Julské Alpy

21.6.2022 – 30.6.2022 – Bled – Triglav – Bovec – Soča – Trenta – Vrata – Bled – 244 km

Den 1 – úterý 21.6.2022 – Bled – Planina Zajavornik – 25 km, převýšení 1.100 m nahoru

Vstáváme v 5 hodin, balíme stan a s Marťanem opouštíme camp Šobes v Bledu. Včera večer jsme sem přijeli autem a za 1 noc ve dvou lidech zaplatili 38 eur!!! Auto tu nechávám zaparkované za poplatek 3 eur na den. Pěšky šlapeme asi 4 kilometry do Bledu. V 6:30 má přijet z Prahy Flixbusem Lucka, za lístek z Prahy zaplatila 850,- Kč. Potkáváme se u jezera Bled. Jdeme nejprve do baru na kávičku, neviděli jsme se od května, musíme probrat drby.

Obcházíme nádherné jezero a na lavičce pod nádražím Bled jezero suším stan. V noci byla bouřka. Neodoláme a jdeme si zaplavat. Lucinka dovezla z domu palačinky a bramboráky, je to skvělá snídaně. Začíná být příšerné vedro. Nezbývá nám nic jiného než vzít těžký bágl a ploužit se do hor. Jídlo na 4 dny, plno blbin sebou. 

Přecházíme kopce a pastviny do vesničky Krnica. V hospodě si objednáváme nealko pivo za 2 eur a napouštíme láhve vodou. Lucka má zatažené skládací hole Fizan. Nedaří se jí s tím pohnout. Pan domácí to zkouší hasákem, nic. Místní štamgast zkouší hasákem, taky nic. Lucka si hasák od chlapů půjčuje a tyčky si uvolní sama, k veliké radosti paní hostinské, ta se směje na celé kolo. Co si neuděláš sama, nemáš. 

Po široké lesní cestě stoupáme do soutěsky Pokljuška. Jsme totálně zpocení. Ve stínu 30 stupňů. U jeskyně obědváme Lucčiny bramboráky a vařím si kávičku. Batohy máme těžké, sbíráme síly na další postup. Cesta vede soutěskou po dřevěných lávkách z roku 1930. Je to tu asi velká atrakce, protože je zde pár turistů, jinde jsme na cestě sami. 

Odpoledne přicházíme na Planinu Krajnskou dolinu ve výšce 1.300 metrů. V mapě máme jezero, ve skutečnosti stojatá kravská močůvka. Kolem se pasou krávy, několik dřevěných domků stojí opodál. Těšili jsme se, že se vykoupeme a dobereme vodu na pití. U jednoho domu jsou auta, tak se tam jdeme podívat. Zdálky na nás mávají dva rozjaření páni. Ptáme se na vodu, ta tu ale v přírodě není, vozí ji ze zdola v kanystrech. Dolívají nám do láhví svou vodu a zvou na kořalku. Připíjí si s nimi jen Marťan, my s Lucinkou odmítáme. 

Nebe se dávno zatáhlo, v dálce hřmí. Je jen otázkou času, kdy zmokneme. Spěcháme do další horské osady Planina Zajavornik, je to jen pár kilometrů. Opět pár dřevěnic, v jedné se prodává sýr. Domky jsou za ohradou, tak se raději otáčíme a vracíme se na naši cestu směr Lipansko sedlo. 

Scházíme ze značené cesty do lesa a na relativně rovném místě stavíme oba stany. Sotva stihneme zalézt dovnitř už prší. Déšť není nijak vydatný a bouřka za chvíli odejde. Vaříme k večeři naklíčenou cizrnu od Semixu, je to velká lahůdka, stačí dochutit kořením, solí a česnekem. 

Jsme unavení, hlavně ze včerejší cesty a vedra. Podle předpovědi nás budou bouřky provázet celý týden. Spát se chystáme brzy. Včerejší noc Lucka proklimbala v autobuse, my s Marťou jsme se v plném předraženém campu taky moc dobře nevyspali. Snad bude dnešní noc klidná. Stanujeme ve výšce 1.330 metrů.

Den 2 – středa 22.6.2022 – Planina Zajavornik – Triglav dom – 20 km, převýšení 1.883 m do kopce

Krásně jsme se vyspali. Ve stanu jsme leželi 12 hodin, ale asi jsme to potřebovali. V noci byla pěkná bouřka. Snídáme vločky a kávičku. Balíme mokré stany. Proběhne kolem velká laň. Vracíme se zpět na cestu, Marťa s Luckou jdou bosky, nechtějí mít hned mokré boty. Marťa si propíchne větví nohu. Je to pech! 

Funíme do kopce, po hodině jsme na chatě na Lipanci. U chaty je roztomilé štěňátko, Lucku hned kousne do nohy. Objednáváme si nealko pivo a štrůdl, cena lidová 8,50 eur. Voda tu pitná není. Chatař nám nabízí půl litru za 2 eur. Raději si napouštíme vodu na záchodě a filtrujeme. 

Sluníčko nemilosrdně pálí, stoupáme klikatou pěšinou do kopce. Podcházíme vrch Razorja 1.899 m a Debeli vrh 2.014 m. Roste zde kleč a ta neposkytuje téměř žádný stín. Konečně jsme na sedle Srenjski preval 1.959 m. 

Sestupujeme do doliny, u místa Rob nad Klancem jsou lavičky. Kousek do protisvahu teče potůček Na jezercu, první přírodní zdroj vody, který potkáváme. Vaříme k obědu čočku s klobásou, čaj a kafe. Sušíme stany a spacáky. Nestačíme ani dopít a začíná pršet. Rychle balíme a nasazujeme pláštěny. 

Stoupáme do sedla Studorski preval 1892 m. Mokrý vápenec klouže. Ve 3 hodiny přicházíme do chaty Vodnikov dóm 1830 m. U chaty teče pitná voda. Chatička je dnes první den otevřená, jídlo ještě nestihli uvařit. Dáváme si pivo 5,50 eur a pokračujeme do hor. Přestalo pršet a svítí sluníčko.

Už se nám moc nechce, máme za sebou přes 1.000 m stoupání do kopce, ale nahecujeme to a další dvě hodiny lezeme 660 výškových metrů na Triglav dom. Docela se ochlazuje a pofukuje.

Musíme čekat do 18 hod, recepce je otevřená vždy v celou hodinu. Celkem je tu maximálně 20 lidí, docela málo na to, že tu jsou schopni ubytovat 300 lidí. Platíme každý 40 eur za postel v lágru a polopenzi. Dostali jsme slevu na naše české horo kartičky ČHS. Všichni máme ČHS, Marťa má i kartu Slovinského horo svazu, já mám Alpenverein, Lucka jen ČHS. Slevu na ubytování máme všichni stejnou, 50% na lager, 30% na pokoj. Jdeme se hned navečeřet, kuchyně zavírá za hodinu. Objednáváme si těstoviny s masem, tiramisu a kupujeme vodu 1,5 L za 5 euro. Pitná voda zde není. Chvíli přemýšlíme, že budeme filtrovat záchodovou vodu, ale píše nám Lenka ať tu hlavně vodu nepijeme, že se tu její známí z vody posr… Rozhodnuto, vodu raději kupujeme.

Dostali jsme postele v malinkatém pokojíčku s dalšími lidmi, není tu k hnutí a přitom je tu vedle spoustu úplně volných společných pokojů. Jdu za chatařem, jestli bychom se nemohli přestěhovat. Chatař se rozčiluje co jako chci, je to lágr, nadává jako špaček, že kvůli nám budou muset uklízet další pokoj. Nevzdávám to, aby se mne zbavil, tak nám dává postele v sousedním prázdném velkém pokoji. Sprchy zde nejsou, myjeme se v umyvadle studenou vodou. 

Snídaně se podává od 7 hodin. Zítra chceme vylézt na Triglav, je to z chaty relativně kousek. Dá se tu půjčit ferratový set za 10 eur, rozmyslíme se ráno. 

Den 3 – čtvrtek 23.6.2022 – Triglavsky dom – Triglav – Prehodavci – Planina Ovčarija – 27 km, převýšení 1.124 m nahoru

V noci foukalo a pršelo, jsme rádi, že jsme v chalupě. Před snídaní se balíme a opouštíme pokoj pod střechou. V 7 nám servírují vajíčka, chléb, marmeládu, paštiku, máslo a čaj. Lucka si půjčuje ferratový set a helmu za 10 eur. Definitivně jsme se rozhodli, že nebudeme Triglav přecházet s batohama, ale půjdeme na lehko a vrátíme se sem na chatu.

O půl osmé vycházíme. Kousek nad chatou je první ferrata, úsek jištěný ocelovými lany. Bez problémů ho přelézáme. Jsme na výstupu sami, někteří lidi šli na vrchol ještě před snídaní. Po ferratě následuje lehčí nejištěný úsek. Takto se to střídá až na Mali Triglav 2.739 m. Dále se jde po úzkém lehce exponovaném hřebínku. Pod vrcholem nejvyšší hory Slovinska je poslední úsek jištěný lanem. Za hodinu a deset minut jsme na vrcholu ve výšce 2.864 metrů úplně sami. Výstup není nijak obtížný, zvládli jsme to s Marťou bez jistící výbavy, ale nutno říci, že jsme členové horolezeckého klubu HK Šternberk. Lucka je ráda, že se mohla jistit. Přichází hoch z Čech a dělá nám společné foto. A teď už pomalu zpátky na chatu, než začne pršet. Dobře si pamatuji děsivé story před pár lety na této hoře. Po úderu blesku zde zahynulo mnoho lidí.

Na chatě si dáváme palačinku s kávou. Kupujeme další velkou láhev vody a vydáváme se na cestu pod Triglavem přes zavřenou chatu Planika 2.390 m. Spěcháme, moc se nikde nezastavujeme, brzy má začít pršet a to již chceme být co nejníže. 

Následuje chata na Doliču 2.150 m, podle internetu je zavřená. Jaké je naše překvapení, když je chata v provozu. Dáváme si tu pivo, polévku a piškot. Původně jsme si chtěli uvařit, ale nemáme vodu, nikde tu není a plesa jsou plná bakterií. Chceme se ubytovat, ale je plno, chatař nám nabízí podlahu v hospodě, v takové nouzi zase nejsme. Jdeme dolů.

Sestupujeme kolem jezer nádhernou vápencovou dolinou až k chatě Pri Triglavskih jezer 1.685 m. Před chatou je kohoutek s pitnou vodou. Plníme si všechny láhve. Je tu spoustu lidí, ani se nejdeme ptát jestli mají volné postele. Jsme sice už dost unavení, ale je teprve 6 večer, tak pokračujeme kolem Dvojitého jezera asi 2 až 3 kilometry na Planinu Ovčarija. V mapy.cz je zde zaznačena studánka, bohužel je to jen vyschlá louže. Na pastvině kousek nad cestou stavíme stany. Jsme unavení, byl to dlouhý den. Lucka vaří k večeři dobrý hostinec a já čaj. V 9 jsme již ve spacácích. Brzy začíná vydatně pršet. 

Den 4 – pátek 24.6.2022 – Planina Ovčarija – Ribčev Laz – Stara Fužina – Bohinjsko jezero – 22 km, převýšení nahoru 200 m

Celou noc lilo. Docela mne překvapilo, že nás ten déšť nevyplavil, pouze Marťan má lehce mokrý spacák. Vstáváme v 5 a v mírném deštíku vaříme snídani. Stanujeme celkem blízko chodníku, nechceme aby nás tu překvapili ranní turisté. 

Vycházíme o půl sedmé, přestává pršet. Je nádherné ráno, skály vykukují z mlhy. Jsme zde úplně sami. Mokrá tráva nám brzy promáčí boty. Sestupujeme k Bohinjsko jezero. Po dvou hodinách zastavujeme a ze zbytků vody si vaříme čaj a kávu. 

V mapě objevuji vedle Fužiny v městečku Ribčev Laz poštu a má dnes otevřeno do 12 hodin. Mám to asi 8 kilometrů z kopce. Balím batoh, beru od Lucky a Marti nesmeky a péřovku a pádím na poštu, chvílemi běžím. Pošta je v suvenýrech vedle obchodu s potravinami. Do balíku dávám nesmeky, péřovky, teplé kalhoty a těžkou pláštěnu. Téměř 3 kilo. Platím 24 eur a balík posílám domů. Nesmeky jsme vůbec nepotřebovali. Za 3,50 euro si kupuji lehounkou obyčejnou pláštěnu, se kterou chodívám skoro vždy. 

Vedle v obchodě si dělám nákup pití, nějaké jídlo a ovoce. Voláme si s Luckou. Jsou ve Stare Fužině, kde je jen kavárna. Domlouváme si oběd v restauraci vedle mé pošty a obchodu. Jsem tomu ráda, potřebuji nabrat sílu na další pochod. V restauraci pereme na toaletách ponožky a dobíjíme elektroniku. Pořádné jídlo potřebujeme a hlavně zeleninový salát. Po kávě se přesunujeme k jezeru. 

Nacházíme si plážičku s lavičkou. Konečně se koupeme, je to takové malé moře. Voda neskutečně teplá, není se co divit, vzduch má kolem 30 stupňů ve stínu. Po 3 dnech první koupel. Plaveme v tričku a kraťasech, bude to muset stačit. Prát se zde nedá. 

Lucinka nám slibovala odpočinkový den. Odpoledne na pláži u jezera se počítá. Vysušíme stany a spacáky. Koupeme se a povalujeme. V podvečer obcházíme jezero. V bukovém lesíku si stavíme stany. Zítra se zase chystáme do hor. 

Den 5 – sobota 25.6.2022 – Bohinjsko jezero – Krnsko jezero – 22 km, převýšení 1.600 m nahoru

Ještě večer si všímáme, že po nás lezou miniaturní klíšťata. Nevím kde se tu vzali, ale máme jich ve stanu plno. Před spaním jich zabiju asi tak 10, pak rezignuju ať si mne sežerou a usínám neklidným spánkem. V sousedním stanu je to podobné. 

Ráno v 6 hod rychle balíme stany a odcházíme k jezeru na pláž, snídani si uvaříme raději zde. Kupodivu to vypadá, že se žádný klíšťák nezapil, těžko tomu uvěřit. Ranní koupel v jezeře, snídaně a vycházíme do hor.

Po široké stezce kolem řeky Savica pomalu stoupáme. Po pár stech metrech teče u cesty pitná voda, není zaznačená v mapy.cz Jsme na oficiální stezce Julius Kugy trail, přesně 30. etapa. Celkem tato cesta měří 720 km, 44 výškových kilometrů a jde se asi tak měsíc. Je to okruh po Alpách, vypadá to lákavě. Třeba jednou.

Po 3 kilometrech od jezera jsme na parkovišti Savica. Láká nás velká reklama na kabinovou lanovku a v mapách je také jakási lanovka naším směrem zaznačena. Ptám se kluka z parkoviště, kde ta lanovka je, ukazuje naším směrem. Radujeme se, ale předčasně, lanovka je nakonec úplně jinde. Ta naše v mapě je pouze nákladní sloužící k zásobování chaty Na Komni, kam máme namířeno. Nedá se nic dělat musíme těch 1.200 výškových metrů vystoupat po svých. Na ceduli je napsáno 2,5 hod cesty, nějak se mi to nezdá.

Nejprve se, ale musíme před cestou posilnit. Kupujeme si pivo a nanuka, tady dole je to ještě za celkem normální peníze. Nahoře bude vše drahé. Po pár metrech společné cesty se od nás odpojuje stezka k vodopádům Savica. Je tu kasa a platí se vstupné. Pro nás by to byla zacházka a navíc nemám ráda placené přírodní atrakce. Je sobota a sejde se tam určitě spoustu lidí, zatím je tu sice klid, myslím že se to ale brzy změní. Je zajímavé, že polovina turistů co jsme potkali u jezera byli Češi. Pár Poláků a Němců. Překvapivě hodně anglicky mluvících cizinců.

Nedá se nic dělat, takže vyrážíme serpentinami do kopce na chatu Na Komni. Cesta vede ve stínu bukových stromů, každý si jdeme svým tempem. V polovině si dělám kávičku a pojídám místní perník. Na hoře jsme překvapivě brzy, ani ne za 2,5 hod a to máme těžké bágly. 

Na velké chatě Na Komni se nezastavujeme, pokračujeme další kilometr na malou chatu Pod Bogatinom. Tady se nám líbí. Místní tu mají polo ochočenou lišku, je to už stařenka, u chaty má misku s jídlem, pózuje nám, ale stále je plachá, udržuje si odstup. Objednáváme si guláš s pivem, platíme každý 14,50 eur. Naštěstí všude berou karty. Venku začalo pršet, tedy nespěcháme. Na obličeji mám přisáté klíště a Lucka na noze. Jsou tak malí, že je těžké si jich všimnout. Patleme je vazelinou a taháme ven. 

Déšť netrvá dlouho, sprchne nám snad každý den, většinou je to za chvíli pryč. Na toaletách si nabíráme vodu na vaření, pít se nedá. Asi půl hodiny nad chatou si vaříme kávičku a čaj, svítí sluníčko. Jsme v nádherné malebné dolině pod Bogatinsko sedlo 1.803 m. Všude voní mateřidouška, kvetou byliny, spousty trávy, mírně kleči. Kus krásné přírody. Kocháme se, nikam nespěcháme. Času máme dostatek. 

Za sedlem míjíme rozpadlé vojenské stavby, kamenné domy, tady bych nestanovala, necítila bych se zde dobře. Pokračujeme k další chatě Planinski dom pri Krnskih jezerih, v mapě je u chaty zaznačena pitná voda a skutečně kohoutek je před chatou. Plníme všechny naše láhve. Do chaty ani nejdeme. Moc turistů zde není, celkově jsme dnes potkali jen pár lidí a to je sobota.

Píšu si s Hankou, měla by za námi přijet, ale trochu se jí to komplikuje. Její kobyla Scarlet měla před pěti dny rodit a stále nic, už je z toho značně nervózní. Doufám že to dobře dopadne. 

Jdeme asi ještě kilometr a kousek pod Krnsko jezero si ve výšce 1.400 m stavíme stany, schovaní za kopečkem s lesíkem. Dále raději nejdeme, vrstevníce v mapě naznačují, že moc rovin by nás dál nečekalo. Je půl sedmé večer, vaříme čočku a čaj. Leze po nás plno klíšťat tentokrát zase pro změnu obřích, zalézáme raději do stanů. Byl to nádherný den. Jsme v překrásných, pustých horách, trochu nám to tu připomíná Rumunsko. 

O půl deváté přicházejí krávy a osel. Pasou se na trávě a slintaji nám u stanu, snažíme se je odehnat, marně. Odcházejí až před setměním. 

Den 6 – neděle 26.6.2022 – Krnsko jezero – Krn – Drežnica – Soča – 24 km, převýšení 953 m nahoru, 2.099 m dolu

Vstáváme do krásného dne. O půl osmé vycházíme. Šlapeme do sedla pod Krnem 2.058 m. Ještě pod sedlem je na kameni červený nápis voda a šipka. Místo máme označené i v mapě. Beru si vak a hrníček. Je to jen malý pramínek pod kamenem, hrníčkem nabírám postupně 2 litry. Vařím si čaj a zapíjím endiaron, je mi nějak divně.

Marťa s Luckou čekají v sedle. Společně lezeme na nejvyšší horu v okolí Krn 2.244 m.  Několik lidí tu čeká až se rozestoupí mraky a bude vidět Triglav. My jsme si Triglav vyfotili už v sedle, tak se nám čekat nechce. Sestupujeme k chatě pod Krnom. Dovnitř ani nejdeme, nemám odvahu si něco k jídlu dát, jím pouze ořechy a hrozinky. Zapíjím druhý endiaron. Je stále brutální vedro. 

Čeká nás neskutečně dlouhý sestup k řece Soča. Vůbec se na to netěšíme. Cestička vede přes louky a bukové lesy. Zase po nás leze plno klíšťat. Už ani nevím kolik jsme jich ze sebe vytáhli. Stezka je serpentinová a plná kamení. Kecáme, podvrkne se mi levá noha, zařvu a letím na zem. Naštěstí můžu na nohu stoupnout, tak se jde dál. Moje Altry Lone Peak 5 mají nachozeno 500 km a podrážky jsou totálně sešlapané. Pěkně mně to štve. Jsem zvyklá, že je musím po 1.000 km vyhodit, ale po 500 km, to je trochu brzo! Ty 4 litry co stály a 500 km to nejde dohromady. Už je to podruhé co jsem tu kvůli sešlapané podrážce letěla na zem. Jak to dopadne příště?

Zastavujeme u vodopádů Sopot a Krampez, neodoláme a vlezeme si do tůňky, je to neskutečná úleva. 30 stupňů ve stínu. Po 4. hodině jsme ve vesničce Drežnica. Obchod je v neděli zavřený, ale je tu restaurace. Hrneme se dovnitř jako velká voda, paní servírka je z nás nesvá. Objednáváme si steaky s brambory, salát, pivo, kávičku. Mám strašný hlad. Jídlo je skvělé. Endiarony zabraly. Dobíjím si elektroniku. Marťa má solární panel a tudíž zástrčku nepotřebuje. 

Z obecního vodovodu si napouštíme všechny láhve, máme 2,5 až 3 litry na osobu. Je 6 hodin a sestupujeme k řece Soča. Fotíme ji z vyhlídky. Nakonec se koupeme v malém přítoku. Pereme v potoku trika. Na mapách si prohlížíme vrstevnice a leteckou mapu. Musíme projít hustým lesem mimo cestu několik set metrů, než dojdeme na posečenou louku. Super místo na stany. Po Marťovi zase leze plno klíšťat. Stany máme postavené za chvíli. Výhled na hory, cvrčci cvrkají. Nádherná noc. 

Den 7 – pondělí 27.6.2022 – řeka Soča – Bovec – 25 km, převýšení 600 m nahoru

Další horká noc za námi. Příště si v létě do Julských Alp vezmu letní spacák. Vaříme zbytky vloček, brzy budeme potřebovat dokoupit jídlo. 

V 8 opouštíme louku a spěcháme kolem řeky Soči do campu Trnovo, v mapě tam máme zakreslenou kavárnu. Řeka je divoká, hledáme místo, kde bychom se mohli vykoupat, přece jenom jsme se myli naposledy před třemi dny v jezeře. Daří se nám to až těsně před campem. Soča je studená horská řeka. 

Camp Trnovo je malý a přívětivý. Moc lidí tu není, všechno asi vodáci. Končí tu sjezd na raftech. Za svezení člověk zaplatí přes 50 eur. Kavárna je mizerná. Mají jenom pití v chladničce, kafe z automatu, vakuovaný croasan a malé chipsy. Kupuju vše. Vtipné je že u stolečků venku je nápis No picknic. Sami ale nic k jídlu nenabízí. Na toaletách si doplňujeme vodu a po hodině se ve vedru suneme dál. 

Ve vedru jdeme po zpevněné cestě proti proudu řeky. Cíl máme za 5 km restaurace Zvikar. Přecházíme most v rekonstrukci, teď už je nám jasné proč to tudy nechtěly mapy.cz naměřit. V pondělí je hospoda zavřená, těšili jsme se zbytečně. Pokračujeme dál po červené značce tentokráté sledujeme Adria Alp Trail. Procházíme kempem, je tu recepce a hurá nanuky a studené piti. Trochu ztuhnu, když mám platit 3 euro za malý nanuček, ale co už vracet ho nebudu.

Odbočujeme k vodopádu Virje, je skutečně nádherný. Bohužel jsou tu lidé, tak musíme do vody v prádle, plavky nemáme. Voda je jak led, zvládneme pár temp a musíme ven. 

V horském městečku Bovec stiháme před zavřením supermarket, nakupujeme pár dobrůtek jako ovoce, pití, pečivo nemají tak bereme toustový chleba. Na večeři jdeme do restaurace v Alp hotelu. Řízek s hranolkama, salát a pivo. 25 eur za osobu. Před restaurací si natáčíme vodu do vaků, vypadáme jako bezdomovci. Co se dá dělat.

Jdeme kousek za městečko a na louce si stavíme stany. Je po deváté hodině, snad už tu nikdo nepůjde. Dnes bylo 34 stupňů ve stínu. 

Den 8 – úterý 28.6.2022 – Bovec – Trenta – 26 km, převýšení 850 m nahoru, 726 m dolu

Vstáváme před 6, přeci jen spíme blízko městečka, nechceme aby nás tu někdo překvapil. V 7 už šlapeme zpět do centra Bovce. V pekárně si kupujeme koblihy a chleba. Plníme vaky pitnou vodou, naštěstí jsou kohoutky s vodou volně dostupné ve většině osad.

Máme za sebou teprve 5 kilometrů, když přicházíme ke kouzelné plážičce. Nikdo tu není, sundáváme oblečení a jsme ve vodě. Nevydržíme v řece dlouho, jen pár temp a musíme ven. Voda je ledová. 

Celý den jdeme proti proudu řeky Soča. Již od rána je neskutečné vedro. Koupel ochladí tělo jen na chvíli. Procházíme několika campy, všechny jsou moc hezké, ale je znát, že se blíží prázdniny, lidí přibývá.

V campu Klin si na recepci kupujeme pivo, kávu a nanuky. Vedro je již nesnesitelné, blíží se poledne. Pěšina lesem ve stínu stromů je snesitelná, střídají ji krátké úseky po silnici. Soča se na několika místech promění ve skalnaté soutěsky, je to nádhera. Snažíme se ujít vždy alespoň pár kilometrů, než si lehneme do řeky. Místy se voda v korytě ztrácí. 

Odpoledne se blíží bouřka. Do rána má spadnout 25 mm srážek. Pršet začíná před 5. Zbývá nám pár kilometrů do horského městečka Trenta. Nasazujeme pláštěny a pádíme. Nad hlavou nám hřmí, blesky naštěstí padají jinde. 

Naše první kroky vedou v Trentu do muzea. Ptáme se na ubytování. Bouřky mají být celou noc a taky celý zítřek. Mladík někam volá a nabízí nám dva dvoulůžkové pokoje celkem za 90 eur v Campu 1 kilometr po silnici zpátky. Chtěli bychom něco levnějšího. Lucka vymýšlí, že si postavíme stan na trávě přímo před muzeem, jsou tu stolky, tak proč ne. Ptám se pracovníka muzea ten si mne přísně změří a řekne NO. Že jsem se ptala. Luca vždycky vymyslí nějakou kravinu a já ji na to skočím.

Přesouváme se do pizzerie. Dáváme si dohromady jednu pizzu a ptáme se servírky na ubytování. Je to marné, všude plno. V muzeu mi dali mapku s telefony na ubytování, tak to všechno obvoláváme, jenže je vše obsazené. Tak tedy volám do toho campu, jestli by jsme nemohli vzít jen jeden dvoulůžkový pokoj. Nakonec se domlouváme, Luca bude spát na karimatce na zemi a zaplatíme 60 eur. Domluveno. Akorát se musíme vrátit ten kilometr zpátky. 

Momentálně neprší, konečně se ochladilo. Za chvíli přicházíme do campu a jsme ubytovaní v přízemí domku. Máme pokoj s chodbou a koupelnou. Paní se omlouvá, že nám nemůže slevit, vše se tu prý zdražuje a rostou daně. Ujišťuji ji, že je to v pořádku. Sami vidíme jak je tu vše drahé. 

Po 8 dnech se myjeme teplou vodou a pereme. Teče z nás špína. Konečně máme pokojíček. Vaříme si čaj. Odpočíváme. Uvidíme ráno jaké bude skutečně počasí. Chtěli bychom ještě do hor. 

Den 9 – středa 29.6.2022 – Trenta – Triglavska Bistrica – 25 km, převýšení 1.396 m nahoru, 1.275 m dolu

V 10 večer na nás klepe paní domácí, jestli nám nevadí, že vedle v pokoji ubytuje dva lidi, budeme mít  společnou koupelnu. Nám je to fuk. V okolí už prostě není volné ubytování.

Nad ránem je bouřka. Vstáváme až v 8 hodin. Venku už neprší, ale je zataženo a předpověď hlásí bouřky od oběda. Moc se nám do hor nechce. Přemýšlíme jestli nesedneme na bus a těch 50 zbývajících kilometrů do Bledu nedojedeme. Nakonec se pobalíme a jdeme si koupit do obchodu něco dobrého k jídlu. Já si dávám štrůdl a kávu z automatu. Naproti obchodu si napouštíme z kohoutku do vaků pitnou vodu. 

Nebe je docela přijatelné, jdeme tedy do hor. Nejprve šlapeme několik kilometrů mírně do kopce po štěrkové silničce kolem řeky Zadnjica. Všechny parkoviště co míjíme jsou placené 5 eur za den. Na tůru do hor jdeme tímto údolím sami. Je to jedna z možností jak vystoupit na Triglav, ale asi ta předpověď počasí nikoho jiného do hor neláká. 

Na konci štěrkové silnice po hodině a půl chůzi překračujeme po mostku říčku Zadnjicu. Je poledne a tak si vaříme z potoční vody oběd. Čočka se salámem, je to skvělé. 

Začíná nám výstup serpentinami do sedla Luknja ve výšce 1.766 metrů. Kolem nás jsou vápencové hory v mlze. Nad námi ční vrcholy Malý Pihavec a Velký Pihavec 2.419 m. 

Přesně podle předpovědi začíná odpoledne bouřka, leje, na nebi hřmí a blesky šlehají celkem blízko. Sedáme si v pláštěnách pod kleč a raději tady chvíli počkáme. Prší na nás a je nám zima, nestihli jsme se obléci, tak klepeme v pláštěnách kosu. Má pršet až do šesti. Po hodině se rozhodujeme, že to nemá cenu tady trčet, raději půjdeme. Sedlo už nemůže být daleko. Za sedlem ve Vrátné dolině je v mapě zaznačený Bivak pod Luknjo. Zkusíme tam dojít. Oblékám si bundu a než si nasadíme batohy, tak přestává pršet. Nebe je tmavé, ale neprší. To je radost. 

V sedle jsme po necelé hodině chůze a začínáme sestupovat po mokrém kluzkém vápenci do doliny Vrat. Sestup je strmý a rozbitý, naštěstí jsou zde jistící lana. Vrátná dolina je úchvatná. Koupeme se v ledové říčce Triglavska Bistrica. Velké vedro sice není, ale neodoláme. 

V 5 hodin jsme u chaty Aljažev dom v Vratih. Sestup byl náročnější než výstup. Dáváme si palačinky a pivo. Je tu moc milá obsluha a na cenách je znát, že sem vede silnice, není tu tak draho jako na chatách zásobovaných helikoptérou. 

Pokračujeme k vodopádu Peričnik u zavřené chaty Pri Peričniku. Z vodopádu si nabíráme na noc vodu a pokračujeme ještě kousek podél říčky. U lesní cesty na mítině si stavíme na trávě stany. Byl to náročný den. Už nám zbývá jen dojít do Bledu asi 25 kilometrů, to bychom mohli zítra zvládnout. 

Den 10 – čtvrtek 30.6.2022 – Triglavska Bistrica (řeka) – Bled – 28 km, převýšení 400 m nahoru

Celou noc jsem spala jako dřevo. Ráno si vyleju vodu na kávu a čaj z kastrola rovnou do stanu. Všechno mám mokré. Naštěstí to vypadá na další horký den, tak je to jedno. 

Vycházíme brzy, čeká nás poslední den okruhu po Julských Alpách. Turistická cesta vede přes obec Mojstrana, nám se do města nechce, bereme alternativní stezku kolem jezírka Kreda. Pěšina vede listnatým lesem, evidentně se tu moc nechodí. Stoupáme do kopce, jediné převýšení nahoru dnešního dne. Pak už bude vše jen z kopce. 

Za chvíli jsme na sedle Kosmačev preval 837 m, napojujeme se na silničku. Bohužel po silnicích povede trasa již po zbytek dne. Tato etapa je nejméně záživná z celé trasy, ale okruh je okruh. Vydržíme to. Mažeme nohy vazelínou při každé zastávce. Vedro s asfaltem to je rychlá cesta k puchýřům. Díky vazelíně jsme zatím bez otlaků.

Procházíme kolem zavřené restaurace Psnak, těšili jsme se na druhou snídani. Přecházíme řeku Radovna, ta nás povede až před Bled do Grabče. Opět sledujeme značenou stezku Juliuse Kugy. Slunce nás připaluje, les ustupuje s klesající výškou a nemáme se kde schovat.

Míjíme druhé jezero Kreda, přemýšlíme o koupání, celé je to oplocené, tak se na obědovou pauzu usalašíme u říčky. Leháme si do ní, v ledové vodě vydržíme jen chvíli, mrznou nám končetiny. Když z vody vylezeme, je to obrovské blaho. Strast, slast. Vaříme poslední zbytky jídla. Poslední kávičku. Sušíme stany. 

Dochází nám voda, natáčím si láhev z venkovního kohoutku u jednoho domu, snad je voda pitná. Spěcháme do Grabče, kde jsou potraviny, vedle je i hospoda, ale k čemu. Pití si koupíme v obchodě mnohem levněji, usadíme se na lavičce u autobusové zastávky a všechny dobrůtky tu sníme a vypijeme. 

Pokračujeme po silnici do Bledu. V první restauraci Murka si objednáváme jídlo, musíme závěr treku oslavit. Kupujeme si s Luckou triko s nápisem Triglav. Ve vedru přecházíme Bled a pokračujeme do campu Šobes, kde na nás čeká 10 dní auto. Lucka jede domů Flixbusem, přeci jen Šumava je pro nás trochu z ruky. Bus do Prahy ji jede o půlnoci, lístek stojí 1.000,- Kč.

V campu se jdeme všichni osprchovat a před šestou večerní vyjíždím s Marťou domů. Provoz je minimální, za 6,5 hod jsme doma. 

Byl to nádherný trek. Do Julských Alp se určitě ještě vrátím. Jsou jiné, než Alpy v Rakousku. Je to dáno vápencem a jinými vlivy, které nedokáži popsat. Již samotný fakt, že jsme na Balkáně je znát každý den. 

Statistika:

• za 10 dní jsme ušli 244 km
• převýšení 10.000 m nahoru a to samé dolu
• 2 noci pod střechou
• 8 nocí ve stanu
• náklady na osobu 8.000,- Kč včetně benzínu a dálničních poplatků