Vaříme poslední vločky. Čaj a kafe sladíme posledním cukrem.
O půl desáté vycházíme, fouká a je zima, podle předpovědi 6 stupňů. Stoupáme údolím potoka Raixa. Nejsme na cestě ani hodinu a už svačíme sušenky a pomeranče. Nějak se nemůžeme dneska rozejít.
Přecházíme hřeben a scházíme do Valldemosy. Hned na začátku městečka je otevřený kostel. Jdeme dovnitř, zrovna začíná zpívat sbor. Je to nádherné, bohužel nás nějaká paní vyhazuje, že je to zkouška na koncert, škoda. Zvenku obhlížíme klášter, byla jsem uvnitř před pár lety a Lucce se tam nechce. Městečko je plné turistů. Dáváme si kávu a koláč. Dobíjíme elektroniku a pereme. Prcháme zase do lesů, je tu na nás moc rušno.
Ve Valldemose jsme se opět napojily na hlavní trasu GR 221. Začínáme potkávat jiné trekaře, většina z nich jsou Češi. S každým chvilku pokecáme.
Oběd si vaříme blízko vrcholu Mola de sa Comuna 714 m.n.m. Vysvitlo slunce a je na chvíli docela teplo. K obědu máme naklíčený hrách od Marťana s lovečákem a bagetkou. Kafe a čaj nesmí chybět. Voda je studená, moc ji přes den nevypijeme. Jeden hoch nám dnes říkal, že je tu s partou známých, kterým byla taková zima, že sedli na bus a odjeli si koupit teplé věci do Palmy. Snad se vrátí na trek, kluk jde zatím sám. Podcenili vybavení. Je pravda, že by tu v tuto roční dobu mělo být tepleji.
V 5 odpoledne procházíme městečkem Esporles. Poměrně dost jsme sem naklesaly, nejméně 500 výškových metrů. V obchodě kupujeme snídani a 3 litry vody. Zbývá nám ještě vystoupat pár kilometrů do hor, do dubových lesů.
Stan stavíme blízko sedla Coll des Pi ve výšce 470 metrů. Vaříme těstoviny s tuňákem a mátový čaj. Oblékáme na sebe všechno oblečení, už teď je pěkná zima. Nad ránem mají být 2 stupně. V peří je nám zatím dobře. Byl to zase hezký den.
Den 14 – neděle 3.4. – Coll des Pi – Capdella – 30 km
V 7 zvoní budík, jdu ven, zima sotva nad nulou. Lucka nevypadá na vstávání, nemám to srdce ji budit, tak lezu zpátky do pelechu a usínám. V 8 nový pokus, vařím čaj a kafe. Moc nám to dnes v té zimě nejde.
Sbíháme pár kilometrů do městečka Banyalbufar. Obchod je zavřený, dáváme si v baru druhou snídani. Jsme blízko pobřeží a pozná se to podle vysokých cen. Dvě omelety a dvě kávy, platíme 20 eur.
Z městečka stoupáme do hor. Po pár kilometrech zastavujeme u chaty Font de s Obi. Je to volně přístupná útulna a celkem čistá. Venku i uvnitř drěvený stůl s lavicemi, uvnitř krb i dřevo. Betonová podlaha, dalo by se tu přenocovat, my raději spíme ve stanu v přírodě. Voda venku v korytě je spíš stojatá a je kalná, filtrujeme a vaříme čaj. Začíná pršet, navlékáme pláštěny a spěcháme do městečka Estellencs.
Po 12 kilometrech sedáme do kavárny, objednáváme si hranolky a pití. Na záchodech napouštíme vodu. Přírodní zdroje vody zakreslené v mapy.cz nacházíme zatím vyschlé. Pořád prší, po hodině nás to tu už nebaví a v pláštěnách šlapeme do hor. Míjíme chatu Coma Vidal, jsou u ní nějací lidé, vypadá to jako uzavřená společnost. U chaty je v mapě kreslená voda, zase chybné info. Už to známe, nosíme si vodu z měst.
Kilometr nad chatou u vrchu Castellet pokračujeme podle směrovek na GR 221. Scházíme ze sedla do údolí k fince Galatzo. Údolí je nádherné, sejdeme tak do půlky, když zjistíme, že jdeme úplně jinam než jsme chtěly. Mířily jsme na západ do Sant Elmu, ale jdeme na jih do Capdella. Přitom máme pořád po cestě značky GR 221, zase nějaká varianta. Už se nám nechce vracet, jsme příliš nízko. Trochu nám to mění plány i na zítra, ale co už.
Kolem Capdella jsou samé soukromé pozemky, vypadá to že jdeme na hotel do Peguery u moře. Na poslední chvíli nacházíme les bez plotů, hotel se odsouvá na zítra. Stavíme stan v borovicovém lese 4 kilometry od moře. Vaříme si večeři a přemýšlíme co se zítřkem. V úterý večer letíme domů. Nemůžeme nic kloudného vymyslet. Necháme to na ráno.
Den 15 – pondělí 4.4. – Capdella – Peguera – 14 km
Nad ránem prší, moc ta předpověď nevychází. Vstáváme před 8, nemáme kam spěchat. Poslední noc ve stanu za námi až je nám to líto.
Scházíme do přímořského letoviska Peguera. Je zataženo, fouká a je docela zima. Před městem chytáme signál. Na bookingu si objednáváme nejlevnějši hotel se snídaní Amistad, pokoj pro dva 47 eur. Dáváme si na hotel batohy, není ani 11 hodin, pokoj nám ještě nedají.
Jdeme k moři a na promenádu. V ulicích jsou vesměs němečtí důchodci zabalení v zimních bundách. Sedáme do kavárny na lehký oběd. Trek máme za sebou, těšily jsme se sice ještě na západní pobřeží, ale to už teď není reálné. Musíme si to užít, tak jak to je.
Nejprve plánujeme tůru přes 10 kilometrů na Cap Andritxol, má pršet nakonec tedy nikam nejdeme. Jsme nějaké lenivé. Prokřižujeme Pegueru. Ve 2 hodiny dostáváme pokojík s vlastní koupelnou a terasou. Hned vaříme horký čaj a topíme klimatizací. Je skutečně zima. Ležíme v posteli a je nám dobře.
Na večeři jdeme k moři. Musíme oslavit, že jsme ve zdraví trek dokončily. Vybíráme restauraci, kde sedí pár lidí a objednáváme si menu. Předkrm grilovaná zelenina, hlavní chod grilovaný losos, pivo, káva a likér. Platíme 40 éček. Restauraci jsme dobře vybraly, jídlo bylo skvělé.
Na dobrou noc si pouštíme poslední dva díly seriálu Duch. Nakonec se nám to i líbí, do stanu určitě lepší než nějaký krvák.
Den 16 – úterý 5.4. – Peguera – Palma – přesun domů – 6 km
Občas se vyspat na treku v hotelu je krásné. Dokonce je na pokoji topení, tak jsme se konečně ohřály. Snídaně byla parádní, smažená vajíčka a bufet.
Po 11 hodině jedeme busem 122 z Peguery do Santa Poncy a pak musíme přesednout na druhý bus 103 do Palmy. Celkem nám to zabere docela dost času, protože autobusy nedodržují jízdní řády a navíc první bus byl úplně plný, nabral jen 5 osob. Přestože jsme stály na zastávce jako první, takže bychom teoreticky měly odjet právě my, tak v praxi se přes německé důchodce neprotlačíš. Další bus nás odváží všechny. Platíme kreditní kartou. Při vstupu ji u řidiče přiložíme k terminálu, načte si to vstupní zastávku a při výstupu kartu opět přiložíme k terminálu u východu. Je to levnější, než si koupit u řidiče lístek v hotovosti. Vychází mi to asi o 10% méně.
V Palmě vystupujeme na hlavním nádraží Placa de Espanya. Nádraží je v podzemí. Do centra města je to pěšky pár minut. Chceme si prohlédnout katedrálu. Vystojíme si frontu na lístky, aby nám řekli, že s batohy to nepůjde. Původně jsme si bágly chtěly nechat na nádraží, ale 13 eur za jednu úschovní skříňku to si raději naše lehoučké batůžky bez jídla a vody neseme na zádech.
Za katedrálou je muzeum sakrálního umění, vedle pokladny jsou šatní skříňky zdarma. Ukládáme si sem batohy a bez fronty si zde kupujeme lístky do katedrály za 9 eur na osobu. Katedrála je skutečně velkolepá. Připadáme si hodně malí. Zákaz focení nikdo nedodržuje, vyfotit vnitřek katedrály se našimi mobily stejně moc nedá.
Hledáme místo v restauraci na oběd, je to skoro neřešitelný problém. Všude je plno lidí. Nakonec bereme poslední stůl před barem na chodníku na malém náměstíčku. Objednáváme si jídlo, ale je to tedy pěkný humus. Mražák – friťák. Nenecháváme ani spropitné. Úplně stejnou zkušenost si pamatuji před 5 lety z prvního přechodu GR 221. Naobědvat se slušně v Palmě v centru bez rezervace je problém.
Na letiště jedeme busem A1 z nádraží Plaza de Espanya, platí se zde pouze v hotovosti 5 eur na osobu. Na letišti u Ryanair odevzdáváme jedno zavazadlo k odbavení. Na Covid se nikdo neptá, očkování ani testy nikdo vidět nechce. Let do Prahy trvá 2,5 hodiny, což se dá krásně vydržet.
Musím říci, že nás Menorca hodně překvapila, myslely jsme, že bude fádní a málo zajímavá. Opak byl pravdou. Sever Menorcy je nádherný kus pestré přírody. Celou Mallorcu jsme na malý ostrov vzpomínaly.
Přechod GR 221 na Mallorce jsme se snažily jít co nejvíce mimo hlavní trasu, šly jsme ze severu na jih. Využívaly jsme alternativní trasy. Jednak proto, že já jsem GR 221 šla před 5 lety a pak také Lucka nesnáší davy. Na alternativních cestách jsme byly sami, na hlavní trase bylo plno lidí, za den třeba i třicet.
Naše trasa na Mallorce: Pollenca – Lluc – Alaró – Bunyola – Valldemosa – Esporles – Banyalbufar – Estellencs – Capdella – Peguera
Na Mallorce jsme nachodily 160 km
Celkem na obou ostrovech nachozeno 380 km
Utralily jsme za osobu 500 eur
Celkové náklady za osobu na tento výlet včetně letenek: 16.000,- Kč
Spaní v hotelech: 4 noci
Spaní ve stanu: 11 nocí