Adršpach – Broumovsko – 102 km, stoupání 2.800 m, klesání 3.000 m
19.8.2023 sobota – Žacléř – Pod Jánským vrchem – 28 km
Po poledni vystupujeme s Mickou z autobusu, máme toho dost. Od sedmé hodiny ranní cestujeme autem, vlakem a autobusem. Je to psycho, ale máme to za sebou, teď už nás čekají jen lesy a stezky.
Náměstí v Žacléři naznačuje, že to bylo kdysi bohaté hornické město, je to ale dávno. Komunisti to zde zplundrovali a stále to tu čeká na lepší dny. Restaurace žádné, v cukrárně si dávám zákusek a kávičku. Chvilku posedíme. Opouštíme osadu po zelené značce, míjíme muzeum, chvíli přemýšlím jestli mne tam pustí se psem, ale je mi toho psíka líto, vyrážíme tedy do lesů.
Konečně jdeme ve stínu smrků. Míjíme holčinu s báglem, snad jde taky Stezku Českem. Čeká nás výstup na Královecký Špičák 881 m. Netrvá to dlouho a jsme na vrcholu. Výhled docela slušný. Pěkně by se tu tábořilo, ale není zde voda.
Sestupujeme zpět na úpatí kopce a dále pokračujeme po značce na polské hranice do Malého sedla 800 m. Napojujeme se na polskou zelenou značku. Zbytek dne půjdeme po hranici.
Psíka už to moc nebaví, raději by si někde hrál. Je pět odpoledne, musíme ještě popojít. Na zítřek máme objednaný penzion v Adršpachu, to si nenecháme ujít.
Po hranici vede pěkná stezka, přecházíme Mrowiniec 817 m, míjíme dva kluky, asi taky Stezkaře. U potoka z Bečkovského vodopádu nabírám vodu na noc. Nemyslím si, že bychom došly k přístřešku Pod Janským vrchem, kde je studánka.
Scházíme po loukách a zase lezeme nahoru k lesu. Šeří se, stezka se vine kolem lesa, z křoví vyběhne divné zvíře, přeběhne nám přes cestu a zmizí. Vypadalo to jako menší černý pes. Micka se za ním otáčí, ale nemá sílu ani naznačit, že by se za ním rozeběhla. V lesích je tu plno vlků, ale kdo ví co to bylo.
Stoupáme na Janský vrch 697 m, místo na stan se nám zatím žádné nelíbilo, je jasné že už dojdeme ke studánce. Zapadá slunce, konečně není vedro, výhledy jsou odměnou za celodenní pachtění v potu.
U studánky Pod Janským vrchem stavíme stan. Vařím si nudlovou polévku. Micka je po večeři stočená do klubíčka a čeká až ji pustím do stanu. Byl to nádherný den.
Před desátou přichází dva polští kluci, nestaví stan, stelou si na lavicích v přístřešku. Noc klidná.
20.8.2023 neděle – Pod Janským vrchem – Adršpach – 25 km
Polští kluci začali kramovat po páté hodině ranní. Micka byla na ně zvědavá, chtěla ven ale mne tak brzo ze stanu nikdo nedostane. Vstáváme o půl sedmé.
Kluci se mne ptají jestli si s nimi dám klobásku, říkám že klidně. Vařím si tedy jen kafe a čaj, ale klobása nikde. Furt se nic neděje asi jsem jim blbě rozumněla, nejspíš tu klobásu dali Micce. Nezbývá než si uvařit vločky.
Vycházíme o půl osmé, kluci jdou na druhou stranu. Těším se na kostel Michala Archanděla v Okrzesyně, za chvíli ho mám na polské straně po cestě. Jenomže kostel ze 16. století je za zamčeným plotem a zarostlý jako zámek z Šípkové princezny. Taková škoda. Nikdo se tu o to nestará. Zbytečně jsem se na něj těšila.
Pokračujeme zarostlou krajinou kolem potoka, samé kopřivy, chybí lidé, kteří by tu o to pečovali. Konečně stoupáme zase do lesů. Od včerejška nás žere hmyz, komáři jsou všude, nedá se na chvíli zastavit. Kávičku si vařím až na kopci Bijakowa 532 m, trochu zde fouká.
Stezka vede stále po hranici, moc hezky se po ní jde. Trhám borůvky, maliny a ostružiny. Volá mi Aleš že nám půjde z Adršpachu naproti, tak snad se nemineme. Dusno se stává nesnesitelné, jsem propocená durch.
Stezka se odpojuje od zelené značky na hraničním přechodu Libná. Dále se jde po modré. V Libné se potkáváme s Alešem, Micka ho nadšeně vítá, tuší že bude brzy konec utrpení. Jdeme se podívat k bývalému lesnímu baru, ale už je dávno zrušený.
Nezbývá než dojít do Zdoňova, u kostela stojí hospoda u Rudolfa. Zabíráme jediný venkovní stůl, kromě Rudolfa tu stejně nikdo jiný není. Kupujeme ovocný birel a Cherry dávám vodu. Máme toho vedra plné zuby. Zbývají nám dnes už jen 4 kilometry.
Stezka Českem vede přes Křížový vrch. V Ádru jdeme do první hospody na jídlo a pití. V penzioně Zámecká nás ubytují stejně až v pět, není kam spěchat. V takovémto dusném vedru je turistika masochismus. Pár dní si v Adršpachu odpočineme, než budeme pokračovat dál. Máme přece dovolenou.
22.8.2023 úterý – Adršpach – Teplice nad Metují – 16 km
Předpověď na dnešní den je 32 stupňů ve stínu. Lezení po skalách v tomto vedru je problém sám o sobě. Po snídani na penzionku balím malý batoh a vyrážíme. Adršpašsko-teplické skály mám stokrát prochozené všemi směry. Je to ale tak krásný kus přírody, že nepohrdnu a vydáváme se s Cherry a Alešem na trasu Stezky Českem.
Do skal vcházíme z boku kolem Ozvěny, vstupenku nepotřebujeme, stačí ukázat horolezeckou kartičku. Jdeme klasický okruh Adršpašsko-teplickými skalami po Stezce Českem. V Ádru je spousta lidí, jak začínáme směřovat k Teplickým skalám davy řídnou. Ty 3 kilometry mezi skalními městy jdou jenom největší dobrodruzi, pro ostatní je to prostě daleko.
Mezi vysokými Teplickými skalami je docela chladno, procházíme okruhem, lidí přibývá jak se blížíme parkovišti. Opouštíme Teplické skály a začíná výheň.
Obědváme v hotelu Orlík a pokračujeme po červené značce do Teplic nad Metují. Psíkovi začíná být skutečně vedro. V cukrárně si dáváme kafe a míříme na nádraží. Pejsek začíná stávkovat 100 metrů od vlakové zastávky. Aleš bere Cherry do náruče a k vlaku ji nese. Do Adršpachu se vracíme motoráčkem, jezdí každou půlhodinu. Zapomněla jsem náhubek, paní průvodčí je hodná, do vlaku nás pouští s pejskem i tak.
Na penzionku jsme z adršpašského nádraží za chvíli, je to sotva kilometr. Psík toho má dost. Trápení zvířátek skončilo. Chtělo by to ochlazení. Co vydrží člověk, nevydrží pes.
25.8.2023 pátek – Teplice nad Metují – Machovská Lhota – 34 km
Rodinná dovolená v Adršpachu skončila. Je načase kousek popojít po Stezce. Psík dnes zůstává s Alešem, je vedro.
Z Teplic vede cesta po červené značce zpevněnou silnicí do Vernéřovic. Stín není žádný, slunce nemilosrdně pálí.
Ve středu obce měním značku za modrou a dostávám se k Eko farmě Bošina. Vypadá to lákavě, nabízí tu hamburgery a zmrzlinu. Ještě není ani poledne, mám za sebou pouze pár kilometrů, na zastávku je pro mne prostě příliš brzy. Musím dnes dojít do Machovské Lhoty a to je ještě sakra daleko. Zamáčknu slzu a spěchám do lesa.
Lezu do kopce na Honský Špičák 652 m. Dohání mne hlad, naštěstí jsem si na snídani v penzionku zabalila buchty sebou, teď se mi hodí, dělám si jen krátkou zastávku. Konečně jsem na horách v CHKO Broumovsko. Mám to tu celkem slušně prochozené, ale Stezka je Stezka.
Po Vyhlídkové cestě přes Strážnou horu 689 m přicházím k chatě Hvězda. Chci se tu naobědvat, jenomže je tu plno lidí a na chatě visí cedule, že je tam plno. V bufetě si kupuji párek a nealko pivo. Když vidím tu starou chatrč a hygienické podmínky přípravy párků tak mne přechází chuť, raději se nedívat.
Teď mne čeká nejkrásnější část Broumovských skal, cesta vede hřebenem po červené značce. Na některé ze skal jsem kdysi vylezla s lanem. Začínám potkávat turisty. Spěchám dál. Z Teplic jsem vyšla až v deset hodin, ráda bych stihla večeři.
U Zaječí rokle Stezka pokračuje po žluté značce. Pod Velkou kupou nabírám ve studánce vodu, vypadá pitně, ale stejně filtruji. Aleš mi volal, že mi jdou naproti a nemají co pít. Opět se jde po zalesněném hřebeni. Výhledy jsou vzácné. U Pánova kříže na mne čeká Aleš s pejskem. Stezka Českem dále vede po žluté značce až do Machovské Lhoty.
V sedm večer beru za kliku v penzioně U Lidmanů, kde máme objednaný pokoj. Právě zavřeli kuchyni. Jsou ale moc hodní a nachystají nám smažený sýr s hranolkami. Další kousek Stezky Českem je za mnou.
Penzionek je super, téměř každou noc tu někdo ze Stezkařů spí, pokud nemají volný pokoj, nabídnou k přespání podlahu na sále. Ideální řešení. Moc se nám tu líbí, cena pro jednu osobu za noc se snídaní je 700,- Kč. Za pejska si účtují 90,- Kč.
Dnes mám za sebou v dusném vedru 34 kilometrů a jsem skutečně unavená. Zrovna končí Mílaři závod přes Československo a zpět. Jedna borka to ušla za 50 dní. Když se nad tím zamyslím, tak ty moje kilometry jsou pro srandu králíkům. Holt je to jiná liga a já jsem jen líná turistka.
26.8.2023 sobota – Machovská Lhota – Velké Poříčí – 16 km
V noci nespím, nad ránem je mi blbě od žaludku. Na snídani do sebe sotva nasoukám rohlík s máslem. Takové lahůdky a já nic nejím. Dokonce si nenamažu ani žádnou svačinu, asi mám taky zatmění mozku. Moc se mi nechce, ale do konce 5. etapy je to jen pár kilometrů, přece se sem nebudu vracet.
Před desátou s Cherry opouštíme Machovskou Lhotu a jdeme po loukách k lesu po žluté značce až pod Bor. Dnes je konečně zataženo. Šlapeme dál po modré a vstupujeme do Polska. Míjíme Bukowinu Klodzskou a za chvíli se zase vracíme do Čech.
Pouštím si nahlas ze Spotify Kriminálku skutečné příběhy, za chvíli mne mrazí a rozhlížím se po lese, jestli mne nesleduje nějakej úchyl. Mám sebou sice psa, ale je to ještě takové přerostlé štěňátko, které se bojí víc než já.
Zase jsme v Polsku blízko obce Pstražna. Blížíme se ke skanzenu lidových staveb, paní v kase má otevřené dveře a Cherry se za ní hned běží podívat. Paní chytá psotníček a řve na mne ať si toho psa okamžitě vezmu na vodítko a něco křičí o kulturní památce. Jdeme raději dál, stějně mne tam zajímalo jen občerstvení. Ranní nevolnost jsem rozchodila a mám hlad jako vlk. Nechápu proč jsem si nevzala od snídaně svačinu.
Naposledy se vracíme do Čech a přes Žďárky postupujeme dál. Míjíme za vsí hřbitov, u něj jsou lavičky a hezký trávník na stan. Potkávám dvě holčiny tak 18 let s nabalenýma batohama, vypadají na Stezkaře.
Po druhé hodině jsme na konci 5. etapy ve Velkém Poříčí, pod Hronovem. Na náměstí zavřená restaurace, tak plením potraviny, kupuji nějaké jídlo a pití. Před obchodem na lavičce všechno sním. Psík už nechce dál. Volám Aleše, bouldruje někde na Boru. Dáváme si sraz v hostinci U Hanušů. Máme to něco přes kilometr kolem Metuje, to už dojdeme.
Byl to nádherný výlet. Snad se brzy vrátím na 6. etapu přes Orlické hory.