2.5. – 16.5.2022
Přechod Kréty od západu na východ má přibližně 550 kilometrů. Chystáme se projít za dva týdny západní část. Cesta vede pahorkatinami, podél moře a horami vysokými přes 2.000 metrů. Celá trasa E4 vede přes celou jižní Evropu z Tarify v Andalusii až na Kypr do Larnaky.
Na trek jedu s Káčou a Hankou. Letíme z Wroclaw do Chania s Ryanair. Koupily jsme si jedno společné zavazadlo k odbavení 10 kg. Celkem platíme za zpáteční let na osobu 4.790,- Kč. Příjemné zjištění je cena parkování na letišti ve Wroclaw. Za 15 dní platíme za parkování auta 520,- Kč, je potřeba učinit objednávku s předstihem, na místě je to dražší, tak jako na většině jiných letištích. V listopadu loňského roku jsme platily ve Vídni za stejnou dobu 3.000,- Kč. To už je rozdíl!
Přílet do Chania máme v pondělí ve 21:30. Nenacházím žádný bus, kterým bychom ještě večer odjely na začátek treku do městečka Kissamos. Na bookingu vybírám nejlevnější hotel v Kissamos a píšu jim dotaz. Obratem dostávám nabídku na transfer za 65 eur a pokoj za 40 eur. Nabídku potvrzuji, zase jednou pojedeme z letiště jako dámy. 35 eur na osobu transfer s ubytováním, skvělé! Je to hodina jízdy a při dnešních cenách benzínu si nedělám iluze, že bychom na místě domluvily lepší cenu. V noci jsou vyšší sazby a taxikáři nás umí pěkně oškubat, to už známe. Doufám, že nás na letišti skutečně vyzvednou.
Stahujeme si do mobilu mapy.cz Krétu, celá trasa je značena modrou linkou. Překvapivě je tu více variant cesty. Vím o variantě přes hory nebo kolem moře, ale na mapě vidím, že je těch možností více. Různé kličky, odbočky, rokle a okruhy, alespoň to bude zajímavější. Velké dilema máme jaký vybrat spacák. Obecně by mělo být i v noci teplo, ale v horách to tak být nemusí. Snažíme se zabalit do malých batůžků a výběr spacáku je dost důležitý, mezi letním a tří sezonním je v mém případě rozdíl půl kila. Vlastním navíc skvělý péřový spacák Cumulus X-Lite 460, váha 660 gr. Jenomže má jednu velkou chybu a to, že lze rozepnout zip pouze do poloviny. Nemůžu ho rozepnou celý a přikrýt se jako peřinou, v teplých nocích nezbytnost. Je to moje chyba, spacák jsem si kupovala přímo u polského výrobce, mohla jsem si dlouhý zip objednat, bohužel mne to nenapadlo. Člověk dělá pořád stejné chyby. Přečtu si popis trasy v mé oblíbené knížce Evropské treky snů od Dareka Wylezola, tím končí naše příprava. Začínáme se těšit na další dobrodružství.
Pondělí 2.5. – přesun na Krétu – Chania – Kissamos
Přistáváme podle plánu ve 21:30 na letišti Chania. Bereme bágl, před halou na nás čeká taxikář a odváží nás do městečka Kissamos na severu Kréty. Dostáváme pokoj v Mediterranean apartments a v 11 večer už ležíme v postelích. Krásná práce. Přesun proběhl bez problémů. Akorát jsme po cestě přišly na to, že si Hanka vzala omylem děravé staré boty Altra. Ach jo. Ještě že máme sandály. Jdeme spát.
Úterý 3.5. – Kissamos – Tsiachliano Gorge – 17 km
Krásně jsme se vyspaly, v pokoji jsou na přikrytí jen prostěradla, vybalily jsme si péřáčky. Na recepci platíme 40 eur za pokoj a jdeme se vykoupat do moře. Teplota vody tak 19 stupňů.
Balíme batohy, lepíme tejpkou Hančinu botu a opouštíme hotýlek. Do městečka Kissamos to máme po silnici 2 kilometry. Potřebujeme si koupit nějaké jídlo, už jsme skoro v obchodě, ale ještě se otáčíme a jdeme nejdřív do kavárny na snídani. Hladové bychom nakoupily moc jídla. Čeká nás 38 kilometrů na jih ostrova přes hory, batohy potřebujeme co nejlehčí. Objednáváme si anglické snídaně, čekáme na ně hodinu, platíme 8 eur za osobu, docela dost. Budeme si muset na řecké tempo zvyknout. V domácích potřebách kupujeme za 4 eur malou plynovou bombu Campingaz s bajonetovým uzávěrem. Náš systém šroubovací VAR nevedou.
Ve 12 hodin opouštíme Kissamos. Začíná být pěkné vedro. Předpověď říká, že je 19 stupňů, no nevím. S těžkými batohy a do kopce se zdá, že je teplo až dost. První zastávku děláme u kostelíčka na kopci, likvidujeme plechovky piva, do hor je nepotáhneme. E4 je na západě Kréty vedena jen po silnici. Touto cestou rozhodně nepůjdeme a v mapách si hledáme stezky přírodou většinou olivovými háji.
Po 8 kilometrech zastavujeme na oběd. Další kostelík s lavičkami a stolem. Dojídáme ještě jídlo z Čech. Musíme pořád sledovat v telefonu mapu, jinak bychom zabloudily. Cesta je nezpevněná a příjemně se po ní šlape.
Odpoledne přicházíme do Polyrrhenie, zbytků Helénistického městečka. Sedáme si u stolu na zahradě v informačním centru. Pracují zde dobrovolníci, anglická dáma v důchodu nám připravuje domácí limonádu. Necháváme si tu batohy a jdeme si projít pozůstatky města. Kdysi tu žilo 5.000 lidí, dnes 25. Je tu úžasný klid, turisti žádní. Dostáváme ještě kávu a sušenky. Platíme do kasičky dobrovolný příspěvek 11 eur. Paní mi říká, že je to moc, jestli jsem si jistá. Jasně že jsem si jistá, hážu to tam. Nádherné místo.
V 5 odcházíme kousek dál po silnici až odbočíme k dalšímu kostelíčku Agios Ioannis. Tentokrát jsou u kostela toalety, je tu pitná voda a elektřina, stolečky a stůl. Pěkné místo na noc, jen trochu blízko silnice a je tu parkoviště. Pokračujeme raději dál pěšinou k řece do Údolí Tsiachliano.
Přecházíme kamenný most a ocitáme se v kaňonu, pohled na něj nám bere dech. Jako bychom byly na západě USA. Stoupáme podél vyschlého koryta asi hodinu až k místu, kde je na mapách označena studánka a stoleček. Místo je to nádherné, ideální na noc. Studánka zde není, zato potůček. Dřevěný stůl a lavice. Stan rozděláváme pod stromy. Nádhera.
Vaříme čaj a čočku. Vodu nefiltrujeme, protože nám filtr nefunguje. Budeme muset koupit ocet a trochu ho propláchnout.
Moc jsme toho dnes neušly, ale zato jsme prožily klidný den v překrásné přírodě. Teploty jsou docela snesitelné, jen chvíli po poledni bylo vedro, ale pofukuje, tak to jde. Paní v informacích říkala, že v dubnu je tu už hezky. V březnu ještě prší. První den na Krétě nás oslnil. Uvidíme co přinese zítřek.
Středa 4.5. – Tsiachliano Gorge – Livadia – 25 km
Nedá se říci, že bychom se skvěle vyspaly, ale na první noc ve stanu to ušlo. Snídáme naklíčenou ovesnou kaši od Semixu, kafe a čaj.
V 9 vycházíme a šlapeme údolím podél potůčku stále do kopce. Nechápu, proč vedou E4 po silnici, když je tu takový krásný kus přírody. Ve vesničce Sirikari končí trek kaňonem. V mapě zde máme nakreslenou čajovnu, dokonce tu i je, ale zavřená. Vesnička má 5 domů a není tu ani noha. Alespoň vylézáme na byzantský kostelík a zazvoníme si na zvon.
Pokračujeme dál podél říčky po silničce až ke kostelu s pitnou vodou. V celém údolí jsou překrásné staré listnaté stromy. Duby, buky, platany, jeřabiny, cypřiše a další, které nedokážeme zařadit. Kolem kvete spoustu kytek a celé údolí nádherně voní. Trasa E4 vede stále po silnici, proto si hledáme svoje cesty přes hory. U kostela vaříme poslední naklíčenou čočku taky od Semixu. Je to skvělé dehydrované jídlo, stačí zalít horkou vodou. Málo kdo to zná a je to škoda. Jídlo nám dochází, jdeme příliš pomalu, oběd už měl být v restauraci za horami.
Hřeben hor přecházíme mezi větrnými mlýny ve výšce 800 m.n.m. Je tu úplné pusto, ani živáček. Pasou se tu kozy, nad hlavami nám létají orli. Po prašné silničce sestupujeme do údolí na jih, pomalu se blížíme k moři. Scházíme podél potoka, který nemáme ani v mapě. V jednom místě je větší hloubka, okamžitě jsme ve vodě. Slunce je vysoko, pěkné vedro a koupel se hodí.
Odpoledne se napojujeme na silnici a také na E4. V první vesničce sedáme do taverny a objednáváme si spoustu jídla. Gyros, salát, limonádu, kafe. Slečna co nás obsluhuje taky chodí treky a nosí nám zdarma plno věcí víno, koláč, rakiju. Je vidět, že sezóna teprve začíná, žádný nával tu není. Neskutečně jsme se přejedly a zbytek chleba bereme do batohu. Vyptáváme si cukr sebou. Octem proplachujeme filtr, vypadá to, že snad bude fungovat. Nikam se nám nechce, ale je teprve půl páté. Bereme si na toaletách vodu do vaku. Platíme 50 eur + 5 eur spropitné. Jídlo bylo skvělé.
Chvíli jdeme po silnici a sledujeme E4. Za vesničkou Plaghia odbočujeme do prava na vedlejší komunikaci a scházíme nad moře. Plížíme se podél moře až nad vesničku Livadia. Jde se nám s plnými břichy dost těžko.
Chtěly jsme přespat mezi olivovníky, ale zdá se nám zem příliš pichlavá. Na noc raději zůstáváme půl kilometru nad vesnicí Livadia pod kostelem na hřišti. Je tu voda, lavičky, umělý trávník, domeček se záchodem a sprchou. Chvíli zvažujeme, že si postavíme na umělém trávníku stan, pak ale raději uklidíme domek a steleme si tam. Dneska spíme pod střechou. Hvězdy svítí na noční obloze a nám je tu dobře.
Čtvrtek 5.5. – Livadia – Agios Ioannes – 25 km
Po snídani scházíme do Livadia, je to jen pár minut. Míjíme otevřený snad bar, vybíhá pán a zve nás na řecké kafe. Odmítáme, teprve jsme vyšly. Konečně jsme na jižním pobřeží u moře, hned se vysvlékáme a jsme ve vodě. Po ránu nemůže být nic lepšího, než si zaplavat v moři.
Jsme zase mimo E4, jdeme po silničce kolem moře. Po 8 kilometrech přicházíme do městečka Chrisoskalitissa. V mapě máme plno obchodů a restaurací, těšily jsme se sem, ale nevypadá to tu nic moc. Je teprve 11 hodin, sedáme si do jedné taverny na kafe, není to kdoví co, platíme za 3 kávy 7,50 eur. Raději se přesouváme do obchodu. Kupujeme si pivo, nanuky, okurek, sýr a sušenky. Platíme 18 eur a nestačíme se divit, pivo v obchodě za 2,80 eur. Jsme v turistické zóně, jen ti turisté tu chybí. Raději odcházíme.
Konečně jdeme po značené cestě E4, stezka vede kolem moře a je tak dobrá pro kozy, pochybuji, že tu šel kdy někdo jiný. Samé šutry a křoví, občas značení červenou barvou na kameni, pořád se ztrácíme.
Po 17 kilometrech, upocené konečně scházíme k písečné pláži Elafonisi. Jsme v šoku kolik je tu lidí, řekla bych, že stovky. V písečné laguně se čachtá spoustu anglicky mluvících turistů. Jdeme se vykoupat a nutno říci, že voda je výrazně teplejší než ráno. Místní turistická atrakce, je to kus krásné přírody, ale ty davy. Musíme se někde najíst, nemáme skoro žádné jídlo. Na Google mapách Kača kontroluje hodnocení a ze třech restaurací jednu vybírá. Objednáváme si suvlaki, vepřové maso na špejli a hranolky, dezert dostáváme zdarma. Platíme s pitím 40 eur. Jsme už dnes dost unavené, alespoň tedy nebudeme hladové.
Původně jsme chtěly dnes dojít do zátoky Grammeno a ubytovat se v hotýlku, jenomže to je ještě asi 15 km a jsou 4 hodiny odpoledne. Jestli bude cesta dál kolem moře kamenitá stezka, tak půjdeme rychlostí 2 km za hodinu. Na mapě je vidět za 8 kilometrů kostelík s pitnou vodou. Dojdeme k němu a pak se uvidí.
Těch 8 kilometrů nám trvá 3 hodiny, je to nahoru a dolu. Jsme doškrabané od kamenů a keřů. Vápencové skály a mizerná pěšina. U kostelíčka jsme v 7 večer a dál nejdeme. Máme toho dneska v tom vedru dost. Kača má slabý úpal. Voda je tu v korytech, ze kterých pijí kozy. Ještě že jsme včera zprovoznily filtr na vodu. Vaříme z té divné bílé vody čaj, trochu smrdí, vylepšuje to citrón. Dojídáme zbytky chleba se sýrem. Máme nádherné místo, jsme tu sami s kozama. Stan si stavíme před kostelíkem.
Noc krásná, jen nám kousek za stanem kráká asi koroptev. Každou noc dělá kravál jiný pták, ještě jsme se nevyspaly.
Pátek 6.5. – Agios Ioannes – Paleochora – 14 km
Zatím nejlepší noc ve stanu. Postavily jsme si pouze vnitřní moskytiéru, vnější plachtu jsme natáhly jen do půlky a tak jsme měly hvězdy na očích.
Ráno šla pro vodu do koryta Hanka a objevila uvnitř ponořenou hadici, vytáhla ji a najednou má přímý tok z barelu. Večer jsem to nepostřehla a braly jsme vodu z nádrže, ze které pijí i kozy. Při pití si kozy namočí své bradky do nádrže, rači se na to nedívat.
Slunce pálí hned od rána. Vycházíme o půl desáté. Opouštíme oázu kostelíčka, krásné klidné místo. Dnes nespěcháme, na bookingu jsme si zarezervovaly apartment v Paleochoře. Máme to jen 14 kilometrů.
První mořská zátoka je archeologická lokalita Vienna, přístav ze 3. století. Koupeme se a zevlujeme. Pěšinou kolem moře pokračujeme do zátoky Gramenna. Kupujeme si v obchodě pár drobností a hledáme restauraci na oběd. Máme docela hlad, všechno jídlo jsme dávno snědly, vyšlo nám to tak tak. Restaurace je na pláži a jídlo je skvělé, moučník a ovoce dostáváme zdarma.
Po silnici pokračujeme do městečka Paleochora. Ubytování máme kousek od moře v Eftihia Studios. Pokojíček, mini kuchyňka, koupelna a terasa. Cena 45 eur. Kupujeme jídlo, večeři si vaříme sami. Potraviny jsou tu strašně drahé. Dokoupily jsme v supermarketu velkou plynovou kartuši, opalovací krém, lepidlo na rozpadající se Hančiny boty a nějaké jídlo. Platíme 68 eur.
Blížíme se k odbočce do hor. Moře bychom chtěly opustit v městečku Sougia. Napsaly jsme si na horskou chatu Kallergi, jestli nás v neděli ubytují, ale bohužel mají zrovna v neděli a pondělí zavřeno. Taky nám píšou, že horská varianta E4 je ještě pod sněhem a nedoporučují nám ji, tak nevím. Asi se tam stejně zajdeme podívat, hory jsou hory. Píšeme do hotelu To Exari na Omalos plato ve výšce 1.050 metrů. Ten je naštěstí v provozu. Nabízí nám pokoj s polopenzí za 87 eur pro všechny. To se nám zdá dobrá cena. Nemusíme táhnout do hor tolik jídla. Tak snad tam do neděle dojdeme. Sníh má být až od výšky 1.500 metrů. Alespoň se do hor podíváme, pokud to projít nepůjde, k moři se můžeme vrátit vždycky.
Po večeři opravujeme vybavení, lepíme hůlky a boty, zašívám batoh. Pereme oblečení. Sotva jsme do večera stihly všechno nezbytné udělat. Těšíme se na zítřek, na cestě do hor máme v plánu projít rokli Agia Irini.
Sobota 7.5. – Paleochora – Agia Irini – 24 km
K snídani smažíme vajíčka a vaříme kávičku. Potřebujeme se před horama najíst. Káča dostává výsledky přijímacích zkoušek na informatiku: Masarykova universita 97,4 percentil, VUT 85 percentil. To je neuvěřitelné, takový výsledek budeme muset pořádně oslavit. Mám chytré děti!
Paleochoru opouštíme po deváte. Nejprve nás čekají 4 kilometry po silnici kolem moře do Gianiskali Sandy Beach. Doufáme, že zde bude otevřené občerstvení a nemýlíme se. Dáváme si tu pití a koupeme se v chladivém moři.
Čeká nás 10 kilometrů pěšinou podél skalnatého pobřeží do městečka Sougia, kde se dozásobíme na další 3 dny do hor.
Kamenitá stezka se klikatí nahoru a dolu kolem moře. Ve stínu je 23 stupňů, na sluníčku strašné vedro. V 1 hodinu jsme u moře v antickém městě Lissos, rozpadlý chrám a divadlo v zálivu nad mořem. Nevede sem silnice, trvá nejméně hodinu, než sem dojdeš a pěkně do kopce. Je tu úžasný klid, jen pár lidí.
Do Sougie přicházíme až ve 4 hodiny. Máme za sebou 20 klikatých kilometrů a 500 výškových metrů. Poslední koupel v moři, nákup jídla na 3 dny a oběd v restauraci. Nutně potřebujeme dneska ujít ještě alespoň 5 kilometrů. Na horský hotel na plato Omalos nám zbývá 20 km a 1.700 výškových metrů. Na jeden den by to pro nás zítra bylo hodně. Po obědě pijeme kávu a sbíráme síly na další pochod, už je 5 hodin.
Hanka má na noze pěkný puchýř ze sandálů. Altry šetří co může, vypadají, že se každou chvíli rozpadnou. Oblepily jsme je tejpkou zvenku i zevnitřku a přifixovaly dohromady sekundovým lepidlem. Místo krému na opalování jsem koupila hnědý make up, sice s UV faktorem 50, ale pořád primární úkol krému je zahladit vrásky, to tu úplně nepotřebujeme. Nicméně stálo to 7 éček tak se tím patleme, ale nevím, nevím.
Ze Sougie odcházíme po silnici na sever. Úplně nemáme chuť lézt do stráně po E4, abychom po pár kilometrech slezly zase na silnici. Po 4 kilometrech jsme u kostelíčka už na E4, u silnice je hydrant, napouštíme si ještě litr vody na večerní čaj. Za další kilometr jsme na konci silnice u taverny. Je zde vstup do rokle Agia Irini. V taverně se svítí, moc se nerozhlížíme a pádíme do rokle. Je 7 večer.
Roklí jdeme něco přes půl kilometru, nacházíme ve vyschlém řečišti kamenitý plácek pro stan, trochu ho srovnáváme, ale jinak je perfektní. Vaříme si čaj a zalézáme do stanu. Stmívá se a hmyz neúprosně žere. Stan máme opět vrchní vrstvu napůl odkrytou, je stále vedro.
Byl to zase jeden z nezapomenutelných dnů, překrásná příroda a klid. Těšíme se na zítřek do hor. Na dobrou noc si ve stanu pouštíme krimi.
Neděle 8.5. – Agia Irini – Omalos – 16 km
Noc byla nádherná. Ptáci ševelili a šustili až do rána, trochu nás to v uzavřené rokli děsilo. Vstáváme v 6:30 a hned vše balíme. V 7 jsme již na cestě, posnídáme později. Na vaření stejně nemáme dost vody.
Celá rokle Irini je dlouhá 7 kilometrů, výškový rozdíl 900 metrů. Rokle je volně přístupná, neplatí se žádné vstupné. Po trase je několik vodovodních kohoutků zásobovaných systémem hadic. Všechny kohoutky jsou zatím suché.
Až po 5 kilometrech nacházíme vodu, stoleček a záchody. Hurá. Poslední 2 kilometry nesu stojatou vodu z umyvadla pro všechny případy. V nouzi bychom ji přefiltrovaly a převařily. Naštěstí máme teď dobré vody dost. Funkční kohoutek je asi 1 kilometr níže před odbočkou do rokle Agia Fughi. Vaříme čaje, polévku a kávu. Raději si nabereme vodu na další cestu. Dneska máme rezervovaný hotýlek na platě Omalos, tak se nám pěkně šlape. Mapy.cz říkají, že to máme ještě 9,2 km, 770 m převýšení, 5 hodin chůze. Potkáváme několik turistů jdoucí z vrchu. Dokonce dvě skupiny asi po 15 lidech, nejspíš cestovka.
Do rokle Fughi odbočujeme v poledne, pěšinka příkře stoupá do hor. Naštěstí jsou zde borovice a s výškou se nepatrně ochlazuje. Pořád je dost teplo na kraťasy a triko. Chvílemi si připadáme jako na Malé Fatře. Jsme tu úplně sami.
Napojujeme se na stezku pro kola. Obědváme chleba se salámem a vaříme z přinesené vody čaj. Nad hlavou nám létá velký dravec, snad orlosup.
Ve tři hodiny vylézáme na silnici a po ní pokračujeme něco přes hodinu na plato Omalos. Náhorní planina obklopená horami, výška 1.050 m. Pasou se zde ovce a všude kvetou jabloňe. V první taverně si objednáváme kávu a dostáváme hnusné nescafe. Cena 2,50 eur za kus. Hanka to ani nevypije. Raději se jdeme ubytovat na náš hotel Exari. Dostáváme malý pokoj se třemi postelemi a koupelnou. Sprchujeme se a pereme. V 6 máme večeři, už se na ni těšíme. Venku je mlha a docela chladno. Z okna vidíme na hory, je to krása.
K večeři nám servírují místní jídlo. Zeleninová polévka, řecký salát, jehněčí žebra, plněná rajčata a papriky, jogurt s medem a rakije. Venku se čerti žení, mlha a fučí. Momentálně bych nechtěla být v horách ve stanu ve výšce 2.000 m. Budeme se muset poradit s místními.
Bohužel v horách je ještě plno sněhu. Horská varianta E4 vede 30 kilometrů ve výškách kolem 2.000 metrů. Hospodský se na nás dívá jako na blázny. Volá horskou vůdkyni a ta nám radí v blízkosti trekingový kopec Gingilos 1.980 metrů, to se nám úplně nehodí, ale jasně nám říká, že bez zimního vybavení to do hor teď nejde. Rozhodnuto.
Pondělí 9.5. – Omalos – Koustogerako – 20 km
Snídani máme takový polobufet. Bereme si jídlo na tácek u pultu, kde nám paní domácí chystá kávu nebo čaj. Vařená vejce, croasan a hlavně džus z čerstvých pomerančů. Jídlo je na Krétě drahé, domácí sledují, co si kdo bere.
Hotel opouštíme v 9 hodin. Čeká nás 5 km po asfaltě ke vstupu do Samaria Gorge, jedné z největších atrakcí Kréty. Mávám na projíždějící auta, třetí nám zastaví. Jsou to mladí Francouzi na dovolené. Skládáme se do mini autíčka na zadní sedadlo i s našimi batohy.
Na parkovišti se dozvídáme, že je dnes rokle Samaria zavřená kvůli dešti, který je na dnešek předpovězen. Nám to nevadí my míříme do hor. V baru si dáváme kafe. Je tu s námi pár turistů co nechápou, proč je rokle zavřená a pořád dokola se ptají, kde si koupí lístky. Celkem je to pochopitelné, protože svítí sluníčko.
Máme namířeno na horu Striphomadi 1.921 m.n.m., přes kterou vede E4 zpátky na jih k pobřeží. Vypadá, že to bude dlouhá tůra, máme ale jídla dost tak o nic nejde. Cestou někde přespíme. Bohužel nám horská vůdkyně nedokázala říci, jestli je tento kopec bez sněhu, moc se tam nechodí. Máme to zkusit.
V deset opouštíme bar u vstupu do Samaria Gorge a šlapeme do hor. Jde s námi několik turistů na jednodenní výlet. Všichni míří na krásnou horu Gingilos 1.980 m. Máme společnou cestu asi 2 hodiny do sedla Afchenas 1.706 m, přibližně v polovině cesty do sedla teče pěkný potůček, vaříme si tam nudlovou polévku a čaj.
Ze sedla pokračujeme už sami po E4, zdá se nám, že jsou tu všechny cesty E4, jako by ani neměli jiné označení. Moc se tudy nechodí, ale občas je vidět železná tyč nebo žluto černá značka na kameni. Stezka je náročnější a občas je jištěna ocelovými lany nebo železnými kramlemi.
Čím blíže jsme vrcholu, tím je jasnější, že se sněhu nevyhneme. Nejprve jsou to prudké sněhové mapy, netroufáme si do nich vkročit, tak je složitě podcházíme. Když už se zdá, že máme vyhráno, tak se objevuje další. Nakonec slézáme po kamenech a skalách do malého kotle. Posledních několik metrů musíme lézt čelem ke kolmé skále obtížnost asi tak 3 UIAA. S těžkými batohy a nezajištěny z toho moc velkou radost nemáme, ale nakonec to vše ve zdraví slezeme. Konečně se vracíme vzhůru po suti zpět na stezku. Stále nevíme, jestli nás nezastaví nezdolatelný sníh a nebudeme se muset vrátit. Nemáme žádnou sněhovou výbavu.
Traverzujeme další kopec a dostáváme se za hranu, konečně vidíme na další cestu a můžeme si oddychnout. Sněhových map máme před sebou ještě dost, mají ale mírný sklon, cestu si přes ně najdeme snadno. Boty máme za chvíli promočené. Postupně začínáme klesat až do výšky 1.620 metrů, tady už se cítíme bezpečně, velká ledová pole jsou již za námi. Z tajícího sněhu si vaříme čaj a svačíme, jsou 4 hodiny odpoledne a nás čeká dlouhý sestup na jih. Ke všemu se vyplňuje předpověď a začíná pršet.
Procházíme ovčínem. Dostáváme se mezi keře a postupně do rokle ve výšce 1.000 metrů. Borové lesy kolem nás, nádherná místa na stan. Krásně by se zde tábořilo, bohužel nemáme vodu. Scházíme roklí do výšky 850 metrů ke kostelíčku a ovčínu. Zase svítí sluníčko. Prohlížíme vodu v nádrži pro ovce a přemýšlíme, jestli ji filtrovat na vaření, vypadá, ale dost hrozně. Jsme už unavené, ale víme, že je pod námi vesnička, stačí do ní jen dojít.
Pěšina se změnila v širokou prašnou cestu, asi kilometr nad vesnicí Koustogerako nacházíme cisternu s vodou pro ovce a krásný travnatý plácek pro stan. Voda teče čistá, stejně ji filtrujeme. Je půl osmé, máme toho dost, stavíme stan a vaříme těstoviny s tuňákem. Nastoupaly jsme dneska přes 1.500 m a sestoupily asi 2.200 metrů. Nejvíce nám dalo zabrat obcházení šikmých sněhových polí. Pro dnešek stačilo. Zatím nejnáročnější den.
Zlobí nás mapy.cz přesněji tedy propočty výškových metrů a vzdáleností. Vůbec to tu nesedí, ukazují se nám totální nesmysly. Naštěstí sedí zdroje vody, to je pro nás nejdůležitější.
Usínáme kousek od ovčína, všude kolem plno bobků a vůní oveček. Stan zapínáme komplet, čekáme chladno. Nádherný den v horách je za námi.
Úterý 10.5. – Koustogerako – Sougia – 12 km
Slunečné ráno. Vaříme si kovbojské kafe a lijeme si do něj smetánku ze včerejšího baru. To je dobrota. Přijíždí majitel ovčína, mává nám na pozdrav. Stejně už odcházíme. Podle mapy.cz to máme dnes 7 kilometrů, 500 metrů z kopce. To jsme zvědavé kolik to nakonec bude.
Po chvíli jsme ve vesničce Koustogerako. Několik poloopuštěných domků s pohnutou historií. Za posledních 500 let byla osada několikrát totálně zpustošena. Nejprve Benátčany, poté Turky, nakonec Němci.
Dále naše E4 vede z kopce po silnici. Chceme stopovat, ale nic nejede. Míjíme kostelík, ve kterém zametá paní s dědečkem. Zdravíme je, nikoho jiného jsme až do Sougie nepotkaly.
Máme v plánu se zde ubytovat, před pár dny jsme od tud vyrážely do hor a moc se nám to tu líbilo. Na bookingu jsou jen tři ubytování, nejlevnější za 75 eur. To se nám platit nechce. Ptáme se ve dvou penzionech, ale jsou plní. Cena by tu byla 60 eur. Ve třetím domě máme štěstí, dostáváme apartmánek za 45 eur. Je to tu krásné, jsme nadšené a domácí jsou moc milí, dostáváme od nich čerstvé citrony. Jmenuje se to tu Captain George.
Sprchujeme se, pereme a sušíme stan od noční kondenzace. Jdeme si na chvíli lehnout na pláž a koupeme se. Kávička a banana split. V supermarketu nakupujeme jídlo, platíme 83 eur a vaříme obědo večeři. Ceny jídla v obchodech jsou vysoké, nákup máme na 2 dny, ale i tak to není málo. Vaříme hovězí na zelenině s bramborem, řecký zeleninový salát, mačkáme si čerstvý džus z pomerančů, holky popíjejí proseco a je nám skvěle. Potřebujeme si odpočinout. Zítra pokračujeme dál podél moře na východ, opět po E4.
Středa 11.5. – Sougia – Tripiti – 14 km
Miluji chladná rána u Středozemního moře. Smažíme vajíčka a kávičkujeme. Zbylo nám plno jídla od večeře, maso, brambory, zelenina. Všechno si skládáme do misek, nic nevyhodíme. Na cestě se to bude hodit. Balíme a chystáme se na další etapu kolem moře. Opět to bude nahoru, dolu. Ve stínu má být 23 stupňů, ale na slunci bude po poledni pěkná výheň.
Apartmánek opouštíme před jedenáctou. Nejprve musíme vystoupat na vrstevnicovou cestu nad Sougii. Kamenitá pěšina se vlní několik desítek až stovek metrů nad mořem. Přicházíme po ní nad kostelík Agios Antonios. Nejprve se nám nechce scházet 60 výškových metrů k moři, ale touha zaplavat si v moři je silnější. Sestupujeme.
Kostelíček je jako obvykle otevřený a vymalovaný pravoslavnými motivy. U moře potkáváme dvě německé turistky. Nechaly se ze Sougie dovézt lodí na Tripiti, kam máme dnes namířeno. Teď se vracejí pěšky do Sougie, za loďku platily 50 euro. Po moři to nebude o moc víc než 8 kilometrů. Je to pěkně předražené. Ptáme se jich na Tripiti, jestli je tam voda, v mapách tam máme zakreslenou studánku. Tvrdí, že určitě ne, ani po cestě žádná voda není. Máme to tam ještě asi 3 hodiny chůze a každá tak litr vody. Na přespání nic. Holky nám tvrdí, že je to strašně nebezpečné tam jít na noc, potřebujeme si sebou nést 5 litrů vody na osobu. A kdo ví co ještě. Bez vody je to ale skutečně blbé. Kousek od kostelíka je rozpadlý domek, už dobrou chvíli tam telefonuje nějaký dědeček. Jdeme se ho tedy zeptat na vodu, dává nám 4 litry pitné vody a jde mi ukázat na pláž, kde si můžeme nabrat další vodu. Přímo v moři vyvěrá sladká voda hned u pláže, stačí ji nabrat, slaná je jen mírně, pít se to dá. Děkujeme a pokračujeme na Tripiti.
Procházíme borovými lesy, je to pěkně do kopce. Pod zříceninou přesně na místě, kde máme zaznačenou studánku teče z trubky do kádě krásná voda. Ty ženské nám byl čert dlužen. Musely tudy jít, není jiné cesty. Jsou pěkně praštěné, jak mohly tuto vodu přehlédnout. Kvůli nim táhneme dvě hodiny s Hankou každá 2 litry vody úplně zbytečně, ve vedru a do kopce. Člověk se má spoléhat pouze sám na sebe. Dobře nám tak.
Doplňujeme zde všechny naše nádoby vodou a klesáme příkrým sestupem až na pláž. Pěkně nám to klouže, největší problémy má Hanka, její rozpadající se boty už nemají valnou podrážku.
Tripiti je úzké místo mezi skalami a pláž tu není prakticky žádná. Opuštěný domek. Studánka je nádrž se špinavou vodou, zakrytá plechovým deklem. Je to zásobárna vody pro kozy, kterých je tu požehnaně. Tady spát nechceme. Je teprve pět hodin, tak se posouváme ještě asi kilometr po pláži dál na východ.
Plážičku na přespání si nacházíme pěknou, jen je dost úzká, snad nás nevyplaví příliv. Stan stavíme co nejdál od moře, je to ale stejně pořád blízko. Googlujeme a příliv by měl kulminovat ve 22:15 hod, to budeme ještě vzhůru a vodu si pohlídáme. Konečně si rozděláváme malý ohýnek, na opuštěné pláži nic nehrozí. Vaříme těstoviny a kávičku. Kolem nás je plno úlů, doufám, že budou včelky v klidu. Kousek od nás je za plotem opuštěný domek, nejdeme se tam podívat a je to chyba. Dodatečně jsme se dozvěděly, že tam tekla voda.
Hanka je už pár dní drsně poštípaná na celém těle, pěkně po cestičkách jako od štěnic, taky ji to slušně svědí. Možná je to, ale jen alergie na čerstvý pomerančový džus. Budeme si na to muset dávat pozor.
Měsíc jde do úplňku, vypadá to, že budeme mít nádhernou noc. Borové dřevo z ohně neskutečně voní. Pro tyto chvíle stojí za to kráčet světem.
Čtvrtek 12.5. – Tripiti – Agia Roumeli – 17 km
Nádherná, klidná noc. Šetříme vodou, vaříme jen kafe a čaj. Snídáme chleba se šunkou. Na dnešní etapu nám zbylo půl litru vody na osobu. Před odchodem se ještě koupeme, moře je jakési studené. V devět jsme již na cestě.
Procházíme kolem včelích úlů a lehce stoupáme pěšinou nad mořem asi 1,5 kilometru. Na mapě máme zaznačenou studánku – Schussquelle. Je to ale pouze vývěr sladké vody do moře. Z cesty je krásně vidět, jak voda do moře proudí. Scházíme bez batohů k moři, nakonec nás navedou kamenní mužíci přesně k proudící vodě. Nabíráme 2 litry sladko slanné vody, na polévku dobrý. Pít se to dá jen nouzově.
V 11 hodin jsme na Domata Beach. Romantická pláž. Nacházíme si stín, vaříme polévku a čaj. Čaj je dost slaný, nepomáhá ani zvýšená dávka cukru. S Hankou to vypijeme, Kača čaj raději vylévá. Koupeme se v moři. Prochází kolem nás tři lidé. Jdou nalehko na Tripiti pláž, nejspíš je tam vyzvedne loď. Zdravíme se.
Teď nás čeká ve vedru výstup do kopce, převýšení 700 metrů. Vody nám zbyl dohromady litr, to bude zábava. V kopci potkáváme dva kluky z Polska. Chtějí přespat na Domata Beach nebo Tripiti Beach. Ptají se nás, jestli je tam voda. Popisujeme jim realitu, slano sladká voda je moc nezaujme. Na Tripiti jsou dvě nádrže na vodu pro kozy. Dekl jsme pořádně u obou ale nezvedaly, nemůžeme jim tedy přesně poradit. Pramenitá voda na kopci nad Tripiti se jim zdá příliš daleko. Jsou nabalení dost na těžko.
Výšlap je nekonečný, trvá to možná dvě hodiny, než vidíme v dálce městečko Agia Roumeli. Jsme zpocené, žíznivé a hladové. Máme toho dost. Musíme, ale ještě sestoupit 450 výškových metrů do městečka, trvá nám to přes hodinu. Cesta je mimořádně špatná, podkluzují nám nohy a máme co dělat, abychom svahem nesjely dolů po prdeli.
Potkáváme do protisměru dva Rakušany, paní s pánem. Jsou stejná krevní skupina jako my, vyměňujeme si informace o cestě. Radí nám v Agia Roumeli kemp zdarma, je údajně krásný, záchody, sprchy, elektřina. Paráda to se nám hodí, původně jsme chtěly ještě popojít pár kilometrů za město, ale jsme KO a navíc bychom musely nabrat strašně moc vody, abychom nedopadly, jako dnes.
V pět hodin odpoledne bereme útokem první obchod, kupujeme si spoustu pití. Sedíme na schodech a všechno to vypijeme. Přesunujeme se na kávičku do taverny. Moc dobře jsme si nevybraly, na večeři se stěhujeme do jiné restaurace. Těžko se hospody vybírají, recenze na googlu si píšou sami, vesměs všechny podniky tu mají kolem 4,6 což je podezřele hodně. Končí zde Samaria Gorge, to znamená stovky turistů, jsme z těch lidí nervózní, naštěstí brzy nasednou na lodě a je tu klid. Potkáváme ty dva Poláky co šli na západ, nechápeme co tu dělají, přece šli spát na Tripiti?
Tábořiště je skutečně krásné, v borovém háji u řeky na pláži. Záchody jsou čisté, je to tu parádní. Stojí zde asi deset stanů. Vybíráme si spot blízko moře, kde dost fouká nebudou nás žrát komáři, jsme všechny poštípané od všeho možného a to máme stan se sítí proti hmyzu. Už jsme si všimly v Sougii stanu na pláži, ale asi to tábořiště nebylo tak hezké jako tady.
Holky si koupily láhev vína, sedíme u stanu a pozorujeme západ slunce.
Pátek 13.5. – Agia Roumeli – Loutro – 17 km
Vaříme jen čaj a chystáme si místní specialitu jogurt s medem + banán. Na snídani se vracíme do městečka do Faragi restaurant. Vajíčka se slaninou, džus z pomerančů a kávička. Moc se nám dnes nikam nechce, jdeme ještě na oblázkovou pláž zaplavat si v moři. Jsou zde rozvalení naši včerejší kluci z Polska. Nakonec spali na pláži, o tábořišti nevědí a přitom používají mapy.cz, kde je tábořiště vyznačeno.
Agia Roumeli opouštíme před jedenáctou. Nejprve jdeme kolem zálivu Likos 4 kilometry ke kostelíčku Agios Pavlos. Je zde i malá kavárna zásobovaná lodí, elektřinu si vyrábí generátorem. My si neseme vychlazené pití z obchodu, tak tam ani nejdeme. Slunce nemilosrdně praží, koupel v moři a zvedáme se.
Občas potkáme nějakého turistu, nejsme na to moc zvyklí, většinou jsme na cestě sami. Tento úsek se ale docela chodí. Městečka podél moře jsou dostupná pouze pěšky nebo lodí, má to tu úžasné kouzlo. Turistů je tu velmi málo. Jižní Kréta je skutečně krásná.
Po dalších sedmi kilometrech částečně borovým lesem, pak otevřeným prostranstvím přicházíme na pláž Marmara. Hanka jde do vody, my s Káčou do taverny na kafe. Dnešní etapa měla být snadná, ale je 5 hodin odpoledne a stále máme kus cesty před sebou.
Nezbývá nám, než se posunout dál. Přecházíme skály nad mořem a procházíme Likosem. Celkem romantické místo, hotýlek, ale jako vždy za hotelem mečí kozy a ovce. Jižní Kréta je území koz a ovcí, nikdy se jich nezbavíš. Ještě poslední kilometr a scházíme do zátoky do městečka Loutro. Na první pohled je nám jasné, že tady stan nepostavíme. Sevřená zátoka a bílé městečko, na tábořiště tu není místo.
Procházíme městečkem a vybíráme ubytování. Ptáme se v hotýlku Protopapas na pokoj. Je vidět, že tu moc hostů nemají. Dostáváme krásný pokoj za 45 eur. Objednáváme si snídani za 5 eur na osobu. Sprcha, pereme, vaříme si kafe.
Zvažujeme, jestli si uvaříme polévku z pytlíku nebo půjdeme na večeři do taverny. Vyhrává taverna. Oblékáme si na sebe všechno oblečení, je nám zima, asi nám chybí energie. Na promenádě je spoustu lidí, restaurace jsou plné. Sedáme ke stolečku nad mořem do jedné z restaurací a objednáváme si maso. Byl to další nádherný den.
Sobota 14.5. – Loutro – Hora Sfakion – 8 km
Na hotelu byly dnešní noc obsazené jen dva pokoje, snídani máme sami. Doufám, že v sezóně budou mít větší kšefty. Je to tu moc hezké, celý trek kolem moře z Paleochory je nádherný. Většina městeček je přístupných pouze z moře nebo úzkou pěšinou. Cestička je krkolomná, pro cyklisty nesjízdná.
Čeká nás poslední nejkratší etapa. Pomalu balíme, nespěcháme. Vaříme si ještě nescafe co máme s čajem k dispozici na pokoji zdarma. Jediné co nám chybí je fenistil nebo cokoliv účinného na poštípání od hmyzu. Jsme pěkně dožrané a nechce se to zahojit. Drbeme se od rána do večera.
Stejně jako včera vycházíme pozdě, je na nás znát únava. Nachozeno máme pár kilometrů, ale terén je náročný. Začínám cítit vazy nad kotníky. Tvrdá kamenitá cesta se projevuje. Moje nové Altry 6 mají značně sešlapanou podrážku, ty nevypadají o nic lépe než Hančiny na prochozených, rozpadlých Altrách 5.
Obcházíme Loutro Bay, naše pěšina se klikatí nad skalisky kolem moře. Zlobí mne tlak, trochu se mi točí hlava, přitom na to nikdy netrpím. Musíme zastavit, vypiju nealko pivo, sním tyčinku a je to lepší.
Asi po hodině jsme na oblázkové pláži. Je téměř poledne, neskutečné vedro, okamžitě jsme ve vodě. Moře je stále chladné. Teplota ve stínu nemá dnes přesáhnout 23 stupňů. Od zítřka se otepluje, předpověď mluví o 27 stupních, jsem ráda, že už trek dokončujeme.
Za další hodinku chůze kolem pobřeží jsme u kostelíčka Timios Stavros. Krásný bílý kostelík nad mořem, ale je zamčený! To vidíme teprve podruhé. Je pravda, že dnes potkáváme celkem dost turistů, možná i dvacet. Kdoví co místní k zamčení dveří vede. Včera dopoledne jsme seděly před kostelíkem Agios Pavlos, vstoupili do něj němečtí turisté a za chvíli tam něco s kraválem spadlo. To nechápu, zásadně se na takových místech ničeho nedotýkám.
Ve městečku Hora Sfakion jsme ve 2 odpoledne. Bílé domky v zátoce. Je to zase jen pár hotýlků a restaurací. Vede sem, ale silnice a to je velká změna.
Na pokoj se ptáme v hotýlku Stavris. Majitel nám nabízí apartmán s kuchyňkou za 55 eur. Moc se mi tu nelíbí, tak mu říkám, že se podíváme ještě jinde. Hned slevuje na 50 a pak na 45. Tak to bereme. Nefunguje lednička, děda se mně snaží přesvědčit, že se rozjede. Protéká záchod, v kuchyni skoro neteče voda, nefunguje klima. Dvakrát jdu tu ledničku reklamovat, nejraději bych se odstěhovala jinam. Nakonec nám ledničku mění za novou. Po každém spláchnutí WC musíme nadzvednout víko, pak to neprotéká. Jsme po včerejším krásném hotýlku v Loutru zpovýkané. Bydlely jsme ale i hůře.
Koupeme se, je tu i rent a car. Přemýšlíme, že si půjčíme na zítřek motorky a projedeme se po okolí, ale vypadá to, že spíš odjedeme do Chanie. Bus jede v neděli v 11 a v 18:30 hod.
Na promenádě je několik kaváren a restaurací, večeříme v jedné z nich suvlaki, tedy ražniči. Po jídle dostáváme, tak jako vždy rakiji zdarma. Nejdřív to holkám nejelo, ale za těch pár dní co jsme na Krétě si na to zvykly a kořalky se dožadují už sami.
Neděle 15.5. Hora Sfakion – Chania – 7 km
Celou noc nás žerou komáři. Nevím jak tomu zabránit. Klima nefunguje, ta by možná pomohla. V 11 hodin odjíždíme busem do Chanie. Jeden lístek stojí 7,60 eur. Platíme u řidiče. Cesta trvá 1,5 hodin.
Centrum města je u moře, od autobusového nádraží pár minut. Malé uličky, spousta krámků, kaváren a restaurací. Musím říci, že to je krásné, historické město. Na ubytování se ptáme v úzké uličce v Diporto Rooms kousek od náměstí s kostelem Panny Marie. Cena za pěkný pokoj pro 3 osoby je 50 eur, bereme to.
Procházíme město, přístav, byzantské hradby a koupeme se na pláži, moře je tu teplejší než na jihu. Kupujeme dárky domů. Je tu krásné kožené zboží, vše řecká výroba. Pokud platíme v hotovosti dostaneme slevu 10 %, při platbě kartou je to bez slevy. Tak nevím, jak se tu platí daně.
Překvapivě jsou ulice plné turistů, tolik lidí jsme na Jižní Krétě neviděly. Ruštinu jsme za poslední dva týdny téměř neslyšely a pokud, tak to byli lidé z Litvy. Musím říci, že bez Rusáků je tu klidněji, nemůžeme je vystát o to více od letošního února. Večeříme na nábřeží pizzu a oslavujeme konec treku.
Sečetla jsem kilometry a vyšlo mi 209. Mapy.cz udávají jen 160 km a převýšení 5.500 metrů, ale to mi moc nesedí. Jen těch kopců a roklí co jsme nastoupaly. Na tom vlastně ale nezáleží, trek je to úchvatný. Myslely jsme, že dojdeme tak do půlky Kréty, to se ale nestalo. Odhadem máme za sebou asi třetinu cesty E4. Kvůli sněhu jsme neprošly horskou variantou a musely se vrátit zpátky k moři. Máme se alespoň kam vracet. Východní Kréta je údajně nejvíce odlehlá, bude krásné se tam projít.
Z Chanie jsou vidět Bílé hory, štíty dosahují přes 2.000 metrů, ještě je vidět sníh. Pořád nás to láká, možná září nebo říjen by byl ideální.
Pondělí 16.5. – Chania – přesun domů
Den trávíme ještě ve městě, koupeme se na městské pláži a procházíme historické centrum. Večer ve 21:55 letíme domů. Byl to klidný den.
Statistika:
- ušly jsme 209 km
- 7 nocí ve stanu
- 7 nocí v hotelu
- útrata na 1 osobu 450 eur z toho 100 eur za ubytování
- letenka 4.790,- Kč