Likya Yolu neboli Lýkijská stezka vede z Fethiye do Antalye – 540 km. Pobřežní stezka, která se občas dostane do vnitrozemí a do kopců.
2. část
13.11. – 27.11.2022
S holkama jsme si koupily letenky do Antalye. Chystáme se dojít Lýkijskou stezku. V roce 2019 jsme si ji rozešly z Antalye do Demre. Je na čase tuto nádhernou tůru dokončit. Oproti původní sestavě se k nám přidává Lucka. Jedeme tedy ve čtyřech Lenka, Hanča, Lucka a já. Letíme z Prahy se Sunexpress přímým letem, cena zpáteční letenky je 3.900,- Kč včetně zavazadla 20 kg.
13.11.2022 neděle – přesun do Antalye
Výlet nám začíná dobře. V Olomouci na nádraží se ze srandy ptám Hanky, jestli má pas. Hanča s úsměvem odpoví, že jede na občanku. Jako do Turecka!!! Volám domů a prosím Aleše, aby hned skočil do auta zajel k Hance domů pro pas a dovezl nám ho do Olmika na nádraží. Klaplo to na minutu. Konečně se můžeme uklidnit a dojet vlakem do Prahy.
Na letišti se vítáme s Luckou, pár měsíců jsme se neviděly. Balíme si sami batohy do folie a vystojíme si frontu na palubenky. Letadlo je plné do posledního fleka, jedou s námi golfisti a letadlem zní ruština. Odlétáme s mírným zpožděním po šesté večer. Málo místa na nohy, ty tři hodiny se to vydržet dá.
Na letišti v Antalyi ve směnárně měním 100 eur, kurz 1 Lira = 1,42 Kč. V roce 2019 jsme za Liru platily 4 koruny. Obrovská inflace, uvidíme jak budou vypadat ceny v reálu. Časový posun 2 hodiny, najednou je skoro půlnoc.
Před letištěm má zastávku tramvaj. Musíme vylézt po schodech na most, u turniketu chvíli šachujeme, jak koupit lístek. Přibíhá obsluha a ukazuje nám, že stačí přiložit obyčejnou kreditku. Super, přikládáme tedy kartu a za 8,25 Lir se vezeme do centra.
Hotel máme objednaný na bookingu asi měsíc dopředu. Reutlinger hof v historickém centru za 880,- Kč pokoj pro 4 osoby se snídaní. Hotýlek je super, vše dokonale čisté. Do postele se dostáváme po jedné hodině. Akorát ty jejich prostěradla místo peřin jsou pro otužilce. Jsme líné vstát a vytáhnout spacáky. K ránu je pěkná zima.
14.11. 2022 pondělí – Antalye – Demre – 11 km
Snídaně je místní, lehká a žádné sladké. Spousty tureckého čaje, těšily jsme se na něj, ale musíme si nejprve zvyknout, je silný. Po desáté opouštíme hotel.
Pěšky jdeme na tramvaj a jedeme zpět směr letiště. Po asi 15 minutách vystupujeme u Decathlonu, potřebuje koupit plynové kartuše.
Máme smůlu kartuše jsou vyprodané, mají pouze komplet s hořákem za 285 Lir, to se nám platit nechce. Prodavač kontroluje skladové zásoby v Decathlonu v nákupním centru Terracity. Paráda, tam mají kartuší dost, jen se tam těch 8 kilometrů dopravit. Bohužel ani tram ani bus tam nejede. Bereme si tedy taxi, platíme 105 Lir. Za chvíli jsme tam. Kupujeme 4 malé kartuše za 85 Lir kus na naše šroubovací hořáky systém Var, MSR a můj Soto. Kartuše na jiný systém tu nemají.
Když už jsme tak daleko na východě města, chceme si prohlédnout vodopád Düden. Popojedeme kousek taxíkem. Vodopády jsou velkolepé, voda padá po skále přímo do moře. Sedáme si na chvíli do kavárny na pomerančový džus. Všude kolem rusky mluvící turisté. Je odpoledne a my pořád trčíme ve městě.
Dojdeme si k autobusové zastávce, na nádraží Otogar Antalye si dojedeme busem. Řidič prvního autobusu mi píše na papír číslo 93 a 94, paráda. Chvíli musíme počkat, nakonec náš bus přijíždí. Platíme kreditkou každá 8,25 Lir. Přejíždíme celou Antalyi, autobusové nádraží je severně od města.
Na nádraží na nás čeká minibus, odjíždíme 4 minuty po našem nástupu. Potřebujeme se přesunout do Demre, kde jsme stezku před třemi lety přerušily. Jedeme 3 hodiny za 58 Lir / osobu.
V Demre vystupujeme před šestou večer, slunko zapadá, musíme si pohnout. Na nádražních záchodech napouštíme vodu do vaků. Děda u dveří tvrdí, že se to dá pít, teda jestli mi rozumněl na co se ho ptám. Bereme poslední taxi dne a necháme se zavést do přístavu.
Už za tmy vstupujeme na Lýkijskou stezku. Jdeme po pláži a lesem 2,5 kilometru. V mapy.cz máme zaznačené tábořiště na pláži. Z dálky vidíme oheň. Vítá nás mladej kluk a ukazuje nám schované místo za křovím na stany. Je to docela velkej plac, trochu nepořádek, ale jde to. Je to tu přesně označené na mapy.cz. Přímo na pláži to na spaní moc nevypadá.
Stavíme stany, vaříme Dobrý hostinec s čajem. Rozděláváme oheň, hvězdičky nad hlavou. Sedíme u ohně dlouho do noci. Konečně jsme zase šťastné na treku.
15.11.2022 úterý – Demre – Ramazan – 24 km
Noc byla relativně teplá. Můj letní péřáček Cumulus 300 je tak akorát. Vaříme kávu a čaje, dojídáme bábovku. Pobalíme se a o půl deváté odcházíme na kamenitou pláž. Moře nás zláká na rychlou koupel. Voda je skutečně teplá, možná i 24 stupňů. Musíme už vyrazit, máme dneska naplánovanou dlouhou cestu.
Pěšina je krkolomná plná vápencových šutrů, musíme se soustředit kam šlápneme. Hůlky se hodí. Od rána jdeme v kraťasech, sluníčko svítí. Na cestě jsme sami. Snažíme se jít rychle, ale kilometry neubývají, posunujeme se vpřed dost pomalu. Na chvíli se vzdalujeme od moře.
První zastávka na svačinu je u historické památky Istlada. Na skále starý hrad, kolem lýkijské hrobky. Zajímavé místo uprostřed pustiny. Moc lidí sem asi nepřijde, vše je volně přístupné. Dojídáme zbytky jídla z domu a jablka ze včerejšího hotelu.
Přecházíme kopečky a vracíme se k moři. V malém baru Smugglers Inn si dáváme pomerančový džus. Je vedro, odpočinek se hodí. Přijíždí sem na gumovém člunu Novozélanďani, pán s paní. Jsou na jachtě mimo domov 4 roky, na důchod dobrý.
Odbočujeme z Lýkijské stezky a lezeme na hrad Simena. Přecházíme kopec do přístavu Kale. V moři si fotíme lykijskou hrobku, jedna z nejfotogeničtějších památek v Turecku.
Obědváme v turistické restauraci kousek od mola. Menu je bez cen. Ptáme se na ceny a než si objednáme, tak si vše přesně zjistíme, jinak bychom se nedoplatily. Dáváme si kuřecí špíz s rýží, salát a vodu. Čaj dostáváme zdarma. Platíme 475 Lir, je to na místní poměry docela dost peněz. Alespoň nám to tak připadá, hlavně že berou kreditky. Dochází nám hotovost.
Jsme zpátky na stezce a valíme do městečka Kaleücagiz, jediný obchod na trase do města Kas. Kupujeme jen vodu, nanuky a chipsy. Jídla na vaření máme zatím z domu dost.
Městečko opouštíme po čtvrté hodině. Čeká nás 6 kilometrů krkolomnými stezkami k restauraci Ramazan, kde si plánujeme dokoupit vodu a pokračovat dál. Cesta je nekonečná. Do Ramazanu přicházíme už za tmy, je jasné, že dál nejdeme.
Hospodský nám nabízí campování zdarma, když si u něj dáme večeři. Bereme to. Ukuchtí nám na rychlo jakési lečo. Rajčata s vajíčky a salát. Není to nic moc, ale sníme všechno. Zapíjíme vodou a pivem. Čaj dostáváme zdarma. Platíme 350 Lir. Karty neberou, snídani tedy odmítáme.
Zbylo nám 700 Lir v hotovosti a do města to máme ještě 2 dny. Myslím, že po cestě stejně moc možností nákupů nebude, tak bychom měly vyjít. Potřebujeme akorát vodu, jídla máme dost. V Kasu musíme vybrat z bankomatu nebo vyměnit ve směnárně, bez hotovosti jít do hor nemůžeme.
Stany stavíme na terase nad hospodou mezi olivovníky. Na hodinkách mám naměřeno 24 kilometrů, podle mapy.cz jsme ušly jen 17 km. Nadřené jsme, ale moc jsme toho neušly.
16.11.2022 středa – Ramazan – Coban – 24 km
Lence zvoní budík o půl sedmé, venku je tma. Moc se mi nechce ze spacáku, ale nakonec se nahecuji a vařím kafe. Dojídáme chleba z Čech, máslo a paštiky. Přes ten brzký budíček odcházíme v 8:40, stejně jako včera.
Přecházíme planinou k mořskému zálivu a začínáme stoupat do kopců. Míjíme další impozantní lýkijské hrobky. Výstup je nekonečný, vedro již od rána. Nakonec se nám podaří vyplazit do sedla. Svačíme sušenky a odpočíváme. Kolem olivové háje a děda se srpem.
Scházíme do údolí, podcházíme zříceninu Apollonia. Před městečkem Bogazcik odbočujeme na silnici vlevo. Máme naplánovanou zastávku v Likya campu půl kilometru po silnici. Camp je to moc krásný. Je to vlastně zahrada u domu. K jídlu nic nemají, objednáváme si kafe a čaj. K obědu si vaříme dehydrovanou cizrnu, domácím to nevadí. Není to nic moc, ale najíst se musíme. Za pití platím 130 Lir. Na recepci nabízí turecké plynové kartuše na naše hořáky, zatím nepotřebujeme.
K moři scházíme částečně po silnici a po pěšinách. Konečně se můžeme vykoupat, na mapách je zaznačena pláž. Není pláž jako pláž. V reálu tu jsou jen ostré skaliska a šutry. Najdeme si nejsnazší vlez a do moře se aspoň namočíme, plavat se nedá.
Po několika kilometrech kolem moře jsme u pláže Ücretli s malým barem. Bohužel je zavřeno, plánovaly jsme si tu dobrat vodu. Vykoupeme se v moři a stoupáme po silnici mimo stezku do vesničky Sisla Mevki. V prvním baráku prosíme o vodu. Není to žádný problém, plníme si všechny láhve ze zahradní hadice. Pan domácí nás hostí colou, bodla. Láká nás na noc do apartmánu. Jenomže máme do tmy ještě dvě hodiny světla, tak děkujeme a pelášíme dál.
Opět přecházíme kopec, potkáváme anglicky mluvící holčinu, jde sama, to je pravý dobrodruh. Podle ní začne zítra pršet. Nemáme data, tak vůbec nevíme nic. Mobily máme v režimu letadla a je to to nejlepší co jsme mohly udělat, nikdo nás neotravuje. Potkáváme dvě místní holky, jdou taky trek a vypadají dost unaveně. Potom ještě dva rusky mluvící trekaře a pak už jsme sami.
K moři přicházíme v podvečer, nádherně osvětlená hladina s ostrůvky. Popojdeme ještě kilometr a půl do sedla v dubovém lese. Na mapě máme označené tábořiště a skutečně to sedí. Plac pro stany a ohniště.
Fouká, mraky nad hlavou, změna počasí přichází. Vaříme Dobrý hostinec a čaje. U ohně sedíme do večera. Budík Leňa nastavuje na šestou ranní, tak na to jsem zvědavá.
17.11.2022 čtvrtek – Coban – Pinarbasi – 21 km
V šest z vedlejšího stanu zvoní budík. Vařím ze spacáku kafe, proteinovou kaši a čaj. Balíme a odcházíme v 7:40, oproti včerejšku o hodinu dříve. Scházíme k pláži, jsou zde postavené stany. Nejspíš taky trekaři.
Vstupujeme do dubového lesa. Přecházíme kopec a následuje další pláž Limanagzi. Původně jsme sem chtěly dojít na noc, dobře že jsme nedošly. Hotel na hotelu, ani se nekoupeme a jdeme dál.
Stezka vede podél skal, částečně jsou ve skalách vysekané schody. Trochu nás to zdržuje, těšíme se do města Kas, hlavně na dobré jídlo. Koupeme se na pláži Buyuk Cakil, průzračné moře. Máme zbytečně moc vody, tak vaříme čaj a dojídáme sušenky.
V Kasu jsme v 11 hodin. Turistické, přímořské město se spoustou drahých restaurací. Sedáme do jedné z nich. Objednáváme rybu s hranolkama a salátem. Na pití fresh juice z granátových jablek. Jídlo je skvělé. Na záchodech pereme a umýváme se. Ve směnárně vyměňujeme 200 eur, je tu lepší kurz, než na letišti. 1 Lira = 1,30 Kč. Chystáme se do hor, potřebujeme hotovost. Kontrolujeme předpověď a má začít pršet, skoro každý den má být přeháňka.
Nakupujeme jídlo na 3 dny. Nějak se nemůžeme vymotat, dáváme si v kavárně kávičku se zákuskem. Město je plné Rusů, možná i Ukrajinců, nepoznáme to. Čeká nás výstup do hor. Na mapách je vidět stezka jdoucí prudce do kopce.
Funíme ve vedru a odpočítáváme kilometry. Za hodinu jsme na vrcholu kopce, 500 výškových metrů za námi. Odměnou je nám úchvatný výhled na moře. Chvíli posedíme a pak pokračujeme po planině dál k horám.
Vesnička Cukurbag je plná drahých vil a apartmánů. Moc to nechápeme, protože je to jinak pěkná díra. Noc ve vile za 40.000,- Kč??? Nedává nám to smysl, jedině, že by to byly pračky peněz. Kdo ví? My co jsme sledovaly seriál Ozark si to praní peněz dokážeme představit. Za světla ještě docházíme do vesnice Pinarbasi. U mešity plníme všechny láhve vodou.
100 metrů dál od mešity po stezce v první zatáčce máme v mapách označené tábořiště a skutečně nacházíme pěkný plac. Důkladně čistíme místo od kamínků a větviček. Stavíme stany a jdeme na dřevo. Už po tmě nafukujeme karimatky a vybalujeme batohy.
Na ohni opékáme párky a vaříme čaj. Dochází nám první plynová kartuše. Myslím, že nebude problém plyn dokoupit. Prodávají je snad v obchodech Migros a v některých campech.
Před devátou nás zahání déšť do stanů. Leje pořádně. Doufám, že nás to do rána nevyplaví.
18.11.2022 pátek – Pinarbasi – Gökceören – 26 km
Večer pršelo až do konce filmu. Vstáváme v šest, je tma, ze spacáku s čelovkou vařím snídani. Rozednívá se po sedmé. Stan máme mokrý, je vlhko a pod mrakem, ale neprší. Vracím se k mešitě vyhodit odpadky a prázdnou plynovou kartuši. Vycházíme před osmou.
Stoupáme po stezce na kopec, kde se rozkládají pozůstatky Lýkijského osídlení Phellos. Vítá nás monumentální hrobka, pár spadlých sloupů, velké hrobky pro celé rodiny aristokratů. Vše zarůstá křovím.
Přecházíme hřeben, úzkou stezkou se prodíráme křovím dál. Jsme mokré od dešťových kapek na stromech a keřích. Nevšimneme si odbočky a hned jsou z toho 2 kilometry navíc. Vody si od rána neseme litr na osobu. V mapách máme označený dobrý pramen na 9. kilometru. Počítáme s touto vodou na oběd. Bohužel voda z trubky kape neskutečně pomalu. Naštěstí zde někdo nechal konvici, do které voda nakapala. Vypadá trochu zakaleně, ale vaříme si z toho čaj a kafe. K obědu jíme turecký chleba s máslem a sýrem.
Za 7 kilometrů máme v mapě další zdroj vody. Snad nebude opět vyschlý. Procházíme přes planiny, lesy se změnily na jehličnaté. V nejvyšších polohách kolem 1.000 metrů je několik cedrů, se snižující nadmořskou výškou se objevují borovice. Překračujeme potok. Neváháme a jsme ve vodě, potřebujeme se trochu umýt.
Druhý zdroj pitné vody je perfektní. Turistický přístřešek se stolem, lavicemi a krbem. Vaříme polívku a čaj. Zkoušíme sušit stany, ale stále je velké vlhko, k ničemu to není.
Chtěly bychom dnes spát v penzionu, ale kdo ví jestli to dopadne. Mraky se honí celý den, čekáme déšť. Nakonec za sucha dojdeme do vesnice Gökceören. V mapě máme dva penziony. Jeden nenacházíme, místní ochotní pánové nás posílají k druhému penzionu Yesil u mešity.
Budova vypadá docela podezřele, tak nějak nedostavěně. Vychází mladík a nadšeně nás vítá. Ukazuje nám pokoje, jsou studené, ale dá se to. Nakonec je tu elektrické topení. Ptáme se na cenu. Mladík nemluví anglicky, tak je domluva složitá. Píše nám do sešitu 2.000 Lir za všechny s večeří a snídaní. To se nám zdá tedy moc. Je to 2.600,- Kč. Tak mu píšu 1.000 Lir. Domluvíme se na 1.600 Lir. Teplá voda neteče, údajně bude večer. Spát budeme ve spacácích, místní deky nejsou povlečené.
Před večeří přichází pan domácí, asi táta. Objímá mne a má evidentně radost, že má plný dům. Jsou tu s náma dva Angličané. Večeře je výborná, polévka, placky, zelenina, rýže, kuře, salát a čaj.
Teplá voda neteče, pan domácí krčí rameny. Nevadí sprchujeme se studenou vodou, nejsme žádné dámičky. Pereme taky ve studené vodě. Od zítřka má být zase pár dní slunečno, budeme stanovat. Snídani si objednáváme na 7 hod.
V deset večer na nás buší pan domácí, otevírá dveře a jde do sprchy, ukazuje, že už teče teplá voda. Mávám na něj, jako že je to už jedno, ale nedá mi pokoj, dokud nevylezu z postele a nepřesvědčím se, že teče horká voda. On na mně turecky, já na něj česky. Musím se osprchovat, abych od něj měla klid. Domácí jsou moc milí a ochotní. Hodně toho namluvili, akorát nevíme o čem.
Nenacházíme na bookingu žádné ubytování, vypadá to, že je Turecko blokované. Není tam jediný hotel.
19.11.2022 sobota – Gökceören – Kalkan – 30 km
V noci opět leje. Střecha nad hlavou se hodí. Máme Wi-Fi, tak kontrolujeme počasí, 3 dny má být hezky. Paráda. Snídaně je bohatá. Odcházíme o půl deváté.
Stoupáme na hřeben, slunce začíná pražit. Přicházíme na náhorní plošinu, téměř žádné stromy, pastviny bez koz. Po šesti kilometrech jsme v čajovně Huseyin. Turecký čaj je silný. Dvě konvičky, v jedné silný čajový vývar, naleje se do čtvrtiny sklenice a z druhé konvice se doleje horká voda do plna. Za 8 čajů platíme 40 Lir.
Po prašné silničce pokračujeme dál. Za 5 kilometrů jsme u mešity Sanbelen. Sedáme si ke stolu kousek od mešity a vaříme kávu a čaj. K obědu si chystáme chleba s máslem a sýrem. Dlouho se nezdržíme.
Přecházíme údolí s restauracemi, rovnou stoupáme do protisvahu. Cesta se nám ztrácí, lezeme po čtyřech přímo do kopce bývalým lomem. Do sedla jdeme už raději po silnici.
Ze sedla máme výhled do krásného horského údolí. Čeká nás sestup do městečka Bezirgan. Těšíme se do obchodu na nanuka. Zbytečně, je po sezóně říká prodavač. Kupujeme si jen džusíky a pojídáme granátová jablka co jsme si utrhly přes plot.
Opouštíme Bezirgan přes staré dřevěné domečky s plechovou střechou. Podivné stavby, na Wikipedii se dozvídáme, že jsou to staré sýpky. Zdoláváme poslední hřeben dnešního dne a scházíme nekonečnými serpentinami z hor k moři do města Kalkan. Měly jsme představu, že si postavíme stany na pláži, ale to je nemožné. Příliš velká zástavba.
Hledáme nějaký camp, to tu nejspíš není. Procházíme penziony, ale vše je drahé nebo zavřené. Končíme v hotelu Pirát u promenády blízko moře v rodinném pokoji za 1.500 Lir se snídaní. Je to hezký hotel za 500,- Kč na osobu. Bohužel nám nefunguje booking, tak nevíme, kde je levné ubytování a nemáme energii běhat s batohem po městě.
20.11.2022 neděle – Kalkan – Akbel – 25 km
V 7:30 jsme na snídani. Dostáváme každá obložený talíř. Kafe a čaj si chystáme sami. Moc hostů asi na hotelu není, snídá tu s námi jen jeden pán.
Večer jsme měly poradu, domluvily jsme se na tom, že úsek do Patary 20 kilometrů pojedeme busem. Z Kalkanu se dá jít přímo na sever a tím vynechat 30 kilometrů smyčku do Patary lýkijského a později římského města. Jednohlasně jsme se shodly, že do Patary chceme. Raději bych trochu přidala do kroku a do Patary došla po svých, ale jsme 4 a musíme se domluvit.
V Kalkanu se snažíme koupit plyn, ale bez úspěchu. V obchodě Migros není k mání. Brzo nám plyn dojde. Stopuji taxi a ptám se na cenu jízdy do Patary, 300 Lir se mi zdá dost. Za chvíli jede minibus, stopuji i ten. Cena 25 Lir na osobu za těch necelých 20 kilometrů je přijatelná, nasedáme.
V autobuse jsou mladí Rusové, jedou na výlet. Všichni vysedají v městečku Gelemis, k bráně kde se platí vstupné jedeme jen s řidičem. Platíme 90 Lir za osobu, řidič nás veze až na Patara beach. Je to údajně jedna z nejkrásnějších písečných pláží u Středozemního moře. Může to být i pravda, jen teď docela dost fouká. Do moře leze jenom Hanka. Pláž slouží želvám k snášení vajec.
Procházíme celý komplex římského města Patara. Bylo postaveno na základech hlavního města Lýkijské kultury. Nikdo jiný si vstupné nezaplatil, tak máme památky sami pro sebe. Komplex je oplocený, ale na více místech plot chybí.
V jednu hodinu odpoledne opouštíme Pataru a severní cestou se vydáváme dál. Po pár kilometrech dáváme pauzu na oběd. Od hotelové snídaně nám zbylo plno jídla, koupily jsme si pouze chleba.
Spěcháme, pěšina se klikatí a je zarostlá křovím, jakoby tu moc lidí nechodilo. Jdeme ve stínu borovicových stromů. Máme vyhlídnuté místo na noc, ale je ještě pěkně daleko. Podle map je celý úsek bez vody jen s jednou studánkou, nemůžeme se na to spolehnout, tak si nesu 2 litry. Voda tu teče nakonec moc pěkná.
Po páté hodině jsme ve městečku Akbel. V obchodě kupujeme džus, vodu nabíráme na hřbitově. Spěcháme, musíme ujít ještě skoro 3 km a za chvíli bude tma.
Jak opouštíme Akbel, tak nás napadnou dva psi. Nebojí se ani hůlek ani šutrů, dorážejí na nás tvrdě, musíme se vrátit zpět do vesnice. Zachraňují nás dvě místní paní, jdou s námi, hážou na psy kamení a zahání je. Bez místních dam bychom neprošly.
Už za tmy stavíme stany kousek za potůčkem přímo na cestě pod velkou borovicí. V mapě je označené místo pro větší počet stanů, ale je nevhodné pro naše nafukovací karimatky, plno kamení. Raději jsme se vrátily pod strom a ležíme přímo na stezce. Snad už nikdo nepůjde.
21.11.2022 pondělí – Akbel – Kumluova – 30 km
Krásně jsme se pod borovicí vyspaly. Vstáváme opět po tmě v 6 hodin. Než se nasnídáme a zbalíme, je půl osmé. Spěcháme na památku Unesco Xanthos vzdálenou 18 kilometrů.
Nejprve nás čeká průchod přes několik vesnic. Stezka se ztrácí a musíme hledat drobné obcházky. Neustále narážíme na nové stavby vil. Staví se ve velkém, od prvního dne to vidíme všude. Bohatí Turci investují peníze. Všechny vily jsou prázdné. Je to tedy paradox krásná vila s bazény a vedle kozí chlívky starousedlíků.
První zastávku máme po pěti kilometrech v obchodě v městečku Üzümlü. Kupujeme si pečivo a pití. Hned to taky konzumujeme naproti na lavičce.
Stoupáme pěšinou do kopců, stezka se stává opět krkolomnou. Máme co dělat, abychom nespadly. S Leňou máme sešlapané podrážky, docházíme zde boty Altra Lone Peak. Moje již mají něco málo přes 1.000 kilometrů za sebou a na podrážce je to znát. Doma je už nejspíš vyhodím.
Dnes je pod mrakem, ale pořád dost teplo na kraťasy. V městečku Çavdir sedáme do baru na čaj. Ptám se v okolních obchodech na plynovou kartuši, ale nemají nikde nic.
Po silnici pokračujeme další kilometr do Likya restaurant. Objednáváme si podle obrázků. Dostáváme kuřecí ražniči, rýži, hranolky, placky, salát, rýžový pudink, kávu, čaj. Je to skvělé a jídla je hodně, sotva jsme to snědly. Platíme celkem 500 Lir, což je 160,- Kč na osobu. Pořádné jídlo jsme už potřebovaly.
Po silnici přicházíme k Unesco památce Xanthos. Platíme vstupné 25 Lir na osobu, batohy necháváme u kasy a jdeme na prohlídku. Římské divadlo, sloupy, Lýkijské hrobky. Celý areál se rozkládá kolem kopce. Ptáme se v pokladně na hotel nebo penzion, v noci má pršet a hlavně je tu samá civilizace, není kde postavit stan. Údajně tu nic není, až v Pataře. Odtama, ale jdeme.
Ve škaredém Kiniku kupujeme chleba a vodu. Pokračujeme po Lýkijské stezce dalším šeredným městem Karaköy. Všude na nás vybíhají psi, máme problém se jim ubránit. Dnes jsme nepotkaly jediného turistu, vypadá to, že se tento úsek cesty moc nechodí. Kolem měst je nepořádek a toulaví psi. Platí na ně jen šutry.
Je večer a nemáme, kde postavit stan. Jedna vesnice navazuje na druhou. Zemědělská oblast, fóliové skleníky kam dohlédneš. V městečku Kumluova se ptám v obchodě zase úplně zbytečně na plyn. Ptám se i na ubytování a slečna mluví o hotelu. Nechápu jako kde by tady mohl být hotel. Říká něco o benzince.
Benzinku nacházím na mapě 2 km od nás, kousek mimo cestu, když ji přiblížím, tak se tam objeví ubytování. To jsem tedy zvědavá.
Spěcháme na ubytování, za chvíli bude tma. Zdálky je vidět velký nóbl hotel. Nesvítí tam žádné světlo, určitě bude zavřený. Jsme již unavené a netuším, kde přespíme. Všude skleníky a zuřiví psi.
V hotelu Antique Letoon nás vítá personál, smějí se na nás z dálky. Dostáváme dva pokoje se snídaní za 1.600 Lir, na osobu 500,- Kč. Jsme šťastné, protože už je tma a místo na stany bychom tu těžko hledaly.
22.11.2022 úterý – Kumluova – Karadere – 21 km
Snídaně je turecká, talíř se sýry, kolečko salámu, vařené vejce, chleba ve vajíčku, máslo, čaj a káva. Chtěly jsme brzo vyrazit, jenomže začíná pršet a pořádně. Jdeme si tedy zase lehnout do postele. Na nalehko, pod7kilo i travellight jsou předvánoční slevy. Nakupujeme si z e-shopů plno věcí o kterých jsme již dlouho přemýšlely. To se nám ten déšť pěkně prodražil.
Přestalo pršet, balíme a o půl jedenácté odcházíme. Lucka je marod, bolí ji v krku a taky má nejspíš teplotu, vzala si brufen a jde se. Dáme dnes volnější tempo.
Po 2 kilometrech jsme u antické památky Letoon. Kupujeme lístky za 25 Lir na osobu. Celý areál máme jen pro sebe. Římské divadlo, popadané sloupy, kostel, zbytky staveb. Všude anglické popisky. Jako vždy zajímavé.
Opouštíme oblast fóliových skleníků s rajčaty. Roztahané vesničky, nepořádek a absence kanalizace. Jednoznačně nejhorší úsek celé stezky. Míjíme mešitu a necháváme za sebou poslední domky. Dlažba končí, pokračujeme po prašné cestě borovým a eukalyptovým lesem k moři.
Po 13 kilometrech jsme na pláži u campu Green Park. Areál je zavřený, vychází pán, aby nám oznámil, že je zavřeno, ale klidně nám prodá pití, jestli potřebujeme. Děkujeme mu, ale není třeba, vody máme dost.
Moře je po noční bouři studené a divoké. Koupeme se bez plavek, ale jen blízko břehu. Pláž je skutečně nádherná. Dalo by se sem dojít po pláži z Patary a celou Lykiu výrazně zkrátit.
Stoupáme do kopce, obcházíme zříceninu hradu. Stezka je málo chozená, dnes jsme žádného turistu nepotkaly. Na hřebeni zastavujeme a vaříme si čínskou polívku. Přichází k nám tři bázliví psi. Hubení, přitom mají kolem krku obojky. Nejspíš ucítili tu polívku. Krmíme je chlebem, ani ho nekoušou, rovnou ho zhltnou. Spousty toulavých psů vidíme každý den.
Scházíme na noc k moři do campu Orman Karadere. Nádherný areál v borovicovém háji. Jsou tu i chatky. 1 osoba v chatě se sprchou a záchodem 500 Lir včetně polopenze. Stavíme stany, za osobu platíme 80 Lir. Horká sprcha. Líbí se nám tu. Zaručeně nejlepší místo na stanovaní. Večeříme v restauraci polévku, rýži se zeleninou a zapíjíme čajem. Paní kempařka vaří výborně. Celkem je nás v campu 5 hostů.
Lucinka si dává acylpyrin, snad se do rána vypotí. Usínáme za zvuku příboje.
23.11.2022 středa – Karadere park Orman – Turkdomes Glamping – 24 km
Nádherná noc. Park Orman Karadere je ráj mezi borovicemi. Snídani si vaříme na erární plynové kartuši, ve společné kuchyni jsme jich několik téměř prázdných našly. Mizí poslední ovesné vločky z domova. Od paní domácí dostáváme chleba s marmeládou, je to výborné. Moře je rozbouřené, ke koupání to není. Lucka vypadá lépe, tak o půl desáté vycházíme.
Olivovými háji opouštíme camp a pomalu stoupáme do hor. Odpoledne má pršet, máme v plánu se dnes někde ubytovat. Po cestě je několik možností, tak to není problém, pláštěny jsou po ruce. Potkáváme prvního trekaře po několika dnech, kluk 25 let jde sám.
Na oběd stavíme ve vesnici Bel v prvním obchodě. Paní nám narychlo kuchtí výborný oběd. Na stůl dostáváme plno misek, vše je skvělé, čaj nechybí. Platíme celkem za vše 250 Lir. Kurz je 1 Lira = 1,30 Kč.
Musíme se posunout dál, než začne pršet. Z Belu jsou dvě varianty cesty, vybíráme tu blíže pobřeží. Naše cesta začíná klesáním. Fouká, fronta se blíží, pořád jsme ale v kraťasech. Vyprovází nás vesnický pes.
Stezka se vlní kolem kopce, po 4 kilometrech jsme v Panorama cafe. Domácí nás z dálky vyhlíží a lákají na terasu, jenže hodně fouká a vesnice je od tud už jen 2 kilometry. Pokračujeme bez zastávky dál.
V městečku Yediburunlar ve výšce 630 metrů jsme původně chtěly spát. Máme za sebou 18 km a 1.000 metrů převýšení, navíc Lucka není fit. Jenomže jsou 3 hodiny odpoledne a prodavač v obchodě říká, že pršet začne nejdřív ve 4 nebo 5 hodin. V mapě vidíme Glamping Turkdomes za 5,5 kilometru. Balíme a letíme dál. Kousek od obchodu je přivázaný u domu vyhublý pes na řetězu. Nedokážeme kolem něj jen tak projít. Trhá nám to srdce. Probíráme batohy a dáváme mu všechen chleba a sardinky co jsme si koupily k večeři.
Přecházíme borový les, další olivové háje. Drobně začíná pršet, nasazujeme pláštěny, skoro je to zbytečné.
Za sucha stihneme dojít do Turkdomes Glamping. Koukáme na igelitové kupole, tak tohle jsme nečekaly. S domácím diskutujeme o ceně, ale nejsme schopni se domluvit. Chtějí po nás 3.600 Lir za 2 osoby se snídaní, což je 100 eur za osobu. Tak to z nás nikdo nedostane. Smlouváme. Nabízí nám bungalov s koupelnou a kamny za 2.500 Lir pro nás 4 se snídaní. Je to i tak 800,- Kč na osobu, ale bereme to. Lucka není zdravá, už toho má dneska dost. Večeři za 200 Lir na osobu odmítáme.
Je pět hodin, začíná pršet, spadnout má 51 mm srážek. Zítra má taky pršet, uvidíme ráno. Topíme v kamnech a na plotně vaříme čaje, zbytky čočky a hrachu. Nakonec vaříme poslední Dobrý hostinec. Vypadá to, že nám plyn nakonec vyjde. Koupit se nám ho stejně nepodařilo, poslední dny šetříme, jak jen to jde. Údajně by měl být plyn k sehnání ve městě Kas v obchodě Migros nad přístavem.
24.11.2022 čtvrtek – Turkdomes Glamping – Hisar – 20 km
V noci byla strašná mela, šla jedna bouřka za druhou. O půl druhé nám začalo téct po zemi přes zdi do bungalovu, podlaha byla pod vodou. Všechny věci jsme si nastěhovaly na křesla, zvedly jsme nějaký nábytek a koberce a spaly jsme dál. Ve stanu by to bylo krušné.
Ráno už pršelo méně. O půl deváté máme u domácích v kuchyni snídani. Jsou to hody, smažené sýrové rolky, palačinky, omelety, sýry, zelenina, ovoce a další dobroty. Přestává pršet, podle domácích máme hodinové okno do další bouřky. Neváháme a vyrážíme do kopce do vesničky Alinca. Máme to 3 kilometry a 350 m převýšení. Akorát to stiháme za sucha do čajovny Bayram´s. Je to i penzion, škoda, že jsme včera již neměly sílu sem dojít, vypadá to tu pěkně.
Bouřka trvá 2 hodiny. Stihneme vypít čaj, kávu, džus a poobědvat zeleninové gözleme. Nebe je ještě zatažené, ale nechce se nám čekat, tak vyrážíme. Během hodiny se mraky rozeženou a je docela hezky. Jen se po nočních bouřkách ochladilo.
Dneska jdeme hezkou přírodou nad mořem. Borovice střídají keře. Občas procházíme stavbou, vzniká další vila. Původně jsme měly namířeno do městečka u moře Kabak. Na koupání je zima, volíme tedy přímou cestu a tím ušetříme nějaké klesání a stoupání.
Po 4 hodině jsme ve vesnici Hisar v nadmořské výšce 350 metrů. Do konce treku nám zbývá 14 kilometrů, rozhodně chceme dnes ještě stanovat. V jediném obchodě kupujeme chleba, sýry, kávičku a sušenky. Velký výběr jídla tu tedy není.
Na večeři jdeme do restaurace na placky s bramborem. Domácí nás lákají do hotelu, ale my máme jasno, jdeme spát ven.
Se západem slunce opouštíme Hisar, pěšina vede prudce do kopce. Po 1 kilometru a 150 výškových metrech si nacházíme v závětří plácek pod borovicemi. Krásné místo na stany. Bude studená noc, vítr by nás ochlazoval. Vaříme si bylinkový čaj a o půl osmé jsme již ve spacácích. Byl to nádherný den. Již třetí den je špatná předpověď počasí a ještě jsme nezmokly. Potkaly jsme dnes několik sólo trekařů, všechno chlapi.
25.11.2022 pátek – Hisar – Fethiye – 20 km
První noc, kdy byla zima. Můj spacák Cumulus Lite 300 – 660 gr váhy na tuto noc nestačil. Hanka má teplý spacák, tak mi půjčila péřovku, omotala jsem si ji kolem pasu. S výbavou dvou péřovek jsem se hezky vyspala. Vycházíme po osmé.
Po půlhodině chůze do kopce zastavujeme ve vesničce Kirme v čajovně. Jsme zmrzlé, objednáváme čaje. V každém sebemenším podniku mají wifi. Včera jsme požádaly přes messenger Danyho, aby nám našel ve Fethiy a Antalyi na bookingu ubytování. V Čechách funguje booking normálně, když se přihlásíme z turecké wifi nenabízí nám to v Turecku vůbec nic. Dany nám poslal rezervace na obě města, paráda. Nechce se nám chodit po hotelech a hledat něco slušného a levného.
Pokračujeme po stezce vzhůru. Začíná se oteplovat. Otvírají se nám úchvatné výhledy na ostrovy a poloostrovy před Fethiy. Vaříme čaj z poslední vody a dojídáme zbytky jídla.
Na konec treku v městečku Öludeniz přicházíme po 15 kilometrech chůze, těsně před polednem. Fotíme se u startovací brány. My jsme šly svůj trek do protisměru. Na hlavní silnici chytáme taxi a jedeme k moři na úchvatnou pláž, kterou jsme z výšky fotily poslední hodinu treku.
Pronajímáme si na dvě hodiny loďku s kapitánem za 80 euro a vyrážíme na moře. Je to takový klasický výlet pro turisty po zátokách a plážích. Je zamračeno, vypadá to na déšť a je celkem dost zima. Přesto se koupeme a šnorchlujeme. Voda je teplejší, než vzduch.
Z pláže jedeme do Fethiye minibusem, většina spolucestujících jsou Rusové na dovolené. Bus zastavuje ve starém městě, jdeme si prohlédnout za město Lýkijské skalní hrobky. Jsme unavené, máme toho dnes už dost. Ptáme se místních, kterým busem se dostaneme na sever města, kde máme zaplacený Dove apart hotel za 700,- Kč pro všechny. Posílají nás na autobusovou zastávku, náš bus jede za minutu. Platíme jako vždy přiložením kreditky na terminál u řidiče a frčíme na hotel.
Dove apart hotel není sice nic moc, ale za ty peníze a na jednu noc se to dá. Oslavujeme konec treku večeří v restauraci na hlavní třídě.
Na Google mapách nacházíme v sousedství Sultán hamam, jdeme se tam podívat. Domlouváme si dvouhodinovou procedůru za 1.000 Lir na osobu. Je to pecka, ale těšily jsme se na to celý trek. Golden package zahrnuje saunu, páru, scrub – vydrhnutí celého těla včetně umytí vlasů a masáž, hodinová olejová masáž a pleťová maska. Nejvíc se nám líbilo to drhnutí. Nestihly jsme se ani po treku osprchovat. Musím říci, že je velmi příjemné nechat si vydrhnout celé tělo.
Na hotel se dostáváme až před půlnocí. Hamam je dokonalá tečka.
26.11.2022 sobota – Fethiye – Antalye
Nádherné slunečné ráno. Snídáme v restauraci na pláži. Krmíme místní psy, jsou ale tak přežraní, že jim naše párečky nelezou.
Veřejnou dopravou jedeme na otogar – autobusové nádraží. Kupujeme si lístky za 100 Lir na autobus do Antalye. Bus z Fethiye odjíždí každou hodinu. Cesta trvá skoro 4 hodiny.
V Antalyi přesedáme na autobus městské dopravy a frčíme do centra. Penzion Mavi & Ani je blízko mešity Kilinçarslar Mah. Pěšky jsme tam za pár minut.
Dostáváme pěkný pokojík, na záchodě je ale na zemi kočičí hovno. Chlapík to tam uklízí, ale smrad zůstává. Dostáváme jiný pokoj, výrazně menší, ale beze smradu. Dvě postele jsou kdesi na patře pod stropem, leze se tam po žebříku. Jako obvykle si horší místa na spaní bere Leňa s Luckou. Jsou to hodný holky. Za pokoj platíme 50 eur.
Procházíme centrum města, kupujeme dárky, hlavně turecké sladkosti a práškové ovocné čaje. Usínáme po půlnoci.
27.11.2022 neděle – Antalye – přesun domů
Snídani máme v ceně ubytování, podává se na dvorku. Jdeme se ještě projít po městě a dokupujeme další dárky, hlavně koření.
Máme problém se zabalit. Nakoupily jsme plno blbostí.
Tramvají jedeme na letiště, z centra cesta trvá asi půl hodiny. Let je bezproblémový, naštěstí trvá jen 3 hodiny.
Na letišti v Praze dobíháme bus č. 119. Uvnitř zjišťujeme, že si lístek nekoupíme. Hanka googluje a diktuje nám sms na koupi jízdenky po telefonu. Jenom ji s Lenkou odešleme máme tu 2 revizory. Jenomže nám ještě nepřišly potvrzovací sms. Hanka sms navíc teprve posílá. Revizoři nás tepou jak králíky, pokutu nám naštěstí nedávají.
Na hlavním nádraží dobíháme Zlínský expres, lístky kupujeme už za jízdy, jednu stanici jedeme na černo. Uhoněné dosedáme na sedadla, o půl desáté večer jsme v Olomouci.
Byl to krásný výlet.
Turecko je nádherná, exotická země. Cítíme se zde bezpečně, určitě se ještě vrátíme. Lykijskou stezku jsme dokončily. Kousek dál na západě v Malé Asii jsme objevily další stezku. Carian trail měří 820 kilometrů a z velké části vede kolem pobřeží. Nejlépe dostupný je z letiště Dalaman nebo Bodrum. Do Dalamanu lítá například Ryanair z Bratislavy.
Statistika:
- ušly jsme 270 km
- náklady na osobu včetně letenky 12.000,- Kč
- 7 nocí ve stanu
- 7 nocí v ubytování
- 1 Lira = 1,30 Kč