Negevská poušť – Eilat – Tzihor – 135 km
14.1. – 27.1.2023
Sobota 14.1.2023 – přesun do Eilatu, útrata 600,- Kč / os
Je leden a s Hankou přemýšlíme, kam pojedeme na trek. Nakonec odjíždíme do Izraele. Na přípravu nemáme moc času, ale podaří se mi koupit od Tomáše použitý průvodce Izraelského treku. Vše co potřebujeme vědět si přečteme, zbytek se vyjasní cestou. Izraelská stezka vede celou zemí od jihu na sever a měří přes 1.000 kilometrů. My máme volno pouze 2 týdny, tak začneme na jihu a asi týden se po stezce projdeme, druhý týden se chystáme prohlédnout památky. Odlétáme z Vídně do Eilatu v 15:30 s Wizzair, za letenku jsme zaplatily 17 eur. Zavazadlo 10 kg za 15 eur kupujeme jedno dohromady. Do letadla táhneme plno krámů, naštěstí to nikdo nekontroluje. Letecká společnost z nás nezbohatne.
Po osmé večer vystupujeme po 3,5 hodinách letu v Eilatu. Časový posun 1 hodina. Na imigračním probíhá krátký pohovor, paní za plexisklem vůbec neslyším, nic se ode mne nedozvěděla, tak mě mávnutím ruky propouští do Izraele.
Ve směnárně měníme 100 eur, kurz 7,05 Kč = 1 ILS. U východu z letiště kupujeme v automatu kartu na bus za 5 ILS a nabíjíme 30 ILS, abychom měly na jízdu busem do centra. U automatu stojí zaměstnankyně a všem s nákupem karty pomáhá, což je výhra.
V 9 hodin večer odjíždíme busem číslo 30 do 20 km vzdáleného Eilatu. Vystupujeme na hlavním autobusovém nádraží, 200 metrů odtud máme zarezervovaný Sunset Inn hotel, 1.000,- Kč na noc pro obě. Hotýlek je parádní, káva, čaj a voda zdarma. Pokojík je sice malý, ale sprcha a záchod tu jsou, takže super.
Hodinu a půl po přistání a jsme na hotelu, dobrá práce. Sedíme u čaje před pokojem a pobíráme dojmy. Těšíme se na další dny. Předpověď počasí je na pár dní výborná, sluníčko a 22 stupňů. Zítra potřebujeme koupit plynovou kartuši, zkusíme to v Decathlonu. Pak nás čeká přesun busem 8 km na jih k Rudému moři na začátek Izraelské stezky.
Na dobrou noc si pouštíme podcast o holkách co nedávno přešly Great Himalaj trail, jsou to borky, smekáme. Docela velká motivace, třeba si to jednou taky projdeme.
Neděle 15.1.2023 – Eilat – Migdalor beach, útrata 190,- Kč
Necháváme si batohy na hotelu a pěšo jdeme do Decathlonu, máme to z hotelu 20 minut. V Dekáči neuspějeme, ale posílají nás do outdorového obchodu Rekoshet (Rikushet), který je hned vedle v dalším komplexu obchodů. Kupujeme tu velkou plynovou kartuši na náš hořák MSR, stejná je i na VAR, platíme 275,- Kč. Tak o jednu starost méně.
Vracíme se na hotel pro bágly a jdeme na nádraží na autobus číslo 30 nebo 15, oba jedou k Egyptské hranici k plážím a korálovému útesu. U nádraží v change měníme 200 eur za kurz 6,65 Kč, což je o něco lepší než na letišti, tam člověka vždycky oškubají. Taky v change dobíjíme kartu na bus, dáváme si tam 100 ILS. Údajně se dá v některých autobusech platit i penězi, ale předplacenou kartou je to levnější. V autobuse s námi jede holčina v uniformě, batoh a puška přes rameno.
Vystupujeme u hotelu Coral beach. Chceme si jít zaplavat, ale pláž je oplocená, celé je to tu mořská rezervace, vstupné 35 ILS. Platit se nám za vykoupání nechce, tak pokračujeme po silnici asi kilometr na jih. Míjíme mořský institut 105 ILS na osobu. Ptáme se u vstupu holčiny co kontroluje lístky, jestli je tu někde veřejná pláž. Máme jít ještě asi 2 minuty dál na jih. Tak to bereme.
Veřejná pláž Migdalor je zdarma, je tu pitná voda a záchod. Na pláži několik stanových přístřešků a dál pár stanů. Jsou zde tabule s různými zákazy, není mi jasné co znamenají, tak se ptám borce, co tu má postavený stan. Přes den můžeme přístřešky se stínem používat, v noci ale ne, kontroluje to policie, pokud chceme stavět stan tak rovnou na pláži. No uvidíme.
Moře je teplé přes 20 stupňů, jsou zde i nějaké korály, ale rybiček jen pár, Egypt to rozhodně není. Koupeme se a povalujeme na pláži. Náš kamarád Vitaly nás zve na jídlo, ptá se na co máme chuť, říkáme, že jíme všechno. Odfrčí někam autem a za chvíli se vrátí s falafelem, kebabem, hranolky, vínem a vodou. Vše pro nás. Jsme z toho v šoku, ale nedá jinak než, že to musíme sníst.
Vitaly se před 20 ti lety přestěhoval z Ukrajiny, je to lékař, teď je tu pár dní na výletě. Povídáme si celé odpoledne, pořád nám nosí nějaké jídlo a pití. Hanka mu říká, že má u sebe doma ubytované už skoro rok dvě ukrajinské holky Vicki a Dianu uprchlíky před válkou. Vitaly pochází ze stejného kraje jako ony. Děkuje Hance a říká, že nám to musí oplatit alespoň večeří a snídaní. Svět je malej.
Stavíme si vedle Vitalye stan na pláži, na trek vyrazíme až ráno. První camp je 14 kilometrů a pěkně do kopce, tam už bychom dnes nedorazily. Spát se může v rezervaci jen v campech, tady zákazy rozhodně porušovat nebudeme. Celá Negevská poušť je rezervace, tak to máme jasné.
Slunce zapadlo neskutečně rychle a o půl šesté je tma, pláž je osvětlena lampami od silnice. Vitaly jede pro dřevo k egyptské hranici. Na pláži rozděláváme oheň, sedíme u něj dlouho do noci. Z angličtiny přecházíme do ruštiny a probíráme život v Izraeli. Vitaly nám vypráví o raketách vystřelených z Gazy a útěku do krytů, na které si nikdy nezvykne a nepřestane se bát. Od května 2021 je klid a čeká, kdy budou nové útoky. My to nemůžeme pochopit, nic podobného jsme nezažily.
Pondělí 16.1.2022 – Migdalor beach – Yehoram camp – 16 km, převýšení 1.000 m nahoru, útrata 0
Před šestou už se rozednívá, vstáváme o půl sedmé a vaříme snídani. Loučíme se s Vitalyem, zve nás k sobě do Beersheby. Známe se pár hodin a už nám přirostl k srdci. Doufám, že se ještě uvidíme.
Po silnici se vracíme 2 kilometry k obchodu. Chceme si koupit toaletní papír, ale to tu nemají. Slečna nám nabízí balíček papírových ubrousků za 100 korun. Tak to fakt nechceme, budeme holt šetřit.
Izraelská stezka stoupá za obchodem do hor. Značení červený, modrý a bílý pruh. Slunce nám pálí do zad. Batohy mají nejméně 16 kilo, sotva je vlečeme. Jídlo 5 kg, voda 3,5 litru, s tím se nedá nic dělat. Pomalu stoupáme do kopce.
První vrchol je Tzafachot 278 metrů nad mořem. Je z něj nádherný výhled na Rudé moře a hory v Jordánsku. Nacházíme tu zapomenutou luxusní outdorovou láhev na vodu. Věšíme ji na batoh, třeba dojdeme majitele.
Pokračujeme pouštníma horama. Stezka dnes vede poblíž hranic s Egyptem. Dnešní etapa je nejtěžší z celého treku, těšíme se na to. Potkáváme do protisměru místní mládež, vyptávají se nás od kud kam jdeme a pleskají nám na povzbuzení, je to milé.
Docházíme 4 místní kluky, kteří spali s náma na pláži, jsou řádně nabalení. Předbíháme je, pokračujeme po hřebeni a nakonec scházíme do údolí řeky Wadi Gishron. Ve stínu akátu vaříme k obědu polévku, kafe a čaj. Půlku první etapy máme za sebou. Obloha se zatahuje a pofukuje vítr.
Pokračujeme wádím mírně do kopce. Za nedlouho se kaňon začíná zužovat, na skalách jsou místy železné kramle. Někde dokonce žebříky. S těžkými batohy máme co dělat, abychom vše vylezly.
Docházíme tátu se dvěma syny, mladší kluk má tak 12 let a nejraději by byl jinde. Jdou první úsek 4 dny do Timna parku. Ukazují nám boční kaňon do kterého musíme prolézt po čtyřech.
Opouštíme wadi a lezeme průrvou ve skále do sedla, místy kramle a železa. Cesta je nekonečná, už jsou 4 odpoledne a první camp je v nedohlednu a to jsem si myslela, že bychom mohly dojít dnes až do druhého campu. Teď je jasné, že budeme rády, když dolezeme za světla do prvního tábořiště.
Obcházíme horu Yosh, dostáváme se na silnici a po ní dojdeme do Yehoram campu. Je zde pitná voda, suché záchody a plac na stany. Jsme ve výšce 670 metrů a hodně tu vyfukuje. Ve větru stavíme stan, máme co dělat, aby nám ho vítr neodnesl.
K večeři vaříme taryaki nudle s klobásou, skvělé. Přichází k nám kluk s čelovkou a ptá se, jestli si může vedle nás postavit stan. Jasně že může. Staví stan a hned do něj háže kameny, aby mu neuletěl. Je to kuchař z Tel Avivu a zítra mu zbývá poslední etapa. Jde celý trek ze severu na jih. Je už pěkně rozchozený. Gratulujeme mu. Příští rok se chystá na PCT, říká že treky jsou součást jeho života.
Chvilli kecáme, popisuje nám co nás čeká v příštích dnech, kde je voda, elektřina a obchody, dělám si poznámky do průvodce. Všechny campy jsou tu zadarmo, většinou jsou to jen plácky na stany a voda, ta je nejdůležitější. Vítr nás zahání do stanu, znatelně se ochladilo. Spí tu s náma plno mládežníků, které sem vyvezli auty, jen nemají stany, spí na kovboje. V té zimě je to obdivuhodné, snad do rána nezmrznou.
Úterý 17.1.2023 – Yehoram camp – Raham – Etek camp – 23 km, převýšení 880 m nahoru, útrata 0
V noci byl klid, přestalo foukat a krásně jsme se vyspaly. Vstáváme po šesté, vaříme kaši, kávu a čaj. Než se sbalíme, camp máme jen pro sebe. Mladí odešli do hor, věci jim odvezli auty. Všichni trekaři už jsou pryč.
Po osmé odcházíme a stoupáme lehce do kopce po černé značce. Značení je tu podobné jako u nás. Cesta je celkem dobře proznačena, ale stejně ji během dne často kontrolujeme na mapy.cz.
Pálí skuníčko, bez klobouku by to nešlo. Po hodince docházíme čtyři kluky co s náma spali první den na pláži. Zvou nás na kafe, právě ho uvařili. Tak to se nedá odmítnou. Kávička je silná a skvělá. Kluci jsou čerstvě po vojně, mají teď 3 měsíce volno. Do armády tu jde skoro každý. Holky na 2 roky, kluci na necelé 3 roky. První měsíce mají jen kapesné, později dostávají dobrý plat a to 10.000 šekelů, což je 65.000,- Kč. Podle toho co nám řekl Vitaly, pokud se tu vyhneš vojně, nikdy nedostaneš dobrou práci a určitě neuděláš žádnou kariéru. První otázka, když žádáš o práci je, jestli jsi byl na vojně.
Kluci jdou dnes jen 11 km do prvního campu, tak nespěchají. My chceme dojít do druhého campu, tak se brzo loučíme. Krajina je opět nádherná, různobarevné skály, kaňony a údolí. Všude poušť, potkáváme kozorohy, lezou po stromech jako opice a okusují větve.
V campu Shehoret máme po 11 kilometrech pauzu na oběd. Opět tu je pitná voda. Rozkládáme se ve stínu akátovníku a vaříme polévku, zajídáme chlebem, salámem a sýrem. Kafe a čaj. Než to sbalíme je skoro půl třetí. Čeká nás 12 kilometrů přes hory do dalšího campu. Bereme si každá jen litr vody.
Nejprve nás čeká přechod planiny, pak musíme vylézt do sedla, potkáváme tu plno mládeže, jsou na školním výletě. Myslím, že je to dobrá příprava na armádu, která je brzy čeká.
Slézáme po strmých skalách do wádí, sestup je zajištěn železnými kramlemi, v dešti bych tu jít nechtěla. Širokým řečištěm spěcháme do campu. V šest večer už bude úplná tma, dnes za světla nedojdeme. Boříme se do písku, jde to celkem pomalu.
Po šesté jsme v campu Raham – Etek, docházíme s čelovkou. Je tu zase plno mládeže. Ukazují nám, kde je voda a učitel nás zve na večeři, kterou vaří na ohni. Jsou moc hodní, ale odmítáme. Máme pořád hodně jídla, raději si uvaříme. Stavíme stan, místo je super, za větrem. Jsme docela unavené. V 8 už ležíme ve stanu a na dobrou noc si pouštíme krimi Fall.
Středa 18.1.2023 – Raham – Etek camp – Salomon pilars – Wadi mangan camp – 23 km, převýšení 400 m nahoru, útrata 160,- Kč
O půl šesté mají mládežníci budíček, pomalu vstáváme i my. Venku je tma, tak vaříme ze spacáku kávičku. V šest kluci odchází s velkýma batohama a zůstáváme sami. Slunce vychází a postupně zalévá okolní skály. Balíme a opouštíme tiché tábořiště.
Do Timna parku to máme 8 kilometrů, těšíme se. Údajně jsou tam nejstarší izraelské vykopávky. Po chvíli potkáváme kluka s báglem. Spal v campu zdarma ve vesničce Beer Ora. Jsou tam záchody, pitná voda a el. zástrčka. Taky je tam ve vesnici obchod s jídlem, což už taky víme. Škoda, že jsme to nevěděly doma, nemusely jsme táhnout jídlo na celý týden. Není tam, ale velký výběr a jídlo je hodně drahé.
Před Timna parkem svačíme chleba se sardinkama, máme obavy, že když přijdeme do restaurace hladové, tak se neudržíme a něco si objednáme. Pořád máme v batohu příliš mnoho jídla. Dobře najedená si objednávám jen kávu a Hanča pivo. Nabíjíme v restauraci všechnu elektroniku. Doplňujeme pitnou vodu, ta je přístupná zvenku. Restaurace se zavře v 5 odpoledne.
Necháváme si batohy v sousedním obchodě se suvenýry, dají se zde koupit plynové kartuše na náš vařič. Po lehku jdeme na procházku k Šalamounovým sloupům. Krásná pouštní krajina. Pěšky ty 2 kilometry jdeme pouze my. Po silnici ke sloupům najíždí jeden autobus s turisty za druhým. Skalní útvary si procházíme a rychle se vracíme do restaurace. Takovouto nádherou procházíme celé 3 dny a bez lidí. Raději se zase vydáme do pustiny. Bereme bágly, kupujeme si sladké pití a ještě chvíli píšeme domů, že jsme Ok, je tu totiž wifi.
Odcházíme ve 2 hodiny odpoledne. Telefony si dáváme do režimu letadla, takto mají nejnižší spotřebu. Lezeme na Mt. Timna ve výšce 447 metrů. Leje z nás pot, je skutečně vedro. Hanča si dnes koupila klobouk do pouště, tak ho hned testuje. Na vrchu jsme ve 3 hodiny. Byla to pěkná krpa. Dochází nás 2 trekaři, jen se zdravíme a spěcháme dál.
Sestupujeme z Mt. Timny s menšími lezeckými pasážemi, občas jsou ve skále železné kramle, tak to celkem jde. K bráně Timna parku přicházíme vyschlým řečištěm po čtvrté hodině. Ve visitor centru se ptáme, jak je to s vodou v dalších campech, ale o treku tu nic neví. Před visitor centrem je volně přístupné pítko, plníme si tu všechny láhve vodou. Uvnitř mají nějaké občerstvení. My si ale vaříme k večeři Dobrý hostinec s klobásou a čaj. Stihneme se ještě umýt na toaletách, před pátou zavírají.
S posledním světlem šlapeme do pouště. Každá máme v batohu 5 litrů vody. Do campu jsou to naštěstí jen 3 kilometry. Wadi mangan camp je pouze písečný plac na stany v poušti, není tu žádné vybavení ani voda. V lehkém větru stavíme stan. Jsme konečně sami, těšíme se na klidnou noc. Vaříme večerní čaj a pouštíme si krimi. Nádherný den v poušti je za námi.
Čtvrtek 19.1.2023 – Wadi mangan camp – Shaharut camp – 29 km, převýšení 1.000 m nahoru, útrata 0
Nad ránem je docela chladno, naše spacáky s 500 gr peří jsou akorát. Odcházíme v 8 hodin, zase se nám nepodařilo vyjít dříve. Krajina je jako z Hvězdných válek, poušť kam se podíváš.
Stezka brzy stoupá přes hory. Slunko na nás svítí od rána každý den. Naštěstí jdeme na sever, tvář máme ve stínu. Dopoledne potkáváme 2 lidi s malým batůžkem a za chvíli nabalené 2 Němce s obřími batohy a kulhajícím psem. Jdou celý trek od severu k jihu.
V Be ‘er Milhan campu si dáváme obědovou pauzu. Malý stín od akátovníku je náš. Je tu i voda a suché záchody. Hezké místo. Máme za sebou teprve 10 km, dnes je to hodně do kopce. Brzy se pakujeme a pokračujeme v cestě. Beru si 2 litry vody, Hanka jen litr, bolí ji záda. Jak jinak jdeme zase do kopce.
Scenérie jsou nádherné. Samé pouštní hory bez lidí. Přecházíme jeden kopec za druhým. Ve 3 hodiny potkáváme kluka s batohem, jde proti nám a vypadá unaveně. Zdravíme se a hned se mne ptá jaký má cesta dál charakter, po pravdě je to nahoru a dolu. Říká, že bude spát v campu Wadi mangan. My už jsme z toho campu na cestě 7 hodin, tak říkám, že má co dělat a taky, že v tom campu není voda, to je pro něj nové info. Hledám mu na telefonu camp, kde jsme obědvaly a ukazuji mu to na mapě, říká že přespí raději tam.
Spěcháme dál, je jasné že to bude dnes zase s čelovkami, cesta neubíhá. Těsně před setměním se ztrácíme, sešly jsme do jiného řečistě, všimly jsme si toho až se setmělo. S baterkama hledáme cestu a podle mapy.cz přelézáme skály a dostáváme se na správnou cestu. Zbytečná půlhodina navíc. Máme toho už dnes plné zuby. Musíme, ale ještě dojít do campu přes 3 kilometry.
Cesta je krkolomná, jdeme pomalu, aby jsme se nepřerazily. V campu jsme kolem 7 hodiny. Jsou tu místní turisti asi tak 20 lidí, po sekcích jdou celý trail, vždy jen 2 až 3 dny v měsíci. Zvou nás na večeři, mají tu bufet. Pozvání nemusí opakovat. Vytahujeme si svoje misky, lžíce a hrníčky a jdeme si nabrat těch lahůdek. Je to dobrota, ani nevím co jsem všechno snědla, ale bylo toho dost. Jsou moc milí, sedíme s nima chvíli u ohně a povídáme si. Jsme unavené, tak si jdeme postavit stan a padáme do něj. Zatím nejnáročnější den. Podle průvodce to je 29 km, na hodinkách mám 35 km.
Pátek 20.1.2023 – Shaharut camp – Neot Smadar- 26 km, převýšení 280 m nahoru, útrata 0
Cestovka má budíček v 5:15. Na nás je to přece jenom brzy. Snídani vaříme až před 6. Balíme se, sousedi vyráží na tůru, přejeme jim hezký den. Průvodci nakládají zavazadla a pomalu tábor balí. Zvou nás na snídani, po klientech zbylo plno jídla. Nenecháme se prosit, snídani mají o mnoho lepší než my. Dostáváme taky svačinu na cestu, chleby s tuňákem, humusem a zeleninou, taky čaj do láhví.
Při kávě se ptáme na vojenskou službu. Údajně povinná není, všichni muslimové do armády nevstupují. Služba je dobrovolná. Mluví o klidu, který trvá od května 2021, kdy naposledy přiletěly bomby z Palestiny. Čekají, že brzy začnou problémy, údajně tu mír netrvá nikdy dlouho. Těžko tomu uvěřit, my ze střední Evropy si to neumíme představit.
Průvodce nám radí na dnešní den místo našeho trailu cyklostezku, je to o mnoho zajímavější. Je fakt, že jsme měly jít velkou část dne kolem silnice. Domluveno. V 8 odcházíme a moc děkujeme za vše. Další neskutečně milí lidé.
Jdeme přes poušť asi 7 kilometrů k silnici po Izraelské stezce. Prohlížíme si archeologické naleziště, ale nic moc tu není vidět, popisky pouze v hebrejštině. Pokračujeme kolem silnice k červené značce ke Kasuy duny. Tady opouštíme náš trail a vydáváme se přes poušť po cyklostezce.
Nejprve vstupujeme do neporušeného písku, nejsou zde žádné stopy po kolech, dlouho tu nikdo nejel. Vcházíme do údolíčka, před námi přeběhne šakal. Žijí tu i vlci a lišky. Těžko budeme mít takové štěstí, abychom viděly další šelmy.
Přecházíme písečné duny a dostáváme se na pevnější část cyklostezky. Pokračujeme stezkou pro horská kola. Krajina je úchvatná.
Za celý den jsme na cyklostezce nikoho nepotkaly. Odpoledne si z poslední vody vaříme kafe a svačíme. Sandwiche od outdorové cestovky jsme dávno snědly.
Před 4 hodinou odpoledne jsme v cíli 5. etapy a to restauraci Neot Smadar. Všechno je pozavírané, v pátek je otevřeno pouze do 3 hodin. V průvodci máme napsáno, že zde dobereme vodu a můžeme spát venku u restaurace. Obcházíme to, ale vše je za plotem. Všimne si nás personál uvnitř a ptají se co potřebujeme. Žádáme o vodu a ptáme se, kde se tu dá postavit stan. Kdyby nebyl pátek, tak by nás vzali na noc do kibucu. Vodu nám naštěstí dávají. Údajně si můžeme postavit stan za silnicí, za tabulí v prachu. No nevím, to se nám moc nezdá, hodně rušné a škaredé místo. Děkujeme za vodu a odcházíme.
Pokračujeme po Izraelské stezce ještě asi kilometr kolem silnice, pak odbočujeme do pouště a asi po půl kilometru si za kopečkem stavíme stan. Krásná pustina.
Vaříme těstoviny s tuňákem a sýrem. Zapíjíme čajem. Pořád máme hodně jídla z domu. Jsme tu pár dní a už jsme obdržely 3 x pozvání na večeři a 2 x na snídani. Neskutečně pohostinní lidé.
Pomalu se stmívá a obloha se plní hvězdami. Čeká nás jedna z posledních nocí ve stanu, uvidíme jestli bude stejně chladná jako včerejší. Pouštíme si ve stanu poslední díl kriminálky Fall.
Sobota 21.1.2023 – Neot Smadar – Tzihor – Mitspe Ramon – 28 km, převýšení 100 m nahoru, útrata 320,- Kč
Jako každé ráno vařím v 6 hodin kávu, srkáme ji horkou ještě ve spacáku. Nejlepší káva celého dne. Vycházíme před osmou, rychleji se nezbalíme. Poslední dny se lehce ochladilo. Slunce stále nad hlavou, ale pofukuje.
Dnešní etapa vede kolem silnice, je to údajně jedna z nejnudnějších částí celého treku. Nikde žádný stín, pustina. Po 7 kilometrech míjíme vojenský prostor, letiště. Chceme požádat o vodu, ale štěká na nás psisko, tak se bojíme přiblížit. Váháme, voják nás vidí postávat, tak jde za námi. Voda není problém, hned u brány ji natáčím z kohoutku, pes mi oblizuje nohu. Důstojník nám dává pitnou vodu v pet láhvi. Je to fajn, ale mi pijeme i tu z kohoutku. Hned vedle vstupu jsou lavičky se stolky a přístřešky. Vaříme si tu ani ne v 10 hod oběd, musíme využít vodu.
Cesta kolem silnice 40 je docela nudná. Jediné rozptýlení jsou zvířata. Přebíhá nám přes cestu šakal, antilop kolem pobíhá desítky. Ve stínu akátu svačíme, cesta neutíká. Za celou etapu potkáváme 1 místního hikera a pár vojenských aut, jedno zastavuje a pán se ptá, jestli nám nechybí voda.
Ve Wadi Tzihor jsme o půl čtvrté, je tu konec 6. etapy s campem a pitnou vodou. Dnes už, ale stanovat neplánujeme. Trek tu přerušujeme. Určitě se sem brzy vrátíme. Zbývá nám ještě přes 300 kilometrů pouště, to si nenecháme ujít. Negevská poušť nás okouzlila, myslím že ji budeme mít dlouho v hlavě. Máme za sebou 135 km treku podle průvodce. Na sportovních hodinkách je těch kiláků více. Israel trail měří přes 1.000 kilometrů a vede celou zemí od jihu k severu.
Jdeme 2 kilometry po silnici k autobusové zastávce. Je sobota a autobusy nejezdí, prostě sabat. Tak budeme tedy stopovat, máme namířeno k Mrtvému moři, jenomže naším směrem auta nejezdí. Nezbývá nám nic jiného, než jet jinam. Stopujeme tedy na druhé straně silnice a po 5 minutách nám zastavují lezci, berou nás do 60 kilometrů vzdáleného města Mitspe Ramon. Je to městečko na našem treku.
Vystupujeme na benzince, naštěstí mají wifi. Na bookingu nabízí pouze jedno ubytování a to ve stanech za 1.500,- Kč pro dvě. Je tu několik trail angelů, tak dvěma píšeme. Za chvíli mi volá Alen a ptá se, kde jsme, že si pro nás přijede. Paráda. Na benzince kupujeme malou plynovou kartuši za 200,- Kč. Zbylo nám plno jídla, chceme to vše uvařit, jídlo je tu velmi drahé.
Dostáváme zdarma pokoj s koupelnou. Můžeme používat kuchyni. Pereme v pračce oblečení. Nádhera. Zase jeden neuvěřitelný člověk. Brzo ráno odjíždí na Kypr, klíče máme hodit do schránky u sousedů. Na Kypru tráví 1 týden v každém měsíci.
Zbývá nám několik dní, máme v plánu to tu trochu procestovat.
Neděle 22.1.2023 – Mitspe Ramon – Ein Bokek – útrata 770,- Kč
Noc na gauči byla klidná, spaly jsme hlubokým spánkem. Včera jsme byly hodně unavené. Ráno mi není úplně nejlíp, vlastně je mi hodně blbě. Cítím se, jak při otravě bakteriemi z vody. Kohoutkovou vodu od vojáků jsem pila pouze já, Hanka měla ještě vodu z restaurace. Zůstávám ležet, Hanka jde nakoupit snídani. Káva s čajem a kousek rohlíku mne staví na nohy, uklízíme po sobě a zamykáme byt, klíče hážeme do poštovní schránky v sousední ulici, doufám, že do té správné.
V 11 hodin nám kousek od bytu jede autobus do Beersheby. Našly jsme si to na Google mapách, tak doufáme, že to tak bude. Jede na minutu přesně. Cesta trvá něco přes hodinu, překvapuje nás, že zastavujeme v kibucech. Vjíždíme do oplocených areálů, vždy nám otevřou bránu.
V Beershebe nám o pár minut ujíždí přípoj k Mrtvému moři. Na informacích se ptáme na další spoj, údajně jede až za 3 hodiny. Otrávení protivní chlapi se s náma nechtějí bavit. Naštěstí je tu wifi. Hledáme si další spoj s přestupem v Aradu. Bus nám jede za 10 minut, sotva se do něj vejdeme.
Vystupujeme na stanici Arad Industrial zone a za 20 minut už frčíme dalším busem do Ein Bokek, letoviska u Mrtvého moře. Původně jsme chtěly jít na hotel, ale už mi je lépe, tak si dáme poslední noc ve stanu v campu zdarma u moře.
Jsme na veřejné pláži, jdeme se okoupat. Teplotu vody odhadujeme na 24 stupňů. Ležíme v husté tekutině, plavat se nedá. Překvapuje nás kolik je tu lidí. Letovisko s drahými hotely, plno cizinců. Na pláži jsou veřejné sprchy, to je nutnost.
Kupujeme pár drobností, zbylo nám jídlo z treku a hodláme ho dojíst. Jen musíme vařit. Ceny jídla jsou všude závratné. V nákupním centru si dáváme kávu a promýšlíme co dál. Dobíjíme v automatu kartu na bus dalšími 50 šekely. Nikoho jsme v autobusech neviděly platit penězi, pochybuji o tom, že je to možné. Dnes jsme ujely autobusy 170 kilometrů a na osobu jsme za jízdenky zaplatily 220,- Kč. Veřejná doprava je jedna z mála levných věcí v Izraeli.
V podvečer si stavíme stan v campu u moře na severu letoviska. Je to spíš piknikové místo se záchody, vodou a stoly, vše zdarma. O campu jsme se dočetly v našem průvodci Izraelské stezky, ta tudy totiž vede. Žádní jiní trekaři tu ale nejsou. Stanuje tu jeden Holanďan a holka z Frýdku Místku. Oba jsou v Izraeli na celou zimu – nízko nákladově.
K večeři vaříme Dobrý hostinec a mátový čaj. Hanka obchází všechny přítomné a žádá je o otevření vína, nemáme vývrtku. Nakonec kluci na parkovišti zaráží korek do láhve. Izraelské víno je výborné.
Pondělí 23.1.2023 – Ein Bokek – Betlém, útrata 1.320,- Kč
Noc byla neklidná, neustále nás někdo budil, úklidová četa, noční grilovači a ráno pekař. Co by ale člověk čekal v campu ve městě. Hotely tu jsou od 3.500,- Kč za noc pro 2 osoby, takže pláž vyhrála.
Jdeme si dát kafe k moři. Cena 65,- Kč za capucino je přijatelná. Koupeme se v Mrtvém moři, následuje důkladná sprcha a balíme. Čekáme na autobus směr Jeruzalém, autobusová doprava tu funguje celkem dobře, ale někdy bus nepřijede. Musíme počkat dalších 30 minut, pak už se vezeme.
Po pár kilometrech nastupuje kluk z Holandska, co spal s námi na pláži. Něco si domlouvá s řidičem, v každém případě neplatí. Koukáme na to celkem vyjeveně.
Vystupujeme v Ein Gedi, holka z Frýdku Místku nám poradila výlet na vodopád. Platíme vstupné 28 šekelů na osobu. Před námi se rozprostírá Wadi David. Stoupáme po pěšině kolem potůčku a vodopádků. Musí to být oblíbené místo, protože je tu plno lidí. A to nám říkali v pokladně, že máme štěstí, že tu nejsou davy.
Proběhneme ten 3 kilometrový okruh rychle. Byly jsme týden v Negevské poušti, tak nás nějaké skalky nepřekvapí. U východu v občerstvení se snažíme koupit svačinu, mají ale jen oschlé bagety za neskutečné ceny. Raději si namažeme českou paštiku na včerejší pečivo.
Procházíme Oasis trailem do kilometr vzdálené staré synagogy a starobylého města z doby Byzantinců. Lístek z vodopádů platí i zde. Krásná mozaika uprostřed.
Ve 14:15 nastupujeme do dalšího busu a frčíme do Jeruzalému. V autobuse je wifi a překvapivě funguje. Během cesty si zjišťujeme, jak se dostaneme do Betléma. Musíme se přesunout na nádraží u Damašské brány a tam nasednout na bus číslo 231, ten nás zaveze do Betléma. Ještě v autobuse rezervujeme ubytování Dar Jacamar přímo v centru Betléma u náměstí Manger Squer, cena za pokoj 970,- Kč.
V Jeruzalémě je plno lidí. V informacích zjišťujeme, jak se dostaneme k Damašské bráně. Máme vyjít ven z nádraží, přejít ulici, pak do leva a použít bus 1 do Starého města. Provedeno. Přestože jde asi o 3 kilometry, tak je cesta na dlouho, odpolední dopravní špička vrcholí, nakonec jsme tam. Před nosem nám ujíždí bus 231, další jede za hodinu. Vedle nastupuje plno chlapů do busu 234, který jede jen na Palestinské hranice, pak se musí do centra taxíkem. Platíme opět předplacenou kartou 5,50 šekelů za osobu.
Na hranicích musíme vystoupit a přejít do Palestiny pěšky. V buse jsem se domluvila se sousedem, že nás vezmou do centra autem. Hodní chlapi, pracují v Jeruzalémě a žijí v Betlémě. Jeden z chlapců co nás svezli, nás doprovází skoro až k hotelu, říká že je účetní, ale v Palestině nesežene práci. V Jeruzalému uklízí hotel a je rád, že má vůbec nějakou práci.
Ubytování máme ve sklepě domu hned vedle Manger squer, je to super místo. Procházíme večerní město, kupujeme si jahody a datle. Vše je zde výrazně levnější, než v Izraeli. Poprvé na tomto výletě večeříme v restauraci. Objednáváme si falafel, salát, čerstvý džus a pití. Platíme 450,- Kč za obě, to je jako u nás.
V našem pokojíčku si vaříme kafe a čaj. Ty přesuny jsou namáhavější, než trek. Na netu pročítáme co je zde zajímavého k vidění. Objednáváme taky na bookingu ubytování na další 2 noci v Jeruzalémě. Unavené padáme do postele.
Úterý 24.1.2023 – Betlém – Jeruzalém, útrata 3.070,- Kč
Vstáváme až po osmé, do ulic vycházíme před desátou. Nejprve jdeme do Chrámu narození Ježíše Krista. Překvapivě zde nejsou davy lidí, je tu jen pár turistů. V klidu si chrám prohlížíme. Jeskyně a podzemní krypty mají svou atmosféru. Sedíme chvíli v lavicích v kostele Svaté Kateřiny.
V Betlémě trávíme celý den. Obědváme kuřecí gyros s pitou, humusem a zeleninou. Objednáváme si jednu porci napůl a sotva to sníme. 40 šekelů nám úplně levné nepřijde. Majitel se nám snaží vnutit další jídlo, ale to se mu nepodaří. Neodoláme fresh džusům z granátových jablek a pomerančů, cena 65,- Kč je přijatelná. Oběhneme celé centrum, než najdeme kávu za rozumnou cenu. Velká káva s mlékem 65,- Kč.
Procházíme centrum a okolí, International Nativite muzeum je zavřené, do mešity nás nejspíš nepustí. Kupujeme ovoce, zeleninu, oříšky, sladké pečivo a nějaké drobnosti, v Izraeli je vše dražší. Batohy máme těžké jako na začátku treku. Ve 3 hodiny odjíždíme busem 231 zpět do Jeruzaléma. Vystupujeme za hodinu na konečné u Damašské brány. Lístek stojí 5,50 šekelů.
Náš hotel St. Thomas Home je půl kilometru od zastávky u Damašské brány, pěšky jsme tam za 5 minut. Je to něco jako církevní ubytovna, blízko starého města, docela na klidném místě. Platíme 610 šekelů za pokoj s koupelnou a snídaní na 2 noci, což jsou 4.000,- Kč. Vychází to na 1 noc na osobu 1.000,- Kč, není to úplně málo, ale zase jsme doposud skoro nic neutratily.
Večer procházíme Staré město. Chvíli se zdržíme u Zdi nářků. Žádní turisté tu prakticky nejsou. Přes Křesťanskou a Muslimskou čtvrť se vracíme zpátky na hotel. Nepodařilo se nám koupit ani víno ani pivo, Hanča bude na suchu.
Vaříme si na pokoji polévku a pojídáme skvělé ovoce. Hotel je klidný, vypadá to, že jsme dobře vybraly.
Středa 25.1.2023 – Jeruzalém, útrata 510,- Kč
Hotelová snídaně je skvělá, místní jídlo, samé lahůdky.
Vyrážíme do Starého města, vstupujeme tam Herodesovou bránou. Za chvíli jsme na Via Doloresa a jdeme po Křížové cestě k Chrámu Božího hrobu.
Chtěly jsme si přivstat, ale nezadařilo se. Pár turistů zde již je a přichází cestovní kanceláře. Necháme se unášet proudem a prohlížíme povinná místa. Je zajímavé, jak se lidé snaží předbíhat i na takových místech. Ze zadu se na nás tlačí Indi.
Procházíme Arménskou a Židovskou čtvrtí. U Zdi nářků si u West wall tunels kupujeme na odpoledne lístky do podzemí Chrámové hory, 1 vstupenka 38 šekelů. Od včerejšího večera se snažíme najít vstup na Chrámovou horu. Nevíme, jak se tam dostat. Ptáme se ostrahy a ti nás posílají k exitu od Zdi nářků u archeologického parku. Vystojíme si chvíli frontu a po dřevěném mostě konečně přejdeme na Chrámovou horu. Do Skalního dómu se zlatou kopulí nás nepustí, je to jen pro muslimy. Místo je klidné s určitou atmosférou. Právě zde přebývá Bůh, je zde základní kámen světa, byl zde stvořen první člověk Adam a Abraham obětoval Izáka. Takto je to tu psáno.
Vycházíme za Starého města a lezeme na Olivetskou horu. Zastavujeme u Gethsemanských zahradách, chvíli se zdržíme v Chrámu národů. Výhled na Jeruzalém je z Olivetské hory úchvatný.
Lví bránou se vracíme zpět. Po celém Starém městě jsou izraelské vojenské hlídky, kluci i holky s puškama. Procházíme Cardo a opět Źidovskou čtvrť. V 16:20 nám začíná prohlídka podzemí. Naše průvodkyně je nadšená dáma, má skvělou angličtinu, pěkně se poslouchá. Procházíme podzemím pod Západní zdí, vstupujeme do obrovských vodních nádrží, do kterých se přiváděla voda z Betléma.
Opouštíme podzemí již za tmy. Máme toho dneska už dost. Kupujeme víno a jdeme na hotel. Nachozeno po městě 17 kilometrů. Na pokoji vaříme k večeři rizoto, jsme tak unavené, že zapomínáme míchat a připálíme to. Je to pěkně hnusné, zlatý Dobrý hostinec. Zajídáme to ovocem a zapíjíme čajem. Zítra se přesouváme do Jaffy.
Čtvrtek 26.1.2023 – Jeruzalém – Old Jaffa (Tel Aviv), útrata 1.820,- Kč
Po snídani jdeme do Židovské čtvrtě, chceme se podívat do Synagogy Hurva, nejznámější v Izraeli. Mají tam ale nějakou událost, tak jen nakoukneme, moc nadšení z nás nejsou.
U památníku padlým z Šestidenní války sledujeme dokument a pak jdeme na kávu. Potřebujeme to vstřebat. Jsem strašně ráda za to co máme doma v Čechách.
U Jaffské brány jdeme na Davidovu věž, tedy chceme jít. Vstupné 40 šekelů a expozice zavřené, proč nevíme. Platíme raději vstupné 25 šekelů na výstup na hradby. Vystoupit se dá na hradby u Jaffské brány a to dvěma směry. My si vybíráme severní cestu a je to nádhera. Na hradbách jsme skoro sami, obcházíme Staré město až k Lví bráně. Výhledy jsou úchvatné. Určitě nejlepší atrakce z Jeruzaléma.
Odpoledne bereme batohy na našem hotelu. Obědváme v hotelové zahradě jídlo od snídaně. Jdeme na tramvaj číslo 1 a jedeme na Central station asi tak 15 minut. Platíme autobusovou kartou, ale nedaří se nám zaplatit za druhou osobu, máme jen jeden lístek, takže jedu na černo. Jak jinak přichází revizorka, všechny kontroluje, jen nás si nevšímá.
Na Central station se ptáme lidí, jak se dostaneme do Tel Avivu. Jeden pán nás bere sebou, je to jednoduché jde se do podzemí. Máme opět stejný problém na jednu kartu zde nemůžeme jet obě. Zřízenec nám pomáhá u terminálu z naší předplacené karty vytisknout jeden lístek, druhá jede na kartu. Asi je lepší si koupit pro každou osobu jednu kartu. Za vlak do Tel Avivu jsme zaplatily 24 šekelů na osobu.
Po 30 minutách stavíme na letišti, dalších 10 minut jedeme na zastávku Ha Hagana v Tel Avivu a tady přestupujeme na bus 46 do Old Jaffa. V buse máme opět problém, na kartě už není dost peněz, můžeme sice koupit 2 lístky najednou, ale kupujeme jen jeden. Pro změnu došly prachy. Ach jo. Cesta trvá půl hodiny, nikdo nás naštěstí nekontroluje.
Ubytování máme v PoliHosts Old Jaffa. Je to strašná špeluňka, žádná okna, jeden záchod, jedna sprcha pro všechny. Nevím kde vzali hodnocení na bookingu 7. Cena 1.870,- Kč za dvoulůžkový pokoj za noc neodpovídá ničemu. Je to příšerný hostel. Nedá se nic dělat, musíme tu jednu noc vydržet.
Raději jdeme do města. Procházíme přístav, večeříme fish and chips, opět jednu porci napůl, jídla je i tak hodně. V potravinách utrácíme poslední šekely a kupujeme snídani.
Pouštíme si film a bordel na hostelu ignorujeme.
Pátek 27.1.2023 – Old Jaffa (Tel Aviv) – přesun domů, útrata 200,- Kč
Cesta do Jaffy byla úplně zbytečná. Není tu nic zajímavého. Předražené ubytování. Vlak jede z Jeruzaléma na letiště 30 minut, z Tel Avivu 10 minut. Příště bych jela na letiště přímo z Jeruzalému.
Noc jsme přežily. Ráno vaříme čaj a jdeme na bus 46. Večer jsme přidaly na autobusovou kartu 30 šekelů, tak konečně nejedeme na černo. Na vlak přestupujeme na nádraží Ha Hagana. Lístek na letiště stojí 9 šekelů. Na nádraží si kupujeme nejlepší kafe z celého Izraele a croiassant.
Vlak zastavuje na letišti u terminálu 3. Ryanair letí z terminálu 1, přejiždíme tam žlutým shuttle busem, celkem daleko. Procházíme mnoha kontrolami, je to na dlouho. Dobře, že jsme přijely 3 hodiny před odletem. Letenku jsme koupily u Ryanair za 50 eur + 1 společné odbavené zavazadlo 10 kg za 25 eur.
Odlétáme s hodinovým zpožděním, plné letadlo lidí. Dospáváme neklidnou noc. Za 3,5 hodiny jsme ve Vídni.
Statistika:
- 135 km na treku podle průvodce, podle našich sportovních hodinek podstatně více
- útrata 11.000,- Kč včetně letenek / na osobu
- 7 nocí ve stanu
- 6 nocí pod střechou
- 1 šekel = 6,50 Kč
Negevská poušť je unikátní místo. Prošly jsme jen část, pokud to bude možné určitě se vrátíme. Izraelská stezka je celkem dobře proznačena, pomáhají mapy.cz. Tištěný průvodce se hodí, jinak by byla nutná větší příprava. Důležité jsou campy a především zdroje vody. V průvodci je vše popsané, ale aktuální info o vodě jsme si ověřovaly od trekařů, kteří šli proti nám. Podle turistického průvodce, kterého jsme potkaly v Timně, je nejlepší počasí na poušť právě leden. Člověk si musí pohlídat předpověď počasí, ideální je izraelská předpověď, kde bývá upozornění na hrozbu přívalů vody po deštích.
https://www.israelweather.co.il